čtvrtek 31. října 2013

Pindy z Facebooku - říjen 2013

28.9.
Zdálo se mi, že jsem básník. Vzbudil jsem se a..... prd.

Právě mi byl vysvětlen rozdíl mezi slovy dolby a volby. Čeština je strašně nedokonalá.

Dřív doktoři posílali zprávu a zalepili ji. Teď ne, samozřejmě jsem zvědavej, čtu, latinu mě neučili, na přednášky o zdraví nechodím. Prý jsem asymptomatický nemocný, čemuž nerozumim, čumím do slovníku, že jsem bez subjektivních příznaků... Moc chytrej z toho nejsem. To jako, že mi třeba chybí voko a subjektivně s ním furt vidím?


29.9.
Válím se v pelechu. Ještě. Je mi 70, to je dost. Věk vhodný i na umírání.
Těžko se tomu vyhnout, už těch přiblblejch bilboardů. Prezident tvrdí, že by ho ani nenapadlo někoho ovlivňovat, prezident ví, že má patent na rozum. Vždyť je prezident. Celej život jsem se těšil, že se budu rozhodovat podle sebe, splnilo se mi. Kašlu na Zemany, Moravce, seznam by byl nekonečný, jsem svobodný člověk, neměl jsem nikdy velké ambice, s průměrným důchodem se neválím po ránu v bazénech, do prdele, co jsem to vlastně chtěl napsat... Fakt se nemám tak zle, jak se mi snaží vsugerovat veřejné mínění. Nejsem zastáncem názoru, že by většina, byť demokratická, mi měla nařizovat. Cokoliv. Život mi nedarovali rádoby chytráci, život mi byl dán. Jsem za něj vděčný. O tom, jak s ním naložím...raději sklapnu,

29.9.


Před nějakým časem si tu v okolí zřídil výkonné wifi. Můžu si z postele na svém malinkém notebooku prečítat, co se kde děje. A zamyslet se nad tím. Taky můžu koukat na necudné scény, na které slušný člověk nečumí. Eště, že nejsem slušnej.

Jsem proti placení komukoliv, čehokoliv a kdykoliv.

30.9.
Coca-Cola po 13 letech přišla o první místo v žebříčku nejcennějších značek
tak tahle hlavní zpráva serveru Novinky.cz mi fakt vyrazila dech.
Je čas vypnout computer.

1.10

Padesát let je to dnes, co jsem odjížděl s povolávacím rozkazem do Sušice. Bylo tenkrát zvykem rukovat v teplákách, myslím, že jsme byli poslední oteplákovaný ročník. Někdo mi poradil, abych jel obyčejně oblečený, že si užiju ještě chviličku svobody. V Sušici se na vlak vrhli a hnali všechno do připravených náklaďáků. Mě nechali, proti nádraží bývala knajpa, dal jsem dvě a pěšky odešel do kasáren. Tam mě poslali pryč, že patřím do Janovic, dal jsem další dvě, i v Janovicích jsem dvě přidal. Každej říkal, že ze mě udělají za dva roky chlapa, což se jim nepovedlo. Naučil jsem se šidit pořádek, všechno to byla Potěmkinova vesnice. Marně vzpomínám na výhody, pár kamarádů, poznal jsem lidi z celého Československa, moravská a slovenská nářečí. Všechno bylo nalajnované, po návratu do civilu jsem si musel zvykat, že se o sebe musím starat. Fuj, fuj, fuj, dva roky v hajzlu...

6.10.
Třeboň
Prožil jsem výjezdní zasedání se svými spolužáky. Osud nás zavál do Třeboně, nikdo odtud není, ale prej je Třeboň hezký město. Moje maminka pocházela od Lomnice nad Lužnicí, je ostuda, že jsem v Třeboni byl asi dvakrát v životě, jen tak jsem profrnk.
Jelikož jsem magor, táhnul jsem knižku i notebook starých fotek.
Tak, město krásný je, ale nevím, proč zrovna v tento termín pořádají jabkobraní. V sobotu dopoledne jsem přilétl radostně na náměstí a tam jarmark. 

