pondělí 7. prosince 2015

Bude se střídat?



„Mělo by se střídat, jsme taky unavení,“ prohlásil malý dědeček a rozhlédl se po lidech, kteří seděli. „Samozřejmě, střídat,“ ozvalo se ze všech stran a stojící se vrhli na sedící. 
(Šimek & Grossmann: Moje jízda tramvají)

No jo, Šimek s Grossmannem, kdyby tenkrát v době slávy, kdy jim nebylo 30 let, tušili, že se stanou klasiky, smíchy by se potrhali.
Osud nechtěl, aby spolu vytvořili mnoho. Jako jejich generační současník stále v sobě nosím pocit nespravedlnosti, že dostali tak málo času.
Běh světa tomu chtěl, byli vystřídáni. Lepším, horším? Všechno je relativní, jak pravil ten vlasatej, kterej občas hrál i na housle.
Sportovci jsou často střídáni před zraky fanoušků. Fotbalistovi dojdou síly, hraje blbě, trenér rozhodne a borec jde z placu. Případná křivda se zapomene, sport, jak nám ho předhazují dle našeho přání média, zná jenom vítěze.
Skvělí chirurgové odkládají skalpel v okamžiku, kdy cítí, že by pacientovi mohli ublížit, pokud by to nepoznali sami, dá jim vědět okolí. Život pacienta není sranda.
Vrcholnému politikovi naopak mažeme med kolem huby, abychom ho mohli přes jeho neschopnost ovládat. 
Myslet na někoho současného bych si nedovolil. Napadl mě Leonid Brežněv, taky klasik. 
Střídání je přirozené, pokud se zrovna netýká nás.
Střídání v lidském společenství je nutné. Však i v hospodě znervózníme, nevidíme-li dlouho nikoho nového, nebaví nás poslouchat pořád totéž, kolem dokola, uchylujeme se pak domů k televizi, kde slyšíme pořád totéž kolem dokola.
Nic není věčně, ač historie zná případy, kdy nás o své věčnosti někdo přesvědčoval s výsledkem, jenž měl k úspěchu daleko.
Tvrdí se, že kolébka lidstva je v Africe. Já nevím, paměť vynechává. My Češi jsme kdysi prý přitáhli odněkud z východu. To je štreka z Afriky přes Rusko pod Říp.
Naši předkové vystrkali vladyku na kopec, podívej se bratře Čechu, všude kolem mlíko, strdí, nikdo to nehlídá. Řekni něco chytrýho a mažem dolů, než to kdosi rozkrade.
Čeká nás stěhování národů? Určitě. Kdy? Za 100 let, za tisíc, teď hned? 
Já nevím, nejsem prognostik. 
Co vlastně dělá takový prognostik? Říká, co bude? Když to bude, bude křičet, "já to říkal", když to nebude, někam se na chvíli schová, lidi zapomenou a může se žvanit dál.
Jsem nedůvěřivý, já ani nevěřím meteorologické věštírně paní Honsové. Snad bych dal na kartářku, třeba paní Kludská je z poctivého cirkusáckého rodu, to je strana s tradicí, za věštbu zaplatím, pak můžu i nadávat.
Nevím, přesuny lidstva asi neprobíhají tak rychle, že bych se ho já osobně dožil, večer někdo zazvoní u mých dveří a padej pryč, je stěhování národů, i když v historii podobné případy byly, dokonce ve 20.století.
Máme celkem slušné informace o zániku starého Říma. Římané žili v té době nebývalém pokroku, správný Říman nepracoval, na práci měl otroky nebo aspoň chudé příslušníky jiných národů. Správný Říman užíval života, podle slovníku mé maminky nevěděl roupama co dělat.
Jsem už starý, zapšklý? Mám stále silnější pocit, že lidstvo neví roupama, co dělat. Mluvím samozřejmě kousku světa, který znám, zrovna teď se jmenuje Česká republika.
Až se mi točí hlava z keců, jak špatně se máme. Rozkradená země, krize, dokonce bída.
V poválečné teplákové době jsem prožil dětství. Chudé, myslím, že i šťastné, třebaže v rodině reakcionáře. Z úst svých rodičů jsem nikdy neslyšel, že bychom měli bídu. Je nás stále méně, co pamatujeme, že se nestály fronty na zbytné věci, ale na základní životní potřeby. 
Naše kecy jsou pro mladší generace důvodem k smíchu. Maminka jednou týdně vystála frontu na maso, po večerech spravovala a přešívala oblečení. O bídě nemluvila. Možná v sobě měla radost ze života a pokoru, tohle slovo téměř zmizelo z běžné mluvy.
Současná společnost mi připadá rozmazlená, bez radosti ze života. Hromadění nesmyslů, které nepotřebujeme, jen je máme. I od nejvyšších představitelů, které jsme si zvolili, slyšíme, že nejdůležitější je hospodářský růst, ani slůvko o tom, že žádný strom neroste do nebe.
Degenerujeme už? Možná, pozná to někdo? 
Ale je normální, že děti, které by měly pokračovat v našem konání, jinak to nejde, jsou tak často ne radostí, ale přítěží?
Nechci mít další dítě, nemohl bych mu dát stejnou životní úroveň, jako mají jiné děti. Tuto větu jsem slyšel v sedmdesátých letech 20.století, tedy nemá nic společného s politickým systémem.
Kde se vzal, tu se vzal nepřítel, islám. Složitá situace, směšují se zde různé věci, objevují se géniové, kteří vědí, co se má dělat. Všichni mají pravdu, druhého nemají čas ani nechtějí vyslechnout. Jako když v hospodě huláká jeden přes druhého.
Má vůbec cenu bavit se s někým, který o sobě nikdy nepochybuje? Pravda musí být jednoduchá, abychom nemuseli moc přemýšlet?
Musíme bojovat, řekneme si, založíme facebookovou stránku "Nechceme u nás islám", máme dobrý pocit, že jsme bojovníci.
Prožil jsem konec šedesátých let. Všichni jsme pro Dubčeka, podepisovaly se petice proti okupantům, nikdy nezradíme, budeme bojovat. Za dva za tři roky národ šel bojovat do brigád socialistické práce, jednotně k volbám volit kandidáty národní fronty, svoje sliby splnila jen zanedbatelná hrstka občanů. Běžná výmluva, děláme vše kvůli dětem...
Nemám důvěru k halasně vyřvávajícím bojovníkům. Vidím je, jak v případě vítězství islámu kráčí do mešity a kreslí manželce v obličeji podlitiny, aby se mohl na veřejnosti chlubit, že ji doma mlátí.
Osobně si myslím, že nás v budoucnosti spíš převálcuje pragmatický komunismus čínského ražení. Jeho příznivcem nejsem, ale kdo na mě dá?Doufám jenom, že v rámci neustálého růstu zapomenou roztřískat kulturní památky jako dobyvatelé starého Říma nebo bojovníci islámského státu a zachovají Evropu aspoň jako skanzen.
Moje fantasmagórie?
Co si mám jinak počít, nejsa prognostikem, ani karty vykládat neumím.
Mělo by se střídat? Jsme už unavení?




















Žádné komentáře: