Tak to jsem já.
Někomu jsem stál za políčko ve filmu. Už pomalu zapomínáme, že jsme dobré filmy těžko sháněli a pak šetřili každým stisknutím fotoaparátu. Každá fotka stála obnos a práci. Dneska něco nacvakám, většinu vyhodím.
A tak děkuju někomu. Tvářím se, že je mi leccos fuk, možná dokonce všechno. V létě mi nešla zavřít dvířka u skříňky, kterou jsem si vyrobil ze staré kredence. Nejdřív jsem použil metodu laskavou, jsem přece kultivovaný člověk ve věku, kdy by ze mě měla moudrost prýštit.
Možná prýští, ale dvířka se hnula, až když jsem do nich praštil pěstí. Vypadla krabice bůhví od čeho, vysypaly se fotky, jež hledám... no pár let. Chtěl jsem je použít jako ilustrací mých pindů, aby se nahodilý čtenář měl na co dívat, když už je unavený z mých blábolů.
Zasedl jsem ke skeneru a kopíroval, vzpomínal. To budou mít staří pamětníci radost!
Stalo se před necelým měsícem, dnes výsledky skenování od rána hledám v počítači. Po více jak dvou hodinách jsem je našel na místě, kde je nemůže přehlédnout nikdo. Kromě mě.
Mnohé z fotek patří pod články, které jsem zde už zveřejnil, doplňovat texty je sice možné, ale zdá se mi pracné, a pak nikdo nepoleze do starých článků, jestli by tam náhodou nemohla být nová fotka.
Byl jsem připravený jako skaut, přestože já osobně byl spíš nepovedený pionýr.
Před pár dny jsem dostal od dávného kamaráda ze začátků mého působení na stovkařských bláznivinách. Zdeněk Černý, povoláním důchodce, což už jsme skoro všichni pamětníci, pokud nás nekryje černá zem, si hrál s počítačem, byl zvědavý a vypadlo na něj odkudsi video, kde se poznal, jak vypadal před 42 lety.
Velice agilní dálkoplazové z Krupky u Teplic byli dlouhá léta málem legendou s vůdčí osobností Pepy Bursíka, vychovatele učňů z Armaturky.
Pak jsme ještě objevili další film z roku 1973.
Pan Radek Heinz, který také asi dost pamatuje, točil léta události z Krupky a vešly se mu tam i dálkové pochody.
https://www.youtube.com/watch?v=Cydp06qIPgU
Atmosféra, na jakou vzpomínám jenom nostalgicky, asi trochu i s potměšilým úsměvem. Když se na film dívám, nepoznávám téměř nikoho, určitě jsem některé postavy znal, ale ono je to opravdu hodně dlouho, jenom 8 amerických prezidentů se vystřídalo, někteří z nich dvakrát.
Pepík Bursík, známý tím, že uspořádal všechno, co jiní nebyli schopní včetně třeba autobusů na Slovensko, zázraky dělal na počkání.
Pokud ho někdo pamatuje jenom jako organizátora, pamatuje málo. Pár stovek jsem s ním šel, teď honem mě napadlo, jak jsme končili velice těžký první ročník Málkova Šotka. Na rozdíl od jiných postav, měl i jiné zálmy než dálkové pochody, dalo se s ním mluvit o všem, předpokládám, že ještě stále je.
http://vencovypindy.blogspot.cz/2012/10/fanda-skrivanek-z-kolina.html
Daleko víc zábavy mi poskytl film z roku 1974, snad proto, že filmová kamera se všimla skupinky, do které jsem patřil. Mimochodem, zrovna jsem slavil 31.narozeniny a v Praze začalo ten den jezdit první metro, z Kačerova na Sokolovskou, jak se tehdy říkalo dnešní stanici Florenc. Ale to sem snad ani nepatří, že?
https://www.youtube.com/watch?v=icokyMw4xJc&t=3s
Dám si třikrát Pepíka Bursíka, protože si to zaslouží.
Zleva tedy Zdeněk Černý, ten, kterému se na You tube film zjevil, to byl ale fakt klučina. Dále "mánička" Jirka Červený, který brzy z dálkových pochodů zmizel, byl výkonnostně výborný, ale já si pamatuju, jak se jednou před stovkou dost opil, stačil v noci vystřízlivět a všem nám utekl. V čepičce Vláďa Stránský, tehdy už, myslím čtyřicátník, přemýšlivý člověk, někdy až moc, hodně běhal, byl dobrej, zajímavá figura. Čepici nosil téměř pořád, říkalo se mu Plešatej Monika, což je delší historie, ale určitě nikomu neublížil, už mezi námi není. Za ním Majka Musilová, později Pazourková, byla to kamarádka mojí budoucí manželky z práce, chodit snad nikdy úplně nepřestala, ale dlouhé trasy spíš nahodile, v poslední době se s ní potkávám na funusech. Pak s cigaretkou Saša Šolcová, první, která ušla a zdokumentovala sto stokilometrových pochodů. Protože začínala zhruba v době jako já, vídal jsem se s ní téměř každý týden, málem od Šumavy k Tatrám, taky k Alpám, patřila do úzké party. Cigáro časem zahodila, mladší ročníky si ji tak nepamatují, tvrdí, že kecám. Úplně vpravo je Vlasta Shánělová, později moje manželka, dnes už bývalá. O té nemůžu nic špatného napsat, protože snad i moje pindy čte, no nehodilo by se to.
Tady jsem zastavil těsně po předchozím záběru, jen nalevo se vysunul Aleš Fořt, který částečně schoval Zdeňka Černého. Všichni se smějí, ukazují, asi něco veselého se přihodilo.
Úsměvy zmizely, asi šlo o pietní akt, třebaže takové akce pořádali komunisté, dělat si srandu z obětí pochodu smrti z roku 1945 si může jenom blbec. Zleva Saša, Aleš, za ním kousek mého ksichtu, Vlasta, další nepoznávám.
Pomalu jsem dostával mindrák, ale přece jsem chytil na filmu sám sebe. Už na trase, první vlevo.
Bláznivé stovkaře pak nechal filmař na pokoji, ale podařilo se mi chytit záběr z části, kdy hovoří Olda Dobiáš z Kolína. Počítám, počítám, tehdy mu bylo 81, ročník 1893. Neuvěřitelně výkonný. Posloucháte-li rozhovor, trochu žvanil, já žvaním taky, je mi 73 a padesátku bych neušel ani kdyby mi slibovali... no, neušel. Slyšel jsem pak, že si v 85 letech koupil kolo, chtěl dělat turistickou cyklistickou zápočtovou cestu, spadl z něj, a zlámal si nohu. Ale dostal se z toho, po devadesátce skončil někde v domově důchodců.
Ještě pár fotek, které jsem neuměl zařadit nebo nemohl najít v době, kdy jsem nějaké články psal.
Další fotky by patřily do článku
http://vencovypindy.blogspot.cz/2012/06/vzpominka-otrleho-dalkoplaze-c9-na.html
26.7.1975 se konal druhý ročník pochodu pro otrlé, který vedl z vrchu Sedlo nad Úštěkem přes Bukovou horu na Erbenovu vyhlídku nad Ústím nad Labem. Pořadatelé (bratři Zelenkové) na nás byli tak hodní, že nás nenutili Labe přeplavat, povolili nám přívoz z Malého Března do Povrlů. Někde u nádraží v Povrlech asi vznikla tato fotka, vypadli jsme z lodi nebo též z hospody, sestava na to vypadá, proto jsme tolik pohromadě. Tohle byl jinak pochod, kde každý šel sám na sebe. Prasárna.
Zleva Luboš Junek z Ústí nad Orlicí, Aleš Fořt tenkrát z Podolí jako já, dalšímu se omlouvám, já si toho člověka pamatuju, určitě jsme se dobře znali, ale asi mi dělá schválnosti, fakt nevím, uprostřed vozovky jsem já, nad mým levým ramenem se do foťáku směje Saša Šolcová, další je pak Dáša Němcová (?) se svým tehdejším frajerem, to si nejsem tak jistý. Úplně vpravo je Vlasta, už tenkrát chyběl zhruba měsíc do naší svatby.
Fotka ze zříceniny hradu Blansko blízko Ústí nad Labem. Já jsem vlevo, vpravo Aleš, tenkrát jsme se ještě vešli na jednu fotku.
Teď jsem se chystal zařadit fotky z Novoročního pochodu, který pravidelně pořádal pro opilce, toužící po Silvestrovské noci po čerstvém vzduchu, Jirka Bláha. Vidím, že článek o Jirkovi a jeho aktivitách z mé klávesnice existuje a jsou tam i fotky.
Tak nic.
Třeba příště, já určitě zase něco najdu.
Žádné komentáře:
Okomentovat