neděle 31. ledna 2016

Pindy z Facebooku leden 2016

1.1.
Počasí vymyšlené pro alkoholika.
Pár piv mám, šunka už mi nechutná.
Pustit si televizi, tak takový sebemrskač nejsem.
Rozhodl jsem se dokončit předvánoční úklid.
Myslím ten z roku 2013.

4.1.
Jiránek před 20 lety...

7.1.
Vstávám  s myšlenkou , že je osmýho ledna, snídám osmýho, když na mě odněkud vyskočí sedmýho, jsem poněkud nedůvěřivej. 
Ale jo, je to tak, sedmýho.
To je fajn, zase jeden den navíc.

12.1.
Brakuvzdorné kino Aero.
Představení pro důchodce a jiné zvláštní osoby, které jsou schopné ráno vylézt z pelechu tak, aby v deset dopoledne seděly v biografu.
Za 60 korun. 
Film Room.
Trhač lístků není spokojený.
"Máte lístek na jiný film a jiné datum."
"Já jdu dneska."
"Tedy na rům?" 
Hezky to řekl.
Paní za mnou začala škytat.
"Však se těším od rána."
Nechci zkousnout představu, že se spletla ta sympatická pokladní.
Počítač! Určitě to byl počítač! Počítače už budou co nevidět moci za vše.
Vysvětlilo se, dovnitř mě pustili, já spokojený, že jsem na film šel.
V českých titulcích se neustále opakovalo slovo Pokoj. S velkým P.
Dokonce i já, který maturoval z ruštiny za dvě, vím, že Room a Pokoj je totéž. Proč se u nás uvádí pod nepřeloženým názvem?
Možná, kdyby do kina přišli Rumuni.

Jsem hrdý, že jsem zakončil svůj příspěvek zdrcující kritikou.

13.1.
Vycházím z budovy v Kateřinské ulici, kam čas od času chodím na vyšetření hovorově zvané cétéčko.
Naproti je pohřební služba, hned vedle piano bar.
Vyber si, paciente.

Piano bar byl ještě zavřený.

15.1.
Předevčírem jsem se jen okrajově zmínil o pohřebním ústavu.
Včera jsem nefejsbukoval, dnes kdykoliv se podívám na obrazovku, bafne na mě reklama na pohřební ústav.
Chtěl jsem navlést cvičební úbor a před onou provozovnou předvést něco ze spartakiádních prostných.
Aby viděli kus zdravého chlapa.a nedělali si naděje.

Mám ale strach, že mě při cvičení trefí šlak.

23.1.
Vinná klobása od Matoušků z Kondrace, kteří prodávají i v Benešově.
Vynikající, to chce ležák.
Slovo ležák přímo vybízí k další činnosti.
Slyšel jsem jednou v rádiu, jak špičkový český a nejen český neurochirug pan profesor Vladimír Beneš říkal, že každý normální živočich, když se nažere, tak si lehne a odpočívá.
Kromě člověka, jemuž trenéři nařizují něco jiného.

Právě se navracím k přírodě.

26.1.
Býval na vesnicích institut blázna, který mohl říkat, co ho napadlo, nikdo ho nebral vážně, blázna.

28.1.
Vysvědčení? To jsou jenom čísla...

Naše rodina vlastnila pár jabloní.
Když se urodilo, bylo jablek pět metráků.
Moje zdravá školní svačina: jablka.
Furt samý jabka, ani spolužáci už je nechtěli, samý jabka, jabka.
V osmé třídě mě navštívila chemie.
Tenkrát jsme měli i čtvrtletní vysvědčení.
První čtrvtletí chemie trojka.
Pak mi předmět začal jít, pámbuví proč, snad jsem chápal chemické vzorce, kdy se něco spojí s něčím a je z toho něco úplně jiného. Asi po tátovi, ten uměl ze švestek slivovici.
Doma jsem se neučil, to ne, neměl jsem čas, musel jsem chroupat jabka.
Chemikář pořád meditoval, jestli mi má zlepšit známku o dva stupně, měl radost, že chemie někoho zajímá.
Laboratorní práce jsem moc nechápal, ale pořád lepší než dřepět na zadku v lavici.
Vyučující mě začal mít rád, ani mu nevadilo, že pojídám při výzkumu jablko.
Dojedl jsem, ohryzek patří hodit po spolužákovi, který jako sketa uhnul, ohryzek se odrazil o zeď a zasáhl učitele.
Malinko, jen trochu se mu zavlnil plášť.
Dostal jsem obrovskou poznámku, ještě jí mám schovanou.
Na vysvědčení z chemie dvojka.
Až do konce roku, pan učitel vždy prohlásil při zkoušení, že na jedničku to není. měl jsem pocit, že i v případě, kdy jsem neuměl nic.
Svět přišel o nadějného chemika, pan učitel taky.

