Už je to přes pět let, kdy jsem naříkal, že moje nohy nechtějí šlapat do kopce, myslím na kole, začal jsem se flákat a vybíral si cesty, vedoucí po rovině, třeba podle Labe.
Dokument existuje na tomto blogu, tehdy jsem ještě všechno tvořil na Facebooku, pak sem přenášel.
Zde je adresa:
Ano 10 let po ničivé povodni, jakou nezaznamenaly kroniky v průběhu celého tisíciletí. U Dolních Beřkovic jsem si tehdy vyfotil pomníček, kde jsou záznamy různých hladin vody, fotka je v onom článku, bohužel nedá se na ní moc dobře číst.
Snad od té doby jsem se něco naučil, tak fotku vkládám znovu.
To už je lepší, co?
Ani nevím, jestli tenhle objekt ještě stojí, pokud ano, měla by být hodně vysoko další ryska. Toto je foceno v červnu 2012, o rok později se voda pustila do zdolávání dalších rekordů.
V roce 2015 vyšla ve vydavatelství Baron v Hostivici publikace Josefa Kárníka a Martina Klihavce Mělnicko na starých pohlednicích, v ní jsem našel hodně starých fotek z Dolních Beřkovic, pár jich bylo použitelných pro moje účely.
Bicykl se většinu času válí ve sklepě, vyndavám ho jenom někdy na projížďku podél Vltavy. Asi je mu smutno, že se mnou nevyráží po českých krajích. I mně je smutno, když si uvědomím, jak jsem během 5 lety sešel.
Co, naplat, každého to čeká. Zatím jsem šťastný, že pochopím, co je nádraží, trefím na něj, poznám i vlak. Co jiného mi chybí? Ke všemu i pražská PID už zasahuje až sem. V ní dědka s občankou svezou.
Našel jsem i znak Dolních Beřkovic, je v úvodu článku, něco jsem si našel z historie místa. Upoutalo mě, že v roce 1318 vlastnil zdejší statky Jarosius de Byerzkowicz, člověk by skoro tipoval na Poláka. Ovšem my Češi se nedáme, v jiném textu už čtu o Jarošovi z Dolních Beřkovic.
Pak se majitelé střídali, prodávali, kupovali, propíjeli, tak jak to tenkrát šlechta dělala, ale nejen šlechta a nejen v historii.
Přestanu se otírat o feudály, i když i oni měli radost, že už v roce 1850 tudy začal jezdit vlak, koleje používal velký cukrovar, dnes je zase nedaleko Mělnická elektrárna.
Díky výluce Negrelliho viaduktu v Praze vlaky na sever jezdí malinko jinak, tak jinak, že jsem sem cestoval dva dny po sobě. Hned na druhý pokus jsem se trefil.
V počasí, které mi vyhrožuje přinejmenším mrholením vystupuju na stanici, kde dnes staví jen ty nejpomalejší vlaky a ty jsou tak rychlé, že raději pryč od nich. Ta skupinka fešáků je málem legrační, dnes vyletí na moment červená čepice a už mává, aby se vlak klidil, že za minutu pojede další. Svět se zrychluje, akorát my penzisti jsme stále pomalejší.
Před 5 lety jsem odtud odjížděl s kolem, ještě jsem kupoval lístek v pokladně, paní pokladní měla radost, že už umí zacházet s In-kartou. Pokladna je navždycky zavřená.
Před každým, i malým nádražím stával hotel, minimálně restaurace. Pan Alois Jaroš provozoval obojí, kromě toho biograf, sál, kde cvičili Sokolové, kuželník, posezení pod lipami, tedy i kuřáci by sem dnes mohli přijít s cigárem. V současnosti zde najdeme truhlářskou provozovnu, možná i rakev vyrobí. A když ne, tak máte podle autobusové zastávky aspoň pocit, že jste nedaleko Prahy.
Hodně daleko je od obce nádraží, tenkrát místní občané nechtěli, aby jim smrděl vlak přímo v bydlišti, to dnešnímu lidu zůstalo. Každý si vozí zadek v autě, ale běda, když vozovku posunou o půl metru blíž jejich domu. To už je na žalobu v Haagu. Těch půldruhého kilometru pěšky do obce pro člověka před sto lety byla sranda, stejně jsem musel předstírat totéž já.
Jdu stále Nádražní ulicí, až narazím na zámecký park, který je díky povodním spíš zdevastovaný než krásný. Narazím na vilu, kterou si zámečtí páni postavili na bydlení, protože bydlet v zámku jim nevyhovovalo. Barák stojí, střechu má, tak snad se zase jednou dočká větší slávy.
Pohled na zámek z parku. Původně vodní tvrz se začala měnit na zámek v 17.století. V současné době je celý areál v majetku Marie Julie princezny Thurn-Taxisové, resp. jejích příbuzných. Snaží se, pomáhá i obec, ale určitě nelze závidět.
Sem jsem vlezl dírou v oplocení resp. ohradě. Nechytli mě, doufám, že mě nikdo nebude žalovat. Bývalá hospodářská část zámku, kuchyně, pokoje pro hosty. V letech 1938-60 zde byla měšťanská, později základní škola. Poté skladiště léčiv. Bývalí majitelé se restituce dočkali, ale též povodní.
Pohled na zámek z návsi.
Stojím na dnešním náměstí Míru, hledím směrem k Mělníku. Dům úplně vlevo je Lobkowiczká lesní správa, brána, ještě jeden domek a končíme. Následoval komplex budov sladovny, pivovaru, sklepů a mlýna, kde je teď volný prostor a přístup k Labi.
Náměstí Míru, opačný pohled, tedy k severu a od Mělníka. Vpravo je budova Lobkowiczké lesní správy ozdobená rakousko - uherským znakem s koloniálním obchodem. Dům stojí, bydlí se v něm. Obchod je jinde, v záběru za parkujícími automobily je přestavěná restaurace Na Knížecí, která vypadala, že by se zde dalo i obědvat, za restaurací, u polabské cyklostezky v létě funguje zajímavá letní restauračka, snad dvakrát jsem v ní seděl a pivo pil, tenkrát ještě cyklisti směli a lidi jako já honem z kola nespadli. To bejvávalo.
Ale zrovna jel autobus do Mělníka, byla mi zima. V Mělníku mám vyhlédnutou vinotéku.
Ještě jednu drobnost jsem našel. V Mělnické ulici bývala cukrárna, posléze konzum dělnického spolku Svépomoc, nakonec Jednota. Domek nespadl, někdo v něm bydlí.
Není toho moc, ale docela se mi procházka líbila.
Co jsem vyfotil pro svou potěchu je ZDE.
Žádné komentáře:
Okomentovat