Pro srovnávací fotky naprosto nevhodná chvíle. Jinak proti poutím, jarmarkům a dalším kulturním záležitostem nemám nic. Kdyby to bylo poprvé, řeknu - smůla, ale určitě existuje někdo, kdo mi dává typy na návštěvu měst a pak z povzdálí pozoruje, jak budu nadávat. Vyplazuju na něj jazyk, třídenní pobyt se nám vyvedl, kapři chutnali, přijedu holt jindy.
Ale jak jsem tak procházel kolem rybníku Svět, skoro mě přešla chuť vozit sem kolo, cyklistů víc než dubů na hrázi, podobný provoz jako naší branické cyklostezce, když je hezký počasí.
A znovu: moc se mi zde líbilo. 

7.10.
Pamlsek
Okolo Třeboně pasou se koně, tvrdí lidová moudrost. Šel jsem kolem ohrady, tohle zvíře se nechalo zlákat mým dobromyslným ksichtem a tryskem se ke mně hnalo, doufajíc. Asi bych se ustrnul, ale v kapsách ani drobeček.
Pamlsek je pomíjivý, fotka na Facebooku má trvalou hodnotu!


8.10.
Traktát o volbách
Od jara jsem nebyl v branické vinotéce, dá-li se to tak říci, výčepu vína, kdysi mém domovském.
Na Facebooku jeden málem zešílí, je plný diskuzí, my tomu říkávali hádky, kdo by byl ten nejlepší místo těch, kteří nedávno odešli. Ulice plné
plakátů, na nich přiblblé úsměvy, že právě oni to vyřeší, mnozí z nich jsou na nich poněkolikáté a vyřešili hovno.
Chtěl jsem pokecat vo holkách, vo fotbale, prostě o normálních věcech. Prdlajs.
Dozvěděl se leccos. Že jsem se za komunistů měl s platem 2000 s třemi dětmi jako prase v žitě ve dvoupokojovém panelákovém bytě. Francouzské kvalitní potraviny se naposled daly koupit taky za takzvaného socialismu, že je třeba, aby komunisti získali ve volbách druhé místo, všechno bylo lepší, náš stát spadnul úplně na dno, jeden brečel, že musel dát dceři 200 liber na cestu do Anglie a nemá na nájem. Vždycky jsem měl rád lidi, kteří si chodili stěžovat do hospody, že nemají prachy.
Lítaly ve vzduchu milióny, miliardy, dokonce i na bilión si někdo vzpomněl.
V rozčilení z konce světa jsem většinu skvělých myšlenek zapomněl. Nemám lézt před volbami do hospody. Raději si přečíst pár článečků o politice od Jaroslava Haška. Člověk téměř pookřeje, když se dočte, že naše elektronická doba nepřinesla jiné povahy.
Naštěstí jsem dlouholetým životem v komunistickém ráji natolik omlácený, že umím nevnímat, co bych údajně měl. Jenom těch prochrápaných důležitých schůzí.
Jestli mi někdo namítne, že je nutné se zajímat o věci veřejné, prohlašuju, že to vím, nemusím však ze všeho dělat cirkus. Hodně drahý cirkus.
Určitě se voleb zúčastním. Nehodlám se s nikým bavit, koho volit, dokonce takticky volit, panebože, chci-li někomu dát hlas, tak mu ho dám. Je mi jedno, jestli ta partaj ve volbách propadne, třeba jí i jeden hlas bude dobrý na zvýšení sebedůvěry, že nejsou k ničemu. Profláknuté ksichty volit nebudu. Málem jsem zapomněl na komunisty, ty taky ne. Můj táta by se v hrobě obrátil, dnes má 106.narozeniny.
A jinak přeju všem přátelům dobrou volbu. Toť můj traktát o volbách.
Dál se budu věnovat hlavně srovnávacím fotkám a pití vína.
Jak bude dál? Zvolili jsme si chytrýho prezidenta, ten si poradí.
Pán Bůh s námi

12.10.
Čtu Dopisy čtenářů. Nemyslím ty, co sprostě nadávají, zajímají mě předplatitelé Plátku, kteří se zamýšlejí a říkají, že čtenáři Plátku patří mezi chytřejší v populaci. Lidé, kteří vědí, že patří mezi chytré, slovo elita nepoužívají, ale je z textu cítit. Těším se, že si jednou přečtu "Patřím mezi pitomce, mám váš Plátek předplacený už 14 let."

