úterý 24. května 2016

Chrastava


Zavítal jsem pro změnu do města, jež pro mě vždy bylo městem, kterým jsem projížděl. Po silnici jsem často putoval na kole a Chrastava byla na cestě z Liberce do Jítravy, kde měli rodiče chalupu a já tam trávil několikery prázdniny.
Vlakem jsem také jel, v Liberci jsem nastupoval na umístěnku do svého prvního zaměstnání. Přivítali nás, posoudruhovali, což byla po mírně nepolitické průmyslovce (opravdu je mírně), novinka. Rychle mě vypakovali do Ústí nad Labem.
Jeli jsme tenkrát v roce 1961 vlakem přes Varnsdorf, tedy i přes Chrastavu a Žitavu, německy Zittau, která ležela v tehdejší NDR. Psal se červenec, berlínská zeď ještě nestála, určitě v plánu byla, protože než se léto s létem sešlo, Berlín byl neprodyšně rozdělený.
Do té doby byly na hranicích mezi ČSSR a NDR dráty, všude kolem spousta vojáků všech možných uniforem, protože vlak jel kousek i přes Polsko. V Žitavě vlak zastavil, ale nástupiště bylo plné ozbrojených ochránců německého i našeho socialismu, okna jsme nesměli otevřít.
Trať existovala v českém jízdním řádu, později již nebyla hranice tolik hlídána, dráty šly do sběru. Koleje pořád spravujeme my, ale momentálně po nich jezdí německá společnost Vogltlandbahn, vlaky hlásí jako Trilex. Po vlaku chodí průvodčí, platí se jim v korunách či Eurech, jízdné je na naší úrovni, dokonce mi jako starému dávají slevu 25%.
Chrastava, německy Kratzau, co můžu napsat? Město po mnichovské dohodě v roce 1938 připadlo nacistické říši, po jejíž porážce bylo naopak odsunuto německy mluvící obyvatelstvo.
Takových míst je v Sudetech hodně, noví osídlenci se po roce 1946 často nechovali jako správní hospodáři, těžko se člověku, který sice historii trochu zná, ale nebyl přitom, hodnotí. Můžu vzít jen staré fotky, kterých je poměrně dost a porovnávat. raději bez kvalifikovaných komentářů.
Poutník musí ještě brát ohled na povodeň, která se tu provalila v roce 2010. A že se dnešní obyvatelé s pomocí dotací EU snaží, aby bydleli v lepším prostředí, o tom není sporu.
Může Pražák, který znal město málem jenom z rychlíku, kritizovat?

Vystupuju z pěkného vláčku na nádraží, kde je jenom nástupiště, dvě koleje u něj, podchod, kterým moc lidí nechodí. V pracovní dny vítá cestující hospoda prý s domácí kuchyní. Velká budova, provozem spíš zastávka s výpravčím, který zde asi nemá příliš povinností.
Asi jsem měl stát ještě kousek blíž koleje, která není dnes používaná, protože vrch, zvaný Ovčí hora mi trochu ujel vlevo. Trochu jsem se bál, aby mě někdo nevyhnal, hlásili, že pojede vlak od Liberce. Orientace podle kopců je všelijaká, dnes na nich vyrostly lesy. Jindy bych to předělal, ale kvůli fotce nádraží do Chrastavy nepojedu.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace F.Vydry, V.Marka a P.Prášila Hrádecko - Chrastavsko na starých pohlednicích (Baron 2005)



Nádražní ulice je v Chrastavě dlouhá, končí až v centru. Cestou míjím několik restaurací, pochopitelně bývalých. Tahle se jmenovala U pošty.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace F.Vydry, V.Marka a P.Prášila Hrádecko - Chrastavsko na starých pohlednicích (Baron 2005)



Tohle býval hotel U města Mohuče, jak my Češi říkáme německému městu Mainz. 
Starou fotku jsem okopíroval z publikace F.Vydry, V.Marka a P.Prášila Hrádecko - Chrastavsko na starých pohlednicích (Baron 2005)




Tohle ovšem není hospoda, ale pošta. Dodnes. Vlevo vede dál Nádražní ulice, vpravo Turpišova.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace F.Vydry, V.Marka a P.Prášila Hrádecko - Chrastavsko na starých pohlednicích (Baron 2005)



Kdysi náměstí Ludwig-Jahn-Platz, ze kterého se stalo autobusové nádraží. Zůstala budova bývalé kavárny a cukrárny Café Pohl, je z ní v současnosti hasičský dům.
Obě staré fotky jsem okopíroval z publikace F.Vydry, V.Marka a P.Prášila Hrádecko - Chrastavsko na starých pohlednicích (Baron 2005)






Zpětný pohled na dnešní autobusové nádraží, za kterým se na nové fotce objevila dnešní hasičárna.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace F.Vydry, V.Marka a P.Prášila Hrádecko - Chrastavsko na starých pohlednicích (Baron 2005)



Z autobusového nádraží vede na náměstí 1.máje Žitavská ulice. Těžká orientace, většina domů vlevo nestojí, vpravo jen Lidový dům a za ním domy v dálce. Tak nějak to bylo...
Starou fotku jsem okopíroval z publikace F.Vydry, V.Marka a P.Prášila Hrádecko - Chrastavsko na starých pohlednicích (Baron 2005)



V Žitavské ulici dosud stojí dům, který býval hostincem U jelena.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace F.Vydry, V.Marka a P.Prášila Hrádecko - Chrastavsko na starých pohlednicích (Baron 2005)



Kdysi Dělnický dům, později restaurace Lidový dům, ze které zbyly jen štíty. Pivo zde nedostanete, snad jakési šuntové oblečení.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace F.Vydry, V.Marka a P.Prášila Hrádecko - Chrastavsko na starých pohlednicích (Baron 2005)



Žitavskou ulicí jsem došel na náměstí 1.máje a otočil jsem se.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace F.Vydry, V.Marka a P.Prášila Hrádecko - Chrastavsko na starých pohlednicích (Baron 2005)



Radnice, vlevo přes Libereckou ulici, které se v současnosti rekonstruuje, jak vidno z přítomnosti stavebních strojů, je bývalý hotel Černý kůň, dnes muzeum, knihovna a obřadní síň.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace F.Vydry, V.Marka a P.Prášila Hrádecko - Chrastavsko na starých pohlednicích (Baron 2005)



Vidím stejné objekty při pohledu ze severního rohu náměstí. Domek v protilehlém rohu bývalo pekařství J.Körnera
Starou fotku jsem okopíroval z publikace F.Vydry, V.Marka a P.Prášila Hrádecko - Chrastavsko na starých pohlednicích (Baron 2005)



Pohled ze západního rohu úhlopříčně k východu. Parádní morový sloup se mi schoval za strom.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace F.Vydry, V.Marka a P.Prášila Hrádecko - Chrastavsko na starých pohlednicích (Baron 2005)



Hotel Černý kůň v detailním záběru, Liberecká ulice plná práce, vlevo je dnes penzion Gloria, kde jsem se dvakrát v příjemném prostředí slušně najedl a poseděl u piva.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace F.Vydry, V.Marka a P.Prášila Hrádecko - Chrastavsko na starých pohlednicích (Baron 2005)



Na jihozápadní straně náměstí bývala restaurace U kotvy, dnes obchod s potravinami, balkón zřejmě zbytečný.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace F.Vydry, V.Marka a P.Prášila Hrádecko - Chrastavsko na starých pohlednicích (Baron 2005)



 Severní roh náměstí, z něhož vychází Frýdlantská ulice a hostinec U černého orla. Publikace z roku 2005 uvádí, že zde je elektroprodejna, ale vidím kytičky.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace F.Vydry, V.Marka a P.Prášila Hrádecko - Chrastavsko na starých pohlednicích (Baron 2005)



Pohled z jižního rohu náměstí na severozápadní frontu, přes kterou vykukuje kostel svatého Vavřince.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:


Podobný pohled jako u předešlého záběru, jen z jiné doby, když zuřil socialismus.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.aukce-pohlednic.com/



Ještě jednou na severozápad, tentokrát z prostoru v radnici. Hezký, že jo? Tohle dá kupodivu dost práce trefit se. Ty dámy tu tehdy nebyly.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



To už tu bylo, od západu k východu, ale trochu jinak.



Něco podobného už tu bylo, ale přece to nevyhodím.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Radnice a kašna. Kašna je rekonstruovaná, je zřejmě trochu níž, ale polohově se trefili skvěle. O radnici následně.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Věž je jiná, což je vidět. Bývala dřevěná, v roce 1941 nevydržela vichřici, byla poškozená a musela být odstraněna. V dalších dějinných událostech na ní nezbyl čas, možná ani peníze. Ta nová stojí od roku 2005.
To jsem se dočetl v publikaci Romana Karpaše Stalo se na severu Čech 1900/2000, z vydavatelství 555 (2001), odkud jsem okopíroval i starou fotku.



V Liberecké ulici stával hotel Koruna (vpravo). Asi hyzdil, proto byl odstraněn.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace F.Vydry, V.Marka a P.Prášila Hrádecko - Chrastavsko na starých pohlednicích (Baron 2005)



Podobný, ale ne úplně stejný pohled.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace R.Karpaše, K.Stena a M.Nevrlého Album starých pohlednic Lužických hor a Ještědu (Nakladatelství 555 - 2000)



V dnešní Revoluční ulici byla budova okresního soudu, dnes se v ní učí žáci, první stupeň jsme si zvykli říkat.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace F.Vydry, V.Marka a P.Prášila Hrádecko - Chrastavsko na starých pohlednicích (Baron 2005)



Dívčí měšťanská škola na rohu náměstí 1.máje a Turpišovy ulice, ze které je záběr.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace F.Vydry, V.Marka a P.Prášila Hrádecko - Chrastavsko na starých pohlednicích (Baron 2005)



Hned vedle školy bývala městská spořitelny, až do roku 2005 sloužila jako školní jídelna. Školáci chodili na obědy do skutečně skvostné jídelny.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace F.Vydry, V.Marka a P.Prášila Hrádecko - Chrastavsko na starých pohlednicích (Baron 2005)



Pohled podél školy Turpišovou ulicí dolů. Nevím, jestli zeď školy a malý domeček v pozadí stačí na srovnávačku, ale tak nějak to snad bylo.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace F.Vydry, V.Marka a P.Prášila Hrádecko - Chrastavsko na starých pohlednicích (Baron 2005)



Pohled na kostel svatého Vavřince z dnešní Družstevní ulice. V domečku uprostřed, který se mi schoval v přírodě, bývalo hodinářství.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace F.Vydry, V.Marka a P.Prášila Hrádecko - Chrastavsko na starých pohlednicích (Baron 2005)



U kostela svatého Vavřince býval pomník obětem 1.světové války. Dějiny se nezastavily ani u těchto záležitostí. Zbylo torzo, dnes opatřené českým a německým nápisem.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace F.Vydry, V.Marka a P.Prášila Hrádecko - Chrastavsko na starých pohlednicích (Baron 2005)



Tato budova stojí na kraji Polní ulice a je v ní dnes zdravotní středisko.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace F.Vydry, V.Marka a P.Prášila Hrádecko - Chrastavsko na starých pohlednicích (Baron 2005)



Fotky, které jsem nafotil jen tak, jak se mi nabízelo při mém chození. Jsou zde.



sobota 14. května 2016

Dědeček - svazák


Pořád něco hledám. Kdo hledá, najde.
Mám radost, najdu-li aspoň něco. Při hledání často zapomenu, co vlastně mi schází ke spokojenosti.
Stane se, že odkudsi vypadne překvapení, proč jsem se do činnosti hledání pustil?
Ejhle fotografie. 
Moje. Odlepená z legitimace, v pravém dolním rohu jsou zbytky razítka ČSM.
Odněkud z hloubi mozku se vyrojily vzpomínky. Staří lidé si prý pamatují dávné události, současné si musí psát na papírek. Co času strávím hledáním právě toho papírku.
Pamatuju se dobře, aspoň myslím, že dobře... Někdy na jaře roku 1957, tehdy se chýlila ke konci moje povinná školní docházka, v květnu mi bylo 14, ano tak nějak to bylo. Na chlapa málo, na svazáka akorát.
Celá třída vstupovala do ČSM.
Pionýr - svazák - komunista, se říkalo. Tři schody, které byly černou můrou amerických imperialistů.
Táta se bránil, málem zuřivě, při představě, že bych se stal pionýrem, dokonce mě přihlásil na tehdy už nepovinné náboženství, přestože sám byl bez vyznání. Snad maminka na něj zapůsobila.
Mí rodičové pocházeli z chudých poměrů, podle příruček měli být oporou komunistického režimu, což se nekonalo. Naše rodina se stala rodinou reakcionářskou, nemohli nám dát nálepku poražené buržoazie, ani živnost zrušit, majetek ukrást, nic.
Máma komunistický režim nenáviděla, dokonce odmítala slavit MDŽ, protože jí svátek připadal nedůstojný. Nebyla však bojovnice, kterých je plná literatura. Byla hlavně mámou, měla starost o své syny.
Hlavou zeď neprorazíš, špatné heslo? Většina lidské společnosti se podle něj chová, intenzita přizpůsobivosti společenským poměrům je u každého jiná. Je těžké vysvětlovat mladým lidem, jak to bylo. Mladí jsou vůči nám nedůvěřiví, což je dobře.
Jsem svým způsobem pyšný, že z našeho nejužšího rodinného společenství nikdo na třetí schod "komunista" nevstoupil. 
Nebyli jsme však hrdinové.
Kolem roku 1952 nastal čas vstupu do pionýra, existovala zhruba čtvrtina rodičů, kteří se nebáli odmítnout pionýrskou organizaci jako vhodnou pro své děti. Postupně jejich počet klesal.
Časem jsem se stal vlastníkem rudého šátku, jehož mnou ignorované nošení mi nikdo moc nevyčítal, protože moje chování nebylo pionýrské, což ovšem nemělo žádnou souvislost s reakcionářským původem.
Nepamatuju se, že by v osmé třídě se mnou seděl někdo, kdo tenkrát na jaře 1957 nepodepsal přihlášku do ČSM.
Tátovi už to asi bylo fuk, byl rád, že mě přijali i s dvojkou z chování na průmyslovku, která nebyla příliš atraktivní.
Musel jsem se nechat vyfotit. Holič a fotograf byly v Podolí na Kublově dva krámy vedle sebe. Nejdřív k holiči.
Pokud se někomu zdá, že nejsem na fotce moc vystrojený, chtěl bych upozornit, že tohle byl můj parádní svetr, vzpomněl jsem si na něj. Naše mámy tenkrát neběhaly po kšeftech, aby sehnaly levné atraktivní oblečení pro své potomky, seděly doma a spravovaly staré věcí, dokud bylo co spravovat.
Za pár dnů jsem šel pro hotové fotky a málem jsem dostal infarkt, kdybych tenkrát věděl, co infarkt je. Býval jsem spíš syčák rozcuchaný, neupravený, špinavý, máma to nesla hodně těžce, pračky nebyly. 
Kde se vzal tenhle ulízaný chlapeček? Svazák?
Fotku mi ve škole nalepili do legitimace, jejíž desky byly modré, ano barvu dělnické krve si zasloužili na obalech svých legitimací teprve komunisti.
Na nás zbylo jen červené razítko. Bum prásk a svazák byl na světě. Americký imperialista se opět zachvěl hrůzou.
Předsedkyní ČSM na škole byla mladá fyzikářka, i její jméno si pamatuju, ale nebudu ho sem psát, byla na nás hodná, myslím, že učila první rok, trochu vyplašená, v učitelském sboru nejmladší, tak jí hodili funkci a basta. Nevěděla si s námi rady, nevěděla jak nám má odpovědět na otázku, jestli jí můžeme tykat, když jsme teď všichni soudruzi. 
Jednou jsme jí ukradli sešit, který zapomněla ve třídě. Měla v něm veškeré poznámky o svém učitelování. Prohlíželi jsme si ho po škole u Vltavy, spolužák se strašně rozčílil, když u svého jména našel tři koule a hodil sešit do vody. Tím zamezil slušnějším sešit paní učitelce vrátit.
V září jsem nastoupil na zeměměřickou průmyslovku, kde samozřejmě vůbec nezapochybovali, že by někdo z nových žáků nebyl svazákem.
O záplavě modrých svazáckých košil se traduje leccos. O brigádách, o poroučení větru dešti. To byli svazáci první generace, pokud žijí, je jim minimálně 80. My byli řádově o 10 let mladší, svazáky jsme se stali, protože nás již semlel organismus režimu.
Celá společnost byla taková, "lidový" režim občanům stačil dokázat, co umí.
Každý měsíc mi nalepili do legitimace známku, za níž jsem zaplatil korunu. Málo? Korunu dvacet stála desítka v hospodě U techniků naproti škole. Partyzánky prodali za korunu šedesát.
Jak vidno, měli už jsme jiné starosti, poroučení větru dešti nás nezajímalo. Asi se konaly svazácké schůze, které jsme nějak přežili, prospali. Pokud se našel někdo, kdo chtěl být aktivní, stal se v očích ostatních pitomcem, ke všemu podezřelým, bacha na něj.
Po maturitě jsme byli vyvržení do života, umístěnky nás z velké části zahnaly do severního pohraničí, které bylo třeba osídlit po odsunutých Němcích.
Mašinérie fungovala bezchybně, nový zaměstnanec se stal členem ROH, aniž se ho někdo ptal. Že je svazákem, bylo samozřejmé.
Styl povolání nás honil z místa na místo, svazácké schůze se nedaly organizovat, příspěvky se neplatily, přece nebudu jako blbec lítat někde s legitimací a shánět, kdo by mi známku nalepil.
V Ústí nad Labem na nás v zimě poslali soudružku z okresu, která měla dát naši svazáckou skupinu do pořádku. Říkali jsme jí slečno, zvali jí do vinárny, v očích měla děs, spíš strach. Už jsme ji nikdy potom neviděli.
Následovala povinná vojenská služba. Svazácký předseda na mně chtěl doplatit příspěvky za tři roky. Nevím přesně, o kolik se jednalo, zaměstnaní platili víc než korunu, ale šlo celkem o částku vyšší než byl můj měsíční žold, jak se správně říkalo služnému vojáka.
Začal mi vyhrožovat, že mi zruší členství v ČSM a posléze tak skutečně učinil. Jak jednoduché! Najednou jsem nepatřil k předvoji komunistické strany. Bolest jsem nepocítil. Když se konala svazácká schůze baterie, v osobním volnu samozřejmě, ještě s jedním kamarádem jsme zůstali ležet na kavalci. Pak se kvůli nám konaly svazácké schůze povinné i pro nás, nesvazáky.
Příspěvky jsem nedoplatil, svoje nečlenství v ČSM jsem uváděl s hrdostí. To byla polovina 60.let, schylovalo se ke změnám ve společnosti. Generace svazáků, kteří po roce 1948 při zpěvu častušek poroučeli větru dešti, se stala hybnou silou takzvaného socialismu s lidskou tváří.
Počasí kdysi nevylepšili, stejně dopadli i v odhadu imperialistických zájmů SSSR. Mnozí z nich pak plakali, jak je Sovětský svaz zradil, jestli ještě neumřeli, tak pláčou dodnes.
V roce 1968 se mládežnické hnutí roztříštilo podle zájmových skupin, což po podřízení se komunistů sovětským okupantům dále nešlo. Začal se tvořit SSM. V mých 26 letech nezájem z obou stran.
Fakt je, že v podniku, v němž jsem tehdy pracoval, zakládali SSM o dva roky starší blbouni. Mazavkové, vyžírkové, tropili jsme si z nich prču, ale pokud mám správné informace, dostali se do poměrně vysokých funkcí.
Možná s podobně postiženými dnes nadávají na poměry, strkají se před hypermarkety ve frontách na zlevněné kachny nebo rum.
Přitom oni to mysleli tak dobře!
Fotku, jíž bude příští rok 60, si schovám, možná se jí v budoucnosti pobaví můj vnuk.
Jak vypadal jeho dědeček - svazák.

středa 11. května 2016

Jarní potulky Prahou

Jsem narozený v Praze, ve které mám domov. Sice jsem velkou část života protoulal, ale sem se vracím, tedy se občas projdu. Velebit krásy Prahy je blbost, už mě někteří předběhli.
Každou chvíli někde narazím na starou fotku, někdo mi pošle mailem, už jsem si stačil uvědomit, že porovnávat staré a nové v Praze je nekonečné.
Někdy si říkám, že bych se měl Praze více věnovat, potom, že už jsem toho naflákal hodně, spokojený nikdy nebudu jako většina lidí.
Stane se, že jsem líný někam cestovat, venku je ráno krásné sluníčko, ráno skoro jinovatka, v pondělí, sedmu na tramvaj a za čtvrthodinu jsem na Karlově mostě. Nebudu plivat na atmosféru, kterou sem přinesl rozvoj turistiky, cizinci sem vozí peníze, Češi se jinak v cizině nechovají.
Chodíval jsem kdysi do malostranské besedy na koncerty v listopadu právě tudy. Ještě mohlo trochu poprchávat. Pohled na Hradčany je pořád stejně pěkný.
A tak jsem měl trochu štěstí, většina turistů ještě nevstala. Kdo chodí v neděli odpoledne, má smůlu.
Nechci příliš vykrádat publikace nebo české servery. Snažím se soustředit na méně známé prameny, zvláště pak na tento německý (jsou z něj obě staré fotky)







Rakušáci most nazývali po svém, my víme, že je Mánesův.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Další tři srovnávačky jsou ze Starého Města.  V roce 1991 jsem si koupil nádhernou publikaci v antikvariátu. Byla to doba, kdy si lidi mysleli, že staré je nezajímavé a tak prodali i takovou nádheru za pár kaček. Fotografické album Čech 1839 - 1914 od Pavla Scheuflera vydal v roce 1989 Odeon.
První je Michalská ulice.



Na rohu Uhelného trhu a Perlové ulice stál na počátku 20.století pantáta, který vypadá jakoby ho někdo vyhodil z hospody, protože kouří. Někdo, kdo předběhl dobu o víc než 100 let. Do obchodu, který má vchod zatlučený, se chodilo za komunistů pro zaručeně výbornou šunku. Bývaly hrozné fronty, měl jsem dietu po žloutence, vlastně to bylo jediné dobré, co mi dovolili. Nevím, kdy obchod zrušili, mám pocit, že ještě nedávno fungoval s výbornou šunkou bez fronty. Holky, které postávaly v Perlovce taky odsunuli jinam v přesvědčení, že zlikvidovali prostituci.



Ani pod orlojem jsem nenašel davy, obdivující průvod apoštolů.



Poloprázdné Staroměstské náměstí není provokace. Jiné ráno jsem musel brzy ráno vstávat kvůli odběru krve. Dokonce došlo k situaci, že na starém záběru je slavnostní průvod, na dnešním jediná slečna, které se nezdařilo před mým foťákem zdrhnout.
Obě další staré fotky jsem okopíroval na adrese:






Kde jsem splašil prastarou fotku Prašné brány, nevím. Dokonce mě překvapilo, že jí v počítači mám. Zeď vpravo patří dnešnímu divadlu Hybernia, které tady bylo dříve než mnohé důležité stavby.



K Prašné bráně patří Obecní dům. Skoro mě překvapilo, že ještě za první republiky byl brána bránou. 
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Obecní dům čelně. V dlouhých létech mezitím zde býval rušný tramvajový provoz.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Trochu nepovedené porovnání, záběry jsou mírně rozmazané, komu se nelíbí, nechť si zakryje monitor. Už se konal velký provoz automobilů, tramvají a já dostával žízeň. Josefská kasárna se proměnila na chrám nakupujících. V době, kdy jsem dva roky byl nuceně vojínem československé lidové armády, jsem se tady musel hlásit po příjezdu na dovolenou. Dokonce prý tam zadržovali špatně ustrojené vojáky a ti museli pochodovat čelem vzad, vpravo v bok. Měl jsem štěstí, že tam zrovna seděla nějaká civilní zaměstnankyně, která mě propustila, přestože jsem měl ve vycházkové knížce záznam lítačky, že jsem je nepozdravil. Byla jich tenkrát plná Praha, chodívali ve třech, dva bažanti, jeden velitel, taky záklaďák... Bože, to byla doba. Když slyším své senilní vrstevníky, že se vojna neměla rušit...
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Určitě se časem zase Prahou projdu, ale mám dnes za povinnost celý den hladovět a pít projímadlo před zítřejším vyšetřením, musím sedět doma na zadku, tak jsem srovnávačky z Prahy zpracoval, kdyby snad zítra usoudili, že jsem k ničemu a zařízli mě.


Staré fotky z Kralup nad Vltavou

Po nedávných mých návštěvách Kralup nad Vltavou a vytvoření několika srovnávacích fotek mi zbyly v počítači historické fotky, které jsem z různých důvodů nemohl použít. Okopíroval jsem je na stránkách: