středa 31. prosince 2014

Pindy z Facebooku podzim až Silvestr 2014

9.10.
A primátorem se stává ... není to fuk?
Jak to bylo v roce 2010?
Zhruba:
Volby do magistrátu vyhrála TOP 09 s primátorským kandidátem bankéřem Tůmou, druhá byla ODS v čele s MUDr.Svobodou, třetí ČSSD s Dienstbierem. ODS a ČSSD se domluvili, že TOPku k lizu nepustí, primátorem se stal Svoboda s podporou socanů, což rozlítilo Dienstbiera, který chtěl splnit slib, že s ODS koalici nebude vyjednávat. Nevolil jsem je, ale byl to snad jediný slušný čin v pražském zastupitelstvu.
Primátor se za čas dohodl s TOP 09, někdy brzy ráno na klinice, kde pracuje. Jako slušný člověk upekl novou koalici za zády těch, kteří ho předtím podporovali.
Socani ovšem jsou bojovníci, tak pomohli odstranit primátora, o němž dnešní bilboardy tvrdí, že je jediným slušným primátorem. Pomohli zvolit jiného primátora, ale favorita TOPky Tůmu zajímal hlavně primátorský plat, takže už dávno dal Praze vale. Osobně mě nový primátor Hudeček zaujal hlavně skvělými nápady jako je eskalátor z Nuslí na Vyšehrad nebo tramvaj ze Smíchova na Pankrác Jeremenkovou ulicí, protože v té ulici bydlím a považuju to za naprostou hovadinu. Primátor Hudeček se sám za svou vládu pochválil ušmudlanými plakáty na lampách z peněz města.
Všechny tyhle bojovníky o koryta na magistrátu v posledních 4 letech bych pojmenoval jedním slovem - pakáž. Říkám "bych pojmenoval", je to můj osobní názor.
Ač společenství ANO tvrdí opak, nevěřím, že by se situace nějak změnila, když se zamíchají do boje oni. Všichni ti drzouni se stejně nakonec dohodnou, protože jde v první řadě o funkce, o vliv, o koryta, pardon o plnění volebního programu.
Pozoruju předvolební cvrkot, Prahu zaflákali plakáty, soutěžícími o největší pitomost. Začal jsem si dělat fotky z Prahy zohavené předvolebními kravinami, po čase mi došlo, že si dělají z obyvatel Prahy prdel, protože se stejně dohodnou. Z takových lidí si utahovat nehodlám, to jsou nehorázní hlupáci. Rád žertuji o dobrých lidech.
Proč se namáhat a přemýšlet, koho zvolit, když jim jde jen o moc, která přináší různé požitky, proč vlastně nehodit celou tu plachtu se stovkami jmen do tříděného sběru? Je mi blbě, dnešek jsem proležel, ale bude líp a pokud do volební místnosti půjdu, hodím to Pirátům, ti jsou zatím ještě mocí nezkažení. Hodně závidím obyvatelům vesnic, kde se všichni navzájem znají a vědí, co od koho můžou očekávat.
Jsem starý člověk, vůbec se necítím zapšklý, dobře vím, že jsem se nikdy v životě materiálně líp neměl. Netoužím po majetku, do truhly si ho sebou nevezmu. Jsem rád, že jsem se dočkal života ve svobodném státě. Posledních 25 let se zvýšil průměrný věk o 5 let, což je informace pro člověka v mém věku zásadní. To je výsledek práce lékařů, nemyslím ty, kteří z doktorského řemesla utekli do parlamentu a do politiky vůbec. Díky otevřeným hranicím se k nám přivalila spousta technických novinek, žije se pohodlněji, máme víc možností. Díky vědcům, technikům, jejichž jména přežijí, zatímco šašci na pražském magistrátě? 

A jdu spát!

11.10.
Včera zemřel Pavel Landovský
Tak ahoj.

11.10.
Sedím na lavičce.
Nešťastný.
Omylem jsem smazal všechny fotky z foťáku.
Nebylo jich moc, ale nasere to.
Podobných případů s rostoucím věkem přibývá.
Kde sedím?
Ve Valdštejnské zahradě, hned u Senátu, i z Hradu lze dobrým dalekohledem dohlédnout.
Je to jasný!
Karel Havlíček Borovský psal "Nechoď, Vašku, s pány na led..."

Pojedu do ZOO.

13.10.
Prý si máme vážit starších lidí.
Je zajímavé, že lidí starších než já neustále ubývá.
Od mého narození nepřibyl ani jeden člověk starší než já.
Koho si mám vážit? Výběr je stále užší.
Nevím si rady.

No, ráno je moudřejší večera.

15.10.
Přechod ze spánku k životu.
V rádiu mi oznámili, že je dnes světový den mytí rukou.
Štípu se na různých místech těla. Nespím.

Odcházím do koupelny.

24.10.
Přišla mi SMS.
Podzimní sleva na dalekohledy 10%.

Případná urážka mé osoby, že jsem blbej jak daleko vidim, by měla daleko větší váhu.

25.10.
Z otevřených dveří železničního vagónu se usmívá průvodčí.
Její pohled přebije všechno.
Majitel nejnovějšího typu Audi nechává svého miláčka nezamčeného na nástupišti na pospas železničním zřízencům.
Spěchá nastoupit, než červená čepice odmávne lokálku do Horní Dolní.
Ženský úsměv dokáže ohřát.
Přichází roční doba, kdy úsměv, nepočítáme-li básníky, úplně uhlí nenahradí.
"Paní průvodčí, nešlo by zatopit?"
"Zima? Mně je akorát."
Jasný, tohle stvoření snad zimu nepoznalo.
Zatopila.

A je zase dobře.

ŤIGR

4.11.
V současné kauze Hovorů z Lán mě nejvíc překvapuje, že to někoho překvapilo. 
Vůbec mě neurážejí vulgární výrazy, sám je občas používám. Kdo trochu sleduje chování Miloše Zemana v posledních 25 letech, nemůže být překvapený. Prostě si dal pár panáků a žvanil, což dělá hodně často.

Je sečtělý, často cituje z klasiků, kteří již umřeli a on zůstal tak sám, samojediný se stádem deseti miliónů blbců.

6.11.
Kousek listopadu za námi.
Mám vztek, že už jsem kraťasy uložil.
Jsou nahoře ve skříni, u stropu, musel bych si přinést schůdky.
Jsem línej si přinést schůdky.
Bába v řeznictví není líná a schůdky si přinesla. Věší nad buřty vánoční ozdoby.
Šestýho listopadu.
Budu muset vyhrabat z almary lampión.
Na zejtra, co kdyby náhodou...
Svět se řítí do záhuby, říkávala teta.

11.11.
Možná jsem sklerotik.
Nepamatuju se z mého mládí na nějaké svatomartinské hody.
Možná mě tehdy zajímalo něco jiného.
Možná mám vztek, že moje vnitřnosti zakazují přežrat se husou.
Kdysi měl Martin jezdit na bílém koni, ani se nepamatuju, jestli jezdil.
Od rána neslyším z rádia nic jiného než svatomartinská husa a zapít svatomartinským vínem.
Husa v mé mysli sice volá po pivu, ale každému přeju, co jemu chutná.
Šel jsem nakoupit, obyčejně si dám od cesty dvojku bílého.
U dveří nápis, že dnes rozlévají jen svatomartinské.
Jsem opotřebovaný spotřebitel, navíc podezřívavý.
Není jejich svatomartinské to víno, které se nepovedlo a musí se vypít, než se zkazí?
Koupil jsem si sedmičku Bordeaux. 

Zítra, po žracím svátku, určitě nastoupí v rádiu cvičitelka, odbornice na hubnutí.

16.11.
Určitě bych měl sledovat nějaký pořad o významu 17.listopadu.
I jakýsi slušný film jsem v programu zahlédl.
Co udělám já?
Budu se dívat na fotbal!

Bijte mě, intelektuálové!

26.11.
Kdo asi první začal zařazovat lidi do kavárny?
Lépe - do pražské kavárny.
Vidím zoufalou snahu dělit lidi, cpát je do škatulek, dělat z nich nesvéprávné objekty.
Dělit lidi na My a Vy, při čemž se samozřejmě předpokládá, že ten, kdo příslušnost do některé ze skupin určuje, se počítá mezi My, to znamená mezi lepší. 
Kdo to byl? A hlavně, kdo to papouškuje? Zamindrákovaní zmatenci, nešťastní z toho, že chtějí někam patřit?
Opravdu potřebujeme k životu stádo?

Jako by nebylo krásné, že jsme každý jiný.

13.12.
Proč zrovna mně doporučuje FB skupinu "Souhlasím s výroky Miloše Zemana"? Snad, že mám rád tlačenku? Jinak ho neposlouchám, pouštím si Felixa Holzmanna. Jsem člověk prostý.

22.12.

29.12.
Zpátky do pelechu!

31.12.
Už mám připravenej polštář, pod kterej k večeru strčím hlavu. Strašně se bojím, když se střílí. Kdybych se náhodou udusil, přátelé, nevožerte se!



úterý 30. prosince 2014

Za Kladno štíhlejší

Tolik jsem se vytahoval, jaké vzpomínky na svoje začátky dálkových pochodů napíšu, dělám všechno možné, abych se konce svých dálkoplazeckých pindů nedožil. V létě jsem popsal svoje vidění derniéry Tlupní stovky, skončil jsem v branické hospodě Na Kopečku, kde jsem slíbil Prťákovi, že za týden, na stovce, pořádané Ivem Domanským, půjdeme schválně v limitu za 24 hodin.
Ivo Domanský patří mezi význačné postavy tohoto podivného hnutí. Měl jsem v plánu napsat něco, pochválit ho a zároveň si z něj udělat trochu srandičky. Jenže on mezitím umřel, nějak se mi do věci nechtělo.
A tak jsem se s ním rozloučil jinak.
http://vencovypindy.blogspot.cz/2012/11/pod-matterhornem-jsem-se-pohadal-s-ivem.html
Uplynuly více jak dva roky, co se o tomhle běžeckému šílenci píše v minulém čase. Určitě se nedá o něm psát jako o jednoduchém člověku. Od začátku, kdy se velmi brzy přidal k otcům zakladatelům (blbé pojmenování, zvlášť když člověk některé osobně poznal) propagoval závodění, sportovní výsledek byl pro něj hlavní.
Ovšem byla by velká mýlka tvrdit, že měl oči zalité potem a neviděl kolem sebe nic. Vylezl, spíš vyběhl na kdejaký kopec, pořádal zájezdy do rumunských hor, prý jenom pro otrlé. Dalo se s ním mluvit o lecčem. Trval na svých názorech, i když byly pitomé. Byly jeho, což se o mnoha lidech říct nedá. Patřil mezi ty, kteří se kolem sebe umí rozhlédnout, myslím, že neměl povahu šampióna, třebaže rád vyhrával. Vidím často špičkové sportovce, kteří za cílem padají na hubu, dokážou vydat ze sebe všechno. Protože jsem Iva "v práci" zažil, dokonce jsem s ním i malinko běžel, vím, že on ten typ nebyl. Bylo z něj cítit, že dobře ví, kde má limit.
Šetřil se, pak už moc neběhal, ale srdíčko ho přesto zradilo. Nechal osiřelé všechny běžce závodů mimo dráhu, jimž sestavoval termínovku, byl nepostradatelným bafuňářem v dobrém smyslu onoho slova.
Pocházel z Moravy, vystudoval vysokou školu a pracoval v Kladně jako knihovník. Věnoval se nejdřív závodní chůzi, ve své doby patřil mezi širší chodeckou špičku. V šedesátých letech se zařadil mezi pořadatele dálkového pochodu s dnes trochu podivným názvem.
V době, kdy podle komoušů v Československu definitivně zvítězil socialismus, se lidé rozhlíželi a viděli spoušť, kdy 15 let chátrala města, o vesnicích nemluvě, vzniklo v Praze  hnutí, samozřejmě pod komunistickým vedením, Za Prahu krásnější. Uklízel se největší bordel, ani další města nezůstala stranou, vesnice též. Na světě byla Akce Z.
Nechci si dělat ze všeho srandu, lidé zvláště v malých místech skutečně viděli, co za sebou nechávala zemědělská velkovýroba. Brigádničilo se i dobrovolně, vybudovalo se dost dobrého, bohužel často se postavily předimenzované prodejny, ve kterých nebylo co prodávat, obrovské kulturáky na pár bálů v roce.
Ivo Domanský budovatelům název ukradl. Za Kladno štíhlejší, lidé  tenkrát začali pohodlnět a potřebovali pohyb, jestli zrovna tenhle? Fakt je, že tolik tlustých jako dnes nebylo.
Pochod se konal kolem poloviny března, byl po Zajíčkově Mníšku druhou velkou jarní akcí. Honza Zajíček získal v mníšeckých Kovohutích možnost zabrat na sobotu závodní jídelnu, Domanský měl k dispozici malou místnost na stadiónku Lokomotivy Kladno Na Výhybce.
Patřil mezi lidi šetrné, knihovníci asi nikde nežijí v přepychu. Pochod se konal bez startovného a to i době, kdy jinde už nějakého bůra od startujících vybírali. Žádný bufet nefungoval, Ivo říkal, že nebude někomu vařit guláš nebo prodávat pivo, ani nebylo kde.
Pamatuju na osmdesátá léta, kdy mě pozvali, ani už nevím proč, do Jinců na seminář pořadatelů dálkových pochodů, tam se Ivo se všemi pohádal, on rád nahlas prosazoval svoje názory, vypálil na jiné pořadatele, že počítá na jednoho účastníka s osmi korunami a jestli tohle někdo nesežene, ať nic nepořádá. Málem se začali prát.
Vložím sem diplomy z kladenských akcí, žádné speciální, ale co kde na ČSTV splašil, pokud došlo na jakési medaile, slepovala je Saša ze svých fotek. Všechny tiskoviny byly cyklostylované v různé kvalitě. Během týdne po akci přišly každému domů poštou výsledky v obálce s hlavičkou Okresní knihovny Kladno.
V cíli, který se konal zase v klubovně, byl velký hrnec čaje a velká škatule sušenek v kvalitě dnešních esíček, zřejmě Ivo sehnal nějaké krabice rozbité při dopravě. Ubytování nezajišťoval, hřiště bylo kousek od nádraží.
Nestěžuju si, měl jsem tenhle pochod rád, vidím, že jsem se ho zúčastňoval nepřetržitě v letech 1972 - 82.
Pokud někdo vidí Kladno jako hornické město, Poldovku, tenkrát SONP, bude překvapený, jaká krásná krajina Kladensko je. Jednookruhové stovky se startem o půlnoci, jak bylo zpočátku tradicí.
Jezdili sem všichni, i z Moravy, protože tehdy existovala spousta nočních vlaků, kde se dalo po pochodu spokojeně spát, zvláště ze soboty na neděli.
Jak si čtu ve výsledkových listinách, vybavilo se mi mnoho jmen, posmívali jsme se někdy i mizerně čitelným kopiím, mnozí papír hned vyhodili, jsem rád, že jsem tak neučinil já.
Ta spousta jmen, ze začátku se zde vyskytovali i borci jako Honza Zajíček nebo Standa Cach, kteří pro dálkové pochody hodně udělali. Proč se po letech tito lidé a Ivo Domanský stáli téměř nepřáteli? Turista nebo závodník? Podle mě jenom zástupný problém. Vina byla asi trochu na obou stranách, po letech těžko soudit, zvlášť když ti lidé nejsou již mezi námi dožívajícími, má cenu se s takovými dnes nedůležitými věcmi zabývat?
V předjaří se chodílo v Kladně, výjimky potvrzují pravidlo, v roce 1972 bylo třicáté výroční hrůzné události v Lidicích, které jsou u Kladna. Na památku se pochod jmenoval Memoriál lidických mučedníků a konal se v červnu. Komunisti si potrpěli na různá výročí, žili jsme od jednoho k druhému, zvyklí na jejich projevy plné frází, které se poslouchaly jen jako nepříjemná kulisa. Nějak jsme si ani neuvědomovali, že v případě Lidic jde o jinou věc.
Už před startem jsem očkoval do kamarádů, že Ivovi přijdeme na limit 24 hodin. Kumpáni z Tlupní stovky Jitka Havlová a Franta Starý se těšili, moje dívka nějak nemohla přijet. Přidal se Petr Kiprov z Karlovarska, který se na pochodech objevil, se spoustou lidí se skamarádil a zase tentýž rok zmizel do historie. Nastalo velké přemlouvání Věry Vodičkové, jež v sobě stále měla závodnici, její obdivovatel a strážce Víťa Mikula se řídil podle ní. Věra ráda konzumovala cokoliv, takže jsme jí neustále tahali do hospod i do cukrárny, měla ráda zmrzlinu.
Čtu ve výsledcích ještě jméno Dufek, nepamatuju se, patřil-li k někomu z nás nebo jsme mu připadali jako dobrá parta.
Červen, vlahý večer, pomalu jsme se šourali přes Kožovou horu, za níž byl cíl. Všichni jsme byli schopní bez větších problémů urazit sto kilometrů kolem 16 hodin. Co času jsme museli protrpět v hospodách. Utekl nám i 66-letý Franta Dvořák, který usoudil, že chce chytit určitý vlak a měl vždycky hluboko do kapsy, sezení v putykách nebylo zadarmo.
Doháněli jsme dva úplně odrovnané kluky. Jitka prohlásila, že se celý den snaží a my je teď předhoníme, aniž chceme. A že je kousek na kopečku hospoda, ve které v životě nebyla. V té seděla spousta účastníků stovky, umytí, převlečení, popíjeli.
Chvíli jsme si sedli, koupili dvě flašky vína, nejspíš to tenkrát byly litrovky Pražského výběru či jiných patoků. Mezitím došli do cíle oni dva chlapci, Ivo se jich ptal, jestli neviděl někde skupinku s dvěma dívkami. Dozvěděl se, že naše banda šla ještě do hospody, kilometr před cílem a rozhodl se, že si pro nás dojde. Potkali jsme se.
My běželi z kopce tryskem, s lahvemi, určitě za celý den mírně přiopilí. Slib Prťákovi jsme nesplnili, ač jsme se snažili. 21:10 byl čas, jak vidno z přiložených výsledků. Ivo tušil, co se asi dělo a tak se nerozčiloval, radost nám neudělal.
Jedna drobnost, on měl fantastickou paměť, ale i takoví lidé můžou narazit. My se v té době s Ivem příliš neznali, já byl pro něj i po roce novinka, neměl jsem povahu se někam cpát. Ve výsledcích jsem uvedený jako Víšek Vlad., což byl poměrně významný atletický statistik, s nímž Ivo korespondoval. Čistě náhodou je to můj starší bratr, který chodil pěšky, kromě zaměstnání, jenom na houby a jenom někdy.
10.6.1972 DP  MEMORIÁL LIDICKÝCH MUČEDNÍKŮ

Kladno - Hřebeč - Lidice - Středokluky - Kněževes - Ruzyně - Stodůlky - Řeporyje -Ořech - Zadní Kopanina - Solopysky - Vonoklasy - Dobřichovice - Řevnice - Zadní Třebaň - Karlštejn - Svatý Jan pod Skalou - Vráž - Loděnice - Nenačovice - Podkozí -Unhošť - Pletený Újezd - Kladno 100 km   


Rád jsem jezdíval do Kladna, přesto mě překvapilo, že jsem stovku Za Kladno štíhlejší absolvoval 12x po sobě. Nevýhodou je, že to všechno trochu splývá dohromady, pamatuju si pár příhod, už nevím, do kterého roku bych je zařadil. S velkým zájmem pročítám seznamy lidí, kteří jsou na výsledkových listinách let 1972 až 1976. To jsou moje začátky, to je skupina, kvůli které jsem opakovaně nasedal na vlak do Kladna i jinam. V drtivé většině ti lidé zmizeli, ne fyzicky, ale zjistili, že život není jen sranda na pochodech, tak jako člověk není věčně mladý. Když někoho náhodně potkám, bývá takové setkání úsměvné s náznakem slz v očích
Většinou ta jména nelze ani najít na různých žebříčcích, kolik kdo a kolikrát. Vůbec nejde o lidi, kteří rezignovali na pohyb v přírodě, jen přesunuli svůj zájem jinam.
3.3.1973 DP  ZA KLADNO ŠTÍHLEJŠÍ

Kladno - Dříň - Dubí -Vrapice - Cvrčovice - Brandýsek - Třebusice - Zvoleněves - Kamenný Most - Neuměřice - Velvary - Miletice - Loucká - Straškov - Vražkov - Říp - Ctiněves - Černouček - Nová Ves - Nové Ouholice - Nelahozeves - Kralupy nad Vl­tavou - Minice - Otvovice - Zákolany - Budeč - Dřetovice - Buštěhrad - Kladno    85 km
Ano, pamatuju se, bylo to hrozně krátké. Sice jsme zdolali Říp, to bylo všechno. Utkvělo mi v hlavě, že jsme zašli v Minicích do hospody, dnes zrušené, Minice samotné se staly součástí Kralup nad Vltavou s poznámkou předměstí. Seděla zde známá figurka, rádoby závodník, spíš opilec Franta Pleticha. Mám hodně známých z pozdějších dálkových pochodů, jméno Pleticha jim nic neříká. Franta v hospodě zářil, s pivem a cigárem tvrdil, že bojuje o třetí místo.
Jak koukám do výsledků, jenom čtyři došli za ním..


16.3.1974  DP ZA KLADNO ŠTÍHLEJŠÍ
Kladno - Kamenné Žehrovice - Tuchlovice - Slovanka - Lány - Křivoklát - Městečko - Rakovník - Lužná - Řevničov - Třtice - Mšec - Drnek - Kladno  100 km
 Hele, Olda Dobiáš ušel padesátku, v 82 letech. Ten si v 85 letech koupil kolo, že bude plnit cyklistickou zápočtovku, spadnul z něj a zlámal si nohu. Byl pak v domově důchodců, měli s ním potíže, protože jim pořád utíkal za toulkami.


V roce 73 jsme byli na stovce v Kodani, Saša viděla medaile, které účastníci dostávali, udělala amatérsky slepované z fotek. Není třeba se posmívat, dělala to zadarmo, aby nechali udělat medaile kovové, byla by třeba objednávka aspoň dva roky dopředu, nikdo by ji nezaplatil, byli jsme mírně chudí. Mírně dost.Tohle je líc a vedle rub. Šnek znamená, že jsem došel v druhé polovině startujících, lepší měli chrta. Nebo zajíce?
15.3.1975 DP ZA KLADNO ŠTÍHLEJŠÍ
Kladno - Braškov - Kyšice - Nouzov - Libečov - Železná - Beroun - Králův Dvůr - Levín - Zdice - Lounín - Málkov - Želkovice - Všeradice - Stožec - Halouny - Svinaře - Liteň - Tetín - Beroun - Lhotka - Železná - Chyňava - Nouzov - Kyšice - Braškov
100 km
 Trochu mi v paměti zapálilo, šli jsme s Jindrou Štruncem a Zdeňkem Fílou z Vimperka, který se na pochodech vynořil, docela dobrej parťák, v Plzni se oženil a vlastně o něm nikdo dál nic neví. Tuhle stovku jsme došli společně, moje nastávající Vlasta se utrhly s Věrou Vodičkovou, že s námi nebudou vytloukat hospody, někde zabloudily až jsme měli o ně strach.
Dole je další Sašina medaile pro rok 1975, stužka se mi sama zmuchlala za ta léta v krabici.
6.3.1976 DP ZA KLADNO ŠTÍHLEJŠÍ
Kladno - Vinařice - Třebichovice - Hrdlív - Slaný - Bakov - Zlonice - Vyšínek - Páleč - Vraný - Peruc - Slavětín - Veltěže - Černčice - Louny - Lišťany - Brodec - Úlovice - Dolní Ročov - Kroučová - Bdín - Mšec - Mšecké Žehrovice - Lodenice - Čelechovice - Kačice - Srby - Kladno     100 km
 Deset žen v cíli stovky, když jsem o 15 let později chvíli vegetoval na stovkách, stávalo se i, že na startu nebyla žádná. 
9.7.1977 DP ZA KLADNO ŠTÍHLEJŠÍ
Kladno - Pletený Újezd - Unhošť - Svárov - Ptice - Úhonice - Drahelčice - Rudná - Nučice - Tachlovice - Chýnice - Choteč - Třebotov - Černošice - Vonoklasy - Mořinka - Karlštejn - Krupná - Korno - Tobolka - Koněpruské jeskyně - Popovice - Králův Dvůr - Lísek - Nižbor - Chýňavská myslivna - Malé Kyšice - Braškov - Kožová hora - Kladno    100 km
35.výročí vyvraždění Lidic, šlo se tedy v létě. Výsledky Ivo přestal posílat nebo jsem je ztratil. Podle trasy vidím, že to byl asi ročník, kdy pochod Za Kladno štíhlejší se rozdělil na dvě akce. Ve 23 hodin vycházeli turisti, mezi nimi já, hodinu po nás vyráželi atleti v boji o čas a vítězství.
Rozkol mezi Zajíčkem a Domanským (trochu zjednodušuji) se zvýšil. Osobně šly tyhle spory mimo mě, jezdil jsem k Honzovi do Mníšku a vůbec mi nedělalo potíže jet i k Ivovi. Měli jsme doma půlročního kluka a můj hlavní zájem byl někde jinde.
Měl bych tenkrát fyzicky i na běžeckou část, ale nechtělo se mi. Chodíval jsem pochody se zavazadlem, kterým léta byla síťovka, v níž jsem měl tatranku a mapu. Kde mě neznali, mysleli, že jsem strejda, který jde na nákup. Do cíle jsem obyčejně trochu zpomalil, abych vypadal jako člověk jdoucí ze sámošky. Rád jsem provokoval.
Tenkrát ale běžci vyrazili, mezi nimi byla Jana Konětopská, později Vachková, která svou blond hlavou svítila do tmy. Závodníci se podle ní řídili a řítili. Už nevím, jak to přesně bylo, ale snad si spletla levou a pravou ruku, prostě volovina, která se může stát každému, dostali se až na kraj Prahy.
Když já docházel do cíle volným krokem, bylo běžců v cíli pramálo. Ivo se těšil na časy, na závod, když mě uviděl, ruply mu nervy a křičel, že tenhle blbec se siťovkou už je v cíli a závodníci ještě běhají někde po Brdech.
18.3.1978 DP ZA KLADNO ŠTÍHLEJŠÍ

Kladno - Švermov - Pchery - Knovíz - Slaný - Želevčice - Bakov - Zlonice - Šlapanice - Radešín - Bříza - Straškov - Vražkov - Říp - Ctiněves - Nová Ves - Sazená - Chržín - Velvary - Velká Bučina - Kralupy nad Vltavou - Otvovice - Zákolany - Budeč - Dře­tovice - Buštěhrad - Kladno    100 km
Další roky jsem podle záznamů chodil, ale v paměti mám prázdno. Také už jsem v té době chodíval sám, kamarádi z minulých let zmizeli, já většinou pospíchal z pochodu domů, kde se začali množit potomci.
Jestli už tenkrát nedošlo k úplnému rozdělení pochodu, kdy turistickou část pořádala Ivova kolegyně z knihovny, on sám už snad knihovnictví zanechal.
10.3.1979 DP  ZA KLADNO ŠTÍHLEJŠÍ
Kladno - Braškov - Valdek - Družec - Žilina - Ploskov -Lány - Požáry - Křivoklát - Městečko - Nezabudice - Roztoky - Leontýnský zámek - Nižbor - Hýskov - Beroun - Železná - Malé Přílepy - Nenačovice - Úhonice - Chýně - Jeneč - Pavlov - Pletený Újezd - Kladno               100 km
14.-15.3.1980 DP ZA KLADNO ŠTÍHLEJŠÍ
Kladno - Velká Dobrá - Doksy - Kamenné Žehrovice - Tuchlovice - Slovanka - Lány - sv.Alžběta - Nový Dům - Rakovník - Míče - Městečko - Křivoklát - Roztoky u Kři­voklátu - Žloukovice - Nižbor - Chyňavská myslivna - Poteplý - Nouzov - Kyšice - Braškov - Kladno                100 km         
Tloustl jsem, pracoval jsem na výstavbě metra, hlavně kvůli penězům, pochody jsem chodil fakt jen výjimečně, v roce 1980 jsem si musel koupit větší kalhoty, staré uložil na ramínko, jestli někdy zhubnu. Skutečně jsem shodil, začal jsem běhat.
Co udělá blázen, který trénuje běh a vydá se na dálkový pochod? Člověk jako já se přihlásí k závodu. Když jsem prvně přijel na Lokomotivu v březnu 1981, mysleli si všichni ti atleti, že jsem se někde opil a zabloudil. Pepík Krejsa se smál, málem spadnul z lavice. Všichni mě znali jako ortodoxního pěšáka, který nehodlá nikdy závodit. Ten první pokus nebyl nijak zázračný.
14.3.1981 DB  ZA KLADNO ŠTÍHLEJŠÍ 
Kladno - 4 krát okruh (Braškov - Valdek - Horní Bezděkov - Bratronice - Chyňavská myslivna - Poteplí - Čeperka - Kyšice - Braškov) - Kladno   100 km 

13.3.1982 DB ZA KLADNO ŠTÍHLEJŠÍ
Kladno - 4 krát okruh (Braškov - Valdek - Horní Bezděkov - Bratronice - Chyňavská myslivna - Poteplí - Čeperka - Kyšice - Braškov) - Kladno                              100 km      Světovými tabulkami jsem nezamíchal, ale už to nebylo tak špatné. Na kontrole u Chýňavské myslivny zbývalo už jen pár kilometrů, kolem vrcholu Kožové hory a pak davaj z kopce do cíle. Doběhl jsem Oldu Pekárka, předběhl, on se nedal. Kde se v nás vzaly síly? Možná blbouny má Pán Bůh rád. Porazil jsem Oldu o pět vteřin, on ovšem byl o 12 let starší a ve výsledcích je v jiné kategorii. Smáli jsme se sami sobě jako idioti. Proč vlastně jako.
Vyhrožoval jsem Oldovi, že příští rok mi bude 40, tedy budu veteránem a natřu mu to. Opáčil, že se na to vysere, že s pionýrama závodit nebude.
Dobrý kamarád, právník z Teplic, sešli jsme se i na maratónu, mrzelo mě, že tak brzy umřel.
19.-20.3.1982 DP ZA KLADNO ŠTÍHLEJŠÍ
Kladno - Velké Přítočno - Unhošť - Svárov - Ptice - Úhonice - Drahelčice  - Rudná - Mezouň - Vysoký Újezd - Kuchař - Mořina - Karlštejn - Srbsko - Beroun - Hýskov - Nižbor - Leontýnský zámek - Roztoky u Křivoklátu - Křivoklát - Zbečno - Sýkořice - Běleč - Bratronice - Lhota - Žilina - Doksy - Kladno  100 km         
Vidím, že jsem si ten rok šoupnul ještě i turistický pochod, asi jo, když mám diplom.
Poslední rok mého závodění, už zmizel název Za Kladno štíhlejší, ale nějak to  k sobě patří. Běžecké propozice, startovné. Jiný svět, do kterého jsem nikdy nechtěl patřit.

12.3.1983 DB KLADENSKÉ OKRUHY
Kladno - 4 krát okruh (Braškov - Valdek - Horní Bezděkov - Bratronice - Chyňavská myslivna - Poteplí - Čeperka - Kyšice - Braškov) - Kladno   100 km                              Nechtěl patřit, ale rozloučil jsem se vítězně. Vyhrál jsem závod veteránů, ač 40 mi vlastně bylo až za dva měsíce. Prý je důležitý ročník narození.
První a poslední závod, který jsem kdy vyhrál.
Dostal jsem vázu, kterou Ivo někde vyžebral ve sklárnách, zřejmě kazová záležitost. Domů jsem přijel, přiznávám, že po běhu na 100 km pod deset hodin jsem byl ztrhaný jak borůvka.
Manželka mě přivítala se slovy:
"Co to neseš?"
"Vázu, vyhrál jsem veterány."
"To tam nikdo jinej neběžel?"
"Náhodou, asi devět nás bylo, dokonce i Honza Hauer. Měl průjem."
Už jsem tuhle příhodu napsal dříve na blogu.
Váza byla uložena v obýváku, občas jsme do ní dávali kytky. Kazová, po pár letech sama praskla, manželka se o ní řízla a hodila ji do koše, což mě urazilo, protože jsem nikdy nic jiného nevyhrál, slepil jsem ji, dal ji na stůl. Kytky už v ní nebývaly, léta vysloveně překážela, prášilo se do ní, manželka se jí ani při důkladném úklidu nevšimla. Jednoho dne jsem ji chtěl umýt, byla hnusná a skončila v kontejneru na tříděný odpad.
Zbyly mi výsledky a diplom.

Říkalo se o tomto závodu, že je kratší, mapa mi to potvrzovala. Už po roce 2000, kdy jsem vyměnil chůzi za cyklistiku, jsem si tuhle stovku změřil na zkontrolovaném computeru. Měřila 98,5 km. Měl jsem radost, že můžu oprávněně říkat, že jsem udělal stovku pod deset hodin. Udělal jsem dodatečným změřením radost i Ivovi.
Kdo dneska ví něco o akci, zvané Za Kladno štíhlejší? Ivo Domanský už je dva roky po smrti, i mnoho dalších, mně je 71, momentálně mě bolí levá noha jako blázen, při nástupu do tramvaje budu brzy potřebovat vysokozdvižný vozík.
Zůstaly vzpomínky.
A taky někdy i fotky. Nevím, jestli zrovna tahle je z kladenských pochodů, je to možné. Ukázka tehdejšího sportovního oblečení. Ještě nenosím v ruce síťovku, mám chlebník a inteligentní výraz v obličeji.


                                                                                                               

10.1.2015
Po zveřejnění mi poslala na Facebooku Jana Pozg výsledkovou listinu z roku 1978. To jsem ještě byl zaťatý turista, který na závodění kašle. Docela rád jsem si přečetl jména. Což o to, Míra Doležal, Honza Hauer, vždy sympatický Luděk Simandl, Zdeněk Černý, Mojmír Zrůnek, Jana Vachková, ti měli nebo ještě mají sport v genech, ale Franta Raušer? No dobře, nebudu pomlouvat. Jen jsem si připomněl nerozlučnou dvojici Vlasta Kubínek z Mutějovic, Ruda Větrovec z Řevničova. Ti snad neuměli mít špatnou náladu. Kdoví proč v roce 1978 došli, či doběhli 2 hodiny od sebe. Možná Rudovi došly cigarety... Abych byl spravedlivý, i Luděk Simandl kouřil, vždycky provokoval Honzu Hauera, pro nějž konzumenti alkoholu, nikotinu byl téměř odpad společnosti.

pondělí 29. prosince 2014

Staré fotky z Lovosic

Zbyly mi po mých cestách po městě Lovosice staré fotky, které se nedaly z různých důvodů použít jako podklad do koláží srovnávacích fotek. Nejsou skenované z publikací, jsou to pohlednice, různě se potulující po internetu. Byl jsem zvyklý je vyhazovat, ale zkusil jsem zveřejnit podobné fotky z Kolína a měly určitý ohlas.
Zde jsou Lovosice:

1902


1905


 1905


 1914


1922


1924


1931


1946






















Už jsem ho na tomto blogu několikrát pomluvil, jeho fotky zveřejnil, aniž jsem se ho dovolil.

sobota 27. prosince 2014

Kostel svatého Michala v Podolí



Krásný kostelík. Zastrčený, jako by se Podolí za něj stydělo v uličce směřující k Vyšehradu. Dávno předtím, než byl prokopán tunel pod vyšehradskou skálou, tudy chodívali podolští zahradníci na trhy do města, jehož sláva hvězd se dotýká.
Nejednalo se o žádnou velkou štrapáci. Pěšky vyleze nahoru za pár minut i pajdavý důchodce. Nebýt někdy nepochopitelné lidské touhy být všude rychle a bez námahy, mohlo se tudy chodit dodnes.
Kostel, původně gotický, postupně přestavován, zvonice ze 17.století. Nemám nic proti tramvajím, ale když má člověk trochu času, vyplatí se ho promarnit cestou, kudy chodívali dávní naši předchůdci.
Viděl jsem za svou dosavadní životní pouť hodně kostelů, na podolského mrňouse jsem málem zapomněl. Vrátil jsem se do Podolí, místa svého dětství.
Kdy jsem byl naposled uvnitř? Asi 15.března 1953, bylo mi necelých deset. Proč ta paměť?
Obyčejného desetiletého kluka politika nezajímá. Ve škole něco slyší, doma něco jiného "hlavně to nikde neříkej!" Komu bych co vyprávěl! Zajímalo mě lítání po tenkrát málo zastavěných podolských stráních při cestách ze školy Na Pekařce, když někdo splašil jakýkoliv míč, hrál se fotbal.
Ve třídě, vlevo vedle tabule, na nás hleděli dva nezajímaví pánové, vyretušovaný s knírkem se jmenoval Stalin, vedle něj Gottwald. Inventář třídy, určitě měl vzadu číslo. Od přelomu února a března jsme začali slýchat zprávy o zdravotním stavu Stalinově, na konci byl vyjmenován zástup lékařů, kteří se těžko mohli vejít do jedné místnosti.
5.března se zahalila Praha do černého. Ani naše rodina netušila, kdo vlastně odešel na věčnost, přece jenom v něm viděli symbol konce války. Táta jenom poznamenal:
"Kdoví, jestli ho neodkráglovali sami bolševici."
Nakonec proč ne, s králi to často bylo podobné, touha už konečně být na trůnu...
Pionýři nosili tenkrát bílé košile, ti se střídali u busty velikého Stalina. Čestná stráž. Stál tam i Jirka, dobrý kamarád, jímž se stal poté, co mi v druhé třídě rozbil hlavu dlažební kostkou. Nemohl za to, že rodiče byli komunisti. Když se nikdo nedíval, na Jirku jsem se nepřístojně šklebil.
Já nebyl pionýr, ani nešátkovaný, táta si to nepřál, přihlásil mě dokonce na od čtvrté třídy nepovinné náboženství, přestože byl sám bez vyznání. Malá schválnost bolševikům.
V deseti letech se bere smrt cizího dědka jako samozřejmost. Gottwald se vrátil z Moskvy z pohřbu a ulehl. Opět z rádia zněly zprávy o zdravotním stavu Klementa Gottwalda, mně i spolužákům přišlo normální, že asi umře.
V sobotu odpoledne nás pár účastníků náboženství šlo Podolskou ulicí, kudy tehdy ještě jezdila tramvaj, kolem školy, do které jsem později chodil, právě do kostela svatého Michala k svaté zpovědi.
Katechetka, jež nás náboženství učila, byla tichá osoba, bázlivá, tušila, jak to s náboženstvím i s ní časem dopadne. Žádné nadšení v nás nedokázala vzbudit. My šli ke zpovědi, protože nás rodiče přihlásili na náboženství, psali jsme si na papír hříchy, opisovali jsme je jeden od druhého.
Cestou domů začaly ulice znovu černat. Dokonce moje máma, která Klému nenáviděla, nalepila do okna jeho fotku s černou páskou.
"Otrávili ho v Rusku, určitě mu nasypali do jídla jed."
V neděli dopoledne jsem byl u svatého přijímání, naposledy. V páté třídě táta rezignoval a já se pionýrem stal. Chtěl jsem být hlavně proto, že jsem měl informace, že vedoucí Milan vede schůzky se svou zástupkyní, která ho zajímá daleko víc než celá pionýrská organizace.
Ve třídě sundali dva pány s černými páskami, zůstal jeden, bývalý kladenský hospodský harmonikář Tonda Zápotonda, vyučený kameník, jenž o svých rukách prý říkal:
"Tyhle ručičky nikdy dělat nebudou."
Podle jeho vizáže mu lid prostý přidělil jméno "Ušatý torpédo."
Místo pro nástupce Stalina zůstalo už prázdné. Chvíli velel v Moskvě Malenkov, pak pověsili Beriju, Stalinovu pravou ruku, hlavně proto, že byl mocný a na každého něco věděl, motal se kolem Molotov, objevil se Bulganin, vedle něj Chruščov, který boj nakonec vyhrál. Až v roce 1956 si mohl být svou pozicí jistý.
Vypadal jako libeňský plynojem, někomu připadal jako neškodný strejda, kterým těžko mohl být.
Kam jsem se dostal ve vyprávění o podolském kostele. Nemůžu si pomoci, jak uzřím kostel svatého Michala, vzpomenu na Gottwalda a všechno kolem.
Třeba, když o tom píšu, vytěsním vzpomínku z paměti. Nevím, spíš ne.
Získal jsem se sbírky Michala Kvapila, rozeného Podoláka, mnoho fotek ze starého Podolí. Obcházím ona místa, hledám, dá-li se něco solidně porovnat. Hodně se moje rodná čtvť změnila, ale i na hodně starých fotkách je mnohdy vidět kostelík, který stával dávno předtím, než Marx získal od Engelse kapitál, aby mohl napsat knihu Kapitál, než rodina Uljanovových představí hvězdu rodu, která si bude říkat Lenin.
Dnes jsem hleděl na Podolí z vyšehradských hradeb, kostel je ztracený mezi daleko mladší zástavbou, a já mám pocit, že z něj musel být vidět Horymír, jak na Šemíkovi prchá k Neumětelům a Bivoj kolem něj táhnul kance z Kavčích hor.
Nemůžu si pomoct, ale vkládám sem asi nejstarší fotku Podolí. Pokouším se k ní přiřadit současný stav. Spíš si myslím, že neúspěšně.
To je, prosím, moje rodiště.














úterý 23. prosince 2014

Standing ovation


Potlesk ve stoje.
Aplaudující obecenstvo na výraz obdivu se postaví a tleská ve stoje. Znal jsem diváky, kteří se postavili, protože v nastalém frmolu chtěli být první u šatny.
Nebudu hloupě žertovat. 
Jsem letitý návštěvník divadel, ale nebyl jsem nikdy svědkem tohoto jevu, přestože jsem zažil i dvacetiminutový potlesk po představení. Ano, v Divadle Za branou na Třech sestrách. V roce 1969.
Viděl jsem na divadelních prknech Karla Högera, Jaroslavu Adamovou, Václava Vosku, Rudolfa Hrušínského a další, nechce se mi psát seznam.
I velké ovace paní Daně Medřické po Kočičí hře probíhaly vsedě.
Vůbec si nemyslím, že by bylo něco špatného, když divák zvedne zadek z pohodlného sedadla a zatleská. Nemusíme mu hned nadávat do snobů.
Myslím, že by se mi nechtělo vstávat po koncertech popových hvězd, které svůj talent vrazily do celoživotní honby za výdělkem, za popularitou, ze které byly zase nejdůležitější prachy. Tam já ale nechodím.
Proč to píšu? Umělci předvádějí své umění, které se divákům líbí, co je mi do toho? Nic. Neživím se kritikou, však ji ani neumím.
Není v těchto záležitostech demokrata nade mě. I televize má svůj knoflík, po kterém nastane nádherné ticho, jaké by mělo být o Vánocích.
Včera jsem v divadle ABC tleskal vestoje. 
Léta si už kupuju dárek pro sebe, většinou knížku a pak si ji tajně čtu. Zajdu do knihkupectví, vyberu, dohodnu se s Ježíškem, hlavně ať to nikde nerozkecá, ale co to blábolím, Ježíšek má přece úroveň.
Letos jsem si dal jiný dárek. 
Shirley Valentine se jmenuje hra Angličana Willyho Russella. One Woman Show Simony Stašové. Tušil jsem, že si naděluji zážitek. Dvacetiminutová přestávka, všechno trvalo téměř tři hodiny.
Text, který zřejmě plně pochopí divák, jemuž je minimálně 40, možná 50. O životě, který odchází, aniž by se naplnily dávné sny. Hra není plná pesimismu, jen upozorňuje.
Kláda, kterou si Simona Stašová vzala na bedra, je obdivuhodná.
Nedělám si žebříček svých divadelních zážitků, protože to považuju za volovinu. Prostě jsem viděl včera v divadle ABC něco mimořádného.
Tleskal jsem vestoje hlavně herečce, pro kterou představení muselo být fyzicky i psychicky na hranici možností.
Bylo to fakt dobrý.













neděle 21. prosince 2014

Poděbrady podruhé


Ano, podruhé. Poprvé to bylo v listopadu 2010.
Ano, podruhé. Tvorba srovnávacích byla pro mě tehdy doplňkovou činností mých cyklotoulek. Středočeské Polabí mě nijak nelákalo, ale byly krátké dny, nebyl čas na cestu někam do kopečků.
Cyklistika v krajích rovinatých, tedy údajně tomuto sportu zaslíbených, mě moc nebavila. Před lety jsem i zabalil předčasně vyhlášenou dunajskou cyklostezku. O pěší turistice se raději nezmiňovat, dálkových pochodů v rovinách jsem se vyhýbal. Jeden z důvodů, proč jsem Poděbrady míjel.
Je to škoda, byl jsem hloupý? Hloupý možná jsem stále, aspoň mám co vylepšovat, ale udělal jsem si z nouze ctnost. Moudře, s rozvahou procházím pěkným lázeňským městem a navštěvuju kavárny a cukrárny, protože víc nezmůžu.
V roce 2010 jsem zde byl s kolem, vyhotovil jsem pár srovnávaček podle starých pohlednic, stažených z internetu. Mezitím jsem byl obdarován publikací o zmizelých Poděbradech, objevil jsem různé weby s historickými fotografiemi. Moje nohy, které mi po celý dosavadní život věrně sloužily, začaly ohlašovat, že se jim už nechce tahat mou zchátralou tělesnou schránku po horách, že chtějí odpočívat.
Psal mi jeden Poděbraďák, že jejich město má všechno kromě moře a letiště. Trochu s ním nesouhlasím, protože ostroh, na kterém stojí poděbradský zámek za kopec nepovažuju, ale jinak má pravdu.
Už mě ani nenapadlo strkat do vlaku kolo, ve městě jezdí na bicyklu kdekdo, ale než pochopím, že na kolo musím vylézt, jsem všude pěšky.
Před těmi 4 roky jsem byl otrávený, že hned od nádraží je zákaz cyklistiky po kolonádě. Tolik možností mají cyklisté ve městě Poděbrady, že dnes považuju za správné nechat kolonádu chodcům.
Na publikaci z nakladatelství Paseka zatím nedošlo, tolik jsem našel starých pohlednic, hlavně z prodejního webu německého, kde mají neskutečné množství historických i jiných pohlednic z celého světa.
Něco o Poděbradech jsem již napindal

Myslím, že začnu hned u nádraží, na začátku kolonády, která se jmenuje Masarykovo náměstí. Nádraží zůstalo, jezírko nahradila louže, ale budu spravedlivý, po výstupu z vlaku je vstup do města mezi vzrostlými stromy příjemný.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:


Než se naděju, jsem v lázních. Některé domy mají rozmanitou historii, hlavně názvy. Fučík, Tlapák, Bellevue, Parkhotel, vyberte si, prosím.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:


Neznaje Poděbrad, chodil jsem po městě a hledal hotel U krále Jiřího. To přece musí být významná budova. Nikde po ní ani stopy. Teprve po delší četbě jsem objevil lázeňský hotel Libenský. Prof. Dr. Václav Libenský byl zakladatel české kardiologie, lékař nejen českého významu, na jehož podnět byl soukromý hotel U krále Jiřího přebudován po roce 1920 na hlavní lázeňský dům v Poděbradech. Jak tak čtu, asi mám datum na staré fotce (1902) špatně, převzal jsem je z webu, kde byla fotka uložena. Ve všech materiálech, které jsem prolezl, je datum o 10 let pozdější. Co když ale soukromý hotel opravdu zde stál už tehdy, aniž neměl ještě s lázněmi nic společného. Zatím to předělávat nebudu, třeba mi někdo poradí.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:


Hotel, později nazvaný po profesoru Libenské v historii měl různé názvy, různé podoby. Zde jsou tři z nich, z různých dob, z různých úhlů pohledu.
Staré fotky jsem našel na adrese:








Kolem hotelu Libenský jsou lázně, kolonáda, objekty, které se měnily, jak ubíhala doba. Staré fotky zachycují tehdejší atmosféru. Dnešní fotky vypadají trochu opuštěně, ale je nutné si uvědomit, že jsou pořízeny začátkem prosince, kdy nelze očekávat, že by po lavicích posedávali pacienti, ti jsou spíš zalezlí v kavárnách. Faktem je, že v létě bych porovnával s velkými potížemí nebo vůbec. Stromy za ta léta narostly. Vkládám sem 10 různých srovnávaček přímo z lázní. Zajímavé na nich je i to, že jsou kopírované z německého serveru, vyjma jednoho.








Starou fotku jsem okopíroval na adrese:




















Neuvěřitelné množství starých pohlednic z Poděbrad z německých webových stránek pokračuje. Většina těch fotek je zde v pěkné kvalitě, jde vlastně o bazar. Můžete koupit, prodat. Už když obrázek zveřejním s textem, kde jsem ho sebral, vlastně stránky propaguju. Protože ony pohlednice jsou určeny k prodeji, vlastníkům webu nevadí, pokud si někdo obrázek okopíruje, pohlednici před prodejem vlastní fyzicky oni a potom? Musím se trochu usmívat českým bazarům, kde se snad obávají, že lidé z kopií jejich pohlednic zbohatnou. Jelikož oni sami staré fotky ani nemohli pořizovat, jde o trochu úsměvné chápaní autorských práv. Ale každý jsme nějaký. Buďme tolerantní.
Jiřího náměstí, už jsem pár srovnávaček spáchal v roce 2010 a zde jich zveřejňuju další hrst. Zámek, socha posledního českého krále českého původu. Možná se náš, tedy i můj, národ cítí ochuzený. Jiří z Poděbrad dynastii nezaložil, po něm nastoupil slabí Jagelonci, pak už nenávidění Habsburkové, kteří zavedli ve své říši pořádek, jaký byl k vidění  málokde na světě. Po králi český národ podvědomně vzhlíží, proto je sídlem prezidenta Pražský Hrad a neustále čekáme na osobnost svého krále, osobnost, která se ale dostavuje spíše sporadicky.
Vymodlili jsme si, že o prezidentovi bude demokraticky rozhodovat celý národ. No dobře, teď už máme, co jsme chtěli. A dost keců. Zde jsou srovnání.
Staré fotky jsem okopíroval na adrese:


























Riegrovo náměstí. Také už jsem se v minulosti motal. Tenhle pohled mi připadá fakt zajímavý. Tenkrát kraj města. Stavba, kterou mi postavili do záběru je zastřešení Riegrova pramene. Autorem je významný poděbradský architekt Vojtěch Kerhart, o jeho jménu už jsem psal jinde.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:


Když v neznámém českém městě hledám sokolovnu a narazím na Tyršovu ulici, vím, že tady to musí být! Ještě ke všemu na křižovatce s ulicí Fügnerovou. Přiznávám, že stejně, když vidím ulici Komenského, vím, že jsem blízko školy.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Předvánoční procházkou městem Poděbrady jsem zdaleka s tímto městem neskoncoval. Ještě toho mám hodně k poznání, snad i ke sdělení.
Už se těším, z tuláka se stává člověk, který pochopil, že toulat se je dobré, ale přitom se i zastavit a koukat.

Zde jsou fotky, které jsem cestou nahodile posbíral.


A kdo by se snad chtěl podívat i do jiných míst: