středa 28. ledna 2015

Podolí ze sbírky Michala Kvapila

Pan Michal Kvapil je podolský rodák, který sbírá historické fotgrafie z Podolí. Přečetl si na mém blogu nějaké vzpomínky na Podolí, jelikož i já jsem také místní rodák.
Sice vyznávám tuláctví, ale k stáru jsem se do Podolí vrátil, myslím, že to už tady doklepu. Mám srovnávací fotky z poloviny Čech a ze svého rodiště skoro nic. Od Michala Kvapila jsem dostal spoustu kopií z jeho sbírky a přepadla mě stařecká nostalgie. 
Už na podzim jsem leccos obcházel, bylo mi jasné, že musím počkat na zimu, Podolí je hodně zelené. Našmajdal jsem hodně, vlezl jsem na místa, kde jsem nebyl od dětství, někde možná vůbec. Většinu fotek nebylo možné srovnávat způsobem, jak jsem zvyklý. Příliš se v Podolí změnilo, postavit se na místo, kde před dávným časem stál starý fotograf, bylo možné jen v málo případech.
To, co se povedlo, je zde v tomto souboru. Zbytek, nerad používám toto slovo, protože jsou to nádherné fotky, pro Podoláka mají ohromnou cenu, zveřejním ve zvláštním souboru, snad i s nějakým komentářem, pokud budu schopen onu krásu popsat slovy.
Sliby jsou jen sliby, já jsem dokonce kdysi skládal pionýrský slib, na vojně jsme museli dokonce přísahat věrnost Sovětskému svazu, rodičům jsem se něco nasliboval... Tedy neslibuju, kdy přesně to bude hotové, ale bude. Já myslím, že v řádu dvou tří týdnů.
Pokud někoho zajímají fotky z Prahy - Podolí, zde jsou.

Hned první fotka je z Vyšehradu, Podolí je vidět jen malinko, za dírou ve skále. Tudy se k nám na začátku dvacátého století navrtala Praha, aby se na nás mohla vytahovat tramvajemi.


Už jsme v Podolí, nechávám bájnou vyšehradskou skálu, o které kronikáři všech generací vymýšleli tolik příběhů, že dnes nevíme, kdo byl kdo a jestli Libuše sem nechala přitáhnout Přemysla nebo naopak vladyku ze Stadic přestala bavit práce s pluhem, když tady byla k mání volná kočka, ke všemu kněžna.


 Ale co, kašlu na Přemyslovce, na Vyšehrad však jsem vylézt musel. Kdo chce vidět Podolí v plné kráse, musí na hradby. Hned první porovnání mi dalo dost práce, kdybych se měl vsadit, že je správné, asi bych se ze sázky vykroutil. Moc záchytných bodů jsem neměl, dole kostel svatého Michala, samotná Vltava se Schwarzenberským ostrovem, který se za bolševiků stal ostrovem Veslařským, za řekou zlíchovský kostelík. Krásná vesnice, což? Na ostrov vedla jakási podivná lávka, všude jen zelinářské zahrady, po cementárně ani cihelně ani vidu.


V roce 1900 už v dáli cementárna kouří v místech dnešního  plaveckého stadiónu, komín z cihelny v místech, kde stojí dnes vodárna, vlevo pod kopcem je, myslím, vidět škola, ta první, později po stavbě měšťanky sem chodili děti od první do páté třídy. A na Vltavě se buduje přístav, my Podoláci mu správně česky říkáme Háfn. Všechno se teprve připravovalo na úpravu nábřeží, na které dnes hledím přes střechy podolského sanatoria.


V roce 1906 je nábřeží už hotové, vlevo na kopci stojí dům s věžičkou, který Podoláci znají jako Slepičárnu. Protože tam stojí dodnes, mírně rozšířená, moc se mi hodila jako orientační bod u několika fotek. Kdo by se snad nedokázal zorientovat v pankráckých mrakodrapech, tak první zprava je budova České televize na Kavčích horách, odkud se vysílají pěkné voloviny, pardon.


Tam, kde na předchozích pohledech stál komín cihelny, už je podolská vodárna, tedy její první část z první republiky.


Ještě nakonec pohled na Vltavu a přístav s budovou Yacht klubu.


Můj oblíbený hrdina Horymír by teď sedl na Šemíka, Vltavu by spolu přeskočili jako prd a byli by v minutě na Cindě. Myslím ostrov Císařskou louku, kterou proslavil svou písničkou o topolech Karel Hašler. Já musel sednout na tramvaj, přestoupit na autobus a ze Zlíchova jít kus pěšky. Přívoz v zimě nejezdí. Neměli to ti bájní hrdinové jednodušší? Básním o Podolí a po pohledech z Vyšehradu následují pohledy z Císařské louky neboli ze Smíchova. Vlevo nahoře opět Slepičárna, barák pod ní též dosud stojí, uprostřed Yacht klub.
Mám i výhrady k historické fotce. Nápis, že jde o Podolí - Dvorce je nesmysl. Dvorce jsou o dvě stanice dále směrem k Braníku. Musím to vědět, protože ve Dvorcích bydlím.


Tady už stálo sanatorium, nějaký psavec počmáral na pohlednici celou Vltavu. V létě bych neviděl nic, schoval bych foťák a šel na pivo do restaurace, která se jmenuje Cinda.


Opět Slepičárna, vpravo už jsou domy, které stojí dodnes, v levém rohovém býval biograf Zdar, úzká nudle, ještě v devadesátých letech se v něm hrálo, než v Praze vznikly multiplexy s popcornem a bez eskyma. Pod Slepičárnou se staví dům, je v něm dlouhá léta lékárna.


Už nejsem na Cindě, ale na Zlíchově. Přes řeku vidím lázně Ostende. Jsou v místech, kde v současnosti střílejí každou chvíli rachejtle v rámci oslav všeho. Jde o Žluté lázně, které se kdysi sloučily s lázněmi Modrými. I ohrady mívaly vyvedené v oněch barvách. Na Modrých (blíže ku Praze) se opalovaly ženy bez plavek, snažili jsme se hledat vypadlý suk v ohradě, všichni jsme se vytahovali, co jsme všechno viděli, třebaže jsme neviděli nic. Měl jsem zpočátku pocit, že tohle porovnání nemůžu udělat, ale dům vpravo stojí naproti dnešní konečné autobusu 124, od dubna snad se číslo změní na 205. Nějakých sto metrů dál od Vltavy stojí dům, kam si mě v roce 1943 rodiče od Apolináře a kde teď sedím u počítače a mlátím na klávesnici nesmysly.
Abych nezapomněl, ve Žlutých lázních se v současnosti scházívala, možná stále schází, smetánka politická i podnikatelská za účelem utrácení v luxusních restauracích a jednání o rozdělení teritorií.


Krásných fotek s pohledem na Podolí, v dáli s Vyšehradem, mám hodně, Teď stojím nad Kublovem v zádech mám plavecký stadión, v dáli Hrad, kousek blíž Vyšehrad, přes Vltavu stojí železniční most, je vidět špička Švarcnberáku, ještě existuje cihelna, za ní Háfn, vpravo lze najít školu. Co udělali z malebného koutku? Všude střechy, střechy, snad beru v ochranu jenom krásnou vodárnu. Ostatní fotky dám do zvláštního souboru, jak jsem slíbil.


Na předchozí fotce už je vidět tahle stavba. Sokolovna. Sem mě nutili rodiče chodit jednou týdně na cvičení, protože jak tvrdila moje maminka, do Sokola se chodit musí, přestože v té době byl Sokol komunisty rozprášen a tělovýchova sjednocená a byla to ta pravá tělovýchova, dělnická, ne buržoazní. Cvičení na nářadí jsem odjakživa nenáviděl, Sokolové promiňte. Byl jsem dost nešikovný, nebojím se použít termín dřevo. Budova slouží dnes opět Sokolům, v části je restaurace Na staré sokolovně, kterou provozuje Fanánek Hogen, otec Tří sester.


Škola, které se říkalo měšťanka, já do ní chodil, zrovna v té době se jmenovala osmiletka. Do páté třídy jsem navštěvoval školu na Pekařce, blízko dnešní budovy televize, tenkrát tam bývala rasovna, které nádherně smrděla. Další 3 roky jsem ničil nervy učitelům, zaměstnaným v této krásné budově. Domečky vlevo už nepamatuju, mimo záběr se stavěla druhá část vodárny, která byla postavena přesně ve stylu části z první republiky. Po ulici jezdila tramvaj, ovšem my chodili do školy pěšky, protože rodiče odmítali vyhazovat šedesát haléřů za lístek kvůli pitomým jeden a půl kilometrům cesty. Fakt se nepamatuju, že bych někdy jel do školy tramvají, třebaže i tenkrát občas pršelo. V době mé školní docházky dům vpravo nestál, byl tu starší, který v té době sloužil jako zařízení staveniště pro vodárnu.


Pohled na školu z jiného úhlu, fotku jsem hodně zvětšoval, je dost rozmazaná. Někde je určitě vidět okno, ze kterého jsem vyhodil kdysi kytku, vytaženou z květináče. Měli jsme si do školy na kreslení přinést květináč, že ho budeme kreslit. Byl jsem smolař, jediný ze třídy jsem si zapomněl rekvizitu přinést, když jsem ji získal vytažením rostliny, vyhodil jsem obsah na chodník, prý asi deset metrů před jdoucí ředitelku. Nikdo by nevěřil, jaký to byl tehdy průser. Táta, když ho pozvali do školy, vždycky prožíval muka, co jsem zase provedl.


Po roce 1945 se konala u školy nějaká slavnost, měla zřejmě nějakou souvislost s památníkem padlých hrdinů, který zde stojí stále, jen je trochu na jiném místě.


Tady někde v téhle frontě domů bydlela jedna spolužačka, která zvala spolužáky k nim domů, kde jsme dělali bordel. Pokud se matně pamatuju, šlo tam tehdy o jakési cvičné osahávání spolužaček. Pokud někdo z mých vrstevníků tvrdí, že nic takového se tenkrát v sedmé třídě nedělo, že dnešní mládež je zkažená, tak říkám, že dělo.


Ještě jeden záběr ze slávy na Nedvědově náměstí, kde škola stojí. 


Pohled z hráze podolského přístavu na sanatorium a Vyšehrad.


Stojím v dnešní Podolské ulici, tenkrát Přemyslovy, hledím na výletní hospodu Ferdinanda Lehovce, zároveň i řezníka. Zůstal jen kousek budovy vpravo. Já do letoška nevěděl, kde hospoda bývala, na místo mě upozornil spolužák, tedy bývalý. Nic, které je dnes v tomhle prostoru, mě děsí.


Nakonec zařazuju 4 snímky z podolských ulic, možná ne tak zajímavé jako předchozí lahůdky, ale i tady jde o historii. Pankrácká ulice se dnes jmenuje Sinkulova, ostatní názvy se nezměnily.





Toť vše, co se mi z fotek od Michala Kvapila podařilo zpracovat. Opět slibuju hodně jednotlivých fotek s nějakým komentářem, který bude stejně úžasný jako tento. Pokud někoho pindy nebudou zajímat, určitě uvítá obrázky. Zatím nashledanou brzy zase v Podolí.

Co se slíbí, má se splnit, myslí, že tohle si napíšu do notýsku s dobrými skutky. Tady jsou ty další fotky:
http://vencovypindy.blogspot.cz/2015/02/stare-fotky-z-prahy-podoli.html

Žádné komentáře: