středa 26. října 2016

Horní Vidim


Ne, neodcestoval jsem do hor, třebaže i po tom jsem kdysi toužil. Jsem asi 50 km od Prahy, na Mělnicku, které je proslulé zeleninou a vínem a že se tam řeky stýkají. Kokořínsko, Máchův kraj, kdybych tady chodil, možná bych se i básničky naučil psát jako Karel Hynek.
Asi jsem otravný, tulák, kterému se líbí všude, ale nakonec zaslzí při vzpomínce na hospodu v Dobřeni, Jestřebici, ve Vidimi, na nádherná skalní údolí, kam se lidé příliš nehrnou, protože k odpočinku potřebují wellness a všechno ostatní, co musí mít moderní člověk k odpočinku. Však jejich auta, kterými si vozí vše potřebné, jsou stále větší a do údolíček v místní krajině se těžko dostávají.
Středočeský kraj, za kopcem je kraj Liberecký, dvakrát hodit kamenem a jsem v kraji Ústeckém.
Třeba někdo nahoře, kdo všechno řídí, pamatoval na ty, kteří se neradi přizpůsobují módě a nechal takový cípek pro nás. Trochu mě mrzí, že už mi chození jde... no mizerně. Už se jenom dívám a jsem vděčný, že vidím. Proto jsem přijel do Vidimi.
Autobusem za hodinu s pražskou MHD do Liběchova, pak za 19 korun autobusem do Vidimi. Cestou jsem obdivoval autobusáka, že se do šířky silničky vůbec trefí.
Konečná, ve Vidimi prší, předpověď říká, že jen chvílemi. Mají štěstí, že to tak bylo, jinak bych... si stěžoval.
Konec světa? Kdyby existoval, šlo by o konec krásný. Kolikrát jsem tady a v okolí byl, nikdo nikdy nespočítá, třeba někdy, až se bude maturovat z matiky.
Dálkové pochody též, ale hlavně soukromé výlety, tahal jsem sem svou nastávající, děti, přivezl jsem odtud borůvky, těch je v okolí dost, tedy ne teď v říjnu.
Byla doba, kdy děti už chodili po svých cestách, hodně jsem pracoval, čas málem kradl, soukromé problémy, ujížděl jsem sem, z Prahy blízko. V Dobřeni končívali v pátek a sobotu v hospodě v pět ráno, hrálo se tam, i tančilo. Ve Vidimi zavíral hostinský o půlnoci a posílal případné zájemce právě do Dobřeně, sám tam mířil též, tři kilometry pro mě bylo vyvětrání.
Ještě jsem pak stačil udělat nedělní oběd mamince v Podolí. Vzpomínám-li, připadá mi, že jsem stihnul strašně moc, snad právě to je život.
Asi bych měl přestat žvanit a věnovat se tomu, proč jsem sem přijel dnes. Obec se jmenuje jenom Vidim, německy Widim, protože zde před rokem 1945 žili hlavně Němci. Oficiálně žádné rozdělení na Horní Dolní není, ale říká se tu tak. Však vyšlápnout kopec z Dolní do Horní, kde je zámek, kostel a konečná autobusu, je dost fuška. A staré fotky mám z Vidimi Horní.
V batohu mám svačinu, nepočítal jsem s otevřeným obchodem, kde i točené prodají. A nejdůležitější, co vezu, je publikace Stanislava Dulíka Dubá a okolí na starých pohlednicích z vydavatelství Baron v Hostivici (2009). Tam jsem příslušné historické fotky okopíroval a podle nich prozkoumal, jaké je to dneska.


Zámek s krásným parkem. Je v něm domov důchodců. pardon, to dříve, dnešní cedulka mluví o seniorech. Asi fakt, který zachránil zámek před devastací, znám mnoho míst, odkud byli "odejiti" německy mluvící občané, která to štěstí neměla.
Staří lidé tu asi mají veškeré pohodlí a péči, ale protože už se mezi staré počítám, přiznávám, že bych tu nechtěl skončit, ač tenhle kraj málem miluju. Jde o odlehlé místo, co mám z krásné krajiny, když o procházkách skalami si můžu nechat maximálně vyprávět. V době vlády komunistů spadly tyto objekty do rukou státu a co s nimi? Doba byla taková, nekritizuju.
Osobně bych jednou chtěl umřít doma, ale kdyby to nebylo možné, pak můj domov důchodců by se nacházel v městě, kde bych viděl z okna na lidi, třeba i protivné, pod okny by řvaly motorky. Jsem rád, že dnešní domovy důchodců nebo seniorů, abych vyhověl politické korektnosti, se zřizují v obcích v normální občanské zástavbě.



Zase jsem se rozkecal. Následují dvě srovnávačky kostela svatého Martina, který byl vystavěný na místě původního středověkého, který v roce 1652 shořel.






Starou zámeckou vodárnu ve Vidimi zrekonstruovali do krásy v roce 2006.



Vlezl jsem do volně přístupné zámecké zahrady, kde je spousta sošek antických bohů a andílků. Ano, je pěkné, v hezkém počasí, trávit stáří v tak krásných místech...
My, co si vše prohlédneme, odjedeme domů a budeme říkat, že to tam mají ty babky a dědové pěkné...



Zámecká návštěva stojí za shlédnutí a posezení v ní i pro projíždějící.



Severovýchodní zámecké křídlo.



A hned naproti je bývalá hospoda U Zeleného stromu. Pamatuju se na ní, v dobách bolševických to byl otlučený barák, čekal jsem tam tehdy na autobus s nádobou naplněnou borůvkami, nikdo nebude věřit, ale pil jsem pivo. Pak to bylo nějak zavřené, ale přijel jsem v době, kdy právě sundali lešení z nově omítnuté budovy. Prý i na hospodu dojde. Je to tak veliké, že snad i hotel...



Kostel svatého Martina ze severozápadní strany. Veliký dům vpravo bývalý hostinec Vinzenze Wildeho, domy vlevo zachované, když připočtu podzimně zbarvený strom, jde skoro o kýč.



Tady naopak krásná roubenka vzala za své. Tam, kde stála, zůstal reliéf ukřižovaného Krista, vysekaný do pískovcového bloku. Vidět není, ale vyfotil jsem si ho, fotku mám na adrese, kterou uvedu na konci článku.
Pohled do údolí nebrání mlha, jde o kouř z komínů. Lidé topí.



A následují tři srovnávačky, k jejichž tvorbě jsem použil kopie pohlednic ze serveru: http://www.fotohistorie.cz/
Pohled k severovýchodu, vlevo je dům, o kterém jsem už psal, ta nově opravená bývalá a snad i budoucí hospoda.



A ještě jednou onen dům.



U zámku si hrají moji vrstevníci, asi i mladší. Kdepak je jim konec? Jestli jsou tak krásní jako já, Bůh s nimi.


To je z Horní Vidimi vše a vyhrožuju obci, kde je vidět, že se tady něco děje, že se sem ještě vrátím. Lidé tady bydlí, z autobusu z Liběchova vystupovaly děti, jedoucí ze školy.


Zmoklé fotky z výletu jsou zde








neděle 23. října 2016

Jaroměř 2.část


Vyrazil jsem do města Jaroměře, abych dorazil srovnávací fotky, jejichž počátek jsem zde již zveřejnil.
Šlo o veliký soubor, tenhle vypadá jako zbytek. To je tak, většina historických fotek se týká centra města, tam se moc nechodí, jenom fotí. Ale ostatní čtvrti také patří k městu, jen bývají dál od sebe a chodím a chodím, některé se nepovedou, nakonec zbyde pár srovnávaček, které lze předložit. A to ještě mi v publikaci zbývá několik možností, které jsem prostě nestihl. Budu si muset zakoupit rychlejší nohy.
Chtěl jsem počkat, až nastane doba bezlistová a všechno to spojit pod jeden soubor. Ale co já vím, co se přihodí, někam se mi něco ztratí, člověk leccos zabordelí i za mlada, natož ve věku pokročilém.
Všechny historické fotky jsem okopíroval z publikace Jaroslava Krále a Jindřicha Poláka Jaroměř ve starých pohlednicích a fotografiích, kterou v roce 2008 vydalo město Jaroměř.

Počátkem 20.století si Sokolové postavili překrásnou sokolovnu. Přišel čas, kdy si postavili sokolovnu novou na jiném místě, původní budovu nezbourali, ale přebudovali na divadlo. Vedle je pěkný park a tak z několika možností mi zbyla pro srovnávačku tahle. V roce 1919 byl do parčíku před Sokolským domem resp. Fügnerovou sokolovnou pískovcový pomník jaroměřského rodáka Antonína Halbicha, podporučíka ruských legií, který padl na Urale v roce 1918.
Německým okupantům se pomník nelíbil, nechali ho v roce 1940 zničit. Následující komunistický režim pro pomník ruského legionáře pochopitelně neplakal.
Zbylo jen poprsí, které je v městském muzeu.



