sobota 23. září 2017

Pindy 2

15.9.

Prčice
Byl jsem malý a maminka mě posílala často do Prčic. Když jsem žvanil nesmysly a dělal vylomeniny, tedy často. Ne, že by holka z vesnice neznala slovo prdel, ale asi měla pocit, že by se její synek neměl učit sprostá slova zrovna od ní.
Mluvím o svém dětství, tedy padesátá léta dvacátého století, v letech, kdy termín "dálkové pochody" nikdo nemohl znát. Výraz "Jdi do Prčic" byl běžný právě mezi lidmi, kteří nechtěli používat slovo prdel. Moderní lidé ve sprostém slovu místo jednoho písmena udělají tečku a jsou slušní. Politická korektnost.
Máma si ze mě dělala šoufky, když jsem jí v roce 1972 sdělil, že také půjdu do Prčic. Její táta prý, tedy můj děda, chodíval pro mouku právě do Prčic, snad tam byla dobrá nebo levná. Bydleli u Lomnice nad Lužnicí, podívejte se na mapu na tu dálku, samozřejmě pěšky. Děda byl prý chodec, jako já, jen mouky jsem příliš nenanosil.
Z dálkového pochodu Praha - Prčice se stala masová akce, při mé jediné účasti se mi v srdci neuložil, do přírody se vydávám kvůli klidu a nezajímají mě nepřehledné davy, asi vzpomínka na mládí, kdy nás nutili k jednotě přímo svazácké.
Tím nechci říkat, že účastníci prčického putování jsou debilové a já génius, jenom nás zajímá každého něco jiného.
Usmívám se, protože moje generace pomalu odchází kamsi, dnešní pochodníci jsou ve značné míře přesvědčení, že výraz jdi do Prčic vznikl kvůli turistice. Má cenu někoho přesvědčovat o své pravdě, hádat se? Proč? Žijme a nechme žít.
Proto mám občas potřebu psát svoje Zápisky starého sklerotika. Vybiju si svoje grafomanské touhy. 
A je to!
Pro pořádek, dobře vím, že se správně říká jít do Prčice, ale děda chodil pro mouku do Prčic! A já jsem po dědovi. Byl to fešák a kouřil fajfku. Dlouhou.
Česká Sibiř, do které se počítá i dvojměstí Sedlec - Prčice, si návštěvu zaslouží. Cesta autobusem přes Sedlčansko mi připomíná film, kdy se střídá na zakroucených silničkách jeden krásný obrázek za druhým. 

Most mezi Sedlcem a Prčicí se opravuje. Johnny servis nemůže chybět.

18.9.
Blízko mého bydliště je restaurace, kde výborně vaří normální jídla za neruinující ceny. Velké porce, pro můj organismus moc velké.
Vyhrabu hliníkové misky, do kterých si jeden čas nechávala přivést oběd maminka, v době kdy už se jí nechtělo vařit.
V hospodě mi objednané jídlo dají do misek, ubude jim starost s mytím talíře, zaplatím, poděkuju, odcházím s úsměvem. Doma sním polovinu, druhou si ohřeju zítra.
Mám radost, za pár dnů opakuju.
Ouha, problém.
Nesmějí mi jídlo do přineseného servisu dát. Hygienik zakázal, nebo hygienička, abych neurazil ženy.
Jedině prý do jakéhosi plastového boxu. Fakt mi nejde o bůra za box navíc. Druhou část jídla v boxu ohřát nemůžu, musím přendavat. S boxem musím do sběru, odpadky narůstají.
Že by lobby výrobců plastových boxů?
Dohodnem se?
Obsluha se skládá z normálních lidí. Přinesou mi jídlo na talíři ke stolu, já si ho přesunu do svých mističek, poděkuju, zaplatím, odcházím, usmíváme se na sebe, ani nezasviním ubrus.
Doma si pochutnám, druhou půlku dám do lednice, zítra v těchže miskách ohřeju, umyju nádobí, mám je čisté pro příště. Jestli ještě nějaké příště bude...
Přemnožili se nám divočáci, pořádají se celoročně hony kdekoliv, střílí se.
Co takhle mezi divočáky zahrnout hygieniky?
Neprozradím hospodu, kde mi tolerovali stěhování pokrmu z talíře. Ti zatím nepostřílení hygienici by byli schopni provozovnu nechat spálit, zbourat, předělat na prodejnu zdravé stravy nebo přednáškovou síň pro odborníky na správné stravování.

19.9.
Cvikov, město v nádherných Lužických horách. Stejně jako jinde v Sudetech mi jde mráz po zádech. Proč jsme zničili místa, o která jsme se měli starat, když už nám je historické okolnosti přidělily? Na tom nic nemění zjevná snaha dnešních obyvatel něco ve městě vytvořit. 
Obnovená křížová cesta na Kalvárii, obnovený pivovar, kam jsem zavítat prostě musel. Příjemné prostředí, fajn obsluha, dobré pivo.
Blbá nálada mizí, snad už vnoučata dnešních obyvatel budou žít v pěkném městě.
Zpáteční cesta s pohledem na Klíč.
Kde jinde najdete takový kopec než v Lužických horách?

22.9.
Mapy.cz, nikdy jsem ve svém už poměrně dlouhém životě netušil, že budu mít něco takového k dispozici. Do chytrého telefonu, jak se tomu říká, já nerad, nejsem rád, když je někdo chytřejší než já, jsem aplikaci stáhl loni ve vlaku, je-li náhodou někde wifi připojení, aplikaci aktualizuju.
Pokud nedojdou baterky, skvělá mapa funguje bez připojení, kam se hrabou Google mapy. Tak tedy chytrou krabičku nepoužívám na telefonování, ani s ní nefotím, je to moje mapa. Mám ji v kapse, občas se k ní chovám nezodpovědně, pak právě dojdou baterky. Celý náš svět je na baterky, bojím se, že i já. Hned mám ráno lepší náladu, když cítím, že zatím ještě nedošly.
Za papírové mapy, které začaly vycházet po roce 1990, jsem utratil hodně peněz, určitě víc než za, no dobře, chytrý telefon.
V duchu se kláním opravdu chytrejm a schopnejm, uvědomuju si, kdo přináší pokrok do našeho života. Určitě to nejsou ti, kteří se na nás v současné době kření ze všech možných plakátů, plácají nesmysly všude, kam je pustí i nepustí.
Chtěl bych křičet, můj hlas ovšem slábne, lidi, neblbněte, budou volby, rozhodněte se podle sebe, nenechte si do toho kecat od lidí, kteří za peníze jsou schopní vám doporučovat kdejakého šmejda.
Jaký je rozdíl mezi podvodníky, kteří okrádají důchodce, když jim nabízejí předražené šuntové zboží a mezi těmi, kteří se nechají vyfotit na plakát, kolikrát ani nevědí, co je na něm napsáno, to píšou poskoci. Slibují voloviny, o kterých vědí, že je nemůžou nikdy splnit. Však si je ani nepamatují.
Zařekl jsem se, že se tady nebudu zabývat politikou, slíbil jsem to sám sobě a nesplnil. 
Lidi, zapomeňte na předvolební klábosení, nehledejte na kandidátkách menší zlo, malý blbec je pořád jenom blbec. 
Nevolte "takticky", volte podle sebe, my starší jsme snili o svobodných volbách většinu života, proč bychom se měli řídit názorem lidí, kteří jsou, možná, stejně pitomí jako leckteří kandidáti.
Dojděte za staršími lidmi, vyzývá kdosi, řekněte mu, koho má volit. Hádejte, kam bych takového člověka s chutí nakopal?
Když pomůžete do funkce hovadu, padá vše na vaši hlavu, nemusíte se na nikoho vymlouvat. Život si máme psát sami.
Řekl jeden důležitý, že píšou volební programy, dávají si s nimi práci a lidi je nečtou, přitom jim říkáme: čtěte ty programy. Nečtou je. Kdo zná film Účastníci zájezdu, tam jsou dva řidiči autobusu Karel a Karel, kteří si notují, říkáme lidem, vracejte ty podtácky, pořád jim to říkáme, stejně je nevracejí, je to s lidma těžký.
Volte jenom ty, o kterých si myslíte, že blbci nejsou. Těžký výběr? Vybrat si životního partnera také nebývá nejlehčí, a stane se, že se s ním později akorát hádáte, jestli prkýnko na záchodě má být sklopené nebo zvednuté. Nebojte se spálit, vám mladším se to ještě stane v mnohokrát. 
Věřte, že na světě je tolik krásy, ale nehledejte ji na hnusných předvolebních plakátech.
Politická přednáška, kterou nikdo nebude číst, končí. Odjíždím do kraje, 
kterým protéká řeka Metuje.

Cítím se šťastný, když pochopím jízdní řády, dojedu, kam chci, vystoupím ve vsi, kterou jsem nenašel v žádném turistickém průvodci, cítím se svobodný, zvlášť když zrovna nebolí koleno nebo jiná součástka.


Nebojte se, jsem jenom ze dřeva vyřezaný. S hezkejma vočima.


23.9.
Ovařil jsem květák, smíchal s cibulkou připravenou na špeku a másle. Dal do remosky, po půl hodině vmíchal směs, již jsem vymyslel. Kysaná smetana, vejce, šunku, česnek, nastrouhaný čedar (to je druh sýra, nikoliv psí plemeno), trochu pepře, trochu zázvoru. Pekl jsem další půlhodinu, příloha vařené brambory maštěné máslem. Zkrášlit něčím zeleným mě napadlo, nechtělo se mi však ničit muškáty za oknem, letos se mi povedly.
Kdo mě má jiný pochválit, než já sám?

24.9
Plzeň hrála včera pěkný fotbal.
A tak jsem se snadno přenesl od politiky k životu pomateného starce.

Určitě nepatřím mezi takzvané sovy, usínám kolem desáté večerní i u filmů, které mě zajímají. Asi proto jsem si kdysi zakoupil DVD rekordér, nastavím a mašinka nahraje potřebné, zatímco já sním o tom, že omládnu.
Zatím se nepovedlo, ale kdoví, proč zrovna mně by se nemohl stát zázrak.
Filmy si pouštím ve chvílích, kdy nespím, když náhodou i tak usnu, pustím si podruhé, potřetí atd.
Program ČT - Art nedávno uvedl Zločin a trest Ari Kaurismäkiho. Jsem mírně zatížený na díla tohoto Fina, nepamatuju se, že bych od něj viděl volovinu.
U jeho filmů bych zřejmě neusnul v jakékoli hodině. Česká televize 34 starý film otitulkovala.
Úplně jsem se odřízl od všeho, co bych měl v současnosti sledovat a nechce se mi.
Posléze pomatený stařec odchází snít.
Končím Pindy 2.

Lnáře


Všude je hezky, všude něco je zajímavého. 
Vydám se do kraje, kudy projíždí lokálčička, přežívající snad jenom zázrakem, z Nepomuku do Blatné a dále do Březnice. Komu nevadí po vystoupení z vlaku jeden, dva kilometry pěšky, doporučuju Lnáře.
Rybníky, zámek, myslím, že se může zamlouvat milovníkům klidu.
Občas mě přepadla touha být pořádný. Se vším se musí začínat opatrně, začít u věcí, které jsou člověku blízké a posléze se dostat k ohromujícím záležitostem, k těm jsem se zatím nedostal, ale vždyť ještě žiju.
Už na pokraji padesátky usoudil jsem, spíš byl donucený okolnostmi, že se neuživím, když nezvládnu počítač, k němuž jsem měl dost divný vztah, jako že, na co počítač, matika mi vždycky šla sama. Svůj majetek a úspory sečtu snadno. A vůbec...
Domů mi ho přivezli a já se začal učit psát. Sepisovat voloviny, to by mě nenapadlo, kdo mě zná, chápe. Měl jsem krabice plné všelijakých papírů, památky na dálkové pochody, výlety, které určitě jednou dám do kupy.
Psát oběma prsty jsem se časem naučil, chytrý pomocník mi pak v seznamu najde, kde jsem kdy se potuloval. Zbytečné? Asi jo, ale podívejte, co všechno dnes považujeme za věc nebo činnost, bez níž nelze žít.
Nepamatoval jsem se, že bych v obci Lnáře někdy byl. A byl! Počítač to našel. Šikula. V lednu 1992 tudy vedl dálkový pochod, který pořádal z Březnice Honza Zajíček. Březnice, kraj Středočeský, Lnáře, kraj Jihočeský a jsme na hranicích kraje Plzeňského.
Ještě jednou návštěva soukromá, v době, kdy mě v té době jednotvárné dálkové pochody natolik unavily, že jsem začal chodit sám podle svého. Z Nepomuku do Příbrami. Podle razítka, která jsem sbíral, navštívil jsem ve Lnářích hospodu, zvanou Přístav, poznámka říká, že šlo o skvělou hospodu, když jsem to napsal, musela to být pravda.
Jak tak někdy brouzdám po internetu, narazím na staré fotografie, třeba ze Lnářů. Mají dost pěkných fotek, nejsou lakomí, lze je stáhnout, vzít ranec, sednout do vlaku.
Blatensko? Třeba. Tomu krásnému kraji, jehož nadmořská výška se pohybuje přes 500 metrů, je pravděpodobně fuk, jak mu říkáme.
Nedávno jsem navštívil Nepomuk, dnes využívám roztomilou lokálku. 
Vím, že jedu do místa, kde je známý zámek, rybníky.
V roce 2002 obec zažila ničivou povodeň. Postižených míst byla tenkrát spousta, ne každý měl štěstí na mediální prezentaci.
Mám radost, hned po příchodu do vsi jsem narazil na místa, která mám na starých fotkách, které jsou, bohužel, bez dat pořízení.
Všechny, které jsem použil, se nacházejí na adrese: 
http://www.lnare-obec.cz/historicke-fotografie-a-pohlednice-lnar/gs-1013/p1=1349

Následující 4 srovnávačky jsou z hlavní ulice vesnice, automobiloví fanoušci určitě poznají, do které doby zobrazená vozidla zařadit.



Husopasky před hospodou, která získala jinou podobu, dokonce vlajky si před vchod pověsili. Jiný svět? Co dělat, i my jsme jiní.


Z protější hospody zbyl jenom nápis, přitom je vidět, že si nevedli zle, když přistavěli patro.



Kostelem svatého Mikuláše moje procházka k břehům Veského rybníka končí Dočetl jsem se, že na hřbitově u kostela je pohřbená kdysi velmi populární herečka Karolina Olga Slunéčková, která někdy používala umělecké jméno Olga Sluníčková. Už je to 34 let, co tato nádherná dáma, která vždy zářila, věrná svému příjmení. 
Držte se, bulvár, rozebírající soukromý život lidí, kteří se jenom objeví na obrazovce, by si na paní Karolině nevydělal. Vzala si spolužáka a byla mu věrná.
Pamětníků ubývá, umřela rok před svou padesátkou. Kdybych to věděl předem, přinesl bych kytičku lučního kvítí, poklonil se jí. Určitě by zasvítilo sluníčko.



Odcházím od rybníka Veského k Zámeckému. Tak to měli a mají rozdělené ve Lnářích. Nejznámější pohled. Tři lnářské rybníky leží na Smoliveckém potoku. Vlevo od mostu je ještě rybník Zámecký, vpravo Podhájský.
Most byl v roce 2002 povodní zdevastován, přebudován i díky příspěvkům EU. Mám mnoho výhrad k nikdy nekončícím nařizujícím předpisům, jak bychom měli žít, z Bruselu nám nařizují, jak se co má jmenovat, ale po katastrofálních povodních Evropa pomohla. Každá mince má dvě strany.
Snažil jsem vytvořit srovnávačky právě kolem mostu. Detaily jsou natolik jiné, že zůstalo u snahy.



Stará tvrz, jejíž historie sahá do 14.století, pochopitelně rekonstruovaná, při níž byla zbavená pivovaru (!?). Obec zde má galerii, infocentrum, pěkné reprezentační prostory.



Tady jsou pohromadě, stará tvrz a zámek, postavený v 17.století, kdy tehdejší mocní rozhodli, že tvrz nestačí.
Zajímavost. V roce 1936 koupil zámek Jindřich Anastáz Vaníček, advokát, asi úspěšný, když měl na zámek. Moc ho neužil. Nacisti mu ho zkonfiskovali, vytvořili v něm výcvikové středisko Hitlerjugend, další konfiskace proběhla po roce 1948. Vaníček vlastnil též dům na Staroměstském náměstí v Praze, přesně ten s balkónem, z něhož promluvil k lidu Gottwald.
Komunisti se o zámek svým způsobem starali, v 70.letech zde vytvořili luxusní reprezentativní středisko pro Československou vládu.
V majetku vlády zůstal zámek do roku 1993, kdy byl navrácen potomkům pana Vaníčka. Ti ho zpřístupnili veřejnosti, můžete se zde oženit či vdát. O rozvodech nic nepíšou. Funguje i hotel a muzeum kočky.
Naobědval jsem se u nich. 



Další dva záběry jsou z bývalého padacího mostu, který k původnímu účelu už dávno neslouží, však býval jen dřevěný a dnes je kamenný, ozdobený sochami. Zde hledím na starou tvrz.



Pohled od vchodu zámku.



Loučím se pohledem přes Veský rybník na kostel svatého Mikuláše, polodřevěnou zvonici zakrývá na současném snímku košatý strom.


Ve Lnářích býval i klášter bosých augustiánů, s těmi komunisti zatočili rázně po bolševicku. V objektu je psychiatrické léčebna. Vylezl jsem na kopec, pokoušel se porovnávat, nechytil jsem se. Chytil jsem vlak do Nepomuku se štěstím, další jel skoro za tři hodiny a hospoda nikde.
Ve fofru jsem porovnal i fotku nádraží, leč nezdařilo se. Když říkám nádraží, jde o budovu, rychlovlaky zde stavět nebudou.

I jinak jsem fotil.

Mnoho dalších srovnávacích fotek z různých lokalit lze nalézt ZDE.

neděle 17. září 2017

Vysoké Mýto



Cestuji spíš železnicí, asi proto jsem se Vysokému Mýtu na svých toulkách vyhýbal, přestože to není místo nijak zastrčené, leží na důležitém silničním tahu.
Městu se hlavní železniční trasa vyhnula, to mu vyžrala sousední Choceň, odkud jezdí sympatická lokálka směrem na Litomyšl. Je nás málo, kteří nedají na vlaky dopustit a patřím mezi blázny, kteří sní o tom, že v železnici je budoucnost, protože automobilisté objeví, že nemají kudy jezdit. A my starousedlíci je nepustíme sednout.
Mnohá velkoměsta by mohla Vysokému Mýtu závidět. Zakladatel Přemysl Otakar II. to byla nějaká persona českých dějin.
Začátkem 14.století se stalo Mejto, jak říkají místní, věnným městem českých královen, což byl v podstatě zaopatřovací ústav pro vdovy zemřelých králů.
Kdo se vydá vláčkem do věhlasné Litomyšle, možná udiveně hledí do krajiny. Co je to za město, tolik věží, pomalu jak na Malé Straně?
Historické sídlo, jehož počet obyvatel už na přelomu 19. a 20.století atakoval 10 tisíc. Statut okresního města se se mu v moderní době vyhnul. Zato už za monarchie se tu začali usazovat vojáci. Postupně vznikalo posádkové město, jeho vyvrcholením byla obrovská posádka sovětských okupačních vojsk po roce 1968.
S následky se mejtští potýkají dodnes. Snad je jim třeba držet palce, protože město je pěkné a zajímavé.
Našel jsem v památkách po svých rodičích pohlednici z třicátých let, kterou posílal táta své milé, což byla později moje máma. Z vojenského cvičení a z Vysokého Mýta. Kdysi jsem od svého otce slyšel, na vojně, že mě naučí pořádku.
Celé jeho vojákování čítalo 35 dnů. Pro mou generaci směšné číslo. Podle poznámek mojí maminky tátu pořádku nikdo stejně nenaučil, mně ostatně ani dva roky tuhé komunistické vojenské služby. Hrozně se bavím, slyším-li lidi, kteří netuší, co to bylo za hrůzu dva roky strávit zavřený v kasárnách a předstírat, že poslouchám rozkazy. Naučil jsem se spoustu věcí, třeba švindlovat pořádek. Kdo zná jméno Potěmkin, tak to je ono.
Nedávno jsem slyšel prezidentova bubeníka, který by poslal mládež na vojnu. Je starý jako já, ale vojenskou službu si jako muzikant odkroutil trochu jinak. Ti lidé hráli na všelijakých parádách pro kdekoho, dostali se ven, mezi děvčata, svazačky. Nezávidím, dělal bych totéž, ale, moje schopnosti mě vrazily do oblbujících kasáren, kde jedinou radostí bylo stříhání metru.
A dost vojny.
Moje tchyně pocházela z Vysokého Mýta, říkala o sobě, že je Kujebačka. Název údajně vznikl podle jména vysokomýtského ševce Jakuba Kujeby, který prý byl hašteřivý, křikloun na jarmarcích, hlupák, vtipkář, houslista , měl všude vády, hádky a soudy, takže vznikla pořekadla jako: „To je mejckej Kujeba...“
Existuje i jiná verze jména Kujebáci, jde o historku, v níž je účastníkem císař Josef II. Ale to vše se dá dohledat a nechce se mi opisovat. Měl bych představit, co já a Vysoké Mýto.
16 let mi tenkrát bylo, když jsem pracoval o prázdninách v České Třebové, kde se vyskytovala nová inženýrka, po škole, kolik jí mohlo být? 24? Prostě stará bába. Nevěděl jsem, jak ji mám oslovovat, výrazu "slečno inženýrko" se uchichtla. Jméno si dodnes pamatuju, pocházela z Vysokého Mýta.
Snad ji na svých toulkách po městě nepotkám, nevěděl bych opět, jak oslovit babku určitě úžasnou, protože my zeměměřiči jsme odjakživa úžasní.

Vystupuju na stanici Vysoké Mýto - město. S radostí kvituji přítomnost hospody téměř u schůdků z vagónu. Je však ještě brzy a musím se prezentovat jako inteligentní tvor. Vidím školu a fotím. Odborná škola pro ženská povolání, název dnes genderově neúnosný. V budově je základní škola, kde je zakázáno dělit žáky na hochy a dívky.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:




Ač mám duši pacifisty, vím, že armáda tak úplně nesmyslná není, ale raději od ní dál. Ovšem tvrdit, že ve Vysokém Mýtě nebyly kasárny je stejné jako říkat, že v Praze na Letné nestál Stalinův pomník. Četl jsem, že vysokomýtští se snaží vyrovnat s areálem, který se stal jejich majetkem. Fotek jsem měl více, bývalými kasárnami jsem prošel, jedno porovnání učinil, jinak se hodně změnilo.
Tak tady někde se táta učil pořádku...
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.chocen-litomysl.cz/



Definitivně se odvracím od bývalého vojenského království. Stará pohlednice hlásá Žižkova ulice. Ta ale končí na kolejích, na nichž stojím. Dál ulice nese jméno Generála Závady. Dokonce jsem se pokusil zjistit, kdo byl generál Závada. Nenašel, prostě to tak je.
Vsuvka:
Dostal jsem vzkaz od pana J.V., za něž jsem rád. On našel informace o generálovi Závadovi, umí lépe hledat než já. Generál byl kromě jiného i ruský legionář, kvůli odboji proti nacistům byl v roce 1942 popraven, tedy postava, na kterou nemohli bolševici jen tak poplivat, tak o ní mlčeli. Kdo chce, může si navolit adresu: 
http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=21661
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Dívám se stejným směrem, ulice je vpravo a je vidět celý objekt. Prý Grand Hotel, taky název Slávia jsem zahlédl, dnes to vypadá na ubytovnu, ale pivo na zahrádce je k dostání i lístek na vlak.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.chocen-litomysl.cz/



Ulice Generála Závady je krátká, projdu, otočím se a vidím.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Trochu smůly se musí přilepit. V Mejtě se opravuje okolí kostela svatého Vavřince, úpravy zasahují až k místu předešlého stanoviště. Tak jsem trochu probloumal, usoudil, že se sem ještě vypravím. Ve městě je mnoho dalšího ke koukání i focení.
Třeba skutečnost, že si zde zachovali brány, mají svá jména, jsou ozdobou města. Možná, že si leckde drbou šišku, že brány zbourali, aby bylo místo pro velký povoz.
Litomyšlské předměstí, brána se jmenuje též Litomyšlská. Vlevo lze nalézt loutkové divadlo Srdíčko.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Ulice, začínající u domu, jehož štít je zazeleněný, viz předešlý snímek. Až na náměstí Přemysla Otakara II. se jmenuje Tůmova a stojí na ní Litomyšlská brána. Člověka úplně pohladí, jak zde zachovali původní ráz, přestože domy vypadají jinak.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.ousti.cz/



Nezbývá mi, než dokráčet k bráně.
Obě další fotky jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/






A jsem u brány, za níž vidíme pokračování Tůmovy ulice a věže na náměstí, pravá patří radnici, levá bývalé poště.
Budiž mi prominuto, že jsem na této koláži popletl letopočty pořízení obrázků, horní je starší, tedy z roku 1943 jako já, dolní je současný. Myslím, že ročník mého narození už promíjí všechno. Musel bych to srovnání celé od začátku, leccos hledat a mohl bych se dostat i do úplně jiného kraje.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Mýtské brány občas hořely, ale domácí dobře věděli, že se o ně musí starat. A aby byly extra hezké, pozvali si na výzdobu samotného Mikoláše Alše.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/


Prošel jsem pod bránou dál do Tůmovy ulice směrem k náměstí. Otáčím se a vidím.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Pokud se někomu zdá, že poslední srovnávačky jsou na jedno brdo, možná, ale na levé straně ulice funguje vinotéka, kde se dá odpočinout. Já to tak udělal. Ta porovnání mi dala práci a vyhodit je?
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Pohledy na Litomyšlskou bránu mi došly. Co takhle nakouknout do Försterovy ulice, která vede z Tůmovy směrem ke kostelu. Daleko nedojdu, však jsou vidět hromady písku, tady se pracuje, tady nikomu víno nenalejou.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Vracím se do Tůmovy, ne popíjet, nýbrž kráčet k centru města.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.ousti.cz/



A jsem na náměstí Přemysla Otakara II. Už velikost prostoru ukazuje, že nejsme v malém městě. Dívám se podél staré radnice, v ní a vedle se usadilo Muzeum českého karosářství, no, já zapomněl, vysokomýtská Karosa, vždyť jsme jeden čas jinými autobusy nejezdili. Teď se podnik jmenuje jinak, ale to je vedlejší.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Prošel jsem podél východní fronty náměstí a otáčím se zpět, v dáli zahlédnu Litomyšlskou bránu.



Stará radnice, soud, vězení, dnes Muzeum z čelného pohledu. Jak tak čtu v knížkách, jež napsali chytřejší než já, roku 1468 tu podepsal svůj dekret kutnohorský Jiří z Poděbrad. Nebyl králem dlouho, něco vydat musel...



Východní strana  náměstí z větší dálky. Vlevo je budova Městského úřadu.
Starou fotku jsou okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 8.díl (Libri 2011)



Z druhé strany východní strany náměstí probíhá ulice A.V.Šembery, abych to nezkracoval, ten pán se jmenoval Alois Vojtěch Šembera, jazykovědec, historik, univerzitní profesor, prostě chytrej člověk. A hledím na Regionální muzeum, jak vidno, po Šemberovi se jmenovalo.



Původně jsem myslel, že směrem na Choceň je též brána, ale říkají, že jde o věž, zvanou Karaska, která je zbytkem Choceňské brány.



Ulice, vedoucí z náměstí Přemysla Otakara II. ke Karasce se jmenuje Vladislavova. Zde jsou dva pohledy.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:




Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Severní strana náměstí, vzadu je vidět Choceňská věž.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Vracím se do Vladislavovy ulice a dívám se podél severní fronty náměstí. Vzadu už se na mě těší Pražská věž.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Část severní strany náměstí od ulice Bratří Škorpilů (vpravo).
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Východní část severní strany náměstí.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Na řadu přichází Pražská brána, kdysi se jmenovala Vraclavská, ale pak se dohodli, že Praha je větší než Vraclav.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



I ulice, kde stojí Pražská brána, se jmenuje Pražská.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Stejně jako brána Litomyšlská je vyzdobená sgrafity podle návrhů Mikoláše Alše. Už jsem prošel Pražskou branou a hledím Pražskou ulicí k náměstí. Následují tři průhledy. Komu se to zdá moc, může přeskočit.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Pražská brána, když jsem ustoupil směrem ku Praze.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Nedaleko Pražské brány je sokolovna. Na rozdíl od jiných míst zde si sokolovnu považují. Tady je s Tyršem.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



A takhle vypadala bez Tyrše.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Také divadlo mají v Mýtě zajímavé. Šemberovo. Od roku 1925 dostavované a funkční.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/




Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.ousti.cz/



Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Na závěr se vracím na náměstí, na kterém je hodně zeleně, budu se dívat k jihu, kde mě zdraví kostel svatého Vavřince.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Zde je zachycená i západní strana náměstí.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Prastará historická fotka je zjevně focená odněkud z výšky, její kvalita není nijak ohromující, ale nedalo mi to, abych srovnávačku nezařadil. Komu se nelíbí, nechť zavře oči.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.ousti.cz/



I socialismus ve Vysokém Mýtě probíhal, nevím, ale myslím, že pod hvězdou je hlava Stalinova. Čí by jinak byla?
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Brejchův dům. Jsem v rozpacích, pohlednice podle razítky byla odeslána v roce 1944, na první pohled vypadá jako hodně starší doby. A regotizace kostela svatého Vavřince skončila v roce 1904. Na historické fotce věž chybí. Znalci si poradí.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:




Poslední záběr, pohled k východu po jižní straně.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Co bych se nepochlubil, nikdo vás nepochválí, když se nepochválíte sami. Přijel jsem do města prakticky mně neznámého, bez publikací, většinu informaci i historických fotek mám z internetu. Mám radost, že se mi leccos povedlo. Dalo mi to dost práce, pokud je možno mluvit o práci, když v mém případě jde o zábavu.
Snad je zajímavé, že tolik starých fotek pochází z německého serveru, který se zabývá prodejem pohlednic, přitom jde o město vysloveně české.
Nechtělo se mi článek půlit, tak je delší než normálně zveřejňuju.
Zbylo mi poměrně dost fotek, které bych rád obešel v zimě, zeleně mají v Mejtě pro mé focení až příliš.
Třeba i okolí kostela už bude v cajku. Tak jo, těším se, líbilo se mi tady.


A kromě srovnávání jsem i fotil pro svou radost, myslím, že fotky tu už nějaký čas pobíhají. Zde jsou:
http://vencovyfotky.blogspot.cz/2017/08/682017-vysoke-myto.html

http://vencovyfotky.blogspot.cz/2017/08/1382017-vysoke-myto.html


Koho zajímají i jiné lokality, zde jsou další srovnávací fotky.