sobota 25. července 2015

Z Úštěcka směrem do Polabí


Včera jsem dokopal do jakéhosi konce vesnice na úpatí Sedla. Trochu cesty dolů k železnici a dále už jakoby krajina měla dost kopečků Českého středohoří a vydala se k Labi.
Hned po ránu proběhla v Praze bouřka, mírně se ochladilo, vzduch se dá dýchat, na kolo se mi zatím nechce, tak mi nezbývá dokončit to, co jsem na Úštěcku prošel.
Na rozdíl od jiných souborů budu popisovat svou cestu, jak jsem ji skutečně vykonal.
Vystoupil jsem na zastávce Horní Řepčice a prošel krajinou, která utíká od neustále mnou sledovaného Sedla. Fotku krajiny jsem dal na začátek, protože jsem nenašel žádný heraldický znak.
Moment! Chyba, právě jsem ho našel. Jsem já to starý popleta (politicky korektní verze sklerotického dědka). V publikaci, ze které čerpám, jsem našel!
Mluvím o publikaci, která mi sloužila už mnohokrát k porovnávání starého a nového v kraji autory nazvaném Úštěcko. Autoři jsou Petr Prášil, Eduarda M.Doleželová, Bohuslav Košťál a Miroslav Moravec, vydalo vydavatelství Baron v Hostivici roku 2007, jmenuje se Úštěcko na starých pohlednicích.
CHOTINĚVES - KUTTENDORF
Vesnice, kam se jezdilo na chmelové brigády, na které někdo vzpomíná s nechutí, jiný s nostalgií. Osobně mám na sklizeň chmele v padesátých letech fajn vzpomínky, ale to bylo na Rakovnicku.
Tady pěstování chmele neukončili, třebaže dávný blázinec na konci srpna a začátku září je minulostí.
Chotiněves je na první pohled dlouhá nudle, na budovách, tu pěkně obnovovaných, tu mírně zpustošených, je vidět, že nešlo o chudou vesnici. Hned nahoře je evangelický kostelík z roku 1951.
Ale přišel jsem porovnávat a ne mluvit o historii, o které si každý raději přečte na pěkně vedených stránkách obce. Klobouk dolů, hodně velkých měst by jim mohlo závidět.
http://www.chotineves.cz/index.php?menu=1

Horní část obce. Hned dvakrát.





Střední část obce s kaplí, kterou mi zeleň schovala. Asi aby jí nebylo horko.


Obecní dům a obchod W. Hauptmanna.


Tentýž objekt z jiného úhlu pohledu. Z porovnání mě trochu mrazí. Ale mají tu kytičky.


Budova bývalé školy naopak zůstala krásná včetně sochy svatého Vavřince naproti.


Chtěl jsem dále pokračovat do Břehoryjí polní cestou, jejíž malé náznaky jsem v mapě našel, ale místní občan si mě změřil pohledem a řekl "VY tudy neprojdete". Neurazil jsem se, naopak poděkoval a vyrazil po silnici do kopce, kde je vesnice
JIŠTĚRPY - GIESSDORF
Cesta, jíž popisuju mě zavedla do míst, o kterých jsem do zakoupení publikace neměl ani šajn. Nikdy jsem tu nebyl, zřejmě ani nepotřeboval být, až dnes mám premiéru.
Nádherný výhled do kraje, musela to být nádherná vesnice. Určitě zde bývala hospoda. Co by mě mohlo jiného napadnout, když při putování po vesničkách málem zapomenuých mě spasí jen voda, kterou si sám přinesu.
Před chvílí jsem si přečetl, že v Anglii už se stal druhý případ, že soud nařídil developerovi, aby postavil přesnou repliku historické hospody, kterou bez dovolení zboural. I taková hospoda je historií. Tož, napiju se vody, mírně zteplalé. A nezáviďme Angličanům. Oni mají královnu a vůbec královský rod, my si volíme hlavu státu sami, můžeme jen přemýšlet, jsme-li na tom líp.
Kaple svatého Kiliána.



Náves


Požární nádrž, řekl bych, že bývalá.


Zajímavý snímek. Tudy kdysi vedla silnice z Hrušovan do Chotiněvsi, dnes je vlevo (mimo záběr), ale zbytky starého jsou zřejmé. Sedlo se objeví až spadne listí.


Obchod. Je zajímavé, že v těchto vesničkách se nevyplatí provozovat koloniál ani Vietnamcům, kteří někdy prodávají na místech, kde my Češi dávno víme, že se to nedá. 


Odcházím z vesnice a ohlížím se ještě jednou na onen bývalý obchod.

Jištěrpy patří k Chotiněvsi, takže se o nich lze dočíst ve stránkách, jejichž adresu jsem nahoře uvedl.


Další vesnice, jejíž existence byla pro mě novinkou
LIBÍNKY - LIEBENKEN
Tady jsem skutečně na kopci, dále už jde o Polabí.
A tohle je selská usedlost, udržovaná, nezničená.


V pětačtyřicátém hostinec U Kocourků.


Ve směru mého putovní už vede cesta jenom z kopce, přes Hrušovany, kde jsem se stále snažil dostat se do Břehoryjí, rozumně vypadající paní mi cestu nedoporučila. Když jsem býval mladý, nikoho bych se neptal, protože jsem věděl všechno nejlíp a šel bych třeba přes šípkové keře za Růženkou. Došel jsem do Polep, jež jsou na železniční trati z Lysé nad Labem do Ústí nad Labem. A narazil jsem na knajpu. A nalili mi pivo. A druhé.
Na všechny útrapy z horka pocházející jsem zapomněl.
Do Břehoryjí, které mi v mé mozaice chybí, jsem doputoval jindy z Drahobuze pěšky.
BŘEHORYJE - BRZEHOR
Tady jsem snad nejvíc zaplakal. Možná proto, že fotky z roku 1920 jsou pěkné. Lidé zde bydlí, mnozí se dobře starají o svůj majetek, další se nestarají, protože domy zmizely v historii.
Tady z výstavného domu zbyl jen štít. Přežije? Když už přežil rok 2000. Zábradlí je od požární nádrže - viz další.


Někdy dá docela práci najít domy, které zůstaly. Kde jsou husy? Páni je snědli. Zábradlí, abychom se měli oč opírat.


Směr, kudy se chodí do Drahobuze. Autobus momentálně nejezdí, protože u Liběšic se opravuje most, vlevo bývala hospoda, jak mi smutně sdělil místní občan. Tu asi nejvíc postrádá, ale není tu ani obchod a prý sem už nezajíždí ani pojízdná prodejna. Nějak se mi nechce prohlásit něco o slunci v duši.



Deprimující srovnávačkou prozatím končím toulky po Úštěcku. Ještě mi dost zbývá, hlavně v severní části, kolem Levína, Lovečkovic, ale pro mě výhodné spojení je tamv době školního vyučování, což není. A taky se chci podívat i jinam. Někde, kde mě nebudou trápit hladem a hlavně žízní.

Při svých toulkách jsem něco nafotil jen tak, fotky na památku, pro skutečného fotografa je tahle krajina skutečnou pastvou, ale opravdový fotograf najde motiv všude.
http://vencovyfotky.blogspot.cz/2015/07/372015-krajina-pod-sedlem.html

http://vencovyfotky.blogspot.cz/2015/07/1072015-brehoryje.html


Mnoho dalších srovnávacích fotek z různých lokalit je zde


pátek 24. července 2015

Úpatím Sedla



Možná, že se někomu bude zdát, že je na čase jít se toulat někam jinam než stále kolem kopce, kde ani Němci, kteří zde bývali doma, nedokázali nahoře postavit hospodu.
Jde o výplod mé fantazie, tohle území, které patřilo pár let po mnichovské dohodě velkoněmecké říši, mi připadá jako prostor, kde by mohlo dojít k česko - německému smíření.
Zde žili většinou obyvatelé mluvící německy, ale člověk tu cítí, že jde o prolínání dvou národností. Názvy vesnic, které budu uvádět opět v obou jazycích, někdy jsou typicky německé, některé ukazují na kdysi český původ, jazykoví znalci by určitě řekli své.
Smíření v dnešní době? Ano, s mírumilovným Německem nemáme problém, ale svět nechce klid, svět nám ukazuje jen nepřátele, v médiích se nedočteme téměř nic jiného než nenávist. Ten je černej, to je Arab, Židák, to je Rusák, to je Cikán, vietnamský zloděj, vždyť nezbyde ani kousíček místa pro nás správné Čechy. A Husa nám upálili.
Stačí zapnout pitomou televizní bedýnku, koupit si noviny, zapnout internet a musíme být hodně trpěliví, abychom našli něco, z čeho by nekapala špína.
Ke všemu naši politici, proboha, kdo je volil?
Politický úvodník mám za sebou, budu procházet krajinou a porovnávat, jak je mým zvykem, představovat si, jaké pivo se v té které kdysi hospodě točilo, jaká tam byla hostinská, jestli svýmu udřenýmu manžílkovi zahejbala. Co se prodávalo v koloniálech lidí, kteří si mohli dovolit materiálně méně než dnešní důchodci?
Jak pracovali tehdejší venkované, kteří na fotkách sto let starých se dokázali pro fotografa vyšňořit. Proč na území, kde obyvatele živil z velké části chmel, se dnes poutník málem poleká, když zavadí o chmelnici.
Moderní doba?
Vyrážím. Udělal jsem si opět z toulek po vesnicích jakousi trasu. Pochopitelně, že ve skutečnosti bylo jinak. Tedy, prošel jsem je všechny, ale záleželo na dopravním spojení, přece jenom už dávno nemám fyzičku, abych došel z Prahy na Litoměřicko za noc pěšky jako Karel Hynek Mácha, který stačil ještě hasit Litoměřice, až na to umřel. V 26 letech, o rok dříve než Janis Joplin.
Vesnice uvádím opět českým názvem, za pomlčkou je výraz německý.
A ještě důležitá informace. Všechny ty krásné staré fotky jsem okopíroval z publikace Petra Prášila, Eduardy M.Doleželové, Bohuslava Košťála a Miroslava Moravce Úštěcko na starých pohlednicích, kterou vydalo vydavatelství Baron v Hostivici (2007)

Kousek z úštěckého nádraží, kde je vstřícný výčep, kdo se rád koupe, má to přes koleje k rybníku Chmelař, což je jediné, co bývalý chmelařský kraj připomíná, vede hlavní silnice k Liběšicím a dále k Litoměřicím. Je dost frekventovaná, protivná, ale snad po kilometru je vesnice
ZIMOŘ - SIMMER
Probíhají letos značná vedra, ale v Zimoři jsem se nezchladil.
Za hostinského Neumanna bych určitě nemusel popíjet zteplalou vodu.
  

Podle starých fotek nebyla Neumannova hospoda jediná, ale srovnání další nemám. Jen pohled ze západního kraje vesnice směrem k Úštěku. Dnes by se takhle nastrojení vesničané nepostavili doprostřed silnice. Nemám sice na mé fotce žádné auto, ale dlouho jsem na tu chvíli musel čekat. Někteří řidiči jsou poměrně nervózní, když jim leze do cesty dědek s foťákem.


Pak následuje cesta do mírného kopce přímo na Sedlo. Protože jsem při svém výletě šel opačně, můžu si situaci jenom představovat. Silnička takřka bez provozu, kdybych koukal jen na turistickou značku, vylezl bych až nahoru. Němci říkali kopci Geltsch (Jelečský vrch)
Zabrzdila mě obec
TRNOVANY - TRNOBRAND
Krásně položená vesnice, kde jsem byl zoufalý. Původních domů strašně málo. 
Roubenka zůstala, je státem chráněná, budovy za ní asi sloužily jako ubytovny pro pracovníky při sklizni chmele. A taky zůstal strom. Mohutné lípy mi znemožnily několik možných srovnávaček, za to poskytují úžasný chládek.


Další dva záběry znázorňují stejnou lokalitu. Zůstaly dva domy vlevo, vpředu pravděpodobná hospoda, chalupáři si asi rvou vlasy, co jsme dokázali zlikvidovat vpravo. Vyrostlo zde dost domů malých, prostředí nijak neničících a lidé v nich bydlí. Když už to tak dopadlo. Na obou dnešních fotkách se mi díky zbouraným objektům odkrylo Sedlo.





Na Sedlo nelezu, scházím dolů na křižovatku, kde též bývala pěkná hospoda, barák je v pořádku, je zde soukromý klub U kozy. jak jsem očumoval, pravděpodobně by nebylo těžké získat členství. Možná se takových klubů objeví po definitivním zákazu kouření v restauracích hodně. A zarytí nekuřáci budou spokojení. Nebudou hospody, kde by se kouřilo, nebudou žádné.
Slezl jsem k nádraží 
LIBĚŠICE - LIEBESCHITZ
které jsem již srovnával, ale fotku z nádraží jsem nějak loni přehlédl. Je zde příjemné posezení, ale bez občerstvení.
Deformace srovnávačky je zřejmá, tehdejší fotograf byl trochu výše a tam je dnes neprostupné roští.


Směrem k západu slabý kilometr je železniční přejezd a za ním už je vesnice
DOLNÍ CHOBOLICE - NIEDER-KOBLITZ
Záběr směrem na Sedlo, typický pro tuto lokalitu, některé baráky jsou udržované, některé už nejsou a některé vypadají, že chtějí spadnout. Místo jsem nemohl najít, nakonec mi poradil místní občan, kterému jsem byl podezřelý, co tropím.


Uprostřed snímku je zřejmá kaplička.


Kaplička více zblízka.


Co bych měl hledat nad Dolními Chobolicemi než
HORNÍ CHOBOLICE - OBER-KOBLITZ
Trochu podivný pohled, ale dal jsem si práci a mezi stromy jsem se snad trefil. Rybníček je pryč.


Lezl jsem do kopce opět směrem k Sedlu a hledal kapličku. Někomu se nehodila.


Další zastávkou je obec
MLADÉ - MLADEI
Na kapličky si v tomhle kraji zřejmě nepotrpěli. Dlouho jsem hledal věžičku, než jsem pochopil...


Fotím zhruba z místa, kde bývala právě kaplička, rybník zůstal a je u něj příjemně. Hrají si zde děti.


Další vesnicí jsou
SOBĚNICE - SOBENITZ
Jediná obec, která zdraví pocestného věží kostela. Tady by přece mohla být hospoda, aspoň obchod, z autobusu jsem předtím viděl sedící pány u lahváčů.
Kostel mají, trochu zdevastovaný, z tohoto pohledu ani ne.


Domy prořídly.


Kostel lze tušit za stromem, vpravo zmizel velký dům, zůstala budovy hospody U Kalicha, jež je památkově chráněná. Nemá nic společného se Švejkovým Kalichem, blízko odtud je kopec Kalich se zříceninou, který kdysi ukořistil Jan Žižka. Jeden čas se psal Jan Žižka z Trocnova a Kalicha. Pro mě bylo nejdůležitější, že pivo nebylo. 


Tady vlevo býval hostinec, v budově je i obchod, právě tady jsem z autobusu viděl pijící chlapy, ale Vietnamec přes poledne zavřel a tak jsem se jenom posadil.


Tady je hospoda už trochu dále.


Voda nějak došla.



HORNÍ NEZLY - OBER-NÖSEL
Záběry v pěkné vesnice, odkud jsou pěkněé výhledy do údolí, jemuž dominují dva kopce Panna a Kalich. Oba jsem kdysi zdolal pěkně za sebou. České středohoří je fantastické pro člověka, který nestojí o rovinu. Takové prasárny, jaké se dají tady chodit, Krkonoše neumožní.


Domů ubylo, některé zůstaly, třebaže předělané.


Hostinec Eduarda Stracha je právě upravován, pochybuju, že by v něm  ještě někdy čepovali.


DOLNÍ NEZLY - NIEDER-NÖSEL
Glaserův obchod už není, ale dům je udržován v pěkném stavu.


Zde zůstala slušně vypadající náves s kapličkou.


Ještě jeden pohled na obchod a velkou ruinu za ním. Husy už dávno nejsou. Ještě v mém dětství bylo samozřejmé, že po vesnicích se vyskytovalo několik husích hejn.


Myslím, že tady procházku ukončím. Mám hotová další srovnání, ale je to kus cesty, pohodlné dolů, už nejde o úpatí Sedla. Jsou stejně zajímavá, ale soubor by byl moc dlouhý.
Jestli mě nepřepadne lenost, bude všechno hnedle.

Fotky mimo srovnávačky jsem nějaké vytvořil, krajina k nim provokuje, už jsem je zveřejnil.
http://vencovyfotky.blogspot.cz/2015/07/1772015-z-dolnich-nezlu-do-libesic.html

http://vencovyfotky.blogspot.cz/2015/07/2272015-z-libesic-do-usteka.html


Dalších mnoho srovnávaček z různých lokalit je zde.





úterý 21. července 2015

Hořice - náměstí


Původně jsem chtěl nazvat článek Hořice v Podkrkonoší - náměstí Jiřího z Poděbrad. Název má být stručný, úderný, případný čtenář může při čtení dlouhého titulu usnout.
Dodatek "v Podkrkonoší" z názvu města zmizel, přestože dráhy se ho dál drží. Hořic je v české republice několik, v Podkrkonoší jsou ty nejdůležitější, ať se ostatní hned neurážejí.
Proč jsem přijel? V knihovně mám publikaci z nakladatelství Paseka Zmizelé Čechy - Hořice, sestavenou Oldřiškou Tomíčkovou a Václavem Bukačem, vydanou v roce 2011.
Město neznám, co bych předstíral, znám přízvisko "Město kamenné krásy", málokde je možné narazit na tolik sochařských výtvorů jako zde. I domů, které mají sochařskou výzdobu, je hodně, některé jsou pěkně udržované, jiné určitě dají hořičtí dohromady.
Tohle všechno jsem viděl cestou z nádraží v nedělním ránu, kdy kromě mě se potloukali po městě jenom pejskaři. Neděle je příznivá, z Prahy je sem dobré spojení a nazpět též.
Jak jsem nahlédl do svých záznamů, několikrát jsem přes město šel při dálkových pochodech z Lomnice nad Popelkou, pardubičtí horolezci mě sem vláčeli cestou z Bohdanče na Horní Mísečky a jednou, ano, málem bych zapomněl, zde pardubická parta kolem Jirky Přidala jednu ze svých kouzelných horolezeckých stovek odstartovala. To jsme šli přes Ještěd do Černé Louže, což už je v Lužických horách. Jestli si někdo myslí, že kecám, jsem ochotný se prát. Psal se rok1984.
Pak jsem našel fotku z roku 1969, kde mám psáno Hořice. Pomník, vypadá to na Komenskýho, takhle se znázorňuje s hlavou akorát sklopenou. Asi jsem chtěl ukázat, že foťáky nejsou jenom proto, aby se s nimi fotily holky. Místo jsem nenašel, oni mají v Hořicích tolik soch a pomníků, že nevědí co roupama, tak je někam stěhují, samozřejmě i momentální vládci do věci měli co kafrat.
Schválně, dám fotku sem, kdyby někdo věděl, byl bych mu vděčný. Ale jenom vděčný, prosím.

Lidé, kteří vědí, tak vědí i to, že léta je v Hořicích sochařská škola. Pak se není co divit, že někoho z žáků či profesorů napadlo ozdobit domy svým uměním.
Dostal jsem se s porovnáváním jenom na náměstí, veliké, krásné, kromě publikace jsem si přivezl hodně starých fotek, stažených z internetu. Nestihl jsem více než náměstí Jiřího z Poděbrad. Už se těším na další cestu, i okolí města by mělo být zajímavé.
Historickými detaily se jako vždy nechci zabývat, na to máme študované historiky. Začal jsem si fotit i sochy jen tak pro sebe, ale vyfotografovaná socha je totéž jako vyfocená zmrzlina.
Dost keců.

Radnici mají v Hořicích na jižní straně náměstí. Jako v každém slušném městě, radnice často hořela, pak byli vymyšlení hasiči. Od třicátých let se mnoho nezměnilo, když zanedbám čachry s Mariánským sloupem a dalšími ozdobami. Zrovna se koná trh.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Oldřišky Tomíčkové a Václava Bukače Zmizelé Čechy - Hořice, vydanou nakladatelství Paseka v roce 2011.


V proluce stával krásný barák, v publikaci je taky, ale srovnávačku se mi vytvořit nezdařilo. Bytový dům z šedesátých let náměstí ozdobil jinak. Někdo by při pohledu na něj, možná střílel, ale v domě bydlí lidé a mnozí mají své balkóny ozdobené květinami. Jak jsem se díval na prodejní dobu, jsou vůči zákazníkům hodně vstřícní.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Oldřišky Tomíčkové a Václava Bukače Zmizelé Čechy - Hořice, vydanou nakladatelství Paseka v roce 2011.


Zavírám na chvíli publikaci. Stará radnice, jak byla k vidění v 19.století.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku - 2.díl (Libri 1997)


Před radnicí stával Karel Havlíček Borovský. Myslím, že žádnému radnímu v kterémkoli režimu není příjemné, když mu do oken kouká novinář Havlíčkova ražení.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/


Radnice s vykukujícím kostelem Narození Panny Marie je hořický motiv, který se mi nechce nějak třídit. Každá fotka má svoje.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/


Pohled na radnici z průchodu do Škroupovy ulice. To mi dalo dost práce a mám ze srovnávačky radost. Za rub cedule nemůžu.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.fotohistorie.cz/


Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.fotohistorie.cz/


Dům (myslím ten s balkónkem) nechal vystavět v roce 1876 Václav Tomášek, v roce 1885 jej vydražila Záložna, byla tu i pošta, koupil ji hořický okres a od roku 1942 je zde muzeum.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.fotohistorie.cz/


Jihozápadní roh náměstí.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.fotohistorie.cz/


Jihovýchodní roh náměstí.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.fotohistorie.cz/


Zase jihozápadní roh náměstí, tentokrát s fešákama.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/


Radnice nejen s fešákama. Kupte si preclík.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.fotohistorie.cz/


Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/


Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.fotohistorie.cz/


Prastará podoba náměstí. Nevím, jde-li o fotku či kresbu, ale pasovalo to.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.fotohistorie.cz/


Výjimečně pohled od jihu k severu. Že bych se nechal kvůli téhle srovnávačce upálit, tak to ne.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.fotohistorie.cz/


Vracím se k fotkám z publikace Paseky. Severozápadní roh náměstí, býval tu v domě čp.170 Feldmanův průchod do Sladkovského, kdysi Bělohradské ulice. Už v roce 1908 překážel dopravě.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Oldřišky Tomíčkové a Václava Bukače Zmizelé Čechy - Hořice, vydanou nakladatelství Paseka v roce 2011.


Severovýchodní roh náměstí. Ulice Strozziho, dnes Riegrova byla rozšířena v roce 1901. Komín patřil panskému pivovaru.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Oldřišky Tomíčkové a Václava Bukače Zmizelé Čechy - Hořice, vydanou nakladatelství Paseka v roce 2011.


Navazuju na předchozí srovnávačku. Po zbourání domu byla upravena novému nárožnímu domu fasáda do krásy. Ale ani to nestačilo, doprava sežere všechno, jednou i nás. 
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Oldřišky Tomíčkové a Václava Bukače Zmizelé Čechy - Hořice, vydanou nakladatelství Paseka v roce 2011.


Honosná budova hotelu Záložna stojí dodnes, jen je mírně upravená.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Oldřišky Tomíčkové a Václava Bukače Zmizelé Čechy - Hořice, vydanou nakladatelství Paseka v roce 2011.


O soše Havlíčka před radnicí jsem se už zmínil. Havlíček zepředu.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Oldřišky Tomíčkové a Václava Bukače Zmizelé Čechy - Hořice, vydanou nakladatelství Paseka v roce 2011.


Mariánský sloup z roku 1824 byl v roce 1951 a odvezen pod záminkou restaurování do sochařsko-kamenické školy. Náměstí se tenkrát jmenovalo Revoluční, co by to bylo za revoluci, kdybychom měli strpět církevní stavby. Sloup se na náměstí vrátil v roce 2005, jak je vidět z předchozích srovnání, trochu jinam.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Oldřišky Tomíčkové a Václava Bukače Zmizelé Čechy - Hořice, vydanou nakladatelství Paseka v roce 2011.


My dobře věděli, jak vypadá revoluce! Srp a kladivo!
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Oldřišky Tomíčkové a Václava Bukače Zmizelé Čechy - Hořice, vydanou nakladatelství Paseka v roce 2011.


V horní (severní) části náměstí bývala kašna se lvem. Vystavěla ji v roce 1888 c.k. odborná škola. Překážela už před rokem 1927.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Oldřišky Tomíčkové a Václava Bukače Zmizelé Čechy - Hořice, vydanou nakladatelství Paseka v roce 2011.


Tak náměstí Jiřího z Poděbrad jsem prošel, ještě by tu něco bylo, ale park s hustým stromovím v severní části není pro porovnávání příznivý. Možná v zimě.
Ale v žádném případě nehodlám procházku po Hořicích skončit, v nádherné publikaci je ještě hodně zajímavostí z jiných částí města. Hořice to není jen hlavní náměstí. Docela se těším. Kdy? Nejsem přece stavitel tunelu Blanka, abych házel termíny.
Taky mě došla baterka ve foťáku. Zakoupil jsem si totiž nový. Ne proto, že bych chtěl mermomocí lepší, ale starý přestal plnit funkci. Jsem takový spotřebitel, který kupuje novou věc, až je stará úplně k ničemu. Proto nosím v kapse předpotopní mobil a tyhle svoje výplody činím na počítači z roku 2002. Čím je starší, tím je mi víc líto ho vyměnit. Byli-li by všichni lidé takoví, statistici, zabývající se hospodářským růstem, by si rvali vlasy z pleší. Boty kupuju nové, až když mi upadne podrážka.
Jen jsem zapomněl, že náhradní baterie ve foťáku při cestách je dobrá. Nechali mi ji trochu nabít v hospodě, kde jsem poobědval.

Zatím se s Hořicemi loučím a doufám, že ne nadlouho.

Z foťáku mi vypadlo pár fotek, které nemají souvislost s porovnáváním.
zde



Další srovnávací fotky z různých lokalit.