neděle 6. července 2014

Derniéra Tlupní stovky

V roce 1964 jsem seděl v kasárnách v Janovicích nad Úhlavou jako kancelářský lempl k ničemu jinému se nehodící. Údajně jsem měl být hrdý, že jsem v kolektivu mladých lidí, připravující se u západní hranice tábora míru, jak to osladí tankům vojsk NATO.
Okusoval jsem si nehty, ne z hladu, z nudy. Dobrovolně jsem dělal distributora tisku pro naši jednotku, četl jsem noviny, které si zaplatili jiní vojáci. Dostat předplatné na Mladý svět nešlo jinak než protekcí. Dědilo se po mazákovi, který už měl 730 dnů za sebou. Ale četl jsem ho, někdy jsem ho majiteli doručil až druhý den, vymlouval jsem se, že to pošta.
Třeba článek o stokilometrovém pochodu, který pořádali mladí turisté z oddílu AZKG Praha, na tehdejší dobu nesocialisticky nazvaném Tlupa. Panebože, to bych chtěl zkusit! Trvalo mi dalších 7 let, než jsem stovku vyzkoušel. Tady, v blogu se nepravidelně zabývám pro mé známé a příbuzné nepochopitelným hříchem mládí, nebudu zbytečně opisovat.
V Lomnici nad Popelkou, o které jsem se nostalgicky rozepsal v minulém článku, jsme se loučili s kamarády slovy:
"Příští týden pořádá Tlupa svou stovku. Desátou a poslední."
Jednoho ze zakladatelů Miloše Váňu, mezi vandráky zvaného Prťák, jsem znal od vidění, bydlel asi 300 metrů od nás. Starší než já, znal se spíš s bráchou.
Na mou žádost mi hodil do schránky propozice.
V Táboře jsme skutečně byli v jakési tělocvičně. Sešlo se nás hodně, kdoví, jestli je někdo vůbec spočítal. Byli zde pamětníci, byli jsme tu my, kteří k dálkových pochodům teprve čuchli, byli tu, jak je normální, i lidé, kteří brali pochody jinak než končící zakladatelé, ale být u toho museli! No, nenazývejme je honem snoby.
Hodně vandráků, aspoň vzezřením, tedy sympatická společnost.



Ještě jsme dostali plán trasy, malůvku, obkreslenou z různých map, mám ji schovanou, v měřítku 1:1000, tedy metr. Nebylo běžné sehnat mapu, kterou jsem potřeboval, mapy se kupovaly, když vyšly a ne, když se s nimi vyráželo do terénu. Nepamatuju se, že by někdo měl GPS.
V oblasti České Sibiře jsem vlastnil obrázek, schémátko 1:2000 z průvodce, těžko najít něco vhodnějšího na bloudění.
V noci jsme samozřejmě zabloudili, velká skupina, cítil jsem se jako mistr světa, trhali mi údajnou mapu z rukou. Zvlášť vzpomínám na člověka, který měl asi pocit, že je rozený vůdce, všem oznámil, kudy se jde dál a moc se divil, že chci mapku zpátky, dával mi ji se slovy, že jsem sobec.
Příjemné počasí, krásná krajina, už ráno jsme se dali dohromady čtyři, moje děvče, Franta Starý, Jitka Havlová, mít pátého, mohli jsme tvrdit, že jsme ti, se kterými mluvíme.
Věděli jsme, že akci bychom pokazili, kdybychom závodili. K hospodám jsme měli vřelý vztah, k večeru v obci Pohoří, nedaleko Jílového, byla otevřená knajpa, v letech sedmdesátých se dodržovala zavírací doba. Jenže čas od času se našel i za komunistů zapadák, kde se o víkendu řádilo do rána. Buď nebyl hostinský posera nebo měl protekci nebo zaplatil případné hlídce SNB všimné. 
V hospodě seděl i Prťák, hlavní pořádající, pár lidí k němu patřících, mezi nimi pamatuju Pavku Melichara. Dobrá společnost, popíjeli jsme, něco snědli, nikdo nás z putyky nevyháněl, čundrácké country znělo, já a Franta jsme vypili každý osm piv, Jitka o jedno víc, nestačili jsme jí, Vlasta asi osm kafí, jediná pak na další cestě neusínala. Ani Prťák tedy nemohl splnit svůj plán dojet poslední kilometr městským autobusem, přespal někde ve stodole.
Naše čtyřka se dokodrcala v neděli, v době, kdy slušný člověk má být v kostele. Z Dolních Břežan jsme dojeli autobusem. Upatlaní, ale spokojení. Zažili jsme derniéru legendy, v hlavě plány, že takhle by pochody měly fungovat dál.
Na nedělním odpoledním setkání pod branickým mostem, mezi lidem prostým zvaný most Inteligence, jsem došel z nás jen já. Přišel jsem hlásit Prťákovi, že jsme poslední účastníci Tlupní stovky v historii. Chyba! Objevila se mladá holka, vsadil bych se, že se jmenovala Rosana Řehůřková, nikdy předtím ani potom jsem se s ní nesetkal. Došla do cíle v jednu po obědě, tedy 100 km za 37 hodin. Všechno zdokumentované a vzala naší skupině poslední místo.
Kecalo se, z prostoru pod mostem jsme se přesunuli do příjemné zahradní restaurace Na Kopečku, moji rodiče tam někdy tancovali při dechovce, pak zahrada upadala, z hospody se stala ranní uhlířská pivnice, nakonec ji zavřeli. Po roce 1989 ji vrátili původním majitelům, kteří otevřeli hotel Braník, do takových moje vrstva nechodí.
Tam jsem slíbil Prťákovi, že budeme pokračovat v duchu Tlupy. Už další sobotu byla na Kladně stovka, jejíž autor Ivo Domanský vždy dbal na sportovní stránku pochodu, rozesílal výsledkovou listinu, prostě měl jiný názor na věc než zakladatelé z Tlupy. Naplánoval jsem, že schválně půjdeme v limitu, tedy 24 hodin.
Na Kladně jsme zlobili, ale jinak jsem v dalších letech jsem svoje sliby spíš neplnil, dokonce jsem později sám začal běhat a závodit, i když díra do světa se nekonala. Možná mám v povaze zkoušet kdeco, život by měl být pestrý, kdo se dokáže věnovat celou dobu jednomu oboru, může dokázat hodně. Co je lepší? Nevím. Každý jsme se narodil jiný.
On i Ivo Domanský nebyl tolik jednostranný, jak se říkalo. A Prťák? Dlouhá léta jsem ho neviděl, toulavé zaměstnání, posléze přestěhování s rodinou na sídliště. Po návratu do svého rodiště roce 2003  jsem ho vídal z okna, zřejmě bydlel stále, kde žil v dětství, asi nevěděl, o koho jde, co bychom si po letech povídali, každý jsme byli jinde. Teď už asi dva roky jsem ho neviděl.
Z jeho kamaráda Tyčky se vyklubal cestovatel, fotograf, vydal mnoho knížek, Zdeněk Thoma, loni jsem dostal od Ježíška knížku, kde vytvořil hodně krásných srovnávaček z Prahy. Autora jsem však osobně nepoznal.
Na závěr zveřejním 11 stran časopisu Ledvina, který vydávala TJ Nohyb. Tu založili lidé, jimž příliš nevoněla oficiální tělovýchova, jak se měla provozovat v rámci Národní fronty, leč jinak se za komunistů nesmělo sdružovat. Záleželo na členech, jakou si vytvoří partu, která neblábolí na schůzích.
Cyklostylovaný časopis věnovali tenkrát kompletně dálkovým pochodům a dostali jsme ho na startu poslední Tlupní stovky. Od té doby jsem mnohokrát četl všelijaké moudrosti, co to byla Tlupa, i úryvky, vyrvané z kontextu. Turističí bafuňáři a lidé, jejichž život je samé výročí, potřebovali bod, kde všechno začalo a za historické datum vzniku označili první Tlupní stovku z roku 1963. Je to sice blbost, jejíž nepravdu jde lehce prokázat, ale dnešní svět na takových volovinách stojí. Kdo chce, ať slaví, někdo se třeba pousměje. Vždyť ani přesně nevíme, v kterém roce zavraždili svatého Václava. A jak slavíme!
Loni, v roce 2013, se slavilo padesátileté výročí a v Benešově se konalo slavnostní shromáždění pořadatelů dálkových pochodů, proslov předsedy KČT, diskuze, večeře, druhý den pochod, který propršel, začínala loňská povodeň.
Trochu z nepochopitelných důvodů jsem byl též pozván, nikdy jsem žádný pochod nepořádal, vlastně nevím proč. Vyndal jsem z desek onu letitou Ledvinu z roku 1972, přečetl ji a usoudil jsem, že nejlíp oslavím výročí tím, že do Benešova nepojedu. Zdálo se mi, že oslava je proti smyslu vzniku Tlupní stovky. Volal mi Franta Málek, abych přijel, mí dávní kamarádi se zabývají dávno něčím jiným nebo jsou na pravdě boží a poslouchat oslavné řeči, to si můžu pustit rádio.
Nevím, bude-li se někomu chtít číst následující texty, které vyjadřují názory zakladatelů hnutí dálkoplazů. Za Tlupu píše Prťák, za pochodující Pavka Melichar, za dálkařské běžce Ivo Domanský. Každý s jiným názorem, jak by to mělo být.
Protože v rámci možností, které jsou po fyzické stránce stále omezenější, se stále vypravuju do přírody, vedle mapy sebou nosím ještě mobil, abych si mohl zavolat pomoc, kdybych si zlámal haksnu. Je toho na světě moc krásného, aby se o tom jenom žvanilo.


















2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Venco díky,velmi dobré!Ani nevím,jak se to dostalo na mail mé ženy Ivy. Ale rád jsem zavzpomínal na "stovky" kterých mám přes 50. Také jsem patřil spíš k běžcům, trápit se na trase 24 hodin mně nebavilo.Ano,každý jsme jiný a myslím,že díky mládí,partám,pochodům,sportu a srandě jsme tu rudou dobu přežívali dost dobře. Michal Kamarád

Václav Víšek řekl(a)...

Michale, dobu, kdy nám bylo dáno žít, jsme si nevybrali. Snad jsme ale dokázali být aspoň trochu svobodní. V.V.