pondělí 30. září 2013

Pindy z Facebooku - září 2013

1.9.
Autor hesla vůbec netuší, jaká dřina je přemejšlet.

130831-03

2.9.
Začátek školního roku
Už je to strašně dávno, když jsem seděl první školní den ve třídě a těšil se, že ministr, který má ten den pravidelně proslov, nebude žvanit dlouho.
Musí to být hrůza. Pro ministra. Pokud je soudný, dobře ví, že ho nikdo neposlouchá.
Dnes jsem ho omylem vyslechl v náhodou zapnutém rádiu.
Furt stejný. Fráze, zhruba na úrovni, že bychom si měli čistit zuby.
Letošní ministr moc pospíchal, zdálo se mi, že drmolí jako kdysi prezident Antonín Novotný, který četl svoje "souzi a soušky" a člověk netušil, jestli on tuší, co čte.
Každý nemůže mít umělecký přednes, možná by stačilo strčit text redaktorovi z rozhlasu, který je zvyklý mluvit do éteru.
Nostalgicky vzpomínám na ministra Zdeňka Nejedlého, jemuž se chechtali všichni. Žáci veřejně, učitelé si museli prožívat ve třídě krušné chvíle. Před žáky se smát nemohli, komentovat tuplem ne.
Už je to dávno.

3.9.
Velkou radost
Jsem dnes prožil.
Nedá mi, abych se o ní nepodělil.
Před 4 roky jsem napsal na respekt blogu článek

Vzpomínám v něm na paní učitelku, která se v mých 14 letech ke mně zachovala moc pěkně. Letos se mi ozval čtenář, který chodil do školy v Podolí jako já a sdělil mi, že učitelka žije, je jí 88. Poslal mi pak i adresu, ona bydlí na stejném místě jako v době, kdy nás učila.
V hospodě jsem o tom mluvil se spolužáky, že jí musím poděkovat. Spolužačka mi řekla:
„Nekecej vo tom a piš, hned dneska večer, jinak vo tom budeš jenom kecat.“
Poslechl jsem ji, napsal dopis. Na počítači, a přepsal rukou, výtisk z tiskárny by byl trapný.
Dnes jsem dostal od paní učitelky pohlednici s milým textem.
Původně jsem chtěl sem vložit můj dopis, naskenoval jsem i její odpověď. Napadlo mě, že soukromá korespondence se veřejně nesděluje, přestože v ní není nic špatného. Mám dnes krásný večer, velkou radost, o kterou se chci podělit.
I díky internetu, Respekt blogu, jednomu čtenáři.
Mám pocit, že jsem aspoň trochu splatil dluh, který se nedá vyjádřit částkou.

4.9.
Všechno bylo před chviličkou…
Co mi zbývá, než se smát, jak roste čas, potřebný k úkonům zcela běžným.
Mluvím o sobě.
Kolo přivázat, zamknout. Potom pochopit, že je zamčené, odvázat, odemknout.
Určitě je na světě někdo pomalejší.
Proti mně kráčí… je to ona, není to ona?
Zdá se mi, že uplynulo pár týdnů, kdy chodívala po ulici oblečená, aby bylo všechno vidět.
Chlapi čuměli, stará babička si odplivla. Snad jí přišlo líto, že v mládí takhle nesměla.
Je to ona!
Připravuju si lichotku o nestárnutí, vhodnou pro …sátnici.
Něco netradičního, třeba „Ty jen kveteš!“
Nestihl jsem.
Viděla z dálky, jak se peru se zamknutým bicyklem.
Usmála se. Přátelsky, a udiveně.
„Ty eště jezdíš na kole?“

5.9.
Facebook mi píše:
Před 5 minutami označila jedna žhavá dívka z města Pratur váš obrázek na profilu Facebook jako „To se mi líbí“
V okruhu 16 kilometrů v rámci vaší lokace máme 46 členek. Tyto ženy zoufale hledají seznámení a intimní vztah.
Vzhledem k velkému zájmu máte pouze jedinou šanci, jak se seznámit se žhavými ženami.
x x x x x x x x
Vyčurat a spát.
.
7.9.
Ideální počasí
Vymalovaný víkend.
Ideální čas, stvořený k náletu na přírodu.
Rodiny, kamarádi, milenci, nezařaditelní jedinci, všichni vědí, že nastala ideální chvíle pro cyklistiku.
I ti, kteří mají bicykl jenom proto, že ho vlastní, se stydí nechal svůj stroj v komoře.
Děti, babičky, opilci, jedeme skoro jako druhdy jednotně k zářným zítřkům.
Cyklostezky na jihu Prahy nejsou nafukovací.
Situace se stává nepřehlednou, někde i nebezpečnou.
Cyklisti se přestávají zdravit, nadávají si jak za volantem.
Ideální čas pro městskou policii, aby dala situaci řád.
Ideální chvíle nalít žernosecké, co jsem včera přivezl z Lovosic.

