pátek 26. ledna 2018

Od Vltavy na Letnou


Nedávno jsem začal popisovat svoje toulky po pražských Holešovicích za pomoci publikace Jana Jungmanna Holešovice - Bubny v objetí Vltavy, vydanou Muzeem hlavního města Prahy v roce 2014. Zde je adresa vyprávění.
http://vencovypindy.blogspot.cz/2018/01/prazske-holesovice-u-vltavy.html
Zmínil jsem se i o osudu sochy velkého Stalina, který se hodlal spokojeně díval přes řeku na město Libušino navěky.
Je na čase, abych se vydal vzhůru, protože Holešovice zdaleka nejsou jen vltavská navigace. K několika historickým fotkám z oné publikace jsem pořídil dnešní stav, vznikly koláže, které zde předkládám a doplňuji komentářem, který je můj, tedy nic skvostného případného zvědavce nečeká. Kdo chce, písmenek se nemusí všímat.

Stojím na nábřeží kapitána Jaroše, v místě, kterému dominuje budova Dělnické úrazové pojišťovny, dnes slouží jinak jako finanční úřady, úřad práce. Touto stavbou začalo odcházet do minulosti Bubenské nábřeží s pivovarem a další zástavbou, nad kterou dnes pláčeme, ale tak to v lidských dějinách chodí, staré je nuceno ustupovat novému, i my lidé to tak činíme. Nám nezbývá než nostalgicky vzpomínat, sem tam utrousit nějakou slzičku. Bývala zde i křižovatka tramvajového provozu, zůstal jenom směr vlevo od pojišťovny třídou Bělského, dnes Dukelských hrdinů.



Detailně na tomtéž místě tramvajové stanice se soupravou, kterou dnes uvidíte leda v muzeu, nad ní vyčuhují věže kostela svatého Antonína Paduánského. Na předchozím snímku jezdí tramvaj ještě vlevo, tady poté, co nás hitlerovské Německo vzalo pod ochranu, už vpravo. Němci považovali Prahu za svoje území, chovali se s německou důsledností. Vím od rodičů, že naši radní několik let předtím jednali a jednali a jednali o tom, abychom změnili dopravu podle evropských zvyklostí, nemohli se dohodnout. Přišli nacisti a změnili. Probůh, nechci, aby to vyznělo, že tehdejším německým způsobům fandím, ale trošku důslednosti by nám slušelo. Ale to bychom nebyli Češi a my jsme Čechy rádi.



Už jsem na třídě Dukelských hrdinů. Zde bývaly Lidové lázně, už se zde nekoupeme. Fotil jsem po sluníčku, leč vpravo od budovy byl odraz slunečního svitu v oknem tak silný, že vznikl jakýsi flek.
Vlevo nahoře je vidět věž kostelíku svatého Klimenta.



A kostelík vidíme z upraveného parčíku. Sem chodí mimo jiné pokuřovat mládež, ještě se pamatuju, jak jsme chodili kouřit na podobně odlehlá místa, kde nás neotravovali přechytralí dospělí.



Ještě jednou Lidové lázně, skromně vykukující kostelík, vzhůru Kostelní ulicí jdeme na Letnou kolem školy.



Já jdu po tramvajových kolejích na křižovatku třídy Dukelských hrdinů a třídy Milady Horákové, místo, které považují někteří lidé, třeba já, za jakési centrum moderních Holešovic.



Táž křižovatka v pohledu od západu, před námi se rozprostírá Strossmayerovo náměstí s chrámem svatého Antonína Paduánského. Jo, za první republiky bylo dobře, to se ještě na rušné křižovatce dalo pobíhat policajt nepolicajt.
V roce 1961 zemřel komunistický politik Václav Kopecký, jedna z nejošklivějších postav KSČ, na kterého historie trochu nezaslouženě zapomíná. Strosmajerák dostal jméno náměstí Václava Kopeckého, které se mezi lidem nepoužívalo. V roce 1968 Václav Kopecký z názvu zmizel, ani následná normalizace se k němu nevrátila, komunisti sami o to moc nestáli.



Roh Strossmayerova náměstí a Janovského ulice..



Opět roh Janovského ulice, ovšem naproti přes náměstí, kde stojí základní škola.



Jižní fronta Strossmayerova náměstí. Za druhé světové války začal být nedostatek benzinu, objevily se v ulicích fiakry.



Severní fronta Strossmayerova náměstí v pohledu od kostela. V pravém dolním rohu je restaurace, kterou se budu zabývat hned následně.



To je on. Burešův plzeňský restaurant.



Po severní straně Štrosmajeráku je kousek od předešlé restaurace Domažlická jizba. Sice už dnes nenabízí Ein Topf, ale jméno podnik nezměnil, pokud mě paměť nešálí, byla zde i vinárna, myslím, že jsem se v ní jednou opil. 
Ještě, že je tramvajové čekárna průhledná, jinak bych neviděl nic. Ta paní vpravo koukala, jak se motám, kulhajíc, v kolejích, když viděla foťák, raději odvrátila pohled.



Ze Strossmayerova náměstí vede vzhůru kdysi Belcrediho třída, pak se z ní stala třída Obránců míru, dnes Milady Horákové. Jiné názvy by třeba někdo našel.
(23.2.2018 doplnil dole v komentáři pan Charles Wiener - třída Krále Jiřího VI. po 2.světové válce)
Na křižovatce s ulicí Františka Křížka (kdysi Vinařská) stojí zbrusu nově postavený dům. Dole sídlila Pragobanka, vpravo za budovou je kino nebo spíš Bio Oko, kde si přijdou na své pamětníci, protože biografy starého ražení téměř zmizely. Ovšem mezi diváky má mládež převahu. Promítají zde skutečné filmy nebo aspoň takové, které se líbí mně.



Pro labužníky, vyznávající plzeňský Prazdroj je pohled na tuto srovnávačku odporný. Doba je jiná, Plzeň vám natočí všude, za komunistů bylo v Praze jen pár vyhlášených plzeňských hospod. Pamětníci okamžitě začnou křičet, že jsem na něco zapomněl, že kecám. U Sojků byla vyhlášená plzeňská pivnice, kdybych namátkově chtěl jmenovat, tak U Pinkasů, U Jelínků, U Dvou koček, U Tygra a dalších několik. Tam člověk dostal skutečnou Plzeň. Tenkrát plzeňský pivovar zakazoval točit v restauracích, kam své pivo dovážel, vedle svého Prazdroje jakékoli jiné pivo, host měl jistotu, že do půllitru Plzně žádný patlal nepřičvachtal jiné pivo, což dnes...
Koukám, že jsem pochválil dobu, kdy jsme nemuseli vybírat ve volbách koho budeme volit, to za nás vybrali chytřejší.
Místo pivnice U Sojků banka. Zlý sen.



Na křižovatce třídy Milady Horákové a ulice Kamenické jsem se zastavuji hlavně proto, že jsem našel více historických fotografií. Ještě jednou vzpomínka na Sojkovy. Dole v mlhách je vidět kostel svatého Antonína.



Od Sojků nahoru vypadala třída Milady Horákové takto.



Stále stejná křižovatka, dívám se dolů ke Štrosmajeráku. Tady v těchto místech se stala v roce 1973 hromadná vražda, kdy Olga Hepnarová úmyslně vjela nákladním autem do lidé, čekajících na tramvaj. Stala se poslední popravenou ženou v naší republice. Doufám, že poslední.



Poslední pohled směrem nahoru.



Pokud putuju třídou Milady Horákové vzhůru, vlevo narazím v čp.37 na restauraci. Změna je život.



O kus dál, v čp.57 je podnik, který sice jméno Merkur nezměnil, společnost je určitě jiná.



Přesouvám se ve směru putování na pravou stranu, kde právě dovezli poctivé pivo, ačkoliv nebylo tankové, ale určitě skvěle vyčistilo ústní dutinu, možná líp než pasta na zuby, kterou lze v budově koupit dnes. V současnosti lze vidět spíš dvě drogerie vedle sebe než hospody.



Tady už Procházkovi svou restauraci zmodernizovali.



Brouk a Babka byla firma, o které vyprávěli mí rodičové. Do jejich obchodních domů musel čas od času zajít každý, co něco potřeboval. Oproti Bílé labuti, kde také sídlili, je obchoďák na Letné menší, útulnější, jeho velikost je ve srovnání s dnešními obchodními centry srandovní. No, smějte se! Já osobně to tu pamatuju jako socialistický obchodní dům Letná. 



Jsem nahoře, stojím už na Letenském náměstí. Nezbývá mi, než procházku přerušit. Mám hotové další srovnávačky, ale vznikl by článek tak dlouhý, že by se případný čtenář mohl unavit a usnout.




Tak tedy zatím se loučím, snad Pán Bůh dopustí, abych v toulání pokračoval. Jak bude další článek hotový, dám sem odkaz.
Už je tady odkaz:
http://vencovypindy.blogspot.cz/2018/02/z-letne-zase-dolu-k-vltave.html





Mnoho dalších srovnávacích fotek z různých lokalit je ZDE.

pondělí 22. ledna 2018

Kly a Tuhaň

Následná fotografie z roku 2013 má upozornit, že nebudu psát o pytlácích, lovících slony kvůli jejich ozdobě.
Kly jsou vesnice ležící na dohled mělnického zámku. O původu jména mluví mnoho teorií, shodnout se nemůžou ani odborníci, což miluji. Hádky odborníků. Připadá mi, že se sešla rada chytrých, diskutují, kterým klíčem odemknout zavřená vrata. Hádají se, hádají, mezi tím někdo vykrade barák z druhé strany rozbitým oknem. Pak se hádají, kdo je vinen. Odborníci jsou fajn. I pan prezident je jejich fanoušek.
Jak vznikl název Kly, nevíme, ale nedaleko teče řeka Labe, připravující se na boj s Vltavou. Dosud existuje mnoho odborníků, kteří tvrdí, že Labe vtéká do Vltavy a ne naopak. Přou se, jak jinak, ovšem čas od času se oba české veletoky spojí dříve než pod mělnickým zámkem, pak ukážou krajině, zač je toho loket.
V Klech jsou povodně odjakživa, větší, menší. Nové tisíciletí upozornilo, že nehodlá nic měnit. Vroce 2002 voda zničila kdeco, lidé se uklidnili, máme to za sebou, kdoví, kdy vodu napadne zase blbnout. To ať si užijí naši vnuci. Uplynulo necelých 11 let a takhle vypadaly Kly v červnu 2013.

Leccos spadne, těžko potom tvořit srovnávací fotky, přestože starých fotek je habaděj. Už v roce 2012 jsem nebyl zrovna nadšený.
  http://vencovypindy.blogspot.cz/2012/09/okraj-melnika-okoli.html
Nová publikace Josefa Kárníka a Martina Klihavce Mělnicko na starých pohlednicích z vydavatelství Baron v Hostivici (2015) mi potichu dodává jakési sebevědomí.
Výsledek? Něco je víc než nic.


KLY


Kaplička z roku 1886, zasvěcená svatému Václavovi stojí na návsi, kdyby nebyla, snad bychom dnes ani nepoznali, že tady mají náves. Pohled od západu. Za kapličkou je hasičská zbrojnice a řada nastrojených obyvatel, třeba i hasičů, dámy vpravo dole předvádějí poslední kelskou módu. Na současné fotce dostáváme dojem, že byl nálet, ano, povodeň se chová podobně.



Téměř stejný pohled, jen historické foto bylo pořízené o 23 let později. Místo Hasičů je obchod a navazující hospoda. Zmizení této budovy má na svědomí povodeň 2013, když rok 2002 přežila.



Tahle historická fotka je jediná z jiné publikace. Jde o dílo a to od Jana Kiliána Zmizelé Čechy - Mělnicko z nakladatelství Paseka (2009), se kterou jsem objížděl kraj v roce 2012 na kole. Vylézt na bicykl pro mě je stále těžší a tak se šourám cestou necestou, často se snažím ještě kulhat, aby mě lidi litovali.
Udělal jsem tehdy srovnávačku, stav po roce 2013 je jiný, zmizela vpravo bývalá hasičárna, jak jsem již psal u předchozího snímku.



A tady jsem obě porovnání spojil, v roce 2012 byl barák vpravo celkem v pořádku. To co zbylo, roh dalšího je vidět úplně u kraje, je dnes kousíček hospody, takové knajpy by měly vejít do encyklopedií. Dvě povodně a čepujeme dál, snad by hospodě U Martina mohla být udělená výjimka a mohlo by se v ní kouřit.




KRAUZOVNA
Administrativně jsou Kly poměrně velká obec. Když přelezeme malý vršíček, dojdeme na hlavní silnici Praha - Mělník, kde stojí stará zájezdní hospoda Krauzovna, kterou v poslední době provozuje firma Kohout a synové. Čest jejich tlačence.


ZÁBOŘÍ
Hned za Krauzovnou je další část Klů, v publikaci je Záboří uvedeno jako samostatná víska. Obec Kly tady má obecní úřad, poštu, školu, přece jenom jsme se trochu zvedli od hladiny Labe.
Poutník, jenž kdysi vešel do vesnice Záboří, byl uvítán hostincem U Štenglů, ze kterého čas udělal školní jídelnu, dnes je budova upravena pro potřeby majitele.



Úplně na vršku je kostel Nanebevzetí Panny Marie. Ten asi původní malé Kly vesnici Záboří nejvíc záviděly. Vlevo fara.




TUHAŇ



Tuhaň nepatří ke Klům, ale patří do seznamu vesnic hodně postižených povodněmi. A protože jde o sousedy, beru to šmahem. Fotek v publikaci hodně, musel jsem však smutně uznat, že se mi hodí jenom dvě.
Stojím zády ke kapličce, která zůstala na svém místě.



Pomník na památku 26 místních občanů, kteří v první světové válce přišli o své životy v uniformách rakousko-uherských vojáků.. Pták z pomníku uletěl, vzadu je bývalá hospoda U Svobodů, dům vlevo slouží jako obecní úřad.



Hospoda u Svobodů sice už není, ale v Tuhani jiná hospoda je a každého příchozího rádi uvítají.
Poměrně neveliký výsledek mého výletu.




sobota 13. ledna 2018

Pindy 8

28.12.
Pane Víšku, nakupte ve výprodeji až - 70%! Sconto Nábytek.
To mi přišlo v E-mailu. 
70% je hodně.
Řeším, kam uložím zlevněný nábytek.

Vánoce jsme prožili. Nebo přežili?
Kde se schovat před zuřivostí, která často provází naši touhu po pohodě nejen vánoční.
V městě, které jsem si kdysi vybral jako místo, kam bych se přestěhoval, kdyby mě život nestrkal jinam podle toho, jak si usmyslel, jsem našel nádhernou kavárničku, zdrobnělinu používám schválně.
Hraje piánko džezík, vystavení velbloudi nejsou agresívní.
Ne abyste se sem nahrnuli všichni, bylo by po klidu







30.12.
Prý na stáří je dost času. Volovina. Usoudím-li v padesáti, že jsem starej a dožiju se osmdesáti, mám krásné dlouhé stáří.
A pokud jsem dětina do čtyřicítky, zbývá mi na život dospěláka 10 let, což  je nehorázný čas na kraviny, které musí solidní dospělý člověk předstírat.

31.12.
Přišel den, kdy abstinenti se rozhodli ukázat světu, že by také dokázali chlastat, kdyby nechtěli žít vzorně.
Však už to po nich někdo uklidí.
Ostatní se jenom usmíváme.
V divadle věnovali divákům po představení sklenku šampusu. Vstupné bylo vyšší než normálně. Ale přesto milé. Myslím pití.
Televizní divák asi nikdy nebudu. Vzpomínka na Waldemara Matušku mě nalákala. Dejdar si o zpěvákovi  asi něco přečetl. Pustil jsem si raději na YouTube Waldemara z roku 1965, kdy jsem ho žral, ač to byl chlap.

1.1.
Budím se hladový. Kvartýr je plný loňských potravin. 
Je čas na novoroční předsevzetí. Honem, co se dá splnit?
Nechci se v roce 2018 polepšit!

4.1.
Pražské Holešovice.
Na tramvajové zastávce stojí pán, vypadá, že většinu života prožil v minulém století. Ukazuje přes ulici, jsem mu nejblíž, tedy ukazuj mně.
"Podívejte, kde to ty volové vyhrabali?"
Přes ulici je obchod se sportovními potřebami. Ve výloze velká fotografie sportovce, asi fotbalisty.
"To sem já před 44 lety. Bylo mi jednadvacet, dneska pětašedesát, kde to ty volové vyhrabali...?"
Nevypadá, že by byl nerad, vzpomínka na mládí, jestli ho něco štve, zřejmě to, že doma v zrcadle vypadá trochu jinak, přestože se o něm nedá říci, že by byl zdevastovaný.
Pomalu odchází, otáčí se, kroutí hlavou.
Ani jsem se ho nezeptal, za koho tenkrát kopal...

5.1.
O americkém filmu David a Líza z roku 1962 jsem nikdy neslyšel, přestože se vytahuju, že znám všechno.
Láska v psychiatrickém ústavu. Bio Ponrepo promítá skutečně filmy.

6.1.
Tak jsem si vzpomněl na dobu před 50 lety.
V roce 1967 jsem si nestačil vybrat zákonnou dovolenou, bylo údajně moc práce, chtěl jsem si ji nechat proplatit, ale nešlo to, musel jsem si ji vybrat nebo nechat propadnout.
Začátek roku 1968 byl mírně zasněžený, mrazivý.
Odjel jsem na chaloupku naší rodiny, vzal jsem si čtení, pití, pravděpodobně i něco k jídlu. Když jsem seděl u kamen, poctivých kachlových, nebyla mi zima. Pod peřinou, zvanou duchna, bylo v noci dobře, aniž bych musel přikládat.
Hospoda tehdy ještě plnila kulturní potřeby místního obyvatelstva. Řešily se důležité věci, mezi něž politika nepatřila.
Po vyhození z hospody, "běžte už chrápat, vožralové!", na mě doma promluvil můj kapesní tranzistorák.
Prvním tajemníkem KSČ se stal Alexander Dubček. Určitě jsem to jméno předtím někdy zaslechl, přece jenom to byl nejvyšší slovenský komunista.
Novotný zůstává prezidentem, hoši se rozdělili o funkce. Jdu spát, nehodlám si kazit spánek po hospodském kulturním zážitku.
Táhlo mi na 25, politiku jsem měl ve svém žebříčku hodnot hodně hluboko, možná i za druhou fotbalovou ligu.
Netušil jsem, že nastává rok, kdy jsem zapomínal na všechno kromě politiky. Na sklonku léta jsem však dostal od událostí pořádnou facku.
A tak, než se rok s rokem sešel, vrátil jsem se zpět do hospod, divadel, biografů, do fotbalových hledišť, do přírody.
Přestala mě zajímat jména tajemníků, ministrů a jiných kašparů.
Už je to 50 let, do prčic, to to uteklo.

13.1.
Jsem alergický, označují-li nás staré jako typické voliče Miloše Zemana a posílají nás dívat se na Šlágr TV, aniž vědí, co jsme v mládí poslouchali. Údajně vědí, co je pro nás dobré. Bývá úsměvné, když to říkají padesátníci, kterým život ve stáří klepe na dveře, ani se nenadějí a budou mezi starými.
Jsem alergický, když moji vrstevníci s hrůzou hledí na mladé lidi, kteří se chtějí v životě prosadit. Vykládají, že ti mladí jsou nezkušení, nic neprožili, nic neumějí. Nechám stranou, kdo je měl životu naučit. Za údajnou zkušenost mnohdy schováváme neschopnost, nedostatek sil, někdy i svůj zpackaný život.
Jsem alergický na jakékoli paušalizování, odjakživa. 
Jako rodič mám radost z úspěchů svých potomků, bolí mě jejich neúspěchy.
Velký sportovec se pozná, že uvolní místo mladým, protože mu chybí síla. Těm patří úcta.
Nevím, jak dlouho se budu ještě potulovat po světě, myslím však, že svět už patří mladším. Vůbec jsem s životem neskoncoval, nezalezl čekaje ve frontě u krematoria, mám život rád a dokážu si najít radosti, jichž jsem si v mládí nemohl užívat. Žít život je třeba.
Svět ale mají řídit mladší. Svět nemůže čekat, až si vzpomeneme, jaké prášky kdy si máme vzít, jestli v úterý nebo v dubnu, musí nás jen tolerovat, případně pomáhat.
Volební právo mám, rozhodl jsem se volit mladé. Ti totiž, pokazí-li něco, můžou se leccos naučit a svoje činy napravit. My už se jenom vymlouváme.
V podzimních parlamentních volbách jsem dal hlas Pirátům, včera ve volbě prezidentské jsem hodil do urny pana doktora Hilšera, tedy papír s jeho jménem. Za dva týdny v druhém kole, mi nezbývá, než znovu volit toho nejmladšího z kandidátů.
Pan profesor Drahoš mi ale svým chováním nepřipadá přestárlý.
Snad jenom poznámku na konec, Zemanovi se vytýká hulvátství, když se někdo chová slušně, nehuláká kolem sebe, hned mu přiklepnou přízvisko želé.
Lidi, co vlastně chcete?

Tak končím Pindy 8.

neděle 7. ledna 2018

Pražské Holešovice u Vltavy

Kterou pražskou čtvrť, patřící o jakéhosi jádra, jemuž můžeme říkat vnitřní město, moderní doba změnila k nepoznání?
Holešovice, které ještě pamatuju pod názvem Holešovice - Bubny, lákaly odjakživa svou polohou u Vltavy stavitele velkých průmyslových závodů. Procházky podél řeky se mění na chození kolem zdí a ohrad, za kterými se pro obyvatelstvo vyrábějí nezbytnosti.
Holešovicím jsem se nemohl vyhnout při svém putování za srovnávacími fotkami, párkrát jsem jen se dotkl, jeden článek jsem věnoval jenom této čtvrti
http://vencovypindy.blogspot.cz/2011/12/vy-stare-holesovice.html
V roce 2014 vydalo Muzeum hlavního města Prahy jako vždy skvělou publikaci Jana Jungmanna Holešovice - Bubny V objetí Vltavy plnou nádherných historických fotek s výborným slovním doprovodem autora.
Kniha je to velká a těžká, mluvím o váze. Nebo hmotnosti? Já nevím, jsem starý člověk, učili nás o váze, pak jsem slyšel něco o hmotnosti, teď nevím, život se mění velkou rychlostí, což penzista nezvládne sledovat.
Rodiče mi vštěpovali, že takovou knihu si mám položit na stůl, umýt si ruce (!) a prohlížet, opatrně převracet stránky a nic přitom nekonzumovat. Stydím se, nejsem takový vzorný čtenář.
K čemu by mi bylo prohlížení knihy o starých Holešovicích, kdybych ji nevzal sebou do batohu či tašky. Samozřejmě, bude osahaná.
Třetí svátek vánoční vylezlo sluníčko a já vyrazil mezi přežrané a přepité lidi, kteří díky počasí se rozhodli nečekat s pohybem na Nový rok. Nechť jim elán vydrží déle než týden.

Možná někdo usoudí, že jsem pako, protože úvodní fotka spíš nejsou Holešovice, ale je na ní vidět jihozápadní cíp navštívené čtvrti. Je v prostředku Vltavy kousek na Čechovým mostem. Chtěl jsem ukázat, že i z Holešovic je hezký výhled, Letná totiž do holešovické lokality patří.

Je čas slézt k řece a neflákat se. Pokusím se podle starých fotek nafotit pár snímků, abych mohl vytvořit jakési koláže, které nazývám srovnávacími fotkami.
Jsem v místech, kde uprostřed Vltavy začínají Holešovice. V roce 1907, to se narodil táta, ale na Konopišti, to začalo. Základní kámen posvětil svou přítomností sám Franz Josef.



Komunistická vrchnost v padesátých letech rozhodla, že když bolševici se nedostali k položení základního kamene, jejich tehdejší nejvyšší bude na most hledět a dávat pozor.
V pětapadesátým se konečně národ mohl podívat, ačkoliv Stalin mezitím odešel do komunistického nebe. Do pekla? Bylo mi tenkrát 12, určitě jsme se nebyli slávě přítomni. Nedokážu si představit, že by tam přišli moji rodičové. Tátu by stejně kvůli jeho komentářům sebrali.



Zblízka šlo o kolos, velký Stalin. Člověk si zvykne i na šibenici, prý. Chodil jsem kolem něj často ze Sparty po fotbale na sedmnáctku do Podolí, pořád tak jezdí!



Takový konec!. Zbyla hromada šutru, pochopitelně, koukali jsme na ni přes ohradu po odstřelení. Když jsme šli ze Sparty. Odklizení jsem už nesledoval, přišla vojna a návštěvy fotbalových klání postupně odešly do minulosti.
Stavba dole vlevo je legendární Občanská plovárna.



Sousedem Čechova mostu po proudu řeky byl nádherný most Císaře Františka Josefa I., za první republiky Štefánikův. Sice překrásný, ale pro rostoucí nároky na dopravu poměrně nepraktický. Jaká byla doba, bylo i jméno mostu, Švermův, dnes opět Štefánikův.



Došel jsem si na most, abych se podíval na Letenský tunel, postavený v roce 1953. Nevím, co tehdy bylo na Letné za slávu, ale táhli nás školáky nahoru tunelem. První máj to nebyl, ty se konaly na Václaváku, teprve v sedmdesátých letech se přestěhovaly na Letenskou pláň.



Od tunelu směrem podél tramvaje narazím na budovu Dělnické úrazové pojišťovny, později Plánovací komise. Jak jsem se dočetl v publikaci, byla zde původně malebná část starých Buben Na Ovčinách.



 Na řadě je další most - Hlávkův. Na něm se otáčím a dívám se na úrazovou pojišťovnu. Vpravo je vidět kousek starého pivovaru, který padl kvůli vyřešení dopravní situace.



Na Letnou jsem chodil na Spartu na fotbal a sem na hokej. Samotný stadión není na snímku vidět, v budově, která zůstala po nedávné likvidaci dřevěného "zimáku", byla kromě zázemí i populární kavárna.



V roce 1938 zde bylo mistrovství světa v hokeji, strašný frmol, že? Stále nechápu, proč zrovna Československo patřilo odjakživa mezi země, kde hokej kvetl, na tom nic nemění dnešní pátá a jiná místa. Přírodní podmínky nevlastníme, nevím.
Tady jsem mnohokrát stál frontu na zlevněné, studentské vstupenky, kterých se vydával omezený počet, prodávaly se až odpoledne před večerním zápasem.
Na dřevěném stadiónu se samozřejmě nesmělo kouřit, ale atmosféra se podobala začouzené putyce. Nekouřit bylo proti bontonu. Hlediště bylo tak narvané, že nehrozilo, aby se mezi nás někdo dostal, i prodavač piva a párků měl problémy, ale toho jsme mezi sebe pustili.
V současnosti se zde staví, ale co?



Pohled z ostrova Štvanice na Hlávkův most, nad ním kostel svatého Antonína Paduánského a čerstvě postavené Elektrické podniky. Dům vpravo pamatuju, byla u něj zastávka tramvaje, padl díky dálnici skrz město.



Právě díky dálnici, měl bych říkat magistrále, se zvedl povrch předmostí u Hlávkova mostu, takže s foťákem stojím stejně vysoko jako na historické fotce. Asi je zajímavé, že ve srovnání vypadá tehdejší provoz větší, ale je to náhoda. 



Bývalý hlavní vchod do Elektrických podniků. V době, kdy jsem navštěvoval průmyslovku, jedině zde se vydávaly zlevněné studentské legitimace na tramvaj. Museli jsme mít potvrzení o studiu ze školy, že jsme školáci. Před 1.zářím byly fronty nekolikahodinové. Byli jsme mladí, chodila parta pohromadě, žvanili jsme, pokuřovali, blbli. Nebojte se, učení nebylo na pořadu dne.
Později jsem sem chodil na koncerty, to už se jednalo o kulturní dům Vltavská, není to zas tak dlouho. V minulém článku o Holešovicích jsem napsal, že tu už nic není a nahodilý čtenář mi vyjmenoval spoustu firem, jež zde mají sídlo, povodeň v roce 2013 asi udělala své.
Tehdejší socha je sádrový model a symbolizuje elektrickou dopravu.



Jdu po proudu řeky po nábřeží, které se jmenuje Bubenské. Je zde vidět, že se břehy řeky pomalu upravují.
Podešel jsem Negrelliho viadukt, nikde není příležitost cosi porovnávat, tolik se změnilo. Teprve na křižovatce Bubenského nábřeží a Argentinské ulice stojí dům, zdobený sgrafity, jakoby sem spadnul odněkud z Marsu. Dnešní doba si ho upravila po svém, ale barák stojí.



Uzeniny už nenabízejí, uvnitř je snad kasíno s fialovými závěsy. I dopravní prostředky doznaly změny.



Zůstávám u stejného domu, jsem za rohem v Argentinské ulici. Paní Vlašínová by se divila. Vidím-li firmu Pizza go home. vybaví se mi padesátá léta. Tenkrát jsme věděli, že Ami go home, odkudkoli, ale hlavně home. 



A jsem u jatek. Štěstí, že po vybudování masokombinátů na kraji Prahy se ujali objektů památkáři, dnes už vymírají lidí, kteří pamatují na tomhle místě jatky.



Hlavní vchod do holešovické tržnice.



Před vchodem do tržnice je Alegorie Jatek od Bohuslava Schnircha. Tam, co stojí lidé, toužící být vyfotografováni, čural zrovna malý chlapeček. Počkal jsem, i když by to byl zajímavý snímeček. Ale, ještě by mě mohli rodiče žalovat...



 Západní část Dělnické ulice. Trochu jsem váhal, ale myslím, že to tak bude.



Ulice Komunardů, tenkrát Rohanská v místech, kde přetíná ulici Tusarovu.



Opačný pohled ulicí Komunardů, tedy k jihu, vpravo ulice Přístavní.



Následuje ulice Na Maninách. Pohled k jihu od ulice U Průhonu. Tady něco postavili...



Stále ulice Na Maninách, křižují Dělnickou. Nároží vpravo se změnilo, na tramvaj jsem si počkal. Vpravo se jede na Libeňský most.



Patrové garáže na rohu ulic Na Maninách a Tusarova - vpravo.



Kdo pamatuje na pivo Pražan? Ten se vařil zde v Holešovickém měšťanském pivovaru. Stojí mimo zástavbu. Tehdy. Dnes fotím z ulice Komunardů, do záběru mi nastavěli kdeco.



Ortenovo náměstí, tehdy náměstí U Uranie. Úprava secesních domů neproběhla za komunistů, ale už roce 1928.



Chodím s knihou, snažím se zorientovat, Uranie s věhlasným divadlem kdysi shořela, přístav je přestavěný, že nepoznám, kde co bylo. Tady jsem narazil na bývalou přístavní dráhu, pamatuju na onu lokalitu, zůčastňovali jsme se přestavby přístavu.
Koleje v Jankovcově ulici.



Z Jankovcovy ulice vedla i vlečka do bývalé přádelny bavlny.



Takzvané Zátory zmizely, stavba nového nádraží Praha - Holešovice a stanice metra udělaly ze Zátor minulost. Koho tato minulost zajímá, doporučuju publikaci z Muzea hlavního města Prahy. Já ten prostor prakticky neznal, je mojí zálibou takhle chodit a zkoumat, ale pro pamětníka je kniha plná dobových fotek. Inu, poplačte si,
Z bývalé ulice Na Zátorách zbyl jen tenhle dům.



A hned naproti přes ulici je zbytek křižovatky Za Papírnou (vlevo) a U Papírny (vpravo). Ty vedou k železniční zastávce Praha - Holešovice, které momentálně nefunguje. Šel jsem tam něco nafotit, už jsem tam dlouho nebyl, nebylo co. Jenom tam čekala na vlak celkem příjemná rodinka a čekala na vlak. Informaci o zrušené zastávce vzali sportovně.


Já beru sportovně skutečnost, že porovnání v Holešovicích je jenom náhoda, což se mi vlastně líbí. Kdyby šlo vše podle plánu, dávno bych toho nechal. Ještě bych rád prozkoumal část Holešovic od Výstaviště směrem na Letnou, tady půjde o jinou zástavbu. S Holešovicemi neloučím úplně.

Ještě k Zátorám, postavilo se nádraží, metro, po mnoha zbouraných objektech je prázdno. Pokud je mi známo, ve vedení Prahy 7 jsou lidé, kteří mají rozumné myšlení, třeba se dají hromady s někým, kdo tady postaví něco zajímavého.


Další srovnávací fotky z různých lokalit