Nedaleko od divadla je rohový dům rodiny Patrných na rohu ulice Patrného (rovně) a Doktora Edvarda Beneše.



Jsem na stejné křižovatce, roh domu Patrných je vlevo, za ním ulice Patrného a na protějším rohu stojí bývalá Okresní nemocenská pojišťovna, dnes slouží jako poliklinika.



Pražským předměstím prochází Husova ulice, kdysi obchodní tepna. Obchody jsme v nové době nacpali do nákupních středisek a ulicí dnes projíždí nekonečná řada automobilů, snad nikde jsem ještě neviděl v městě tolik nechutných kamiónů. Přestože mám tvorbu srovnávacích fotek jako koníčka, tady jsem dostával chuť někam utéci. Fotek jsem ale měl hodně, bohužel povedly se mi jen dvě. Leckde jsem potřeboval vlézt do vozovky, no, jsem sice blázen, ale trošku se o sebe bojím.
Dům druhý zleva je bývalý obchodní dům firmy Wenke, dnes městské muzeum.



Druhá srovnávačka, kterou jsem dokázal vytvořit. Pohled přes ulici, podařilo se mi počkat, když zrovna nejela kolem žádná obří kredenc, kterých je plná celá Evropa. Tady býval hostinec V Africe.



Husova ulice končí na velkém kruhovém objezdu a kousek od něj začíná Národní ulice. Tuto budovu nechala postavit Národní strana socialistická ve 20.letech dvacátého století. Vlevo je ulice Národní, vpravo Na Vinicích.



Táž křižovatka, pohled přímo je do ulice Na Vinicích. Národní dům tenkrát ještě nestál.



Národní ulicí pod železniční tratí Hradec Králové - Liberec směrem k nemocnici míval svůj ateliér Ludvík Lorenz, jeden z nejvýznamnějších fotografů zdejšího kraje. Tohle bych snadno přehlédl, nemít číslo popisné a nebyl na svém místě kříž, trochu nahnutý.



V nemocnici se mi nevedlo, ale hned za ní na křižovatce ulic Národní a Královédvorské. V publikaci se píše, že je foceno od restaurace U Bílých. Hospoda dál stojí, mezitím změnila název na U zubra. Poobědval jsem tady a pochutnal si. Děkuju.



Kouzlem jsem se dostal na Pražské předměstí. Jo, kdyby... kouzlem... Musel jsem po svých, ale cestou jsem narazil na vinotéku, vyšel jsem vstříc statistikám, aby zbytečně neklesala spotřeba alkoholických nápojů. Všichni ekonomové a jiní panáci tvrdí, že nejdůležitější je růst. Moc jim nerozumím, ale v případě dobrého vína jsem pro.
Jsem na třídě Svatopluka Čecha. Nároží ulice Máchovy, popisovaná vinotéka je mimo obrázek.



Tady bývaly kdysi topoly. Byly vykáceny v době prusko - rakouské války, aby si někdo nemyslel, že alej zničili odpůrci bývalého premiéra Topolánka.



Na rohu ulice Svatopluka Čecha a Na Studánkách nepostavil Václav Novák po roce 1910 hospodu, ale klempířskou dílnu, z níž se léty hospoda stala. Ty dámy na balkóně zmizely, asi sedí dole ve výčepu.



Byl jsem trochu v rozpacích, mám-li zařadit tuhle srovnávačku. Bývalý hotel Pretoria, jehož název pocházel z doby anglo-búrské války, v roce 1900 Angláni dobyli v jižní Africe Pretorii. Reklamní panely asi působí jako provokace, ale já už mám léta, na mně si už nikdo nic nevezme.



Nic velkého jsem nepředložil, že? Ale přece to nevyhodím, když jsem chození s publikací věnoval celý den. Dokonce mi jeden člověk říkal, že má onu knížku podepsanou od autorů, že je zná. Nu, proč by se nepochlubil.



čtvrtek 20. října 2016

Do království polévek




Ve svých 17 letech, na přelomu let padesátých a šedesátých 20.století, jsem si uměl uvařit čaj, někdy jsem ho ani nepřipálil. Prázdninové praxe a brzy na to i povolání zeměměřiče mě přinutily si občas jakýsi pokrm ukuchtit. Na hospodské jídlo peněz nebylo, ač nebývalo třeskutě drahé.
Polívka z kostky. Kdo se pamatuje? Hrachová, gulášová, drštková. Chutnalo to jako...ve školní nebo závodní jídelně. Když se do polévky nakrájel buřt, opepřila se... Žaludek byl plný, zbyla mi jenom žízeň, jejíž likvidace byla dražší než biftek.
Teprve pak se objevily pytlíkačky, to už šlo o pokrmy, blížící se královskému hodování.
V době, o které mluvím, nesly všechny polévkové drahokamy na obalech název firmy Vitana Byšice.
V zemědělské oblasti Mělnicka v roce 1872 byl postavený cukrovar, blízko zánovní železnice, pracovalo v něm až 300 lidí. V roce 1924 prodán firmě Graf, která jej přebudovala na továrnu na poživatiny, mezi nimiž nechybělo polévkové koření.
Název Vitana vznikl v roce 1950 po sloučení s podobnou továrnou kralupskou. Tradice pokračuje, třebaže dnešní vlastníci jsou z Norska, podle zběžného pohledu tuláka likvidace továrny nehrozí.
Byšice bývaly městečkem, podle rozsáhlosti zámku důležitým. V roce 1960 se staly osadou Byšice - Liblice, prostě jak úředníci uznali za správné. V roce 1990 se obě obce staly samostatnými, což trvá dodnes.
Žádný statut města nemají, přestože je vidět, že tuto ambici dnešní obec měla. Budovy radnice a školy neukazují na zapomenutou vesnici. To, co sem píšu, je pro mě novinkou.
Jednoho dne mi upadla na zem publikace Mělnicko na starých pohlednicích a otevřela se na stranách, pojednávajících o Byšicích. Trochu přeháním, ale z Prahy jde o krátký výlet, kam se dá vyjet i když si ráno v sobotu přispím.

Pár srovnávaček jsem vytvořil, kromě jedné, u které to uvedu, jsem použil kopie z publikace Josefa Kárníka a Martina Klihavce Mělnicko na starých pohlednicích z vydavatelství Baron v Hostivici z roku 2015.

Kdysi ulice Tovární, protože vede kolem Vitany, dnes Mělnická, továrna je schovaná za zdí. Stojím před křižovatkou, vlevo uhýbá ulice Maldoboleslavská, rovně do centra je dál Mělnická. Vlevo bývaly obchody, cukrárna, hostinec, teď je ve vyšší budově malý obchůdek s potravinami.



Mělnická ulice končí na Tyršově náměstí. Vlevo je budova radnice, která byla za první republiky přestavěná, sloužila všeličemu, i hospoda v ní byla. Zástavba vlevo od radnice vzala za své v 70.letech, dnes park.



Radnice v detailnějším záběru, slouží Obecnímu úřadu. Hned trojmo.











Proti radnici je zámek. Vznikl na přelomu 17. a 18.století přestavěním staré tvrze. Dějinné zvraty, změny vlastnictví stvořily ruinu. Přečetl jsem si, že v roce 1972 objekt převzala ČSAV, která s ním měla svoje plány. Dopadlo to takhle, Zámek je v soukromých rukou, podle leteckých snímků jde o dost velkou stavbu. Tak jak mnohé zámky v dnešní době přímo kvetou, tenhle uvadá.



Školu mají v Byšicích krásnou, historické fotky pořízené z různých úhlů efektní, okolí se však změnilo tolik, že se mi nezdařilo dostat se na místa, odkud fotili dávní fotografové před 100 lety. Jen tahle. V roce 1927 před školou odhalili pomník na památku obětí světové války, která dostala za dvě desetiletí přídavné jméno první.



V ulici Boženy Němcové stojí kdysi národní hostinec Františka Moudrého U české koruny. Jak vidno, stačí dům koupit a začít čepovat.



Bývalý hostinec z povzdálí. Publikace uvádí, že hostinec funguje, ovšem vyšla před rokem. Cedule, že je dlouhodobě zavřeno, mě zamrzela, měl jsem totiž chuť na pivo.



Ještě jeden pohled na Tyršovo náměstí a do ulice 5.května, kde stojí radnice.
Tento jediný historický snímek není z uvedené publikace. Starou pohlednci jsem okopíroval z publikace Jana Kiliána Zmizelé Čechy - Mělnicko (Paseka 2009).



Nádražní ulice. Pošta zůstala na svém místě.



Vracím se na místo první srovnávačky, na Mělnickou ulici. Hostinec a obchod byly přebudovány podle dnešních potřeb.



Jsem na nádraží na trati Praha - Turnov. 




Před příjezdem vlaku jsem ještě stihl další srovnávačku. Mám vždycky na nádražích špatné svědomí, že lezu do kolejí, ačkoliv jsem byl léta školen, že žádný civilista tam nepatří. Dbejte pokynů zaměstnanců! Vlak byl plný, v poslední době se mi stává stále víc, že cestující přibývají, což mě naplňuje optimismem, že nám automobilisté úplně nezničí příjemné cestování mimo nekonečné šňůry vozidel.








sobota 15. října 2016

Jaroměř





Město Jaroměř není na kraji světa ani České republiky, ale s hanbou přiznávám, že jsem se dříve do něj dostal jedině proto, že dobré vlakové spojení bylo vhodným východiskem delších putování, jak pěších, tak cyklistických.
Dokonce až teď, při procházkách městem, mi došlo, že právě v Jaroměři Labe přijímá vody důležitých přítoků Úpy a Metuje a definitivně se stává veletokem, na nějž čekají až v Hamburku.
Jak mě napadla Jaroměř? Celý život mě něco napadá, stane se, že i něco rozumného. Brouzdal jsem po internetu, ještě se to říká?, asi ne, už jsem výraz dlouho neslyšel. Jsem stará škola, tedy jsem brouzdal a hledal publikace s historickými fotkami.
Ejhle, antikvariát v Kutné Hoře nabízí knížku Jaroslava Krále a Jindřicha Poláka Jaroměř ve starých pohlednicích a fotografiích. Kutná Hora patří do okruhu pražské městské dopravy, kde dědka (i bábu), přeživšího sedmdesátku, vozí zadarmo. 
Nechám kecání, skončil bych v krásné Kutné Hoře ve vinárně a chystám se na cestu do východních Čech. Když se podívám na globus, Kutná Hora a Jaroměř jsou tečky téměř vedle sebe, jak je všechno relativní.
Publikace je na první pohled nádherná, logicky uspořádaná, krásné fotky, u kterých však postrádám data historických fotek. Takže velká část mých srovnávaček bude bez onoho údaje. Ale co, stejně je důležitý obrázek, čísla jsou jen čísla.
Neznalý místních poměrů, jdu do centra Jaroměře pěšky v poměrně hustém provozu automobilů, město se na mě netváří nijak přívětivě. 

Ocitám se u mostu přes Labe, který nese jméno Tyršovo. Obrázků starších, kde je předchůdce tohoto mostu, jsem měl k dispozici dost, leč terénní úpravy v místě jsou značné, takže jsem srovnávačku podle svých zvyklostí nevytvořil. Aspoň jednu. 
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.aukce-pohlednic.com/



Za Tyršovým mostem začíná náměstí, jen malý kopeček vylézt, což nedá práci ani mně.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Krále a Jindřicha Poláka Jaroměř ve starých pohlednicích a fotografiích, vydané v roce 2008 městem Jaroměř.



Malé stoupáníčko jsem zdolal a jsem na hlavním jaroměřském náměstí, které se jmenuje Československé armády. Je kapkovitého tvaru, nacházím se v nejširším místě a hledím na severní stranu.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Krále a Jindřicha Poláka Jaroměř ve starých pohlednicích a fotografiích, vydané v roce 2008 městem Jaroměř.




Pohled k východu, náměstí končí "kapkou" u kostela svatého Mikuláše.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Krále a Jindřicha Poláka Jaroměř ve starých pohlednicích a fotografiích, vydané v roce 2008 městem Jaroměř.



Prostřední část severní fronty. Přijel jsem do města v době, kdy se pracuje na vzhledu náměstí. Možná, že se vrátí na své místo i kašna z roku 1846, kterou odstranili vládci města v roce 1951. Proč? Byla málo socialistická? V roce 1937 si ji všiml i Emanuel Poche a to byl nějaký znalec.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Krále a Jindřicha Poláka Jaroměř ve starých pohlednicích a fotografiích, vydané v roce 2008 městem Jaroměř.


Nevelký objekt čp.46. Co tu všechno bylo? Policejní strážnice, šatlva, popisný úřad, dívčí škola, městská knihovna, pivovar...
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Krále a Jindřicha Poláka Jaroměř ve starých pohlednicích a fotografiích, vydané v roce 2008 městem Jaroměř.


Pohled k západu, za již zmíněnou kašnou stojí největší skvost města Jaroměře, společné dílo Matyáše Brauna, Řehoře Thényho a Jiřího Pacáka z let 1723-27. Mariánský sloup.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Krále a Jindřicha Poláka Jaroměř ve starých pohlednicích a fotografiích, vydané v roce 2008 městem Jaroměř.



Konec první světové války. Takhle se poflakovali ve městě zajatí Rusové, stojí před Šmahelovým knihkupectvím, za kterým býval hotel Pošta. Koukám, že tady jsem mohl přibližně vepsat rok... Nu, stalo se...
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Krále a Jindřicha Poláka Jaroměř ve starých pohlednicích a fotografiích, vydané v roce 2008 městem Jaroměř.



Hotel Modrá hvězda je minulostí, zato moderní kadeřnictví se změnilo na ještě modernější.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Krále a Jindřicha Poláka Jaroměř ve starých pohlednicích a fotografiích, vydané v roce 2008 městem Jaroměř.



Čtyři další pohledy na celé náměstí z různých dob a úhlů.
Následující dvě staré fotografie jsem okopíroval na adrese:
 http://www.fotohistorie.cz/







Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/



Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Chodil jsem po náměstí a hledal. Kombinací pohledů z několika starých pohlednic jsem objevil, že jeden z těch domečků ještě stojí. Já mám radost jako když mi dali v dětství auto na klíček.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Stojím v podloubí na severní straně náměstí Československé armády. Pohled Komenského ulicí přes Labe na školu. Oblouk vpravo byl určitě rozšířen, protože jinak všechno sedí.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 2.díl (Libri 1997)



Pomalu se přesouvám do východní špičky "kapky", otáčím se a dívám se zpět.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Náměstí je na konci "kapky" pod kostelem svatého Mikuláše ukončeno městskou branou, která je zároveň zvonicí. Předkládám hned tři srovnávačky, jde o dost efektní záležitost.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Krále a Jindřicha Poláka Jaroměř ve starých pohlednicích a fotografiích, vydané v roce 2008 městem Jaroměř.



Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Prošel jsem branou, za níž začíná Jakubské předměstí. Foceno už z Havlíčkovy ulice. Vlevo je stěna kostela.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Ještě detailíček.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Krále a Jindřicha Poláka Jaroměř ve starých pohlednicích a fotografiích, vydané v roce 2008 městem Jaroměř.



Pokračuju dál, odkud vidím kostel, hned na něm přilepenou zvonici.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Pohled na kostel z Kostelní ulice. Vlevo budova se špičatým štítem patřila kdysi společenství řezníků a uzenářů.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Krále a Jindřicha Poláka Jaroměř ve starých pohlednicích a fotografiích, vydané v roce 2008 městem Jaroměř.



Havlíčkova ulice končí na náměstíčku u kostela svatého Jakuba, dále se jmenuje Jaromírova.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Krále a Jindřicha Poláka Jaroměř ve starých pohlednicích a fotografiích, vydané v roce 2008 městem Jaroměř.



Jaromírovou ulicí přicházím na most přes řeku Úpu, nazývají ho proto mostem Úpským.
nad mi nikdo nevynadá, ale orientoval jsem se i podle zbytků lázní na leteckých snímcích staršího data. Most je zjevně širší, kostel svatého Jakuba se mi schoval, určitě schválně. Místo budovy stojí fabrika, podle plně obsazeného velkého parkoviště asi prosperující
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Krále a Jindřicha Poláka Jaroměř ve starých pohlednicích a fotografiích, vydané v roce 2008 městem Jaroměř. S



Ulice Na Valech, jak ukazuje název, byla součástí městského opevnění, které léty ztratilo smysl, strouhy byly zasypány, z původní ulice je tichá cesta, kde se dá chodit s pejskem. Nová ulice Na Valech je frekventovaná komunikace, přes kterou jsem fotil. Zároveň jsou vidět zbytky autobusového nádraží, které se tak jmenuje, ale žádná stání zde nejsou. Autobusy zastaví a odjedou. Taky jsem se svezl. Za pětku.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Krále a Jindřicha Poláka Jaroměř ve starých pohlednicích a fotografiích, vydané v roce 2008 městem Jaroměř.



Nostalgici si přijdou na své. Kostel svatého Jakuba vévodí záběru, po ulici se poflakovali pro fotografa nastrojení místní občané. Dnešní ulici Palackého, která navazuje na ulici Na Valech, přejde mimo přechod jenom sebevrah. Vpravo je Jaromírova ulice.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Krále a Jindřicha Poláka Jaroměř ve starých pohlednicích a fotografiích, vydané v roce 2008 městem Jaroměř.



Palackého ulice směrem od kostela. Úplně vpravo v roce 1924 nechala sociální demokracie postavit Dělnický dům se sálem a biografem. který byl časem přejmenován na kino Svět.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Krále a Jindřicha Poláka Jaroměř ve starých pohlednicích a fotografiích, vydané v roce 2008 městem Jaroměř.



Kdysi zájezdní hostinec Na Pácaltce stojí na rohu ulic Palackého a Na Pácaltce. V roce 1840 koupil hostinec Václav Pácalt, čímž se dostal i do map. Dům stojí, není zruinován, ale od roku 1950 již hospodou není.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Krále a Jindřicha Poláka Jaroměř ve starých pohlednicích a fotografiích, vydané v roce 2008 městem Jaroměř.



Opět jeden hodně nostalgický, dům z předešlého záběru je vlevo, podle všeho musel být kdysi zvětšen. Dům vpravo býval poštou, pak se do něj nastěhovala rodina Šímova, Josef Šíma z onoho rodu se stal slavným malířem.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Krále a Jindřicha Poláka Jaroměř ve starých pohlednicích a fotografiích, vydané v roce 2008 městem Jaroměř.



Masarykův dům sociální péče, dnes základní škola speciální.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Krále a Jindřicha Poláka Jaroměř ve starých pohlednicích a fotografiích, vydané v roce 2008 městem Jaroměř.



Jaroměř ještě za mocnářství dlouhá léta usilovala o přidělení vojenské posádky, teď to vypadá, že si s osiřelými kasárnami neví rady.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Krále a Jindřicha Poláka Jaroměř ve starých pohlednicích a fotografiích, vydané v roce 2008 městem Jaroměř.



Vracím se k Labi. Most dnes pojmenovaný po Komenském. Asi proto, že z náměstí sem chodí do školy. Nevím, kdy most přestavovali, ale našel jsem letecký záběr z roku 2010, na němž most zrovna není.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Krále a Jindřicha Poláka Jaroměř ve starých pohlednicích a fotografiích, vydané v roce 2008 městem Jaroměř.



A tady ji máme, školu jak vymalovanou. Stojí tu od roku 1885 a je krásná. Tam by se vyváděly vylomeniny...
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Krále a Jindřicha Poláka Jaroměř ve starých pohlednicích a fotografiích, vydané v roce 2008 městem Jaroměř.



Pohledů přes Labe je dost, jenomže mnoho se jich momentálně nedá na srovnávačky použít. Až opadá listí, bude jinak. Myslím, že i tak se povedly tyto.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Musel jsem se vypravit podél Labe směrem k soutoku s Úpou. Krásný pohled na kostel svatého Mikuláše, vlevo od něj lávka na Jakubské předměstí.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Krále a Jindřicha Poláka Jaroměř ve starých pohlednicích a fotografiích, vydané v roce 2008 městem Jaroměř.



Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Krále a Jindřicha Poláka Jaroměř ve starých pohlednicích a fotografiích, vydané v roce 2008 městem Jaroměř.




Takhle se bělilo prádlo v době kdy ještě nebyla auta tolik důležitá.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Krále a Jindřicha Poláka Jaroměř ve starých pohlednicích a fotografiích, vydané v roce 2008 městem Jaroměř.



Na nádraží je dobré se rozloučit. Ovšem jenom na čas. Toulání po Jaroměři se mi moc líbilo.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Krále a Jindřicha Poláka Jaroměř ve starých pohlednicích a fotografiích, vydané v roce 2008 městem Jaroměř.




Pár fotek, vytvořených jen tak pro radost je zde.


Další srovnávací fotky z různých lokalit.