středa 2. listopadu 2016

Pindy z října 2016

7.10.

Když jsme táhli k Jaroměři...
Víc toho z té vojenské písničky neznám.
Za mé školní docházky v osnovách existovala jen Velká vlastenecká válka, v hudební výchově byl největší odvaz Kaťuša.
Nebylo třeba zatěžovat hlavy žáků nějakou prusko - rakouskou válkou, která se konala na Hradecku a stála mnoho životů. Zbytečně, tak to už ve válkách odjakživa je.
Prusko je historický pojem. Na velký kus Pruska byli nastěhováni Poláci, jak si přáli vítězové 2.světové války. O vyhánění Poláků se příliš nepíše, aspoň u nás. A Rakousko? Však naši předkové byli Rakušany. To, co z Rakouska zbylo, je sice nádherná země, ale mocná říše vypadá jinak.
Ve východních Čechách zbylo hodně pomníčků, spousta krve vyteklo.
Jaroměř neznám, strašně moc toho ještě neznám. 
Chodím po městě, kde Labe přijímá vody Úpy a hned pár kroků dál i Metuje. Jsem v kraji, kde se místo hovno říká houno, v takovém slově se nemusí ani nic vytečkovávat.

8.10.
Mám dobré trvalé bydliště. Právě probíhající volby se mě netýkaly a tak jsem nemusel přemýšlet, má-li smysl vážit kroky své do volební místnosti...

9.10.

Je říjen, začíná divadelní sezóna. Pro mě je návštěva divadla svátkem.
Začátek dobrý. Už dlouho jsem nebyl v Divadle Pod Palmovkou.
Hra Laskavé bohyně je silný text, chvílemi jsem cítil mrazení na zádech. 
Jan Teplý v titulní určitě nedělal ostudu odkazu svého otce, herce, který nebýval celebritou, o to lepším hercem.
Milé překvapení. Dobrý večer to byl.

10.10.
Sedím v rychlíku z Prahy do Hradce Králové. Zástrčka pro notebook je samozřejmostí. Kdybych chtěl, můžu...
Ale co?
Člověk touží, aby měl všechny technické vymoženosti na cestách. 
Sednu si ke stolečku, šňůru zastrčím, kam patří a ... co vlastně chci? Proč ty krámy sebou tahám?
I malý notebook něco váží, soustředěná činnost mě míjí stejně jako ubíhající krajina za oknem, vytahuju knihu tak jako před 100 lety. Přeháním, sto mi ještě nebylo.
Už jsem zas v Jaroměři.
Také kvůli potkávání lidí se toulám, dnes už jenom vlaky či autobusy.
U kasáren mě zastavil člověk, řekl bych vrstevník, jehož zajímala moje knížka starých pohlednic z Jaroměře.
Hovor začal příjemně, mluvili jsme o změnách ve městě, kde on žije, dobrých i špatných. Místní obyvatelé mají svůj názor, jenž mě zajímá.
Téma hovoru se posouvalo, došlo na povídání, jakej je všude bordel, o majetku, o penězích, z nostalgického povídání zbylo, že my jsme byli lepší, kam se na nás kdo hrabe.
Ztichl jsem, jenom poslouchám a začínám se těšit na konec hovoru.
Ten člověk měl vztek, že je starej! Koho z toho vinil, jsem nepochopil jako vždy, ať už jsem v Jaroměři nebo kdekoliv jinde.  
I mně vadí, že ten, jenž řídí čas, zbytečně pospíchá.
Jinak se výlet do Jaroměře povedl.


Tůhle mi brácha řikal, že vypadám jak těhotnej.
Blbec.
Napůl slepej.
Sedim ve vlaku a koukám.
Von ten brácha tak úplně slepej neni.
Je ale rozumný rodit v mým věku?

12.10.
Vždycky, když slyším paní, která si říká Radůza, zastydím se, že občas na půl ucha konzumuju z rádia populární hudbu, kterou pouští bůhvíkdo, prý computer. Computer - blbec?
Raději ztichnu, všude kolem nás jsou ajťáci.
Kvůli koncertu Radůzy jsem ochotný jet vlakem do Říčan, města, které je hned za hranicemi Prahy.
Mají tam dobré uzeniny, skvělé pečivo, vedle kulturního domu vinotéku s výborným vínem, na nějž jsem se od rána těšil.
Víno mě nezklamalo, náladu na dobrou muziku mám tudíž nastavenou.
Vchod je zavřený a čtu ceduli, že koncert se odkládá. Na listopad.
Bohužel jsem nedodržel svůj zvyk, že se před cestou do divadel a jiných kulturních místností podívám na příslušné webové stránky.
Tentokrát jsem se nepodíval.
Zbyl mi zážitek z dvojky bílého.
Horší by bylo, kdyby sis si zlámal nohu, říkávala maminka.

13.10.
Nastupuju do tramvaje.
Motám se u dveří se šikovností mně vlastní. Se mnou starší paní, dáváme si přednost, jeden moment se zdá, že oba upadneme. Nespadli jsme, máme radost.
Ty staré nohy!
Mám starší, chlubí se paní, aspoň o 30 let, mně je 90.
Možná už nevidí nejlíp.
Docela bych tu šedesátku bral...

21.10.
Maminka s kočárkem a porouchaný eskalátor.
Kdo jí pomůže, to chce chlapa.
Kdo by odmítl? Ani já ne. Jenomže u mé postavy se její zrak nezastaví.
Jsem rád, musel bych odmítnout. Už nic neunesu. Dávno je tomu, co jsem jezdíval na plošinách otevřených tramvají, překážel, rozčiloval průvodčí. 
Byl jsem na ráně, s kočárky jsem to uměl perfektně.
Dávno je tomu.
Vyhlédnutý mládenec s kočárkem vyletěl vzhůru..., obdařený milým úsměvem. 

24.10.

Stejně jako kvartální pijáci se musí jednou za čas opít, i mě zasáhne odněkud jakási vzpomínka na mládí, vyrazím někam, abych poznal něco úplně jiného, přestože vím, že to stejně zapomenu.
Té radosti, že všechna na internetu vyhlédnutá spojení vyšla, přestože to bylo jen těsně o prsa, taky se v atletice kdysi používalo o dlaň, to bylo ještě míň než o prsa. Teď už chytré přístroje změří cokoliv na tisíciny vteřin (nebo sekund?), kde jsou prsa a dlaně?
Navštívil jsem Horšovský Týn, však srovnávací fotky časem budou.
Někde blízko se stala dopravní nehoda, blázinec, autobusy jezdily jak chtěly, spíš jak nechtěly. Sympatický autobusák ode mě vybral třicet korun a varoval mě:
"Počkejte, jak budete nadávat."
Vyhrožoval a odvezl mě na vlak, aniž musel, že kdyby ho chytil revizor, strhnou mu prémie. Kde by se vzal revizor v té zácpě?
Sympatický řidič, na jízdence je i jeho jméno, ale nenapíšu ho. Posloužil mi, avšak nějaký úředník by mu skutečně mohl dát pokutu.

26.10.
Elína Garanča.
Podle jména snad odněkud z Pyrenejského poloostrova? Ale omyl. Narodila se v Sovětském svazu, zaplaťpámbu bývalém.
Severská kráska z dnes už samostatného Lotyšska, operní pěvkyně nejvyšší kvality, jejíž vystoupení je svátkem všech největších světových operních domů.
Před několika lety jsem viděl v jednom z pražských kin přímý přenos opery Carmen z Metropolitní opery v New Yorku.
Elínu Garanču přetvořili na cikánku Carmen, šlo o skvělý zážitek. Občas si  na You Tube pouštím úryvek z onoho představení, známou habaneru, která kromě skvělého zpěvu mě uchvacuje i vynikajícím herectvím. Někdo to holt umí.
Koncert v Obecním domě zážitkem byl, přestože oči si na své příliš nepřišly. Víc než 15 stovek za lístek na balkón se mi dát nechtělo.

27.10.
Babí léto nejvyšší kvality. Sám pro sebe jsem si určil účel mé cesty do nedalekého Mníšku. Houby. Tedy šlo jenom o alibi, ani jsem se záplavou hřibů nepočítal.
Kdo má u sebe foťák, neodolá...
http://vencovyfotky.blogspot.cz/2016/10/27102016-podzim-u-mnisku-pod-brdy.html

28.10.
Rodiče na toto datum vzpomínali, během mé školní docházky se vznik Československa postupně z kalendářů vytratil, slavili jsme Den znárodnění, pro školáky důvod k radosti, nebyla škola.
Pak se snad stal kdysi státní svátek památným dnem, kdy se zdůrazňovalo, že nebýt Velké říjnové revoluce, nebylo by ani vzniku Československa. Šlo o typicky komunistický blábol.
Přesný nemůžu být, měl jsem v životě důležitější starosti, ale výročí 50 let se slavilo dva měsíce po sovětské okupaci, na tribuně stáli všichni komunističtí hlavouni, současní i budoucí a zpívali československou hymnu, málem brečeli. Čas ubíhal, už zase šlo o svátek, ovšem trochu menší než následný 7.listopad, kdy ředitelky škol byli nuceny vyhnat žactvo s lampióny do sychravého večera.
Jaký jsem mohl získat vztah k datu 28.říjen? Nikdo nám ve škole neřekl, kdo byl prezident Wilson, prezident Masaryk prý nechal střílet do dělníků.
Přestože jsem se o historii zajímal a leccos si přečetl, pokud bylo kde, těžko získat velký vztah k zemi, kde jsem se sice narodil, jinak než česky neumím. Vlastně i slovensky.
Podívám-li se na mapu Československa v roce jeho vzniku, existovalo takhle pouhých 20 let. Němci si kus urvali, i Poláci, po válce SSSR zabral Podkarpatskou Rus, nakonec jsme se se Slováky rozešli, sice v dobrém, ale Československo neexistuje a nikdy existovat nebude.
Možná, že vznik Československa byl důležitější pro Slováky, jimž celkový vývoj dal možnost vzniku skutečně samostatného Slovenska.
Ale přece já nebudu rozebírat dějiny. Mám pocit, že všichni kolem mě se cítí být povoláni přidat do nepřeberné spousty žvástů. Takové dny jsou pro mne znamením, že lepší si vzít knihu, podívat se do přírody a všechny sdělovací prostředky vypnout.
Určitě někdo řekne, že o věci veřejné se musíme zajímat. Ano, ale ne plkat fráze.
Víte, co mi tihle chytráci můžou...?

29.10.

Její pastorkyňa, opera Leoše Janáčka je světoznámá, hlavně skvělá, třebaže Zdeněk Nejedlý o ní nemluvil s láskou.
Její předlohu Gabriely Preissové jsem na jevišti nikdy neviděl, prý hru kdysi sepsul i T.G.Masaryk.
Neznám recenze, moc je nečtu, ale čas strávený v sobotu večer ve Vinohradském divadle nepovažuju za ztracený.
Obléknout se, i kravatu jsem navlékl, poslouchat text o něčem, podmalovaný hudbou, vycházející z moravské lidové, je pro mě na sklonku života důležitější než čumět na bednu.

30.10.



Chodím sice poslední dvě sezóny až na záznam oper z Metropolitní opery v New Yorku, který je týden po premiéře v Bio Oko. Mám tenhle biograf rád, pro moje neposedné sezení je pohodlnější než jiné, vstupenka o něco levnější.
O přestávce bývají rozhovory s pěvci hned jak přicházejí z jeviště, kdy bývají i zpocení, sotva popadají dech. Mluví anglicky, nikdo neví předem, jak bude rozhovor probíhat, titulky nemůžou být. O týden později však už záznam je otitulkován.
Přenosy z New Yorku jsou skvělé, pro českého diváka, který považuje Mozartovu opery téměř za českou, existoval dnes bonbónek. V roli Leporella vystoupil Čech Adam Plachetka. Byl výborný.
Takže nejen Daniel Hůlka... Pardon, pokus o vtip.

31.10.
Několik dnů jsem si ozdobil zážitky, v nichž hudba dominovala. Ypsilonku miluju léta, to ještě byl Lábus Rumburakem.
Principál Schmid se ke swingu vždy hlásil a tak pro stálého diváka Ypsilonky nejde o překvapení.
Zpívá a tančí mladší generace, pan Schmid představení na jevišti jen uvede a uzavře a Miroslav Kořínek, autor všech hudebních úprav, co Ypsilonka stojí, se na diváky usměje typickým úsměvem. Na roli Franka (Sinatry) si vypůjčili Jiřího Štědroně. A ve dvou písních se předvedl zpěvem i stepem host Jiří Korn.
Zpívalo se, tančilo, domů se nechtělo.
Doma jsem si pustil ještě pár swingovek.
Zítra jdu s bráchou na pivo, abych nevypadal jako moc kulturní člověk.

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Potěšilo mne Vaše shrnutí, je to milé povídání a Vaše fotky taky vždycky zaberou. V poslední době hlavně Jaroměř, neznám ji, ale můj pradědeček tam učil na Řemeslné škole a moje babička se tam narodila. Díky. Karasová