Poučení: Rodiče, nedávajte dětem do školy příliš jablek.

29.1.



30.1.
Věkem prý přichází moudrost.
Sedím a čekám.
Čekám.
Dny ubíhají.
Čekám.
Nenápadně se poptávám.
Na věku nezáleží, chce to funkci.
Kde honem splašit funkci?
Nejsem z toho moudrej.

A došlo mi pivo.


sobota 30. ledna 2016

Zimní toulky Prahou leden 2016

Doba povánoční, krátké dny, kdy se mi nechce cestovat kvůli chvilce denního světla bůhvíkam. Podle svého obyčeje zašmátrám v kapsách a vytáhnu fotky z Prahy. Za 6 let srovnávání už musím opravdu hledat, dokonce se i opakuju, což většinou objevím až později.
Mluvím-li o kapsách, nemyslím kapsy v roztrhaných džínách, ale o kapsy virtuální, ve kterých by se logicky mělo hledat lépe. Kampak na mě s logikou.
A tak jsem rád, že existuje německý server
prodej - koupě pohlednic, tím, že uvedu jejich adresu, jim vlastně dělám reklamu. Oni se zabývají celým světem, takže pár fotek z naší malé vlasti je stejné jak když plivnu do rybníka.
Jen musím hlídat novinky, protože někdy fotky rychle mizejí, inu jsou prodané. Tohle všechno sledovat, musel bych být na internetu asi 48 hodin denně.
Téměř bez výjimky v tomto souboru jde o staré fotky okopírované na onom německém serveru.

Téměř bez výjimky. Začínám výjimkou. Tuhle fotku jsem stáhl z Facebooku, kde jsou fotky z 14.2.1945, kdy od amerického letectva schytala bombardování Praha místo Drážďan. Málem jsem se zúčastnil osobně, ale nálet jsem prospal. aspoň to tvrdila moje maminka. Prý byla schovaná ve vyšehradském tunelu s kočárkem, jehož obsahem jsem byl já. Protože mě nevzbudila, nemůžu podávat očité svědectví.
Americké letectvo ničilo nacistickou říši a jak to ve válkách bývá, vzala sebou spoustu nevinných. Válka je vůl.
Stojím na Palackého mostě, který přišel o ozdoby. Kus vpravo odnesly nálet Emauzy.


Za Rakouska se tohle prostranství za Národním divadlem jmenovalo Tylovo náměstí, dnes jde o součást Masarykova nábřeží, vpravo úzká ulička kolem divadla se jemnuje Divadelní.


Z místa, kde jsem fotil u předešlého snímku, jsem udělal vlevo v bok, přešel lávku na Slovanský ostrov. Nebo jsem na Žofíně? nebudu studovat chytré knihy, obojí je správné.



Vrátil jsem se zpět z ostrova a dívám se zpět kdysi Riegrovým, dnes Masarykovým nábřežím. Vpravo je vidět lávka na Žofín, honosná budova vlevo je Goetheho institut, bývalo v něm vevyslanectví NDR. Úplně vlevo je kousíček Národního divadla.



Stojím na mostě Legií, vlevo Národní divadlo, vpravo Žofín. Snad je zajímavé, že lávka na Slovanský ostrov je trochu jinde než bývala před 100 lety. Dál ode mě.



Zašel jsem si na Střelecký ostrov, dokonce jsem použil výtah. Polochromý penzista. Most Legií s Národním divadlem. Stará fotka byla pořízena zřejmě přímo od hladiny Vltavy. Ne že by mi někdo zakazoval slézt k vodě, vlastně já sám jsem si to zakázal, jelikož bylo nebezpečí, že si rozbiju hubu.



Další záběr z mostu Legií. Přímo je Národní třída, za Rakouska Ferdinandova, vlevo kavárna Slávie, vpravo zlatá kaplička s následnou Novou scénou, věžička označuje místo kostela svaté Voršily.



Nedaleko. na Smetanově nábřeží stojí Krannerova kašna. Park, kde se nachází se jmenuje Národního probuzení. To jsem nevěděl. 



Protože jsem zůstal probuzený, vrátil jsem se ještě na most Legií, abych se podíval na objekt, který hodlám dále navštívit. Tenhle pohled asi nikdy neomrzí.



Černá věž. Kousek odtud je jiná věž - Daliborka. Jsem na místě, odkud je krásný pohled na Prahu. Mraky cizinců, málem jsem se musel o místo prát, na fotce žádný nával vidět není. Budky pro čestnou stráž jsou prázdné, zato přibyly (mimo záběr) ozbrojené hlídky. raději jsem se jich neptal, jde-li o flintu zvanou Kalašnikov.



Než jsem začal poletovat po Hradčanském náměstí, odskočil jsem kousek do Ostruhové ulice, pardon, Nerudovy. U Dvou slunců měli Nerudovi trafiku. Často lze narazit na informaci, že jde o rodný dům Jana Nerudy. Ten se ovšem narodil v Újezdských kasárnách. Jsem už tak starý, že pamatuju hospodu U Dvou slunců jako čtvrtou cenovou skupinu, byl jsem v ní jednou s dětmi, ohřáli nám párky. Bejvávalo.



Jsem na I.nádvoří Pražského hradu, vpravo vidím Arcibiskupský plác.






Následuje šest záběrů Pražského hradu z Hradčanského náměstí. Těžko nějak objevně komentovat tyhle pohledy, které tak dobře známe. Jenom u prvního bych se zastavil, Na staré pohlednice je poštovní známka, nedalo mi, abych "nepřilepil" známku i na svou fotku. Aby Habsburkové viděli, že u nás pošta funguje i bez nich.
Na té dnešní je úplně vpravo jakoby opřen o kraj fotky T.G.Masaryk. Sešlo se tu celebrit požehnaně.

















Loretánskému náměstí naproti Loretě vévodí Černínský palác, kdysi kasárna, léta Ministerstvo zahraničních věcí. Tady skončil zásluhou KGB svůj život Jan Masaryk.



Loreta. Co můžu já plácat o Loretě? Měl jsem štěstí, zvonkohru jsem nepropásl.






Leden je měsíc, kdy je snad v historických částech nejméně lidí. Nemám rád davy, ale co s tím udělám zrovna já?



Další srovnávací fotky z různých lokalit.

sobota 23. ledna 2016

Uhelné prázdniny

Dnešní školáci mají spoustu prázdnin, v nezaujatém pozorovateli snadno vznikne dojem, že docházka do školy je mimořádnost, svátek. Co na to děti? S jásotem by uvítaly prázdniny další. Občas se kdysi stávalo, že se konaly. 
Padesátá léta, socialismus vítězně kráčel Československem. Vykořisťovatelé nás přestali vykořisťovat, ani malí živnostníčci už neškodili socialismu, byli nemilosrdně zašlápnuti do historie okovanou dělnickou botou.
Přestal chaos, úspěch slavilo plánované hospodářství, soudruzi dobře věděli, co se má vyrábět a prodávat, všeho bylo akorát. Pokud ne, šlo jen o drobné chybičky.
Poroučení větru a dešti měli svazáci rozpracované, leč počasí se občas chovalo málo uvědoměle. Stalo se někdy, že přišly nečekané mrazy, často v lednu ba i dokonce v únoru. Uhlí, poctivě vykopané hrdinnými horníky, pracujícími podle sovětských stachanovců, nestačilo. Kvůli pitomému počasí.
Doma jsme nemrzli, naši rodičové, kteří prožili německou okupaci, dokázali hospodařit, ani jim to nepřišlo. Žili jinak než my dnes.
Udržet dostatek tepla ve veřejných budovách nebyla sranda. Ministerstva se zavřít nemohla, to dá rozum, v nemocnicích by pacienti nastydli, přestože si myslím, že se měli pořádně přikrýt. A neodkopávat se, prostě trochu kázně.
Školy! Ano školy. Možná rozumné, protože to, co jsme se ve škole učili, jsme časem zapomněli. Aspoň já ano, a že mám pamatováka. Hlavně na blbosti.
Užívali jsme si pak mrazu a sněhu. Televize byla teprve na příchodu, počítám, že ani s počítači nikdo nepočítal. Žilo se v jedné místnosti, topivem se šetřilo. Rodičové, otrávení ze skutečnosti, že jejich ratolesti budou zaclánět doma celý den, nám s radostí vyndali ze sklepů sáňky, brusle. Měl jsem sáně po starším bráchovi, brusle šlajfky na kličku, které se případně daly přišlajfkovat k prkýnku a byl na světě bob, dávný předchůdce plastových pekáčů, které jsem později nemohl sehnat pro děti své.
Ale zpátky do mé školy. Existoval asi jakýsi limit, při jak nízké teplotě se ještě bude vyučovat. Když se venku trochu ochladilo, o přestávkách jsme otvírali okna, aby byla ve třídě zima, byl-li k dispozici sníh, ochlazovali jsme jím teploměr, dokázali jsme se dostat téměř k nule. Houby platné, vyučující nebyli úplně pitomí, v což jsme doufali.
Taky jsme korumpovali pana topiče, naváděli jsme ho, aby málo přikládal, kupovali jsme mu šňupavý tabák. Měl nás za to rád, ale přece jenom musel poslouchat spíš ředitelku. Divím se, že jsme mu nekradli uhlí.
Dostal jsem se konečně k fotografii.
Osmá třída, rok 1957, snad jaro, paní učitelka v baloňáku, vedro tedy velké nebylo, ale o to nejde, vpravo stojí pan topič. Neznali jsme jméno, prostě pan Topič.
Během zimy obcházel celou školu a přikládal, každou hodinu se jednou objevil, zkontroloval, zarachotil uhlákem, usmál se, myslím, že se smál pořád. Vyučující znervózněli, žáci považovali přerušení výuky za skvělé oživení.
Nevím, jaké měl vztahy s žáky jiných tříd, ale nás měl zřejmě rád, drobné jsme na tabák nějak sehnali. Balíček stál, tuším, korunu dvacet. Nebo osmdesát halířů? Plná hlava myšlenek, někdy se spletu.
Co se nestalo. Konalo se každoroční focení třídy na památku, když jsme se šikovali do řad, přicházel pan Topič. Musíte se vyfotit s námi, jsem špinavej, ale to přece nevadí. Vidím sám sebe před 59 lety, že stojím na fotografii těsně nad ním, mám oprávněný pocit, že jsem se aktivně zúčastnil přemlouvání, podle ksichtu s radostí, vznikla poměrně veselá fotka.
Vzpomínám, že jsme mu tenkrát fotku objednali, ty tři koruny nebo kolik stála, jsme schrastili a fotku mu předali.
Míval jsem často dvojku z chování, spíš pořád, ale právě jsem ukázal svou lepší tvář, když jsem přivedl mezi spolužáky příslušníka dělnické třídy.
Koukám dále na fotku, že zmizely pionýrské šátky, kterých ještě na fotce ze šesté třídy byla záplava. Téměř slečny, jež v roce 1957 čekaly čtrnácté narozeniny, už si svoje chudé oblečení nechtěly hyzdit rudým hadrem kolem krku. Do třídy chodily děti z rodin, jejichž vztah ke komunistickému režimu byl různý. Podolí té doby vypadalo spíš jako vesnice, žádní velcí hlavouni zde nebydleli, ti drobní členové KSČ byli spíš naivní, kteří se potom v roce 1968 divili, že všechno je jinak. Dodnes je slyšet jejich hlasy téměř ze záhrobí, že oni to mysleli dobře.
Nechám je na pokoji, lidé bez vlastního názoru se vyskytují v každém režimu. Byly jsme děti chudé, nepamatuju se na spolužáky, kteří by se naparovali, jaké jejich tatínek má fáro. To slovo snad ani tenkrát nebylo.
Moje problémy s chováním neměly nic společného s faktem, že můj táta byl reakcionář, což bývala zajímavá nálepka. Rodičové neměli nic, nedalo se jim nic ukrást, přesto se chovali ke komunistickému režimu odmítavě. Tedy reakcionáři. Neukázněný, hlavně pohledem kantorů, bych byl zřejmě v každé společnosti.
Snad už v dětském věku jsem měl povahu tuláka, kterého nezajímají posty, od nichž je krůček k hromadění majetku. Jsem docela rád, že mi tahle vlastnost zůstala i ve věku předkremačním.  A mám radost, že ani mí potomci nepatří mezi lidi, kteří se chovají jako příslušníci davu.
Myslím, že skončím s nostalgii, kterou bych měl módně nazvat retrem. Silný mráz, jenž nás v těchto dnech navštívil, mi dal vzpomenout na skoro zapomenuté, na uhelné prázdniny, které v jednom případě trvaly dokonce tři týdny.
Jsem starý a moje myšlenky se toulají kudy je zrovna napadne. Může mě paměť zrazovat? Samozřejmě.
Ještě jednou prohlížím starou fotografii. Už pár měsíců poté se třída rozešla, bydlel jsem pořád v Podolí, staré spolužáky jsem potkával, rok od roku stále méně, až se všichni propadli jenom do vzpomínek. S jedním jsem trochu chodil na pivo, ten umřel moc brzy, ostatní zmizeli.
Pamatuju si stále jejich jména, tolik tváří, tolik osudů. Se spolužáky z průmyslovky se scházíme pravidelně, slýchám, že se scházejí i bývalí žáci ze základních škol, my se nesešli nikdy.
Třeba se někdo díky internetu ozve...
Vždyť nám letos bude teprve 73, počítač zvládneme levou rukou, jen se nám někdy plete, která je levá a která ta druhá.
Na závěr, myslím, že režim po roce 1948 byl zlý, ale v mém povídání jde o pohled dítěte, které si dobu svého dětství nevybralo.


sobota 16. ledna 2016

Jince podruhé

Inovace!
Místo heraldického znaku města Jince, který začínal první díl putování po Jincích (http://vencovypindy.blogspot.cz/2015/12/jince.html), nabízím tácek z hospody.
Žijeme ve světě reklamy na všechno možné i nemožné, často nejsme schopní rozlišit, jestli produkty, které jsou nám nabízeny, potřebujeme. Snažím se žít podle hesla "co nemám, nepotřebuju", ale co je snaha? V životě jsem se snažil o leccos a stejně jsem furt stejnej. Lepší už to nebude.
Svůj blog jsem si nazval "Vencovy pindy" a cítím se při psaní poměrně svobodný. Mám svá léta a výhrady kvůli mým výlevům brzy nebudou mít smysl.
Poslouchám občas rozhlas, i televize se někdy jakoby zázrakem zapne. Bavím se, když moderátoři hlídají každý náznak jakékoliv propagace i třeba malé trafiky. 
Tenhle text si nikdo neobjednal, nikdo mi za něj nezaplatí, zadarmo píšu, že v restauraci Eška v Jincích mi bylo dobře. Nejde o žádnou stylovou provozovnu, kterých je všude jako máku, stylové restaurace jedna jak druhá. Tady stojí hospoda, kam si jdu sednout, najíst se, napít, pokecat. Na jídelníčku pět jídel, každé jiné. Dobré pivo z místního pivovaru, ostatní nápoje nemůžu hodnotit, protože jsem konzervativní a pivo je pivo.
V době obědů je zde plno, blesková obsluha, kterou zajišťuje jediná paní. Kdo projíždí autem na trase Zdice - Příbram a má hlad, nechť se zastaví. Kdo hlad nemá, tak taky.
Cikánská hovězí pečeně s rýži, jídlo, na kterém by si pochutnal i vegan. 
Byl jsem zde těsně před koncem roku, počasí málem na tričko, leč pichlavé nízké slunce nebývá příliš příznivé pro můj způsob fotografování, při němž hledám podle staré fotky místo, kde stál můj dávný předchůdce a nemůžu nikam uhýbat. 
Zůstalo mi dost nepovedeného, čekal jsem až slunce zaleze, podle předpovědi mělo být střídavě oblačno, což znamená dostatek světla a ne moc. Vylezl jsem ve čtvrtek z vlaku a slunce svítilo na plné pecky. Na procházku hezké počasí, ale srovnávačky nejsou takové, jak bych si představoval.
Velkou většinu starých fotek jsem zkopíroval z publikace Příbramsko na starých pohlednicích, kterou vydalo vydavatelství Baron v Hostivici roku 2007.
Dvě jsou odjinud, uvedu přímo u nich původ.

Posledně jsem začal na nádraží a skončil tady, na Eškově ulici, kterou se jezdí do Zdic. Tady dnes začnu a půjdu zpět k nádraží.
Nestojím přímo na slunci, ale už se mi tam cpe. Trochu si asi vymýšlím, ale zdá se mi, že i na staré fotce sluníčko ve stejném místě zlobí. Vlevo je kousek domu, kde se kdysi vyplatilo firmě Baťa prodávat boty, hned vedle biograf. Třicátá léta a už jde o Jince historické. Mohutná budova na konci ulice je mnou chválený penzion a hlavně hospoda Eška. 


 Už jsem tady. Vlevo koloniál pana Škrouda, vpravo hotel Eška. A to srocení občanů? 15.8.1926 zde odhalili pomník spoluobčanům, padlým ve světové válce. Prostor se dnes jmenuje náměstí 1.máje.


Pohled od hotelu Eška z náměstí 1.máje přes most nad Ohrazenickým potokem. Kaštanovou alej jsem komentoval posledně, co je pryč, je pryč, jírovce sem už nikdo nevysadí. Na současné fotce je vidět škola, která se bohužel dost ztrácí ve slunečním svitu.
 


Tak se na školu podívám zblízka. Budova rozrostla, však jsme dnes daleko chytřejší.


Škola téměř ze stejného místa, za 12 let se zvětšila. 


A zase škola, tentokrát z opačné strany. Vpravo lze zahlédnout bývalé lázně, podle popisu na jedné z pohlednic Physiatrický ústav dra. Jana Mosera v Jincích. Dal jsem si záležet, abych název opsal přesně.


Pokročil jsem Slavíkovou ulicí, jak se hlavní ulice Jincům jmenuje, dále. Škola se mi vzdálila.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/


V Jincích se narodil Jan Slavík, který zemřel v 27 letech, přesto se stal světoznámým houslistou, já například jsem hodně starší a vůbec jsem na housle nehrál. 
Rodný domek Jana Slavíka, na něm pamětní deska, odhalená v roce 1933 u příležitosti stého výročí Slavíkova úmrtí.


Jiný úhel, jiná doba, světoznámý hudebník si zaslouží mít svůj rodný domek dvakrát.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:


Budova vpravo prý jsou bývalé kasárny. Nějaké prťavé. 



Táž budova v čelním pohledu. U staré fotky je ubvedeno, že jde o kupecký dům, dnes se v něm prodává zelenina.


Naproti kostelu v Havlíčkově ulici stojí bývalý Obecní dům, kde býval obecní úřad a knihovna, která je zde i dnes, kdy je dům parádně zrekonstruovaný.



Jinecká sokolovna, původně hostinec Na Cibulce. V pozadí kostel svatého Mikuláše, před kterým je vidět střecha obecního domu - viz předchozí srovnávačka. Už minule jsem se snažil srovnávačku vytvořit, ale výsledek se stal nepoužitelný.



Kdysi hospoda Na Čardě, podle rybníka, u něhož stojí. Jsou zde ještě stopy, že někdo se snažil hospodu provozovat, ale...



Starou fotku jsem okopíroval na adrese:Jsem na nádraží, které už jsem minule porovnával, ale z druhé strany, tenkrát mi do kšeftu svítilo slunce, ani dnes nebylo příliš milosrdné.



Tím končím putování pod vrchem Plešivec.


Další srovnávací fotky z různých lokalit.

pátek 15. ledna 2016

Ilustrovaný zeměpis Československé republiky (1938) - 7

Víc obrázků do svého díla pan Dr. František Štůla v roce 1938 nevložil. Sedmý díl už nejsou jen zeměpisné krásy, mám pocit, že i tak jde o zajímavé fotky z roku 1938, kdy skončila Československá republika v podobě, o které rozhodly vítězné mocnosti po skončení první světové války. Měl bych psát bez slova první, protože tehdy nikdo netušil, že bude i druhá.
Konec keců, zde jsou fotky.