Vnouček

Byl u mě na návštěvě poprvé.

Nepřišel dobrovolně, přinesli ho.

Takového drobka se ještě nikdo neptá, nemůže si moc vybírat, jeho svoboda je omezená věkem.

Že jsem jeho děda, mu bylo spíš fuk.

Mohli ho přivézt, ale proč? Přišli s ním pěšky.

Naše rodina nepatří k naříkající chudině, která nadává na parkovišti při stěhování přeplněného nákupního vozíku do vozidla.

Necítím se být chudý, ani nevidím nikoho takového z mých blízkých. 

Porovnávat se svým dětstvím nechci, tenkrát byla krátká doba po druhé světové válce.

Fotil jsem svého vnoučka, v místnosti neumím, většina fotek je k ničemu.

Dal jsem na Facebook fotečku Cyrila, mého vnuka, jednu z mála povedených, jak si hraje s kusem papíru a jeho maminka, moje dcera, poznamenala, že kus papíru je hračkou chudých.

Jenže: kus barevného papíru se dá zmuchlat, složit, roztrhat, což se složitou hračkou nelze, tu hlídají rodiče, kteří vědí, kolik předmět stál peněz.

Můj syn, bylo mu zhruba 9, toužil po autodráze, kterou já považoval za blbost. Složí se, zapne se, autíčka jezdí, vypne se, autíčka se zastaví.

Stála pět stovek, což při mých příjmech v polovině osmdesátých let byl balík.

Ježíšek se praštil přes kapsu. Autíčka jezdila kolem dokola. Dalo se trochu rychleji, pak pomaleji, vkrádala se nuda.

S tátou se nedalo, s kamarádem už jo. Neuplynul měsíc od Štědrého dne, podívali se autíčkům na střeva.

Ač jsem přikoupil další díly, autíčka, spíš trosky autíček, jezdila kolem dokola, trochu rychleji, trochu pomaleji.

Z drahého dárku se stala škatule na utírání prachu.

Ne, nezlobil jsem se, tušil jsem to, nikomu jsem nic nevyčítal, nakonec Ježíškovi jsem peníze dal já.

Bylo synovi 14, 15, když mi říkal, že hodil autodráhu, rozloženou na nepotřebné díly, do kontejneru.

Sám jsem rád kupoval stavebnice, Merkur se mi líbil, kde děti musely vzít do ruky šroubovák, mně bylo trochu líto, že já sám ji nikdy nevlastnil.

A tak rád koukám na svého vnoučka, jak ho fascinuje útržek barevného papíru.

Kéž ti to, Cyrile, vydrží po celý život, umět si hrát a nenechat se jenom bavit.

Nebudu propagovat chudobu, byl bych hloupý, víc mě trápí chudoba ducha.

Ze staré dětské knížky, z první republiky, koupené pro mého staršího bráchu, jsem naskenoval naivní obrázek, jak si autor představoval bohatého Ježíška.

Úsměvné?

Osobně jsem nikdy tolik dárků pod stromečkem neměl.

Kolik dnešních darů čeká na inventuru až do jara, tolik jich leckde bývá.

Už přestanu rozjímat, je všední den, těch je v životě víc než svátečních.

A jsou krásné.

Facebook - Václav Víšek