úterý 15. ledna 2013

Kvetoucím Českým středohořím

Už druhý rok se snažím popsat své začátky na dálkových pochodech. Přeskakuju, zapomínám, přesně, jak jsem slíbil. A dělám všechno možné jiné. Sněhová nadílka v Praze, možná poezie, ale hezké básničky jsou i o chlastu. Se svými pohybovými možnostmi jsem momentálně doma zaražený do křesla. Ještě, že jsem si ho koupil. Nepiju, kdepak. Čím se ale zahřát?
Tak mě napadlo, když pěkně mrzne, napsat něco o kvetoucím Českém středohoří.
Dálkařská komunita tenkrát bobtnala, muselo dojít k situaci, kdy pukne a rozpadne se na specializované skupinky, stovkaře, padesátkaře, etapáky atd. Z duše nenávidím jakékoliv škatulkování, ale už jsem patřil spíš mezi stovkaře, elitu, ostatní nám říkali cvoci. Vedly se zasvěcené diskuze, tedy kecy k ničemu. My říkali, že padesátka je dětská trasa, oni se o nás vyjadřovali podobně debilně.
Byli specialisté na pochody dvoudenní, třídenní, ti víc koukali na to, co vidí nebo kde je dobré se opít. Ve své podstatě všechno lidí mírně postižení mánií chození či běhání po svých.
Týden po Prčicích jsem viděl tenhle spolek v takovém počtu poprvé a zřejmě i naposledy. První máj připadl na pondělí. V sobotu a v neděli pořádali turisté z Litoměřic dvoudenní turistický pochod. Proč ne i v pondělí? Nikdo by jim nepovolil pořádat akci na 1.máje dopoledne. Nic nebylo zakázané, na soukromý výlet si člověk mohl udělat, ale pochod, na kterém se sejde několik stovek lidí, musel být nahlášen.
Podle soudruhů, kterým leckdo říká Komančové, což osobně považuju za urážku indiánského kmene, 1.května má být slušný člověk v průvodu, mávat praporkama, volat slávu Sovětskýmu Svazu a dál nebudu vypisovat dlouhou řadu přiblblých hesel.
Přihlášený jsem byl předem, oznámili mi ubytování v Terezíně. Vlakem jsem odjel do Bohušovic a odtud pár kilometrů pěšky. Na zádech batoh starého střihu, se kterým bych dnes nemohl ani vybírat popelnice. Ubytování na zemí, jak se slušelo, bez nějakých podložek. To bylo v pátek.
V sobotu ráno pěšky do Litoměřic a vlakem do Úštěku. Spousta nadržených bláznů.
Jestli jsem vyhlížel já ji, nebo ona mě? Těžko říct. Myslím dívku, které jsem před týdnem ujel z Prčice, protože se mi s ní nechtělo čekat, až otevřou místnost, kde měla uložené zavazadlo, když hospoda byla taky zavřená.
Vyrazili jsme spolu, šli jsme spolu skoro 4 roky, než se nám narodil synek. To už je ale jiná historie. Z Levína následoval jeden z nejtěžších výstupů ve Středohoří. Sedlo, po Milešovce druhý nejvyšší vrchol, pro pěšího namáhavější. Ani mě nenapadlo jí utéct, za námi, ani moc nefuněl, Olda Dobiáš z Kolína. Legenda, devětasedmdesátiletý. Mně je nyní o 10 méně a nevím, nevím…? Hergot, zrovna mě napadlo, že bych moh vylézt na Sedlo, mám knihu starých fotek z Úštěku..
Tak mě dědek zaujal svým „Ani jsem se nezapotil“, že jsem si ho vyfotil

Nejen jeho.

Kromě dvou jmenovaných na další fotce skoro nikoho neznam. Nikoho? Smějící se dívka s brýlemi je Ivana, nepamatuju se, jak se tehdy jmenovala, to je jedno. Mnoho let se na pochodech neobjevovala, vrátila se pod jménem Vidimová, spíš běhala, dnes ji všichni znají jako dlouholetou organizátorku běhu v Mníšku.


Že bych si pamatoval podrobně celou trasu? Ale ne, mám ji před sebou napsanou. Na Kalichu jsem byl v dalších letech několikrát, takže bych žvanil. Došli jsme do Ploskovic.

Pochod pořádal okresní výbor turistiky, tedy jsme museli absolvovat i nějakou kulturní památku. Prohlídku zámků nám v dětství stačily znechutit školní výlety, pamatuju taky 4 zámky za den, z nichž si nic nepamatuju
Moje turistická partnerka vůbec nepředpokládala, že bychom do zámku nešli. Nic nebylo povinné, ale byla možnost. Poslušně jsem se zařadil mezi návštěvníky, šoupající se v klouzavých pantoflích.
Koupili jsme si informace o zámku, zamyslel jsem se, že se budu muset více věnovat i kulturnímu odkazu minulých generací. Skutečně jsem od té doby nějaké pamětihodnosti navštěvoval. Ne, že bych vymetal jen hrady a zámky, spíš mě po pár letech rozesmálo, že si Vlasta tenhle zámek vůbec nepamatovala. Ona ale toho navštívila v životě tolik, že si nemůže pamatovat všechno.
Jak hledím na trasu, cíl byl asi ve Lbíně. TJ Lbín je uvedený na diplomu jako spolupořadatel, blízko, v Čeřeništi byla nějaká chata, tam jezdíval Standa Cach, už se mi to v hlavě motá. Po 41 km v poměrně těžkém terénu, byla cesta 8–10 km do Terezína hračkou.
V sokolovně si Vlasta hodila spacák vedle mého a tak už to zůstalo.
Ráno pěšky do Litoměřic, kde byl start druhé etapy. V sobotu bylo z počátku zataženo, ale neděle se povedla. Sluníčko, nádherná viditelnost, kdo to zná, ví, jak dokáže být České středohoří nádherné.
Vidím, že jsme lezli na Radobýl, Kamýk, Hrádek, v Libochovanech jsme byli na obědě. Co jsme jedli? Myslím, že jídlo. Po turistické značce, která už neexistuje, jsme prošli sedlem mezi vrchy Deblík a Trabice. To ještě nebyl prvně jmenovaný kamenolomem, tedy zničený. Do Sebuzína, přes Krkavčí skálu na Varhošť, to je ještě větší prasárna, než výstup na Sedlo. Na všechny okolní kopce jsem lezl pak mnohokrát, fakt si nepamatuju na tehdejší podrobnosti
Cíl byl na vrchu Mostka nad Litoměřicemi, kde se točilo v zahradní restauraci pivo, bylo strašně veselo. Sice jen 31 km, ale plnotučných.
S mnoha lidmi jsem se zdravil, bavil a zřejmě tady jsem se stal definitivně členem podivného spolku, kde mi bylo několik let dobře. Rád vzpomínám, přes všechny pozdější trable. Skoro bych měl napsat, že tenkrát koncem dubna 1972 jsem prožil v Litoměřicích svůj historický mezník. Myslím, že pochod ještě nějaká léta existoval, nevím, už jsem se nezůčastnil.
Přidávám pár fotek. Po letech plánů, jak budu fotit, jsem brzy odložil svou Praktiku, na kterou jsem obětoval před třemi roky víc jak měsíční výplatu. Ještě v červnu jsem udělal pár fotek v Mladkově, pak na zahraničním zájezdu a dál už jsem se věnoval úplně jiným zájmům. Jestli toho lituju? Ne, prožil jsem spoustu krásného i méně krásného, poznal jsem jiný život. Hledím na své dřívější negativy, umělec by ze mě rozhodně nebyl. Fotky na památku.
Foťák jsem přestal na pochody nosit, mrzí mě, že aspoň někdy… mohl jsem mít na fotkách lidi, kamarády, se kterými se třeba už neuvidím anebo už vidět ani nemůžu.
Po letech jsem foťák vytáhl, zvěčňoval děti, měl jsem ho sebou všude, ale to mě fakt zajímaly hlavně ksichty našich dětí.
Pokud sem vrazím ještě nějaké fotky, budou od jiného fotografa. Jarda Kopec – Lachtan hodně fotil. Jeho nátuře odpovídalo, že fotky rozesílal jako pohlednice s texty, které byly někdy nepříjemné. V tom byl výborný i Aleš Fořt, který fotil právě zde na některém z kopců. Pepík Bursík ukazoval Věře Vodičkové rukou něco v dáli, ona stála téměř jako svazačka na plakátu, a měl u pusy domalovvanou bublinu s textem „A tam, děti, v dáli, je komunismus.“ Pepík dělal vychovatele v internátu v Krupce, dostal pohlednici na adresu svého pracoviště. Já fotku viděl, hrozně rád bych ji získal, ale to by musel Pepa, nemám na něj spojení, možná že ji už dávno vyhodil. Nebo Aleš, autor, ten bydlel v Podolí, někdy jsme se potkávali, kdoví, co je s ním. Jezdil s tramvají a byl tlustej.
Tak to byl jen povzdech.
Ještě fotky. Některé jsem už určitě někde zveřejnil v jiných článcích, ale kde a které? Raději dávám všechny.
Saša a Pošťák

Saša ohleduplně fouká kouř tam, kde nejsou lidi

Láďa Lokvenc z Trutnova. Sto kilo měl, veliké břicho, tenké nožičky, mydlil to, že mu málokdo stačil.




Věra Vodičková, Jitka Havlová, v pozadí Víťa Mikula hlídá svůj "autík", vpravo se hrne Dáša Němcová, tehdy obyvatelka Litoměřic.

Víťa Mikula z Lomnice nad Popelkou

Opět Víťa. Hlídá, aby Věře nikdo neubližoval.


4 komentáře:

annapos řekl(a)...

Je po půlnoci, nejdříve jsem myslela na to, že vám napíši až zítra, pane Václave, mám ale takovou radost, z vašeho blogu, že jsem nevydržela a musela být sdílná. Jenom vás pozdravím a popřeji dobrou noc, od zítřka se mě ale nezbavíte, líbí se mě u vás mnoho věcí, nejvíce mě ale dostaly srovnávací fotky. Jmenuji se Anna

Václav Víšek řekl(a)...

Milá Anno, děkuju. Starý člověk se potřebuje nějak bavit a tak vzpomínám a doufám, že ještě něco prožiju. Zima mým koníčkům moc nepřeje, ale přebírám knížky a těším se, až vyrazím ven s foťákem. Zdravím V.V.

annapos řekl(a)...

Také nejsem nejmladší, dělám podobně jako vy pokus o spřízněné duše všeho druhu, s někým si porozumím a zůstává blogovým "přítelem„ někdo přijde a zase odejde? S vámi bych měla společných věcí víc, za prvé, jsem ze středohoří, miluji ho, nejsem sice sportovec, až na takovou malou výjimku v útlém mládí, svazarm Raná. Moc se mě líbí jak píšete, nezaujatě, o době našeho mládí, tak vše uvádíte na pravou míru, ani já neumím dehonestovat dobu, kdy jsem prožila to nejkrásnější, MLÁDÍ.

annapos řekl(a)...

Přijděte mě navštívit prosím, budu ráda. Anna :http://annapos.wordpress.com/