pátek 22. prosince 2017

Pindy 7, předvánoční

12.12.
Pamatujme! Doba adventu nerovná se doba šílenství.
Pokud je skrz okno slyšet, je čisté, není třeba ho mýt.
Není-li okno úplně průhledné, Ježíšek aspoň neuvidí případný bordel.
No, a kdo má pocit, že není v jeho bytě připravené prostředí pro vánoční atmosféru, nechť jede na výlet. Třeba se mezitím objeví trpaslík, šotek či jiná bytost a vše dá do pořádku.
Tak třeba do Roudnice nad Labem.
Mají tady hezké náměstí, škoda, že jsem se postavil blbě, jinak je odtud vidět Sedlo. Jaké Sedlo? Doporučuju Mapy.cz.

Lobkowicové jsou rod s tradicí. Vědí, že v tomto kraji je pro majitele zámku povinnost provozovat vinařství. Jejich víno se mi zdá skvělé. Naštěstí jsem si nevzal největší batoh, i tak mi při odchodu z vinotéky trochu podklesávají kolena.
Musel jsem do cukrárny na dvojku lobkowiczkého na cestu.
Pražská PID mi nabízí vyhlídkovou cestu kolem bájného Řípu. Jsou tací, kteří budou na mé fotce hledat mouchy nebo aspoň mušince. 

Praotec Čech, křestní jméno neznám, něco kvákal o strdí, možná byl abstinent nebo opilý. V Roudnici opouštím vinařství, než se naděju, jsem v Mělníku. Zase víno.
A to uběhla pouhá půlhodina.

V jídelně U Ruzhů vaří dobře. Vítr fouká tak, že mě zavál přímo do vinotéky.
Povídáme si s pánem, který má podobný fofr jako já. Že dřív takové větry nebyly, že za to může vláda minulá i budoucí. Že všichni hrabou pod sebe, zatímco by se měli starat, aby sem z Evropské Unie tolik nefoukalo.
Je čas adventní, venku je nepříjemně, tady je teplo, Ozvou se nářky na hektický dnešek. Nesmíme se uštvat.
Spěchám, ovšem domů si lehnout. Nikdo neuklidil.

13.12.
Slyšel jsem kdysi od amatérského divadelního znalce, že Lucerna je slabomyslná hra. Že kdyby pod ní nebyl podepsán sám Mistr Jirásek, ani by kocour po ní nezamňoukal..
Soubor Divadla v Dlouhé pod režijním vedením paní Burešové mě od začátku přesvědčuje o opaku. Hlediště je zcela zaplněné hlavně mladými lidmi. Vyprodáno. Ovace při děkovačce nemají konce.
Pak dejte na znalce nebo snad na odborníky. Nikdo ničemu nerozumí, ale všichni jsme odborníky. Člověk se bojí šlápnout, aby některého nezašlápl.

14.12.
V Říčanech kromě skvělého pekařství Frydrych existuje i kulturní dům Labuť. Příjemný koutek klidu, pokud klid hledáte.

15.12.
Štědrý den býval pracovním dnem. Už si nepamatuju, kdy to skončilo, mám pocit, že až do roku 1989 se v tento den pracovalo.
Jak? Pomlčel bych, aby se nenamíchli pamětníci, kteří opravdu museli něco dělat. Většina se jen tak poflakovala, moc se nechlastalo, nebylo dobré přijít domů ve stavu na krupici zrovna ke stromečku.
Pamatuju šéfa, který seděl v kanceláři a bál se odejít. Teprve v jedenáct viděl z okna, že právě opouští pracoviště soudruh ředitel, tak dal povel k odchodu  sobě i svým ovečkám.
Od té doby jsem odjížděl v tento den na stavbu nádraží v Kralupech. Samozřejmě jenom fiktivně, protože tam bych nikoho nepotkal. Stravné jsem si do cesťáku napsal, myslím, že 13 korun. Tomu, kdo dobu budování komunismu nezažil, těžko některé věci vysvětlovat.
Silvestr byl též pracovní, to už se chlastalo, připití soudruzi shora přivřeli oči. Zvykl jsem si posezení se nezúčastňovat, pili jsme taky, ale raději v hospodě. 
Pak přišel kapitalismus, náš kolektiv, kde se spíš kecalo, než pracovalo, byl rozprášen, což bylo v ten okamžik nepříjemné, ale velice očistné.
Do hospody? Ale ano.
Zestárli jsme, hlučné flámy zapadly do vzpomínek.
Důchodce už nic neorganizuje, jenom přijímá pozvání. Moc nejí, moc nepije. Zítra nebude kocovina.


Nebylo kalné ráno, žádný skřítek se nedostavil, tudíž neuklidil. 
Jsou to moje pětasedmdesáté Vánoce.
Ztichnu, zalezu, ne, nechtějte na mě žádnou práci.
Pokud snad někdo náhodou došel v mém pindání až sem, tak přeju zdraví, štěstí a vůbec vše dobré.

Žádné komentáře: