neděle 24. února 2013

Nenápadný člověk Jirka Bláha

Stárneme, odcházíme, bylo tomu tak vždycky, k životu patří i konec. O tom se hezky píše, povídá, pokud se to nás netýká. Život se mihne, než se nadějeme, jsme na řadě.
 V určitém věku se nám už nezdá sněhová nadílka příliš poetická, jedině z okna, nechce se nám z tepla domova. Probírám se starými fotkami, záznamy z dob, kdy jsem patřil mezi frajery, kteří vyráželi na superdlouhé výlety do přírody v jakémkoliv počasí.
Divím se, kolik lidí, se kterými jsem měl čest hrát si na dálkoplaze, kamsi odchází a už se nevrací. Funusy jsou smutné, ale aspoň se sejde pár starých, někdy i zapomenutých známých, pocucávají spolu pivo a vzpomínají na dobu, kdy jich za stejnou dobu do sebe nalili pět.
V lednu odešel navěky Franta Moser z Plzně, dlouholetý sólista plzeňské opery, kde zpíval spíš menší role. Ve svém turistickém koníčku však patřil mezi giganty celorepublikového významu. Nepotkával jsem ho často, býval jsem stovkař, on spíš turista. Jeho jméno se na internetu bez problému najde, byl aktivní až do svého konce. Ještě loni předsedal radě Klubu českých turistů, která rozhodovala o uvedení do síně slávy. Myslím, že v roce 2013 bude do ní uveden právě on. Zapomínat by se nemělo.
Marně jsem hledal zmínku o dálkoplazovi, pořadateli dálkových pochodů, Jirkovi Bláhovi. Zemřel, podle mého názoru, předčasně. Nevím, kolik mu bylo, nevím kdy. Jeho jméno není neobvyklé, takže internetové vyhledávače moc nepomůžou.
Jirka býval velmi činný v turistickém oddíle Spartaku Karlín Dukla, dnes toto jméno z komunistické éry odložili a vrátili se k původnímu Čechie Karlín. Prolezl jsem jejich stránky a po Jirkovi jako by se zavřela zem.
Chodíval snad i stovky, ale postupně se přesunul mezi lidi, které víc zajímalo kam a kudy jdou, než polykání kilometrů. Nebudu zapírat, patřil jsem spíš mezi druhé. Čím delší byl pochod, tím líp. Vždycky jsem rád poznával něco nového, pochybnou slávu jsem však rád přenechával jiným, pýchu jsem tajil.
Svoje předchozí vzpomínky jsem skončil v Krupce. Další týden žádná stovka nebyla. Z jednoduchého důvodu. V sedmdesátých letech již se sice v sobotu nepracovalo, asi nám soudruzi chtěli připomenout, jací jsou lidumilové a zhruba čtyřikrát do roka vyhlásili takzvanou pracovní sobotu. Netuším, mělo-li takové rozhodnutí příliš velký význam pro národní hospodářství. Zeměměřiči u mých zaměstnavatelů nepracovali, ale cesťák jsem si napsal, ač jsem se válel doma.
Pak zbývaly holé neděle, pořadatelé, kteří museli něco pořádat, protože jim bylo dáno, vypisovali kratší trasy. 14.5.1972 se konal pochod Praha – Karštejn – Praha. Padesátka se startem na Zlíchově. Pořádali karlínští turisté v čele s Jirkou Bláhou.
Tam jsem ho poprvé viděl. Nenápadný člověk, v řeči mírně zadrhávající, příjemný, přesvědčený, že jeho  činnost má smysl. Býval v komisi dálkových pochodů, prý jeho konzervativní názory leckoho rozčilovaly.
Jeho fotku nemám, tak vkládám aspoň startovní kartu s jeho podpisem, upomínku a trasu pochodu. Dokonce jsem našel ve starých negativech z mého foťáku záběr, kde jsem někým zvěčněn spolu se Sašou Šolcovou, která se tváří, jakoby se bála, že ji budu fackovat.



Na pochod se příliš nepamatuju, šel jsem sám, moje zánovní partnerka si v Krupce natolik zničila nohu, že byla málem nechodící.
Jirka, kromě pochodu na Karlštejn, pořádal i tradiční Novoroční pochody, což mi připadalo jako ptákovina, ale hned na Nový rok v roce 1973 jsem se zúčastnil. Po silvestrovské noci se v Komořanech scházeli lidé, lačnící po pohybu na čerstvém vzduchu. Někteří by spíš potřebovali do postele, ale vím, že se takové akce pořádají dodnes na mnoha místech v republice. My prožili Silvestra na chatě Hubertka v Jizerských horách a prvním ranním vlakem z Nového Města pod Smrkem, kde nám prodávala jízdenku veselá až přiopilá pokladní, jsme přes Liberec dojeli do Prahy včas, abychom vyrazili na trasu, protože „Jak na Nový rok, tak po celý rok!“


Před hospodou ve Zvoli, která už neexistuje.
Zleva: Tonda Kolomazník, kamarád z Indonésie se složitým jménem, říkali jsme mu Martin, nad ním Radek Matějovský, učitel, vedle s jazykem na vestě Aleš Fořt, pod ním Vlasta Shánělová, vedle ní Jana Branžovská, stojící jsem já a ten napůl otočený je kdovíkdo.

Tady předstírám, že umím číst, vedle Vlasta, s cigárem Saša.

V hospodě ve Zvoli, mračící Vlasta u rozpitého piva, zřejmě mého, Jana Branžovská a Tonda Kolomazník, kteří se později vzali, měli tři děti, naposledy jsem je potkal v Broumovských stěnách. Celou rodinu, ale to už je skoro 30 let.



Vídal jsem Jirku na mnoha akcích, ale častěji jsme se míjeli. V roce 1974 jsme vyráželi na zájezd Sportturistu do štýrského Knittelfeldu. Autobusem, narvaným batohy s potravinami na týden. Cena zájezdu přesahovala můj měsíční plat.
Jak se blížily hranice se svobodným světem, rostla mezi účastníky nervozita, přestože se nijak nesnažili obcházet pitomé celní předpisy. Divný pocit, v dnešní době mi málem chybí stejně jako mnoho dalších komunistických vymožeností. Poslední slova minulé věty je třeba brát s rezervou. Nějaký ten šilnk schovaný hluboko ve spacáku měl skoro každý, i československé stovky se daly v Rakousku vyměnit za místní měnu. Přece nás nemůžou prohlížet do poslední drobnosti.
V Dolním Dvořišti nás odstavili a začala prohlídka. Předváděli všechny svoje fóry, šacovali donaha, ženy měly svoje „šacérky“, my též, tedy šacéry. Osobně jsem hleděl na dění a měl obavy, že sním. Doufal jsem, že mi nebudou rozbalovat čokoládu, ve které byly nepřihlášené bankovky. Převažování konzerv, prohlížení ponožek a menstruačních vložek. Pět hodin trval blázinec. Většina prohlížejících dávala najevo svou nadřazenost, jakýkoliv vtípek se trestal dalším filcunkem.
Po pěti hodinách nás propustili do Rakouska, dva účastníci chyběli. Jedno děvče, kterému nikdo neřekl, že si musí vyřídit výjezdní doložku, a Jirka Bláha. Poslali je šupem domů, samozřejmě se nestarali, jak odjedou. Jirku jsme znali a dost nás překvapilo, že tenhle na pohled skoro ustrašený člověk něco zanedbal. S nikým se nerozloučil a po našem návratu domů se odmítal s kýmkoliv bavit na téma zájezd do Rakouska. Ani slůvkem nikomu nic neřekl. To trvalo asi dva roky. Mezitím dál pořádal své novoroční pochody, jenom mlčel.
Později jsem slyšel, že převážel nějaké dopisy pro emigranty, přesně nikdo nic nevěděl. Jak říkali znalí, musel ho někdo udat. Proto  celá komedie se zevrubnou prohlídkou autobusu. Jirka, zřejmě vědom toho, že má mezi dobrými známými nebo dokonce kamarády, práskače, se uzavřel do sebe.
Na jeho novoroční pochod jsem se dostal podruhé až v roce 1981, to bylo našemu synovi pět. Téměř každoročně jsme svoje děti vytáhli do mrazivého či uplakaného Nového roku.
Pokaždé jsme vídali usměvavého Jirku, který pořádal pochody pro zábavu a strašně se mu líbilo, že naše děti začaly být turisty. Vídali jsme ho i na jiných akcích, kde se k nám radostně hlásil. Nikdy neměl nadbytek peněz, občas mu zveřejňovali v novinách drobné článečky o turistice. Honoráře? Spíš drobné. V roce 1986 napsal pár řádek o naší rodině v tehdejší Lidové demokracii. Mám článeček naskenovaný, ale nechce se mi ve vzpomínce na Jirku zveřejňovat odstaveček, kde označuje naši rodinu za pozoruhodnou. Ale v novinách by mu za jeho psaní nezaplatili, kdyby nezdůraznil pozoruhodnost. Novináři už takoví jsou.
A ještě jeden pochod přivedl Jirka na svět. Kudy uháněl Šemík, se jmenoval. Starty a trasy různé, cíl společný na hřišti v Neumětelích. Šel jsem tenkrát, v roce 1987 se všemi třemi dětmi, v cíli zářil Jirka, šťastný z veliké účasti.
Děti mi rostly, pochody se pro mě staly okrajovou záležitostí. Pak jsem někdy zaslechl, že Jirka umřel. Podrobnosti žádné. Jakoby zmizel.
Což o to, člověk má spoustu starostí, ale překvapilo mě, že internetové stránky turistů Čechie Karlín nemají nějakou svou síň slávy, nemusí se to tak jmenovat, ale chybí mi vzpomínka na prima člověka, který ve své době udělal pro turistický oddíl asi dost. Neúcta? Možná by se do věci měl vložit někdo z pamětníků a nenechat moderní média jen mladým, vždyť to není žádný zázrak, ten internet.

Z novoročních pochodů:
















sobota 23. února 2013

Praha - Vinohrady, část čtvrtá

Od začátku se snažím, aby moje putování po Vinohradech mělo systém. Všechno připravené, toužím po pořádku a výsledkem je mírný zmatek. Ano, celý život toužím být pořádný. Podívám-li se na datum svého narození, vkrádá se pocit, že nestíhám. Na druhou stranu toužím po dobrodružství, které se nedostaví, když je všechno podle plánu.
I názvy kapitol měly mít nějakou logiku, kdyby mělo mít všechno logiku, všichni se řídili rozumem, nemuseli bychom třeba ani být na světě. Došlo na prosté číslování.
Vyrazím na Vinohrady, začne padat sníh, podruhé mi začne blikat notebook, ve kterém mám naskenované staré fotky, tvrdí mi, že je v něm závada, kterou sám odstraní a že to bude trvat i několik minut. Sedím ve vinárně půl hodiny, než začne křáp laskavě fungovat. Tváří se, že se nic nestalo.  Rozšlapal bych ho, kdybych měl na nový. A víno stálo za prd.
Takže následující srovnání jsou z několika návštěv, některé se mi nepovedly, chtěl jsem je opravit, sobotní odpoledne k tomu určené se rozhodlo, že únor je měsíc zimní a že se můžeme těšit na příští rok. Vlastně je to jedno, podívám se na některá místa jindy.


Usedlost Vondračka
Minule jsem skončil v Havlíčkových sadech čili Grébovce. Tahle usedlost k sadům kdysi patřila. Barák zůstal, ale idyla je v čudu. Dnes stojím v Perucké ulici, za zády budova bývalého Železničního stavitelství, kam jsem v roce 1975 nastoupil hlavně kvůli režijní jízdence, což ovšem nemá s bývalou usedlostí, před kterou jsem slyšel ruštinu, nic společného.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Vinohrady dobrá čtvrť pro dobré bydlení, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2012.


Gröbeho vila
Cestoval jsem po republice sem a tam, tady jsem byl dnes poprvé v životě.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Vinohrady dobrá čtvrť pro dobré bydlení, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2012.


Koperníkova ulice
Jeden z vchodů do Havlíčkových sadů, abych zůstal u oficiálního jména.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Vinohrady dobrá čtvrť pro dobré bydlení, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2012.


Šumavská ulice
Stojím na křižovatce s Moravskou ulicí a hledím směrem k Francouzské.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Vinohrady dobrá čtvrť pro dobré bydlení, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2012.


Moravská ulice
V Sázavské stávala synagoga, postavená v letech 1896-98. V době nacistické okupace v ní bylo skladiště nábytku, zabaveného deportovaným Židům. 14.února 1945 dostala zásah při bombardování amerického letectva a v roce 1951 stržena. Na místo ní stojí škola. Šel jsem sem s přesvědčením, že se mi srovnání nepovede.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Vinohrady dobrá čtvrť pro dobré bydlení, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2012.


Moravská ulice
Synagoga v detailnějším záběru. Fotograf z roku 1945 zachytil stav po bombardování, zmíněném u předchodízo porovnání.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Vinohrady dobrá čtvrť pro dobré bydlení, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2012.


Moravská ulice
Tentokrát stojím na křižovatce Sázavské a Moravské, za zády mám školu, postavenou na místě bývalé synogogy. Vlevo je budova, v níž je v současnosti dopravní průmyslovka.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Vinohrady dobrá čtvrť pro dobré bydlení, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2012.


Korunní třída
Pohled z náměstí Míru, vlevo Národní dům. Tramvaj ještě jezdila přímo, dnes uhýbá Blanickou ulicí do Francouzské a teprve pak na náměstí.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Vinohrady dobrá čtvrť pro dobré bydlení, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2012.


Korunní třída.
Podobný pohled jako i předchozího záběru, jen o 30 let později.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Vinohrady dobrá čtvrť pro dobré bydlení, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2012.


Korunní třída
Za komunistické éry se tato důležitá vinohradská třída jmenovala Wilhelma Piecka, po korunním bolševikovi z NDR. Na záběru je křížení s ulicí Budečskou.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Vinohrady dobrá čtvrť pro dobré bydlení, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2012.


Vodárenská věž
na Korunní třídě postavená v roce 1882 sloužila i jako rozhledna. Již v roce 1935 měla jiný účel, dnes je to administrativní budova. Ale hezká! Pro úředníky až moc.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Vinohrady dobrá čtvrť pro dobré bydlení, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2012.


Kladská ulice
Pohled od vodárny přes Bezručovy sady.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Vinohrady dobrá čtvrť pro dobré bydlení, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2012.


Kladská ulice
Dům, ve kterém měl provozovnu Václav Škopek, se nachází na roku Kladské a Korunní.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Vinohrady dobrá čtvrť pro dobré bydlení, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2012.


Sady Svatopluka Čecha
dříve Růžové. V době vegetace by srovnání bylo k ničemu, atmosféra na obou fotkách je však odlišná, nastrojené dámy popíjejí grog v blízkých restauracích. Fronta domů značně proměněná lemuje Vinohradskou třídu.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Vinohrady dobrá čtvrť pro dobré bydlení, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2012.


Slezská ulice
Nároží s ulicí Kolínskou. Obytný dům Stavebního družstva státních zaměstnanců z roku 1925.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Vinohrady dobrá čtvrť pro dobré bydlení, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2012.


Slezská ulice
Dům Ústředního ředitelství tabákové režie z roku 1928, dnes městský soud a tiskárna Orbis. Stavěno podle návrhu architekta A.Dryáka. Tenhle dům se mi moc líbí.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Vinohrady dobrá čtvrť pro dobré bydlení, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2012.


Slezská ulice
Pohled z náměstí Míru. Růžek vpravo patří Národnímu domu.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Vinohrady dobrá čtvrť pro dobré bydlení, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2012.
 




Nezbývá, než čekat, až svatému Petrovi dojdou zásoby sněhu.







sobota 16. února 2013

Praha - Vinohrady jižní část

Minulou neděli jsem se poflakoval po Vinohradech, abych pokračoval ve srovnávání tohoto kdysi města Královské Vinohrady. Nebudu předstírat, že mám přesný systém, tedy mám, ale nevymyslel jsem ho. Řídím se publikaci, ze které čerpám staré fotografie, ta mě postrčila směrem k jihu, tedy k Nuslím a Vršovicím. Srovnání jsou hotová několik dnů, ale chtěl jsem ještě dokončit aspoň dvě věci z Grébovky, počasí mě míchá, nechci-li používat výrazy lépe vyjadřující mou náladu, dnešní zimní „poezie“ mě donutila k činu. Zveřejním co mám, vlastně nejde o život, příště budu pokračovat.


Minule jsem skončil na náměstí Míru. Vinohradské divadlo už jsem fotil vícekrát, nemohl jsem si odpustit zveřejnit i toto srovnání, které na mě vypadlo z počítače, starou fotku musel někdo schovat. Divadlo bylo dokončeno v roce 1907, někdo se tehdy snažil zachytit krásu nového kulturního stánku. Letopočet je pro mě významný, protože se narodil můj táta. Teoreticky by mohl být v nůši, kterou nese babka, jen teoreticky, táta byl z Konopiště.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:  


Z jihovýchodní rohu náměstí Míru vede dále do Vršovic Francouzská ulice. Barák zůstal, bez kopule, hlavně přibyl vchod do metra, obklopený jehličnatým křovím.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Vinohrady – dobrá čtvrť pro dobré bydlení, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2012.

Slovenská ulice
V místech, kde se Francouzská ulice s tramvajovou tratí prudce láme, začínají Vršovice, pokud chceme zůstat na Vinohradech, musíme mírně vlevo ulicí Slovenskou. Zastavil jsem se na nároží s ulicí Chodskou a to hlavně proto, že jsem odtud měl fotku. V dnešní úpravě nárožního domu je sice víc bytů, ale s nějakou estetickou úpravou se zrovna nepatlali.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Vinohrady – dobrá čtvrť pro dobré bydlení, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2012.


Slovenská ulice
Pod školou, kde už i Slovenská ulice se řítí dolů, nechal postavit v letech 1908-10 sochař L.Šaloun ateliér. Podle svého návrhu, po vítězství v soutěži na pomník Jana Husa na Staroměstském náměstí na to měl.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Vinohrady – dobrá čtvrť pro dobré bydlení, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2012.


Záhřebská ulice
Rozjel jsem se na křižovatku Záhřebské ulice (dříve Klicperova) a Americké (kdysi Krameriova). Vždycky jsem si myslel, že jde o náměstí, koukám, že ne. Střed prostoru zvýšili a postavili na něm kašnu. Dům na rohu je bývalý hostinec U Černého orla. Budu se kolem chvíli motat.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Vinohrady – dobrá čtvrť pro dobré bydlení, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2012.


Záhřebská ulice
V roce 1926 hostinec U Černého orla přestavěli na hotel.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Vinohrady – dobrá čtvrť pro dobré bydlení, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2012.


Americká ulice
Dříve Krameriova. Černý orel zůstal vlevo.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Vinohrady – dobrá čtvrť pro dobré bydlení, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2012.


Čermákova ulice
a evangelický kostelík, tenkrát na kraji zástavby, dnes uvnitř.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Vinohrady – dobrá čtvrť pro dobré bydlení, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2012.


Na Zvonařce
býval holič a kadeřník František Horák, kupoval i vlasy. V dnešní době zde nikdo nic nevykupuje.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Vinohrady – dobrá čtvrť pro dobré bydlení, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2012.


Nuselské schody
jsem na kole nesjížděl, slušně jsem sjel dolů Bělehradskou. V prostoru, který býval daleko zajímavější než dnes, jsem chvíli pobyl.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Vinohrady – dobrá čtvrť pro dobré bydlení, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2012.


Fričova ulice
Hotel Exelsior, tedy bývalý. Stojím v ulici, kterou jsem fotil na předešlém snímku. Asi honosný podnik naproti nádraží Praha – Vinohrady. Za komunistů to býval dost otřesný pajzl, ale dalo se tu poměrně slušně a levně najíst. Ze Železničního stavitelství sem bylo kousek a občas jsme se tuv pracovní době zasekli při diskuzích, jestli ten socialismus přece jenom vybudujem. V roce 1978 se narodila dcera a s pár kolegy jsem zde slavil. Jeden z nich zde ukousl půllitr a byl na to pyšnej. Některé životní příhody nepochopitelně zůstávají v paměti a narození dcery se mi vždy spojuje s ukousnutým půllitrem, což jsem nikdy předtím neviděl. Paní, která nás obsluhovala, je jmenovala Marxová, s Kapitálem neměla nic společného. Po privatizaci zde vznikla jakási noblesní hospoda, ale v téhle lokalitě…? Teď je prázdno.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Vinohrady – dobrá čtvrť pro dobré bydlení, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2012.


Nádraží
Fotím zase od Excelsioru, barák zůstal v majetku dráhy a pokud jsou mé informace správné, měla by opět vzniknout železniční zastávka Praha – Vinohrady. Mám ještě několik fotek z nádraží z provozní strany, bohužel je všechno zarostlé, vlezl jsem tam, ale pak jsem do něčeho šlápnul, tak jsem odjel.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Vinohrady – dobrá čtvrť pro dobré bydlení, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2012.


Dolní Lanhauska
Přes Nusle jsem vjel do Vršovic a projel jsem Havlíčkovými sady, které lid obecný nazývá Grébovkou. Hezky to tu upravují, na stráni pod Gröbeho vilou jsou vinice, jezdit na kole se smí, ale jenom rychlostí 5 km/hod. Přestože srovnání není ideální, zdálo se mi zajímavé. Vlevo od budovy, na kopci lze zahlédnout Gröbeho vilu.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Pavly Státníkové Vinohrady – dobrá čtvrť pro dobré bydlení, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2012.
Příště začnu tady někde a vrátím se na skutečné Vinohrady, na druhou stranu vinice daly dnes městské čtvrti jméno.



Příště začnu tady někde a vrátím se na skutečné Vinohrady, na druhou stranu vinice daly dnes městské čtvrti jméno.