17.2.2015
Jsem v prázdnotě.
18.2.2015
Vždycky jsem se bál, že bych mohl hledět do hrobu svých potomků. Stalo se. Můžu dnes ujistit každého, že je to děs. Takovou zkušenost si mohl osud nechat od cesty. Pokud by mně chtěl někdo vyjádřit soustrast, věřte, že můj syn nenáviděl velká slova. Děkuju.
19.2.2015
Nemůžu jinak.
Že budu muset vynášet smetí, je jenom věc zvyku. To jeho věčné šaškování mi bude chybět už navždy.
Kurva!
20.2.2015
Člověk by měl vědět, kdy má dost.
Prasata, dobytek a další, to chápou. Oni o sobě zbytečně nepřemýšlejí.
Pán tvorstva, takovým titulem, podle mě nezaslouženým, jímž se rádi pojmenovávají pitomci, to nechápe.
Když vidím, jak s vydělanými penězi zacházejí lidé šikovní, schopní, hlavu bych si málem ukroutil. Fakt ty všechny hovadiny potřebují k životu?
Nebudu dál moralizovat, což se ke mně nehodí.
Umřel mi syn, pán tvorstva nevymyslel nic chytřejšího, než se vožrat. Jsem přece inteligent. Jako slíva, málem jsem napsal jako prase.
Můj repertoár není příliš nápaditý. Už lidé z vinného sklípku mi dávali najevo, že bych snad měl jít do postele, což je slušnější verze.
Vlezte mi na záda, volové, jdu do Kulovny.
Branický zapadák, neuvěřitelně zajímavý podnik pro noční ptáky.
Slušně mě odmítli, ač místa bylo dost.
Na ulici mě zvedli neznámí lidé. Neslyšel jsem žádné poznámky o ožralech, posadili mě do auta, značku na mně nechtějte, vezli domů, což je normální chůzí 15 minut.
Mladí lidé, pro mě jsou už mladí všichni, vyholená hlava, podvědomě jsem se bál, i když v mém věku proč se bát, že?
"Proč se se mnou serete, ani mě neznáte?"
"Protože se to má."
Auto neodjelo, dokud jsem nezalezl do baráku.
Opilce patří nakopat do zadku, souhlasím.
Můžu přemýšlet, proč mi neznámí posloužili, možná si to dnes už nepamatují. Opravdu je svět tak zlej?
Zalezl jsem doma do vany, usnul, vana přetekla, taky jsem si mohl pořídit větší, lakomec.
Bydlí pode mnou jen jedna partaj, náklady snad zvládnu. Z vany mi pomohl člověk, se kterým, kulantně řečeno, se příliš nemilujeme.
Závěr?
Život je krásnej. Snad je dobrý si umět všimnout všech jeho odstínů, ke kterým patří i smrt.
Rodiče většinou v takových situacích nemají náladu psát, po včerejšku si myslím, že to je furt lepší než chlastat.
Syn, jak si ho teď představuju, sedí a nechápe, co to blábolím.
"Ty furt něco peckuješ",
což byl jeho výraz pro klapání klávesnice
Kurva, mně je tak smutno.
22.2.2015
38 let je hodně času, pokud jde ale o věk člověka, ne tak příliš moc.
Krásný střední věk.
Snad nebudu tolik nafoukaný, když řeknu, že mě moje děti vždycky zajímaly. Nebyl jsem typ, který by považoval za nejdůležitější děti uživit, což sice důležité opravdu je, ale... teď jsem se do slov zamotal...
38 let jsem žil se synem, od roku 2003 dokonce jen tak spolu sami dva.
Životní trable ho přitahovaly, měl radost, když se mnou mohl plánovat společné živobytí.
Na rekonstrukci bytu po mých rodičích se podílel se zřejmou chutí.
Měl radost, že mu nehodlám kecat do jeho soukromého života.
Bydleli jsme.
Nebyl nikdy moc sdílný, lhal, ale vzpomněl jsem si na svoje mladá léta.
Konflikty? Jak by nebyly, o nenávistné rvačky nešlo.
Věděl jsem, že jeho životospráva není vzorová. Moje? Ať hodnotí jiní.
Srdíčko ho zradilo, v 38 letech.
Čtu si v papírech, které jsem nikdy neviděl, v jeho věcech jsem se nebyl zvyklý hrabat.
Domýšlivost, že jsem ho slušně znal, vzala za své.
Čtu o jeho zdravotním stavu, nad kterým on fanfarónsky mával rukou.
V papírech je tolik varování...
Bylo mu špatně, když jsem ho viděl naposledy, usmál se, to bude dobrý, do okna mi zamával, trochu nejistě.
A zazvonil zvonec.
27.3.2015
Byl jsem malé dítě, díval jsem se na maminku, která něco šila. Hrál jsem si s roztomilou plechovou krabičkou, ve které byly špendlíky. Maminka dávala pozor, abych se nepopíchal nebo nezačal obsah polykat. Časem jsem si našel jiné hračky, na krabičku zapomněl. Netušil jsem, že ji má ve svém šuplíku můj syn. Včera jsme ji objevili s dcerou, která se po ní vrhla, že ji chce. Jako starý lakomec jsem ji zabavil sám, dal do ní špendlíky, vrátila se ke mně. Nerad hážu do světa politické komentáře, je jich všude hafo.
Dělám výjimku, jsem rád, že mi krabička bude připomínat, kdo je naším spojencem. Dobrou noc.
31.3.2015
Dnes to se mnou pěkně zamávalo. Ještě nedávno, pokud bylo počasí jako dnes ráno, by mě syn důrazně posílal ven.
"Na kolo, šup, že není počasí, jsou blbý vejmluvy. Dost keců a na kolo šup. Nejlepší jsou důchodci, kerý se furt válej v posteli."
Pokud v jeho slovech někomu chybí uctivost k tátovi, ujišťuju ho, že právě tohle jsou situace, po kterých se mi nejvíc stejská.
Tak mi začíná jaro. Blbě, ale žít se musí.
Žádné komentáře:
Okomentovat