Trojmezí

Trojmezím nazýváme místo, kde se stýkají hranice tří států, jestli dobře počítám, České republiky se týkají 4 taková místa. Jedním z nich je kraj, kde opouští české území řeka Nisa, kraj blízko historického města Žitava, dnes Zittau. Jeden krok a jsem v Německu, druhý a zdraví mě Polsko. Vydal jsem se do tohoto kraje, odkud není daleko Podještědí.

Prožil jsem v Podještědí osm nebo devět prázdnin. Počítat to nebudu, akorát bych se přepočítal.

Máma jezdívala pro maso do Jablonného na kole, 8 kilometrů, ve městě byla i nemocnice, jezdívalo se sem do školy, dnes bychom tvrdili, že na druhý stupeň, většinou též na kole. V padesátých letech mělo auto nemnoho místních, ne moc majetných obyvatel. Spíš nikdo.

Od roku 1957 jsem jezdíval do Jítravy už jen občas podívat se na rodiče, kteří tu naopak trávili hodně času v důchodu.

V roce 1960 byla v rámci definitivního vybudování socialismu, aspoň podle tehdy nejvyššího, Sovětským svazem schváleného Antonína Novotného, překopaná územní organizace celého Československa.

Jablonné v Podještědí přidělili do okresu Česká Lípa, ztratilo hodně na významu. Nezaslouženě. V libereckém okresu ho nahradil Hrádek nad Nisou, možná proto, že se zde vyráběly prezervativy.

Mám  krásnou publikaci Hrádecko – Chrastavsko na starých pohlednicích, prohlédnutí dnes platných jízdních řádů mě nasměrovalo do Jablonného, které v publikaci není, ale je zase v jiné.

Těším se do kraje, který mi připomíná dětství. Do Hrádku jezdívalo dost jitravských obyvatel do práce, já později taky pracoval, ale úplně někde jinde.

Mám objednaný hotel na dvě noci, že by byl nějak honosný, to bych lhal, mě dnes zajímá víc wifina než lenoška s televizí. A dobrý pivo.

Hrádek nad Nisou, Němci říkají Grottau. Jak vznikl tento název? Kdysi zde sídlili Lužičtí Srbové, v jejichž řeči je Grot – hrad. Německé jméno má slovanský původ, protože hrad se německy říká, no trochu jinak.

Tak je tomu v tomto kraji ve všem. Leccos má původ slovanský, hodně německého, staré německé štíty zdobí příjmení jasně česká, Češi jako poleno mají příjmení německé. Čím víc se v problému patlám, napadá mě, jestli příliš velké zdůrazňování národa není na hlavu. Vždyť právě Němci tak strašně naletěli. Asi proto dnes málo lpí na čistotě národa a rasy.

Druhá světová válka sem přistěhovala i Poláky. Polsko, jak známo, si v roce 1939 rozdělili Hitler se Stalinem, během pár let se stal Sovětský svaz spojencem USA a Velké Británie, stal se spoluvítězem války, polské území, která zabral 1939, mu z velké části zůstalo a Polákům bylo třeba něco vrátit a tak odšoupli poražené Němce za Nisu.

Složité, k pláči nebo ke smíchu? Ale podobně tomu bylo ve všech válkách lidské historie.

V třicátých letech bylo město Grottau téměř beze zbytku německé, po odsunu německy mluvícího obyvatelstva, který sice prováděli Češi slušně řečeno všelijak, ale za souhlasu vítězných mocností, zbylo město téměř prázdné. K nastěhování ihned.

Je známé, že dostanu-li něco zadarmo, tolik si toho nevážím, což je lidská vlastnost pradávná. Město pod praporem socialismu budovalo a budovalo, až málem dobudovalo.

Něco se zbořilo, některé domy byly zbaveny okras, jako všude jinde se postavila levná panelová sídliště.

Ti, kteří sem přišli po válce zbohatnout, už s ukradeným dávno odešli, prázdné domy se hodily minulému režimu k nastěhování Romů, kteří se stali nepřehlédnutelnou součástí města.

Kromě průjezdu na bicyklu kolem Nisy po návštěvě Žitavy, jsem byl ve městě naposledy před 30 lety. Odřené město, nestálo mi za zastavení. A tak teprve ona publikace, plná krásných historických fotek, mě přiměla, abych poznal město lépe.

Horní náměstí je pěkné, září novotou, v hospodách sedí hodně Němců, kteří kousek odtud, za hranicemi, těžko zaplatí za pivo méně než jedno Euro. I mně, Pražákovi, připadaly ceny příznivé.

Výborné pečivo v malých pekárnách a za polovic než v Praze.

Vlak sem jezdí, ale už ne České dráhy, společnost Trilex provozuje Vogtlandbahn, jezdí tudy dokonce rychlíky z Liberce do Drážďan. Na nádraží snad funguje jen výpravčí. V hezkém vláčku prodává jízdenky usměvavá průvodčí. Česky. Moje předplacená důchodcovská legitimace tady neznamená nic, platím též.

Z Hrádku do Liberce 32 korun. Vzpomněl jsem si na konkurenční boj na českých železnicích, kdy jsem měl dojem, že existují jen jedny koleje a to z Prahy do Ostravy. A druhé z Ostravy do Prahy. Študentský agent by cestujícím nejraději zakázal jíst v jeho vlacích vlastní řízky, aby jim mohl prodávat polotovarový guláš s ještě polotovarovějšími knedlíky.

V Liberci je nádražní budova jinak zorganizovaná, systém nástupišť, který cizinec i česky mluvící těžko chápe, zůstává. Měl jsem co dělat, abych si vzpomněl na mladší léta a s kelímkovým pivem stihl modrý vláček s fungující wifinou.

Tady už nastoupila úplná nostalgie, tudy jsem jezdíval jako dítě s rodiči vlakem směrem na Českou Lípu. Těšil jsem se na tunely, kterými kdysi za Rakouska provrtali kvůli kolejím Ještědský hřeben. Dělal jsem, že se bojím a za tmy se rodičům schovával, aby mě nenašli.

Před posledním a nejdelším tunelem mezi Novinou a Křižany je fantastický výhled z vysokého viaduktu, zobrazeného na mnoha historických fotkách, do Kryštofova Údolí. Za mého dětství se místo jmenovalo Údol svatého Kryštofa, ale pak si nějaký bolševik řekl, že svaté v socialismu nepotřebujeme. Po Křižanech, kterým místní vždycky říkali dlouze Křížany, následuje Zdislava, kdysi též Zdislava – Žibřidice. Nevystupuju jako tenkrát.

Přes Rynoltice a Lvovou do Jablonného v Podještědí.

Lvová, v počátcích 50.let se obec jmenovala Lemberk podle hradu, který tady stojí dodnes a jmenuje se stále Lemberk. Jméno vesnice ale musí být české, že ano.

O Jablonném jsem již napsal na začátku, mám pár starých fotek, abych se s nimi po městě prošel. I jméno města je poválečné, Německé Jablonné by bylo neúnosné, přestože německé bylo. Ještěd je přece jenom odtud kousek.

Před lety jsem s bicyklem byl pár dnů v místním kempu, jezdil po kraji, i pod Ještěd, i do Kryštofova Údolí, kde neotevřeli hospodu, protože jim nedovezli knedlíky, i do Žitavy, a chodil jsem ráno na snídani do bufetu na náměstí, kde jsem se vždycky tak přežral, že se kolo na mě vyčítavě dívalo, proč by mě mělo unést.

Tam jsem spěchal i tentokrát, dostal jsem uzené s bramborovým knedlíkem a se zelím. Keců o kultuře, o přírodě, že? Kvůli žvanci jsem nestihl porovnat starou fotku zámku Nový Falkenburg, který je kousek. Aspoň jsem si vyfotil před časem diskutovaný kopec Tlustec, který měl být kvůli kamenu odtěžen a díky iniciativám ochránců zachráněn, třebaže jizvu má.

Tenhle kopec vzhledem vypadá jako vrch Českého středohoří, ale patří do Lužických hor, kdosi mi psal opak.

Neběžím, ale rozvážným krokem šmajdajícího penzisty kráčím na nádraží, kde ke svému údivu vidím budovu bývalého hotelu, kterou jsem podle staré fotky marně hledal po celém Jablonném.

A už dost, ještě si musím do vlaku koupit kelímek. Nepojedu s vysušenou hubou.

Další fotky jsou zde:

Hrádek

Jablonné

Snad budou brzy i srovnávačky