čtvrtek 30. října 2014

Podzimní procházky Prahou

Procházím se po svém počítači, nacházím zásoby hotových srovnávacích fotek, které čekají na zázrak, kdy budou mít další sestřičky. Aby byl pořádek. Mám-li rozfrcaných několik lokalit, ztrácím přehled. Měl už bych tušit, že pořádek nebude nikdy.
Po Praze chodívám, mám u sebe staré fotky, občas se někde zastavím, učiním fotku, uložím ji, zapomenu, hlava plná myšlenek si nemůže pamatovat všechno.
Najednou mám před sebou pěknou řádku srovnávacích fotek více či méně povedených. Jsou foceny v různou dobu, v různém počasí.
Lokalita? V tomhle případě od Podolí k Hradčanům.

Začínám hodně netradičně. V letech 1949 až 1954 jsem chodil do národní školy, dnes jsme zvyklí mluvit o prvním stupni, v pražském Podolí na Pekařku. Koncem války a po ní se rodilo mnoho dětí, nevešly se do stávajících škol, stavěly se i provizorní pavilónky jako je ten na fotce. Provizorně jsem ho navštěvoval celých pět let. Sloužil později školství dál, nevím už, co se v něm všechno událo. Nedávno tam i hořelo. Stojí dodnes, i když vypadá zbědovaně jakoby čekal na stavební stroje, jež ukončí jeho život. Představuji si, že vyjde ze dveří školník pan Kalabza, který rošťáky uměl rovnat do latě, pod fousy se usmíval. Na konci 5.třídy jsme byli veselí, netušili jsme, co nás v životě čeká. Honem se musím pochlubit, že jsem neměl na krku pionýrský šátek, sedím dole vedle velkého syčáka, patřil jsem k němu. Už jsem tu fotku zveřejňoval na Facebooku, byl bych rád, kdyby se našel někdo, kdo si vzpomene, že na té fotce je taky. Kdybyste někdo věděl o někom, kdo v roce 1954 končil pátou třídu v téhle škole, dejte vědět.


Tím končím svoje vzpomínky a budu se věnovat místo pionýrů pražským stavbám a ulicím.
Na západní straně Karlova náměstí se změnilo hodně. Úzká ulice, směřující dolů k Vltavě se rozšířila, objevily se tramvajové koleje směrem k Palackého mostu. Tady už jsem zkoušel štěstí dvakrát, výsledek jsem vyhodil. Myslím, že tentokrát jsem poměrně blízko skutečnosti. Rohový dům, kde se dnes prodávají židle byl kdysi sídlem velkoobchodu pana Boháčka, kde si moji rodiče objednávali větší nákupy. Protože jsem z rodiny, který měla daleko do jakési smetánky, byl to asi běžný obchod.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.starapraha.cz/


Z Karlova náměstí je i další snímek, od předešlého směrem na východ. Na rozdíl od němčiny, Češi tvrdí, že jde o vojenskou nemocnici. Věž v dáli je Novoměstská radnice.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/


Přechází k Novoměstské radnici. Vedle ní stojí ve Vodičkově ulici dům, na který se koukám. Prodávali zde kdysi víno z Balkánu, za komunistů tu bývala vinárna Beograd, teď ...čert ví co. Měl jsem tuto fotku staženou a hledal jsem odkud je. Pomohli přátelé na Facebooku. Stanoviště fotografa je v Navrátilově ulici,
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/


Husitská ulice na začátku Žižkova, na Vítkově ještě nestál památník, tramvajové koleje zmizely, stejně jako viadukt, vlak jezdí jinudy, místo zajímavého rohového domu je prostor pro předvolební maxiplakát. Pohoda čišící ze staré fotky zůstala jenom v historii. Chodci procházejí jen výjimečně.
Starou fotku jsem okopíroval na stránkách Facebooku Trocha historie nikoho nezabije.


Jsem v Karlíně. Také tady už jsem byl a neuspěl, Tehdy byl dům s balkónky pod lešením, však nová omítka ještě svítí. Jde o roh Křižíkovy ulice a Lyčkova náměstí.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Zdeňka Míky Karlín nejstarší předměstí Prahy, kterou vydalo v roce 2011 Muzeum hlavního města Prahy.


Křižíkova ulice, pohled směrem k Invalidovně, na staré fotce lze zahlédnout, že na konci ulice končilo i město Karlín.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/


Znovu Křižíkova, jen jsem se posunul směrem  centru Prahy, tenhle pohled je rekordmanem, už čtyřikrát jsem výsledky smazal. Na první pohled jednoduché, ale zůstala jediná budova - ta úplně vpravo, jinak domy vyrostly, změnily vizáž, směr ulice zůstal. Dá to práci a výsledek není nijak uchvacující.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Zdeňka Míky Karlín nejstarší předměstí Prahy, kterou vydalo v roce 2011 Muzeum hlavního města Prahy.

Na rozhraní Karlína a Nového Města stojí v parčíku Muzeum hlavního města Prahy, z jejichž nádherných publikací si občas "půjčuju" některé historické fotky. Kromě toho, že mám o zábavu postaráno, pár lidem se moje srovnávačky líbí, nemám žádný jiný zisk, pokud mluvím o penězích. Už jsem se muzeu omluvil, neodpověděli mi, myslím, že mají důležitější starosti než pindy jakéhosi důchodce. Slovo důležitější nemyslím ironicky, jejich činnost je skutečně obdivuhodná.
Tahle stará fotka ovšem není od nich, ale z adresy:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/


 Dostávám se na Václavák neboli Trafouš. kdysi stačilo jednou dvakrát Trafouš obejít a potkal jsem někoho známěho. Dnes je to podivný prostor a co se týče jeho přeměny na oasu klidu, tak jsem pesimista. Kdyby se mi tahle fotka nedostala do rukou, lépe řečeno do počítače, nevěděl bych, že tady byla pojišťovna. Za bolševika tu býval mlíčňák.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/


V Rytířské ulici na Starém Městě kdysi postavili spořitelnu, dnes je tu zase spořitelna. Za vlády předvoje dělnické třídy barák sloužil dlouhá léta jako muzeum Klementa Gottwalda. Sem směřovaly školní výpravy nejen z Prahy, exkurze brigád socialistické práce. Co bylo uvnitř nevím, přestože jsem tam určitě byl, život přinesl zajímavější zážitky.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/


Měl jsem trochu problém při hledání lokalit, když na německém serveru nebyly názvy v češtině. Na tuhle fotku, vytvořenou od Stavovského divadla jsem nechápavě čuměl, ale slovo Eisen a jsem v Železné ulici.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/


Hlavní turistická sezóna končí a uklízí se. Mistr Jan i chrám svatého Mikuláše.
Staré fotky jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/



Je s podivem, že v dnešní době existuje takhle tichá ulice. Konviktská je pár desítek metrů od blázince, který jsme si zvykli nazývat turistikou.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/


Asi už jsem pár srovnávaček z Národní třídy vytvořil, ale Národní divadlo je symbol, třeba i mí předkové nějaký krejcar poslali.
Staré fotky jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/



Na předchozích fotkách je vidět Petřín, říkali jsme mu ráj milenců, třebaže jsme význam chápali velice mlhavě. Tři stanice má lanovka na Petřín, dvě jsou konečné, prostřední staví u restaurace Nebozízek. Kdysi lidová výletní restaurace, ještě na přelomu 50. a 60.let se zde v létě tančilo, pak byla nějaká havárie a dnes je tady studená hospoda s cenami... ale kdo chce platit, nechť platí. Já udělal srovnávačku a prchám směrem k Hradčanům. Kousek dál je docela slušný bufet s posezením a výhledem na město veliké.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/


A jsem na Hradčanech. Mám podvědomou úctu k pražskému Hradu, je tu hezky, pokud zrovna neotravují atmosféru "vtipné" předvolební billboardy, jejichž autorství jde napříč politickými stranami, jak zní fráze, kterou už ani nevnímáme.
Všechny další staré fotky jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/
Vchod do areálu Strahovského kláštera


Pohořelec. Poprvé mi do foťáku svítilo sluníčko, v říjnu příjemné, ale pro focení blbé, podruhé se mi všechno zdařilo, jenom jsem pak omylem fotky smazal. Potřetí pršelo, kdybych měl dost peněz, ze vzteku bych se opil v některé z drahých restaurací, ale déšť byl milosrdný a přestal.


Loretánské náměstí, Černínská kasárna, v moderní době ministerstvo zahraničních věcí. V březnu 1948 zde honili příslušníci sovětské KGB Jana Masaryka, až jim vypadl z okna ven. Politik byl národem tolik milovaný, že tuhle "práci" nemohli vykonat Češi... Bylo mi 5 a nedovedl jsem pochopit, že táta přišel z práce naprosto zdrcený, jeho kolega, předválečný komunista roztrhal stranickou legitimaci a žádal potvrzení o vystoupení z KSČ. Dvacet let před takzvaným vstupem vojsk Varšavské smlouvy...


V Loretánské ulici jezdívala tramvaj. Zato se tenkrát na ulicích neprodával trdelník. Prodavačka, které jsem se navalil do stánku, měla zřejmě úctu k mým šedinám, jinak by mi dala facku.


Efektní konec mé procházky Prahou, na Hradčanském náměstí.



Další srovnávací fotky z různých lokalit
















Uctivě proto, že je o 5 týdnů starší.
Už jsem ho na tomto blogu několikrát pomluvil, jeho fotky zveřejnil, aniž jsem se ho dovolil.
Kamarád, blázen, sportovec, hypochondr, tulák.
Není hajzl.
http://vencovypindy.blogspot.cz/2014/10/libesice.html

středa 29. října 2014

Vracíme se mezi děti


Jezdívali jsme na školní představení biografu tramvají.
Ostatní cestující se někam uklízeli, bylo-li kam.
Divili jsme se, co jako...
Dnes, když taková třída nastoupí do tramvaje, jsem docela rád, že sluch mi slouží stále méně.
Už vím. 
Děti neprovádí nic zlého, jenom mluví jeden přes druhého, nikdo nikoho neposlouchá, mluví, mluví, při vyučování můžou mluvit, jen když jsou tázáni. To pak bývají naopak zticha.
Už chápu, v duchu se usmívám.
Dnes jsem jel ve vlaku, plném důchodců, ani číst se nedařilo, strašný kravál.
Jeden přes druhého.
Rozesmál jsem se. Nahlas.
Spolucestující si zjevně mysleli, že jsem opilý.
To je součást koloběhu života?
Vracíme se do dětských let.
Vystupovali ve stejné stanici jako já. Spočítali se.
Čtyřicet devět.
Padesát, prohlásil někdo.
Měl jsem špatné svědomí, že omylem započítali i mě.
Škodolibě jsem si představoval, že jim na konci bude jeden chybět.
Zazpívali krátkou píseň, než se vydali na cestu.
Jako školáci.


Fotky




úterý 28. října 2014

Místo Jizery Sázava


Asi mě budou považovat lidé, vyznávající pořádek a ne chaos, za člověka, který neví, co chce. Přesně naplánovaný a do puntíku dodržený výlet. Člověk má pocit něčeho zásadního. Kdo si na něj za čas vzpomene? V hlavách uhnízdí úplně něco jiného. Moje děti by mohly vyprávět, když se sejdeme, vybaví se voloviny, které se staly, aniž jsme původně chtěli. Doufám, že až odejdu z tohoto světa, vzpomenou si děti na blázinec, kterého jsem býval často strůjcem. Spíš než na rady do života.
Děti už se mnou nikam nechodí, ale snad už se nestačím polepšit.
Stalo se nedávno.
Vybavený materiály z Mnichova Hradiště jedu na nádraží Praha – Vršovice. Přestupuju z trojky na sedmičku, která mi ujela před nosem, snad by mi řidič i otevřel, ale nechtěl jsem zbytečně otravovat, však mám dvacet minut času. Z dálky vidím průvod tramvají na Palackého mostě. Ajajaj, něco se stalo, nic nepřijíždí. Blikající vůz dopravního podniku, netrvalo to všechno moc dlouho, dvacet minut jsem prostál, naděje žila, utíkat na nádraží už dávno nemůžu. Prchám svým rychlým krokem nás dědečků a babiček. Pokud máme hůl, tak s ní hrozíme na mladší, kteří jsou samozřejmě nevychovaní, bůhví od koho.
Hůl nemám, zatím, mohl bych s ní jen vyhrožovat ujíždějícímu vlaku.
Co teď? Když už jsem se vyprdelil z domova. Současná technika je skvělá. V tabletu s fotkami Mnichova Hradiště mám samozřejmě i jiné skvosty. Jedu na Sázavu, do vlaku směr Čerčany si kupuju turka za dvacet.
Pozdě jsem postřehl, že v Čerčanech budu čekat na spojení dvě hodiny. Co tam budu dělat? Hospodu v rámci zkrášlování životního prostředí zrušili. V podchodu objevuji čerčanskou galerii, kde žáci umělecké školy namalovali různé výtvory, fotím si je, pak z čekárny posílám na Facebook. Jsem pyšný, že se mi povedlo. Zase technika. Ale pivo bych si dal.
Slunce vylezlo, jedu Posázavským pacifikem do Týnce nad Sázavou. Město, postižené mírně průmyslem, na první pohled nezajímavé, ale hradní zřícenina stojí za pokoukání.
Kousek pod ní bývala hospoda, otevřená celou noc. Devadesátá léta, byli jsme opilí koncem bolševických manýrů. Zavírací hodiny přestaly existovat, přísně tvářící esenbáci se změnily v policajty, ze kterých si nikdo nic nedělal. Rád jsem o víkendech chodíval krajinou v noci, v každé druhé vesnici měli otevřeno dlouho po půlnoci. Tady v Týnci jsem nejméně dvakrát čekal na první ranní vlak do Prahy. To není vzpomínka na mládí, bylo mi tehdy kolem padesáti.
Na křižovatce u mostu přes Sázavu stával hotel, za socialismu přeměněný na kulturák, kde byla normální hospoda, už je zase hotelem. Dobře, že tu měli takovou stavbu, aspoň město nehyzdí kulturní dům, střižený podle vkusu tehdejších vládců.
Kousek dál mě láká cedule na staročeskou sekanou. Jsem alergický na oznámení hospodských, všechno je babiččino, domácí, v poslední době i farmářské a na talíř dostanu běžný blaf. No, zkusím.
Možná jsem už přišel pozdě, v jednu po poledni, sekanou neměli, třeba vaří výborně, ale v seznamu staročeských jídel byly 4 druhy smažených sýrů. Nemám nic proti smažáku, ale moje máma tohle jídlo ještě neznala. Pokrm české moderní doby. Staročeský? Blbost. No, dobře, ale mají tu napsaný staročeský bramborák. Za dvacku dostal jsem placku. Polotovar, který se v posledních letech rozšířil, přivezou z výrobny a kuchaři – ohřívači pochoutku připraví v mikrovlnce. Chutí připomíná vzdáleně bramborák, ale ke cmundě, jakou dělala moje máma nebo tchýně, kterou bych nazval staročekou, nebudu raději přirovnávat. Udělám si doma lepší.
Budvar byl dobrej.
Popojíždím vláčkem do Krhanic, odkud mám pár starých fotek, nějak jsem si neuvědomil, že vesnice není hned u nádraží, nestihl jsem, co bych býval chtěl a jedu do Bráníka. Vím, že je správné říkat krátce Braník, ale my z Podolí vždycky říkali Bráník. A braničtí vlastně taky.

Mnichovo Hradiště nechám si na příště.


pondělí 27. října 2014

Bakov nad Jizerou


Před pár týdny jsem navštívil v rámci setkání spolužáků Sobotecko. Bylo mi líto, když už tady jsem, nenavštívit na zpáteční cestě Bakov, vždyť je to jen kousek.
Ztratil jsem svoji drahou někde mezi Libercem a Prahou, jedna z písní Jaromíra Vomáčky. Napsal melodií hodně, mnoho jich bylo označeno za kýč, zvláště složené pro jeho manželku Yvetu Simonovou. Písničky se zpívají, kritici je kritizují, posluchači poslouchají, nechme každému právo na život.
Jaromír Vomáčka se zapsal do dějin populární hudby skladbou, která se uváděla pod různými názvy, třeba Dobře míněná rada nebo Nezapomeň si tu klobouk, ale většina veřejnosti zná první slova písně "Běž domů, Ivane!"
Pak už byl autor nucen zmizet v historii, pochopitelně.
Ve svých rozhlasových kabaretech uváděl svoje písně, trošku volovinky, však dnes nejsme chytřejší, že. V jedné hledá ztracenou milou, mohlo by to být třeba v Bakově.
Jako dítě jsem jezdíval na prázdniny do Podještědí osobním vlakem, protože na rychlíkový příplatek ve výši 16 Kčs pro jednu osobu jsme neměli. Za 16 bylo kilo bůčku. V Bakově jsme nevystupovali, tudy jsme jen projížděli, stejně jako předtím Mladou Boleslaví. Začouzená nádraží, přestávky na cigaretu a pivo, tátovi jednou vlak kvůli tomu ujel a nechal mámu ve vlaku samotnou, jenom s kufry.
O hospodě na bakovském nádraží si dnes můžete jenom nechat zdát., vlaky ale nečoudí, jezdí o poznání rychleji. Samotná křižovatka dvou důležitých železničních tratí do Turnova a do České Lípy je však mimo samotné město. Nádraží postavené pod skalní stěnou, připomínající, že Český ráj je na dohled. Taky zřicenina hradu Zvířetice je coby dup.
Město, spíš bych ho nazval městečkem, leží u dráhy, ze zastávky Bakov Nad Jizerou město je náměstí pár kroků.
Pro cyklisty, kteří nemilují výstupy do horských sedel, je dolní Pojizeří ideální krajinou. A ošklivě tu není, ostatně všude je něco hezkého. A kdo má rád žízeň, určitě ho naláká hospoda hned u stanice, otevřená od vidim do nevidim. Pět hvězdiček nečekejte, pivo nalejou.
Staré fotky jsem různě posbíral na internetu na adresách:
http://www.fotohistorie.cz/
nebo
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/

Vystoupím z vlaku, do hospody jsem se hned nehrnul, přes koleje vidím budovu, sokolovna.
V tabletu mám hned dvě historické fotky. Opičím se po Jiřím Suchém, který zpíval, že je mu líto vyhazovat knoty a jiné zbytečnosti a říkám si (proboha nezpívám!) "...je mi líto fotky vyhodit...." Stačila by jedna, ale do internetu se vejde...




Jdu směrem k náměstí ulicí Boleslavskou, narazím na bránu, o které jsem se dočetl, že je hřbitovní, za ní skromně vyhlíží hřbitovní kostel svaté Barbory. Motal jsem se kolem a vyslechl, přestože se nemají poslouchat cizí hovory, debatu dvojice místních. Vyrozuměl jsem, že bránu někdo rekonstruoval, jestli to není pravda, tak špatně slyším, protože mám svoje léta.
Podle polohy brány a kostela mi připadá, že je na svém místě jako za Rakouska.




A jsem na Mírovém náměstí. Protože je neděle poledne, je zde mír a klid. Někdo si pochutnává na zdravém obědě s kyselým zelím, knedlem atd., někdo si ničí nervy u žblebtů Václava Moravce.

Točím se na náměstí jako korouhvička a snažím se. Nemám žádnou publikaci o historii, jen jsem si přečetl, že na náměstí je kostel svatého Bartoloměje s farou, uprostřed prostoru výrazný obelisk Nejsvětější Trojice.




















Ještě jsem hledal u školních budov, kde jsem pochopil stavební vývoj až tehdy, kdy mi nezbýval čas a musel svou činnost přerušit. Stejně jsem leccos nezvládnul tradičně hlavně kvůli listům na stromech.
V ulici Palackého jsem narazil na zajímavou vilu, kterou sám sobě nechal postavit stavitel školních budov Václav Kyncl, přísežný znalec c. k. okesního soudu, jak se praví v publikaci Karla Čermáka Stoleté příběhy - Český ráj na Sklonku Rakousko-Uherska.


Zařadil jsem tato srovnání do složky, kde schovávám různé, že to jednou dodělám. Jelikož jsem těžký systematik, začínám mít v adresáři stejný guláš, jako mívám v šuplíkách. Začal jsem čistit, což značí zveřejňovat. Bakov snad jednou dodělám.
A Mnichovo Hradiště nechám si na příště, jak se zpívá v písni Jaromíra Vomáčky, zmíněné na počátku těchto pindů.


Jiné fotky z Bakova


Další srovnávací fotky z různých lokalit
















čtvrtek 16. října 2014

Chrudim - Resselovo náměstí


Můj vztah k Chrudimi už jsem okecal
http://vencovypindy.blogspot.cz/2014/10/po-54-letech-v-chrudimi.html
Ještě jsem si vzpomněl, že rok 1960 byl rokem, kdy u nás zvítězil socialismus. Místo ČSR se začalo psát ČSSR, pomalu jsme se blížili v označení, připomínajícímu našeho skutečného vládce. Prezidentu z vůle Kremlu Antonínu Novotnému bylo povoleno lidu oznámit, že u nás zvítězil socialismus. 
Mně to bylo fuk, moje zájmy byly přízemní. 
Město jsem skutečně tento týden, kdy jsem sem přijel vytvářet srovnávačky, už nepoznal. Pohyboval jsem se hlavně na velkém náměstí, pojmenovaném po chrudimském rodákovi Josefu Resselovi, jehož jméno je v encyklopediích uváděno jako jméno rakouského vynálezce. Přece se nebudeme s Rakušany hádat, všichni jsme Evropani.
Můj dnešní soubor je hodně skromný. Než jsem se orientoval, byl čas jet domů, hodně srovnávaček se dá dělat až v době, kdy stromy opustí listí. Píšu si do notýsku - v zimě Chrudim.
Náměstí vévodí arciděkanský chrám Nanebevzetí Panny Marie, uprostřed stojí mohutný morový sloup (též sloup Proměnění Páně z let 1714-17, postupně dotvářený další sochařskou výzdobou, v roce 1843 obklopený kašnou. Musím jmenovat i radnici.
Zde je 9 srovnávacích fotek, různých záběrů, jak jsem je našel na internetu. které zhruba ukazují i atmosféru kdysi a dnes.
V poslední době hodně kopíruju na německém serveru, který nabízí pohlednice z celého světa jako zboží, neustále je v pohybu, kupuje se, prodává a můj odkaz už dávno nemusí platit. Stejně stojí za to stránky navštívit. Milovníci starých pohlednic zde stráví spoustu času a zimních večerů. Mě osobně často inspiruje k návštěvám různých míst.
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/




















Další dva snímky jsem sehnal na stránkách českých, kde je mnoho historických pohlednic a sem může vkládat každý, kdo se zaregistruje a má co vkládat.
http://www.fotohistorie.cz/





Na závěr dávám renesanční Mydlářovský dům v Břetislavově ulici, který je ale od náměstí pár kroků a v záběru je na náměstí vidět.
Stará fotka je opět okopírovaná z německého serveru.


Končím svoje dnešní skromné vystoupení a slibuju, že v zimě se polepším. V chladných dnech je nutné se občas ohřát a dopřát si něčeho teplejšího do těla, nechce se konzumovat housku se salámem na lavičce v parku.

Něco jsem při své potulce vyfotil, upozorňuju, že nejde o umění, jsou to fotky na památku.
http://vencovyfotky.blogspot.cz/2014/10/13102014-chrudim.html



Další srovnávací fotky z různých lokalit




středa 15. října 2014

Po 54 letech v Chrudimi


V srpnu 1960 jsem 3 týdny bydlel v některém z domů, ozdobených podloubíčky, tedy napravo. Opravdu si nepamatuju, v kterém. Ulice byla tenkrát zaprášená, domy otlučené, ale bez aut.
Trochu jsem měl strach, že ulička už není jako mnoho podobných v naší nedávno socialistické republice, že naleznu paneláky či aspoň paneláčky.
Jak jsem se sem dostal? Na zeměměřické průmyslovce, kam mě omylem přijali, nebyla prázdninová praxe povinná, jenom doporučovaná. Mně ji rázně doporučili rodiče, zastávali totiž názor, že dva měsíce prázdnin se nebudu zbůhdarma flákat.
Rodiče byli přísní, poslechl jsem s velkou radostí, bez ironie, těšil jsem se na dva měsíce bez rodičovského sekýrování, jak jsem nazýval jejich výchovné metody.
Snad by mě i na nějaký čundr pustili, ale chyběly mi penízky.
Nějak jsem to v posledních mých prázdninách spletl dohromady, brácha mi na červenec zařídil práci u liberecké geodézie v Rokytnici nad Jizerou, skvělou, stravné mi i platili, práce ode mě moc nechtěli. Z Krkonoš se mi vůbec nechtělo.
V srpnu jsem se měl hlásit v Hradci Králové, odtud mě šupem poslali do Chrudimi, na tehdejší Středisko geodézie, dnešní Katastrální úřad. Nemám tyhle místnosti v lásce, mají jakousi divnou atmosféru, všude. 
Nebyli na mě zlí, prima lidi, ale práce, pokud se jí dá tak říkat, mě štvala. Neměřil jsem, snad jednou mě zavezli do Skutče, jinak jsem se hrabal v papírech, kterým jsem nerozuměl. Oni o mě ani moc nestáli, ale bylo tehdy v kraji zvykem řvát, že se nestíhá, nejsou lidi. Tak poslali brigádníka, který většinou byl k nepotřebě. Než se zaučil, byl v trapu.
Úřad stál na pěkném náměstí blízko kostela, ubytování mi vyřídili v uličce, dnes se jmenuje Štěpánkova. U staré paní, která odhadem sedmnáctiletého oka měla být už 80 let po smrti. Slušná, měřila si mě přísným okem. V pokoji se třemi postelemi, prý ve školním roce obsazenými dalšími studenty.
60 korun za měsíc tehdy nebylo málo, ale někam jsem si kufr potřeboval uložit. Vlastně jsem nesměl nic, ale... bylo mi 17.
Dnes vím, jaká byla tehdy situace, majitelé domů, kteří chtěli za komunistů být stále majiteli, museli dům udržovat ve stavu, aby nespadnul, z penze se těžko šetřilo, žádné dotace. Proto tolik lidí "darovalo" majetek státu. Komunisti nikomu nic přece neukradli.
Co o paní dál píšu, byl tehdejší pohled, možná pomlouvám někoho, kdo si to nezaslouží.
Sám jsem pocházel z chudých poměrů, ale starou paní jsem otypoval jako lakomou bábu.
Vařit jsem si nesměl, ani čaj, naštěstí jsem věděl, kde ukládali před vchodem do kanceláře klíč. Hned za elektrickými hodinami, pak jsem si večer mohl udělat skvělou polívku z kostky, ježišmarjá, pamatuje to ještě někdo, byla hrachová a gulášová, možná i jiná, jo drštková. Četl jsem si, poslouchal rozhlas po drátě, ježišmarjá, kdo to pamatuje?
Moje bytná jenom kroutila hlavou, že chodím domů pozdě večer, že asi chodím za holkama nebo do hospody. Když dostala 60, přestala.
Večer jsem nesměl dlouho svítit, asi pětadvacítka byla ta žárovka, už ze svého kamrlíku hulákala. Koupil jsem si svíčku, z ní omylem nakapal vosk na papír, který byl na stolku místo ubrusu. Zase ječela.
Naproti v okně jsem uviděl děvče. Mávali jsme na sebe, babizna viděla, ta viděla všchno.
"To je kurva", vypadlo z ní, "dejte si na ní pozor."
Nikdy bych neřekl, že je schopná vypustit takové slovo. Mí rodičové, původem z vesnice, občas nešetřili zajímavými výrazy, ale slovo kurva jsem slyšel akorát od táty, když mluvil o členech KSČ.
"Její máma je taky kurva, bába byla taky."
No, nazdar, dobrá rodina.
Jednoho dne jsem otevřel okno a s onou dívkou si začal povídat. O čem? V mém věku určitě intelektuálské téma.
Bytná za mnou měnila barvy obličeje.
"Kdybyste za dva dny nekončil, okamžitě bych vám dala výpověď. Taková ostuda v ulici!"
Opravdu jsem tenkrát zkrátil svou praxi o týden, brácha mě vyzval na cyklistickou potulku, nějaké peníze jsem vydělal.
Kromě toho, že jsem v kanceláři ukrad nůžky, které se mi líbily, je tohle všechno, co mi práce v Chrudimi přinesla. Okno jsem se bál znovu otevřít, z výrazu staré paní jsem dostal strach, že má v kredenci schovanou pistoli. Odjel jsem, zapomněl. Ovšem jméno paní B. si pamatuju dodnes.
Město mě v dalších letech míjelo, jednou jsem procházel při dálkovém pochodu z Vysočiny do Pardubic, na kole jsem také projížděl, snad i nějakou drobnou práci jsme tu měli, při jménu Chrudim se mi vždycky vybavily ty tři nudné týdny.
Chrudim je město s bohatou historií, město pěkné, od doby, kdy jsem začal prolézat města a přitom se pochopitelně začal blíže seznamovat s jejich historií, mám na leccos jiný názor než okamžité nadšení nebo naopak odsuzující úšklebek.
Nádraží jsem nepoznal, střed města jsem našel podle věží kostela. Podle publikací, které jsem prolistoval, vím, že se mnohé změnilo, i za těch 54 let, co se město obešlo bez mé přítomnosti. K dobrému, zlému? Nemůžu posuzovat.
Ulici jsem prošel asi třikrát. Nevzpomněl jsem si. Prohlížel jsem si i druhou stranu, kde by mělo být okno, ze kterého se na mě smála ona... ale ne, třeba to byla jen veselejší rodina. Jenom mě napadlo, když bába, máma, dcera... jestli není ještě vnučka, pravnučka, prapravnučka...
Šel jsem na náměstí fotit.
Všude je něco hezkého, skoro bych neměl končit, jak mě zrovna napadlo.

Tak tedy, kromě mnohého mě upoutalo, že tady mají WC bez poplatku. Nejde mi o pětikorunu, kterou jinde zaplatím, pokud si neulevím v parku.
Čisté toalety pro pány, dámy i invalidy se jménem člověka, který se o objekt stará. Sprchy tu nejsou, ale jinak perfektně vybavené hajzlíky.
Kolik asi Chrudim platí správci? WC je na viditelném místě, prakticky na náměstí, blízko je i policie, kdyby se děly nepřístojnosti. Obce se starají o úklid, dláždí chodníky, sečou trávu, přece se do toho může vejít i částka za veřejné WC.
Všude v městech přibývají odpadkové koše, aspoň před volbami, pytlíky pro hovínka pejsků, na čemž v Praze 4 dokonce založil jeden kandidát svou předvolební kampaň. Je to dobře, protože kultura není jenom čerstvě nastříkaná fasáda.
Určitě se sem ještě vrátím, možná si všimnu i důležitějších věcí.