15.9.
Nespokojenost
S námi cvičí.
Proč jsme nespokojení? Vždyť žijeme, co víc si můžeme přát?
Materiálně jsme se nikdy takhle neměli.
Nebo si prd pamatuju?
Potom tedy lžou školní fotografie, na nichž jsme v oblečení…ne nebudu smát, je to můj život, moje dětství.
Jsou tací, kteří si pamatují nevídaný blahobyt za vlády kolaborantů s cizí mocností.
Občas mě přepadne záchvat grafomanství a chci něco napsat o době socialistického rozkvětu. Napíšu a pak si přečtu svoje několik let staré rádoby literární pokusy a napsané smažu.
Nic nového mě nenapadá. Můj mozek stárne, není možné do něj neustále cpát nové a nové, tak jako můj zchátralý žaludek nepojme najednou kilo tlačenky.
To jsem napsal kvůli vědcům, kteří usoudili, že kdo má rád tlačenku, je sympazitant Miloše Zemana.
Zeman má velkou smůlu, nepatřím k jeho příznivcům, ač tlačenku rád. Určitě ho to mrzí.
Sáhnul jsem do svých zápisků a našel svůj text z doby, kdy jsem ještě byl schopný zveřejnit něco na blogu Respektu.
V únoru 2010 jsem se vyrovnával po svém se stárnutím a lidskou nespokojeností. Protože, jak říká klasik, jenom idiot nemění svoje názory, jsem docela rád, že se můžu mezi idioty zařadit. Článek by byl dnes asi jiný, ale smysl stejný.
Nikdy už nic nebude

17.9.
Tam, tam, tam za tou duhou

20.9.


21.9.
Slovo pohoda je zneužíváno i ve chvílích, kdy se o klidu nedá mluvit.
Dva čerstvý, klasický dalamánky, solený, křuplavý, k tomu kousek krájený játrový paštiky, vychlazenou branickou jedenáctku. Každého, kdo by mi přines pozvánku na recepci s vybranejma lahůdkami, vyhodím. Jsem skvěle naladěn, odcházím do Braníka, kde se koná den Braník sobě. Snad tam polknu něco slušného vína, potkám pár lidí, který mě místo pozdravu nekopnou do holeně.
Když se den nepodaří, tak třeba zejtra.

Loutkové divadlo
Milé děti, to je jen loutkové divadlo. Jen počkejte, až poznáte kouzlo nekonečných seriálů…



25.9.
Houbařská
Houbař jsem jen sváteční.
Zúčastnit se však musím, český národ je houbařením posedlý, trochu vlastenectví je třeba.
Coby důchodce v očekávání mám v Praze veškerou dopravu zadarmo, včetně všech přidružených autobusových linek, zvaných hezky PID.
Jen občanku řidiči ukážu.
Vidím v jeho očích:
„Tys tu chyběl.“
Smíchovské nádraží, dlouhá fronta. Lidi ukázněně stojí v řadě, mnozí víc jak půl hodiny, aby nemuseli v autobuse půl hodiny stát.
Košíky, košíčky, nůši jsem nezahlédl.
Mám v batohu papírovou tašku z knihkupectví Academia, nechci vypadat při návratu s prázdným košíkem jako blbec, jenž nezakopne ani o prašivku. S takovou taškou můžu chvíli hrát roli intelektuála.
Jenom chvíli.
Vystupuju v Mníšku, většina houbařů jede dál k Dobříši, asi vědí proč.
Taky vím svoje, na Skalce čepují pivo.
V hospodě na náměstí vypiju jedno, kdyby nahoře neotevřeli.
Město na mě působí příjemným dojmem. Všechno se mi dnes zdá pěkné, upravené. Možná díky čistým brejlím, co jsem včera koupil.
Nohám se nechce. Už usoudily, že mě vytáhly na kdejaký kopec. Trhni si, dědku. Nech nás odpočívat!
Kopeček jako je Skalka býval maličkostí.
Před čtyřmi a více roky jsem jezdil z Podolí na kole přes Cukrák do Líšnice, kde se konala v hospodě svačina, přes Řitku na hřebeny, pojezdil jsem po cestách, po svých houbařských místech, míval jsem v brašnách dost úlovků, na Skalce jsem polknul pivo, sjel dolů do Řevnic, kde čekala zastávka ve výčepu vína a podle Berounky domů.
Vzpomínky na minulost.
Bolí mě pravá noha od kyčle dolů vždycky, když jezdím víc. Bojím se chvíle, kdy budu sedět v parku a krmit vrabčáky. Prý ale tihle ptáci z Prahy zmizeli.
Ale konec nářků, zatím se hýbám.
Navštívil jsem houbařská místa mně známá, nic.
Oasa klidu, je všední den.
Ale…
Dva ženské hlasy.
„Uúúú, kde si?“
“Tady.“
„Máš něco?“
„Hovno.“
Jako já.
Můj táta toužil v lese po klidu. Zuby nehty přežil jen chvíle, kdy šel se svými dětmi, jinak vstával ve 4 ráno, chodil zásadně sám.
Byla na návštěvě jeho sestra, moje teta. Táta vrčel. Nedala jinak.
„Taky vstanu ve štyry.“
„A budeš zticha?“
„Budu.“
V lese vydržela pět minut ticha.
„Uúúú, kde si?“
„Tady, buď potichu.“
Dalších 5 minut.
„Uúúú….“
„Pocem!“
Vzal ji na kraj lesa, ukázal cestu k chalupě.
„Tam bydlíš.“
Trochu se urazila, nemluvila. Táta přišel s hříbky, spokojeně se tvářil. Otevřel lahvový, zapálil si.
Vzpomínky, my starý máme hlavně vzpomínky.
Hlučící ženské kamsi zmizely, na Skalce otevřeno, vypil jsem pivo a koukal nenápadně kolem sebe.
Jsem nejen chromej, ale též slepej. I ta malá holčička má v košíčku pár hříbečků.
Mám v tašce hromadu václavek, je z nich dobrý guláš, jen jsem zapomněl, jak se dělá.
Čeká mě cesta dolů, bývá horší. Do kopce to nejde, z kopce hůř.
Skončil jsem ve vinotéce.
Cena za dvojku vlašáku mě uzemnila, ale cestuju zadarmo, někam prachy musím dávat, matrace už mám plný.
Další fotky:

30.9.
Židle
Člověk by potřeboval vosum prdelí, aby využil všechny nabídky, které se řítí na chudáka mírně zchátralého zákazníka. Nábytku je hodně. A to ještě příští, určitě socialistická vláda slibuje další růst. Dobře, nechám Sobotku na pokoji.
V roce 1978 jsem dostal byt 2+1 v paneláku, služební. Pro člověka mého typu neskutečné vítězství. Co do něj?
John Bok, kterého si pro jeho postoje vážím, tvrdí, že všechno bylo k dostání. Nechám i Boka na pokoji.
Sektorového nábytku do panelákové králíkárny pro lidi mého typu byly asi 3 druhy. Manželka, bývalá prodavačka v nábytku měla nějaké známé, něco jsme vybrali. Hnízdo jsme vytvořili podle možností.
Člověk, který všechno zařizoval, se jmenoval Klimeš. Nechce se mi vymýšlet fiktivní jméno. Předem říkám, že ne každý Klimeš je stejný. Pár drobných od nás obdržel.
Tři kousky chyběly, po roce už jenom jeden. Nemaje peníze na šikovného, všechno jsem si přidělal na stěny sám. Tiše jsem se modlil, aby se zbývající kousek vešel přesně tam, kam mu bylo určeno.
Klimeše pak vyhodili, za komunistů se nevyhazovalo, někam ho přesunuli. Někomu se zdálo, že už má dost.
Přišel den a poslední kousek nábytku byl na svém místě. Vydechl jsem spokojeně, skříňka se na určené místo vešla. Ani mě nikdo nepochválil. Od světa nelze chtít příliš vděku. Měli jsme jen malý problém, zvykli jsme si do prázdného prostoru odkládat leccos.
Vlastně, o co mi jde?
Kde je konec tehdejšího nábytku?
Bydlím jinde, čučím do počítače. Koupil jsem si předloni luxusně vypadající křeslo. Nábytek Sconto, na Facebooku jsem se s ním chlubil. 4000 stálo, co to jsou 4 tisícovky, vůl je ten, kdo kupuje, komu se to nepřihodí?
Dva roky záruky, za 26 měsíců odešlo z křesla všechno, jakási koženka, jakési mechanismy, které křeslo poháněly.
Začal jsem obcházet různé obchody, děsivé prostory, do letáků jsem čuměl.
Předevčírem jsem si u syna sedl na židli, kterou jsem předloni málem vyhodil. Pohodlná.
Proč jsem na ni zapomněl?
„Já se divil, proč sháníš židli, nechtěl jsem tě provokovat.“
Židle je hezká, pohodlná, já jsem….
Život jde dál.
Pokud by se někomu zdálo, že se mi stýská po letech, prožitých za komunistů, sakramentsky se mýlí.


pátek 27. září 2013

12 kousků z Benešova

Mám špatné svědomí. Dva kilometry od Benešova se narodil táta. Mám zde někde kořeny, aspoň půlku. Hauzíruju všude možně, přes dva a půl tisíce porovnání jsem vyrobil a Benešov?
Dokonce jsem na stránkách Facebooku dostal echo, adresu, odkud bylo možné něco stáhnout. Publikace Zmizelé Čechy – Benešov je vyprodaná i v Benešově.
Stydím se? Kdybych se měl stydět za všechno, co jsem kdy nestihl, ač jsem měl dobrou vůli, ustyděl bych se k smrti.
Nebudu se vymlouvat, stejně bych si nevěřil ani já sám. Několikrát jsem projížděl cestou z Tábora. Staré fotky z Benešova jsem začal dávat dohromady minulý týden. Z internetu. Publikace žádná, ani moje sbírka pohlednic mi nic vhodného nenabídla. Adresu na Facebooku jsem nenašel. Cestoval jsem do města nejen za srovnáváním, ale vezl jsem něco v notebooku.
To, co předkládám, jsou jen maličkosti. Normálně bych s nimi nelezl ven, počkal bych na další. Už jsem našel jiné stránky, určitě bude pár pěkných věcí v hromadě. Benešov není zas tak veliký. Budu ale čekat na listopad. Jak název měsíce naznačuje, budou se stromy zbavené své letní parády.
Na náměstí jsou pěkná stromořadí. Neničí příliš pohledy na fasády domů, ale staré fotky byly pořizovány přes celou šířku náměstí a já stojím a čučím do listoví.

A tak si píšu, v listopadu 2013 – Benešov.


Začínat nádražím originální. Dráha tu je už od roku 1871 (Praha – Gmünd). Některé fotky jsem stahoval z oficiálních stránek města, bohužel nemají uvedené datum, kdy zde stál fotograf tenkrát. Zřejmě to nepovažují za důležité.
Starou fotku jsem okopíroval z http://www.benesov-city.cz


Sokolovna stojí od roku 1903 a je stejně jako většina objektů, postavených Sokoly, krásná.
Starou fotku jsem okopíroval z http://www.benesov-city.cz


Tyršova ulice vede od nádraží k náměstí. Následují tři porovnání ze stejných míst. Je na nich pěkně vidět vývoj míst. Na konci stoupání je vjezd na náměstí. Vpravo je bývalá piaristická kolej, nad níž vykukuje věž kostela svaté Anny.
Všechny tři staré fotky jsem okopíroval na adrese:




Zde je kostel svaté Anny při pohledu z Masarykova náměstí. Ulička dolů je Tyršova ulice v opačném pohledu proti předešlým snímkům.
Starou fotku jsem okopíroval z http://www.benesov-city.cz


Opět kostel svaté Anny v detailnějším záběru. O soše, která tu kdysi bývala, jsem nezjistil nic.
Starou fotku jsem okopíroval z http://www.benesov-city.cz


