neděle 30. června 2013

Tábor - náměstí Mikuláše z Husi a Kotnov

Staré fotografie jsem okopíroval na adrese:
Další pokračování mé potulky po Táboře.
Náměstí Mikuláše z Husi
Mikuláš z Husi byl zeman a válečník. Moc si válčení neužil, na Štědrý den roku 1420 nepřežil zranění, když spadl se splašeného koně při přecházení Botiče v Praze. Hned na počátku husitských válek.
Po něm se jmenuje hezké tiché náměstí v Táboře, kde byla po roce 1640 zahájena výstavba Konventu bosých augustiniánů s kostelem Narození Panny Marie. Dnes je zde hustiské muzeum, funguje zde soud. Je tu škola a zajímavá kašna z roku 1850, která se mi připletla do mnoha srovnání.
Když jsem na toto klidné místo přišel poprvé, byl zde rumraj. Dětský den, sympatická akce pro malé tábority. Hezky se to pozorovalo, ale výsledek mého srovnávání téměř žádný. Děti mi překážely, měl bych napsat, že jsem překážel já jim.
A tak jsem vše musel odložit na jiný den.
Opět neznám rok, kdy byly vyfotografovány staré snímky. Zajímavé jsou stromy kolem kašny, které za léta zmohutněly.














Na posledním snímku je vidět vchod do Holečkových sadů, kde jsem se pokusil o nějaká srovnání, ale nevyšlo.

Kotnov
Z Holečkových sadů je jen skok na Kotnov, založený Přemyslem Otakarem II. Jako hrad Hradiště, teprve od roku 1420 nese název Kotnov. Součástí areálu byl i pivovar, dnes zrušený, přebudovaný na hotel Dvořák.
Starých fotek celá nůše, pro srovnávání se mi hodily jen 4.





Růžová ulice
Zařadil jsem hlavně proto, že zde Kotnov je vidět.


Kotnovská ulice
S hradem nemá příliš společného, jenom, že má po něm jméno.



Tři zajímavá srovnání místa, kde se Kotnovská ulice (vlevo) stýká s ulicí Kostnickou. Dům na rozhraní ulic je ostatně vidět i na předchozím srovnání, jen z čelného pohledu.





.

úterý 25. června 2013

Tábor - uličky Starého města část 2

Při svých občasných návštěvách Francie, Itálie i Španělska jsem obdivoval uličky menších měst, které provokují svou atmosférou. Úzké uličky mají v jižních, teplejších krajích, svůj význam, ve vedrech je tu dýchatelno. Procházet se uličkami v době oběda, po kterém následuje osvěžující siesta, znamená často slyšet cinkot příborů, ne příliš halasný hovor, i švitořící Italové raději jedí než mluví.
Ale nejsem v Itálii, s trochou nadsázky můžu tvrdit, že i Tábor je na jihu. Při další procházce po městě bylo dost značné horko, takže jsem si aspoň v duchu navodil Itálii. Zatímco na náměstí se nedalo dlouho sedět, v uličkách bylo kde se schovat a když člověk zakopne o zahrádku před příjemnou restaurací… Dejte mi pokoj s únavným válením u moře.
Jsem rád, že jsem se díky digitálnímu archívu firmy Šechtl a Voseček pustil do podrobného poznávání města Tábora.
Také blahořečím internetu, že nemusím tolik vybírat jako bych musel v případě, že bych chtěl svoje srovnání hodit na papír. Můžu si dovolit přepych zveřejnit i mnohé záběry, které se často liší jen úhlem pohledu na ten který objekt.
Omezuju historická fakta, sice se při hledání s nimi seznamuju, ale za prvořadé považuju srovnání minulosti s dneškem. Případný zájemce o historii musí hledat jinde. Internet je nekonečný.
Začátkem sedmdesátých let jsem několikrát v Táboře pomáhal při zaměřování sklepních prostor v uličkách Starého města. Sklepy se musely zajišťovat, aby domečky nehapaly. Za 40 let už se nepamatuju, které domy to byly, vůbec celá práce se táhla léta, zřejmě nebylo tolik peněz, třebaže podle různých pamětníků bylo na všechno (!). Zamáznout se tahle činnost taky nedala, přece šlo o husitský Tábor.
Měření ve sklepích byla hnusná práce, není třeba litovat, 8 hodin denně jsme nepracovali, musel ještě zbýt čas na karty a hospody.


Děkanská ulice
Hned za kostelem byla jedna pivnice, kde se říkalo U Bláhy, měli dobrý pivo a byl tam zvoneček, vpravdě kouzelný, když se někdo zvedl a šel zazvonit, pan Bláha přimesl tuplák, který putoval kolem stolu, půllitry přestal nosit, nikdo nechtěl s pitím zdržovat a tak dvoulitrák obíhal velice rychle a vlastně se toho vychlastalo víc.
Nepamatuju se přesně na ono místo, žádná hospoda tu dnes není. Ale byla. Nebo se mi zase zdálo o kouzelném dědečkovi, jak je mým zvykem…?
Kouzelný dědeček, roznášející pivo, to není tak špatná vidina.
Procházím uličkou, zvanou Děkanská.





Možná tady to bylo, já nevím… Teď tu sídlí televize. To by jí bylo podobné, v rámci zvyšování kulturnosti národa zrušit hospody a natáčet seriály.



Tady jsou prý v podzemí strašidla. Nešel jsem na návštěvu, zaprvé se platí vstupné a zadruhé jsem se bál, ne strašidel, ale že by si mě mohli jiní návštěvníci se strašidlem splést.



Ulice Svatošova



Ulice Křížkova
(Václav Křížek 1833-1881, významný pedagog)
Staré fotky z různých období, letopočty bohužel neznám, kde jsou vidět zajímavé proměny.







Ulice Martínka Húsky
Kdo byl onen Húska? Vůdce táborských pikartů, zpočátku Žižkův spojenec se stal nepohodlným, jak to v revolucích bývá. Vyhnul se sice upálení, kterým se Žižka odměňoval pikartům, ale stejně ho cestou na Moravu čapli a po krutém mučení, kdy odmítl odvolat svoje bludy (míněno názory), ho upálili v sudu v Roudnici.
Teď tu má ulici, vedoucí na Žižkovo náměstí.



Koželužská




Klokotská



Převrátilská



Ovocná
Tahle ulička mě chytla u srdce. Že jsou staré fotky zajímavější? Nu, kdyby se neopravovalo, asi by nebylo už co srovnávat.





Moje putování po Táboře zdaleka nekončí, jen tento článek.



 

čtvrtek 20. června 2013

Třebenice

Město, ležící pod Českým středohořím, konkrétně pod vrchem Košťálov. Bývalo na rozhraní německého a českého živlu. Velice aktivní byl v druhé polovině 19.soletí MUDr. Václav Pařík, pocházející sice z Českého ráje, ale hned po studiu medicíny se nastěhoval do Třebenic, kde působil jako lékař, starosta, stal se vůdčí osobností třebenických Čechů.
Jeho působení bylo natolik významné, že v roce 1938, dávno po jeho smrti, nebyly Třebenice po Mnichovské dohodě zařazeny do Hitlerovy říše. Hranice zde dost kličkovala, většina vesnic v okolí se stala součástí Velkoněmecké říše.
Ovšem to jen na okraj, to nebyl hlavní důvod mé návštěvy. Na malebný kopec se zříceninou k hradu Košťálov jsem několikrát vylezl, kdo má rád pokoukání z kopce do krajiny, vřele doporučuju.
Do Třebenic jezdíval vlak, sám jsem s ním nejměéně dvakrát jel. Trať je mimo provoz, prý jsou zde jednou do roka vinařské slavnosti a jezdí rekreační vláček.
České středohoří mám moc rád a můžu být nekritický. Nechť mluví fotky. Staré fotografie jsem si naskenoval z publikace Kraj českého granátu na starých pohlednicích, kterou vydalo nakladatelství Baron v roce 2004.
Publikace je pěkná a zřejmě se ještě několikrát na Třebenicko podívám.


Přijíždím do města od východu, tedy od Čížkovic, kde jsem se nedávno poflakoval. Porovnávat zimní fotku s letní není úplně férové, ale z Košťálova by zřejmě stejně nebylo moc vidět. Vlevo je hřbitovní kaple Nejsvětější Trojice, na současné fotce je vidět jen špičička. Zajímavý je text na staré pohlednici, vrchol Košťálova je ve skutečnosti ve výšce 481 m nad mořem. Nějaký myslitel dal do textu výšku Milešovky. Chybičky se stávaly i v roce 1918.


Paříkovo náměstí s kostelem Narození Panny Marie. Budova uprostřed záběru je obecná škola.


Pohlednice, zaslaná ze slavnosti vinohradské. Uprostřed je dům Dr.Paříka. Schoval se za dnešní zeleň, možná se nechce ukazovat v „moderní“ podobě.


Měšťanská škola na Paříkově náměstí.


Škola obecná, též na Paříkově náměstí.


Na rohu Paříkova náměstí a Masarykovy ulice stávala radnice. I dnes budova slouží témuž účelu, jen odhodila zbytečné ozdůbky a stala se barákem.


Pohled z Masarykovy ulice na Havlíčkovo (Horní) náměstí. Vrch, zde pojmenovaný Jeřetín se na mé mapě jmenuje Vršetín, ale v podstatě je to jedno. Místo něho je kamenolom. Kam se všechny ty šutry poděly. Jezdíme po nich, jezdíme. Všechny dálnice a obchvaty jsou, co se týče kamene, nenasytné. Věž v dáli je kostel německé evangelické církve, dnes sloužící jako Muzeum českého granátu.


Pohled podobný předchozímu. Nejsem si jistý, není-li starý obrázek malovaný, v tom případě je kresba hodně věrná. Evangelický kostel ještě nestojí, ten vznikl až v roce 1902.


Ani zde ještě kostel nestojí.


Stanou se věci. Na německém společenském domě Germania se vyřádili socialističtí architekti. Dnes slouží nonstop jako sportbar.


Ještě jeden pohled zpět k Masarykově ulici.


Kololeč je malá vesnička nad Třebenicemi a je jejich součástí. Pěkný pohled na Košťálov, bohužel fotka neobsahuje. Přepadly mě zde dvě místní obyvatelky (ne fyzicky), měly radost, že dokumentuju, jak z ruiny vyrostla pěkná budova. No, mně se stará hospoda líbí, ale nemůže znát její stav v průběhu let. Tady mi však pivo nenatočí.



Pár fotek jen tak, hlavně kvůli Košťálovu, říkám, že nejsem příliš soudný, jde-li o kopce Českého středohoří