Tenkrát ve dvaaosmdesátém jsme se sešli
v Lanškrouně na akci 3 stovky za tři dny. Už jsem o tom před časem psal.
Všichni jsme seděli v chatě, která byla
základnou, jedli, pili, žvanili. Znali jsme se, věděli jsme o sobě, že jsme
trochu magoři. Pořadatel Ota Juren začal pátrat po věku startujících a říká:
„Nejmladší je tady Honzík.“
Poprvé jsem si uvědomil, že s námi sedí a hlavně
chodí tichý kluk, jehož jsem neznal. Už jsem v té době chodil jen zřídka. Pro
ostatní úplným nováčkem nebyl, dá se říct, že já pomalu končil, on začínal.
Seděl, pivo ani jiný alkohol nepil, málo jedl, údajně
proto, že měl špatné zuby, myslím, že mnoho nepotřeboval. Slabounký kluk, u kterého jde o
strach, aby se ve větru nepřelomil. Chodit uměl.
Nikdy jsem úplně z dálkových pochodů nezmizel,
tahal jsem na ně svoje děti, byl jsem v obraze. Honza tehdy jezdíval
s velkým zavazadlem. Zedník z Klatov, který často rovnou ze stovky jel na
stavbu, v pátek opačně.
Nebylo vidět, že by jedl něco jiného než buchty,
koláče, vánočky, ty kupované, ne domácí. Měl zjevnou radost, když jsem se
k němu někde na nádraží hlásil, na kus řeči.
Zřejmě se těžko seznamoval, dost dlouho mu trvalo,
než se stal příslušníkem trochu nepochopitelného spolku stovkařů. Chodil nejen
stovky, chodil všechno, vždy nejdelší. Někdy mi připadal jako stroj na chození.
Vzal si dokonce dlouhé neplacené volno, aby mohl
s Honzou Zajíčkem, tehdy už důchodcem, obejít nebo přejít celé
Československo. Už si přesně nepamatuju, Zajíček pořádal několik takových akcí,
chodili s ním různí kamarádi, aby mu nebylo smutno. Oba Honzové, přes
značný věkový rozdíl, se stali dobrými kamarády.
Vzpomínám na pochod v Březnici, kdy Zajíček řval
vzteky, kdo Simetovi nalil kořalku. Tenhle vazoun, který miloval jídlo a pití,
dobře věděl, že mladší Honza je slabší konstrukce, s alkoholem nemá
zkušenosti a moc ho nesnese.
Později, v devadesátých letech, kdy jsem se na
stovky vrátil asi na tři roky, než jsem pochopil, že vracet se člověk nemá,
protože za deset let se vrací do jiné situace, jsem viděl Honzu Simeta jako
člověka, který k dálkovým pochodům patřil víc jak nikdo jiný.
Chodilo mu to stále výborně, v té době jsem na
něj výkonnostně v žádném případě neměl. Abstinentem určitě už nebyl, sám
jsem s ním párkrát popil.
Sejde z očí, sejde z mysli, přestal jsem ho
vídat, dálkové pochody jsem znal už jenom ze vzpomínek a z doslechu. Můj
život se ubíral jinudy.
Někdy jsem z nostalgie zajel do Mníšku, spíš
pokecat s Honzou Zajíčkem a dalšími bývalými parťáky.
Honzu Simeta jsem viděl naposledy v roce 2007
v Dobříši na pohřbu Honzy Zajíčka.
Pak už jsem zaslechl útržky o tom, že má zdravotní
problémy s klouby, čemuž se po svých zkušenostech vůbec nedivím.
Díky Facebooku jsem viděl pár fotek z pochodů,
kde pomáhal na kontrolách, protože chodit už nemohl. Kamarádil hodně
s Vláďou Vachkem, se kterým snad v Plzni i bydlel.
Svoji rodinu neměl, jeho rodinou byli dálkoplazi.
Několikrát jsem tu už psal o lidech, kteří odešli do
pochodnického nebe. Dokonce Franta Málek mě pomalu začal úkolovat, abych
vzpomněl toho a toho. Je mi 70, vlastním nepříjemnou nemoc, o které nevím, kdy
se opět ozve, smrt bývalých kamarádů nesu těžko.
Začal jsem se bát, abych se nestal autorem smutečních
řečí. Ve chvíli, kdy jsou důležitější vzpomínky, které zůstávají, než kecy o
výkonech a zásluhách, které většina lidí zapomene.
Honza byl o 13 let mladší, ač jsme nebyli kamarády na
život a na smrt, je mi líto, že odešel zbytečně brzy.
Škoda dobrého člověka, který, myslím, v životě
nikomu úmyslně neublížil.
Tak buď v pokoji, Honzo.
Žádné komentáře:
Okomentovat