čtvrtek 27. září 2012

Moucha domácí

Usadila se mi v bytě moucha.

Pěkná, čistá, upravená. Středně velká. Bzučí jen málo, jak se na spořádanou mouchu sluší.

Na rozdíl od komárů, včel, sršňů nekouše, neštípá, žihadlo jí nebylo dáno. V noci neruší.

Není to nahodilá návštěva jako když obrovská masařka vlítne do bytu, čuchá po mase, po všem možným, pak vztekle vyletí z okna a člověk je rád, že nedostal vynadáno za vyžranej špajz.

Usoudil jsem, že moucha cítí konec léta a shání příbytek na zimu.

Z počátku jsem měl strach, že vypadám jako mrtvola, když mi lezla po ksichtu. V zrcadle jsem viděl sice něco podivného, ale přece jenom jsem do koupelny došel bez cizí pomoci, což mrtvoly málokdy zvládnou.

Větrám, měla možnost zmizet ve světě.

Líbí se jí v koutku, kde pospávám u počítače. Leze ráda po obrazovce, někdy si ji pletu s kurzorem.

Příjemně šimrá. Začínám si s ní povídat, syn se v takovém případě zavírá u sebe. Zatím nikam netelefonuje.

Domácí zvířata jsem nikdy nechoval, nejsem zodpovědný, moje nápady, kdy podle nálady, během okamžiku, měním svoje cestovní plány, by správný pes, zvyklý na pravidelné venčení, těžko snášel.

Nemusím se starat o stravu. (se divim, že ještě nikoho nenapadlo vyrábět a hlavně prodávat granule pro domácí hmyz)

Teď, když o ní píšu, skromně zalezla.

Žádné nemoci nepřenáší, kde by je splašila, je pořád doma.

Ano, je tu doma. Těším se, že spolu strávíme zimu.

Jenom mi vrtá hlavou, jestli bych ji neměl na policii přihlásit k trvalému pobytu.

Ale ne, někteří úředníci jsou nechápaví. Bude u mě načerno.

úterý 25. září 2012

Beroun a Králův Dvůr

V mapě jsem objevil, že existuje cyklostezka z Berouna směrem podél říčky Litavky územím cementáren a železáren. Poznámky z cesty jsem již popsal na svém blogu:
Takže se vrhám střemhlav (přeháním) do srovnávacích fotek.
Po městě Beroun jsem se již několikrát potuloval, ale jak už se stává, zanechal jsem za sebou dluhy. Naštěstí ne v hotovosti. Dluhy se mají splácet, říkají někteří.



Beroun
ulice Politických vězňů
Starou fotku jsem již porovnával na jaře. Pořád mi něco falírovalo, kopec mi připadal jinej. Taky že byl, fotil jsem úplně v jiné ulici. Za všechno může neustálé přejmenovávání ulic. Ulice, kdysi Karlova, nároží s ulicí Českou, dříve Komenského. Možná, že rozený Berouňák z toho může mít v hlavě guláš.
Kopec je městská hora, vlevo měl řeznictví Jan Souček, dál je výrazná Duslova vila, odkoupená městem pro muzeum a knihovnu, pod kopcem vila JUDr.Šmolcnopa, vpravo stával okresní soud a hotel „Černý kůň“. Místo nich je podivná proluka, aspoň mně taková připadá.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Berounsko na starých pohlednicích, vydanou nakladatestvím Baron v roce 2007.


Stejná lokalita. Měl jsem k dispozici tři fotky, pokaždé z trochu jiného místa. Říkal jsem si, vyberu si doma nejpovedenější. Říkal. Výhoda internetu je že unese všechna tři srovnání, každé je jinak zajímavé. Kdybych vydával knížku, musel bych třídit. Považuju tahle svoje dílka za svoje děti a děti se nemají odkládat. Chvála internetu.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Album starých pohlednic Křivoklátsko a Český kras, kterou vydalo nakladatelství 555 v roce 2004.


Do třetice. Auta frčí jedno za druhým. Kdepak je lipová alej, kterou před víc jak sto lety vysadil Berounský okrašlovací spolek, aby přiblížil třídu podobě evropských bulvárů?
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:


Závodí, Vrchlického ulice
Tady jsem byl loni, nepovedlo se, letos až na druhý pokus. Hledím Vrchlického ulicí směrem od autobusového nádraží, které tu před sto lety nebylo. Vlevo je hostinec U jelena. Těsně u kraje záběru je rock club s poetickým názvem. Tím bych chtěl ospravedlnit fotku zveřejněnou na mém FB profilu. Nejsem sprosťák, který chodí po městě a běžně vyhledává podobné nápisy. Stejně mi připadá zajímavé, když návštěvník podniku odpovídá na otázku: „Kde jsi byl včera večer?“
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Berounsko na starých pohlednicích, vydanou nakladatestvím Baron v roce 2007.


Stejná lokalita jako předešlá, jen foceno směrem k dnešnímu autobusovému nádraží, jež je skryto za zelení. Vlevo jsou domy, ozdobené podle představ dnešní doby.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Berounsko na starých pohlednicích, vydanou nakladatestvím Baron v roce 2007.


Králův Dvůr
Na Knížecí
Hostinec ze 16.století sice přežil, ale… Kaple Jana Nepomuckého překážela už v roce 1962, ostatní všem, kteří pospícháme z Prahy do Plzně. Vpravo ode mě hučí dálnice, protihlukové stěny jsou stejně důležité jako když nebožtíkovi dáme teplé ponožky.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Album starých pohlednic Křivoklátsko a Český kras, kterou vydalo nakladatelství 555 v roce 2004.
   
Jsem téměř na stejném místě, na staré fotce je vidět vpravo původní zástavba, na dnešní lze zahlédnout naši ochranu před dálnicí. Ošklivé místo, ale ať se dívám na mapu, jak chci, těžko bylo možné vést dálnici někudy jinudy.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Berounsko na starých pohlednicích, vydanou nakladatestvím Baron v roce 2007.


zámek
Již ve 20. letech byl pronajímán. Za ním bývala zámecká zahrada. I ta zmizela díky dálnici. Vždycky mám radost, vidím-li, že se na budově cosi kutá, že má někdo zájem.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Berounsko na starých pohlednicích, vydanou nakladatestvím Baron v roce 2007.


Karlova Huť, závodní hotel
Budova, postavená v roce 1905 Na Výšinách, nad železárnami. První hostinský se jmenoval Antonín Cimer.
Také zde se pracuje, mluvil jsem s jedním znalým člověkem, který tvrdil, že budova nebude mít dlouhého trvání. Snad se mýlí.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Berounsko na starých pohlednicích, vydanou nakladatestvím Baron v roce 2007.


Počaply, U tří zvonků
Přijíždím do Počapel, kde stávala hospoda U tří zvonků. Není vidět, stojím zády k ní, je v ní banka. Naskýtá se otázka, je-li lepší peníze utrácet v hospodě, než je uložit v bance, která nám ovšem nabízí fantasticky výhodné úroky.
Ve středu záběru je dům, kde býval módní salón M. Pivoňkové. Salón není, kostel se mi schoval.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Berounsko na starých pohlednicích, vydanou nakladatestvím Baron v roce 2007.


Počaply
Hlavní třída, kdysi hlavní tah z Prahy do Plzně a naopak. Dobře se pamatuju, že se projíždělo dělnickou kolonií. 20 domů, postavených v roce 1905 podle návrhu architekta A. Wertmüllera. Vlevo býval obchod s oděvy.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Berounsko na starých pohlednicích, vydanou nakladatestvím Baron v roce 2007.


Počaply
Ulice Smetanova, na rohu s ulicí Fibichovou stával hotel, dnes restaurace U Ciprů.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Berounsko na starých pohlednicích, vydanou nakladatestvím Baron v roce 2007.


Počaply, náves
Dominanta kostel Nanebevzetí Panny Marie se starou školou a farou. Nevím, koho napadlo postavit mi do záběru transformátor.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Berounsko na starých pohlednicích, vydanou nakladatestvím Baron v roce 2007.



Facebook - Srovnávací fotky













pondělí 24. září 2012

Králův Dvůr

Králův Dvůr nebývá doporučován jako cíl výletů. Turistické průvodce se o městě na říčce Litavce maximálně zmíní, jako že je.
Ani Františku Řivnáčovi v průvodci z roku 1882 popis moc práce nedal. "...za Litavkou leží na řece ovocným stromovím obklíčená ves a zámek Králův Dvůr, kde král Václav IV. r. 1394 spiklými proti němu pány jat a do Berouna zavezen byl." Ještě, že máme v české historii hodně důležitých Václavů. Všechno nejlepší, už brzy budeme mít svátek.
Ovocné stromy nejsou typickým objektem při cestě po cyklostezce z Berouna do Králova Dvora. Patřím mezi poutníky, kteří mají raději cestu než cíl. Ve vlaku z Berouna směrem na Plzeň mám pocit, že ta fabrika, kterou vlak projíždí, snad nikdy neskončí. Cestování po dálnici mi připadá jednotvárné, všechno zajímavé se schová za protihlukovými zdmi, důležitý je cíl. Automobilistům však neberu jejich dobrý pocit z jízdy.
Úvodní fotografie je z roku 1910, je jasné, že na současném stavu okolní krajiny se podepsaly všechny režimy. V okolních kopcích se vyskytovala železná ruda, cement. Krásné údolí by to mohlo být. Vody říčky Litavky, pramenící v Brdech ve výšce 765 m pod Malým Tokem, se po 50 kilometrech udiveně rozhlíží, kam že je koryto zavedlo. Nelze se divit, že se občas rozčílí a rozlejí se z břehů. Člověk by řekl větší potok...
V roce 1926 vypadalo náměstí takhle. Jakoby kouzelník fouknul do trubičky, vše je pryč. Vedla tudy hlavní silnice, kterou, pravděpodobně, bylo třeba rozšířit. Kaple Jana Nepomuckého zmizela v roce 1962, tehdejší režim si nelámal hlavu s církevní stavbou. Zástavba vlevo padla až po roce 1980. Kdybych byl schopný se postavit na místo, kde stál tehdejší fotograf, bylo by vidět zdi dálnice a nad nimi projíždí jeden kamión za druhým, vozící zboží tam, jiné sem. Jediný pevný bod mi chybí.
Mnoha městům v blízkosti dálnice se ulevilo, často je slyšet jen hukot z dálky. Králův Dvůr je silniční stavbou přeříznutý. Zámecká zahrada patří minulosti, zámek sám, darmo mluvit. Podívám-li se na mapu, těžko bylo možné stavět jinde. Daň nekonečnému proudu automobilů.
Kaple z druhé strany. Stojí si ruku v ruce s hospodou Na Knížecí. Stará formanská hospoda, zmínky o ní jsou už ze 16.století.  Kdysi jsme jezdívali za prací do Zdic a někdy se zastavili na dobrý oběd. I dnes možnost občerstvení existuje, ale hospoda zvenku vypadá tak, že přestávám  mít žízeň. Snad jsem jenom předpojatý. Pokusil jsem se učinit srovnání, které určitě zařadím do srovnávacích fotek.
Pod Králův Dvůr patřily i okolní vesnice, stále se zde něco měnilo, nakonec se stal součástí Berouna, v roce1990 se znovu osamostatnil.
Už od Berouna je vidět kostel Nanebevzetí Panny Marie, dominanta Počapel, součásti Králova Dvora, před rokem 1990 nesly jméno Beroun - Počaply. Jeden by se ze změn mohl taky pominout, pokud ovšem úředníci, kteří rozhodují co a jak bude, za to stojí.
V osmdesátých letech jsem pracoval s figurantem důchodcem panem Holečkem, který z Počapel pocházel. Měl věk, jaký vlastním nyní já, vyprávěl nám příhody z mládí, zdálo se mi, že plete jedno přes druhé, jak my starší umíme. Všechno si pamatujem přesně, jenom každý jinak.
Ročník 1918, tvrdil, že měli ve škole obědy zadarmo, pochyboval jsem o tom, ale byl to fajn člověk, ke všemu šikovnej, snad i úctu k šedinám jsem v sobě nosil, nechal jsem ho.
Ve publikaci se starými fotkami jsem našel snímek školy, postavené v roce 1915, tedy za první světové války!
Železárny, jež dost zdevastovaly krajinu, přinášely i blahobyt. To slovo mělo asi jiný rozměr než dnes, nároky byly nižší. Aspoň jsem si na pana Holečka vzpomněl.
Shora, z Počapel je přes mělké údolí Litavky vidět stráň, Na Výšinách se zde říká. Začátkem 20.století zde vznikly domy, bytovky pro zaměstnance železáren. Viděl jsem na mnoha jiných místech různé dělnické kolonie, nepamutuju si honem, kde bych viděl tak pěkné stavby. Samozřejmě, že nevím, jak vysoký byl luxus bydlení, hygienické podmínky, asi poplatné tehdejší době.
Na Výšinách byl i závodní hotel, vila ředitele, pod kopcem závodní nemocnice. Byl to odpustek za ničení údolí? Tehdejší kapitalisté potřebovali pracovní síly, záleželo na každém z nich, jestli bude jen rejžovat nebo se pokusí vytvořit něco hezkého.
Sjížděl jsem do Karlovy Hutě, což je jedna ze součástí Králova Dvora, se smíšenými pocity. Snad si budoucí generace královodvorských s dědictvím poradí. Něco už se opravuje, něco chátrá, byla by velká škoda, kdyby se výstavba Na Výšinách stala obrovskou zříceninou.

Na závěr pár fotek z mého bloudění.

středa 19. září 2012

Bříza, Račiněves

Bříza
Někdy v polovině osmdesátých let jsme se kolem vsi motali na kolejích ze Straškova a byli jsme překvapeni. V téhle vesnici byly téměř naproti sobě dvě fungující hospody, což v komunistické éře nebylo zcela běžné. Dnes, v éře svobodného podnikání, není po hospodách ani památky, jen publikace říká, kde byly. Vpravo je jedna bývalá, čp.3 U Bulantů. Uprostřed kovárna „U Šulců“, vlevo se jezdí do Černuce, vpravo do Radešína.
Nedalo mi, abych u pohlednici nechal text, který na pohlednici před více jak sto lety napsal vlastenec bratr Antonín.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích, kterou vydal Baron v roce 2008.


Při silnici do Roudnice stával obchod Josefa Brázdy. Kdyby tu nebylo křoví, bylo by vidět, že obchod už není.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích, kterou vydal Baron v roce 2008.


Silnice vede do Straškova. Bývalá hospoda U kopýtka, za ní velký dům čp.15, dnes skoro na spadnutí.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích, kterou vydal Baron v roce 2008.


Zajímavé srovnání. Obchod U Hoblíků, později U Hofmanů, dnes se v domě bydlí.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích, kterou vydal Baron v roce 2008.


Celkový pohled na hlavní křižovatku ve vsi. Hledím od Radešína, vlevo je silnice do Račiněvsi a Roudnice, rovně do Straškova, vpravo do Černuci a Velvar. Vlevo je hospoda U Bulantů, za ní U kopýtka, vpravo obchod U Hofmanů. Centrum obce, řekl bych. S krásným výhledem na Říp, jehož zobrazení se tehdejšímu fotografovi nepovedlo, přestože jsem přesvědčený, že hora byla v roce 1940 na stejném místě.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích, kterou vydal Baron v roce 2008.


Sokolovna a obecná škola.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích, kterou vydal Baron v roce 2008.


Račiněves
Část malé návsi, jak hlásá popis na pohlednici. Mezi domy vede cesta do Martiněvsi.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích, kterou vydal Baron v roce 2008.


Jižní strana velké návsi. Nevypadá to, že by se místní chystali vodní plochu obnovit. Asi škoda, ale nejsem odsud, abych posuzoval situaci, neznám-li důvody. Objekt vlevo popíšu v dalším srovnání.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích, kterou vydal Baron v roce 2008.


Statek čp.9. Tenhle kabát dostal v sedmdesátých letech, stejně jako u rybníka neznám důvody, ale oči pláčou nejen nad barákem, ale i nad parádní bránou.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích, kterou vydal Baron v roce 2008.


To dnes zelené, je fara, dnes obecní úřad a knihovna. Jsem trochu rozpačitý z dnešního stavu. U pravého kraje malinko vykukuje roh budovy. To je hospoda. Rovně se jede do Břízy, vpravo do Martiněvsi.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích, kterou vydal Baron v roce 2008.


Tahle silnice mě dovede zpět do Roudnice, kde zrovna probíhalo vinobraní. Moc jsem nevěřil, že se mi srovnání povede, trochu jsem to vzal narychlo, dvakrát cvaknul a ono to vyšlo. Aspoň doufám.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích, kterou vydal Baron v roce 2008.


Zpátky jsem jel do Roudnice proti větru, ale z kopce. Půldruhého kilometru za vesnicí stojí restaurace, říkalo se jí U Grobiána. Tady na křižovatce mívaly přestávku na cigáro autobusy z Prahy do Teplic, Ústí. Dnes bylo parkoviště pusté, snad nějaký gril – steak, dávná formanská hospoda ztratila postavením dálnice smysl. Starou fotku nemám, zaplačme si tedy.
Nejbližší vesnice okolo Řípu jsem objezdil, porovnal. Ale publikace má ještě moc krásných fotek. A nemám jen jednu knížku.



Facebook - Srovnávací fotky













Kleneč

Větrná sobota mi pomohla. Vítr mě vytlačil z Roudnice směrem k Řípu, takže nevím, jestli si to můžu počítat jako cyklistiku.
   
Do vesnice vede železnice, soíš železnička. Mám na ni dávnou vzpomínku. Bylo mi 19, takovým zeměměřickým bažantům dávali práci, kde nemohli moc zkazit. Nivelace po kolejích, k ruce zapisovatelku, k lati dva penzisty, byli starší než můj táta, bál jsem se jim poroučet. Zorganizoval jsem všechno přiměřeně svému věku. Zapomněli jsme lať na kolejích a nestačili ji odstranit, pomalý motoráček ji přejel. Nezlámal ji, rozštípnul podélně, držel jsem v ruce třímetrové třísky a vyslechl poměrně nelichotivou řeč strojvůdce, který zastavil, okna plná cestujících. Jeden z dědků se snažil lať před vlakem zachránit, říkám mu, vždyť vás to mohlo přejet. Smál se a prohodil, že by to byla taková rychlá, nečekaná smrt… Dnes je mi snad víc, než bylo tehdy jemu.
Tady je klenečská náves od západu s pomníkem na počest padlých občanů ve světové válce.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích, kterou vydal Baron v roce 2008.


Zde je táž náves trochu s odstupem a nadhledem. Výrazná budova je statek čp.4. Potěšilo mě, že několik stromů je stále na svém místě. Jen za 70 let trochu povyrostly.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích, kterou vydal Baron v roce 2008.


Ulice od křížku smrem do Roudnice.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích, kterou vydal Baron v roce 2008.


U křížku jsem se otočil a zde je výsledek. Stojím zády k Roudnici, dívám se směrem k Vražkovu. Na vesnici nepadla mlha, nejsem zkušený fotograf, občas si nevím rady se světlem.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích, kterou vydal Baron v roce 2008.


Ještě jednou pohled k Roudnici.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích, kterou vydal Baron v roce 2008.


Další pohled k Roudnici, tentokrát je vlevo bývalý obchod. Vlevo od autobusové zastávky vede cesta k vlaku.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích, kterou vydal Baron v roce 2008.


Straškov
Moje další cesta vedla přes vesnici, kde jsem fotil minule. Tenhle záběr jsem zmršil, bylo mi to líto, a tak jsem se snad polepšil. Rovně se jezdí do Velvar.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích, kterou vydal Baron v roce 2008.



Facebook - Srovnávací fotky









čtvrtek 13. září 2012

Omluva po letech

Aneb sypání popela na hlavu v rámci dostavení se rozumu díky chátrání tělesné schránky.

To bylo plánů, když jsem začal psát o svých začátcích na dálkových pochodech. Už ubíhá druhý rok a nějak nestíhám. Chtěl jsem psát hlavně o letech 1971-76, kdy jsem vymetl kdejaký pochod. Začal jsem psát s dobrou vůlí, ale už na začátku jsem vyhrožoval, že určitě budu přeskakovat, všechno motat dohromady. Přišly i smutné události v současnosti.

A vůbec! Není mi dáno, abych seděl u počítače, když bych se tak rád toulal. Zbláznil jsem se do srovnávacích fotek. Přichází podzim, bude zima, měl bych aspoň malinko svoje sliby plnit. Zrovna prší.

V jedenasedmdesátém jsem vlétl mezi dálkoplaze. Byl jsem člověk neznalý a s údivem jsem pozoroval zuřivou bitvu. Někdo chtěl běhat, závodit, lámat rekordy, druzí zase, že turistika je hlavně poznávání, a když běhám, nestačím sledovat krajinu, památky. Protože běh nebyl mým koníčkem, sympatizoval jsem trochu s druhými. Ale dost nových přátel patřilo k závodníkům. Ještě jsem netušil, že jednou zaběhnu maratón, o týden později budu v klidu vymetat s odpůrci běhu hospodu za hospodou.

Prý je to česká povaha, zbytečná řevnivost, hádat se o nic, zabývat se malichernostmi. Neznám tolik jiné národy, ale v duchu si myslím, že to je hlavně povaha lidská. Že to všechno jsou spory naprosto pitomé, mi časem došlo, a občas jsem pak svým chováním provokoval jednu nebo druhou stranu. A své přátele jsem skutečně měl na obou stranách. Někteří z nich se hádali spíš z principu. Chodící turista se najednou vychloubal, jak rychle zdolal stovku, běžec se někdy zapomněl v sympatické hospodě nebo s příjemným protějškem.

Patří podotknout „Když nejde o život, jde o…“

Turističtí hlavouni se museli smířit s dálkovými pochody, někteří neradi. Jak těžko uznávali, že vedle sebe musí žít lidé s různými zálibami.

Proč se člověk jako já, kterému bylo protivné jakékoli násilné škatulkování, zařazování, nálepkování, dostane mezi organizované turisty? Mohl jsem se dál zúčastňovat dálkařských akcí jako soukromník. No, právě. Zdálo se mi nepatřičné vidět své jméno ve výsledkové listině z Jizerské stovky 1971 s poznámkou soukr., což značilo, že nejsem členem ničeho. Slovo soukromník se považovalo téměř za nadávku. Slušný člověk byl aspoň mezi zahrádkáři, tím i patřil do velké rodiny, zvané Národní fronta. Kravina, na níž pomalu zapomínáme.

Byl jsem od dětství školou poučován o síle kolektivu. Vyrostl jsem v rodině, která díky chování mých rodičů dostala nálepku „reakcionářská“. Dlouho jsem musel žebrat, než se táta smířil s mým členstvím v pionýru. Skoro celá třída už vlastnila pionýrský šátek.

Soudruzi si nás pak už jen předávali, z pionýra se stal svazák, později odborář. Tam, pokud člověk nechtěl pracovat na kariéře, stačilo zaplatit každý měsíc procento ze mzdy, z různých politicky zaměřených akcí se dalo vykroutit. Kdo říká že ne, asi mu na služebním postupu záleželo nebo měl obyčejný lidský strach.

Na některých akcích, pořádaných turisty, byly slevy na startovném, korunka ke korunce, že? V dětství mě do žádného sportovního oddílu nechtěli, snad pochopili, že nic neumím. Našel jsem si oddíl, který měl kancelář v Praze, v Žitné ulici, vzali mě bez připomínek, nic na mně, kromě příspěvků, nechtěli, stal jsem se řadovým turistou. Tehdy se oddíl jmenoval TJ Praga, podtitul Klub pražských turistů, ani nevím, zda ještě existuje.

Zajímavostí určitě je, že skupinka mladých bláznů z oddílu v roce 1963 šla stokilometrový pochod, který bývá považován jako akce číslo 1, rok nula v dálkových pochodech. To se ovšem oddíl ještě jmenoval Spartak AZKG. Dvě poslední písmena neznamenají váhu, ale iniciály prvního komunistického prezidenta, starší Ostraváci si jistě vzpomenou na VŽKG, NHKG, určitě toho bylo po republice naseto více, dost obyvatel Zlína má v rodném listě uvedený Gottwaldov.

Dostal jsem obsáhlý seznam akcí oddílu. Systém vycházek s cvičiteli byl poměrně dobře propracovaný, měl jsem pocit, že bych se měl občas některého výletu zúčastnit. Přinejmenším ze zvědavosti.

Nejdelší procházky byly kolem 15 km. Pár stovek za sebou, v duchu nafoukaný, jsem si o obtížnosti myslel svoje. Zajímaví lidé různého věku, spíš starší. Patřili mezi chudší vrstvy, pokud byla zastávka v restauraci, k objednanému nápoji pokradmu ulamovali pod stolem ze svačin, přinesených z domova. Kupodivu, chudí lidé nevznikli až po roce 1989, protože naše rodina k nim neměla daleko, bylo mi mezi nimi dobře. Oni dokázali výlet prožít, všechno je zajímalo, myslím, že se na každou další sobotu hodně těšili. Špatné počasí pro ně neexistovalo. Útěk ze šedi všedního života.

Chodil jsem se skupinou, kterou vedl mladý cvičitel, jenž tvrdil, že všude je tolik zplodin, že je nutné chodit do přírody. Byl chemik, asi věděl, o čem mluví, určitě netušil, jaký bude stav ovzduší za 40 let. Celou zimu se připravovali na jarní oddílovou akci Z Prahy na Panskou skálu a zpět, což byla padesátka. Ti výkonnější čekalo pak ještě putování do Prčice, týdenní dovolená někde v Československu.

Bylo mi to málo. Chtěl jsem překonávat veliké vzdálenosti, svoje tělo, svoje nohy. Dával jsem později mezi dálkovými blázny k dobru historky z výlety, jak jsme prolézali park v Litni a hledali desku, která upozorňovala na dávný pobyt Svatopluka Čecha. Nafrněný stovkař se posmíval lidem, kteří možná vyznávali daleko vyšší hodnoty, než je chození, chození a zase chození.

Našel jsem si na pochodech partnerku, vzniklá rodina mě nasměrovala trochu jinam, pochopil jsem, že život nemusí být jednotvárný, a že se nad mými sportovními výkony nikdo nepodělá.

Nevím, jak funguje v současnosti systém vycházek, jednodenních výletů, určitě něco takového existuje. V duchu se omlouvám všem těm obyčejným dobrým lidem, jejichž jména si nepamatuju, mnozí z nich už nejsou nebo jsou hodně staří, že jsem na ně shlížel jaksi shora. On i pan cvičitel, doktor přírodních věd, o mně říkal, že jsem borec. Lichotilo mi to? Ale jo, člověk někdy rád odhodí skromnost, a chová se jako blbec.

Zrovna nedávno jsem 4 hodiny slézal z Králického Sněžníku, předbíhali mě rodiče s dětmi, synek se ptal, proč jde ten děda tak pomalu. Jo, však poznáš, chlapče! Ale běhej, dokud můžeš a baví tě to, mohl bys mít jednou pocit, že jsi o něco přišel.

Stal jsem se členem ČSTV, vlastnil jsem legitimaci, na startech jsem se přihlašoval za oddíl TJ Praga, občas přišla sleva, třeba místo 5 korun startovného jsem dal jenom 3. Platil jsem příspěvky, takže to nebyla sleva úplně zadarmo. Časem moje členství někam zmizelo, asi jsem neměl peněz nazbyt.

Škoda, že jsem tehdy nefotil, na památku zbyly jen tři diplomy z pochodu Z Praha na Panskou skálu a zpět. Zážitky v hlavě mi žádné neutkvěly, byl to pro nás výlet na rozcvičení se startem v pražských Kunraticích, téměř za humny. Dívám se, že v pětasedmdesátém se konal pochod v neděli, den předtím jsme absolvovali stovku na Kladně. Rozhýbání ztuhlých svalů.







středa 12. září 2012

Straškov - Vodochody

Straškov
Náves s oblíbeným zájezdním hostincem U českého lva, přestavěný na poštu. Trochu se mi to v hlavě motá, ale myslím, že jsem v té hospodě ještě byl. Kolem vedla hlavní silnice z Prahy do Litoměřic, výstavbou dálnice se provoz hodně zmírnil. Hospoda je dnes vlevo hned vedle. Podali mi halušky se zelím a uzeným masem. Moc jsem si pochutnal. Točí Černou horu.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích, kterou vydal Baron v roce 2008.


Hlavní straškovská křižovatka. Vlevo se jede do Loucké nebo Velvar, vpravo k nádraží a do Břízy.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích, kterou vydal Baron v roce 2008.


Na křižovatce se otočím a vidím silnici do Prahy, vlevo již zmíněný hostinec U českého lva, který měl nahoře taneční sál.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích, kterou vydal Baron v roce 2008.


Točím se na křižovatce sem a tam. Doprava k nádraží. Do záběru se mi připletla telefonní budka ozdobená předvolebním plakátem. Alexander Vondra na něm hlásá, že odvážný chlap se nebojí ozvat. Pokud možno se zdržuji ve svých textech politických komentářů, politika je bez fantazie. Komentuju jen, co vidím a žasnu, za jaké kraviny se vyhazují peníze. To není nic proti ODS, ani proti Vondrovi, protože podobně pitomé plakáty vyvěšují i další partaje. Pro úplnost, plakát je počmáraný, v dětství bych se jeho vylepšování určitě zúčastnil.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích, kterou vydal Baron v roce 2008.


Pohled z křižovatky směrem k Velvarům.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích, kterou vydal Baron v roce 2008.


Záběr, který mě dost upoutal. Vlevo je hostinec U českého lva, uprostřed trafika paní Turkové a benzinová pumpa, v pozadí sokolovna. Proč mě upoutal? Na fotkách z počátku 20.století je v místech budoucí trafiky bujná vegetace, skoro lesík. Dnes je situace podobná. V roce 1938 po zeleni ani památka.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích, kterou vydal Baron v roce 2008.


Do roku 1956 se sem chodilo do školy, pak se žáci přestěhovali do jiné budovy a zde byl zřízen Dům s pečovatelskou službou.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích, kterou vydal Baron v roce 2008.


Naproti nádraží býval hotel J.Jakoubka.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích, kterou vydal Baron v roce 2008.


Na nádraží se vyfotili všichni železničáři. Trať z Roudnice je stále v provozu, ale největší slávu má dávno za sebou.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích, kterou vydal Baron v roce 2008.


Ujíždím směrem v Vodochodům, otočím se a v dáli, pod horou Říp, vidím křižovatku s hostincem U českého lva alias poštou.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích, kterou vydal Baron v roce 2008.


Vodochody
Straškov - Vodochody. Tak se oficiálně od roku 1950 jmenuje sloučená obec. Ve Vodochodech stával obchod „U Králů“
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích, kterou vydal Baron v roce 2008.


Pohled přes rybník na obchod U Králů.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Podřipsko na starých pohlednicích, kterou vydal Baron v roce 2008.



Facebook - Srovnávací fotky