pátek 27. října 2017

Neveklov a Maršovice

NEVEKLOV


V září nás každoročně překvapí příroda. Snad ji přestane bavit udržovat zeleň, stromům nařídí jiné barvy a nedá si říct, ani jednou nevynechá. Den se začne krátit, volného času méně, zvlášť u školáků je to zřejmé.¨
Cestuju rád, ale pokud cesta probíhá jenom potmě, ztrácí kousek kouzla, třebaže se dobře usíná, sluníčko nenutí člověka čumět z oken. Vyrážím proto na kratší cesty.
I kolem Prahy, tedy hlavně ve Středočeském kraji, existují krásné lokality. Třeba Benešovsko. Půlku genového dědictví, po tátovi, odtud mám. Na sklonku roku se tedy vracím ke kořenům.
Pražská MHD vymyslela před lety PID. Protože nemám rád zkratky, nejsem limitován délkou textu, žádný vydavatel mi ji nemůže přikázat, napíšu český překlad.
Pražská Městská hromadná doprava vymyslela Pražskou integrovanou dopravu. Ta se neustále rozšiřuje, vypadá to na plán pohlcení celého Středočeského kraje.
Pro nás, kteří se převalili přes sedmdesát let životní poutě, to znamená, že v autobusech, jezdících kolem Prahy, jenom máváme občankou a užíváme si stále pohodlnějších vozidel. Pokud by si chtělo tahat tričko dnešní vedení Prahy, doprava sedmdesátiletých zdarma vznikla ještě za vlády pravice, tedy podle pouček za vlády stran, jež na sociální záležitosti mají kašlat.
Moudří lidé říkají, že všechno je jinak.
Letos zjara vyrazily autobusy PID do velké části Benešovska. A tak v Benešově nasednu na autobus do Neveklova, kam se člověk dříve dostával podobně jako do zapomenutých samot.
Dočetl jsem se, že přesné datum vzniku Neveklova neznáme. Že ho neznám já, by tolik nevadilo, ale že ho neznají ani neveklovští občané, je na pováženou. Nebojte se, bude líp. Jinde čtu, že o Neveklovu je zmínka z roku 1285, to znamená, že tu už uměli psát.
Kdo tady vládl, si najde každý, koho informace zajímá. Z moderních dějin víme jistě, dokonce žijí ještě pamětníci, že za protektorátu si na Neveklovsku zřídili okupanti cvičiště zbraní SS, kraj byl postupně vysídlován, naštěstí nacisti dostali výprask a po roce se vyhnaní obyvatelé vrátili.
Kraj je to nádherný, pro lidi jako já má jeden plus navíc, že je trochu stranou turistického blouznění. Chodíval jsem přes Neveklov v době, kdy jsem zabalil organizované dálkové pochody a toulal se po svém. Když jsem pozdě večer došel do města, stačil jsem se najíst a vyrazit na cestu do Prahy po prázdných silnicích. Pokud má někdo dojem, že jsem cvok, nebudu mu nic vymlouvat.
Neveklovský rodák Jan Heřman byl vynikající klavírista, známý i ve světě, dokonce za mořem. Tak po něm se jmenuje hlavní neveklovské náměstí. Trochu pozoruju v poslední době trend pojmenovávat významná prostranství v menších místech po slavných rodácích. Ono je krásné všude mít Masarykovo náměstí, nic proti prezidentu Osvoboditelovi, ale jak známo, všeho moc škodí.

Hledal jsem, hledal, málo starých fotek jsem našel a ty pocházejí hlavně z německého webu, kde se obchoduje s pohlednicemi. Já neobchoduju, jen kopíruju, co potřebuju. Provozovatelé webu jsou asi rádi, když napíšu jejich adresu.

Teď zrovna hledím k jihu, kde zaujmou Boží muka - morový sloup z roku 1773 s portrétem svatého Floriana a slunečními hodinami.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Další pohledy už jsou od jihu k severu. Radnice stojí na místě, které koncem 16.století určil tehdejší vládce a majitel města, možná Adam Rzepa z Neweklova.
Ten barák dobře znám, je typické, že jsem navštěvoval hospodu v něm umístěnou. Od té doby, co stále méně konzumuji, si všímám i jiných důležitých budov.
Po roce 1990 byla hospoda navrácena bývalému majiteli. To byl hostinský, jaký je dnes vidět jenom ve starých filmech. Šaramantní starý pán, který se přišel zeptat, jak holčičce chutná, byl jsem tam tenkrát s desetiletou dcerou, pýchou se nadýmal, když jsem hospodu pochválil. Myslel jsem si, že začíná doba, o které jsem slýchal od svých rodičů. Za čas se z hospody stala herna, dnes se snad vrací k původnímu účelu, ale dobu pána s motýlkem s ubrouskem přes ruku odnesl čas. Nebo ďas?
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Jsem na rozpacích, co je důležitější, radnice, morový sloup anebo jezdec na koni.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Starou radnici s hospodou jsem už komentoval, vlevo je dnešní městský úřad, mezi nimi ulice Pod radnicí, kde je sympatická vinotéka.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:


Bojuju se stařeckou zapomnětlivostí, kterou mnozí vrstevníci svádějí na jakéhosi Alzheimera. Protože vím, jak je ošklivá ona nemoc, neprovokuju osud, říkám, že blbnu stářím, jestli jsem nebyl blbý už dříve.
Teď, když píšu, jsem totiž našel 4 fotky vhodné k porovnání. Za blbost se platí, já mám ovšem autobus zadarmo.

TLOSKOV


Pokud se podél radnice vydám k severu, řítím se ku Praze, neujdu mnoho a vidím zámek. Do Neveklova patří, ale jmenuje se Tloskov.
Historii má určitě, ale nikde se nedočtete, že naproti zámku na hlavní silnici je hospoda, která v devadesátých letech fungovala jako non-stop. Ovšem dalo se zde kdykoliv posedět, pojíst, popít. Hospoda je tu stále, ale doba, kdy po české venkově vyrostly hospody, ve kterých se zavíralo jen málokdy, ta je pryč i s mým pozdním mládím.
Přišel jsem tam onehdy před půlnocí, rád, že se uvnitř svítí. Ptám se, zda dostanu ještě něco k jídlu. Samozřejmě, my máme otevřeno celou noc, říká servírka. Přinesla řízek, pivo...
Ze zámku toho moc vidět není, já vím, ale přece nebudu ty smrky kácet. Dnes budova slouží sociálním záležitostem.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:


MARŠOVICE




Autobusem mnou vychválené dopravy jsem se nechal přepravit pár kilometrů od Neveklova. Původně jsem měl v plánu jet právě do Maršovic. Při virtuálních cestách po internetu jsem narazil na několik historických fotek z městyse Maršovice.
Fotek není příliš, tak jsem přibral i Neveklov, který je sice větší, významnější, ale vlastně na tom nezáleží.
Svět je malej, říká se. Léta strávená na dálkových pochodech mi nadělila spoustu známých z celé České republiky, ba i bratrského Slovenska. Vystupuju z vlaku v Benešově a vidím starého přítele. Slovem starý nemyslím věk, protože jeho věčný úsměv ho řadí do kategorie podstatně mladší. Nebudu ho zařazovat do mateřské školy, to by se mohl naštvat, případně mě nakopat... Jméno si nechám pro sebe.
Netušil jsem, že je rodákem z Maršovic, dokonce pamatuje i ono vyklízení kraje pro účely SS. Takoví lidé, když se potkají, mají radost, že se vidí, ale ještě předtím jinou radost, že se poznali. Nám už stačí k radosti málo.
Já jel do Neveklova a za dvě hodiny jsem se vrátil do Maršovic a jeli jsme zase spolu. Náhoda veliká, protože každý z nás mohl cestovat jindy. Náhoda však přeje připraveným a my už jsme po všech životních zkušenostech připravení na všechno. Bylo to fajn.


V Maršovicích měli krásnou radnici. Někomu z důležitých místních obyvatel se asi zdála malá, tudíž nechali postavit přístavek. Mně podobné srovnávačky dost baví vytvářet, protože jsou těžší, jde o zajímavou činnost. Kdybych byl maršovický rodák, asi bych byl stejně smutný jako můj kamarád.
Ještě adresa, kde odkud jsem staré fotky, kromě jedné, kopíroval:



Maršovicemi protéká Maršovický potok, který má tu vlastnost jako jiné vodní toky v podobných terénech, že voda někdy zlobí. Maršovičtí potok mírně ukáznili. Není možné naříkat nad ztrátou líbezných zákoutí.



Vracím se k přestavěné radnici.
Tato jediná fotka je z jiného pramene než ostatní. A to: http://www.aukce-pohlednic.com/



Pohled na bývalou radnici, dnes hospodu z druhé strany. Na staré fotce je vidět věž kostela Zvěstování Panny Marie.



V bývalém obchodním domě je dnes kromě malého koloniálu pošta, vpravo úřad městyse. Silnice vlevo vede do Neveklova. 



Stojím na silnici, přicházející od Libeče, na vršku kostel Zvěstování Panny Marie.



I rybník se změnil. A tak jedinou jistotou zůstala jedna z lip.


Protože i v Maršovicích mi zůstal malý dloužek, tak se sem někdy znovu vypravím.
Kdo nemá rád předvánoční frmol s nekonečnými nákupy, jeďte sem do kraje skutečně krásného, který v průvodcích těžko naleznete.

Že nekecám, přikládám pár fotek jen tak pořízených ZDE















čtvrtek 19. října 2017

Cvikov


Zatoulal jsem se do krajiny, jíž vévodí nejvyšší hora Lužických hor - Luž (793). Německy Lausche, lužickosrbsky Lysa. Národnosti se zde mísily, za hřebenem hor už je staroslavná Žitava, Němci říkají Zittau. Jablonné nebo Gabel?, mohl  bych pokračovat.
Mám ke kraji mírně nostalgický vztah. Tady nedaleko zakoupili v roce 1948 rodiče bouračku po vyhnaných Němcích. O dva roky dříve by asi získali víc, třeba je to nenapadlo. Peněz neměli kopec, ale použili prostředky z takzvaných vázaných vkladů, které komunisti v rámci měnové reformy 1953 stejně zrušili, chce se napsat, že je ukradli.
Trochu složité povídání, já sem přijel kvůli srovnávacím fotkám, tak toho nechám.
Trávil jsem asi 20 km od Cvikova v letech 1949-57 celé letní prázdniny na vesnici, což mě zbavilo možnosti vyjíždět na pionýrské tábory. Jsem pionýr táborem nepolíbený, málem nešátkovaný.
Sem do Cvikova jezdil kdysi i vlak, což je od roku 1973 jenom historie. Pěší turistika se v naší rodině nepěstovala, táta dohlížel, abychom na vznikající chaloupce pracovali, teprve v dospívání jsem se rodině vysmekl a stal se ze mě tulák, poutník, vandrák, turista, vyberte si. Po kom jsem zdědil toulavé boty, bůhví, možná někdo nahoře rozhodl, že naše rodina je příliš slušné společenství a je dobré v ní umístit syčáka.
Ještě jedna zajímavost mě váže ke Cvikovu. V roce 1957 jsem nastoupil na zeměměřickou průmyslovku, školu toho druhu jedinou v Čechách, nastoupilo nás do dvou tříd kolem 70 a já získal 5 spolužáků a spolužaček, kteří přišli z města Cvikova z jedné třídy. Trochu rarita, co? S některými se dosud vídám.
Úvod, jak je mým zvykem dlouhý a asi zoufale nezáživný. Přitom bych měl třeba napsat, že sice národnosti se zde míchaly, ovšem, léty získali navrch Němci. Čtu v publikaci Karla Kuči, že v roce 1900 měl Zwickau 6020 obyvatel, z toho byl jeden Čech. Dnes nemá Cvikov ani 4000 obyvatel a jak se tak dívám kolem sebe pouhým okem, národností je zde vícero.
Československá republika dosídlovala odevšad. Opravdu by mě zajímalo, jak se všechno promíchá, kdo tu bude v budoucnosti žít, ve svém věku už se pomalu chystám jinam, kde takovou informaci těžko dostanu.
Vezmu jednou do rukou publikaci starých pohlednic z Lužických hor a vidím, že Cvikov nebo Zwickau bylo město s výstavným centrem a já blbec ho neznám, protože jsem na chalupě natíral plot zbytky barev, které nosil táta z tiskárny, kde celý život pracoval.
Moje mozky, malý i velký se spojily, jízdní řády vyhledaly. Sudety mi nejsou neznámé, přesto jsem jimi stále překvapován. Nádherné kopce, vidím Klíč, to je směr na Nový Bor čili Haidu. Výstavné ulice jsme přeměnili podle nového myšlení.
A na hlavní náměstí, na které vždy v městě neznámém zamíří mé kroky, se koná zrovna trh. Trhovecká šapitó většinou zakryjí všechno, co by kdo chtěl fotit. Trh se zde nekoná často a pravidelně, mám smůlu. Takové události se dají předem zjistit na internetových stránkách měst, nebudu si ale sypat popel na hlavu, raději se přidržím teorie o nepřirozených jevech, které mi ze zásady škodí.

Přicházím na náměstí Osvobození, které kdysi neslo i jméno Hitlerovo. Vypadá zcela jinak, než na starých fotkách. Já ostatně taky. Trhovci zakryli sice hodně, levá jižní strana vidět je, ostatní jsme stejně zbourali. Kráčející dáma by si mohla koupit ovoce, ale jinak by se divila.
Starou fotku jsem před časem okopíroval na adrese:
http:plavajz.blog.cz Ať hledám, jak hledám, najít blog nemůžu. Takže za pár fotek děkuju komusi. Snad mi nepřijde rozbít hubu.

Dnes, 14.1.2018 jsem obdržel E-mail. Napsal autor blogu, z něhož jsem kopíroval a upozornil mě, že jeho blog stále existuje, jen jsem si asi špatně vyčistil brýle, adresa zní: http:plavajs.blog.cz. Jedno písmenko a co to nadělá, že? Omlouvám se všem a jdu se do kouta stydět.



Ze stejného pramene je i tato historická fotka. Uprostřed je bývalá radnice s věží mírně ořezanou.



Radnice z čelního pohledu, vpravo je západní strana náměstí, která byla stržena v roce 1981 i s hotelem U Zlatého lva, Němci říkali Zum Goldenen Löwen.



Teď se naopak dívám od bývalé radnice k severu. Zlatý lev je vlevo, vpravo je bývalý Panský dům, který vyplňoval značnou část prostoru náměstí, dnes je zde park. Zůstala tedy jen budova bývalé spořitelny, dnes se zde prodávají potraviny.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Pohled k východu na starostenský úřad, kterému dnes říkáme Městský úřad. Vedle něj ulice Žitavská, v dáli je trochu vidět Zelený vrch, na jehož severní straně je Schillerova vyhlídka. Vlevo hostinec U Koruny, vpravo vyčnívá kousek Panského domu.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Podobný, trochu pootočený pohled
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:  



Ještě jeden pohled po jižní frontě náměstí Osvobození k západu. Zde trhovecký stan asi vadí nejméně, ale přesto si dávám závazek přímo budovatelský, že sem přijedu jindy, raději až stromy v parku na náměstí budou bez listí, podívám se předem, jestli v Cvikově není trh. Je pěkně vidět Panský dům, který tu nechala postavit v roce 1739 velkovévodkyně Anna Marie Františka Toskánská pro správu panství. Není panství, není Panský dům.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:  
http://www.luzicke-hory.cz/galerie/index.php




Pohled na západní frontu náměstí s hotelem U Zlatého lva mě stále fascinuje. Proč ty domy v roce 1981 padly, bůhví. Vznikl tuctový park. Možná byly staré domy před spadnutím. Ale nejel jsem do Cvikova kvůli kritizování, už mlčím. Někdo prostě tuto úpravu prostoru považoval za správnou. 






Vydávám se cesou ke školám, podle českých zvyklostí se asi jmenuje Komenského, dříve Rumburská. Pohled je směrem k náměstí Osvobození, kde místo domů jsou stromy.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:  




Komenského, dříve Rumburská. Tady toho zmizelo hodně. Počítat nebudu, určitě už to někdo spočítal. Býval to asi vděčný pohled při cestě do Rumburku.
Obě další historické fotky jsem kopíroval z blogu Plavajs, který zmizel neznámo kam.



Zbořením pravé strany se odkryl pohled na školu, i na staré fotce je malinký kousek školy vidět (vpravo)



Téměř totéž.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:  



Ulice se jmenovala Kostelní, protože vede ke kostelu. Dnes Československé armády. Stojím na rohu této ulice a náměstí Osvobození.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/ 



Opačný pohled ulicí Československé armády, tedy směrem k náměstí.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:  




Ulice Kollárova, směrem ke kostelu svaté Alžběty.
Starou fotku jsem okopíroval na blogu Plavajs.  




Pivovarská ulice, na schodech svého domu stojí manželé Stolleovi.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:  






Pivovarská ulice, vedoucí nejen k pivovaru, ale až do Jablonného v Podještědí. Kopec v češtině se nazývá Zelený vrch. Pivovar zde krásně opravili, vaří Cvikovské pivo, výborně jsem se najedl a pak jsem byl línej chodit po městě.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:  



Pivovarská se tu směrem k náměstí kroutí, teahle část se jmenovala Mlýnská, ovšem vzadu to už je Mlýnská. Komu se moje psaní nezdá, nechť osedlá koně a jede do Cvikova se přesvědčit.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:  



I já tam pojedu, někdy koncem zimy si myslím, pokud budu ještě soudný.


Fotky, pořízené při cestě po městě jsou ZDE


Další srovnávací fotky z různých lokalit

pondělí 9. října 2017

Sedlec - Prčice

Zatím si ještě pamatuju, že jsem chodíval dálkové pochody. Už jsem leckde, i tady na blogu psal, jak jsem se k této bláznivé zábavě dostal. Napsal jsem toho tolik, že si nemůžu pamatovat co, kdy a proč. Daň za žvanivost.
Tady je odkaz na jeden můj článek, kde vysvětluju, jak jsem zabloudil na cesty mezi Prahou a Prčicí.
Sedlecká kotlina se tak zalíbila profesoru táborského gymnázia Václavu Křížkovi, že do toho zamotal krajinu kolem italského města Merano a na světě byl název Český Meran. To víte, profesor...
A zde existuje dvojměstí, jakýsi Frýdek - Místek středních Čech. Kolik hrdých Slezanů jsem asi namíchl takovým srovnáním?

Mezi Frýdkem a Místkem teče Ostravice, mezi Brandýsem a Starou Boleslaví dokonce Labe, jinde Sedlecký potok.
Proč v roce 1957 došlo ke spojení města Sedlec a městyse Prčice vlastně nevím a ani mi do toho nic není. Možná prčické občany rozčilovalo, že se jejich jméno často bere nadarmo a slouží jako náhražka za jiné české slovo, podstatně jadrnější, na druhou stranu lidštější. Posílat někoho do Sedlce - Prčice by bylo bez fantazie.
Tvůrci spojení netušili, že se zanedlouho stanou populárními úplně z jiných důvodů. Sedlec se svezl s Prčicí, protože upřímně, pochod Praha - Sedlec by mnohatisícové davy nepřitáhl. Sedlců je hodně, jeden takový je dokonce součástí Prahy, což by byl výlet pro mateřskou školu.
Trochu se divím prčickým, že přistoupili na dnešní oficiální název, Prčice má delší historii a to tak dlouhou, že její délku neznáme.
Kdo chce hledat kolébku rodu Vítkovců, z nichž se stali Rožmberkové, musí zavítat sem.
U prvního známého Vítkovce Vítka I. z Prčice známe jen datum úmrtí, také, že byl královským stolníkem a kdoví, jestli nějaký jeho předek bájnému Přemyslovi nepomáhal orat, probůh snad ne zapřažený do pluhu. Jak známo, to bylo před Libuší.
Raději končím s vysvětlováním české historie, kdoví, co by ze mě ještě vypadlo. A Hájek z Libočan by mě přišel v noci strašit.
Ale protože Sedlec se vecpal v názvu na první místo, já začnu Prčicí, protože jde o můj blog a já si sem můžu psát, co uznám za vhodné. Kázeň mě nikdy nezdobila.
Dvojměstí má svůj znak, ale oba díly taky.

PRČICE


Nemám k dispozici žádnou publikaci, jsem vděčný za to, co se mi povedlo na internetu splašit. Teď kontroluju původ historických fotek a vidím, že jsem použil jen jeden pramen, který mám moc rád. Už jsem z něj kopíroval u Mladé Vožice, Votic, Střezimíře, možná i jinde. Líbí se mi, když je někdo skutečným patriotem bez keců.
Adresa onoho zázračného serveru je: http://www.ceskasibir.cz/
V Prčici nezapomněli na historicky prvního známého Prčičana, náměstí se jmenuje Vítkovo.

Je nově upraveno. Naposledy jsem tudy projížděl na kole v roce 2006, kdy jsem ještě byl schopný kolo používat v kopcích, za sůl cyklistiky nepovažuju totiž roviny. 
Výškové poměry při úpravách se změnily, pohled je mírně klamavý. Řekl bych, že kašna je na svém místě, jen výškově je založena výš než dřív. Prčická radnice slouží jako informační centrum. Socha vpravo, která tu nebývala, točí se ke mně zády, toť Jan Nepomucký.



Pohled zdola na kostel svatého Vavřince, vpravo vykukuje Hospoda U škrpálu. Její podobu pamatuju jinou, no jméno též, v roce 1972, kdy jsem ráčil pochod poctít svou přítomností, se žádné škrpály nedávaly.



Prčické náměstí, pohled od jihu k severu.



Východní fronta náměstí. Právě teď zjišťuju, že přece jenom jedna historická fotka pochází z jiného serveru a to http://www.fotohistorie.cz/



Nemocnice a fara. Nemocnice samozřejmě bývalá, dnes slouží seniorům, určitě i seniorkám. Odkvetlému frajerovi mého typu se může stát, že na stáří skončí v Prčicích.



Blízko zámku, ve kterém se pracuje na obnově, je v ulici K.Burky kaple církve evangelické.



Most mezi Prčicí a Sedlcem je plný stavebních strojů a dělníků. Sem musím zajet jindy.



SEDLEC


Náměstí 7.května mají v Sedlci. Autobus ze Sedlčan mě sem přivezl a předal mě do bufetu s dobrou drštkovou polévkou. Teď je na chytřejších, aby mě přesvědčili, že moje stravování není nejzdravější.



Kostel zasvěcený svatému Jeronýmovi.



Náměstí 7.května, pohled k severu.



Tentýž směr pohledu trochu z jiného místa.



Komenského ulice směrem k východu.



Přijeďte se podívat do oblasti Český Merán, je sem, díky pražské MHD výtečné spojení. Do Sedlčan autobusem PID, následuje okamžité spojení do Sedlce - Prčice, ani si nestihnete odskočit.

Nějaké fotky mi vypadly z foťáku a jsou ZDE.


Další srovnávací fotky z různých lokalit jsou ZDE.

neděle 8. října 2017

Pindy 3



26.9.
Je prý všechno jen náhoda. Všichni jsme na světě náhodou. Kdyby rodiče zrovna neměli náladu a chuť, mohl se narodit jindy úplně někdo jiný a moje sklerotické poznámky by nemusely existovat.
V jiném městě žije člověk, se kterým jsem měl společného koníčka, potkávali jsme se, zestárli, občas jsme se vídali, o sobě slyšeli.
Připravuju si historické fotky, které jsem našel na stránkách městyse Maršovice na Benešovsku. Který den pojedu? Nevím, který den vstanu a budu schopný pochopit, co je nádraží a vlak.
V Benešově vlak končí, vylezu tam, proti mě jde právě onen dávný známý. Ještě jsme schopní si uvědomit, kdo je kdo.
"Kam jedeš?"
"Do Neveklova a Maršovic."
"To pojedeme spolu."
Známý žije v Kralupech, nikdy jsem netušil, kde má kořeny.
Cestou si povídáme, tak jak lidé v našem věku. Témata se střídají, poskakují, kam zrovna kterého z dědků napadne.
I na zpáteční cestě na sebe narazíme, až do Prahy vzpomínáme, nemáme ani čas usnout.
Oba cestujeme za nějakým cílem, mohl se nám hodit jiný den. Chytrý statistik by vyčíslil, jaký zlomek procenta jsme měli naději, že se potkáme. 
Musel by být blázen, aby se s tím počítal.
Byli jsme rádi, že jsme se potkali, viď, Jardo. Stejně jako jsme rádi, že si to tenkrát rodiče nerozmysleli a že jsme na světě. Zatím ještě ano.
Když už jsem strávil kus dne s maršovickým rodákem, dám sem budovu, kde se učil psát.
Číst moje pindy snad nebude. Von by mě přepral.

28.9.
A tak najednou, zčistajasna přepadlo nás babí léto. Která partaj se k němu přihlásí a dá na plakáty? 

Svátek svatého Václava nebyl za komunistů nijak vzpomínaným dnem. Chodili jsme normálně do práce a popíjeli pražský výběr, onehdy špičkové značkové víno.
Vždycky mě zaráželo, že víme, který den byl kníže Václav zapíchnut a neznáme rok, kdy se tak stalo. Přitom muselo jít o významného člověka, politici se mezi sebou vraždí nebo nechávají vraždit jenom v takovém případě. Svým způsobem byla tehdy doba poctivější.
Bratři se sešli, pojedli, popili, opili se se a kuš, štveš mě, a dost. Dnes tohle všechno obstarají jiní, protože my moderní lidé nejsme žádní vrazi, zabíjet se nemá, na špinavou práci máme média.
Napít se v dnešní době na svůj svátek můžu jen s obtížemi. Kdyby neexistovaly malé krámky Vietnamců, nemám si ani kde koupit flašku. Dobroserové v parlamentu vědí líp než my, jak máme trávit dny sváteční.
Jenom zajímavost, situaci prý využili malí prodejci pečiva, někteří měli až trojnásobný kšeft. Pak, že je všechno špatné.
Je to na hlavu? Raději se dívám kolem sebe, příroda vytáhla skvostné barvy, zdá se mi, že se objevily dřív než jindy, což může být jenom můj dojem. Snad je v příštích podzimech nikdo nezakáže. 

30.9.
Zdravý životní styl mi nedávno doporučila paní doktorka, věnovala mi dokonce brožurku. Už obálka, jež mimo jiná obsahovala reklamu na jakýsi margarín, mi připadala hnusná, že jsem dostal chuť na úplně smradlavou přepálenou klobásu, snad  bych sežral i kostelecký párek.
Nechtělo se mi číst, knížečka skončila v kontejneru na starý papír.
K obedu se mi povedla vepřová pečeně s houskovým knedlíkem a kysaným zelím. 
Paní doktorka je poměrně mladá.

1.10.
Novinky.cz hlásí: Do konce října se ochladí. To by mě bez Novinek.cz těžko napadlo. Jsem rád, že máme Novinky.cz

2.10.
Žádný strom neroste do nebe.


3.10.
Nejlépe se jezdí v Praze tramvají, když od rána prší a vypadá to, že už bude pršet furt. Jako dneska ráno.
Všichni nastartují své automobily, my, co jsme svoje řidičské průkazy dávno propili, si můžeme pohodlně sednout v tramvaji, aniž bychom se museli prát s jinými agresivními důchodci.
Ti v autech jsou v klidu, neprší na ně, jedou pomalu, protože ulice jsou plné.
Na nás tramvajové taky neprší, ale jezdíme zbytečně rychle. Jako blázni.

Něco předvolebního:
Vládychtivost jest ta nejstrašnější strázeň, ta nejnekrotitelnější náruživost člověka.
VÁCLAV KLIMENT KLICPERA

4.10.
Hledají politické strany voliče? Měl bych pro ně tip.


5.10.
Nestěžuju si.
Jenom jsem vyčerpaný ze snahy lékařů udělat ze mě naprosto zdravého. Kdybych se chtěl rouhat, což nechci, snad je mi vlastní pozice trochu nemocného popleteného staříka.
Paní doktorka z plicního na mě byla hodná a ti ostatní, třeba šlo jen o můj pocit, každej jsme ňákej říkal náš matikář na průmyslovce. Mě možná kdysi spousta lidí považovala za zeměměřiče, kterému je lepší se vyhnout.


6.10.
Trapný je penzista, jenž čte zkazky o plných košících, hrnoucích se v rukou lidí, převlečených za houbaře, který nevyrazí, když nemá kromě kontroly matrace, do níž schovává důchod, jenž v předvolebních slibech roste do nebe, nic kloudného na práci.
Pochlubím se, plný košík by mě odrovnal, protože práce z nás sice činí lidstvo, ale z přemíry práce se dá i zblbnout. 
Plný košík je pro siláky. Přinesl jsem domů akorát. Asi třikrát jsem zmokl, odměnili mě na Skalce, kde otevřeli stánek a točili. Ne film, Kozla.
Pes mě tam očuchával, nedal na vysvětlení, že narazil na lakomce. Dostal kousek suché housky, která do něj spadla jak do propasti.
Správný pes se uživí sám, aniž by měl být rozmazlován. Něco vyžebrá, něco ukradne... no jako my. Vždyť s námi žijou dlouho.

8.10.
Táta má dnes narozeniny. 110 let je hodně, ještě nedávno se na mě usmíval svým typickým úsměvem. Nikdy se nesmál na celou hubu, ano, takhle lišácky jako na fotografii, visí v bytě, který si s mámou pořídili ještě za první republiky. Mračil se jenom, když byl nasranej.
Naposledy jsem mu rychtoval televizi, aby se mohl dívat na fotbal, za týden už jsem na jeho počest vypil panáka.
Zbyly vzpomínky, v lednici pečený bůček, na záchodě cigarety, on nepotřeboval protikuřácký zákon, kouření patřilo do života tehdejší společnosti jako dnes jízda automobily, které ničí životní prostředí víc než tabák.
Kdyby žil zdravěji, nemusel umírat tak záhy, v 86 letech. 
Zapálím ti svíčku, táto, když už nekouřím.

9.10.
Procházím kolem knihovny, mírně vrávorám, zřejmě z nedostatku alkoholu. Z police vypadne kniha. Livius Dějiny IV.
Nejde o náhodu, dílo dávného Římana jsem nastražil schválně.
Případná návštěva má vidět, že se nachází v příbytku vzdělance.
Vzdělanec se ohne, slyšel jsem jednou říkat Jana Wericha. Přes pupek to jde ztěžka.
Začnu číst, tenkrát mocní se spojovali tak, jak bylo zrovna výhodné, jednou s tím, podruhé zase s tím, co býval nedávno nepřítelem. 2000 let je pryč, málem bych napsal, že šlo o barbary. Co my víme, třeba plnili volební program.
V historické beletrii Vlastimila Vondrušky z doby Přemyslovců zaznívá táž nota. Co je vlastně spojenec a co nepřítel?
My jsme dnes dál, už za dva týdny uvidíme spolu jednat lidi, kteří si na obrazovkách týdny nadávali, plivali na sebe, jejich týmy tajně nahrávaly protivníky, tolik špíny na sebe nevylejou ani Sparťani a Slávisti.
Budou se vytvářet koalice, ne že by jim ten a ten dříve hajzl byl příjemný, ale dělají to přece pro voliče, kterému veřejně poděkují, to se dělá.
Nakonec sesmolí vládu, která musí být daleko úspěšnější než minulá, v historii nejúspěšnější.
Ti, ze kterých se s odřenými lokty stanou poslanci, si hluboce oddechnou, na pár let mají vystaráno, pravidelný příjem nikoliv zanedbatelný. Opoziční poslanci nemají tak špatný život. Stačí se nestydět veřejně plácat nesmysly. Nadávat, to se lidem líbí.
Kdepak římští císařové, kdepak Přemyslové Otakarové, ti občas museli vytáhnout meč, někoho zapíchnout. Šlo podle dnešních měřítek o primitivy.
Vědci, technici, lékaři kolem nás vytvářejí neskutečné. A my jsme myšlením stejní, jakoby 2000 let neuplynulo.


Můj zemřelý syn mi vyčítal, že neposlouchám předvolební diskuze.
"Jak můžeš jít k volbám, když ty kandidáty neznáš?"
Odpovídal jsem
"Jak můžeš jít k volbám, když ty kandidáty znáš?"
Mávnul nade mnou rukou, svým způsobem to činí i dnes odněkud shůry.