sobota 24. prosince 2016

Vzpomínání mírně nevánoční

Tátovi bylo přes osmdesát, mámě o kousek míň.
Měli radost, když jsem přišel, jednou za týden nebo dvakrát do měsíce, jak kdy. Táta hned cpal lahváč do mrazáku, aby byl pořádně vychlazený.
Ven už chodili málo, byli hlavně spolu a lezli si na nervy. Televizi sledovali každý svýma očima.

"Dívali ste se včera? Nebo předevčírem? Kdy to bylo? Táto... Vidíš, von je hluchej, s těma starejma lidma sou jen problémy."
Táta ošahával pivo, jestli už je pitelné.
"Jak v tom hrál ten herec, takovej známej, fešák, táto, jak se menuje, takovej známej. Vidíš ho dědka, já s nim mám peklo, von si hovno pamatuje. Takovej známej herec..."
"Herec? Kerej? To je fuk, dneska žádný pořádný herci nejsou. Dřív, to byli herci!"
Závidím Hrabalovi, jak podobné momenty dokázal hodit na papír.
Usmál jsem se, máma to zahlédla.
"Jen si dělej srandu ze starejch lidí. Počkej, na tebe taky dojde."

Došlo.
Máma má vždycky pravdu. 
Vidím na ulici dávného známého, v divadle jsme se kdysi potkávali.
Vrhnu se na něj a chci líčit nedávný fantastický zážitek. To musí slyšet.
Název hry... autor...hlavní představitelé..., sakra, snad tak blbej nejsem. 
Vzpomenu si akorát, ve kterém jsem seděl divadle, mají tam protivné sedačky, bolel mě z nich zadek ještě druhý den.
Časem bych si vzpomněl, ale známému přijíždí tramvaj.
Odjíždí a z dálky mi kyne, mně se zatím všechno vybavilo.

Střípky ze života, proč se objeví zrovna v době Vánoc?
Fotky rodičů mám na zdi svého kamrlíku. Někdy si s nimi povídám, otevřu pivo a čekám rady...
Máma se mračí, že mám všude bordel. Táta se tváří, že za nic nemůže. 
Do prdele, to to uteklo.
Jak dokázali vydržet spolu přes padesát let?
Prej byla taková doba.
Já nevim.
Stejská se mi.

neděle 18. prosince 2016

Obrazy prezidentů

Bylo mi šest, vykulený školák, všichni kolem se usmívali.
Vysvětlili nám, kdo ze stěny kouká.
Prezident, vedle něj fešák s huňatým knírem, vypadal jako rozumnější brácha.
Brácha to nebyl, šlo o velitele. Generalisimus.
Stalin i Gottwald dostali černou pásku málem společně. 
Díval jsem se na nový obraz a při lelkování přemýšlel, proč můj táta říká Antonínu Zápotockému Ušatý torpédo.
Další Antonín mě nezajímal, prý nejhezčí ze všech, nemůžu soudit, přišel věk, kdy mě chlapi přestali zajímat komplet.
Pokud si vzpomínám, spolužačky si spíš vystřihovali Gérarda Philipa, nikoliv Novotného.
Celé čtyři roky na průmyslovce na mě ze stěny kouká. Rozumně, samozřejmě, vždyť je prezident.
Jestlipak vidí, že hrajeme pod lavicí karty? 
Ale už je na řadě život, skutečný život.
V hospodách prezidenti obyčejně neviseli. Snad, aby na ně nesraly mouchy.
Na stavbě jsme vyfasovali místnost, tam byl obraz prezidenta, Husák se zrovna jmenoval.
Malování přečkal na skříni,  nesměl být pocákaný.
Správkyně budovy chtěla po úklidu dát věci na příslušná místa:
"Je třeba pověsit ten vobraz!"
Byla malá, nedosáhla.
Můj nadřízený se zpěčoval:
"Já Husáka věšet nebudu, s tím na mě nechoďte! Mám rodinu."
Kde se vzalo, najednou přišlo stáří, zrak slábne, těžko poznám, kdo kde visí. A proč tam visí.
Oficiální obraz dnešního prezidenta navozuje atmosféru svatého obrázku.
On je prvním prezidentem, který je mladší než já. Ne o mnoho, ale pro pivo by zajít měl.
Asi nedojde.
Potřebuju prezidenta?

pátek 16. prosince 2016

Filmy a fotky z pochodů


Tak to jsem já.
Někomu jsem stál za políčko ve filmu. Už pomalu zapomínáme, že jsme dobré filmy těžko sháněli a pak šetřili každým stisknutím fotoaparátu. Každá fotka stála obnos a práci. Dneska něco nacvakám, většinu vyhodím.
A tak děkuju někomu. Tvářím se, že je mi leccos fuk, možná dokonce všechno. V létě mi nešla zavřít dvířka u skříňky, kterou jsem si vyrobil ze staré kredence. Nejdřív jsem použil metodu laskavou, jsem přece kultivovaný člověk ve věku, kdy by ze mě měla moudrost prýštit.
Možná prýští, ale dvířka se hnula, až když jsem do nich praštil pěstí. Vypadla krabice bůhví od čeho, vysypaly se fotky, jež hledám... no pár let. Chtěl jsem je použít jako ilustrací mých pindů, aby se nahodilý čtenář měl na co dívat, když už je unavený z mých blábolů.
Zasedl jsem ke skeneru a kopíroval, vzpomínal. To budou mít staří pamětníci radost!
Stalo se před necelým měsícem, dnes výsledky skenování od rána hledám v počítači. Po více jak dvou hodinách jsem je našel na místě, kde je nemůže přehlédnout nikdo. Kromě mě.
Mnohé z fotek patří pod články, které jsem zde už zveřejnil, doplňovat texty je sice možné, ale zdá se mi pracné, a pak nikdo nepoleze do starých článků, jestli by tam náhodou nemohla být nová fotka.
Byl jsem připravený jako skaut, přestože já osobně byl spíš nepovedený pionýr.
Před pár dny jsem dostal od dávného kamaráda ze začátků mého působení na stovkařských bláznivinách. Zdeněk Černý, povoláním důchodce, což už jsme skoro všichni pamětníci, pokud nás nekryje černá zem, si hrál s počítačem, byl zvědavý a vypadlo na něj odkudsi video, kde se poznal, jak vypadal před 42 lety.
Velice agilní dálkoplazové z Krupky u Teplic byli dlouhá léta málem legendou s vůdčí osobností Pepy Bursíka, vychovatele učňů z Armaturky.
Pak jsme ještě objevili další film z roku 1973.
Pan Radek Heinz, který také asi dost pamatuje, točil léta události z Krupky a vešly se mu tam i dálkové pochody.
https://www.youtube.com/watch?v=Cydp06qIPgU
Atmosféra, na jakou vzpomínám jenom nostalgicky, asi trochu i s potměšilým úsměvem. Když se na film dívám, nepoznávám téměř nikoho, určitě jsem některé postavy znal, ale ono je to opravdu hodně dlouho, jenom 8 amerických prezidentů se vystřídalo, někteří z nich dvakrát.
Pepík Bursík, známý tím, že uspořádal všechno, co jiní nebyli schopní včetně třeba autobusů na Slovensko, zázraky dělal na počkání.
Pokud ho někdo pamatuje jenom jako organizátora, pamatuje málo. Pár stovek jsem s ním šel, teď honem mě napadlo, jak jsme končili velice těžký první ročník Málkova Šotka. Na rozdíl od jiných postav, měl i jiné zálmy než dálkové pochody, dalo se s ním mluvit o všem, předpokládám, že ještě stále je.
Ještě jeden záběr jsem ukradl z onoho videa, čemuž se snad v sedmdesátých letech neříkalo video, ale film. Zachycuje Františka Skřivánka z Kolína, ročník narození 1916. Tak toho jsem měl moc rád a asi všichni, kdo ho potkali. Úsměv od ucha k uchu. Nakonec na tomto blogu jsem o něm napsal článek.
http://vencovypindy.blogspot.cz/2012/10/fanda-skrivanek-z-kolina.html
Tady se zrovna nesměje, musí pročíst trasu pochodu.

Daleko víc zábavy mi poskytl film z roku 1974, snad proto, že filmová kamera se všimla skupinky, do které jsem patřil. Mimochodem, zrovna jsem slavil 31.narozeniny a v Praze začalo ten den jezdit první metro, z Kačerova na Sokolovskou, jak se tehdy říkalo dnešní stanici Florenc. Ale to sem snad ani nepatří, že?
https://www.youtube.com/watch?v=icokyMw4xJc&t=3s
Dám si třikrát Pepíka Bursíka, protože si to zaslouží.







Zleva tedy Zdeněk Černý, ten, kterému se na You tube film zjevil, to byl ale fakt klučina. Dále "mánička" Jirka Červený, který brzy z dálkových pochodů zmizel, byl výkonnostně výborný, ale já si pamatuju, jak se jednou před stovkou dost opil, stačil v noci vystřízlivět a všem nám utekl. V čepičce Vláďa Stránský, tehdy už, myslím čtyřicátník, přemýšlivý člověk, někdy až moc, hodně běhal, byl dobrej, zajímavá figura. Čepici nosil téměř pořád, říkalo se mu Plešatej Monika, což je delší historie, ale určitě nikomu neublížil, už mezi námi není. Za ním Majka Musilová, později Pazourková, byla to kamarádka mojí budoucí manželky z práce, chodit snad nikdy úplně nepřestala, ale dlouhé trasy spíš nahodile, v poslední době se s ní potkávám na funusech. Pak s cigaretkou Saša Šolcová, první, která ušla a zdokumentovala sto stokilometrových pochodů. Protože začínala zhruba v době jako já, vídal jsem se s ní téměř každý týden, málem od Šumavy k Tatrám, taky k Alpám, patřila do úzké party. Cigáro časem zahodila, mladší ročníky si ji tak nepamatují, tvrdí, že kecám. Úplně vpravo je Vlasta Shánělová, později moje manželka, dnes už bývalá. O té nemůžu nic špatného napsat, protože snad i moje pindy čte, no nehodilo by se to.



Tady jsem zastavil těsně po předchozím záběru, jen nalevo se vysunul Aleš Fořt, který částečně schoval Zdeňka Černého. Všichni se smějí, ukazují, asi něco veselého se přihodilo.



Úsměvy zmizely, asi šlo o pietní akt, třebaže takové akce pořádali komunisté, dělat si srandu z obětí pochodu smrti z roku 1945 si může jenom blbec. Zleva Saša, Aleš, za ním kousek mého ksichtu, Vlasta, další nepoznávám.



Pomalu jsem dostával mindrák, ale přece jsem chytil na filmu sám sebe. Už na trase, první vlevo.

Bláznivé stovkaře pak nechal filmař na pokoji, ale podařilo se mi chytit záběr z části, kdy hovoří Olda Dobiáš z Kolína. Počítám, počítám, tehdy mu bylo 81, ročník 1893. Neuvěřitelně výkonný. Posloucháte-li rozhovor, trochu žvanil, já žvaním taky, je mi 73 a padesátku bych neušel ani kdyby mi slibovali... no, neušel. Slyšel jsem pak, že si v 85 letech koupil kolo, chtěl dělat turistickou cyklistickou zápočtovou cestu, spadl z něj, a zlámal si nohu. Ale dostal se z toho, po devadesátce skončil někde v domově důchodců.


Ještě pár fotek, které jsem neuměl zařadit nebo nemohl najít v době, kdy jsem nějaké články psal.
Další fotky by patřily do článku
http://vencovypindy.blogspot.cz/2012/06/vzpominka-otrleho-dalkoplaze-c9-na.html
26.7.1975 se konal druhý ročník pochodu pro otrlé, který vedl z vrchu Sedlo nad Úštěkem přes Bukovou horu na Erbenovu vyhlídku nad Ústím nad Labem. Pořadatelé (bratři Zelenkové) na nás byli tak hodní, že nás nenutili Labe přeplavat, povolili nám přívoz z Malého Března do Povrlů. Někde u nádraží v Povrlech asi vznikla tato fotka, vypadli jsme z lodi nebo též z hospody, sestava na to vypadá, proto jsme tolik pohromadě. Tohle byl jinak pochod, kde každý šel sám na sebe. Prasárna.
Zleva Luboš Junek z Ústí nad Orlicí, Aleš Fořt tenkrát z Podolí jako já, dalšímu se omlouvám, já si toho člověka pamatuju, určitě jsme se dobře znali, ale asi mi dělá schválnosti, fakt nevím, uprostřed vozovky jsem já, nad mým levým ramenem se do foťáku směje Saša Šolcová, další je pak Dáša Němcová (?) se svým tehdejším frajerem, to si nejsem tak jistý. Úplně vpravo je Vlasta, už tenkrát chyběl zhruba měsíc do naší svatby.



Fotka ze zříceniny hradu Blansko blízko Ústí nad Labem. Já jsem vlevo, vpravo Aleš, tenkrát jsme se ještě vešli na jednu fotku.


Teď jsem se chystal zařadit fotky z Novoročního pochodu, který pravidelně pořádal pro opilce, toužící po Silvestrovské noci po čerstvém vzduchu, Jirka Bláha. Vidím, že článek o Jirkovi a jeho aktivitách z mé klávesnice existuje a jsou tam i fotky.
Tak nic.
Třeba příště, já určitě zase něco najdu.

čtvrtek 15. prosince 2016

Kostelec nad Labem 2.část


Tak tohle jsem předložil ke shlédnutí v listopadu.
http://vencovypindy.blogspot.cz/2016/11/kostelec-nad-labem-komenskeho-namesti.html
Měl jsem samozřejmě velkolepý plán a k tomu vynikající publikaci Jana Nejedla, Josefa Kárníka a Petra Prášila Kostelec nad Labem a okolí na starých pohlednicích z vydavatelství Baron v Hostivici v roce 2008. 
Ten plán zněl, že budu okamžitě chrlit další srovnávačky z Kostelce na Labi. Jeden myslel a... nechám toho.
Díky pražské integrované dopravě se v Kostelci cítím málem jako doma a to znamená, že se svět nezboří, když něco odložím. Počasí, zdraví, Vánoce na krku, za chvíli abych sázel kytičky, čas jakoby se utrhl z řetězu. Honem musím srovnávačky dokončit nebo se Ježíšek před mými dveřmi zastřelí a dostanu uhlí. Nebo to dává Mikuláš?
Byl jsem zde víckrát, chodil sem a tam a teď se pokouším dát svému chození jakýsi řád, který se u mé osoby najde ještě hůř než řád práce. Ve většině případů jsem k tvorbě koláží použil staré fotky okopírované z uvedené publikace. S výjimkou několika málo případů, u kterých pramen uvedu.

Vystupuju na jižním okraji Kostelce nad Labem, kde silnice křižuje železniční trať z Čelákovic do Neratovic, kdysi asi dost důležitou pro podniky v Polabí. 9 let už neprodávají jízdenky, snad vlakem nejezdí mnoho lidí. Dobře, že budova, ačkoliv je prázdná, není zdevastovaná jako jinde.



Hlavní kostelecká třída nese dnes jméno T.G.Masaryka, kdysi se o ni dělili Hus a Žižka, posléze jiní potentáti, jak je v českých zemích pravidlem. Narazím-li v cizím městě na ulici Tyršovu, čuchám, čuchám sokolovnu. Ovšem na rohu Masarykovy a Tyršovy ulice stojí dům, ve kterém býval koloniál pana Šulce. Ten tu není, zato zde je strom, který stíní pohledu na sokolovnu.
 



K sokolovně jsem zašel, dívám se zpět, to ještě nestál dům, na který jsem se díval v předešlém záběru.



Protože v roce 1928 byla sokolovna zrovna nová, dívám se na ni z jiného úhlu.



Vracím se na hlavní třídu, část, která se jmenovala Žižkova. Křižovatka, vpravo se jezdí na Brandýs, na rohu Lopotova restaurace Na růžku, dnešní Klondajk. Tam jsem v době, kdy jsem zde pracoval, párkrát jedl a velice dobře. Dnes jsem si dal grog, protože mi byla zima.



Teď stojím uprostřed té křižovatky, Klondajk vpravo. Tohle jsem fotil dlouho, přestože byla sobota poledne, těžko jsem hledal chvilku bez aut. Kdyby mě něco přejelo, srovnávačky bych už nedodělal.



Pokračuju dále Masarykovou ulicí směrem k náměstí.



Asi v polovině Masarykovy ulice je most přes Mlýnský potok, který teče z Labe do Labe. Tam asi končila Žižkova ulice a začínala Husova. Už se k místu blížím. Cestou pro pláč nevidím. Hostinec U Černého koně se změnil na nákupní středisko, kde prodávají i jabka. Jmenuje se Hruška.



Most přes Mlýnský potok už je co by kamenem dohodil.



Trochu jsem v tom udělal binec. Tahle stavba je pod ulicí Neratovickou, vtipný asi pochopí, do kterého města vede. Stavitel Krejčí zde v roce 1927 postavil Husův dům, který podle publikace, ze které čerpám, slouží jako rozlučková síň se zesnulými občany. Jestli stále, nevím, ale budova vypadá v pořádku.



Vracím se na Masarykovu třídu, na most přes Mlýnský potok, hledím směrem ke Komenského náměstí. Tady začínala Husova ulice nebo také Přemyslova, Pražská, Rudé armády... Dům vpravo býval hostincem a řeznictvím, které je tam i dnes a můžu pochválit, pochutnal jsem si. Dům vlevo byl v 19.století v majetku Josefa Karáska, který když viděl Mlýnský potok, hned tam vybudoval mlýn, první válcový mlýn amerického typu v Čechách. V těchto místech stávala Pražská či Přední brána, to ovšem bylo v 19.století a nám nezbývá než tomu věřit.



Stejný pohled, jen už jsem přešel most.



A do třetice prastarý pohled od jakéhosi Bedřicha z konce 19.století. Trochu rozmazaný, leč zajímavý, aspoň mně se takový zdá. Při pohledu na povoz bych málem řekl "Ty vole!"
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Pohled na prostor kolem mostu tentokrát z opačného směru. Budovy zůstaly na místě, doba si je upravila podle svého vkusu.



Totéž z jiného úhlu.



A znovu pohled směrem k náměstí. V publikaci fotky jsou a mně se porovnání líbí.



Dům řezníka Josefa Černého, v 80.letech 20.století sloužil jako kulturní středisko. Jak léta šla, ozdoby se zdály upravovatelům zbytečné. Docela dobré pečivo tu dnes prodají.



Už jsem na konci bývalé Husovy třídy. Zprava papírnictví Marie Kalistové, pohřební ústav a truhlářství Josefa Pokorného, též rodný dům Františka Otty, zakladatele továrny na mýdlo v Rakovníku... kam se všude nepodívám. Jen je všechno trochu jinak.



Jen přejít ulici od předešlého snímku. Živnosti vzal čas (či čert?), ale v upravené budově druhé zleva bylo v devadesátých letech truhlářství, kde mi dělali kolíky na vytyčování. A vzadu už na Komenského náměstí je vidět kostel svatého Víta a za ním věž radnice.



Komenského náměstí jsem se věnoval v celém prvním díle, ale přesto jsem vyštrachal zbytky.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Ze severozápadního rohu Komenského náměstí vede ulice Lafkova, pojmenovaná po učiteli, popraveném nacisty. Bývalá Občanská záložna s věžičkou zoufale prosí o zachování.



Takhle vypadala radnice a hospoda U Přemysla v polovině 20.století.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Hotel U Přemysla v dnešním hávu. Co k tomu dodat? ještě v roce 1992 zde hotel už nebyl, ale příjemná knajpa, kde dobře vařili jako v Kostelci všude. Zároveň pohled do Přemyslovy ulice, vlevo je vidět bývalý hostinec U Koruny, prý tu léta, ještě za komunistů, točila pivo slečna Kaucká. Tak na její památku něco ostřejšího.



Detail hotelu U Přemysla i s hoteliérem Drimlem a personálem.



Ještě neodcházím od Přemysla, tenhle pohled je z ulice Na Pískách, hotel je vpravo, pohled na radniční věž.



Vracím se k jihu. Od mostu nad Mlýnským potokem vede k východu Martinská ulice. Z mnoha historických snímků se mi hodil tento.



Opačný pohled z Martinské ulice směrem k mostu na Masarykově třídě.



Když jsem si přečetl o kasárnách v Martinské ulici, měl jsem chvíli pocit, že autor textu popil. Ale omlouvám se. Tady byly jezdecké kasárny, dokonce ještě za Československé republiky. Areál potom ovládli skláři s technikou pískování skla. Tomu nerozumím, takže jsem nucen věřit. A bříza je táž. Hodně stará bříza.



Mnoho starých fotek kostela svatého Martina. Z velké části neporovatelné. Aspoň tenhle, na cestě do Záryb, kam jsem chodíval pěšky za prací v roce 1993.



Náměstí Pod Martinem. Dva záběry, který vybrat? Vybírat se nebude, oba jsou zajímavé.



Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Zeyvalova vila v Zeyvalově ulici, jak prosté. František Zeyval, učitel, Sokol, starosta města až do roku 1942, kdy se nacistům znelíbil a byl popraven. Věž kostela svatého Martina na dnešní fotce je vidět, jen když zapneme naplno svou fantazii.



Dva záběry z Brandýské ulice jenom dokumentují změny, jež se zde udály.







Na nádraží jsem začínal, nezbývá mi, než zde skončit. Vlakem jsem do Prahy neodjel, dnes cestující žádní, ale číslo výhybky zůstalo stejné - 2.



Končím procházku po zajímavém městečku u Labe blízko Prahy. Koho zaujalo, má možnost zajet.



Mnoho dalších srovnávacích fotek z různých lokalit.


pátek 2. prosince 2016

Nový Bydžov 2.část


První část srovnávacích fotek z města Nový Bydžov jsem zveřejnil tady:
A slíbil jsem druhý díl. Měl jsem je hotové, jen to trochu uspořádat a třeba si i vzpomenout, co jsem to vlastně chtěl. Je módní se vymlouvat na jakéhosi Alzheimera, ale zapomínáme už od dětství, sotva jsme začali vnímat svět kolem sebe. Že se to věkem zhoršuje? Řekněte mi, co se věkem nezhoršuje, právě si nemůžu vzpomenout.
Obešel jsem širší centrum města a na konec jsem si nechal náměstí, zrovna teď se jmenuje Masarykovo.

Dávní zakladatelé města vytyčili náměstí tak, že se téměř blíží ideálnímu čtverci, v příručkách se lze dočíst přesné údaje, které bych si musel napsat a pak si vzpomenout kam.
Je to určitě zajímavé, ale náměstí je průjezdné ze všech stran pro všechny automobily, včetně kamionů. Hukot na pěkném náměstí je prakticky nepřetržitý. Nemohl jsem si dovolit štrádovat kudy se mi zachtělo, přechody pro pěší jsem ukázněně používal.
Chodím-li v určitém prostoru sem a tam a třeba dva dny, určitě si mne všimnou lidé místní. 
Co je to za dědka, motajícího se po náměstí. Ještě ho přejedou, blbouna. Zatím mě ještě nikde nesebrali, ale co není, může být, jestli mi psychiatři dovolí, napíšu někam.

Města si různě zdobí svůj vzhled, opičí se po sobě či chtějí světu ukázat svou výjimečnost. V mých očích je bydžovská radnice úžasná. Budu-li předstírat světáka, řeknu pěknej barák. Snad jsou na ni místní obyvatelé pyšní.
Zařazuju dvě srovnávačky po sobě, staré fotky vznikly 40 let od sebe. Aby tu radnice stála až na věky, pokud to nejde, tak aspoň hodně dlouho.
Obě staré fotky jsem okopíroval z publikace Jaroslava Prokopa Zmizelé Čechy - Nový Bydžov z nakladatelství Paseka (2007).







Stará fotka není nejkvalitnější, já jsem o 70 let mladší a nevypadám líp. Radnice je zde jenom kousek, vpravo od ní záloženský dům, přes ulici, jež se dnes jmenuje Československé armády, býval hostinec U Kupců, který změnil podobu dost výrazně.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Prokopa Zmizelé Čechy - Nový Bydžov z nakladatelství Paseka (2007).



Masarykovo náměstí, pohled je nasměrován do severozápadního rohu. Mariánský morový sloup v plné kráse, sednout si k němu nemůžete. ale pořád víte, jak se dostanete do různých měst.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Prokopa Zmizelé Čechy - Nový Bydžov z nakladatelství Paseka (2007).



Pohled do stejných míst, jen jindy.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Prokopa Zmizelé Čechy - Nový Bydžov z nakladatelství Paseka (2007).



Teď se dívám do jihovýchodního rohu. Kašna s lvem tu už není dávno. Za ní stával Lalouškův dům, který nahradila spořitelna. Dívám se na staré fotky a mám pocit, že tohoto prostoru je pro křižovatku silného silničního provozu škoda. Třeba se mýlím.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Prokopa Zmizelé Čechy - Nový Bydžov z nakladatelství Paseka (2007).



Pohled k jihozápadu, vlevo je vidět věž kostela svatého Vavřince.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Prokopa Zmizelé Čechy - Nový Bydžov z nakladatelství Paseka (2007).



Záloženský dům přilepený na radnici.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Prokopa Zmizelé Čechy - Nový Bydžov z nakladatelství Paseka (2007).



Vinárna Rudolfa Váni byla posledním domem na novobydžovském náměstí, který měl podloubí. To bylo ještě za Rakouska.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Prokopa Zmizelé Čechy - Nový Bydžov z nakladatelství Paseka (2007).



Náměstí si zřejmě najal nějaký Jabůrek, aby měl kde furt ládovat. Za kanóny je vidět domy, které byly hromadně odstřeleny v roce 1979. Pak tu zřejmě byl dlouhá léta jen park, protože publikace z roku 2007 se nezmiňuje, že by tu něco stálo. Teď stojí.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Prokopa Zmizelé Čechy - Nový Bydžov z nakladatelství Paseka (2007).



Podle publikace rakouští dragouni. Z mé současné fotky je zřejmé, že jsem vlezl do míst, kam se asi chodit nemá, střed kruhového objezdu. Snad nedostanu pokutu.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Prokopa Zmizelé Čechy - Nový Bydžov z nakladatelství Paseka (2007).



Asi jde o předchůdce dnešních messengerů.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Prokopa Zmizelé Čechy - Nový Bydžov z nakladatelství Paseka (2007).



Vyhlášené korzo před lékárnou U Zlaté Koruny. Ona koruna je vidět při horním okraji fotky, zůstala tam dodnes, ačkoliv prodejna nabízí úplně jiný sortiment. Nastrojené dámy odešly, o dnešní zboží možná neměly zájem.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Prokopa Zmizelé Čechy - Nový Bydžov z nakladatelství Paseka (2007).



Hrnčířský jarmark před radnicí.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Prokopa Zmizelé Čechy - Nový Bydžov z nakladatelství Paseka (2007).



Pohřební průvod v část severní fronty náměstí, odkud vychází třída Bedřicha Smetany.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Prokopa Zmizelé Čechy - Nový Bydžov z nakladatelství Paseka (2007).



František Peřina tady prodával železo a netušil, že by si tu mohl v budoucnosti koupit pizzu, pokud otevřou.
Jedna ze srovnávaček, které bych nedokázal vytvořit, pokud by v publikaci nebyl k fotkám skvělý text včetně popisných čísel.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Prokopa Zmizelé Čechy - Nový Bydžov z nakladatelství Paseka (2007).



Hadry zůstaly, pokud pan Emanovský by se díky slovu hadry neurazil. Možná i dnešní prodejce.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Prokopa Zmizelé Čechy - Nový Bydžov z nakladatelství Paseka (2007).



Východní strana náměstí s Městskou spořitelnou, vlastně jedinou stavbou, jejíž podoba zůstala. Vlevo byl a je hotel U Lva, jehož podoba je mírně jiná.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Prokopa Zmizelé Čechy - Nový Bydžov z nakladatelství Paseka (2007).



Severozápadní část náměstí. Ano, Narpa, komunistům se zdály prodejny s názvem papírnictví divné. Taky jsem chodíval do Narpy. Na náměstí samozřejmě bývalo skoro všude autobusové nádraží.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Prokopa Zmizelé Čechy - Nový Bydžov z nakladatelství Paseka (2007).



Severozápadní roh náměstí zblízka. Sokolská slavnost, v bílém klobouku přihlíží tehdejší starosta Alois Stýblo.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Prokopa Zmizelé Čechy - Nový Bydžov z nakladatelství Paseka (2007).



Kostel a radnice v zimě.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Prokopa Zmizelé Čechy - Nový Bydžov z nakladatelství Paseka (2007).



A ještě jednou zblízka severozápadní roh náměstí. Ten pán je prý pan Skřivánek, hostinský od České koruny a za dnešní podobu budov nemůže.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Prokopa Zmizelé Čechy - Nový Bydžov z nakladatelství Paseka (2007).



Pohlednice z konce 19.století možná někoho inspiruje k tvrzení, že dřív bylo všechno lepší. Neříkám, že jsme vždycky s dědictvím po předcích naložili správně, ale tenkrát se zcela běžně umíralo na obyčejný zápal plic...
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.aukce-pohlednic.com/



Stará fotka asi z doby socialismu, rok neznám.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.aukce-pohlednic.com/




Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.aukce-pohlednic.com/



Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Poslední srovnávačky jsem nechal bez komentářů, jenom bych se opakoval. To je, co se mi zdálo být zajímavé.
Opouštím Nový Bydžov a těším se, že zajdu na jedno do hospody proti nádraží, spíš na grog.


Další srovnávací fotky z různých lokalit.