úterý 31. března 2015

Jak se mi zhroutil svět (můj Facebook)


17.2.2015
Jsem v prázdnotě.

18.2.2015
Vždycky jsem se bál, že bych mohl hledět do hrobu svých potomků. Stalo se. Můžu dnes ujistit každého, že je to děs. Takovou zkušenost si mohl osud nechat od cesty. Pokud by mně chtěl někdo vyjádřit soustrast, věřte, že můj syn nenáviděl velká slova. Děkuju.

19.2.2015
Nemůžu jinak.
Že budu muset vynášet smetí, je jenom věc zvyku. To jeho věčné šaškování mi bude chybět už navždy.

Kurva!

20.2.2015
Člověk by měl vědět, kdy má dost.
Prasata, dobytek a další, to chápou. Oni o sobě zbytečně nepřemýšlejí.
Pán tvorstva, takovým titulem, podle mě nezaslouženým, jímž se rádi pojmenovávají pitomci, to nechápe.
Když vidím, jak s vydělanými penězi zacházejí lidé šikovní, schopní, hlavu bych si málem ukroutil. Fakt ty všechny hovadiny potřebují k životu?
Nebudu dál moralizovat, což se ke mně nehodí.
Umřel mi syn, pán tvorstva nevymyslel nic chytřejšího, než se vožrat. Jsem přece inteligent. Jako slíva, málem jsem napsal jako prase.
Můj repertoár není příliš nápaditý. Už lidé z vinného sklípku mi dávali najevo, že bych snad měl jít do postele, což je slušnější verze.
Vlezte mi na záda, volové, jdu do Kulovny.
Branický zapadák, neuvěřitelně zajímavý podnik pro noční ptáky.
Slušně mě odmítli, ač místa bylo dost.
Na ulici mě zvedli neznámí lidé. Neslyšel jsem žádné poznámky o ožralech, posadili mě do auta, značku na mně nechtějte, vezli domů, což je normální chůzí 15 minut.
Mladí lidé, pro mě jsou už mladí všichni, vyholená hlava, podvědomě jsem se bál, i když v mém věku proč se bát, že?
"Proč se se mnou serete, ani mě neznáte?"
"Protože se to má."
Auto neodjelo, dokud jsem nezalezl do baráku.
Opilce patří nakopat do zadku, souhlasím.
Můžu přemýšlet, proč mi neznámí posloužili, možná si to dnes už nepamatují. Opravdu je svět tak zlej?
Zalezl jsem doma do vany, usnul, vana přetekla, taky jsem si mohl pořídit větší, lakomec.
Bydlí pode mnou jen jedna partaj, náklady snad zvládnu. Z vany mi pomohl člověk, se kterým, kulantně řečeno, se příliš nemilujeme.
Závěr?
Život je krásnej. Snad je dobrý si umět všimnout všech jeho odstínů, ke kterým patří i smrt.
Rodiče většinou v takových situacích nemají náladu psát, po včerejšku si myslím, že to je furt lepší než chlastat.
Syn, jak si ho teď představuju, sedí a nechápe, co to blábolím.
"Ty furt něco peckuješ",
 což byl jeho výraz pro klapání klávesnice
Kurva, mně je tak smutno.

22.2.2015
38 let je hodně času, pokud jde ale o věk člověka, ne tak příliš moc.
Krásný střední věk.
Snad nebudu tolik nafoukaný, když řeknu, že mě moje děti vždycky zajímaly. Nebyl jsem typ, který by považoval za nejdůležitější děti uživit, což sice důležité opravdu je, ale... teď jsem se do slov zamotal...
38 let jsem žil se synem, od roku 2003 dokonce jen tak spolu sami dva.
Životní trable ho přitahovaly, měl radost, když se mnou mohl plánovat společné živobytí.
Na rekonstrukci bytu po mých rodičích se podílel se zřejmou chutí.
Měl radost, že mu nehodlám kecat do jeho soukromého života.
Bydleli jsme.
Nebyl nikdy moc sdílný, lhal, ale vzpomněl jsem si na svoje mladá léta.
Konflikty? Jak by nebyly, o nenávistné rvačky nešlo.
Věděl jsem, že jeho životospráva není vzorová. Moje? Ať hodnotí jiní.
Srdíčko ho zradilo, v 38 letech.
Čtu si v papírech, které jsem nikdy neviděl, v jeho věcech jsem se nebyl zvyklý hrabat.
Domýšlivost, že jsem ho slušně znal, vzala za své.
Čtu o jeho zdravotním stavu, nad kterým on fanfarónsky mával rukou.
V papírech je tolik varování... 
Bylo mu špatně, když jsem ho viděl naposledy, usmál se, to bude dobrý, do okna mi zamával, trochu nejistě.
A zazvonil zvonec.

27.3.2015
Byl jsem malé dítě, díval jsem se na maminku, která něco šila. Hrál jsem si s roztomilou plechovou krabičkou, ve které byly špendlíky. Maminka dávala pozor, abych se nepopíchal nebo nezačal obsah polykat. Časem jsem si našel jiné hračky, na krabičku zapomněl. Netušil jsem, že ji má ve svém šuplíku můj syn. Včera jsme ji objevili s dcerou, která se po ní vrhla, že ji chce. Jako starý lakomec jsem ji zabavil sám, dal do ní špendlíky, vrátila se ke mně. Nerad hážu do světa politické komentáře, je jich všude hafo.
Dělám výjimku, jsem rád, že mi krabička bude připomínat, kdo je naším spojencem. Dobrou noc.


31.3.2015


Dnes to se mnou pěkně zamávalo. Ještě nedávno, pokud bylo počasí jako dnes ráno, by mě syn důrazně posílal ven.
"Na kolo, šup, že není počasí, jsou blbý vejmluvy. Dost keců a na kolo šup. Nejlepší jsou důchodci, kerý se furt válej v posteli."
Pokud v jeho slovech někomu chybí uctivost k tátovi, ujišťuju ho, že právě tohle jsou situace, po kterých se mi nejvíc stejská.

Tak mi začíná jaro. Blbě, ale žít se musí.

neděle 29. března 2015

Heřmanův Městec


Znak města Heřmanův Městec je totožný s erbem Heřmana z Mrdic. Kdybych si tuto informaci nepřečetl v monumentálním díle pana Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, nejen, že bych pochyboval, dokonce bych nabyl dojmu, že mi ji kdosi podstrčil, aby mi škodil.
Moje zaměstnání neustále někam putujícího zeměměřiče plus celoživotní zájem o turistiku, kterou se v době pokrokově komunistické dalo provozovat hlavně v hranicích naší republiky, mě často přivádí do situace, kdy si lidi myslí, že si leccos cucám z prstu. Všude jsem byl, Bože, jak jsou tihle lidi, mezi něž patřím, protivní.
Dnes jsem dokonce dostal mail, že se chlubím cizím peřím, že srovnávačky vytvořil někdo jiný a já je tak nějak, no čajznu. Fakt ne, všechny ty půlky srovnávaček, jež jsou ze současné době, jsem fotil já, anžto jde o mého koníčka. Dostal jsem i několik nabídek, že mi někdo svoje srovnávačky přidá. To jsou svědkové, že jsem odmítl, protože ten blog je můj a není problém pro kohokoliv, aby si vytvořil blog svůj.
Tenhle odstavec ke srovnávačkách z města Heřmanův Městec vlastně nepatří. Hned také dokážu, že není pravda, že jsem všude byl! V Heřmanově Městci nikdy. Snad se místní občané neurazí, pochopitelně, že po návštěvě, kterou jsem v březnu v městě vykonal, už platí, že i tady jsem byl.
Narazil jsem na internetu na pár historických fotek, napadlo mě, že by to mohl být hezký výlet. To, že nemám na město žádné vzpomínky, mi v současném rozpoložení naopak vyhovuje, s nikým jsem tu nic neprožil.
Vlakem z Prahy do Přelouče a odtud lokálkou, která staví jenom, když nějak poprosíte, jelikož jsem nepotřeboval cestou vystupovat, nikoho jsem neprosil.
Není mou ctižádostí zde opisovat historii od chytřejších než jsem já, koho zajímá, najde si texty sám, koho ne, stejně by moje pindy přeskočil.
Polovinu dávných i nedávných fotografů napadlo město vyfotit takhle:
Pohled na kostel svatého Bartoloměje přes náměstí, které se dnes jmenuje náměstí Míru. Monotónní to snad úplně není, vždyť každá stará fotka je z jiné doby a je zde vidět jiná atmosféra. A pak, co já s tím, když už jsem fotky udělal?Přiznám se, že mě trochu zaskočil značný provoz, přímo náměstím vede frekventovaná silnice. Toť nevýhoda menších měst, pokud žádají o stavbu obchvatu, mají slabší hlas, což je sice nespravedlivé, ale co já s tím?
Nad srovnávačkami uvádím jen adresu, odkud jsem si starou fotku, podle které jsem fotil já, vypůjčil. 
http://www.aukce-pohlednic.com/


http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/


http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/


http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/


http://www.aukce-pohlednic.com/


http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/


http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/

Na náměstí Míru jsem porovnal všechno, co jsem mohl a odsunul se pár kroků, kde před zámkem je jiné náměstí - Masarykovo. Hezký tichý prostor s kašnou, zrovna tam seděli školáci a se skicáky zřejmě provozovali výtvarnou výchovu. Hezké to tu je, ale vlastně jsem si těch pár fotek mohl leda uložit. Sice březen, kdy listí ještě nenarostlo, leč jehličnany neopadávají, alespoň ty, která tu náměstí krášlí. Jedno porovnání jsem vybral, aby bylo vidět, že nekecám.


A jsem zase na náměstí Míru. Tentokrát se dívám směrem opačným, než u předchozích srovnávaček. Jinak tato fronta domů je jižní, spíš jihozápadní.
 http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/


Tentokrát jde o frontu severovýchodní, budova s věžemi je škola a kostel svatého Bartoloměje je mimo záběr.
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/


Škola z opačného pohledu, vpravo je nároží, odkud se vine Havlíčkova ulice.
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/


V Heřmanově Městci mají krásný zámek, vlastně tvoři jednu frontu Masarykova náměstí a od náměstí Míru je kousek. Myslím, že ani pro důchodce, kteří zde mají domov, to není příliš daleko. Jak stárnu, tohle mě zajímá. Vždycky jsem žasnul nad názorem, že domov důchodců v zámku tři kilometry od civilizace je fajn, babičky a dědečkové tam mají čistý vzduch, hodně zeleně... já si vždycky dodal, že si tam pomalu zvykají na hřbitov... Moje maminka byla téměř až do smrti doma, na frekventované ulici, bylo-li hezky, vydržela sedět u okna a dívat se na auta, na lidi, rozčilovala se nad módou dnešních děvčat, že by to na sebe nikdy nevzala apod. Viděla život. Tak přesně domov důchodců v Heřmanově Městci je tam, kde je život. Krásný park, který je přístupný běžné veřejnosti, kousek na pivo, do cukrárny, za kafe a žloutkový věneček jsem dal 30 Kč, což Pražák uzná, že je skoro zadarmo. Dost keců a nějaké srovnávačky.
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/


Pohled z blízkosti zámku směrem po jihozápadní frontě náměstí Míru.
http://www.aukce-pohlednic.com/


Dlouho jsem hledal, kudy do parku, našel.
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/


Na závěr se vracím k pohledu na jižní roh náměstí. V poledne mi svítilo slunce přímo do ksichtu, tak jsem si na pohled přes dnešní autobusové nádraží počkat.
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/



Končím a mám dobrý pocit jako vždy u malého města. Fotek není příliš, vyznám se v nich a zbytečně nelítám sem a zase tam. I na hospodu vyjde čas. Hlavně vím, jak vypadá město Heřmanův Městec v kraji Pardubickém.

Bývá mým zvykem, že něco vyfotím v městě navíc jen pro sebe a protože nejsem sobec, nenechám si ony fotky pro sebe. Zde jsou.

Dalších mnoho srovnávaček z různých lokalit.

pátek 27. března 2015

Já a USA

Pustil jsem se do něčeho, co jsem neměl v úmyslu.
Můj vztah k USA.
Velmoc, která se chová jako velmoc, historie nás poučí, počet obětí stoupá, protože lidí na zeměkouli přibývá.
Ale budu mluvit o sobě.
Prožil jsem nálet amerického letectva v únoru 1945 v kočárku ve vyšehradském tunelu. Maminka mě vezla v kočárku od lékařky z Karlova náměstí do Podolí. Kolik chybělo, abych se stal dvouletou obětí? Kdo by pak psal pindy?
Maminka strachy umírala, já celou parádu prospal.
Hodně nevinných lidí umřelo, ví se, že šlo o omyl. Ve škole o omylu ani slůvka, prezentovali nám událost jako zvěrstvo americké armády. Teprve v důchodu, kdy mám čas se zajímat o historii, jsem objevil existenci náletů sovětské armády v Brně, Děčíně i jinde. Také při nich zahynuli nevinní. Zvěrstva? Nesmysl.
Hnusná válka, v jejím konci šlo o to, rychle s německým nacismem skoncovat. Možná oběti při náletech byly zbytečné, možná by jich bylo víc, kdo to všechno spočítá?
Každý život má svou cenu.
USA nám ve škole stavěli na roveň hitlerovskému Německu. Ke všemu jim přišili, že nám sem hází mandelinku bramborovou, přirozeného škůdce brambor. Vyrostl jsem v rodině odborového předáka a služky, táta se zapletl s KSČ, ale nějak jim to spolu nevyšlo, už v roce 1951. Myslím s komunistama, s mámou byl až do smrti.  Nezavřeli ho, byl jenom pěšákem a hlavně naše rodina byla chudá, nebylo jí co zabavit, ukrást.
Stali jsme se reakcionářskou rodinou, za což jsem po letech byl vděčný. Jako správní reakcionáři jsme poslouchali Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu, pokud se ji podařilo chytit. Dobře se pamatuju, že totéž poslouchali i v komunistických rodinách, jenom byli podělaní až za ušima.
Dodnes jsem pyšný na skutečnost, že moji rodičové, kteří neměli žádné vzdělání, pochopili, co tu sovětští kolaboranti, převlečení za členy KSČ, vytvářejí. Nepotřebovali Brežněvovy tanky v roce 1968, bylo jim dávno jasno, zatímco intelektuálové se dodnes přou, jak to vlastně bylo.
Teprve hodně pozdě jsem pochopil úlohu americké armády v Evropě. Poraženému Německu pomohli na nohy, pracovití Němci se chopili příležitosti a za 70 let se z Německa stalo území, odkud v žádném případě nehrozí válečný konflikt. Po první světové válce Američané odešli a víme, co se stalo. V současnosti si lze těžko představit mírumilovnější národ než jsou Němci.
Po náletu, který jsem prožil před 70 lety ve vyšehradském tunelu, jsem žil prakticky celý život v míru. To není málo, jsem vděčný americké armádě. Nedovedu si představit, že by proti sovětské jaderné moci stála jen síla britská a francouzská. 
Vůbec si nemyslím, že Američané jsou beránci. Jde o velmoc. Kolik mají na svědomí životů? Kolik Sovětský svaz? Kolik bylo obětí v třicetileté válce, nesmějte se, tenkrát bylo podstatně méně obyvatel, kolik v křížových výpravách, kolik, s prominutím, v husitských válkách? Kolik mají na svědomí britští kolonialisté, kolik ti, co vyvrátili kvetoucí Římskou říši. A praotec Čech nikoho nezabil cestou na Říp? Nebudu pokračovat.
Kdo má čas a nervy, může si přečíst Solženicyna, kolik zavraždili lidí sovětští komunisti.
Pokud vybírám jen oběti, které se mi hodí do krámu, jsem lhář. 
Nesnáším stádnost, nezúčastňuju se petičních výzev na podporu Američanů, proti Američanům, řídím se svou hlavou, která může být blbá. Ale názory jsou moje, ne vyčtené. z článků, které často napsal nějaký čmouda, jemuž jde o pochvalu od šéfredaktora a následný honorář.
Označovat přejezd pěti set amerických vojáků za okupaci, já nevím, jak bych to nazval, nic mě nenapadá.
Nedá mi to, ale dodatek připojím. V letech před rokem  1989 jsem kupoval Svobodné slovo, což byl název spíš legrační. Deník v podstatě kolaborantské Socialistické strany musel nejdůležitější zprávy opisovat z Rudého práva. 
V době Gorbačova se daly v sovětském tisku najít informace, které u nás cenzura nepustila. Jeden den v týdnu byla ve Svobodném slově stránka ze sovětského tisku, která našim nejvyšším asi moc nevoněla, ale přece jenom Sovětského svazu se ti komunističtí pidimužíci báli.
Hned po 17.listopadu 89 bylo Svobodné slovo v čele, ráno jsem si pro něj jezdil do Melantrichu na Václavák. Balkón Melantrichu bylo místo, kde poprvé před zaplněným Václavákem vystoupil Václav Havel. Kdo to zařídil, se asi ví, určitě to nebyl předseda rozšafný Bohuslav Kučera, jenž těžko chápal, která bije.
Československá strana socialistická měla našlápnuto do výšin. Podle historie byla pokračovatelkou Národních socialistů, kterým se sice oponenti posmívali, že jsou "brkáči", pro brko v jejich znaku, ale z jejích řad pocházela komunisty popravená doktorka Horáková a jiní významní oponenti komunistů, za což se tenkrát přinejmenším zavíralo do kriminálu.
Bylo třeba vyměnit vedení, zvolen byl mladý právník Jiří Vyvadil. Osobně mi byl sympatický, bylo z něj cítit mládí, viděl jsem sice předvolební vystoupení, kde legraci obstarával legendární Vladimír Škutina, protože Vyvadil byl spíš v roli panáka. Úplně jiný typ, než Josef Lux, kterého si dali do čela Lidovci.
Už se nepamatuju, jsem starý, ale myslím, že jsem Vyvadila a spol. ve volbách v roce 1990 volil. Partaj s tradicí prosrala, co se dalo, dá se říct, že zanikla, přestože pořád někde figuruje v jakýchsi obskurních sdruženích. Stát jim vrátil majetek, velký, z toho se dá přežít. Ambiciózní Vyvadil se časem uklidil k sociálním demokratům, tam byla větší možnost, stal se z něho senátor, později i ústavní soudce. V roli soudce byl spíš neúspěšný.
JUDr. Vyvadil, už ne mladý, se stal hlavou protestů proti americké "okupaci". Nechce se mi napsat přímo názor na něho, bojím, že bych mohl použít žalovatelné slovo, víte asi jaké, co?
Myslím, že tenhle je člověk je natolik schopný, že zkurví kdeco, už teď je na facebooku za kašpárka. Takže jsem optimista. Až se někde objeví se semelovou (malé písmeno v příjmení je úmyslné), může to být docela prdel.
Ještě jednou, na závěr, opakuju, že jsem rád, že americká armáda je v Evropě, nepůjdu je vítat, nejsem ani vítací ani petiční typ.
A teď už budu psát jenom o svých toulkách.







neděle 22. března 2015

Po trase Posázavského Pacifiku, díl druhý

Ano to je adresa prvního dílu putování po trase Posázavského Pacifiku. Místa, odkud jsem čerpal ze starých fotek, nabrala zimní fazónu, listí spadlo, aby udělalo místo pro nové, jarní. A já popojížděl a fotil.
Byl jsem zde mnohokrát, někde jsem udělal srovnávačky čtyři, někde jednu, někde nic.
Vlastně jsem provozoval turistiku tak jako kdysi. Chodil a koukal.
Začal jsem v listopadu, události mě dokopaly k jakémusi závěru teď v březnu. Bylo na čase, za chvíli se všechno zazelená.

TÝNEC NAD SÁZAVOU
Moji příbuzní z Benešovska říkali Tejnice. Jako dítě jsem se uškleboval, že teta ani neví, jak se to kolem jmenuje. Už se neposmívám. Tohle skutečně v době vegetace fotit nešlo.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.posazavsky-pacifik.cz/
Fanouškům nostalgického "Pacifiku" doporučuju tuhle adresu. Stráví u ní několik večerů.


Hezký pohled, že? Přece nebudu vybírat mezi dvěma podobnými srovnání, když je internet nekonečný, tedy málem.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.fotohistorie.cz/


Most přes Sázavu postavený, později předělaný, lidem pořád něco nestačí.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/


KRHANICE
Vláčkem dvě stanice do Krhanic. Posledně jsem tu hledal a hledal, teprve před odjezdem mi došlo, že vesnice Krhanice je od železniční zastávky kousek dál.
Tuhle pohlednici mi poslal pan Vojtěch Pavelčík, fotograf, který leccos vydává a také se zabývá odkazem fotografa z první republiky Josefa Dvořáka z Davle. Myslím, že nikdo neprohloupí, když se jukne na adresu:
http://www.dvorak-davle.cz/html/kniha.html
Pan Pavelčík někde narazil na mou pohlednici z Krhanic, bude následovat a tak jsme učinili výměnu.
Hospoda tu dnes není, ale jak jsem viděl, lahváč se zde koupí. Družní místní občané mi poradili jak dál, kdepak, vesnice je vesnice.


To je pohlednice, kterou jsem objevil v balíčku pohlednic mého táty. Nějaký známý mu důležitě píše, že tady bydlí. Nevím, jestli se tu dá dnes bydlet, ale na ceduli před hospodou lákali na domácí stravu. Byla neděle a já měl sebou karbanátek.



Už na předchozí pohlednici je škola vidět, tak detail. Dost rozmazaný, pokud se nelíbí, nedívejte se.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.posazavsky-pacifik.cz/


PROSEČNICE
Je to s mým chozením na levačku, ale vracet se na vlak nebo pokračovat dál, tak nemožný zase nejsem. Sanatorium v Prosečnici má pro mě trochu úsměvnou i smutnou vzpomínku. Moje maminka zde byla asi dva měsíce ve věku 86 let. Jezdil jsem za ní na návštěvu, pokud bylo počasí, naložil jsem ji do pojízdného křesla, přivezl jsem dorty, na peróně byla hospoda, tam jsem ji objednal kafe a pokecávali jsme. Ona se bavila nahlas na účet ostatních lidí, třeba "To je vošklivej chlap" nebo "Co to má ta ženská na sobě."
Za dva roky jsem ji sem vezl podruhé, ale to už mi tu umřela, už jsme do hospody nechodili, jenom jsem ji nosil čerstvé kafe v hrnečku.
Od té doby jsem tady nebyl, až dnes.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.posazavsky-pacifik.cz/


V hospodě jsem si dal pivo, vzdychnul nad vzpomínkou a odjel do Prahy.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.posazavsky-pacifik.cz/


KAMENNÝ PŘÍVOZ
Sem se dá krásně jezdit s dopravním podnikem města Prahy. Protože už mi bylo 70, jezdím touto dopravou zadarmo, na občanku. Proto se všichni těšte, jak v sedmdesáti ušetříte. Vlastně jsem to zmatlal, nejdřív jsem byl v Jílovém, pak jsem jel sem, měnit už to nebudu, vlastně o nic nejde. Řekl bych, že to je asi 15 let, co jsem v téhle hospodě v plné vodácké sezóně byl perfektně obsloužený, pojedl výborné jídlo, o pivu nemluvě. Teď, v únoru jsem do hospody zalezl, dal jsem si guláš, že by se vařící televizní celebrity styděly. Mladý hostinský, kterého zřejmě práce baví, mi dokonce sám vyťukal heslo na wifi připojení, věděl, že si dám i kávu, prostě hospodský.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.kamennyprivoz.cz/czech/historickefoto.aspx


Ještě další dvě srovnávačky jsem vyčuchal, ruku do ohně bych za ně nedal, ale mně se líbí, komu ne, nebudu se s ním hádat.









Ještě jednou jsem se sem vydal, chtěl jsem porovnat viadukt v Žampachu, což se mi nezdařilo, ale vezl jsem si fotku školy.  Poté mi zůstal čas na hospodu. Rozmýšlel jsem, jestli mám přejít most k hospodě, na kterou jsem před chvílí pěl chválu. Zlákala mě restaurace U vemenáče, na první pohled ošklivá, uvnitř ráj. Nosili na stůl taková jídla, že jsem si málem objednal, přestože jsem byl najedený. Obsluha bez závad, zjevně hledáte-li ráj hospod, Kamenný Přívoz je horkým kandidátem.
Ještě jedna věc, jel jsem do Prahy autobusem PID a v Praze jsem postrádal tablet. Jsem v poslední době ještě zmatkovější než jindy. Už jsem si hledal doma, co bych si koupil jiného, ale nakonec jsem se dovolal na provozovnu firmy Arriva, která linku provozuje a tam mě potěšili, taška s tabletem se v autobuse našla, pokus o odměnu pro nálezce byl tvrdě odmítnut. Děkuji dispečinku firmy Arriva.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.posazavsky-pacifik.cz/


JÍLOVÉ U PRAHY
Ze stanice Budějovická jsem tady coby dup. Posázavský Pacifik sice jezdí tři kilometry od města, ale městečko ke kraji nějak patří. Je tu hezky, možná je moje galerie srovnávaček trochu monotónní, ale snad aspoň trochu ukazuje změny na náměstí, dnes se jmenuje Masarykovo.












Z Masarykova náměstí směrem ku Praze je ulice Pražská.


Abych dokázal, že Posázavský Pacifik jede Jílovým, pak tedy nádraží, které je ve vsi Kabáty, která stejně patří pod město Jílové. Byl jsem tu jednou, slunce v protisměru bylo tak ostré, že jsem zde byl zbytečně. Vrátil jsem se sem ještě jednou, to jsem popsal v článku
http://vencovypindy.blogspot.cz/2015/03/bajny-mednik.html,
takže koho moje pindy zajímají, může si je najít.


LUKA POD MEDNÍKEM
Loni na podzim nebylo možné houštím prohlédnout. Listí spadlo, zároveň se činili dřevorubci nebo spíš čističi kolem trati. Výletní restaurace A.Šváchové zde dnes není, ale pár kroků odtud je hospoda, o které píšu právě v avizovaném článku "Bájný Medník"
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.posazavsky-pacifik.cz/


PIKOVICE
I zde jsem byl dvakrát. Vyjet si porovnávat minulost a dnešek a minulost nechat doma v knihovně, to může jen sklerózou postižený penzista. Hned první fotka je na území obce Petrov u Prahy. No dobře, stanice se tak jmenuje, ale stejně jsme v Pikovicích. Medník byl tenkrát vidět lépe.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.posazavsky-pacifik.cz/


V roce 1969 došlo vinou dešťů k sesuvu půdy a jakýsi pohotový fotograf fotil. Já to nebyl. Následky byly vidět dlouhá léta.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.posazavsky-pacifik.cz/


Já nevím, jestli jsem se aspoň trochu trefil. Pikovice od trati. Jediný záchytný bod je bývalá Buriánkova restaurace, která stále stojí a vaří a čepuje. Myslím, že ji nazývají U Kukulínka.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Tomáše Dvořáka Pražské výletní restaurace, které vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2010.


DAVLE
Z Pikovic je na soutok Sázavy s Vltavou do Davle kousek. Před lety už nestačil starý davelský most přes Vltavu, byl postavený větší, silniční, podle mě ošklivý, na druhou stranu já taky nejsem nejhezčí. Když se staví nový most, vždycky to odnese kousek původní krajiny. Budova honosné restaurace U topolů, kde byl i altánek s opicemi a kanáry, zůstala stát, je však tak nějak opuštěná, řekl bych smutná. Podle jídelníčku, zveřejněného v publikaci, to nebyla nejlevnější hospoda.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Tomáše Dvořáka Pražské výletní restaurace, které vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2010.


Ještě pohlednici, kterou jsem zakoupil někdy kolem roku 1970. Tehdy tu hospoda bývala, řádila zde Jednota, altánek pro opice tu už nebyl, pivo nalili. Pokud se moje stále děravější paměť nemýlí, byl jsem zde ještě později se svými dětmi.


Přešel jsem starý davelský most, který je dnes určen pěším nebo cyklistům a na hlavní silnici jsem vyrobil toto porovnání.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/


I v Davli mám svou oblíbenou hospodu. Bendova restaurace mě ani tentokrát nezklamala. Ptáček s knedlíkem, nechte si chutnat.
To už jenom na závěr, aby případný čtenář nemyslel, že autor srovnávaček myslí jenom na historii.
Nazval jsem tento článek ... díl druhý. Zatím nemám další fotky, ale myslím, že se časem nějaké seženou a že by mohl být i další díl.
Třeba Libřice přes Vltavu, určitě někde takové fotky mám, ale kde?


Další srovnávací fotky z různých lokalit









sobota 14. března 2015

Bájný Medník



Slovo bájný vypadá pro neznalého jako laciná legrace. Já vím, Říp, Blaník, Radhošť jak se další hory olepené s historií pravdivou spíš vypohádkovanou, jmenují.
Medník má výhodu. Z tohoto záběru vypadá jako větší krtčí hromádka, ale jeho proslulost není vybájena jakýmsi Kosmou nebo jiným psavcem.
Pod Medník jezdili trampové, čundráci, vandráci, jejich bohatší příbuzní, kteří si stloukli ze dřeva sroubek, ve kterém se nesvítilo, zato se tu dobře spalo po návštěvě místní knajpy.
Nechce se mi psát o tehdejší situaci, narvané vlaky, kytary, zpěv, řev.
Ve čtvrtek dopoledne nastupujeme v Braníku asi čtyři, nádražní hospoda ctí tradici, je otevřená už od sedmi.
Žlutý vláček, lezu po schůdkách, ale co to?
"...z oblaků až k tobě doletí, podle nich budeš mít děti tři, ty budou krásné tak jako jsi ty, dobrou noc, má drahá, tak už spi..."
Bože, kde se tu vzaly pampelišky?
Blbý?
Doporučuju poslouchat texty některých módních muzikálů, a to ještě vyklopíme vstupné vosum stovek a za ty prachy chytře pokyvujeme, přece nepřiznáme, že jsme prachy vyhodili.
Důchodci. Kdo jiný by měl čas ve čtvrtek dopoledne. Ti lidé se těší jak děti na školní výlet.
Vystupuju v Pikovicích, parta jede dál.
Pikovice, odkud Medník vypadá málem jako hora.

Štrachám se po vesnici, je zima, chvílemi skoro prší, zapomněl jsem doma knížku s fotkami, neudělám všechno, už jsem se smířil se situací, že zapomínám ještě o něco víc než celý život.
Mohl bych do hospody, ale dojedu do Jílového, tam mám vyrobit jedno srovnání, zpáteční vlak pak jede za dvě hodiny, zajdu na oběd, nepospíchám, vždyť jsem v důchodu.
Byl jsem tu už nedávno, slunce svítilo tak ostře v protisměru, že jsem focení zabalil. Dnes ne, je pošmourno, už mám všechno vymyšlené, celá operace trvá pět minut a v klidu stíhám zpáteční vlak do Luk pod Medníkem, s čímž jsem nepočítal. Tam mám ještě jednu starou fotku, která se mi na podzim nepovedla, zájmový objekt byl zarostlý.
Viděl jsem při cestě do Jílového, že v hospodě v Lukách jakoby světýlko svítilo.  I Jeníček a Mařenka dali na světýlko. Jdu kolem hospody a slyším zpěv. Bože, oni jsou tady! Ne ježibaba, trampové.
Podklad pro srovnávací fotku mi trval chviličku, už jsem se těšil do hospody, což může posoudit jedině člověk, který je vymrzlý, žíznivý, hladový. Měl jsem sebou jabka, dobře, jsou zdravá...
Hospoda normálně otvírá ve všedni den ve 4 odpoledne, je chvíle po poledni, snad nemají uzavřenou společnost, připravuju si nešťastný ksicht.
Nebylo třeba, sympatický hospodský mi rukou ukazuje volný stůl. Objednávku piva považuje za slušnost.
Přichází paní a nabízí spoustu lahůdek. Málokdy je možné vidět takové lidi, kteří pochopitelně chtějí vydělat, ale zjevně je baví jejich práce. Jakoby je nezajímaly michelinské hvězdičky.
Objednal jsem si špecle, můžu tomu říkat halušky, se zelím a proužky uzeného. Vůbec mi nevadí, že chvíli čekám, dostávám na stůl krásnou keramickou nádobu s pokličkou a pod ní dobrota.
A k tomu trampské odrhovačky, hospoda plná, málem se mi chce řvát s nimi. Sedm kytaristů, Eric Clapton by se ztratil.
Moji vrstevníci, nebudu se označovat za čundráka, byli mi odjakživa sympatičtí, rodiče mi nedovolili tuhle společnost, hnutí mě minulo. Škoda? Co všechno člověk v životě nestihne...
"... umlkly bendža, ztichly kytáry, sbohem buď mé děvče z Montány..."
Další pivo.
"...jen ty má Sázavo, říčko v klínu skal..."
Babča, v obličeji červená, asi si dala panáka, zítra spolkne lék na tlak, má radost, kdy tohle zpívala, před 50 lety? Vždyť to bylo včera.
Nejmladší kytarista se určitě narodil ještě za Stalina.
Sedmero kytar, když se někdo potřebuje vysmrkat, muzika se nezastaví.
Pán, který vypadá, že všechno řídí, na hlavě půlcentimetrový sestřih místo dříve módní přehazovačky typu Jana Přeučila nebo Mariána Čalfy, odkládá kytaru, asi jde čurat, úplný lídr to asi není, ostatní hrajou dál.
Miluju jazz a blues, ale sem se nějak nehodí.
Trochu je mi líto, že jsem jen náhodný divák.
Kdo tyhle lidi svolal? Sami se asi domluvili.
Hospoda, která otevře, připraví jídla, úžasná situace. Jak to je možné, bez marketingu, bez placených píár agentů a jiných budižkničemů.
Hosté neplatí nájem sálu, prostě sedí v hospodě, podobné, do jaké v mládí chodili.
Když náhodně zahlédnu v televizi takzvanou zábavu pro normálního člověka, otvírá se mi kudla v kapse, protože z interpretů jenom teče touha po prachách.
Nejsem člověk, který by se rozhořčoval nad pokleslým vkusem, protože co když ten pokleslý vkus je zrovna ten můj.
Vlastně ať si každý vybere, jestli usne po pár pivech za 23 v hospodě pod Medníkem nebo u televize při předávání slavíků, lvů, či jiných zvířat.
Mohl bych dál přemýšlet o lidové zábavě, ale nechám toho.
Za necelé dvě stovky jsem strávil v příjemné společnosti dvě hodiny.
Ještě mě napadlo, nikde jsem neviděl nápis, že by hospoda byla kuřácká nebo naopak. Jsem nekuřák a občas se zastávám kuřáků, tolik jsem mezi nimi prožil v zakouřených hospodách.
V sále hospody nikdo nekouřil, odcházel jsem na vlak a viděl jsem malou skupinku s čvaňhákem. Možná to nebude tak strašný malér, až kouření z hospod zmizí.
Měl jsem radost z příjemně stráveného dne, o to víc, že nešlo o plán, ani o akci Kudy z nudy, cítil jsem se jako spolutvůrce.
Ale hospodu jsem si musel vyfotit.



Srovnávací fotky? Snad budou.








čtvrtek 5. března 2015

Zimní procházky Prahou

Člověk míní...
Stanou se v životě věci. Mám rád stále něco nového, ale některých událostí bych se rád zřekl.
V 71, spíš ve 72 letech mám většinu života za sebou, ale i ten zbytek mi byl dán, žít se musí.
Jelikož v posledních letech patří k mému životu šmajdání po městech podle starých fotek, budu pokračovat. Vlastně jsem po Praze chodil, hlavně v místech, kde mi spadalo listí a tím se otevřely pohledy v době vegetace neviditelné.
Tápu, co jsem již zveřejnil v blogu "Přehled srovnávacích fotek" a co ne.
Našel jsem těchto 15 srovnávaček, které určitě nebyly na blogu "Vencovy pindy"
Takže pokračuji v pindání. Trochu mi vypadly z hlavy příhody, které se při potulkách staly, takže budu tentokrát tišší, což potěší lidi, kteří moje textíky přeskakují.
Ani si nejsem jistý, kde jsem sebral staré fotky. Jsem zvyklý zveřejňovat pramen, tentokrát tápu.

Aspoň poznám, Prahu bych měl znát.
Zde je Malostranské náměstí. Jediný strom na náměstí v tomto záběru velice stíní, takže jsem počkal na listopad resp. leden. Nové řešení náměstí se bude konat asi dost brzo, strom má padnout, část urbanistů je proti, nejsem odborník, nemám rád, když místo náměstí je lesopark, ale tenhle strom, když je jediný, bych nechal stát. Dobře ale, že zmizí to šílené parkoviště.


Jsem na břehu Vltavy. V létě jsem tu byl, to Karlův most, Křižovnický klášter, v pozadí Národní divadlo, to všechno vidět nebylo. Navíc nadílka vodního ptactva.


Náměstí Jana Palacha. Pohled do ulice 17.listopadu, vlevo Rudolfinum, vpravo Umělecko průmyslové muzeum.


Rudolfinum, nádherná stavba postavená pro provozování hudby. Odešla monarchie, v budově zasedal parlament, za komunistů Dům umělců, teprve po roce 1989 budova začala sloužit původnímu účelu. Dovoluji si zveřejnit hned čtyři porovnání, hlavně proto, že jsem měl k dispozici čtyři historické fotky a vyhazovat nic neumím.











Krannerova kašna na Smetanově náměstí.


Když už jsem na Smetanově nábřeží, jsem rád, že jsem měl starý pohled na Hradčany.


Jsem na Václavském náměstí. Tuhle fotku jsem našel na Facebooku s poznámkou, že jde o stavbu metra. V roce 1967 se ovšem v těchto místech zdaleka nestavělo. Šlo o podchod, který byl hotový v roce 1968 a zatěžkávací zkoušku provedly sovětské okupační tanky v srpnu.


Dům na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice, který pravděpodobně v této podobě zmizí ze světa. Bojuje se za jeho záchranu, není památkově chráněný, stavební povolení je vydáno... Uvidíme.


Táž lokalita z odstupu.


Národní muzeum. Při focení jsem měl radost, že budovu zdobí velký portrét Václava Havla, jenže Václav svatý nám ho zakryl.


Karlovo náměstí, pohled po východní frontě, kolem kostela svatého Ignáce, v pozadí Novoměstská radnice.


Končím pohledem napříč náměstím od východu k západu.


Měl jsem v plánu více, no snad tu ještě nějaký čas pobudu a někam se ještě došourám.

Další srovnávačky z různých lokalit