13.10.
Focení s modelkama
Teď jsem dostal mobilem pozvánku na focení s modelkama, blbec jsem ji omylem smazal. Tohle dělám celej život, takový kraviny, jednou v mládí mě na ulici oslovily dvě kadeřnice, že by chtěly mou hlavu ostříhat v nějaký soutěži. Bál jsem se, aby mě nezneužily, kámoši říkali, že jsem vůl, že jsem moh někde bejt vyfocenej...

17.10.
Mobily

Měli to těžký v roce 1903, ani adresu na ségru nemohla sehnat. My takový problémy nemáme, dovoláme se kohokoliv kdykoliv.

Dneska ve vlaku starší paní, nechci psát baba, přestože byla asi můj ročník, někomu telefonovala. My starý, jak prd slyšíme, musíme hulákat, abychom sami sebe slyšeli. Tahle skoro řvala, dlouho, asi měla neomezenej tarif, smála se, to bylo eště horší. Strojvůdce zpomaloval, buď se vohejbaly koleje anebo neslyšel mašinu, jestli vůbec jede. Udělal zpoždění čtvrt hodiny. Paní ukončila radostně hovor, že už za 5 minut bude doma.

19.10.
Pták Bonmoták

Zdál se mi sen
V mém malém bytečku se konala autogramiáda knihy Rady ptáka Bonmotáka.
Kde se berou v mém podvědomí takové blbosti?
Jako by nestačily už existující.
Každej přece vidí, že to je jen papoušek, sice hezkej, ale obyčejnej.
Končím.
Musím vyluxovat koberec, je plný popela z cigaret.

20.10.
Volte Kulíka

21.10.
Podzim
Od ledna se u nás pořád jen volí nebo se připravujou volby. Mezitím vykvetly kytky, taky odkvetly, všechno bylo krásně zelené, teď se stromy vybarvují a než se nadějeme, listí spadne a bude po ptákách. Těšíme se na pestrobarevný parlament, cha cha. Chachacha. Vypněte obrazovky, vykoukněte ven, ještě je to pěkné...

22.10.
Vnuk Cyril
Takhle se na mě dnes díval můj vnuk Cyril.

Zajímalo by mě, jestli se na mě usmíval nebo se mi posmíval... Možná si myslel, že vidí mamlase...

24.10.
Ani se mi domů nechtělo

25.10.
Stádo
Dokud nepochopíme, že jsme se každý narodili jiný, dokud se k sobě budeme chovat jako debilní sportovní fanoušci, kterým mlha zastřela zrak, dokud ideálem bude stádo, bučící v jedné tónině, nezasloužíme nic jiného, než zůstat stádem.

28.10.
Posedlost
Posedlost vlastní osobou.
Pomstychtivost.
Šílená snaha o ovládání druhých, nejlépe všech.
Nevěřím tomu, že alkoholici se automaticky stávají zlými lidmi.
Ti jenom přílišným pitím ztrácejí sebekontrolu. Člověk dobrý zůstává v opici stejný, jen bývá směšný, zvláště když se do stavu "upřímnosti" přivádí často.
Droga sama nic nezaviní, musí mít konzumenta.
Jsem příznivcem divadla.
Jdu na Shakespearovu hru.
Zajímá mě děj Macbetha, Krále Leara?
Ani ne. Znám ho. Jsem zvědavý, jak s klasikou naloží reisér, jak se položí do osudů bájných osob herci.
Po představení jsem nadšený, otrávený nebo na inscenaci zapomenu.
Vždyť jsem byl přece jen v divadle.
Jsem rád, že žiju v době, kdy nevlečou člověka k popravčímu špalku jenom proto, že někdo má pocit ublíženosti, v horším případě pro zábavu.
Každá doba má svoje způsoby.
Jako optimista doufám, že můj nedávno narozený vnouček pozná časy, kdy státní úředníci, i ti nejvyšší, budou sloužit a ne se předvádět, manipulovat.




























středa 30. října 2013

Dubá 2.část


Ani netrvalo dlouho a plním svůj plán.
To je divná věta, většinu svého života jsem slyšel, jak plníme plán. I já se zúčastňoval plnění plánu a socialistických závazků. Když se nesplnilo, nebyly prémie. Aby byly prémie, splnilo se vždycky, když ne, zakouzlilo se s čísly a socialismus dál zkvétal.
Už jsem se zase rozkecal. Vylezlo sluníčko málem letní, snad bratři měsíčkové něco popili a říjen usnul, tak ho zastoupil srpen.
Když jsem odpoledne  odjížděl autobusem z Dubé, měl jsem radost, podařilo se mi porovnat všechno, co jsem měl v plánu. Prémie? Chacha. Snad trochu radosti, pokud se moje snažení bude někomu líbit.

Staré fotky jsou komplet okopírovány z publikace Stanislava Dulíka Dubá a okolí na starých pohlednicích, kterou vydalo nakladatelství Baron v roce 2009.


Jako minule začínám na stejném místě, na kopci nad městem, ovšem v 1.části jsem napsal, že tudy se přijíždí od Mšena. Není to pravda, už podle názvu ulice Českolipská, se zdá, že silnice vede z jiného města. Nebudu to v minulém článku opravovat, těším se, že mi někdo vynadá a já se budu moci omluvit.
Na staré fotce je vidět dostavník, jezdící od roku 1841 na trase Praha – Rumburk. Jednalo se o rakouské mocnářství.


Kousek pod minulou fotografií stála zde, tehdy v Schillerově ulici, restaurace U Šafářů, kde byla i noclehárna Klubu českých turistů. Po záboru Sudet ji vlastnila Emilie Spiegler, dnes Číňani.


Pohled od hotelu U Slunce (roh vpravo) směrem k České Lípě. Několik podobných záběrů jsem porovnával už minule, přesto se mi dnešní srovnání zdá zajímavé.


Hotel U Slunce. Podle vozidla stavební firmy zřejmě barák definitivně nespadne. Prý tu bývala vynikající kuchyně.


Kráčím Českolipskou směrem k Masarykovu náměstí, otočím se, hotel U Slunce v povzdálí a vlevo, málem jsem se polekal, že by tu nebyl žádný panelák. Tam býval krámek s módním prádlem Gisely Peschlové.


V tomto domě na dnešním Masarykově náměstí prý odjakživa ubytovávali. Postupně se jmenovali Zur Stadt Wien, Rathaus, Schubert, po válce Beránek, dnes?


Východní fronta Masarykova náměstí, dům vpravo býval okresní nemocenskou pojišťovnou, po válce pobočkou Punčochářských závodů Elite Varnsdorf.


Masarykovo náměstí, vlevo sousoší Nejsvětější Trojice z roku 1726.


Z náměstí vede Poštovní ulice, otočíme-li se, vidíme radnici.


Poštovní ulice, skoro tentýž pohled, leč z jiného úhlu, z jiné doby. Vzadu je vidět ulicí Jana Roháče Velký Beškovský vrch.


Poštovní ulice, pohled směrem ke škole.


Školní ulice. Vpravo býval hotel Panský dům, dnes je zde pošta a jiné.


Přešel jsem Českolipskou ulici a z Dlouhé se dívám zpět do Školní. Panský dům je vlevo. Od minulého týdne listí na stromech prořídlo. Tohle jsem nemohl dát dohromady, až jsem si uvědomil, že dům uprostřed, kolem něhož je průhled na náměstí, je ubouraný, přestavěný.


Podobný záběr předešlému. Roubenka padla kvůli rozšíření hlavní, Českolipské ulice.


Podél Českolipské směrem na Mělník stojí kostel Nalezení svatého Kříže. Na tomto záběru už se podepsalo 21.století. Na zábradlí schodiště stávaly sochy svatého Václava a svaté Ludmily. V září 2000 je někdo ukrad. Vlastně to byl konec 20.století, teď už se nekrade.


Parádní dům čp.271 na Českolipské ulici, v němž býval v době okresu Dubá katastrální úřad, byl očesán o všechno zajímavé. A ještě mi tady nastavěli silniční ukazatele.


Vracím se do Dlouhé ulice. Evangelická fara Jednoty bratrské.


Škola se rozšířila. V roubenkách sídlila Krajská správa ochrany památek v Ústí nad Labem. Záměr byl stavby přenést, bohužel z toho sešlo a já nevím proč.


Tyto tři roubenky zůstaly. Bývalo jich v Dubé víc, ale…Svět se mění.


V Dubé byly na Liběchovce tři rybníky. Tenhle byl nejvýše, také dopadl ze všech nejlíp, zachovalo se nejvíc. Jmenoval se Cihelný, ale říká se mu Mrázák podle Leopolda Mráze, dlaždiče a obyvatele malé Strany, ne té pražské, ale zdejší dubské. Kde se můžou pochlubit, že se rybník jmenuje podle dlaždičovi?


Bývalý chlapecký chudobinec za Kostelním rybníkem.


Na závěr jsem si nechal tři srovnání se stavem, kdy Dubá patřila k Hitlerově říši.
Pohled Českolipskou ulicí. Sluníčko jsem sice měl za mraky, přesto bylo tak silné, že jsem těžko v počítači dával výsledk dohromady. Nakonec jsem použil černobílou verzi, snad je něco vidět, stará fotka také není nejkvalitnější. Chtěl jsem zde drovnání mít.
Vlevo je vidět roh restaurace, kterou jsem ukazoval už na začátku článku (Čína). Pod ním býval dům s poněkud neobvyklým sedlovým vikýřem, který patřil Wilhelmu Kailovi, obchodníku se železným zbožím, jenž byl předkem bývalého prezidenta Václava Klause z matčiny strany. Toto prosím není z mé hlavy, opisuju z publikace. Dům byl zničen v roce 1945 projíždějícím sovětským tankem, jehož řidič zaspal.
Ještě maličkost. Nacisti slavili zřejmě nějaký svátek. Připomněl jsem si, jak většina z nás věšela nerada na okna praporky se srpem a kladivem, ale věšela. Sudeťáci, zblbnutí propagandou, považovali Hitlera za osvoboditele z české poroby. Vůdce dal většině sudetských mužů možnost padnout na východní frontě. Nevím, jak komu, ale mně se nechce soudit.


Doufám, že mě nikdo nebude považovat za propagátora nacismu. Jenom porovnávám včera a dnes a v roce 1938 to před hotelem U Slunce vypadalo takhle.


A ještě Masarykovo náměstí. Jednotka SA.



Končím procházku po městě Dubá. Když vezmu, jak je město malé, podařilo se mi toho dost. Přeju městu a nejen jemu, aby se už nikdy neopakovaly historické trable z 20.století.
1.část srovnávacích fotek z Dubé je na adrese:





pondělí 21. října 2013

Dubá 1.část


Drze jsem nazval tento soubor s dodatkem 1.část, ač druhou jsem ještě nezačal, ale fotky mám, a tak, jestli mě neutlučou nějací volební agitátoři, určitě do Dubé ještě zajedu.
Město, spíš městečko, jsem kdysi míjel cestou z  tátovy chalupy u Jablonného v Podještědí do Prahy na kole. Vždycky jsem jenom projel směrem na Liběchov a cestou jsem si dával v Chudolazech salám a pivo.
V roce 1971 tudy vedla trasa mého prvního dálkového pochodu z České Lípy do České Lípy. Tady byl cíl pochodu šedesátikilometrového. Byl jsem promočený po celonočním dešti, bál jsem si sednout, abych ještě vstal, ale přece to nezabalím, 40 kiláků už nějak doplácám.
Tehdy jsem to skutečně doplácal, ale hlavně jsem byl ohromený nádhernou krajinou. Kokořínsko se svými stezkami ve skalách, fantazie.
Těžko určit, kde konči Kokořínsko a začíná Českolipsko, já nevím, je asi zbytečné se tím zabývat. Pořád si myslím, že nádherné přírodní scenérie byly jedním z důvodů, že tento pochod byl sice první, ale zdaleka ne poslední, dálkové pochody mi citelně zasáhly i do soukromého života.
Zamiloval jsem si tuhle oblast, aspoň jednou do roka jsem ji musel navštívit, ale byla doba, kdy jsem sem jezdíval i dvakrát třikrát do měsíce. Nemohl jsem tedy mimout Dubou.
Bývají tu v létě i jazzové dny, ještě před 4 roky jsem na okraji Dubé v Nedamově stanoval v kempu a odtud vyjížděl přes den po krajině, večer poslouchal muziku, mimochodem tu slavila své sedmdesátiny Eva Pilarová, ne tedy ve velké aréně, ale v trochu dosluhujícím letním kině, ne mezi celebritami, ale s kamarády a místními občany.
Ještě jednou jsem tudy jel se známými z Respekt blogu při  hezkém víkendu v blízkém Bukovci.
Dívám se na historii města. V roce 1843 mělo 1433 obyvatel, což nebylo málo. Dnes zde žije asi o 200 – 300 lidí méně. V průběhu 17.století bylo poněmčeno, v roce 1900 zde žilo 17 Čechů. V roce 1938 připadlo nacistické říši.
Po roce 1946 německá většina zmizela, nově přišlí Češi začali město měnit. Komunistický režim se s městem nijak nepáral, pro automobilový provoz zde byl vybudován průtah městem, mnoho budov vzalo za své, z velikého Kostelního rybníka se stal rybníček.
Probírám publikaci starých pohlednic, dobu jejich pořízení nemůžu pamatovat a je mi trochu smutno.
Po nádherné jihočeské Třeboni, kde jsem byl nedávno, předkládám srovnání z městečka, jehož okolí je úžasné.
Jádro města se stalo památkovou zónou, snad se podaří zachránit to málo, co zbylo.

Všechny staré fotky jsem okopíroval z dvojjazyčné publikace Stanislava Dulíka Dubá a okolí na starých pohlednicích, kterou vydalo nakladatelství Baron v roce 2009.


Začínám na vršku, zde automobilista přijíždí od Mšena, vidí onen průtah městem, který byl pro silniční provoz v té době nutný. Dnes by se všechno asi řešilo obchvatem, ale to jsou kdyby… Nikdo už nebrátí tehdejší atmosféru ani mnoho zajímavých budov, které by dnes byly turistickou atrakcí.


Možná někoho, mě určitě, šokuje, jak dopadly dvě budovy, které nechali postavit obchodníci, asi ne příliš chudí, na konci 19.století. Úsměvné jsou zachovalé ozdoby nad okny.


Detail nárožního domu z předešlého srovnání. Kdyby Frau obchodníková na krásném balkónu tušila…


Další pohled na nároží. Tentokrát je vidět až na kopec, odtud bylo fotografováno, viz 1.porovnání. Na Schillerstrasse byla ulice přejmenována v roce 1905, při stém výročí narození básníkova, od roku 1945 se jmenuje Českolipská. Ani jméno klasika nebylo vhodné, protože byl Němec. Jelikož znám tehdejší atmosféru jenom z vyprávění, těžko můžu soudit. Jen konstatuji.


Podobný pohled. Na pohlednici z roku 1905 je ještě jméno Leipastrasse, k přejmenování na Schillerovu asi došlo až po vydání pohlednice.


Teď stojím pod bývalým balkónem, se kterým jsem se mazlil v několika minulých záběrech. Hledím na hotel Zur Sonne, tedy U Slunce, ve kterém bývali ubytováni obchodníci s chmelem a dojednávali cenu za odrůdu Dubský zelenáč.
Hotel, který se později přejmenoval na Slávii, je v současnosti v dezolátním stavu, s vytřiskanými okny, ale stavební firma objekt zřejmě dává do pořádku.


Hotel U Slunce z opačného pohledu. V pytlích asi byl chmel.


Zde je vidět, jak vypadala ulice, vedoucí z náměstí. Vpravo hotel U Slunce. Vlevo budova, zbouraná v roce 1947, materiál posloužil k zavezení velké části Kostelního rybníka. Roubenky též zmizely, zůstalo vzadu jen nároží, které porovnávám do nekonečna.


Kostelní rybní prostě silničnímu průtahu překážel. Vlevo vzadu je autobusové nádraží. V publikaci jsou záběry, kdy se na rybníku bruslilo a dokonce jezdily lodičky. Ty porovnat nejdou. Byl jsem rád, že za rybníkem zůstala budova bývalého chlapeckého chudobince, podle kterého jsem se zorientoval.


Budova bývalé dívčí měšťanské školy na rohu Dlouhé ulice zůstala. Jinak vlastně nic. Před budovou je vidět socha Josefa II. Z roku 1881, která byla odtraněna po vzniku ČSR, vždyť to byl Habsburk!


Tahle ulice se jmenovala Horní Kostelní, dnes je součástí silničního průtahu neboli ulice Českolipské. Kostel Nalezení svatého Kříže, který byl v roce 1945 poškozený bombardováním. Ve škole jsme se učívali o barbarských leteckých náletech amerického letectva ke konci druhé světové války, že totéž dělala i Rudá armáda se jaksi mlčelo. Přitom jak sovětská, tak americká armáda nám přinášela svobodu a Dubá byla město německé. Komické? Válka není nikdy k smíchu.


Dlouhá ulice a vpravo měšťanská škola z roku 1888.


Školní ulice. Vzadu pohled do Dlouhé ulice, kde je vlevo měšťanské škola (viz předchozí srovnání). Ty dva stromy jsou hezké, ale stíní pohledu.


Poštovní ulice, na záběru je vidět radnice na Masarykově náměstí, před ním stával hostinec Josefa Jürschika, po válce se jmenovala Koruna. Zbourána koncem osmdesátých let. Ještě blíž je bývalá pošta, podle které se ulice jmenuje, dnes je pošta v ulici Školní a tenhle barák? Darmo mluvit.
Vlevo si vykuřuje načesaný elegán, asi majitel obchodu.


Poštovní ulice směrem od náměstí. Před poštou bývala nástupní stanice omnibusů pro 17 sedících pasažérů. Vedoucím správy přepravy byl poštmistr Josef Langhans.


Masarykovo náměstí, radnici dnes zakrývají stromy, mezi nimiž stojí sousoší Nejsvětější Trojice s Pannou Marií z roku 1726, dar Anny Kateřiny Sweerts-Sporckové městu.


Masarykovo náměstí, trochu přehledněji. Zleva hotel Radnice, lékárna „U Matky Boží“, radnice.


Pohled z náměstí do ulice Jana Roháče (z Dubé). Tentokrát zprava lékárna „U Matky Boží“, hotel Rathaus s předzahrádkou, dále dům s arkýřem, zbouraným nedávno.
Kopec v pozadí Beschkabener Berg v češtině jmenujeme Velký Beškovský kopec (474 m n.m.)


Pohled ulicí Jana Roháče, kdysi Údolní, směrem k náměstí. Živá ulice s obchody, dnes jenom ulice.



Potuloval jsem se Dubou, bylo po dešti, většinou pošmourno, ale podzimní barvy dělají divy. Kdo by odolal? Ani já ne. Jiné fotky: