Když jedu za srovnávacími fotkami vlakem mimo Prahu, mám jakousi představu, co budu provádět, protože moje vnitřnosti mi zakazují sednout do hospody a přemýšlet. Něco vždycky ve foťáku přivezu.
Někdy na jaře jsem se otázal na Facebookové skupině Vyšehradskej jezdec, jestli můžu nějaké fotky použít, těch vhodných fotek zase nebylo přespříliš, už jsem viděl srovnávačky hotové. Smůla, že bydlím v Podolí, což mě opravňovalo k přesvědčení, že tohle zmáknu levou rukou za půlden a ještě se zastavím ve vinotéce.
Podle současného počasí už je snad zase jaro. Celé moje snažení vypadalo tak, že jsem jel kolem míst, kde jsem věděl, že mám porovnávat, sem tam jsem cvaknul foťákem, který vlastně dnes necvaká. Na srovnávačkách, které zde předkládám je vidět, že jsou vyráběny v různých ročních dobách a tak slovo procházka je jenom slovem. Nikdy jsem ji v tomto pořadí neabsolvoval, ač bych mohl, kdybych chtěl.
Jenom malou chvilku se zastavím u výrazu Vyšehradskej jezdec. Byl jsem tenkrát malej kluk, slyšel jsem leccos. Páskové, nikoliv chuligáni, tehdy ještě ne, byli to páskové, šli ve svém obdivu k západní kultuře tak daleko, že začali ničit, co se dalo, nosili podivné účesy, kalhoty jako trubky, opíjeli se a pak ničili socialistický majetek.
Tak nám to nějak říkali ve škole. Mladí lidé, jimž debilní komunistický režim nedovoloval poslouchat moderní muziku, již má každá generace jinou, aby se odlišili od dospělých. "Páskové" poslouchali zahraniční stanice "mjúnik" nebo "laxík", muziku napodobovali, magnetofony nebyly, těžko něco nahrávat, někdo se naučil i drobet zabrnkat.
Zatančili si, trochu piva nebo sklenku vína k tomu, podle dneška spíš patoků, byli temperamentní jak mládež bývá, praskla nějaká židle a komunisti mnohé z nich odsoudili natvrdo do kriminálu coby protisocialistické živly. Ó, jak nás bránili. Aby z nás nevyrostli nepřátelé.
Jak jsem již jednou podotkl, historické fotky jsem okopíroval z FB stránek Vyšehradskej jezdec, jsem rád, že tento název existuje a připomíná komunistickou blbost. Určitě někdo poznamená, že byly tenkrát sociální jistoty. Byl jsem dítě, tak se na ně dobře pamatuju. Děkuju, nechci.
Tak zde je procházka, která fakticky procházkou nebyla. Jen si ji představuju. Z Palackého mostu slezu na smíchovské straně, sejdu na náplavku v místech, kde dnes je botel Albatros. Vidím v dáli, za železničním mostem skálu, kde někde bydlela bájná kněžna Libuše a taky vzpomenu na předchůdce Josefa Váni Horymíra, který se svým Šemíkem zdolal překážku, proti které je pardubický Taxis legráckou.
Po náplavce podejdu železniční most. Pohled na vyšehradskou skálu a nábřeží u tunelu. Z dnešního snímku je jasné, že v době vegetace bych viděl prd.
Lávka pro pěší na železničním mostě existovala už za Rakouska, ale teprve v roce 1921 byla zrušena povinnost chodců zaplatit mostné. Je to hodně dlouho, ale dost dobře se mi podařilo najít místo, kde stávala budka a v ní vydřiduch.
Tak tohle je pohled, kvůli kterému občas vlezu na železniční most. Staré Podskalí a dnešní stav.
V roce 1905 se upravovalo vltavské nábřeží, vyšehradská skála už byla provrtána a Pražáci chtěli jezdit do Podolí tramvají. V cestě byl Botič. Dnes se tahle ulice jmenuje Vnislavova, po někom z těch, kteří možná kdysi existovali nebo je stvořil Václav Hájek z Libočan. Byl jsem tady třikrát, stále se mi nedařilo chytit správný směr, hlavně kvůli spoustě aut, které tam postávají neděle nevyjímaje.
Když už někdo vyleze na hradby, což není tak strašná námaha, i dědek mého ražení se nahoru vysouká, asi nezapomene kouknout dolů, tohle je podolský přístav, v lidové mluvě Háfn. Podolí je moje první bydliště, kam mě rodiče přivezli od Apolináře a budu se mu věnovat již brzy, taky mám něco hotového, něco ne.
Rotunda svatého Martina už je Vyšehrad sám. Bez turistů. Nevím, jestli by dnes člověka nechali roztáhnout deku a hodit opalovačku.
Už jsem prošel Leopoldovou branou do ulice V pevnosti, u domu, kde bydlívala spisovatelka Popelka Biliánová, se otáčím. Strom vedle dnes žlutého domu je stále týž jako v roce 1940.
Další brána je Táborská. Projdu-li jí, jsem vlastně již na Pankráci, který jako čtvrť neexistuje, všechno jsou Nusle. Co to tu v pětačtyřicátém zbourali? Ve škole nás tenkrát učili něco o barbarském náletu amerických letců. Byli to opravdu Američané a byl to omyl spojenců Rudé armády. Válka je hnusná. Byly mi tehdy necelé dva roky, prý jsem nálet prospal ve vyšehradském tunelu, kde byla schovaná moje maminka s kočárkem. Málem jsem nebyl, aniž bych poznal internet.
Ulice Na Pankráci před velkými změnami této oblasti v šedesátých letech. Jen podle popisných čísel jsem se nějak zorientoval.
Nároží ulice Na bitevní pláni a Viktorinova. Jakoby se léty nic nezměnilo, ale vpravo je vidět roh mohutné budovy, které slouží školství, pokud mě moje chatrná paměť úplně neklame, bývalo to snad ruské gymnázium. Nebo sovětské?
Prošel jsem se po Pankráci, došel do ulice Na Dolinách. Jméno samozřejmě mám spojené s Podolím, nikdy mě nenapadlo, že horní část ulice patří administrativně do Nuslí, lidově na Pankrác. Jako malý kluk jsem slýchal o velkých bitvách Podoláků s Pankračáky. Asi všechno bylo hodně přibarvené, občas nějaká rvačka, dneska se mladí utkávají na internetu, už je nebaví chodit sbírat šutráky a rozbíjet těm hajzlům hlavu. Hranice mezi Podolím a Pankrácí.
Pár kroků a jsem v Podolí, jsem doma. Mám dost věcí připravených, doufejme, že mi to nebude trvat celé měsíce, v mém věku by to mohlo znamenat na věky.
Mnoho dalších srovnávacích fotek z různých lokalit zde
Někdy na jaře jsem se otázal na Facebookové skupině Vyšehradskej jezdec, jestli můžu nějaké fotky použít, těch vhodných fotek zase nebylo přespříliš, už jsem viděl srovnávačky hotové. Smůla, že bydlím v Podolí, což mě opravňovalo k přesvědčení, že tohle zmáknu levou rukou za půlden a ještě se zastavím ve vinotéce.
Podle současného počasí už je snad zase jaro. Celé moje snažení vypadalo tak, že jsem jel kolem míst, kde jsem věděl, že mám porovnávat, sem tam jsem cvaknul foťákem, který vlastně dnes necvaká. Na srovnávačkách, které zde předkládám je vidět, že jsou vyráběny v různých ročních dobách a tak slovo procházka je jenom slovem. Nikdy jsem ji v tomto pořadí neabsolvoval, ač bych mohl, kdybych chtěl.
Jenom malou chvilku se zastavím u výrazu Vyšehradskej jezdec. Byl jsem tenkrát malej kluk, slyšel jsem leccos. Páskové, nikoliv chuligáni, tehdy ještě ne, byli to páskové, šli ve svém obdivu k západní kultuře tak daleko, že začali ničit, co se dalo, nosili podivné účesy, kalhoty jako trubky, opíjeli se a pak ničili socialistický majetek.
Tak nám to nějak říkali ve škole. Mladí lidé, jimž debilní komunistický režim nedovoloval poslouchat moderní muziku, již má každá generace jinou, aby se odlišili od dospělých. "Páskové" poslouchali zahraniční stanice "mjúnik" nebo "laxík", muziku napodobovali, magnetofony nebyly, těžko něco nahrávat, někdo se naučil i drobet zabrnkat.
Zatančili si, trochu piva nebo sklenku vína k tomu, podle dneška spíš patoků, byli temperamentní jak mládež bývá, praskla nějaká židle a komunisti mnohé z nich odsoudili natvrdo do kriminálu coby protisocialistické živly. Ó, jak nás bránili. Aby z nás nevyrostli nepřátelé.
Jak jsem již jednou podotkl, historické fotky jsem okopíroval z FB stránek Vyšehradskej jezdec, jsem rád, že tento název existuje a připomíná komunistickou blbost. Určitě někdo poznamená, že byly tenkrát sociální jistoty. Byl jsem dítě, tak se na ně dobře pamatuju. Děkuju, nechci.
Tak zde je procházka, která fakticky procházkou nebyla. Jen si ji představuju. Z Palackého mostu slezu na smíchovské straně, sejdu na náplavku v místech, kde dnes je botel Albatros. Vidím v dáli, za železničním mostem skálu, kde někde bydlela bájná kněžna Libuše a taky vzpomenu na předchůdce Josefa Váni Horymíra, který se svým Šemíkem zdolal překážku, proti které je pardubický Taxis legráckou.
Po náplavce podejdu železniční most. Pohled na vyšehradskou skálu a nábřeží u tunelu. Z dnešního snímku je jasné, že v době vegetace bych viděl prd.
Lávka pro pěší na železničním mostě existovala už za Rakouska, ale teprve v roce 1921 byla zrušena povinnost chodců zaplatit mostné. Je to hodně dlouho, ale dost dobře se mi podařilo najít místo, kde stávala budka a v ní vydřiduch.
Tak tohle je pohled, kvůli kterému občas vlezu na železniční most. Staré Podskalí a dnešní stav.
V roce 1905 se upravovalo vltavské nábřeží, vyšehradská skála už byla provrtána a Pražáci chtěli jezdit do Podolí tramvají. V cestě byl Botič. Dnes se tahle ulice jmenuje Vnislavova, po někom z těch, kteří možná kdysi existovali nebo je stvořil Václav Hájek z Libočan. Byl jsem tady třikrát, stále se mi nedařilo chytit správný směr, hlavně kvůli spoustě aut, které tam postávají neděle nevyjímaje.
Když už někdo vyleze na hradby, což není tak strašná námaha, i dědek mého ražení se nahoru vysouká, asi nezapomene kouknout dolů, tohle je podolský přístav, v lidové mluvě Háfn. Podolí je moje první bydliště, kam mě rodiče přivezli od Apolináře a budu se mu věnovat již brzy, taky mám něco hotového, něco ne.
Rotunda svatého Martina už je Vyšehrad sám. Bez turistů. Nevím, jestli by dnes člověka nechali roztáhnout deku a hodit opalovačku.
Už jsem prošel Leopoldovou branou do ulice V pevnosti, u domu, kde bydlívala spisovatelka Popelka Biliánová, se otáčím. Strom vedle dnes žlutého domu je stále týž jako v roce 1940.
Další brána je Táborská. Projdu-li jí, jsem vlastně již na Pankráci, který jako čtvrť neexistuje, všechno jsou Nusle. Co to tu v pětačtyřicátém zbourali? Ve škole nás tenkrát učili něco o barbarském náletu amerických letců. Byli to opravdu Američané a byl to omyl spojenců Rudé armády. Válka je hnusná. Byly mi tehdy necelé dva roky, prý jsem nálet prospal ve vyšehradském tunelu, kde byla schovaná moje maminka s kočárkem. Málem jsem nebyl, aniž bych poznal internet.
Ulice Na Pankráci před velkými změnami této oblasti v šedesátých letech. Jen podle popisných čísel jsem se nějak zorientoval.
Nároží ulice Na bitevní pláni a Viktorinova. Jakoby se léty nic nezměnilo, ale vpravo je vidět roh mohutné budovy, které slouží školství, pokud mě moje chatrná paměť úplně neklame, bývalo to snad ruské gymnázium. Nebo sovětské?
Prošel jsem se po Pankráci, došel do ulice Na Dolinách. Jméno samozřejmě mám spojené s Podolím, nikdy mě nenapadlo, že horní část ulice patří administrativně do Nuslí, lidově na Pankrác. Jako malý kluk jsem slýchal o velkých bitvách Podoláků s Pankračáky. Asi všechno bylo hodně přibarvené, občas nějaká rvačka, dneska se mladí utkávají na internetu, už je nebaví chodit sbírat šutráky a rozbíjet těm hajzlům hlavu. Hranice mezi Podolím a Pankrácí.
Pár kroků a jsem v Podolí, jsem doma. Mám dost věcí připravených, doufejme, že mi to nebude trvat celé měsíce, v mém věku by to mohlo znamenat na věky.
Mnoho dalších srovnávacích fotek z různých lokalit zde
2 komentáře:
Pěkná práce .Výborný.Jen bych potřeboval vědít co je to ten
"mjúnik"
V 50.letech vysílala vysílačka z Mnichova pro americké vojáky. Mnichov, německy München, měl anglický název, který my slyšeli jako "mjúnik jú es ej". Doufám, že to tak nějak bylo... Jestli si to někdo pamatuje líp, rád všechno opravím, odvolám, třeba i odprosím.
Okomentovat