sobota 30. dubna 2016

Mírové ohně

Komunisti měli marxismus, aspoň se jím zaklínali. K vědeckému poznání běhu světa určitě nepatří pálení čarodějnic. 
30.dubna bylo třeba vyžehlit pionýrský šátek, pionýr v průvodu nemůže být za špindíru. A pořádně se vyspat, abychom nešli jásat unavení.
Pražské Podolí mého dětství bylo spíše vesnicí, na druhou stranu do Prahy jsme patřili, hasiči, pardon, tehdy požárníci, byli na dosah. Esenbáci taky. Sirky zůstaly v kapse.
Na skutečné vesnici ohně hořely, májky se stavěly a hlídaly. I velice uvědomělý předseda MNV radši dělal, že nic nevidí, u ohňů se totiž nepila voda. Hádat se s opilou mládeží?
Někteří komundírové vzali iniciativu do svých rukou a vyšším komundírům pak podávali hlášení o uspořádaném mírovém ohni. 
Vzplály Mírové ohně! To znělo!
V dnešní  době vše vypadá jinak. Asi brzy vzniknou soukromé firmy, které budou vydávat instrukce, jak správně se má upalovat. Instrukce budou na prodej za pakatel.
Už vidím, jak je mládež kontrolována, aby nepila alkohol, aby nekouřila, aby čarodějnice upalovala politicky korektně.
Nevysere se na to mládež? Flaška se dá s kamarády vypít někde stranou bez veselím překypujícího moderátora.

pondělí 25. dubna 2016

Letohrad

Letohrad a okolí znamená pro mě vzpomínky. V první polovině sedmdesátých let tady i v okolí pořádal kamarád Tonda, zvaný Pošťák, populární dálkové pochody. Sem nejezdívali lidé, kteří toužili po obdivu. Tady bývala sranda, přestože odšlapané kilometry jinak budily úctu.
Podivná doba, kdy jsme pochopili, že vrchnost v Kremlu myslí slova "na věčné časy" vážně. Taková že je poválečná dohoda velmocí o uspořádání Evropy a že nám nikdo nepomůže. Měli jsme před sebou větší část života a bylo to smutné.
Těm několika jedincům, kteří se komunistické moci postavili patří, obdiv. My, kteří jsme neměli odvahu na odpor ani žaludek na kolaboraci, drželi jsme hubu, navíc podporováni svými rodiči, kteří měli šestiletou zkušenost z doby nacistické okupace.
Žít se musí. Pro nás, kteří měli rádi pohyb v přírodě, byly dálkové pochody z velké části únikem. Vznikaly skvělé party, velká kamarádství. Nikdo nám tyhle sleziny nezakazoval, my tvrdili, že nám jde o fyzickou zdatnost.
Měli jsme společného nepřítele. Zlá doba dává dohromady i lidi, kteří by k sobě ani cestu nenašli. Mám radost, když po letech bývalého kamaráda potkám, často vzpomínáme, najednou cítíme, že každý z nás vidí dnešní rozmazlenou dobu jinak. 
Chraň Bůh, že bych chtěl, aby se sedmdesátá léta vrátila, z té doby bych bral jen věk, panebože bylo mi kolem třiceti...
Proč zase kecám o něčem jiném?
Tak jsem poznal Letohrad a jeho okolí a vůbec celé Ústeckoorlicko. Šlo o někdy až bláznivé chození krajem, kdy 50 km se rovnalo trase pro měkké nátury.
Chodili jsme, chodili, taky běhali, byli jsme mladí a neměli čas se někde zastavovat. Tak jsem vlastně samotné město Letohrad nepoznal. Pak nastaly rodinné starosti, kraj pod Orlickými horami je od Prahy trochu z ruky.
V roce 2010, děti už si užívaly samy, vystoupil jsem z vlaku, vybavený bicyklem a stanem a měl jsem pocit, že jsem tady ve městě nikdy nebyl. Tenkrát jsem začínal s tvorbou srovnávacích fotek, ale jen tak nahodile, spal jsem pod stanem u Pastvinské přehrady a hlavně jezdil, i na Orlické hory jsem vyjel, mladý důchodce.
Loni se na mě z internetu vysypalo poměrně hodně starých fotek z Letohradu, přijel jsem už raději bez kola, abych si neublížil, a vydal se pěšky pomalu na procházku. Dvakrát jsem vlakem přijel, o městě mám konečně jakousi představu. Mám pocit, že jsem splatil kousek dluhu. Komu jsem co dlužil? No, hlavně sobě.
Leccos jsem si přečetl z dostupných textů. Jméno Letohrad existuje teprve od roku 1950, nemá žádnou souvislost s historickými názvy.
Geiersberg (Supí hora) je prastarý název, my Češi jsme si ho počeštili na Kyšperk. Počeštili málo, podle vládnoucích komoušů. Dál kopíruju z oficiálních webových stránek města:
Po válce začal nový hospodářský rozmach Kyšperka, od roku 1950 již Letohradu. Toho roku se k městu připojily okolní obce Orlice, Kunčice a Rotnek, přejmenovaný na Červenou. V té době bylo nepřípustné, aby město neslo název německého původu, proto muselo dojít k přejmenování Kyšperka. Z úřední moci bylo městu uděleno jméno Orličné. To se ale setkalo s nevolí občanů, proto se hledal název nový. Padlo několik návrhů, mezi nimi i Stalinov nebo Okurky (podle počátečních písmen obcí - Orlice, Kunčice, Rotnek, Kyšperk). Název Letohrad prosadil tehdejší kronikář František Skála jako spojení začátků slov "letovisko" a "hradisko".
Nepřísluší mi tehdejší dobu hodnotit. Vím, že se odstraňovalo všechno německé, němec se psal jenom s malým písmenem na počátku, přejmenovávala se místa, dokonce i mnozí Češi si měnili svá příjmení německého původu. Jakoby německý jazyk byl příčinou nacistické zhovadilosti. Byl jsem tehdy dítě, ale dívám se kolem sebe dnes a mám strach, tolik nenávisti kolem sebe vidím. 
Jen mě napadlo, že osm kilometrů odtud je Žamberk, jehož koncovka ukazuje na německý původ, ten přežil. Třeba v Podještědí je zámek Lemberk, jméno zůstalo, vesnice pod ním jméno Lemberk ztratila, jmenuje se Lvová, mohl bych pokračovat.
Ale přijíždím do Letohradu, abych se po městě prošel, nikoliv filozofoval, což mi určitě nesluší. Vypadám pak jako bych si v životě i něco přečetl a teď se vychloubám.


Když jedu vlakem, první vidím nádraží, na kterém funguje příjemná hospoda. Sice formou samoobsluhy, ale při druhé návštěvě jsem se dobře najedl bez chytrých návodů kuchařských odborníků, kterých se tolik potuluje po mediích.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 



A ještě starší fotka z doby, kdy začínala světová válka, ještě tehdy bez pořadové číslovky první.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 



Nemohl jsem si odpustit zařadit toto porovnání z doby, kdy jsme radostně putovali k socialismu a málokdo tušil, kam nás cesta zavede.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 



 Hned naproti nádraží další hospoda už brzy dopoledne otevřená. U Forchů. Jak je uvnitř, nevím, opravdu jsem nepřicestoval vymetat hospody. 
Kulhající penzista se vydává na cestu.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 


Kulhající penzista se doplahočil k Novému Dvoru, což v dávné minulosti byla sýpka, léty různě zuštechťovaná, po 2.světové válce i garážemi a dílnami. Dnešní majitelé z objektu učinili společenské centrum. Abych mohl vytvořit srovnávací fotku, musím vylézt na násep železniční trati. Léta jsem pracoval pro železnici, býval tedy i kolem dokola školen, co se smí a nesmí na kolejích. Aby se po náspu motal dědek s batohem, tak to nesmí. Dvakrát kolem mě projel vlak, raději jsem rychle skončil a zmizel, dnes není problém, aby strojvůdce zaslal echo do stanice. Sice dokážu dělat senilního usměvavého přiblblého dědečka, ale nemusí mi to vždycky sežrat.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 




Právě jsem prošel pod železničním náspem a dívám se na zámek. Za tohle srovnání bych ruku do ohně nestrčil, ale zhruba to tak bude, budova vpravo je dnešní řeznictví.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Kousek dál je na křižovatce ulic Jilemnického a Ústecké budova. Popisky u starých fotek mluví o divadle, na webu je psáno Dvorana, jak mi i řekli v informačním středisku. Někdy v šedesátých letech tu řádil oheň, dnes mají objekt sportovci.
Obě staré fotky jsem okopíroval na adrese:
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:






 Na rohu ulic Jilemnického a Divadelní stojí tento dům.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Ještě než vylezu na náměstí, odskočím na náměstí Svobody, které na mě spíš působilo jako náměstí klidu
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



A jsem na náměstí, které se jmenuje Václavské. Na dolní (východní) straně stojí rodný dům Petra Jilemnického, v kterém je muzeum a informační středisko, kde mě paní ochotně informovala o věcech, které mi nebyly jasné. Na staré fotce vidím pionýry, v roce 1960 jsem už byl svazák.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Václavské náměstí od východu k západu. Hezká severní fronta. Fakt mám radost, když vidím malé město, jak pečuje o vzhled svého historického centra, neplýtvá řvavými barvami, i ta podloubí žijí.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Při první návštěvě jsem měl malinko smůly. Zrovna probíhaly farmářské trhy. Jelikož jsem nic nesháněl, stánky se zbožím i auta prodávajících mi překážela. Věděl jsem, že stejně ještě přijedu. Na Václavském náměstí mají kostel svatého Václava.



V roce 1905 tu probíhala zřejmě nějaká sláva církevního charakteru.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.nadraziletohrad.wz.cz/galerie/Letohrad.htm



V jihovýchodním cípu náměstí stojí zámek. Na památku jsem zařadil i tuto srovnávačku, kde prodávali frgále.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.nadraziletohrad.wz.cz/galerie/Letohrad.htm



Ještě jeden problém se postavil do cesty. Morový sloup opravují, asi z něj dělají fešáka, je kolem něj lešení, obalené modrým obalem, naštěstí mírně průhledným. Hlavní budovou je zde kostel svatého Václava.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.nadraziletohrad.wz.cz/galerie/Letohrad.htm



V Letohradě na náměstí stávala kamenná dáma, o které jsem se nic nedočetl. Nevím, jestli to není táž, co stojí uprostřed kašny v zámeckém parku. Nevím. Zmizela, aniž mi nechala vzkaz.



Morový sloup byl vysvěcený v roce 1725 jako poděkování, že se morová nákaza Kyšperku vyhnula. Škoda, že nemáme v naší republice místa, jimž se vyhnula nákaza komunistická...
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Všechno pěkně pohromadě i s benzinovou pumpou.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.nadraziletohrad.wz.cz/galerie/Letohrad.htm



Tady na nás dýchá konec 19.století. Máme se líp než za Rakouska, podívejte se, těch aut!
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.nadraziletohrad.wz.cz/galerie/Letohrad.htm



Jihozápadní roh náměstí, napravo je radnice.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.nadraziletohrad.wz.cz/galerie/Letohrad.htm



Stavba kanalizace z doby komunismu. Pak že se nic účelného nestavělo... Zajímavé je, že zmizel onen vyšší dům...
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.nadraziletohrad.wz.cz/galerie/Letohrad.htm



Aleje stromů se měnily, ale některé stromy zůstaly...



Jeden z těch stromů, které se nedaly a přežily. Přeju mu ještě moc a moc let.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku - 3.díl (Libri 1998)



Poddloubí kdysi plné obchodů, též i dnes. Na levém okraji záběru je vidět zeď, která patří Letohradské pekárně, jejichž pečivo je opravdu skvělé a vůbec celé kavárenské posezení s výborně fungujícím wifi.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.nadraziletohrad.wz.cz/galerie/Letohrad.htm



Ještě jednou můj oblíbenec. Mám to trochu vedle, pokud se to někomu nelíbí, nechť si obrázek zakryje. 
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.nadraziletohrad.wz.cz/galerie/Letohrad.htm



Pohled z poddloubí mi šel velmi ztuha. Přísný kritik mi vytkne mnoho závad. Potřeboval bych býval ještě trochu couvnout, ale tam byly bedny s jablky, už takhle jsem byl podezřelý, nechodím fotografovat v příliš společenském oděvu.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.nadraziletohrad.wz.cz/galerie/Letohrad.htm



Řada stromů, řada automobilů.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Radky Holendové a Pavla D.Vinkláta Album starých pohlednic Orlické hory a Podorlicko (Knihy 555 v roce 2006)



Mám pocit, že hodně podobný pohled tu už je, jsem jen dědek a má paměť je úměrná věku.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.nadraziletohrad.wz.cz/galerie/Letohrad.htm



Další pohled k západu, na konci záběru vévodí radnice.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.nadraziletohrad.wz.cz/galerie/Letohrad.htm



Pochod armády Franze Josefa I.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.nadraziletohrad.wz.cz/galerie/Letohrad.htm



Pohled k východu.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.nadraziletohrad.wz.cz/galerie/Letohrad.htm



Tady jsem byl třikrát, nakonec všechna zásobovací auta zmizela a já viděl.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Tuto fotku jsem kopíroval i s názvem Panský dům, dnes je v mírně pozměněné budově městský úřad i s městkou policií. A ulice vpravo už se jmenuje Komenského. Tam mířím
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Určitě by každý návštěvník jakéhokoliv města byl zklamaný, kdyby v Komenského ulici nebyla škola. Letohrad tou výjimkou není. Vzadu ty bývalé věžičky.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Původně se ulice jmenovala Lukavská, jako že se tudy dostanu do Lukavice, ale Jan Amos je taková celebrita našich dějin, že Lukavice neměla nárok.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Možná, že jsem mírně úchylný, že tolik záběrů na školu. Zrovna já, osoba, u které si kantoři oddechli, když jsem zmizela z dohledu.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Mám pocit, že je zajímavé, jak socialističtí architekti ukazovali svým nemoderním předchůdcům, jak se má stavět. Kdo by si hrál s věžičkami?
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Další dvě fotky jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/






Před budovou školy vede vlevo od Komenského ulice Svatojánská ulice. Byl jsem tu před 6 lety a tenkrát mi svítilo sluníčko do ksichtu tak silně, že jsem odjel s neúspěchem.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku - 3.díl (Libri 1998)



Následují dva záběry, jaké většinou škrtám, málokdy dokážu objekty identifikovat s dneškem. Mám radost, že v Komenského ulici se mi dařilo.
Obě staré fotky jsem okopíroval na adrese:
http://www.nadraziletohrad.wz.cz/galerie/Letohrad.htm






Nakonec dva záběry školy, jako bych přicházel od Žamberku resp. od Lukavice.
Obě staré fotky jsem okopíroval na adrese:






Tímto se loučím s Letohradem. Jestli jsem měl cestou hloupé připomínky, nemyslel jsem je zle. Nežiju zde a město se mi líbí.


Něco jsem tu i na procházkách vyfotil jen pro radost.



Další srovnávací fotky z různých lokalit.


sobota 16. dubna 2016

Kralupy nad Vltavou 2.část


Pokouším se splnit svůj slib, že srovnávací fotky z Kralup nad Vltavou budou mít druhou část. První je na této adrese:
http://vencovypindy.blogspot.cz/2016/04/kralupy-nad-vltavou-1cast.html
Skončil jsem na Palackého náměstí, kdysi přirozeném centru města, které díky dějinným událostem trochu postavení ztratilo.
Dva přímé zásahy z amerických bombardérů v pětačtyřicátém, doba socialistické výstavby se s prostorem nijak nemazala, v roce 1980 mu zbořila jižní frontu kvůli železnici.
Právě z jižní strany pochází většina historických fotek. Chodil jsem smutně a odkládal jednu fotku za druhou. Z míst, odkud fotili mí předchůdci, se fotit nedalo. Domy byly zbořeny, podchod pod dráhou prodloužen a aby tu nezůstala jen zeď, nastoupila zeleň, která prostor aspoň zdobí, ale málo platné, jakoby bych byl jinde.
Nakonec jsem nepohrdl starou fotkou z německého webu
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/
Kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Václava a západní fronta náměstí



Stejně jako v první části je většina starých fotek kopírována z publikace Josefa Stupky Zmizelá tvář Kralup, kterou vydala Mladá fronta v roce 2006, pokud neuvádím jinak.
Městská spořitelna stála a stojí, třebaže se jmenuje jinak, na rohu Palackého náměstí a Husovy ulice.



Jeden ze zásahů bombardérů byl rohový dům Palackého náměstí a Jungmannovy ulice. Dlouhá léta tu trčela díra se socialistickými reklamami, nově postavená banka tady nebyla ani v době, kdy jsem se zde pohyboval v montérkách.



V první části kralupských srovnávaček jsem se pohyboval v ulicích, kde tehdejší Železniční stavitelství tolik neřádilo. Tady už jsem na místě činu. Jungmannova ulice byla obchodním korzem s vyhlídkou na ještě nezalesněný vrch Hostibejk. Nebyl jsem přítomný, když se levá strana rušné ulice poroučela k zemi, pohybovali jsme se zde, jezdili tudy se sporťákem pro dvojčata, který jsme zdědili po jednom kolegovi. Dnešní maminky by s ním odmítly jet se smetím ke kontejneru. O dvoukolák jsme žádali přes 3 roky, dráze se asi nevešel nákup vozidla do tabulek. Byli jsme odbýváni, že jsme mladí, že ten náš vercajk snad uneseme.
Ano, socialistický podnik zajistil všechno, hlavně těm, kteří uměli hodně řvát nebo mohli mávat rudou stranickou knížkou. Řvát se nám nechtělo, není dobré být příliš vidět a slyšet. A ke komunistům se nám taky nechtělo, ani oni o nás nestáli.
Když už jsem se rozepsal, tady někde jsme potkali starší dámu, oblečením i chováním. Pustila se do nás, že jsme zbořili obchody a stavíme tady pitomou zeď. Naše výmluvy, že my jsme jen příručí na velké socialistické stavbě, přešla mávnutím rukou a odchodem z placu. Asi pamatovala doby, kdy starší dáma se těšila úctě. Staré dobré časy.



Do Kralup patří povodně. Ne jen jednou za sto let, kdy se zaplaví půlka Čech. Televize tenkrát nebyla, stejně v roce 1890 by se věnovala poškození Karlova mostu v Praze, koho by zajímala zaplavená ulice v Kralupech? A tak zde jsou dvě fotky.







Pohled z dolejšího konce Jungmannovy ulice směrem k Palackého náměstí. Paní v pravé části mé fotky prchala před foťákem, stejně se do záběru dostala. Já však toto nedělám záměrně, prostě někdy to tak vyjde.



A ještě jednou. pamětníci obou stran Jungmannovy ulice pomalu stárnou a vymírají, ubýváme, třebaže jsme čím dál hezčí.



Dětská slavnost před domem krejčího Režného na dolním konci Jungmannovy ulice. Dům není, já stojím pod nově postaveným viaduktem, pracovně jsme tomu říkali estakáda. Možná ani nestojím přesně, kde bych měl, sluníčko mi nepřálo, přesto srovnávačku nevyhazuju, připadá mi zajímavá.
Starou fotku jsm okopíroval z publikace Josefa Stupky Zmizelé Čechy - Kralupy nad Vltavou (Paseka 2008)



Popošel jsem od předchozí fotky kousek za roh ulicí Jiráskovou. Vltava sem znovu poslala přebytečnou vodu, tentokrát v roce 1940.



Jiráskovou ulici pamatuju z 80.let jako krátkou, špinavou, málem polozbořenou, dnes jsem se tam v bistru docela slušně najedl. Jinak ale v 50.letech tu zřejmě byli lidé seřazení manifestovat. Proč? To je blbá otázka.



Jiráskova ulice z přechodu přes Zákolanský potok. Před kostelem bývalý Macákův pohřební ústav, kde je dnes pěkné bistro, vedle Kratinova továrna.



Jiráskova ulice ještě z větší dálky a jiného úhlu, vpravo je vidět dům Josefa Vlacha, stojící na rohu Jiráskovy a Jungmannovy ulice. Dnešní knihkupectví U Vlachů.



Začátek Riegrovy ulice se špatně fotí, ale snad něco skrz stromy vidět je. Raději dávám dva snímky. V rohovém domě je dům mládeže a je hezky pomalovaný - veselý dům.






Podešel jsem dráhu podchodem a jsem v ulici S.K.Neumanna, dříve se jmenovala Fügnerova, protože tu stála nádherná sokolovna. Dům stojí stále, jen je v ní herna s antickým jménem, vedle je Sokolská ulička, za níž dům své bývalé ozdoby ztratil. Zaznamenal jsem, že sokolovna v Kralupech je v současnosti na pozemku, kde býval Jodlův statek. Nízký domek byla kovárna Františka Čermáka, v novém domě bývala i banka, já mám stále pocit, že tu za hlubokého komunismu byla Mototechna. Na levém kraji snímku je vidět kus oné slavné nově vybudované estakády. Možná, že kecám, ale při pohledu na tu stavbu mám pocit, že zde kdysi proběhla soutěž o nejošklivější návrh stavby. 



Už za první republiky se stalo ze sokolovny bio Sokol, dále stojí synagoga a na konci následujícího domu už je Velvarská dráha.



Ano teď už stojím proti ulici S.K.Neumanna. Na Velvary vlaky už jezdí trochu jinudy, ale baráky zatím stojí, místo přejezdu je tu zarážedlo, česky šturc. Velký dům vlevo, který zmizel, bývala sušárna.



A tady právě sušárnu demolují. Myslím, ale, že fotka tehdy vznikla kvůli mašince.



Buštěhradský přejezd. Tady jsem se něco nachodil. Vpravo mimo záběr stojí areál, tenkrát továrna Barvy laky. Hodně se přes koleje chodilo, někoho napadlo, že by se mohl postavit přechod. Železný, dost vysoký, hodně schodů nahoru, hodně dolů. Byl dokončený v době, kdy jsem sem nastoupil. Byl jsem zvědavý, kolik lidí po něm bude trať přecházet, znám totiž kázeň chodců. Nevím proč nebyla nikdy dána lávka do provozu, stála tu léta, opadávala z ní barva (před podnikem Barvy laky), rezavěla, po letech jsem objevil, že asi odešla do sběru. Škoda, že ten pomník lidského myšlení nezůstal stát.
Mohutná budova v pozadí není nádraží, ale nájemní dům pro zaměstnance Buštěhradské dráhy.
Nejdůležitější nakonec, v druhém domě zleva bývala hospoda, kam jsme někdy chodili na svačinu. Říkali jsme, že jdeme k bábě, která nám servírovala opečenou sekanou s výborným chlebem, dvě desítky k tomu. Nijak to nepočítala, chtěla vždycky pětku i s tuzérem (myslím tedy desetikorunu.
Otvírala v deset dopoledne, když byla někdy chuť, dobře se zde pracovalo. Místní snad říkali hospodě Na Kochmance.



Táž lokalita, dva nejbližší domy (od brány) byly kdysi zbourány, aby se lépe jezdilo do sídliště. Ulice se jmenuje Grégrova.



Tady nebombardovali Američani, ale socialismus. Nerudova ulice, za níž už začíná sídliště Na Hůrce. Přežila jen pěkná budova pošty.



Dlaždiči před Okresní nemocenské pokladny.



Přemyslova ulice. Vysoký dům vlevo patřil okresnímu úřadu, kralupští mu říkali hejtmanství. Vlevo kus domu řezníka Reicherta, který léty ztratil na kráse.



"Hejtmanství" z opačné strany.



Končím na Dvořákově náměstí. Reálné gymnázium, před nímž stával meteorologický sloup, jenž dostal svoje při náletu v roce 1945. Sousoší se odstěhovalo do středu náměstí a je zde poměrně klidné prostředí.




Možná není procházka po Kralupech tak efektní jako třeba po Třeboni či Českém Krumlově, ale bavilo mě to. Nahodilý čtenář mě musí brát jaký jsem.


Pár fotek z dnešních Kralup.



Mnoho dalších srovnávacích fotek z různých lokalit.