úterý 31. prosince 2013

Pindy z Facebooku - prosinec 2013

Prosinec snad přežiju. Samý srazy, samá hospoda. Spolužáci, bývalí kolegové, ještě jsem si nakoupil lístky do divadel, jsem rád, že jsem nevstoupil do ligy proti týrání seniorů, třebaže synovi vyhrožuju, že s ním jednou zatočím. Od Vánoc do června se bude prodlužovat den. A ty vedra co budou! A mouchy budou lítat. komáři píchat...

4.12.2013
Flámek

Jak už jsem říkal, Facebook je pro mě totéž, co byl pro pana přednostu z Ostře sledovaných vlaků světlík, kam se hulákaj připomínky k zlému světu. Včera jsem vypil víc než bych měl. Usnul jsem až u dveří svých. Inventura věcí ztracených a neztracených po ránu dopadla celkem příznivě. Ztratil jsem jenom půlku chleba. Peněženku mám, mobil taky, ani kalhoty mi nechybí.

Něco poezie

5.12.2013
Něco osvěty

12.12.2013
Místo dalekého rozhledu - Milešovka

Těžký život v Českém ráji



14.12.2013
Katastrofa pod Hazmburkem

Seňor
Při oslavě narozenin svého syna, což slavíme bez velkých keců, rok od roku ubývá díky mému věku vliv alkoholu, jsme chvíli čuměli na TV šlágr. Přiznávám se, že jsem dosud nebyl v obraze, ale prdel to byla veliká.
Slyšel jsem, že to je dobrá televize pro seniory.
Protestuji, abych byl označován coby senior.
Já jsem přece seňor.

O Vánocích máme otevřeno

28.12.2013
Výprodej alkoholický

29.12.2013
Žižka na koni

31.12.2013
Konec roku 2013

Flaška šampusu

Býval jsem konzument, který vypije všechno, tedy i bublinky, ale šampáňo nebylo příliš vyhledávaný nápoj.
Táta pečlivě hlídal, aby nikdo z rodiny nevnesl žádný alkoholický nápoj, který nevyrobil on sám.
Kvalita? No, táto, promiň. Slušnou slivovici třikrát přepalovanou, výbornou višňovku, dejme tomu. Domácí ovocná "vína", i borůvkové uměl, výborná průprava pro chvíle, kdy jsme v 16 letech popíjeli v parku šumavské bylinné za 8 korun flaška.
V mé vlastní rodině jsme nebyli abstinenti, ale penízky občas chyběly. Skoro pořád.
Koupili jsme jednou před Silvestrem flašku šampusu, všichni je kupujou. Já se nejvíc bál chvíle otvírání, že to bouchne, prostě to co jiné lidi baví víc než popíjení.
Nedošlo na ni, nějak nebyla chuť. Láhev zůstala v lednici. Zvykli jsme si na ni jako na vázu, obrázek.
Přežila i dalšího Silvestra, snad jsme se nechtěli zbavovat předmětu, patřícího do rodiny.
Syn chodil do druhé třídy, v návštěvách třídních schůzek jsme se s manželkou střídali, kdo je rodič, chápe, že? Pro jednoho vysilující.
Pan učitel, ano syn neměl "soušku", patřil vzezřením někam do první republiky, ošoupanou aktovku, zděděnou po dědovi z dob monarchie, hubertus. Jako když hodíte pohádkového dědečka do hypermarketu.
Byl hodný, prý legrační, no podívejme se upřímně na sebe do zrcadla.
Problémy mého syna bral s velkou vážností, špatné známky nebyly pro něj řešení.
Třídní schůzky začínaly v pět odpoledne, pan učitel si mě nechal na konec, v půl deváté nás vyhodil školník, že jsme poslední a on chce školu uzavřít.
Ještě půl hodiny jsme postávali před školou, chtělo se mi na záchod, měl jsem žízeň, naproti zrovna otevřeli novou sídlištní nálevnu.
Málem jsem panu učiteli utekl. Ne, do hospody, domů.
Děti už spaly, manželka dostávala pocit, že jsem se někde zasek.
Přišel jsem naprosto vyčerpaný, nebudu zdržovat, památkově chráněnou flašku jsme otevřeli. Neopili jsme se, víc doma nebylo a Vietnamci se svými večerkami byli ještě v Saigonu.
Pan učitel zařídil mému synovi kurzy u svého kamaráda a ten zase ve speciální dyslektické třídě.
Proběhlo bez podplácení, ale byla to téměř polosoukromá záležitost, nevím, jestli o něčem takovém věděly soušky ze sídlištní základky.
Synovi přeřazení hodně pomohlo.
To jen na závěr, abych nevzbudil dojem, že pan učitel byl pro srandu králíkům.

Dnes připiju i na jeho památku. Dobrým vínem.


Facebook - Václav Víšek

sobota 28. prosince 2013

Praha - Žižkov 3.část

Konečně jsem se rozhoupal a pokračuju v procházce po Žižkově. Ne, že bych byl marod nebo mě nějak omezovala doba předvánoční, počasí bylo spíš podzimní. Ale přiblížil jsem se do míst, kde býval rybník u Olšanského náměstí, nad ním kostel svatého Rocha a Olšanské hřbitovy.
V okolí Olšanského náměstí se podařilo komunistickým architektům ukázat, jaká krásná sídliště umí stavět. Bohudíky, že neměli tolik peněz, aby mohli žižkovský kope zničit úplně.
V publikaci Tomáše Dvořáka Svéráz pavlačí a strmých ulic, kterou vydalo v roce 2012 Muzeum hlavního města Prahy, a kterou tahám po Žižkově jako kotě, je mnoho fotek z onoho prostoru. Všechno jsem prolezl, ale ke srovnávání potřebuju aspoň malý záchytný bod. Dejte mi pevný bod a pohnu vesmírem. Tohle ale už řekl někdo chytřejší, nebudu se motat mezi autory bonmotů.
A tak jenom smutně hledím na staré fotky, na bruslící veřejnost na zamrzlém rybníku u Olšanského náměstí. Kdo se chce podívat, nechť si publikaci zakoupí, je skvělá, stejně jako ty o Karlínu, Smíchovu, Libni a Vinohradech, které zde vyšly. V muzeu jsou levnější než v knihkupectvích.

Ale úplně bez výsledku moje putování není.


Začínám ve Vlkově ulici, tehdy dávno ještě Palackého. Na staré fotce je hodně veselo, dnes je ulice tichá, skoro by se mohl bojácný polekat. Ulice směřuje na Sladkovského náměstí, kde stojí kostel svatého Prokopa. Tady už jsem procházel, leč zrovna tohle porovnání se mi nezdařilo, ještě že Žižkov není z Podolí daleko.


Táboritská ulice. Další porovnání, které dělám podruhé, abych na sebe vykecal všechno. Kdo se podívá pozorně až na konec ulice, vidí už Žižkov komunistický.


Chelčického ulice, vpravo je škola, byla dlouhá, vedla na kopec, který byl právě nad rybníkem. Dnes je ulice kratší, k čemu Chelčickému je třeba tak dlouhá třída.


Škola na nároží ulic Lupáčova a Táboritská. Vpravo na kraji již vykukují paneláky.


Tentýž objekt jako na předchozím srovnání, jen z jiného úhlu. Zde již je nový Žižkov dobře vidět. Úplně vpravo je hotel Olšinka, v kterém jsem byl několikrát na jazzových koncertech, sál má údajně skvělou akustiku, ale nemuseli ho stavět právě tady.


Stojím v ohybu Táboritské ulice, ulice do kopce se jmenuje Kubelíkova. Bouranou zástavbu si nepamatuju.


Kostel svatého Rocha, nad ním je spodní vchod na Olšanské hřbitovy, tramvajové koleje vedly a vedou na Floru, o kterou už se Žižkov fackuje s Vinohrady. Ve zmíněné publikaci je krásná fotka z doby kolem roku 1900, kde pod kostelem je rybník, krásný venkovský obrázek a už tenkrát tramvaj jezdila. Člověk by řekl, že tu tramvaj jezdila už za Žižky.


Přesunul jsem se za vrch svatého Kříže, kde je hlavní tepnou Jeseniova ulice. Z té nezbylo skoro nic. Pohled je od ulice Rokycanovy.


Tenhle dům vydržel. Jednalo se o německou školu.


Komenského náměstí.  Celý prostor je lemován paneláky, školu se podařilo zachránit díky převratu v roce 1989. Vystavěná v letech 1872-1873. Byla připravená k likvidaci, dnes je v ní škola, zabývající se muzikou.


Pohled z Jeseniovy ulice Ostromečskou kolem kostela svaté Anny (na nároží vpravo) do Roháčovy. Kostel ovšem kdysi nebyl tak obestavěný.


Pohled z Komenského náměstí Českobratrskou vzhůru k vrchu svatého Kříže. Vlevo je budova školy.
To je všechno, co se mi zdařilo v okolí Jeseniovy ulice. Stará kapslovna stojí, ale je natolik změněná, že nemělo cenu se namáhat s porovnáním.


Jsem na Ohradě. V blízkosti bývala usedlost Ohrada, zbouraná až v druhé polovině 20.století. 
OPRAVA: 
Z komentáře pod článkem je zřejmé, že jsem usedlosti popletl, Ohrada skončila svůj život v roce 1908.
Jezdili jsme sem na měřická cvičení, ještě v 50.letech zde byl v blízkosti známé křižovatky venkov. Obě výrazné budovy na křižovatce zůstávají stejné, dopravní situace se hodně změnila. Při focení jsem potkal pána, podle něj 60-tiletého, který tu od dětství bydlí a jenom smutně vzpomíná. Z venkova se stalo město, to ovšem nemá souvislost s asanací starého Žižkova v 70.letech.
Stojím na Koněvově ulici, tramvaj jede zprava od Palmovky do ulice Jana Želivského. Vykukující tramvaj na staré fotce už by neměla po čem jezdit, Koněvovou dolů od Ohrady jezdí už jenom autobusy.


Jiný pohled na stejnou křižovatku, trochu jasnější, protože nezaclání tramvaj.


Stojím zády k Libni a dívám se do ulice Jana Želivského. Tak tady vedla úzká silnice na Palmovku, jel jsem na ní párkrát na kole a byla protivná. Tramvajové spojení je zde postavené v letech 1988-1990, trať vpravo Koněvovou (kdysi Poděbradovou) bylo zrušené v roce 1977. Od roku 1951 do roku 1966 zde jezdíval i trolejbus. Dopravních změn jako máku, ale dva zakulacené nárožní domy zde vystavěl stavitel Václav Drnec na počátku třicátých let, dvacátého století, pochopitelně, stojí na svém místě.


Koněvova ulice od Ohrady směrem k Vápence.


Ještě jednou podobný pohled.



Další fotky se mi nezdařilo porovnat, ale přece jenom něco. Nechtělo se mi jen tak ze Žižkova zmizet. V publikaci je pár stránek, věnovaných pavlačovým domům ve Vlkově, kdysi Palackého, ulici. Fotil v roce 1953 Jan Huka, je to zajímavý materiál, dovnitř do dvorů jsem se pochopitelně nedostal, tak aspoň čela domů.
Domy mají svou historii, byly hezké, podle dnešních měřítek hygienicky ne příliš vhodné. V publikaci je o nich poměrně zajímavé čtení, ale opisovat ho sem nebudu. Zajímalo mě, jako vždy, porovnání stavu kdysi a dnes. V roce 1953 byly domy zvenku zašlé, nejsou ani odstraněné štíty už zrušených živností.
Asi byly v plánu na zbourání, ale Vlkovu ulici možná čekají ještě lepší časy. Doufejme.
Chtěl bych poznamenat, že není nic těžšího, podle mého názoru, než porovnávat domy z čelního pohledu bez jakéhokoliv okolí. Přitom efektní jsou jiné snímky, podstatně lehčí.
S výsledkem srovnávaček ve Vlkově ulici nejsem příliš nadšený, ale času mě to stálo dost, nakonec je to můj osobní blog, kdo chce, může přeskočit.
12 srovnání bez dalších komentářů.














Ještě jedna sada fotek v publikaci je, mně se příčí říkat historických, v letech 1964 a 1970, kdy je pořizoval Oldřich Janovský, jsem už vyváděl pěkné lotroviny. Taky historie, jsem však teď hodný, nic jiného mi nezbývá.
Už jsem jich hodně obešel, ne všechny a tak výsledky budou, nejspíš až v roce 2014.
Věrným prohlížečům přeju hezký rok a omlouvám se všem, které nebaví moje pindání. Ovšem blog jsem nazval Vencovy pindy, nemůžu mlčet nebo se tvářit příliš vznešeně.

Předchozí dva soubory žižkovských srovnávaček jsou na adresách

Tenhle je třetí a bude ještě avizovaný čtvrtý.


pátek 27. prosince 2013

Vnouček


Byl u mě na návštěvě poprvé.
Nepřišel dobrovolně, přinesli ho.
Takového drobka se ještě nikdo neptá, nemůže si moc vybírat, jeho svoboda je omezená věkem.
Že jsem jeho děda, mu bylo spíš fuk.
Mohli ho přivézt, ale proč? Přišli s ním pěšky.
Naše rodina nepatří k naříkající chudině, která nadává na parkovišti při stěhování přeplněného nákupního vozíku do vozidla.
Necítím se být chudý, ani nevidím nikoho takového z mých blízkých. 
Porovnávat se svým dětstvím nechci, tenkrát byla krátká doba po druhé světové válce.
Fotil jsem svého vnoučka, v místnosti neumím, většina fotek je k ničemu.
Dal jsem na Facebook fotečku Cyrila, mého vnuka, jednu z mála povedených, jak si hraje s kusem papíru a jeho maminka, moje dcera, poznamenala, že kus papíru je hračkou chudých.
Jenže: kus barevného papíru se dá zmuchlat, složit, roztrhat, což se složitou hračkou nelze, tu hlídají rodiče, kteří vědí, kolik předmět stál peněz.
Můj syn, bylo mu zhruba 9, toužil po autodráze, kterou já považoval za blbost. Složí se, zapne se, autíčka jezdí, vypne se, autíčka se zastaví.
Stála pět stovek, což při mých příjmech v polovině osmdesátých let byl balík.
Ježíšek se praštil přes kapsu. Autíčka jezdila kolem dokola. Dalo se trochu rychleji, pak pomaleji, vkrádala se nuda.
S tátou se nedalo, s kamarádem už jo. Neuplynul měsíc od Štědrého dne, podívali se autíčkům na střeva.
Ač jsem přikoupil další díly, autíčka, spíš trosky autíček, jezdila kolem dokola, trochu rychleji, trochu pomaleji.
Z drahého dárku se stala škatule na utírání prachu.
Ne, nezlobil jsem se, tušil jsem to, nikomu jsem nic nevyčítal, nakonec Ježíškovi jsem peníze dal já.
Bylo synovi 14, 15, když mi říkal, že hodil autodráhu, rozloženou na nepotřebné díly, do kontejneru.
Sám jsem rád kupoval stavebnice, Merkur se mi líbil, kde děti musely vzít do ruky šroubovák, mně bylo trochu líto, že já sám ji nikdy nevlastnil.
A tak rád koukám na svého vnoučka, jak ho fascinuje útržek barevného papíru.
Kéž ti to, Cyrile, vydrží po celý život, umět si hrát a nenechat se jenom bavit.
Nebudu propagovat chudobu, byl bych hloupý, víc mě trápí chudoba ducha.
Ze staré dětské knížky, z první republiky, koupené pro mého staršího bráchu, jsem naskenoval naivní obrázek, jak si autor představoval bohatého Ježíška.

Úsměvné?
Osobně jsem nikdy tolik dárků pod stromečkem neměl.
Kolik dnešních darů čeká na inventuru až do jara, tolik jich leckde bývá.
Už přestanu rozjímat, je všední den, těch je v životě víc než svátečních.
A jsou krásné.


Facebook - Václav Víšek

pátek 20. prosince 2013

Strejda z Frahelže

Byl jsem dítě, které toužilo být středem pozornosti, chtěl jsem být vtipný.
Aby se všichni smáli mým povedeným proslovům.
Táta se nesmál. Vypadal, že přemýšlí, není-li jeho přesvědčení, že děti se bít nemají, pochybené.
Nejvíc se smála teta.
Říkala "Ten kluk má fiňáry, celej strejda z Frahelže."
Fiňáry byly jakýsi jihočeský výraz pro veselé nápady. Strejdu z Frahelže jsem nepoznal, asi člověk, jemuž fiňáry byly vlastní.
Přepadla mě pýcha. Chtěl jsem být lepší než strejda z Frahelže, chtěl jsem vystoupit z jeho stínu.
Nápady v dětské hlavě ubývaly, jako když věhlasný komik chce vydělávat příliš.
Teta mě chválila neustále. Nikdy ale neřekla, že jsem chytřejší než strejda z Frahelže. Jenom jako.
Časem mě moje snaha překonat strejdu z Frahelže přestávala bavit.
Začal jsem vymýšlet úmyslně co největší hovadiny. 
Teta se smála, táta chmuřil.
Jednou teta přiskotačila s balíčkem dortů a říká:
"Co mi povíš, Vašku?"
"Hovno."
Pochybuju, že by strejda z Frahelže slovo nepoužíval, teta se však málem zhroutila.
Označila mě za nevychovaného hajzla a významně se dívala směrem k tátovi, který zrovna předstíral, že čte nebo snad opravdu četl. 
Dorty jsem ten den nedostal a už nikdy jsem nebyl přirovnán ke strejdovi z Frahelže, časem se mi po tom stýskalo. 
Nedávno jsem jel vlakem přes Frahelž, přišlo mi líto, že jsem strejdu nikdy nepoznal. Ani neznám jeho jméno.


Facebook - Václav Víšek

sobota 30. listopadu 2013

Pindy z Facebooku - listopad 2013

1.11.
Je tu listopad, čas říjnové revoluce.

4.11.
Kamarád mobil
Přišel jsem domů, mobil ležel přesně na místě, kam jsem ho ráno připravil na cestu. Kdybych měl chytrej telefon, možná by na mě zavolal, abych ho vzal sebou. Pochválil jsem Nokii pro primitivy za trpělivost. Jsem rád, že v mém pokoji jsem nejchytřejší já. Místnost je příliš malá pro srocení intelektuálů.

6.11.
Nešikovnej dědek
Od dětství mám nepříjemný pocit, když na kole přejíždím tramvajové koleje. Asi mě kdosi postrašil, že bych si moh rozbít hubu. Přes koleje jezdím opatrně, nikdy jsem nespad. 
Až dnes. Jel jsem si pro brambory, snad pět minut pršelo, zrovna mě to chytlo.
Mokrá kolej, nešikovnej dědek.
Nikdo mě neviděl, nikdo mě nepolitoval, lidi v dešti zalezou. Aspoň jeden kdyby hlídal, jestli nepotřebuje bližní pomoct.
Koleno bolí jen málo, brufen zapitý pivem dělá divy.
Neměří se lidem stejným metrem. Některej tlustej dědek sebou flákne a hned se svolá koncilium, jinej podobně šikovnej se musí politování domáhat na Facebooku.

Navrch jsem objevil, že brambory k dnešnímu obědu jsem ještě kupovat nepotřeboval.

8.11.
Milá Mařko

O co jde?
Můj stářím opotřebovaný rozoumek pookřál, když se mu doneslo, že přes drobné nesváry v řadách sociální demokracie jde hlavně o program. Nějakej blbec v hospodě tvrdil, že jim jde o funkce, on tedy použil slovo koryto, ale v nich přece žerou svině a ne politici. 
Jinej věčně opilej štamgast hulákal, že mezi partajema není žádnej rozdíl. Modrej, oranžovej, jedno brdo.
Alkohol dělá z lidí divný tvory.

Jdu si dát šlofíka.

10.11.
Miroslav Horníček
Říká se, že na svých dětech, jak jim věk přibývá, si uvědomíme, že stárneme. 
Trochu to obrátím. Pána na obrázku jsem poslouchal coby dítě školou povinné  v rozhlase. Možná dětská duše příliš nechápala, o čem pán hovoří, ale v podvědomí mi tyto chvíle zůstaly.
O panu Horníčkovi bylo napsáno leccos. Seznam jeho činností nechám chytřejším. On byl rád, když se o něm mluvilo jako o herci, případně  divadelníkovi. 
Na sklonku života se bránil vzniklému slovu bavič. Že bavič má bavit, ale nikdo nemá patent na to, aby bavil každého. Někoho může i nasrat, tedy být nasrávačem.
Miloval jsem jeho humor, mám v knihovně jeho knížky, nahrávky, pořízené na kotoučovém magnetofonu. Podle svých slov neznal jiné jazyky než češtinu, kterou zvládal bravurně. Jeho proslovy by si měli pouštět lidé, co se živí mluveným slovem.
Dnes ráno mě vzbudilo rozhlasové nedělní ráno, kde hovořil pan Václav Větvička. Vzpomněl dnešních nedožitých 95. narozenin Miroslava Horníčka. Panebože, 95 let! 

To už jsem taky starej člověk.

12.11.
Jazzová Vlachovka
Vyprošuju si, že by název mé poznámky se čemukoliv vysmíval.
Mí rodičové, čím déle je nemám, tím více na ně v poslední době vzpomínám.
Dívali se na Pepíčka Zímu vždy optimisticky se tvářícího, jak uvádí Vlachovku. Byl mladší než posluchači, dědové a babičky na obrazovce pod jeho taktovkou tančili. Hrála dechovka.
Nejsem dechovková generace, ač ve mně nikdy nebyl vztek na muziku, kterou jsem nemiloval. Televize, rozhlas mají knoflík na vypnutí. Tak jako se vyhýbám setkáváním s lidmi, se kterými si nerozumím. Možná ze strachu, třeba si o mně myslí, že jsem blbec a bojím se objevit, že mají pravdu.
Poznal jsem lidi, kteří hudbu, jež jim nic neříká, označují jako hrůzu. Je jim fuk, jde-li o dechovku či Janáčka. Mají svou jistotu.
Konec padesátých a začátek šedesátých let, kdy se mnou mlátila puberta nám předkládal leccos. Z "Laxíku" zněl rockenrol, ze Semaforu trochu taky, ale raději sami mluvili o jazzu. Komunisti jazzu příliš nebránili, jsouce poučeni, že je to hudba utiskovaných černochů. 
Jazz mám rád stále, přestože jsem později pochopil, že neexistuje jen swing a dixieland.
Mám tradiční jazz někde hluboko v sobě. Radostná hudba, kterou provozovali i velcí muzikanti.
Nebude opisovat jazzovou historii.
Už dvacátý rok se sejdou vždy v listopadu v Praze tři kapely, jejichž doménou je právě tradiční jazz. Jazzový triatlon vznikl v kulturním středisku Vltavská. Original Indigo, Jazz Collegium  Luboše Zajíčka, Steamboat Stompers. Několikrát jsem se zúčastnil večera, kde vedle příjemné muziky vládla hlavně dobrá nálada. Nemoc, pak likvidace střediska Vltavská, zasunul jsem triatlon do vzpomínek.
Internet! Zase ten ďáblův vynález. Doneslo se mi, že akce žije dál.
Odjel jsem do kulturního domu Barikádníků, jemuž se vždy říkalo Barča, po převratu se budova ani za název nestydí.
Přišel jsem na poslední chvíli. Usedám v našlapaném sále. Ztěžka jako normálně, nejen v sálech. Rozhlížím se a vidím diváky tolik podobné obecenstvu před x-lety na Vlachovce.
Protože vím, že stejně vypadám i já, rozesměju se, lidi, ke kterým si sedám, podezřele koukají, že jsem snad pod vlivem...
Šedivé makovice, raději sedí nebo stojí, chůze není jejich koníčkem. Dámy se připravily, vždyť jsou dámy. Vědí, že pánové stejně houby vidí.
Osobně mám rád setkání s vrstevníky, ale nesmí být denně. Miluju společnost věkově různorodou. Mám přímo hrůzu z pomyšlení, že bych se dostal do domova důchodců, či módně seniorů, ač si uvědomuju, že mě to potkat může.
Pondělní večer na Barče byl právě takovou chvílí, kdy jsem mezi lidmi se cítil dobře s vrstevníky.
Někdo z účinkujících chyběl, někteří už navždy, objevili se jiní a dokonce dost mladí. I roztomilá zpěvačka, kterou nechal se svým souborem zpívat gentleman na první pohled Bob Zajíček, jenž už pamatuje hodně.
Recenze nebude. Nemám na ni vzdělání, Snůšku frází nechám psát jiné.
Vyšel jsem na mrazivý vzdoušek radostně naladěn asi stejně jako před časem návštěvníci Vlachovky.
Jenom poznámka. Dixieland jo, ale nejen. Bigbít mě zasáhl, však ho začínali hrát též mí vrstevníci. Blues spojuje jazzmany s rockery, přece se nebudem hádat, jestli lépe provozují blues Stouni, Zepelíni nebo Bessie Smith.

Nenávidím, když se dává do škatulek muzika, cokoliv, nakonec i lidi.

13.11.
Hospodářský růst
Mívám podezření, v mém věku, jestli nejsem trochu vypatlanej. Rád bych věděl, jestli všichni ti věhlasní ekonomové, vyznavači hospodářského růstu a další veledůžití, vůbec viděli někdy člověka, který si kupuje zboží jen když ho potřebuje a má na něj peníze. Že existujou lidi, kteří takhle žijou celý život a vůbec se tím netrápí. Mám-li za co, rád si koupím věc, po které toužím, mám z ní radost nebo vztek, že jsem se, blbec starej, nechal nachytat na šunt. Jinak, co nemám, nepotřebuju.

Čtu komentáře a diskuze na téma oslabení koruny. Přiznám se, že jim nerozumím. Udělám si kafe a pustím si nějakej film. Venku je nejen zima, ale i bubák.

Žižkovská věž
Věž na Žižkově má mezi lidem špatnou pověst. Zkazila Žižkov, zkazila panorama celé Prahy. Pomalu nás střídá generace, pro kterou je televizní vysílač na Žižkově faktem podobným Nové scéně Národního divadla.
Je vidět z mnoha míst. Chystám se už léta, až bude vzduch průzračný, podívám se z ní na Prahu. Včera jsem se motal kolem. 
Nejsem Žižkovák, nepamatuju si prostor kolem Mahlerových sadů, kde věž stojí. Můj vztah k ní je naprosto neutrální. Prostě je. Daleko víc mě provokuje panelové sídliště v její blízkosti, na jehož dokončení už neměli komunisti čas.
Bylo slunečno, vstupné 150, pro důchodce 100, lakomec ve mně se rozhodl ušetřit 50 Kč a jel jsem nahoru.
Slunečno, ale ne tolik průzračno, ani Říp jsem nezahlédl, budu muset do Roudnice.
Ohromený jsem nebyl, zklamaný taky ne, ale píšu si: byl jsem na věži.

Nekecám. Přikládám jedno foto.

15.11.
Šláp jsem ráno do hovna
Ne poprvé, už mnohokrát, do skutečného nebo pomyslného.
Jak se znám, určitě ne naposled.
Psi vyměšují, jejich velitelé po nich uklízejí nebo neuklízejí.
I lidi vyměšují, ti mají ve velkých městech zařízení, jejichž hustotu určují úředníci.
Myslím, že minimální vzdálenost veřejných záchodů by měl mít na starosti nejstarší člen zastupitelstva.
I peníze hrají roli, kde je vzít?
V Praze prý zvažují možnost, že by člověk čurající na veřejnosti byl pokutován částkou v řádu tisíců.
Přísnost musí bejt, nebudu komentovat, aby někdo neřekl, že se zastávám neslušných spoluobčanů.
Malá poznámka ve zprávě, kterou jsem četl, mi uvízla v hlavě. U koho půjde o nevyhnutelnou nutnost, bude mu pokuta prominuta.
Není mi dost jasná existence lidí, kteří močí v parku, aniž by se u nich vyskytovala nevyhnutelná situace.
Individua, která ochcávají pražské parky jenom z dlouhé chvíle?
Chtěl bych vidět strážníka, který bude rozhodovat o nevyhnutelnosti. Budou mít kluci a holky nějaké kurzy? Specializace?
Referendum?

Odcházím od počítače, mám totiž doma příslušné hygienické zařízení.



16.11.
Dá se ignorovat takový hostinský?

TAXI

KUTNÁ HORA
Dnes bylo krásně


18.11.
Kulovna bar
Odcházím do baru Kulovna, hraje tam jazz. a hlavně provětrat portmonku. Dle přání ČNB bych měl smysluplně rozfofrovat důchod.

Přicházím z Kulovna baru, nic jsem neztratil, s nikým jsem se nepopral, z důchodu mi na rohlík zbylo. Poplakal jsem nad utíkajícími roky, poznal jsem pár dobrých známých z Braníka, kteří mě poznali taky.
Kdo má rád jazz, doporučuju, paní Darja Kuncová zpívá skvěle.
http://www.darjakuncova.cz
Po pár skleničkách, že listopadové povětří není tak úplně hnusné.

23.11.
Pardubice

24.11.
Souboj s pamětí
mou vlastní prožívám neustále.
Na co všechno si nevzpomenu, na to už jsem si dávno zvyknul.
Jednou jsem plánoval, že vytvořím seznam všeho, co si nepamatuju. Měl jsem strach, že bude strašně dlouhý.
Pochopil jsem, že by seznam byl prázdný. Zaznamenávat události, které si nepamatuju... to je snad kravina, ne?
Spíš mě děsí, co si pamatuju.
Včera bylo Klementa, v ten den se narodil Klement Gottwald. S výběrem jména se jeho rodiče zjevně moc nepatlali.
Proč mi tohle nikdy nevypadlo z paměti, nevím. Před více než 60 lety nám  životopis takzvaného prvního dělnického prezidenta cpali do makovic.
Cpali nám ledacos, ale proč si vždy třiadvacátého listopadu vzpomenu na člověka, kterému moje rodiče nemohli přijít na jméno. Mezi slušnější výrazy patřilo slovo gauner.
Psychologové tvrdí, že se dá něco z paměti vytěsnit. Nevím jak, mám podezření, pokud bych začal vytěsňovat, vypadly by mi z hlavy poslední zbytky užitečných informací a vždycky na Klementa...

Snad se s tím musím vyrovnat.

26.11.
Prilezitost stat sa letuskou

Mail s takovým nadpisem mi přišel a žádná jiná informace. Už jsem se radoval a prásk, nic.

28.11.
Pindám i u snídaně
Mrazivé a slunečné počasí včera učinilo z Kutné Hory pohádku. Foťák jsem nenechal zahálet. 
Co jsem ale s přístrojem udělal? Prsty zmrzlé, v hlavě pusto. 
Ve vlaku jsem si fotky přehrával, rozostřené, většinou určené ke smazání.
Nejvíc mě mrzí havíř v kašně na nádvoří Vlašského dvora plný kapajících rampouchů.
Katastrofa?
Ta vypadá jinak.
Narazil jsem v ulicích města na řeznictví Kostelecký, sliny mi málem kapaly na bundu.
Sádlo jsem si koupil, půl kila za 30 korun, taky škvarkovou pomazánku.
Cestou k vlaku jsem narazil na pekařství Novotný, koupil chleba, doma mi došel.
Snídám vynikající chleba se sádlem a čaj, bez rumu, aby si někdo nemyslel, že od rána chlastám. 
V rádiu někdo vzdělanější radí zdravou výživu.
Dobře se to poslouchá.

Rád se poučím.