Opravdu jsem
v krásných Domažlicích nebyl skoro 24 let.
Jezdíval jsem sem
v první polovině 70.let (pochopitelně 20.století) často. Pan doktor Kresl
pořádal Chodskou stovku, už jsem se ze vztahu k němu i pochodu kdesi
vyznal. Pětkrát za sebou, byla zde příjemná atmosféra, Lomikar na Trhanově
dávno nestrašil.
V roce 1972 jsme
tu začínali část pochodu Český kvadrant, na kole jsem také projížděl. Co se
pamatuju, vždycky jsme ve městě chodívali na večeři, vařili česky a výtečně.
Akorát jsem zapomněl kam. Kdoví jestli hospoda existuje. Na rychtu? Pletou se
mi hospody, města, lidi.
S tvořící se
rodinou nastalo méně času, s dětmi jsem jezdíval ven, ale přece jenom
z Prahy je blíž do Českého ráje než do Českého lesa.
V létě 1990 jsem
sem vzal děti na třídenní pochod Krajem strážců hranic. Tradiční název, který
vyhovoval v době komunistické vlády úřadům. Ani nevím, co se s akcí
stalo.
Stejně jako Chodské
pochody čisté ubytování na parketách, nekomplikovaná organizace.
Malou památku mám.
Že je kravina, aby
desetiletá holka šla tři dny po sobě 35 km? Některé rodiny to mají různě. Není
z ní sportovkyně, na turistiku nepotřebuje organizované akce a nohy
používá na chození, což v dnešní době není úplně normální.
Najednou je rok 2014,
už dva roky vlastním knížku starých fotek z Domažlic, jen se rozjet.
Cesta z Prahy do
Plzně začíná být vysloveně příjemná, do Rokycan. Pak se jede dlouho po stavbě.
Železniční koridor se buduje.
Z Plzně jedu
osobním vlakem, kde je větší pohodlí než u mě doma. Tak sedět doma mám na čem,
ale mám pocit, že tady je menší bordel.
V životě jsem
hodně knížek přečetl ve vlaku, i dnes čtu. Kousek ode mne mírně rozčepýřený
pán, přinesl si kelímek s pivem, dopil, vytáhl dvoulitrovou petku, před
Domažlicemi byla prázdná.
Neměl už co pít, tak
co prej čtu. Že on taky, miluje Sienkiewicze, Motýlka a další. Čtenář, který se
celý den těšil, až bude mít večer čas pokračovat. No, znám to. Jako kluk dostal
do rukou knížku, název mi řekl, ale blbě slyším, na jedno ucho špatně, na druhý
hůř. Můj spolucestující, opivněný, ale ne protivný, se v ní dočetl, co
dělat, aby se vyhnul drogám.
„Kdyby takovou knížku
přečetli dnešní mladí…“
Jen jsem se pousmál,
drogy nikdy nebral, chlastu se nevyhýbá. Já na to nic, jak říkám, byl příjemný.
Domažlicím se
komunistické přestavby až do šedesátých let vyhnuly, ale přišly. Netroufám
vůbec posuzovat, co bylo třeba a co ne. Bořit podloubí na náměstí, to nešlo,
Chodové bývali bojovní…
Zamračeno, pršelo mi jen
asi 10 minut, nějak mi letošní trochu chladnější květen vyhovuje. Snad bych
takové počasí vydržel celý rok, lidi se stejně už nechodí válet
k rybníkům, jezdí k moři.
Studený máj,
v komoře ráj. Jeden dobrý známý po chladném květnu tvrdil, že má
v komoře pořád stejný binec.
Chtěl jsem vzít výlet
do Domažlic v celku, na dvě tři noci, ale jsem po celodenním chození po
městě tak unavený, že bych druhý den proležel. Ve vlaku si odpočinu, počtu,
zdřímnu, něco sním, vypiju trochu vína, poležím zítra ve své posteli, za čas se
projedu znova.
Tímhle mě vezli!
V Plzni
přestupuju, mám čas se podívat po nádraží. Tady jsem byl mnohokrát, na všechny
možné strany jsem jezdíval, v noci mi jednou ukradli peněženku.
V hale býval bufet, samoobsluha. Za komunistů otevřeno už v pět ráno,
čepovali skvělou desítku, jinak by si na ně stěžovali soudruzi škodováci. Dalo
se dobře pojíst, obyčejnou bufetovou stravu. Pro elitu nic moc, ale i vysoce
postavený člověk když vypije pár piv, zapomene i na to, že je lepší.
Něco tady je, ale
v sedm večer už měli zavřeno. Na nástupišti však nalejou, akorát mně už
tolik netáhne jako kdysi.
Jo, kdysi jsem bejval
frajer… až na půdu.
Z Domažlic jsem
si přivezl pár fotek, jsou na adrese:
Žádné komentáře:
Okomentovat