čtvrtek 31. března 2016

Pindy z Facebooku únor a březen 2016

1.2.
Někdy je to na zbláznění, rádio, televize, internet.
Zdravá strava, horem dolem ji člověku cpou.
Podlehl jsem. Kyselý zelí má prý hodně vitaminu, snad C, mně na písmenu nezáleží.
Udusil jsem zelí  s cibulí, kmínem, na sádle.
Houskové knedlíky jak je maminka vařila, ne polotovarové.
Do remosky něco bůčku.
Pivo má taky vitamín.
Ty diety nejsou zas tak špatný...

4.2.
Kleknul mi počítač. Jsem jen uživatel, mašince rozumím podobně jako pračce nebo televizi.
První řešení je, že si kleknu vedle počítače a modlím se, prosím ho.
Střídavě mu nadávám, sprostě, samozřejmě.
Vypínám, zapínám, restartuju, ani prd.
Po hodině naskočí a dělá, že se nic neděje.
Snad si skočil na svačinu.
Funguje, já mám radost. Jako když se pohádám s kamarádem a on pak přinese na udobření flašku.
Vlastně je dobře, že tahle podle mnohých neosobní stvůra, se chová někdy jako člověk.
Hurá! Svět nebude ochuzen o výplody mého mozku.

5.2.
Volně přicházím k nádraží ve Veselí nad Lužnicí.
Čtvrt hodiny do odjezdu vlaku, to je na jedno rychlý.
Vidím na ceduli zpoždění 10 minut, tak to je luxusní čas.
Nádražní hospoda je tu dobrá, u výčepu hned pivo platím, sedám si, abych viděl na nástupiště, pohoda.
Čumím do tabletu.
Jako blbec.
Vlak jsem z hospody viděl, zrovna odjížděl.
Dostal jsem vztek, že nemám komu vynadat.
Tohle bych nemohl prožít, kdybych seděl doma na zadku.

22.2.


23.2.
Co já jsem se v životě už nažvanil!
Cítím se vyžvaněný.
Nic mě nenapadá.
Telekomunikační firma mi zrovna nabídla výhodný tarif.
Neomezené klábosení za lidovou cenu, jejíž výši jsem okamžitě zapomněl.
Koupím výhodný tarif a budu kecama ničit nervy všem známým, když je to skoro zadarmo.
Až mi přestanou brát telefony.

24.2.
Svatý Matěj
V dětství mi táta vyprávěl.
"Na Matějskou pouť jsme chodili jenom v sáčku, takový bylo teplo."
Jindy zase:
"Začátkem května napadlo tolik sněhu, že jsme ho odhazovali lopatama."
"To jste měli na sobě ty sáčka?"
Pravil, že jsem blbec.
Nemyslel to doslova, přece jenom jsem byl jeho.
Nevadilo by mi, kdyby mi dnes vynadal. 
Už to nejde.

25.2.
Vstávám celej polámanej a to mě dneska čeká Vítěznej Únor.


1.3.
Koukám, že padal sníh.
Mají to blbý ti, co musí někam za prací.
Nejlíp jsou na tom zazobaní penzisti.
Zrovna jsem se chvíli z okna díval na paní, jak se snažila očistit auto.
Nešlo jí to, nechala toho, asi šla na tramvaj.
Mám jiný problém. 
Jak se dostat za plynové topení nalepené na zdi.
Chci vyhovět pořekadlu "Březen, za kamna vlezem."
Pít mám zatím co.

10.3.
Zákaz stavění kol k zábradlí.








11.3.


Jan Václav Stich (28. 9. 1746 Žehušice – 16. 2. 1803 Praha) byl typický umělec své doby, tedy vrcholného klasicismu. Jako talentovanému chlapci mu umožnil hudební vzdělání hrabě Jan Josef Antonín z Thunu a Hohensteinu. Dostal se k učiteli i do Drážďan, ale hrabě Thun si ho poté povolal zpátky na svoje panství, kde ho využíval nejen jako hornistu, ale také jako součást zámeckého personálu. Byla to tehdy běžná praxe, hráči byli víc než co jiného námezdní řemeslníci a živit kapelu jen pro hraní si mohl a chtěl dovolit málokdo. Muzikanti dělali písaře, sekretáře, zkrátka pro co měli vlohy a schopnosti. Často se stávalo i to, že na panství hledali někoho do kanceláře a pokud adept uměl hrát na nějaký nástroj nebo zpívat, měl prostě u hudbymilovné vrchnosti větší naději na přijetí. Stichovi to ale nevonělo a z panství uprchl. Hrabě Thun za ním dokonce poslal svoje lidi, aby ho našli a vyrazili mu přední zuby, čímž by mu zcela zničili kariéru – na žesťový nástroj si bez zubů prostě nezahrajete, neuděláte nátisk. Stich ale začal ve světě vystupovat pod pseudonymem Giovanni Punto, čímž vodil Thunovy špehy za nos celé měsíce a nakonec se mu nic nestalo. Poznal se s Mozartem i Beethovenem, stal se celoevropsky ceněným hráčem. Podle dobových zvyklostí též komponoval pro svůj nástroj, aby mohl na koncertech zdůraznit své hráčské schopnosti.

12.3.



Tohle mi udělal počítač, než jsem si umyl hlavu.
Když bude pokračovat, mohli bychom to prodávat...

16.3.


24.3.
Jak to bude?
Přiletí čínský prezident s manželkou?
Na Velikonoční pondělí.
Podle našich zvyklostí by měla dostat madam soudružka prezidentová pořádně přes prdel.
To by chtělo statnýho ovčáka.

25.3.
Právě jsem přijal zprávu, že mě čeká velikonoční slevové tornádo. To by chtělo se někam schovat...













středa 30. března 2016

Hořice zimní ukončení


http://vencovypindy.blogspot.cz/2015/08/horice-potreti.html
Plním další z mých slibů, které jsem učinil loni na vrcholu horkého léta - viz odkaz o řádek výše.
Konec března mě vysloveně vybídl, pupence na stromech jsou připravené, za měsíc už bych leckcde zase nic neviděl.
Ono tedy na hořickém náměstí je tolik zeleně, že i holé větve jsou vlastně neprokoukatelné. Připadlo mi zajímavé vložit  dvě srovnání od severu k jihu.
Obě staré fotky jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/






Ještě jednou od jihu k severu s pohledem na západní frontu náměstí.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 2.díl (Libri 1997) 



Dostávám se do míst, která byla při poslední návštěvě téměř nepřístupná kvůli právě probíhajícícm motocyklovým závodům. Tady, v Tovární ulici stávala synagoga, kterou v roce 1952 koupila Církev československá husitská a zřídila si v budově modlitebnu, přilehlý rabínský dům zbourali.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Oldřišky Tomíčkové a Václava Bukače Zmizelé Čechy - Hořice, kterou vydala Paseka v roce 2011.



Na rohu ulic Sladkovského a Hálkova stál pivovarský hotel Koruna. Podle nápisů se z něj stal kulturní dům, prostě podnik nezanikl, třebaže existuje v mírně pozměněné podobě.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Oldřišky Tomíčkové a Václava Bukače Zmizelé Čechy - Hořice, kterou vydala Paseka v roce 2011.



V roce 1903 v rámci příprav na Výstavu českého severovýchodu se začala stavět škola Na Daliborce. Nějak jsem přeházel fotky, protože ta z výstavby se mi přehodila s touto, prostě jsem to zvoral. Pokud bych věc napravoval, mohl bych se dostat úplně do jiných potíží. Právě proto bych nikdy nemohl pořádat jakousi publikaci ze srovnávacích fotek.
Ale obě staré fotky jsem okopíroval z publikace Oldřišky Tomíčkové a Václava Bukače Zmizelé Čechy - Hořice, kterou vydala Paseka v roce 2011.






Ve Smetanových sadech sedí Mikoláš Aleš z kamene. V létě jsem fotku odložil s úsměvem, jak si poradím, až listí opadá. Botanici se asi pousmějí, některé stromy se chovají jinak, než si myslí sklerotický zeměměříč.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



V létě byla Komenského ulice plná budovatelského nadšení. Škola má čerstvě novou fasádu bez lešení.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Ještě totéž místo i s pomníkem Jana Amose.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Oldřišky Tomíčkové a Václava Bukače Zmizelé Čechy - Hořice, kterou vydala Paseka v roce 2011.


Tak tuhle srovnávačku už jsem dělal loni. Jenže od loni se změnilo jedno, fasáda byla dokončená a tak mi nedalo, když už jsem šel kolem.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Oldřišky Tomíčkové a Václava Bukače Zmizelé Čechy - Hořice, kterou vydala Paseka v roce 2011.



Obchodní akademii s pomníkem Jana Husa už jsem taky porovnával, jenže na následujících dvou záběrech bylo loni v létě příliš mnoho zeleně. Tak na rozloučenou s Hořicemi na cestě k vlaku.
Obě staré fotky jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/






Tím splácím dluh, který jsem tady loni zanechal.


Mnoho dalších srovnávacích fotek z různých lokalit.

sobota 26. března 2016

Malešov


Vzpomněl jsem si na horké letní odpoledne minulého roku, kdy jsem končil putování podél Úštěckého potoka v obci Drahobuz.
http://vencovypindy.blogspot.cz/2015/07/podel-usteckeho-potoka.html
Zbývalo mi dost času, nechtělo se mi odjet ze zajímavého kraje. Publikace sice končila, měl jsem však sebou i další. Štětí a okolí na starých pohlednicích od Vitalije Marka a Petra Prášila z vydavatelství Baron v Hostivici (2014).
Ani kopec, na kterém se nachází obec Malešov, mě neodradil. Měl jsem žízeň, hospoda nebyla, obchod otvíral až k večeru. Kdysi nádherné návsi vévodí kostel, který je na spadnutí, obklopený pěknými stromy, které ovšem vůbec neumožňují, abych něco porovnával.
Až v zimě, to si říkám na mnoha místech, jde o sliby sám sobě, které jen zřídka plním. Málem mě přepadla pýcha, protože jsem do Malešova přijel ještě před tím, než se stromy opět obalí listovím. Malešov, německy Molschen, zde žili hlavně Němci.
V roce 1921 měla obec 514 obyvatel, v roce 2013 už jenom 156. Něco spadlo, něco drží silou vůle, něco se opravuje. Podobná situace jako na jiných místech, kde se díky politickým událostem vyměnilo obyvatelstvo. Jen bych sám od sebe opisoval.
Je mi smutno v místech, kde kdysi pulzoval život. Nádherné výhledy na České středohoří a Polabí. V poslední době jsme vytáhli křesťanské hodnoty a češství, málem jsme zapomněli na rádoby vtipný komentář jednoho našeho významného politika, že peníze jsou důležité až v první řadě. Nechci být přílišný pesimista, ale myslím, že není daleko doba, kdy se k němu pokorně vrátíme a dnes opěvované křesťanské hodnoty vyměníme za studium slevových letáků.
Každého, kdo je pyšný na své češství, přestože se o svůj původ nijak nezasloužil, bych odvezl sem. Do krásné krajiny, do vesnice, kterou jsme zplundrovali. Omlouvám se těm několika, kteří svoje domy udržují v dobrém stavu.
Vesnice už není samostatná, patří k městu Hoštka, ležícím dole pod kopcem. I tam jsem začal tvořit srovnávací fotky, časem je snad dokončím.
Jsem v Malešově, sem mě vyvezl autobus, který sem zajíždí zřejmě kvůli školákům.
Všechny historické fotky jsem okopíroval z uvedené publikace.

Kostel svatého Jiří. Věž díky české péči spadla. Jestlipak někdy bude kostel vypadat jako dřív? Jestli ano, je pravděpodobné, že se toho nedožiju.


 I domů je trochu méně.


Severozápadní roh návsi.


Býval tady rybníček před školou. Při focení se kolem mě motal kluk a tvrdil, že si ho pamatuje. Nevím, kdy rybníček zasypali, ale myslím, že o tom spíš jenom slyšel. Na místě se něco kutá, třeba se začíná budovat. Škola bývala vpravo.



Znovu náves. Až milé je, jak přežila století pumpa (vlevo).



Znovu kostel, pohled přes rybníček.



Tři hrdé budovy, zleva obchod, škola, hostinec. Bejvávalo.



Pohled na náves směrem k východu. Po schodech vlevo se chodívalo ke kostelu.



Mraky máme dnes úžasné, to před 90 lety nebývalo.



Další podobné pohledy, jen z jiné doby.






Málem lázeňská úprava okolí kostela. 


Opravdu si dovedu představit, že bych ve vesnici, jak ji vidíme na starých fotkách, prožíval důchod. Stačila by mi hospoda, obchod, pár dobrých sousedů, telefon a autobusové spojení k lékaři.
Daleko od blázince, jemuž se říká civilizace, daleko od TV Šlágr, která vůbec nevysílá kvůli penězům, ale pro staré lidi, snad senioři bychom nám měli dnes říkat.
Jsem Pražák jako poleno, takže...
Párkrát jsem cvaknul na svém kapesním foťáku: zde
Srovnávačky z Hoštky jsou na spadnutí, jestli neupadnu...


Mnoho dalších srovnávacích fotek z různých lokalit

pátek 25. března 2016

Pečky

Měli jsme někdy v sedmé třídě vyřešit matematický příklad, přesně už si nepamatuju, jak se vlaky potkávají v místech a čase, myslím, že takové úlohy se řeší pořád, většina žáků je nenávidí. Mě bavily.
Náš učitel se jim věnoval hodně často, tvrdil, že podporují logiku. Nebyl ještě příliš starý, netušil, že logika může v životě i vadit. Ne, nedal jsem se na filosofii, nebojte se. Jenom v jednom příkladu se vyskytovaly dvě železniční stanice Poříčany a Pečky. Obě místa jsou od sebe téměř na dohled, kdyby nepřekážel malý hřbítek, oddělující údolí potoka Šembery v Poříčanech a Výrovky v Pečkách.
O pár kiláků dále Výrovka Šemberu pohltí, to jsem dodnes nevěděl, musel jsem proštudovat mapu, ale brzy ji čeká Labe.
Taky zakázku jsme zde měli. V době ranného socialistického budování se otvíraly na mnoha místech šachtičky na železnou rudu, však jsou známé Ejpovice, Mníšek pod Brdy a mnoho dalších. Jakmile se někde objevilo zakopané železo, už se nabírali horníci.
Někdo šachty musel projektovat a vznikl Rudný projekt. Stal jsem se jeho zaměstnancem už v době, kdy sláva oněch "dolů" pomalu skomírala. I můj mateřský podnik se přeorientoval. Projektovala se zemědělská sila. Podnik se přejmenoval na Interprojekt, proč to nevím, protože jsme objížděli kdejaké JZD, kde ještě neměli socialistické silo, do ciziny daleko.
Snad je zajímavé, že jsme stále patřili pod ministerstvo hornictví, někdy v září jsme slavili den horníků, dokonce nám dali i věrnostní. Šlo o nějakou stovku, samozřejmě jsme neměli tak velkou sazbu jako opravdoví horníci. Podle tradic patří věrnostní zanechat v hospodě, což se nám líbilo. Jak dlouho ho brali, nevím, přešel jsem ke stavbám železničním a slavil jsem den železničářů, taky někdy v září.
Vrátím se raději do Peček, tam byl snad velký cukrovar a další podniky. Vím, že to bylo blízko nádraží, nakonec Pečky nejsou veliké, všechno je blízko. Uvnitř areálu jsme něco zaměřovali, bůhvíco. Byla tam dlouhá alej ořešáků, běžný občan dovnitř nesměl, hlídal vrátný.
Byla doba, kdy ořechy opadávají. Nikdo nás, coby pracující, nehlídal a my sbírali a sbírali. Mě už to přestalo bavit, ale kolega, velký šetřílek, málem zapomněl, že sem přijel měřit. Do jeho škodovky se vešlo dost. Ruce špinavé, no jako od ořechů.
Alej asi už neexistuje, vlakový cestovatel mého typu projížděl často přes Pečky. Nekonečné množství bicyklů, stojících na celém nádraží, v rohu směrem na Kolín místo, kde se pijou lahváče.
Přestupuje se zde na místní lokálku, když se chce vandrák podívat na Kouřimsko, do míst, kde v roce 1434 husiti prohráli boj s jinými husity.
Uvnitř v městě jsem nikdy nebyl. Moje procházka je tedy objevující. Našel jsem na internetu pár starých fotek.
Jižně od nádraží je vidět krásná sokolovna, jejíž staré fotky nemám. Našel jsem zde jediný objekt pro můj zájem. Evangelický kostel Mistra Jana Husa z roku 1915. Ten pán na podstavci je právě Mistr.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/


Přešel jsem severně od železnice. Ani na webových stránkách města Pečky nijak nezakrývají, že v historii byli jen běžnou vesnicí, nelze tu najít příliš památek, ale něco přece ano. Tady stojí jiný kostel a to svatého Václava. Měl jsem si při všech cestách zapisovat, kde všude ctí Václava, osobně spíš sháním knížku vodník Venca, která mi učarovala v dětství. 
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:


Masarykovo náměstí před Masarykem a dnes. Nemají v Pečkách na náměstí příliš mnoho stromů, ale ty jehličnaté v zimě ne a ne opadat.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:


Pečky na dráze, zajímavý název. Vlevo je radnice, vpravo dům, který už je jenom zbourán, nikoliv čímkoli nahrazen. Úplně vlevo je kaplička, která na hodně starých fotkách je a dnes není.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Podle všeho, ten pán vpravo je Mistr Jan Hus, který byl poté přemístěn na Husovo náměstí před evangelický kostel, před chvílí jsme se na něj dívali.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Dva záběry na Masarykovo náměstí s kostelem svatého Václava a kašnou.
Obě staré fotky jsem okopíroval na adrese:






Na závěr jsem si nechal radnici, která stále jako radnice slouží.
Obě staré fotky jsem okopíroval na adrese:






Nepoužil jsem moc historických fotek. Z uvedených dvou webových adres jsem stáhnul ještě několik a je mi líto je vyhodit. Komíny z Peček zmizely, hodně se změnilo, na samostatný blogový článek je toho málo, takže přidávám několik starých fotek bez porovnání