pátek 28. února 2014

Pindy z Facebooku - únor 2014

6.2.
Město perníku
Pozdrav z města perníku. Pravý pardubický perník jsem koupil na nádraží. Pečou ho ve Voticích. Rum je možná z likérky Drak.



7.2.
Sen
Ve snu jsem někomu půjčil stovku, nepamatuju se komu...

8.2.
Přání sklerotika
Dal jsem si dnes záležet, abych brzy po ránu blahopřál spolužákovi, že se dožil dalších narozenin. Je rybář a celý život brzy vstával. Trochu jsem ho zaskočil, má narozeniny až devátýho, což je zítra. Jeho narozeniny jsme slavívali bouřlivě, legendární byly dvacetiny, kdy mě vyvedli z Lucerna baru s doporučením, abych k nich už nikdy nelez. Ne, že bych měl takový strach, ale život nějak chtěl, že jsem se znovu do prostor, kde tehdy ještě hrávala klasická barová kapela s housličkama, u baru stál gin fizz osum korun, dostal až ve svých padesáti. Už do Lucerna Music baru, který obsadila jiná generace, Honza Hrubý sice hrál na housličky, vůbec ale ne do ouška. Lez jsem tenkrát po schodech dolů a vzpomněl si na vyhazovače, nezahlédl jsem ho, asi měl volno.
Po ránu je prý dobré se zasmát. Tak jsme se vychechtali a nevyprávěli si o tom, jak na nás lékaři zkoušejí výdobytky moderní medicíny. Spletl jsem se jenom o den, horší, až mu budu přát třeba v půlce července.

9.2.
Žádost
Uklízel jsem v mailové schránce...


10.2.
U Novotného lávky
Čekal jsem na sedmnáctku u Novotného lávky. Bohužel ne dlouho, protože intervaly mé domovské tramvaje se po posledních úpravách zkrátily natolik, že  člověk nemůže ani vychutnat nejkrásnější (podle mě) pohled na pražský hrad s Karlovým mostem. Všechno osvětleno, prostě kýč. Sedím pak v tramvaji, kromě opilců vypadají všichni nasraně, snad jim utekl nějaký blábol v televizi, přjedu domů, internet plný nadávek, na každýho blbce, kterého jsme si zvolili, se něco najde. Vypnu, ráno zapnu a od málokoho uslyším, že je rád za nové ráno. Když už nenajdou objekt k nenávisti, aspoň je nasere, že tahle baba se namazala hnusným parfemem, lepší by bylo, kdyby byla ožralá, taky je nesympatická, blbě kouká, trafikant čumí jak vejr, vlak jede o tři minuty později, tramvaj je špinavější než moje boty. Z práce pospíchají, aby mohli nadávat u televizních zpráv, poslouchat novinky, které během dne už slyšeli sedmkrát a pak sdělovat světu, že takhle zle ještě nikdy nebylo.
I proto mám rád Divadlo Na zábradlí, dvě minuty od něj stojím u kovového zábradlí nad řekou, blízko Novotného lávky. Odcházím do říše snů.

12.2.
Zapíjení kamaráda
Zapíjeli jsme včera kamaráda, který odešel ze světa hnusně brzy (64) a nešťastnou shodou okoloností. Určitě z nás měl radost. Bývalí kolegové jsou na mě hodní, taxíkem mě odvezli málem až do pelechu. Mám žízeň.

18.2.
V Podolí U Horů
Utíká to. Už to budou 4 roky, kdy jsem se začal vytahovat se srovnávacími fotkami, netuše budoucího. Všechno mám už na svém soukromém veřejně přístupném blogu, je mi jasné, že lidi zajímají hlavně lokality jim známé. Dostávám reakce, někdy i nesouhlasné, opravující a to je fajn. V září 2010 jsem spáchal toto:
Dostal jsem mail od syna pana "Bandasky". Byl radostný, sice otec už spí věčný sen, ale dozvěděl jsem se, že hospodu, kterou rodina vlastní, léta pronajímala, až se rozhodla ji provozovat sama. Všiml jsem se už před časem, že objekt změnil tvář, jídelníček mě lákal, ale návštěvu odkládám jako moje teta, která v 80 letech říkala, že si svoje úspory šetří na stáří...
Zajdu na oběd, prý vaří stejně výborně jako kdysi na Těšnově.

Cesta od pekaře
Zavírám za sebou dveře pekařství.
Schůdek.
Zavrávorám, zchátralé zábradlíčko mě zachytilo, trochu jsem vrazil do starší paní, věk není důležitý.
Omluvně jsme se na sebe vzájemně usmáli.
"To stáří stojí za prd, co?"
Souhlasně jsem přikývl.
Ale ona je rychlejší.
Do dneška jsem nevěděl, že v tom pekařství lze posedět při dvojce vína...

25.2.
25.únor
Tak jsem chtěl trochu z rozvernosti vzpomenout na oslavy 25.února, jak se na ně pamatuju, kdo býval na Staroměstském náměstí na shromážděních pracujícího lidu, na jednotky Lidových milicí, ze kterých nešla hrůza, spíš žaludeční potíže, člověk, který mi šéfoval pár let, do nich šikovně přeběhl od Národních socialistů. Tak zvaná dělnická třída byla reprezentována úředníky  z blízkých úřadů, ti se báli nenechat se tam nahnat, určitě všude samý fízl. Dělníky z ČKD, pokud nebyli u milicí, na takové shromáždění nikdo nedostal. Pokud jsem náhodou nebyl pracovně mimo Prahu, už v poledne jsme si drželi místo v hospodách, které ten den měly velkou tržbu.
Pustil jsem si k tomu náhodně televizi a viděl jsem tu komunistickou svini, řádně zvolenou poslankyni, která chodí klást kytičku k hrobu vypitýho sovětskýho kolaboranta Gottwalda, který podepisoval rozsudky smrti svým kamarádům ze strachu z velkého Stálina, hlavně ze strachu o svou kůži.
Prolétl jsem pár "diskuzí", lidé, kteří tehdejší dobu nemůžou pamatovat, porovnávají neporovnatelné.

Usoudil jsem, že na světě jsou i hezčí věci a odcházím k nim. Nechci se poblít, aniž bych byl opilej.

Žádné komentáře: