čtvrtek 27. července 2017

Blovice

Je mi žinantní, při dnešním stavu vzdělanosti, vysvětlovat, kde leží městečko Blovice. Ale může leccos vypadnout z paměti, protože se na nás všechny valí tolik důležitých informací... stane se, jsme jen lidi. Blovice leží v pěkné krajině jižně od Plzně na jedné ze známých plzeňských řek, na Úslavě.
Pokud někomu není jasné, co je Úslava zač, tak staví V Blovicích vlaky, jezdící z Plzně do Českých Budějovic.
Pokud někdo neví, co je vlak, tak... nejsem tu přece pro srandu.
Kdysi prý Stblo, Stýblo, Stéblo, lidi neuměli psát, ti co uměli, tak se pletli, systémem "tichá pošta" jsme v Blovicích.
Hledal jsem v záznamech, dvakrát jsem procházel Blovicemi při stokilometrových pochodech. K čemu v historii město patřilo, si každý, koho to zajímá, sám najde.
Já se vydal sem, protože mě zaujala publikace starých fotek, tulákovi stačí jen malý impuls.

Ve vlaku z Plzně není dobré zdřímnout, protože se můžete vzbudit v Nepomuku nebo dokonce v jižních Čechách. Já neusnul, vystupuju na správném nádraží. Ještě poznámka pro ty, kteří neznají vlak. Takhle vypadal za Rakouska. Dnešní vlaky jsou modernější, krásné, však si někdy kupte lístek a nastupte.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Hany Hrachové a Karla Maříka Blovicko a Spálenopoříčsko na starých pohlednicích a fotografiích (Baron 2013)



Ještě jednou, staniční budova tentokrát zůstává vpravo, to znamená, že se dívám k severu, tedy do Plzně.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Hany Hrachové a Karla Maříka Blovicko a Spálenopoříčsko na starých pohlednicích a fotografiích (Baron 2013)



 I z venku bylo nádraží kdysi fotografováno.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Hany Hrachové a Karla Maříka Blovicko a Spálenopoříčsko na starých pohlednicích a fotografiích (Baron 2013)



Kousek od nádraží, tak blízko, aby pocestný nestačil zemřít žízní, si postavil pan Klement hostinec "U nádraží". Vzhled budovy se změnil, okolí ještě víc, ale vaří po celý den.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Hany Hrachové a Karla Maříka Blovicko a Spálenopoříčsko na starých pohlednicích a fotografiích (Baron 2013)



Dům, který se příliš nezměnil, stojí na rohu ulice 5.května (Tenkrát Habrmanova), pohled přímo, a Palackého.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Hany Hrachové a Karla Maříka Blovicko a Spálenopoříčsko na starých pohlednicích a fotografiích (Baron 2013)



Husova ulice vede od Hradištské k nádraží. Ten, kdo Blovice nezná, jako já, musí vyvinout dost síly, aby lokalitu poznal. Spíš jsem měl kliku a byl naštvaný, že hostinec Na Růžku, který je na historické fotce vlevo, zůstal jen v té historii.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Hany Hrachové a Karla Maříka Blovicko a Spálenopoříčsko na starých pohlednicích a fotografiích (Baron 2013)



Hradiště se zámkem Eduarda Pálffyho z Erdödu (typicky slovenské jméno) bývalo samostatnou vsí, v publikaci je také tak uvedeno, jinde píšou, že je od roku 1960 místní částí Blovic.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Hany Hrachové a Karla Maříka Blovicko a Spálenopoříčsko na starých pohlednicích a fotografiích (Baron 2013)



K pořádnému zámku patří pivovar, zrušený už v 19.století, zámecký hotel se hlásil do světa ještě za první republiky, dnes... Ale podle satelitů z oken čumících se zde dívají na seriály. V dáli je vidět vchod do zámku.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Hany Hrachové a Karla Maříka Blovicko a Spálenopoříčsko na starých pohlednicích a fotografiích (Baron 2013)



Od zámku k náměstí je kousek. I pro penzistu. Tady se otáčím, Hradištská se kdysi jmenovala Wilsonova. Vlevo býval trafikant Keller, vpravo hostinec Na Růžku, to už je vlastně na rohu Husovy ulice, tam jsem před chvílí byl.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Hany Hrachové a Karla Maříka Blovicko a Spálenopoříčsko na starých pohlednicích a fotografiích (Baron 2013)



Následuje horní, tedy západní strana Masarykova náměstí. Hotel Panský dům, tradice sahá do 17.století, "mírně" zmodernizovaný, vlevo od něj je dům obchodníků Brandlů, jinak je všechno jinak.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Hany Hrachové a Karla Maříka Blovicko a Spálenopoříčsko na starých pohlednicích a fotografiích (Baron 2013)



Západní fronta náměstí pěkně vcelku. Za Panským domem byla budova četnické stanice, později zbořená, uvolnila místo spořitelně. V něm se narodil Henry George Stephan de Blowitz, spisovatel, novinář, i do Timesů psal. Úplně v dáli je kostel svatého Jana Evangelisty, vpravo věž radnice, dnes za smrkem.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Následují dva pohledy po západní straně náměstí k severu z pozdější doby.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/




Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Další dva pohledy po západní frontě Masarykova náměstí, tentokrát však k jihu. Vpravo trafika pana Skořepy.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Hany Hrachové a Karla Maříka Blovicko a Spálenopoříčsko na starých pohlednicích a fotografiích (Baron 2013)




Vpravo řeznictví a hostinec U Bartíků.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Hany Hrachové a Karla Maříka Blovicko a Spálenopoříčsko na starých pohlednicích a fotografiích (Baron 2013)



Východní strana náměstí směrem k jihu. Vlevo bývala lékárna U Černého orla rodiny Benešovy.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Karla Fouda Plzeňsko 1880 - 1950 (Starý most 2002)



 Na východní straně Masarykova náměstí stával pivovar, zrušený právě v roce 1926. Poslední sládek se jmenoval Jaroslav Otto.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Hany Hrachové a Karla Maříka Blovicko a Spálenopoříčsko na starých pohlednicích a fotografiích (Baron 2013)



Údajně nejkrásnější budovou v městě byla starobylá radnice. Blovičtí s ní tehdy nebyli spokojeni, nechali postavit jinou. Vedle už tehdy stál berní úřad a okresní soud.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Hany Hrachové a Karla Maříka Blovicko a Spálenopoříčsko na starých pohlednicích a fotografiích (Baron 2013)



Další dva pohledy k severu, kde jsou v předešlém záběru zmíněné dvě budovy. Bohužel, dnes mi stromy překážejí.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/




Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Blížím se k severnímu konci náměstí. Radnice a soud, před nimi stojí socha Jana Nepomuckého. Kostel je vidět průhledem ulice Americké.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Hany Hrachové a Karla Maříka Blovicko a Spálenopoříčsko na starých pohlednicích a fotografiích (Baron 2013)



Ještě bližší pohled do Americké ulice, tenkrát se jmenovala Kostelní, protože nikdo netušil, že odtud americká armáda bude jednou vyhánět armádu německou. Starou pohlednici jsem nepočmáral já.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Hany Hrachové a Karla Maříka Blovicko a Spálenopoříčsko na starých pohlednicích a fotografiích (Baron 2013)



A jsem v Americké ulici, kdysi Kostelní, v době vydání staré pohlednice Rašínovy. Změna je život, proto my Češi pořád žijeme.Vpravo škola.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Hany Hrachové a Karla Maříka Blovicko a Spálenopoříčsko na starých pohlednicích a fotografiích (Baron 2013)



Ještě škola v Americké ulici. Z kterého roku je stará fotka? Podle pěticípé hvězdy nad vchodem...? Slávistická hvězdy to není, jejich stojí na cípu.
Starou fotku jsem okopíroval n a adrese:



Mlýn a obytná budova Josefa Karlíka.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Hany Hrachové a Karla Maříka Blovicko a Spálenopoříčsko na starých pohlednicích a fotografiích (Baron 2013)



ZDEMYSLICE
Při své druhé návštěvě Blovic jsem skončil brzo a tak jsem vláčkem popojel jednu stanici do Zdemyslic. Fotek v publikaci je poměrně dost na to, že jde o vesnici. Srovnávačky se nezdařily. Je to všechno hodně změněné a kde bych se chytil, stromy vadí. Třeba v zimě... Uvidím.
Za tou jednou srovnávačkou jsem musel za vesnici, kde v údolí Úslavy stával Strýčkův mlýn, první zmínka 1603. Objektu si někdo váží, to je zjevné, jenom husy zmizely. Prý se z lesa vyřítili hladoví vegetariáni a husy snědli.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Hany Hrachové a Karla Maříka Blovicko a Spálenopoříčsko na starých pohlednicích a fotografiích (Baron 2013)













úterý 25. července 2017

Vzpomínka na Cínovec

Moje první štace.
Používám výraz štace, protože zeměměřiči neměli v té době daleko k cirkusákům, potulným hercům, kolotočářům, cítil jsem, že mezi ně patřím.
Tady jsem poprvé objevil, že postavit theodolit na stativ v podmáčeném terénu není takové sranda jako při cvičení na průmyslovce, kdy nás nejvíc zajímalo, aby nás profesor nechytil s hořící cigaretou.
Že já se blbec víc neučil, říkal jsem si, když mě měřický vercajk nehodlal poslouchat.
Můj starší kolega poradil, zapálil si a čekal. Asi si vzpomněl na svoje začátky, poslal do prdele důchodce, figuranta, který si povzdechl, že Jarušce, pane, ta to uměla, prsty jí běhaly, byla šikovná. Nejslušnější slova zněla, aby držel hubu, když tomu nerozumí.
Jarušku jsem vystřídal, bylo jí už přes dvacet, přesunuli ji někam do Českého středohoří na samostatnou práci. Na Cínovci měla lásku, zamilovaná, její idol vedl druhou skupinu, ji sice povýšili, ale od hocha vzdálili. Později se vzali a jestli ještě neumřeli, jsou spolu dodnes. Hodní lidé. 
Nacpali mě do baráku, který přežil patnáctileté československé hospodaření poté, co německy mluvící obyvatelstvo bylo nuceno odejít. Polní kancelář, zároveň ložnice, jídelna, koupelna. Dva starší kolegové, 24 a 39 let, Zvědaví, co jsem zač.
Udělal jsem jim radost, pil jsem pivo, kouřil a hrál obstojně mariáš. V 18 letech! Už se těšili na večer. Hráli líp, ale jinak, než si na mě zvykli, pohádali se hned první večer, kdo z nich prohrál víc. Tehdy pro mě byla výhra třicet či čtyřicet korun hodně.
Kvůli mně se muselo bydlení přeorganizovat, přidat další železnou postel s drátěnkou. Ne, že by nebylo kam, ale bordel se musel nejdřív uklidit. Až po týdnu jsem se mohl nastěhovat. Do té doby jsem chodil večer spát do baráku, kde bydlela přede mnou Jarča. Hned u drátů, zakázané pásmo, pro které jsem neměl zatím vyřízené povolení, které vydávali snad až v Praze.
Večer, po mariáši potmě jsem tam chodil spát načerno. Na moje dotazy, co kdyby mě hraniční kontrola chytila, jsem slyšel.
 "Na to se vyser, to nějak dopadne."
Proč dráty? Přijel jsem na Cínovec 31.7.1961, za 13 dnů poté se začala stavět v Berlíně proslulá zeď, která vydržela 28 let. Do té doby byla hranice s tehdejší NDR přísně hlídána, v Berlíně se totiž dalo přejít na západ volně. Tady v drátech prý nebyla elektřina, raději jsem nesahal.
Zinnwald ležel kdysi celý v Sasku, v 16. a 17.století Lobkovicové si mezi sebou pozemky prodávali, měnili, kupovali, tam v tom udělali binec. Šlechtici.
Češi používali název Cinvald, v roce 1949 nám znělo jméno příliš německy, to co Česku zbylo, se jmenuje Cínovec.

Vesnice, později městečko, těžily se zde barevné kovy, kupodivu hlavně cín. Nadmořská výška přes 800 metrů dává tušit, že se zde Němci neživili pěstováním pšenice.
Kdo vyjel autobusem z Teplic přes Dubí, uviděl na stanici u hotelu Na Pomezí pohraničníka se samopalem, kontrolující doklady. Trvale zde bydlící se se strážci hranic znali, zdravili se, chodili spolu do hospody. Na mě se samozřejmě vrhli.
NDR, republika ač německá, podle propagandy přátelská. Po postavení berlínské zdi zmizelo časem šílené oplocení, to jsem nestačil zažít.
Jako figurant u nás pracoval pán, jméno už jsem zapomněl, neodsunutý Němec, žil zde celý život. V německém Zinnwaldu měl bratra. Vídali se občas, jenom vídali a to velice opatrně skrz dráty. Když ho chtěl navštívit, musel pro povolení až do Prahy. Po dlouhých průtazích povolení dostal, přejít do NDR nesměl v Cínovci, ale někde jinde, už nevím proč. Bratři, kteří se narodili a žili v jedné vesnici. 
Cínovec se mi jinak jevil jako normální vesnice, kde byl patrně jakýsi obchod, dalo se chodit Na Pomezí na jídlo a pivo, což nebyla laciná knajpa, točili Plzeň, která stála 2 koruny deset, to bylo pro mě s platem 985 hrubého dost.
Určitě zde fungovalo kino, na nějakém MNV, dvakrát do týdne rozbalili na stěně plátno, jaké jsme znali ze školy, a za 2 kačky promítali. Na televizi zapomeňte, ta v roce 1961 nebyla všude dosažitelná. Pokud měli Na Pomezí zavřeno, myslím v pondělí, chodili jsme dolů k drátům do Besedy, na starých fotkách je psáno hotel.
Tam čepovali desítku za korunu dvacet.
Šel jsem jednou z hospody domů, a měl společnou cestu s krásnou dívkou, později mi došlo, že mě sváděla. Ale já se nedal. Bože, já byl blbej.
Pracovní týden tenkrát činil 46 hodin, pracovalo se i v sobotu dopoledne. To, že se jezdilo domů v pátek, bylo dost samozřejmé, leč zakázané a z podniku v Liberci skutečně kontrolované. Zůstával tedy na pracovišti v sobotu někdo, kdo případné podnikové kontrole měl hlásit předem připravenou lež.
Starší kolega mi vysvětloval, že tam bývá jednou za dva týdny, stráví na místě i neděli, protože domů měl hodně daleko. Líčil mi průběh, v pátek všichni odjeli, umyl se, vyrazil na večeři Na Pomezí, tam se opil. V sobotu vyspával, ukuchtil si dlabanec, usnul při odpolední hře pro mládež, mimochodem, ta  v tom čase existuje dodnes.
Po procitnutí se šel léčit Na Pomezí. V neděli už neměl na další léčbu síly, snad ani peníze. Jednou prý skutečně přijela v sobotu kontrola, on se těžko probíral z opice, zapomněl, co má lhát, nakonec to prý dopadlo bez průseru. Ono z těch pracovních míst, v jakých jsme sloužili, se už moc nevyhazovalo, leda do kriminálu.
Pocházel jsem z chudého pytle, nebylo mi zatěžko přijmout takový způsob života, mí rodičové byli hodní, ale dost přísní. Ta krása natáhnout se po práci obutý na postel, zapálit si, klepat popel na zem, nezapomenutelný pocit svobody.
Byl jsem připravený na pobyt v Cínovci až do prvního sněhu. Bohužel, po 4 týdnech mě odvezli do teplické nemocnici se žloutenkou. Tenkrát říkali infekční, dnes je žloutenek několik druhů, papíry se někam ztratily, mám dodnes problémy, když mám lékařům sdělit, jakou to já žloutenku měl. Paní doktorka, o generace mladší než já, se diví, co všechno nevím a co ona má do příslušných kolonek napsat.
Tehdejší komunikace, rodiče se o mém onemocnění dozvěděli nějak složitě, maminka jela za mnou, křičeli jsme na sebe přes okno, odjela na Cínovec sbalit věci, vyděsilo ji prostředí, ve kterém jsem měsíc žil, pak prý nemá dostat žloutenku. Doma prostudovala dietu, jakou mi bude připravovat.
Mě pustili někdy v půlce září, byl nádherný podzim po uplakaném létu. Vyjel jsem naposledy autobusem na Cínovec, rozloučil se s kolegy, se kterými jsem později měl ještě hodně prožít, štace Cínovec však pro mě skončila. Tehdejší možnosti stravovat se dietně byly dost omezené, na půl roku mě uvolnili pro pracoviště v Praze, abych byl doma.
Vždycky dostávám kopřivku, když slyším, jak se za komunistů stály fronty na banány, snad v sedmdesátých, osmdesátých letech, v roce 61 jsem znal banán jenom z obrázku. Máma měla někde známou, která jí schovávala tvaroh, ano ten jsem pak nemohl dlouhá léta ani vidět. Kromě vařeného kuřete jsem směl z masa jenom pravou šunku a chodil na ni stát brzy ráno frontu v Praze do Perlové ulice, ano do Perlovky, později proslulé nejen šunkou.
Ovšem začínám vyprávět události, které nemají s Cínovcem co do činění. 
Proč se tenkrát měřily lesy od Cínovce směrem k Dubí, to ví snad jenom Bůh, jenž má jiné starosti. Abychom prostor změřili, pořád jsme něco prosekávali, dostal jsem základy práce se sekerou, pochopil jsem, jak ovládnout měřické náčiní.
Začínala šedesátá léta, elektrárny v Podkrušnohoří rostly jedna za druhou, lesy v Krušných horách mizely, porosty, kterými jsme se probíjeli, později zmizely. Cínovec zůstal vzpomínkou, myslím, že jednou v noci někdy v sedmdesátých letech tudy vedla trasa dálkového pochodu.
Osmnáct mi bylo? Kdo chce, může počítat, dnes je mi 74. Letní vedra organismus snáší stále hůře, pořád někam cestuji, co takhle se podívat na Cínovec? Návrat za mládím.
Český autobus z Teplic už žádný nejezdí. Německá společnost jednou za dvě hodiny tudy vozí cestující do Drážďan. Za 30 korun, myslím, že v roce 61 činilo jízdné 4,80.
Vystupuju Na Pomezí. Paměť? Ta klame, ale tohle tu nebylo.

Tady jsme chodili do hospody pokojně po úzké silničce, která bývala takřka bez provozu. Dnes široká silnice, kousek dál kruhový objezd, cesta k hranici vede jinudy. Jdu pomalu k místu, kde jsem snad měl pracoviště a noclehárnu. Řekl bych, že to je ten barák.
Nespadl, zdá se udržovaný. V zimě zde může být ráj pro běžkaře.

Další stavby už jsou z jiného světa.





A jsem u hranice.

Tady jsem se kdysi někudy motal kolem drátů po večerním mariáši.
Nejsem si jistý, že tady to bylo.

Koukám na kostel, na ten se nepamatuju.

Vydám se teda do Besedy, dám si něco k jídlu a pivko.
Do Besedy?

Staré pohlednici jsem nechal černý rámeček. Jako parte. Chodím sem a tam, čumím. Beseda prostě není. Změnily se terénní poměry, tady někde stojí podivný sklad vietnamských prodejců. 
Po otevření hranic v roce 1990 jsem míval debaty s lidmi, kteří se pohoršovali nad prodejem trpaslíků a jiného podobného zboží. Část tvrdila, že Češi dělají ostudu, druzí, že to Vietnamci, těm by se to mělo zatrhnout. Tvrdil jsem, že druh zboží určuje zákazník. Kupující většinou mluvili německy. Tím ale, probůh, nechci říkat, že Němci jsou národ nekulturní, jenom někteří, stejně tak jako třeba Češi.
Na co asi čekají tito diváci? Na fotbal? Nebo přijede Janda s Olympikem?

O kus dál jsou jiné restaurace, v nich vysedávají Němci, pro něž jsou naše ceny lákavé.
Určitě bych byl obsloužen, nakrmen, napojen, jsem zazobaný důchodce, ale nějak mi došla nálada, jak dlouho bude trvat, než dopadnu jako Beseda?
Podařilo se mi při procházce udělat pár srovnávaček. Viděl jsem, že se na několika objektech pracuje, ideální terény pro běžkaře, kousek dál golfový areál. Jiný svět.
Odjíždím dřív než jsem plánoval. Autobusem do Teplic, vlakem Ústí. Nahoře svěží vzduch, dole hnusné vedro. Jsem rád, že jsem z Cínovce pryč.
Má cenu se vracet? Asi ano, člověk si uvědomí, jak se svět mění, stejně jako jeho ksicht.
Stačil jsem zaznamenat, že holiny na Cínovci pomalu zarůstají, tedy optimistický výhled?

Pár fotek ze současnosti

středa 19. července 2017

Doksy třetí část








Snad bych měl začít adresou na část druhou, když jsem nazval tento článek částí třetí.
http://vencovypindy.blogspot.cz/2017/07/doksy-druha-cast.html
Tam je všechno.
Skončil jsem minule u vchodu do zámku. Protože jsem se něco dozvědět, pročítám, moudrý z toho nebudu. Nejen z toho. Vlastně se neví, jestli stavbu zámku zahájil Mikuláš Zajíc z Házmburku nebo Jan z Vartenberka. Ať se v tom patlají historici.
Ač Doksy nejsou mně neznámé, v zámku jsem nikdy nebyl. Uvědomil jsem si rozdíl, kde takový zámek leží. Nedávno jsem se motal kolem Orlice ve východních Čechách. Zámky, které byly po roce 1990 vráceny dědicům šlechtických rodů, vypadají většinou dobře.
Tady jsme na území, kde se mluvilo hlavně německy, bývalí majitelé nemohli žádat o jejich vrácení, objetkty zůstaly státu. Zámek v Doksech vlastní Liberecký kraj. Bylo zde učiliště, město snad zájem nemá, nevím, jak to vypadá. Majetek holt chce investice, to platí. Kde je vzít?

Mně ovšem nezbývá než skončit s úvahami, což mi není vlastní a vyrazit do parku kolem zámku a pokusit se něco porovnat.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Stanislava Dulíka Doksy a okolí na starých pohlednicích (Baron 2009)



Starou fotku jsem okopíroval z publikace Stanislava Dulíka Doksy a okolí na starých pohlednicích (Baron 2009)



Starou fotku jsem okopíroval z publikace Stanislava Dulíka Doksy a okolí na starých pohlednicích (Baron 2009)



Starou fotku jsem okopíroval z publikace Stanislava Dulíka Doksy a okolí na starých pohlednicích (Baron 2009)



Starou fotku jsem okopíroval z publikace Stanislava Dulíka Doksy a okolí na starých pohlednicích (Baron 2009)



Je zřejmé, že zámek není ponechán devastujícím vlivům, srovnávačky aspoň ukazují, kde se co léty změnilo. Snad této hodnotné stavbě držet palce.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Stanislava Dulíka Doksy a okolí na starých pohlednicích (Baron 2009)



Opustil jsem zámecký areál a vydal se na křižovatku k tak zvanému hospitálku, na sever od náměstí Republiky a ohlížím se k němu zpět ulicí Komenského. Na levé straně je vidět restaurace, která nese jméno Heller, já matně vzpomínám, že se jmenovala Bezděz. Ale to jméno dnes patří významnějšímu podniku v Doksech. Kromě toho, že to je známý kopec a hrad, pár kilometrů odsud.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Stanislava Dulíka Doksy a okolí na starých pohlednicích (Baron 2009)



Hospitálek, postavený v roce 1669 na objednávku Marie Františky z Vrtby pro staré vysloužilce z panského dvora, tedy jakýsi domov důchodců. Jde o nejstarší dochovaný dům v Doksech, sídlí v něm památník Karla Hynka Máchy.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Stanislava Dulíka Doksy a okolí na starých pohlednicích (Baron 2009)



Starou fotku jsem okopíroval z publikace Stanislava Dulíka Doksy a okolí na starých pohlednicích (Baron 2009)



Ještě třetí snímek, nejnovější. Křižovatka, na které je dnes značný provoz, vlevo vede ulice Vladštejnská, vpravo Máchova.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Do Máchovy ulice hledím, vlevo je Máchovo muzeum. V budově vpravo bývala česká menšinová škola, pak celní úřad, banka, kdyby nezacláněla cedule, propagující hotel Heller, bylo by vidět, že rohlíky zde jsou k mání. Možná i koblihy.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Stanislava Dulíka Doksy a okolí na starých pohlednicích (Baron 2009)



Projdu se ulicí Valdštejnskou, kdysi Českolipskou, Benešovou, Nádražní, změna musí být. Pravou polovinu záběru vyplňuje starodávný hostinec a hotel U Bílé Labutě. Stojí a provozován je dál, trochu změněný, okolí ještě víc.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Stanislava Dulíka Doksy a okolí na starých pohlednicích (Baron 2009)



O něco starší záběr, v budově bylo i povoznictví Franze Satzkeho, pak tu bývala do devadesátých let cukrárna. Naproti bývala letní veranda.
Na pověry sice nedám, ale černá kočka přes cestu zrovna u hasičské zbrojnice se tam nemusela připlést.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Stanislava Dulíka Doksy a okolí na starých pohlednicích (Baron 2009)



Důkaz, že povoznictví tu bývalo. Vlevo stával obelisk s reliéfem na památku zakladatele turnerského hnutí Friedricha Ludwiga Jahna. Něco jako jiný Němec Friedrich Tirsch z Děčína, který se dal k Čechům a založil Sokol. Kámen je pryč, zaujal mě dům za ním. Nějak jsem se mu nevěnoval, přece jenom je to jiný druh stavby, ale střecha mi vyšla právě takhle...
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Stanislava Dulíka Doksy a okolí na starých pohlednicích (Baron 2009)



Ještě pohled Valdštejnskou ulicí k jihu podél Bílé Labutě. Letní terasu mám vpravo, bývala zde i stanice omnibusů, jak jsme je viděli na náměstí.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Stanislava Dulíka Doksy a okolí na starých pohlednicích (Baron 2009)



Na vršku Valdštejnské ulice je budova vystavěná jako sklad sukna, bylo zde i městské muzeum, pár školních tříd, od roku 1998 městská knihovna. A hlavně! Je zde muzeum Čtyrlístku. Jsem už trochu starší, ale Čtyrlístek jsem kupoval svým dětem. Kdo chce vidět ty Myšpulíny nebo jak se jmenují, hurá do Doks.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Stanislava Dulíka Doksy a okolí na starých pohlednicích (Baron 2009)



Vydal jsem se na východ. Ne do Ruska, ale na Lipové náměstí. Tam stojí bývalý hotel Kasino, později přejmenovaný na Spartu. Disco, herna, málem kasíno. Pivo mají dobré.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Stanislava Dulíka Doksy a okolí na starých pohlednicích (Baron 2009)



Stále Lipové náměstí. Domeček v dáli je bývalý hostinec U Zeleného stromu, dnes tam prodávají jakýsi materiál, ve kterém se nevyznám, mám pocit, že je pro řemeslníky.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Stanislava Dulíka Doksy a okolí na starých pohlednicích (Baron 2009)



Klášter Voršilek na dnešní Mimoňské ulici. Za komunistů se zde usídlila armáda.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Stanislava Dulíka Doksy a okolí na starých pohlednicích (Baron 2009)



Ještě jednou.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Stanislava Dulíka Doksy a okolí na starých pohlednicích (Baron 2009)



Druhdy druhý největší hotel v Doksech. Bellevue.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Stanislava Dulíka Doksy a okolí na starých pohlednicích (Baron 2009)



Tady stával hostinec Severina Kastnera U Severní dráhy. Jestli je toto srovnání správné, nevím, ale nedalo mi to. Podle oken by to snad mohlo být. Však hned v následující srovnávačce předložím další díl.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Stanislava Dulíka Doksy a okolí na starých pohlednicích (Baron 2009)



Hostinec U Severní dráhy pana Kastnera podruhé, tohle platí, ale to předchozí snad taky. Jestli ne, tak se kaju, upálit mě za to nikdo nemůže, doba Jana Husa už je dávno za námi, dneska by mě protáhli bulvárem.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Stanislava Dulíka Doksy a okolí na starých pohlednicích (Baron 2009)



Končím na nádraží. Byl zde i hotel a místo založení ochotnického divadelního spolku K. H. Mácha.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Stanislava Dulíka Doksy a okolí na starých pohlednicích (Baron 2009)



Je třeba se ještě podívat na nástupiště. Dnešní situace v nádražní budově mě naplňuje optimismem, docela dobrá fungující hospoda, která tu snad před 6 lety nefungovala...?
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Stanislava Dulíka Doksy a okolí na starých pohlednicích (Baron 2009)




Odjíždím.
Myslím, že ještě stojí za to se sem podívat. Pár záběrů někdy v zimě by mě docela zajímalo.

No a pár fotek jen tak.

Další srovnávací fotky z různých lokalit.