To bylo všechno z Masarykova náměstí (Velkého). Další tedy v listopadu. Odcházím na náměstí Malé. Stará fotka je z roku 1907, kdy se narodil táta. Většina lidí zde zvěčněných se pravděpodobně znala s mým dědou, který byl mistrem kovářským ve vesničce Chlístov, součásti Konopiště a od Benešova to bylo dva kiláky, což pro tehdejší lidi bylo vedle. O takové vzdálenosti se ani nemluvilo, děti chodily do školy pěšky, aniž někdo důležitý musel řešit dopravu. Jsme dnes dál, ale nevymýšlíme si často složitosti, které vlastně neexistují?
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:


Malé náměstí, pohled zblízka na dnešní muzeum.
Starou fotku jsem okopíroval z http://www.benesov-city.cz


Malé náměstí potřetí. Pravá strana vzala v letech socialistického budování za své. Co k tomu dodat?
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:


Torzo Minoritského kostela Nanebevzetí Panny Marie z 13.století. Tuto podobu věnovali městu husité v roce 1420. Vpravo je škola.
Staré fotky jsem okopíroval na adrese:





pondělí 16. září 2013

Sedmičkou z Nuslí do Strašnic

Pan Pavel Fojtík, tramvajový fanoušek má svoje publikace logicky vytvářené. I úplný neznalec podle nich může cestovat po Praze.
Je mi poměrně blízká tahle trať, bydlím v Podolí, projedu vyšehradským tunelem a jsem na Výtoni. Tam jezdí sedmička. Nebylo tomu tak vždycky, pamatuju číslo 4, pak se tu motalo ledacos. Bydlel jsem dlouhá léta na sídlišti a tak cesta tramvají pro mě byl spíš svátek.
Myslím, že i 27 se vyskytovalo, ale už léta zde jezdí sedmička.
Beru si publikaci Pavla Fojtíka Zmizelá Praha – Tramvaje a tramvajové tratě 4.díl z nakladatelství Paseka (2012). Koho téma zajímá, neudělá chybu, když knížku koupí. Spousta textu, plánků, za tři stovky pořídíte pár piv a po pivu roste břicho. Můžu vyprávět.
Sedám si na Výtoni do tramvaje a vydávám se za dobrodružstvím, ani do Afriky nemusím.

Vystupuju druhou stanici a vyndavám z kapsy foťák.



Jaromírova
Podle púublikace se příliš nezměnila. Stará fotka je krásná. Telefonní budka, hodiny na sloupu, tramvaje jezdí vlevo. Údolí je překlenuto Nuselskám mostem, o němž jsem slýchal už v dětství, že by byl dobrý.


Jaromírova
V dubnu pětašedesátého na rohu ulic Jaromírova a Svatoplukova je ještě vidět vystěhovaný dům, kdy býval hostinec U Fárů. Ze samotného mostu se mi dostala do záběru jedna noha, jestli tomu tak smím říkat. Vlastně mě napadá, že smím, ať mi to někdo zakáže!


Křesomyslova
A její pokračování Otakarova. Jak vidno z porovnání, bylo zde do roku 1975 všechno jinak. Koleje se napřímily, dva baráky zmizely i komín za nimi. Jen bufet na rohu, kde se dalo levně najíst, zůstal.


Křižovatka Otakarova
Na stejné místo se dívám z Bělehradské, vzadu je náměstí Bratří Synků, vpravo se jezdí do Křesomyslovy.
Rohový dům, který hlásá VÍNO, je jeden z těch dvou, které překážely napřímení tramvajové trati. Ještě ji v roce 1949 měl soukromník, ale denní vinárna zde zůstala snad až do bourání. Za komunistů byly tyhle denní vinárny spíš jakési špeluňky s nevalným mokem. Určitě jsem tady párkrát zasedl.


Křižovatka Otakarova
Další pohled na rohovou vinárnu, tentokrát od ulice Křesomyslovy. Dodávka vpravo nesla jméno, myslím, Žuk. Nostalgicky jsem si vzpomněl, jak u Geodézie v Liberci někdo pár těchto aut nakoupil pro jízdy do terénu. Pokud se s ním vjelo na blátivou cestu, což se při profesi zeměměřiče stávalo často, museli jsme všichni auto tlačit.


Pod Nuselskými schody
Pozor! Tudy sedmička nejezdí, ale je to jedna stanice Bělehradskou od předešlého porovnání. Vůbec jsem nevěděl, k čemu záběr mám přifařit. V roce 1905 zde byl konečná, vpravo mimo záběr vinohradské nádraží. Ano, jsem na Vinohradech, protože i Nuselské schody jsou vlastně vinohradské.
Při focení jsem měl za zády dnes zavřenou restauraci Excelsior, kam jsme chodívali na laciné pivo i jídlo. Komu se eklujou zaplivaný čtyřky, asi by si moc nepochutnal.


Otakarova
Opravdu moje odbočka byl kraťoučká, jsem zpátky na rohu Bělehradské a Otakarovy. Jak jezdívaly a dnes jezdí tramvaje, je zřejmé.


Na Zámecké
V době budování nových komunikací na křižovatce Otakarova se zde jezdívalo všelijak. V ulici Na Zámecké koleje sice jsou, ale spíš jen manipulační. Koukám na velikou reklamní plochu k pronajmutí. Tam by se vešel nějaký velikánský kandidát s velkým K.


Otakarova
Na staré fotce tramvaj přijíždí už z Vršovic. Průhledem je vidět louka, která v létě byla obsypaná opalujícími se občany na dekách. Teď je zde prostor na venčení psů. Už málo času zbývalo, kdy se tramvajové koleje přestěhovaly do nového podjezdu vpravo od původního.
Dlouhá léta jsem tudy chodíval do práce v Perucké, kde sídlilo Železniční stavitelství. Mám na dobu spoustu vzpomínek, vezmu kladné, celá léta jsem měl režijní jízdenku na vlak a docela výhodně jsem prodal akcie firmy, které jsem ze zoufalství získal v kupónové privatizaci. Případným závistivcům: Nešlo o milóny. A utratil jsem je, protože co s penězi jiného.
A nahořa právě projíždí slavná Vindobona, vlak dederónský (tak jsme říkali státu oficiálně zvanému NDR) z Berlína do Vídně.


Vršovická
Jsem za železniční tratí. Tramvaje jezdívaly směrem vpravo k vršovickému nádraží, bylo zde několik obloučků. Takhle jsme třídu SNB (starší název) napřímili. Za jedoucí tramvají vykukuje škola.


Vršovická
Jsem u školy. Možná se zdá srovnání divné, ale taková je pravda, tak tu kdysi v polích kličkovaly koleje.


Vršovická
Křižovatka s Moskevskou ulicí. Původní barák nestál příliš dlouho. Josef Feigl ji nechal postavit v roce 1906. Ve „Feiglovce“ se vyrábělo jemné pánské prádlo. Občas mě napadají pitomosti. Dalo se výrobkům z továrny říkat „funkční prádlo“? Čeština mi velí, že slovo funkční označuje něco, co má funkci. Trenýrky s pěti nohavicemi moc funkční nejsou, se dvěma ano, ačkoli podle dnešní terminologie by funkční nebyly. Nebo jsem špatnej čeština.


Vršovická
Pohled k váchodu. Vlevo je někdejší Waldesova továrna, pozdější Koh-i-noor, která vyrůstala od roku 1907. Vpravo už je sídliště a zbytky vozatajských kasáren, podle publikace prý známých.


V Olšinách
Profrčel jsem kolem Edenu hodně rychle, aby snad na mně nechtěli převzít trenérskou práci ve Slávii.
Na obzoru Bečvářův velkostatek, vlevo škola a před ní Hlavova stodola, zbořená v roce 1948. Na dnešní fotce je vlevo vidět vestibul stanice metra Strašnická.


V Olšinách
Zajímavý záběr z května 1945. Vlevo Hlavova stodola, u které byla z tramvají vytvořena barikáda.


V Olšinách
Vestibul stanice Strašnická v plné kráse. Neznal jsem Strašnice a tak jsou záběry pro mě novinkou. Osobní vzpomínky nejsou.


V Olšinách
Znovu Strašnická z jiného úhlu. Co se změnilo, je patrné. Chci upozornit na žižkovský televizní vysílač, který vykukuje mezi vestibulem a levým okrajem fotky.


V Olšinách
Ulice, jíž nám zakrývá vestibul, se jmenuje Starostrašnická.


Starostrašnická
Pohled opět k vestibulu metra, za stromy je vidět.


Černokostelecká
Křižovatka Vinice. Za 40 let toho tu vyrostlo dost. Vlevo ulice Starostrašnická, vpravo Na Palouku.
Končím tímto porovnáním a prchám pryč. Tímhle směrem je totiž strašnické krematorium a Olšanské hřbitovy. Voni mě jednou čapnou, ale zatím je snad ještě čas. Doufám.





pondělí 9. září 2013

Kraj českého granátu 3

Tak se mi povedlo projezdit publikaci starých pohlednic, nazvanou Kraj českého granátu na starých pohlednicích, kterou vydalo nakladatelství Baron v roce 2004.
Ještě pár vesniček schází, ale jsou to různě poházená místa mezi kopečky Českého středohoří. Silničky tu bývají s velkým sklonem, tak dobré pro borce jedoucí Tour de France, ne pro penzistu s neumytým kolem.
Mám v plánu projít pár těch hezoučkých hnízd pěšmo, myslím, že mnoho úlovků pro srovnávací fotky asi nebude.
Většinu času jsem strávil v Podsedicích. Pokud bych se chtěl zabývat ve svých textech politikou, což činím zcela výjimečně, musel bych sdělit, že obec je velice významnou baštou sociální demokracie díky již zemřelému starostovi Kopeckému. Proto se zde občas konala důležitá jednání sociálních demokratů a v roce 1995 při jednání dostal poslanec Grulich facku od svého kolegy Wagnera. Byla spíš snaha věc ututlávat, tehdejšímu předsedovi Zemanovi nemohla být věc příjemná.
Dnes, po 18 letech můžeme napsat, že kluci se poškorpili. Jeden profackoval druhého, život jde dál. Před dvěma roky vznikl country festival Podsedická facka.


Nad obcí, přes hlavní silnicí, je vesnička Chrášťany, kvůli kterým určitě stojí za to odbočit z komunikace Lovosice – Most. Jsou zde nádherné výhledy.

Všechny staré fotky jsou okopírovány z publikaci, jejíž název jsem uvedl výše.

Podsedice
Škola vyrostla, kaplička existuje trochu změněná proti starým fotkám.


Hlavní ulice s obchodem a hostincem. Dnešní nápis hlásá Občerstvení U Hönigů, ale je zavřeno na řetěz. Podle textů na dobových pohlednicích je zřejmé, že se sem cestovalo snad i na dovolenou. Ač jsem příznivec malých obcí, sem bych asi trávit volné chvíle nepřijel. Nemůžu ovšem znát atmosféru tehdejší.


Nad rybníkem se tyčí kopec Vršetín, který byl z velké části rozebrán na kámen. Nemohl se bránit, kousek od zdevastovaného Mostecka vznikla další připomínka, že pokrok něco stojí.


Vlevo škola, dívám se na asi dobře myšlené občerstvení, bohužel zkrachovalé.


Kopec v dáli se jmenuje Blešenský, postavili před něj dům.


Pohled do obce od západu.


Znovu škola, vlevo kaplička. Motivy se opakují, ale všechna ta srovnání mi připadají zajímavá.


Další hostinec a koloniál.


Totéž v jiné verzi. Mám pocit, že je škoda, že stavba změnila svůj účel. Ve vsi je „moderní“ obchod z doby nedávno minulé. Tak hezký není.


Nádraží na trati Lovosice – Obrnice, českými drahami zrušené. Funguje jen o víkendech o prázdninách díky soukromému dopravci. Myslím trať, protože pochybuju, že by v budově někdo prodával jízdenky a lítal tam někdo s červenou čepicí.
V pozadí Blešenský vrch.


Ještě jednou pohled kolem školy. Je zde dobře vidět, co jsme provedli s kopcem, který tu kdysi krášlil krajinu. Dole hospoda, kdo by do ní chodil, všichni grilujeme.


Chrášťany
I zde stávala škola. Romantický rybníček, dnes jenom požární nádrž.


Náves s kapličkou. Byl jsem tu v pátek odpoledne, do domků se sjížděli Pražáci a Ústečáci. Většinou se tady bydlí jen o víkendech nebo penzisti.


Nápis na pohlednici hlásá „Kaple.“


O další porovnání jsem se pokoušel marně, vylezl jsem výše, je odtud vidět krajina s Hazmburkem. Zbytek si asi projdu pěšky, nejsem „bajkr“, jsem jen pocestný.