úterý 24. dubna 2012

Žebřík

Musím vypadat hodně zdrchaně, tolik krásných slečen mě v poslední době pouští v tramvaji sednout.

Sedím a čtu časopis.

Dlouhý, závažný materiál. O finančních skupinách, o lidech, kteří slučují fondy, rozdělují, ten ošidí jiného, který se zase dá dohromady ještě s jiným, aby podfoukli prvního.

Býval jsem klukem, sbíral jsem krabičky od sirek, obaly od žiletek. Vyměňovali jsme. Měl jsem radost, když se mi podařilo vyměnit výhodně, jenom pro pocit, že partner naletěl. Klukovská hra. Kde je konec oněm sbírkám.

Čtu o lidech, pro které je miliarda drobnost. Nevím, čím jsou důležití. Asi tím, že nevyměňují jenom obaly od žiletek.

Čísla, která si nedovedu představit, lidi, kteří mě nezajímají, nemám proč si je pamatovat. Pro někoho třeba vzrušující četba, já vidím písmenka, která tvoří jakýsi text, asi český, mně stejně srozumitelný jako jazyk Eskymáků.

Nezávidím lidem bohatství. Nevěděl bych, co s ním. Ne, že bych penězi pohrdal, takový frajer nejsem. Toulal jsem se životem, miliardy chodily jinými stezkami.

Kdysi dávno jsem penízky potřeboval pro společenský život, dají-li se tak pojmenovat četné flámy. Se svými dětmi jsem se někdy rozšoupl. To znamenalo koupit jim po běžném obědě v restauraci navrch zmrzlinový pohár a vypít druhou dvanáctku. Můj syn si po 25 letech pamatuje restauraci v Bobrovníku u Jeseníku, protože si tam pochutnal na polárkovém dortu se šlehačkou.

Stal jsem se živnostníkem, žádný pravidelný příjem, žádné sociální jistoty nebo stravenky. Někdy se zadařilo, a v domácnosti se začaly objevovat kraviny. Jejich přítomnost mě upozorňovala, že nejsem ten, kterému patří do rukou velké peníze.

Sedím v tramvaji, čtu, myslím na něco jiného. Nejsem schopný vnímat text. Číst něco, u čeho se nudím? Oči se začaly zabývat zajímavostmi venku. Člověk jako já, přehlédne spoustu důležitého, třeba i kráčející miliardu.

Nepřehlédne žebřík. Z tramvaje žebřík? Stalo se.

Táta si půjčoval od truhláře velikánský žebřík, když potřeboval očesat vysokou jabloň, která byla na zahradě spíš na ozdobu. Plody měla drobné, nezajímavé chuti. Maximálně na štrůdl. Jabloň dala i metrák jablek, chuť přijde i na jiná jídla, než je jablečný závin.

Žebřík byl skvělé dílo. Bez chyby. Na něj se nebál vylézt ani největší strašpytel. Třeba já. Sálala z něj jistota. Venkovský truhlář, který žebřík vytvořil, nepotřeboval chodit na semináře, kde přednášejí docenti, jak skloubit účelnost a krásu.

Mistr truhlářský. Snad proto mu po roce 1948 živnost zrušili, a poslali ho do fabriky. Aby už nevykořisťoval sebe a zákazníky.

Pamatuju se na něj. Slušný, usměvavý člověk. Sudetský Němec, který nebyl v roce 1946 vystěhován. S nacisty se nebratřil, za manželku měl Češku.

Jmenoval se Kirsch.

Časem ho manželka přemluvila, odstěhovali se za synem do Bavorska. Žebřík skončil u táty, co s ním je asi teď?

Málem jsem přejel. Honem balím časopis s rozečteným článkem. Ani nevím, kde jsem přestal.

středa 18. dubna 2012

Výlet do Mníšku

Ještě loni jsem jezdíval okruh, vedoucí přes Mníšek. Jen tak dopoledne, kolem 60 kilometrů, s pivem v sokolovně v Řitce nebo obědem v bufetu ve Všenorech. Pro zábavu, podle odborníků i pro zdraví. Tož, na zdraví!

Jiní odborníci, znalci tajemného vnitřku člověka, usoudili, že zas tak zdravý nejsem. Pan doktor, co mě řezal a spravoval, mě ujistil, že za dva tři měsíce se na kolo zase posadím. Počasí mi nepřálo, ale začal jsem. Přece se nebudu zpěčovat lékaři.

Jde to ztuha, na dopolední vyjížďky přes kopce síly nemám, tedy podle Vltavy na Zbraslav a zpátky.

O minulém víkendu se v Mníšku konal dálkový pochod Brdská stezka. Pořádají dobří známí, memoriál Honzy Zajíčka.

„Přijeď, vole, bude sranda.“

Dobře vědí, že nohy už mám ošoupaný, že už je mám jenom jako páky na bicykl. Jinak moje chůze rovná se pokulhávání.

Dojedu vlakem do Mníšku a zpátky už se dolů někam dostanu. Na trati je výluka. Vyměňují staré, horší koleje, za nové, lepší. Proto musím do Vraného, 14 km svými silami. Po rovině.

Ve Vraném je u nádraží hospoda. Před… hodně lety jsem tu procházel s dcerou. To už je hodně dávno, co se mnou dcera šla na výlet. Skoro 20 let. Napili jsme se, objednali bramborák, po půl hodině jsem zaplatil pití, hostinský nic, zřejmě zapomněl. Nás přešla chuť. Vím, že je hostinský dosud týž. Vždycky, když jedu kolem, mám chuť se zeptat, jestli už je pochoutka hotová. Ale, abych jenom nepomlouval, není to špatná hospoda.

Hezký žlutý vláček, skoro jak od Jančury. Prostor pro kola a kočárky téměř okupovala široká cestující s dvěma, ještě širšími taškami. Moje kolo není široké, takže se pohodlně vešlo. Za chvíli nastupovali další kolisti, jak nám říká posměšně vinárník z Braníka. Snad se s paní dohodli, nebyl slyšet kravál, zdálo se, že vagón zůstal bez poškození.

Jízdenku kupuju v pokladně, 25 Kč za kolo se vybírá až ve vlaku. Dosud jsem neplatil svou in-kartou průvodčímu. Jsem na ni pyšný, dokázal jsem si ji sám vyřídit po internetu, mám na ní hotovost a ke kase na nádražích chodím bez peněz. V hospodě se s ní platit nedá.

Ptám se průvodčího, jestli jeho kouzelná mašinka mi umí prodat jízdenku pro kolo.

„Umí! Když není vaše elektronická peněženka prázdná, můžete s ní platit. Třeba pokutu, když vás chytnu kouřit na záchodě.“

Škoda, že už nekouřím. Jak by ze mě pokutu vymámil? Kartu bych mu nedal, případně snědl. Byl vysoký, mladý, asi by mě přepral.

Celá moje dnešní cyklistika je podvod. Vystupuju v Rymani, Mníšek leží dole pode mnou, nad ním ve slunci září Skalka. Vedro není. Ani kousek oděvu v klesání nesundám, možná bych i nějaké triko přibral.

V tradičních Kovohutích už se pochod nekoná, hledám školu. Tolikrát jsem v Mníšku byl a nevím, kde je škola. Zajíždím na náměstí. Několik velkých stromů chybí. Snad stáří, místo nich jsou už nové. Odkryl se pohled na kostel, který jsem nikdy nemohl vidět. Tak byly pokácené stromy staré.

Předloni jsem se pokoušel udělat porovnání se starou fotkou z roku 1909. Zeleň mi zastínila pohled. Musel jsem znovu loni zjara, kdy byly větve bez listí. Srovnání jsem zveřejnil. Maniak není nikdy spokojený, takový člověk dokonce pořád u sebe vozí spoustu starých fotek a je šťastný jako batole, dostane-li do rukou chrastítko. Pohled je přece úplně jiný.

Přikládám obě srovnání, z roku 2011 a letošní. Pozorný divák pozná podle dopravní značky, že jsem nestál pokaždé úplně na stejném místě. Sice jen o kousek vedle, ale mrzelo mě doma, že jsem si nedal pozor. Aspoň jsem si letos uklidil kolo za záda, abych s ním věčně na srovnávacích fotkách neupozorňoval, že jsem kolista.




Školu jsem našel. Vidím pár známých, vrstevníků, kteří akci připravují, řídí. Atletický závod na 50 km s mezinárodní účastí, jezdí sem pravidelně Slovinci, Němci, určitě i další. K tomu pochody na trasách pro děti až po padesátku pro zhýralé. Stovka, kvůli které hlavně v roce 1968 pochod Honza Zajíček založil, existuje jen v historii.

Jsou dnes lidé línějš? Možná. Několik postarších, kteří se o průběh pochodu starají, určitě často na startu stovky stálo.

Dívám se na ně, aha, tak takhle nějak vypadám. Vidím ovšem spoustu elánu. Stále se mluví o programech pro staré lidi, tady ti, o které by se už pomalu mladí měli starat, pracují pro mladé. Samozřejmě, že mezi pořadateli nejsou jen staří, ale já vidím kluky z Podkrušnohoří, kteří už dobře vědí, co je nemoc, jak přijeli pomoct kamarádům, Prokopa, který se bez berlí jen stěží pohybuje. Nebudu je vyjmenovávat, oni o slávu nestojí.

Vyjel jsem ještě do kopce na Kytínskou louku, tak zajišťuje kontrolu i Jarda, který má berle či francouzské hole opřené o břízu.

Prostory školy a školního hřiště se mi zdají přívětivější, než v Kovohutích, leč nostalgie se dostavuje.

Prohodil jsem pár slov s veterány dálkových pochodů, moc jsem nepřekážel, oni měli spoustu práce. Trochu mi bylo smutno, že jsem před časem z téhle party vypadl. Už je to 16 let, co jsem tu naposledy byl coby stovkař. Ubývaly mi síly, problémy pracovní, osobní, rodinné, dost mě všechno přestávalo bavit. Zdálo se mi, že někteří účastníci chodí z jiných důvodů, než kdysi já. Ozvalo se koleno, taky chuť zkusit i něco jiného, vrátil jsem se po téměř 30 letech k cyklistice.

Zbývá mi jen pokec, při kterém mi ostatní líčí, co jsem kdy a kde provedl. Nebylo toho málo, je dobře, že mi připomínají, jak jsem měl k svatému daleko. Ani panáka jsem si s nikým nedal, mám tvrdý alkohol od lékařů nedoporučený. Jsem v situaci, kdy raději poslouchám.

Musím domů, čeká mě cesta k Berounce, spíše klesající. Vymlouvám se sám sobě, že můžu nasednout na vlak, v duchu jsem přesvědčený, že jízdné dráze nezaplatím. Můj letitý tachometr na řídítkách ukázal 60 kilometrů, s převýšením minusovým, stejně jsem se v následné noci cítil spíš polámaný.

Dnes jsem se ptal paní doktorky, jejíž jsem pacient, jestli mi nevadí jízda na kole. Prý ne, ale mám být rozumný. Trochu jsem se zastyděl, že se ptám až poté. Co je rozumná zátěž, jsem se raději neptal.


neděle 15. dubna 2012

Bloumání po Smíchově

Vedle historického středu Prahy má snad nejvíc dochovaných starých pohlednic právě Smíchov. Soused Malé Strany, která se přirozeně musela rozšiřovat sem. Přes řeku se nafukovalo Nové Město, jen stavěly se mosty. Však domy na nábřeží si výstavností nijak nezadají s těmi na pravém břehu Vltavy.
Pražské předměstí, plné zemědělských usedlostí postupně ztratilo charakter, stalo se městem, někde pěkným, někde ošklivým, jak už to všude na světě bývá.
Moje minulé pražské srovnávání se už týkalo hlavně Smíchova. V druhé polovině března na Smíchově probíhal Febiofest, stejně jako minulá léta, měl jsem pocit, že tam musím být furt. Obyčejně jsem nešel ze sálu do sálu, měl jsem přestávky, jak jinak je vyplnit, když v batohu mám notebook, plný starých fotek. To, co nyní předkládám, je děláno po kouskách, jak zbyl čas.
Smíchov neopouštím v žádném případě, starých fotek mám hodně.

 
Synagoga
Sotva vylezu z multiplexu, kde se filmový festival koná, narazím na tuto stavbu. Zajímavá historie. V roce 1863 vystavěná v maursko-novorománském stylu, přestavěná do podoby, která je vidět na staré fotografii. V roce 1941 ji nacisté začali používat jako skladiště zabaveného židovského majetku, za komunistů sloužila jako sklad ČKD, později určená k demolici, ale to už byla polovina osmdesátých let, v SSSR Gorbačov, památkáři byli v boji za záchranu úspěšní. V roce 2004 se vrátila k podobě z první republiky, je v ní archiv Židovského muzea.
Historickou fotografii jsem okopíroval na adrese:


Anděl křižovatka
Synagoga zůstala, ale hned vedle ní se děly věci. Stanici metra ustoupila dosavadní podoba. Sešlo se mi dost starých fotek, doufal jsem, že aspoň něco porovnám. K mé velké radosti se povedla celkem 4 porovnání.
Zde je pohled z Plzeňské ulice
Historickou fotografii jsem okopíroval z publikace Jana Jungmanna Smíchov – město za Újezdskou branou.


Zajímavý snímek z doby VIII. Všesokolského sletu. Prodavači třešní. Na rohy býval dům U zlatého anděla.
Historickou fotografii jsem okopíroval z publikace Jana Jungmanna Smíchov – město za Újezdskou branou.


Pohled směrem do Nádražní ulice.
Historickou fotografii jsem okopíroval z publikace Jana Jungmanna Smíchov – město za Újezdskou branou.


Pohled naopak z Nádražní ulice. Dům U zlatého anděla. Místo něj je Nový Smíchov. Vůbec nehodlám soudit. Metro bylo důležité i pro Smíchov. Křižovatka v původním stavu by nebyla održitelná, ať by se stavěla v jakékoli době. Znal jsem křižovatku, dlouhá léta jsem pak neměl proč sem chodit nebo jezdi, když jsem viděl novu podobu křižovatky, vůbec jsem se nemohl zorientovat.
Historickou fotografii jsem okopíroval z publikace Jana Jungmanna Smíchov – město za Újezdskou branou.


Lidická ulice
Vlastně další fotka z křižovatky Anděl. Na rohu bývala zastavárna, tam lidé dávali věci ze svého majetku, dostali finanční obnos, když chtěli věc zpátky, dostali ji za podstatně vyšší obnos. Dnes je zde banka, už sem nemusím nosit předměty, stačí podepsat smlouvu, odnesu si peníze, bance později vrátím podstatně víc. Jaký je rozdíl?
Historickou fotografii jsem okopíroval z publikace Jana Jungmanna Smíchov – město za Újezdskou branou.


Kino Maják pamatuju ještě já. Ani nevím, zda jsem v něm někdy byl. Dnes tu můžu vyhrát balík, který pak odnesu do banky, viz předchozí srovnání…
Historickou fotografii jsem okopíroval z publikace Jana Jungmanna Smíchov – město za Újezdskou branou.


Pohled od Palackého mostu. Velice zajímavý je komentář, který ke staré fotce napsal jakýsi pamětník.
Historickou fotografii jsem okopíroval z publikace Jana Jungmanna Smíchov – město za Újezdskou branou.


Portheimka
Barokní letohrádek začal stavět pro svou rodinu pražský rodák Kilián Ignác Dientzenhofer. Bylo sice zbořeno levé křídlo, zahrada se stala veřejným sadem, byly různé plány na přebudování. Dnes je zde galerie a kavárna.
Historickou fotografii jsem okopíroval z publikace Jana Jungmanna Smíchov – město za Újezdskou branou.


Náměstí 14.října
Tichý koutek za kostelem svatého Václava.
Historickou fotografii jsem okopíroval na adrese:


Náměstí v plné kráse. Vlevo je Národní dům.
Historickou fotografii jsem okopíroval z publikace Jana Jungmanna Smíchov – město za Újezdskou branou.


Národní dům
Kulturní památka, postavená podle projektu Aloise Jana Čenského v letech 1906-08. Historickou fotografii jsem okopíroval na adrese:


Pecháčkova ulice
Narazil jsem na 3 fotky z roku 1927, kdy se stavěla ulice, vedoucí od smíchovské radnice kolem kostela svatého Václava k Vltavě. Zajímavé fotky.
Historickou fotografii jsem okopíroval na adrese:


Pohled od kostela podél náměstí 14.října k řece.
Historickou fotografii jsem okopíroval na adrese:


Kostel a radnice z povzdálí.
Historickou fotografii jsem okopíroval na adrese:


Štefánikova ulice
Pohled na dům z parku, který je dnes na Arbesově náměstí
Historickou fotografii jsem okopíroval na adrese:


Arbesovo náměstí
Nároží s ulici Kořenského. Zatímco škola zůstala, dům na rohu byl poastavený jiný. V něm po celá léta sídlilo kino Arbes, které už patří do historie. Dnes si tady mordují své tělesné schránky za účelem skvělého zdraví.
Historickou fotografii jsem okopíroval na adrese:


Okresní soud

Dnes se v něm nesoudí. V budově je sídlo Středočeského kraje, neboli zámeckým pánem je hejtman středočeský. Na jméně nezáleží, hejtmani přicházejí a odcházejí, barák zůstává.
Historickou fotografii jsem okopíroval z publikace Jana Jungmanna Smíchov – město za Újezdskou branou.



Facebook - Srovnávací fotky


úterý 10. dubna 2012

Litoměřice bez listí - 2.část

1.část této procházky je možné shlédnout na adrese:

Roh ulic Na Valech a Masarykova.
První dům vpravo byl zbořen v roce 1933, místo něj je Tolstého ulice. Byl jsem přesvědčený, že musím do středu kruhového objezdu. Bylo odpoledne, velký provoz, trvalo dlouho, než jsem se domotal na místo. Tam jsem zjistil, že stojím špatně a následovala další anabáze dostat se z kruháku ven. No, nesebrali mě.


Masarykova ulice
Pohled směrem do města. Zůstala budova restaurace Volyň, dnes nese označení hotel. Hodně domů bylo odstraněno v souvislosti se stavbou sídliště Zásada. Nalevo zůstal prostor, kde není nic. Z objektu vpravo, který se hlásí k Evropské unii, vystartoval vrátný, ne aby mě vyhnal, ale aby mi vysvětlil, jak to tam vypadalo dřív. Na prázdném místě bývala prý hospoda. A hospody by se neměly bourat.


Masarykova ulice
U železničního přejezdu trati Lovosice – Česká Lípa.


Křižovatka ulic Palachova, Tolstého, Boženy Němcové a Palackého.
Stojím v dnešní ulici Boženy Němcové, německy Jüstelgasse.


Rooseveltova ulice
A objekt kina Elektra, dnes Máj.


V roce 1969 jsem projížděl na kole Litoměřicemi. Učinil jsem pár fotek a tak si dovoluji předložit porovnání svých tehdejších 6 fotek s dnešním stavem.

Náměstí Míru




 
 
Kostel Zvěstování Panny Marie
Přímo se jede do ulice Mostecké. Při rozšiřování Tyršova mostu vzala za své výzdoba včetně pěkného zábradlí.


Konec Tyršova mostu.
Detail. Zřejmě jsem fotil kvůli nápisu Ať žije Dubček. Ten už byl z vedoucí pozice odstavený, tak asi na památku.


Předsunutá bašta u Dlouhé brány
Kde jsem začal, končím. Jak ten strom vyrostl!

Facebook - Srovnávací fotky


Další srovnávací fotky z různých lokalit






Litoměřice bez listí - 1.část

Loni v květnu a červnu jsem dvakrát navštívil Litoměřice.
Tehdejší výsledky jsou na adresách:
a
Některá srovnání se mi nepovedla a tak skončila ve virtuálním koši, na jiná se nedostalo pro nedostatek času. A taky listí na stromech mě v pár případech donutilo odjett s nepořízenou. Zapsal jsem si na lísteček, co musím někdy v zimě vyfotit. Papírek zůstal v publikaci a já ho s radostí objevil a pochválil jsem se, jak jsem pořádný.
Byl nejvyšší čas, stromy už se obalují.
Většina historických fotek je okopírována z publikace Zmizelé Čechy – Litoměřice (Paseka 2011). Ostatní prameny uvádím u srovnání.


Předsunutá bašta u Dlouhé brány
Vylezl jsem z vlaku a hned před nádražím mám činnost. Bašta je z počátku 16.století, v 19.století sloužila jako vězeňská kaple. Dnešní stav je po rekontrukci v roce 1990, je v ní restaurace, vchod je z druhé strany, než jsem fotil. Ve věznici, která už nestojí, prý pykal za svoje činy Babinský, známý také z kupletu jako lotr mexickej. Aspoň mi to říkal v roce 1963 místní dědoušek, který pozoroval, co tam děláme. Zaměřovali jsme tehdejší stav kvůli nějakým úpravám. To mi bylo 20 a měl jsem před vojnou. Teď už jsem dědoušek.
Loni jsem záběr odložil a už mi to zarostlo zase…


Dlouhá ulice
Stromořadí v ulici je nádherné, ale loni se mi zdálo, že toho moc není vidět. Tady vidět je, ale ulice skutečně vypadá s vegetací lépe.
Tuto starou fotku jsem stáhnul na adrese:


Roh ulice Dlouhé a Kapucínského náměstí
Nárožní budova byla zbořena teprve v roce 1974. Zdá se mi, že je jí škoda, ale bůhví v jakém stavu byla.


Velká Dominikánská
Taky tady jsem podruhé. Strašně špatně jsem se orientoval i tentokrát. Před klášterem byla proražena Zítkova ulice, postaven velký dům, málem mi zakryli věž. Bez ní bych asi byl v troubě.


Náměstí Míru
Stromoví je v době vegetační neprosto neprůhledné. Překvapuje mě, kolik hodně starých fotek je v Litoměřicích. A tato není výjimkou. Staré, významné město, dokonce asi bylo vládcům města v minulém režimu trapné zde postavit nějaké nákupní středisko nebo sídlo důležité organizace. Domy na svém místě, jen málo přestavované a to, prosím, rozdíl 135 let.


Náměstí Míru
Jihozápadní roh. Jen nárožní dům U kamenného jelena je významněji přestavěný. V domě uprostřed snímku je bufet, kde jsem měl pocit, že mi předložili k jídlu blaf. Nebo jsem mlsnej.


Vavřinecká ulice
S budovou církevní dívčí školy Karla Boromejského. Nikdy by mě nenapadlo, jak těžké bude tohle od oka jednoduché srovnání. Loni jsem výsledky vyhodil, tentokrát k tomu mnoho nechybělo. Pletla mě skutečnost, že šířka domu se změnila.


Roh Mostecké ulice a Mezibraní.
Při budování silničního obchvatu a přeložce železniční trati v letech 1956-57 změnila ulice Mezibraní svůj charakter. Na místě rohového domu je dnes značně frekventovaná ulice.


Mariánské náměstí
A začátek Švermovy ulice. Vypadá to tu jinak. Zůstal dům, kde dnes svítí sázková kancelář, vzadu domy ve Švermově ulici a hodně mi pomohl obrubník, před kterým v roce 1930 očumovali dva. Zůstal přs 80 let na svém místě.


Hvězdárna
Objekt hradební bašty s hospodářským dvorem měšťanského pivovaru. Žebřiňáky prodělaly významnou modernizaci.


Hvězdárna
S hradbami z druhé strany. Poměrně příjemný prostor zde dnes je.


Komenského ulice
Ústav hluchoněmých zmohutněl a stal se z něj Diecézní dům kardinála Trochty. Přijela auta, přišla dáma v červeném. Sloupek oplocení je na svém místě, i další, ale dáma mi před něj strčila hlavu.

Procházka po Litoměřicích pokračuje v článku Litoměřice bez listí - 2.část, který je hned nad tímto.


Facebook - Srovnávací fotky


Další srovnávací fotky z různých lokalit










pondělí 9. dubna 2012

Blázni v Lanškrouně

Velikonoční neděle. Vracel jsem se od Zbraslavi z dopolední cyklistické vyjížďky. Obyčejně chci mít o víkendu těch svých 20 – 30 kiláků za sebou do deseti hodin. Pak se vyvalí Pražáci z pelechů, aby ukázali světu, jací jsou sportovci. Kola, brusle. V obchodech, hlásících nevídané slevy, tolik lidí nepotkáte. Prchám do klidu domova. Nohy na stůl, vychlazený lahváč, drobím na koberec, přesně, jak nás to učí odborník na etiketu pan doktor Špaček.

Tentokrát bylo možno potkat jenom exoty, kteří ještě nepochopili, že bez fitcenter pohybu není. Cyklisti nenávidí protivítr, obvzlášť ledový. Na balkóně byly v pravé poledne závratné 3 nad nulou. Však už vyskakují různí pamětníci, spíše mladší, kteří vyhlašují, že na velikonoce nikdy takhle nebývalo, a že za to může někdo, kdo je jim zrovna strašně nesympatický. Asi chtějí zažívat pocit, že jsou svědky něčeho mimořádného v dějinách Země. Čím starší, tím víc se usmíváme. Už dávno víme, že počasí se řídí podle svého, na náš názor kašle.

To ovšem neznamená, že by se mi ledový protivítr líbil. Severák. Ve vzduchu bloudily sněhové vločky. Navlékl jsem rukavice, které jsem už před nedávnem uložil do skříně. A přemýšlím. Co jiného bych dělal, když se stane, že se přivalí myšlenka.

Bylo 9.dubna 1982. Datum jsem samozřejmě našel ve svých záznamech až doma, nikdo na mně nemůže chtít, abych si pamatoval úplně všechno. Třicet let. Byl Velký pátek, přijel jsem do České Třebové, měl jsem asi hodinu času na přestup do Lanškrouna. Jen tak se projít po městě, abych viděl, co kde je nového. Fičelo příšerně, brzy jsem zalezl zpět do nádraží.

Předpověď na celé Velikonoce byla stejně hnusná, jako letošní. Člověk jenom doufá, že se chytráci nad snímky z družic spletou, Byl jsem otrávený, nechtělo se mi na tuhle, prý turistickou akci. Sobota, neděle, pondělí. Co den, to pochod na 100 kilomentrů. Startovné 100 Kčs nebyla pro zeměměřiče s platem spíše podprůměrným, navíc se třemi potomky, v roce 1982 zanedbatelná částka. Manželka se mnou málem nemluvila, když jsem odmítal zúčastnit se lanškrounských Velikonoc.

„Kdejaký srab tam bude, ty furt běháš, když se můžeš ukázat, zůstaneš doma.“

Myslela zřejmě na celou rodinu. Že nejsme žádný mejdla, jak říkávala.

Což o to, cítil jsem se výtečně. Měl jsem za sebou už běh na 100 kilometrů pod deset hodin, absolvoval jsem i první svůj maratón. Bylo mi 39, měl jsem hezkou rodinu, v zaměstnání jsem se zabydlel na stavbě nádraží v Kralupech, kam jsem byl odsunut ze stavby metra téměř za trest. Připisovali jsme si přesčasové hodiny, což bylo v té době běžné. Bohužel za běžné to nepovažoval můj šéf, který nikdy nebyl v KSČ, ale podvádět…? Překvapilo mě, že ho to překvapilo.

V Kralupech jsem prožil pracovně krásných šest let, kousek od Prahy, mimo zraky všech možných i nemožných náměstků. Nádherně jsem se tam zašil. Vygumoval jsem ze svého života schůze ROH, pracovní porady, přiblblé oslavy MDŽ, školení, všechno to, co bylo běžné při tehdejším běhu života a co mě tak sralo. Neustále jsem tvrdil, že mám na stavbě kopec práce, i když nebylo zrovna do čeho píchnout.

Říká se, že pro chlapa je čtyřicítka úžasný věk. Nemám rád paušalizace, každý jsme jiný, ale u mě to vyšlo stoprocentně. A vůbec jsem nepomyslel, ani na chvíli, že by tak být nemělo pořád. Na plné pecky jsem se věnoval dětem. Kecům, že nic není navždy, jsem se posmíval… Nezapomenutelné roky.

Z Lanškrouna byl Ota Juren, otec téhle blázniviny. Už sice není mezi námi, ale přesto mi nedá napsat, že to byl člověk, který měl na dálkové pochody trochu jiný názor než já. Lidsky jsme si rozuměli, pokud jsme si povídali o důležitých životních záležitostech, jako je pití, jídlo atd. On chodil pochody proto, aby byl slavný, já prahnul po zážitcích.

Měl titul zasloužilý mistr turistiky, to fakt tenkrát existovalo. Mluvil o zápočtových akcích, o výkonnostních odznacích, o věcech, které mi byly šumafuk. Rád jsem si z něj utahoval, protože měl dobrou vlastnost, že se neurazil. Zlí jazykové tvrdili, že moje vtipy nechápe, ale nebudu neuctivý k člověku, který se už nemůže bránit, který mi nikdy neublížil, jenom proto, že byl praštěný jinak než já. Nikdy jsem nepopíral, že dlouhých dálkových pochodů se zúčastňovali a pravděpodobně stále zúčastňují lidi mírně nenormální. Spíš hodně nenormální.

A tak tenhle člověk menší postavy, možná trochu s napoleonským komplexem, na svůj věk slušné fyzické zdatnosti, mě osobně pozval korespondenčním lístkem, na kterém za podpisem nechyběl titul (z.m.s. – zasloužilý mistr turistiky). A to přesto, že jsem ho častoval výrazy, kdy „starej podvodník“ patřil mezi mírnější. Jak to bývá v takových společenstvích, nikdo se honem neuráží.

Podle článku, který nám všem Ota později poslal, nás přijelo 31. Všichni jsme vyrazili na trasu stovky, protože při akci žádné kratší trasy nebyly.

Na tři dny jsme se uvelebili v jakési klubovně u rybníka. Dole společenská místnost, kde se jedlo, pilo, žvanilo. Nahoře půda, na podlaze matrace, na ně jsme si dali spacáky, tam jsme odpočívali.

Hygiena? Asi nějaká byla, ale úroveň už mi vypadla z paměti. Asi trochu podle našeho běžného rčení „Čistému vše čisté“

Večer v deset se vyráželo na noční padesátku, ráno, po snídani, na denní. Šest padesátek za tři dny. Atmosféra báječná, úplně jsem zapomněl, že jsem sem nechtěl.

Jídlo přímo skvělé. Opravdu to vařily ženy, které se neučily vařit podle televizních pořadů nebo podle kuchařek Jiřiny Bohdalové. Uměly knedlíky, uměly guláš, uměly všechno. Každý dostal, kolik chtěl. Přestože jsem nikdy nepatřil mezi hubené, nebýval jsem rekordmanem v jídle. Kalorický výdaj byl zřejmě ohromný, protože dvakrát za sebou guláš se šesti jako tam, jsem nikdy jindy nesnědl. Myslím se šesti houskovými knedlíky vařenými, ne výblitky z polotovarů.

Nebyl tři dny jen guláš, jídelníček jsem si nepsal, ale bylo to hodně pestré. Včetně vajec na tvrdo na zpáteční cestu a pomazánky z nich na velikonoční pondělí. K pití čaj, možnost zakoupení jiných nápojů. Milan Dařílek, vedle Oty hlavní organizátor, pracoval v lanškrounském pivovaru (ještě jsou?) a zajistil basy dvanáctek, za které jsme zaplatili běžnou maloobchodní cenu. Zajistil? Fakt, v té době, mnohými pamětníky stále opěvované, nebylo běžné, že byl v obchodech dostatek lahvového piva. Zvláště na svátky.

Stovka startovného byla v té době hodně, ale nemohla stačit na hody, které nám lanškrounské maminy připravily. Kde Ota sehnal prostředky, protože určitě neplatil ze své kapsy, nevím. Snad uměl nahoře leccos vysomrovat, snad byl u komoušů, nevím, vymýšlel bych si.

Trasy vedly většinou po vedlejších silnicích, byli jsme tam takoví, pro které stovka za 16, 17 hodin nebyla problém. Najíst, pokecat, snad umejt, zalehnout, vstát, něco spolknout a jít a jít, kolem dokola. Blbárna? Jak pro koho.

Počasí? To je to, proč jsem začal text tak, jak jsem ho začal. Celé tři dny mrazivý vítr, dole přeháňky deště se sněhem, ve vyšších polohách padal sníh a mrzlo. Druhý den jsme měli kontrolu ve Výprachticích, osm pod nulou. V autobusové čekárně stál zmrzlý Ota, kromě razítka dával napít z flašky slivovice.

31 se zúčastnilo, to asi bude pravda, celé tři dny absolvovalo 13 nebo 14 lidí.

Dohromady je všechny nedám, ale zkusím. V čele většinou poklusávali nejvýkonnější, tehdy Ivo Domanský a Vláďa Vachek. S Ivem jsem šel jednu noc, přiznal se mi, že přijel jen proto, že akce je úplná ptákovina. Kdyby se šel druhý ročník, už by nepřijel, protože život je příliš krátkej, aby jezdil někam dvakrát.

Olda Pekárek z Teplic, doktor práv, který snad neměl špatnou náladu. Kdysi měl nějaké zdravotní potíže, doktor nevěděl, co s ním, tak mu doporučil běhat. Protože Olda byl cvok, dostal se až na naší úroveň. Měl jsem ho moc rád, škoda, že už o něm píšu jen v minulém čase. Nejmladší byl tenkrát nenápadný Honza Simet z Klatov.

„Kluci“ z Brna, Blahoš Kříž a Jirka Chmel. Záblacký ze Šumperka, Koucký z Olomouce. U těch už si nepamatuju křestní jméno.

Na Gejzu bych málem zapomněl. Občanským jménem Štefan Nagy, rodák z Budapešti, který se ve svých 16 letech zúčastnil maďarské „kontrarevoluce“, při útěku před komunisty, na cestě za svobodou na západ, skončil v československých kriminálech. Kdo tedy zná Gejzu, jak se mu říká, jako nezdolného konzumenta jakýchkoliv alkoholických nápojů, musím ho upozornit, že to byl výborný dálkoplaz, abstinentem nebyl ani tenkrát.

S mou maličkostí je to 10 jmen, tři mi chybějí. Možná někdo z Horního Slavkova. Vláďa Zounar, tak slušný člověk, že ho člověk přehlédne. Škoda, možná by někdo věděl kompletní seznam, ale kdo zase bude číst zrovna moje plky. Tenkrát jsem je uměl vyjmenovat všechny.

Účast žen malá. Přihlášená Blanka Kutinová nepřijela. Saša Šolcová šla první den, druhý odpočívala, pak třetí den. Prý nenašla zdraví na hnoji, aby si ho ničila. Rozumný názor, dá-li se v souvislosti se Sašou mluvit o rozumu. Myšlením mezi nás jindy patřila stoprocentně.

Byl jsem strašně pyšný na tenhle sportovní výkon. Tolik, že jsem neváhal se chlubit. Zmrazil mě jakýsi známý z Ústí nad Orlicí, kterého jsem nahodile potkal. Velikonoční sobotu prý jel na výlet a viděl dva ostré hochy z našeho pochodu, jak ranním vlakem do Lanškrouna dojíždějí do cíle noční padesátky. Tedy cíleně šetřili síly už první den. Informace z druhé ruky, neověřená, nebudu ty lidi po letech jmenovat. Faktem je, že jsem se už přestal vytahovat, protože vlastně proč? Až dneska.

Zbyla ve mně vzpomínka na příjemně prožité Velikonoce, na skvělou atmosféru, vynikající jídlo, sportovní výkon zapadl do pozadí.

To všechno mě napadlo při odporném ledovém protivětru na velikonoční neděli, která se datem téměř trefila do stejné neděle před 30 lety.

Dnes už můžu předvádět jakéhosi sportovce jen na kole, bojím se chvíle, kdy z kola slezu naposled.






Někdo má za jménem CSc, Ota měl ZMT



Dokonce i tady o nás psali. Sice až po 10 dnech, ale značka (ju) pod článkem se zřejmě nedala odbýt

































































pátek 6. dubna 2012

Vltava od Palackého mostu po Malostranskou vodárnu

Nedávno jsem skončil s porovnáváním okolí Vltavy u Palackého mostu. Můžu si jen spokojeně pomlaskávat, dávní fotografové rádi postávali se stativem po nábřežích a zanechali nám pěkné dokumenty. Začínám být mírně vyšinutý, vidím starou fotku a už mi v hlavě mele, jestli se dá porovnat s dneškem. Možná přijde čas, kdy se začnu coby chovanec některého z ústavů shromažďovat fotky z blázinců. Zatím jsem u Palackého mostu.



Podskalí z Palackého mostu
Pár kroků směrem na Smíchov, otočit se a takový krásný pohled na Podskalí, které existuje už jen ve vzpomínkách, povídkách, písničkách. Asi není třeba komentovat, jen se dívat.
Starou fotku jsem našel na adrese:


Smíchov, Lidická z Palackého mostu
Když už jsem vlezl na most, otáčím se. Hledím do ulice, kdysi pojmenované stejně jako most po Palackém, dnes třída Lidická. První pohled a změnilo se něco? Ale jo, je toho dost. Kromě drobností, jako jhe oblečení lidí, automobily, zmizela sousoší na konci mostu, zato vpravo přibyl dům.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jana Jungmanna Smíchov město za újezdskou branou (Muzeum hlavního města Prahy 2007)


Smíchov, pohled přes Vltavu
V minulém souboru jsem uvedl 7 pohledů přes řeku. Pokračuji. Kde se vzal, tu se vzal most Jiráskův. Název lodi se mi do fotky nevešel. Jmenuje se Matylda a je podstatně mladší než most.
Starou fotku jsem našel na adrese:


Smíchov z Jiráskova mostu
Počkal jsem si pár let a vkládám poslední pohled přes vodu, tentokrát přímo ze zánovního mostu.
Starou fotku jsem našel na adrese:


Jiráskův most
Ještě ne úplně hotový. Je vidět Šítkovská vodárna, zlatá kaplička, zelená střecha patří Žofínu.
Starou fotku jsem našel na adrese:



Petržilkovské mlýny a Malostranská vodárenská věž
Pokud někoho nebaví dívat se na tyto dva objekty kolem dokola, tak má možnost prohlížení uzavřít. Možná jsem úchylný, ale z následujících srovnání jsem se pokusil jen něco vybrat, pořád mi bylo líto něco vyhodit. Všechna srovnání mi dala nějakou práci, jsou to s trochou fantazie moje děti a děti se neodhánějí, jsou-li snad méně krásné. Mně připadají při nejmenším zajímavá.
Všechny následující staré fotky jsem okopíroval z publikace Jana Jungmanna Smíchov město za újezdskou branou (Muzeum hlavního města Prahy 2007)


Vlevo je Dienzenhoferův pavilon, který musel ustoupit Jiráskovu mostu. Idyla vzala za své. Slza mi ukápla, když vidím krásné prostředí v roce 1910. Mosty se stavět musejí, kudy bychom jezdili. Abych zaplašil lítost, představuju si všechno komerčně načinčané a v pavilonu muzeum voskových figurín.









Objekt na vodě před věží je Jazz Dock, zajímavý klub, kde jsou k slyšení i vidění skvělé jazzové a bluesové koncerty.











lávka na Dětský ostrov
Otočil jsem se mlýnům zády. Ostrov býval Petržilkovský, taky Židovský, teď Dětský. Pod lávkou plují výletní lodě, snažil jsem se je vyfotit, ale zrovna s nimi se porovnání nepovedlo.


Janáčkovo nábřeží
Na následujících třech srovnáních Vltavu vidět není, jen zábradlí, přesto do souboru patří.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jana Jungmanna Smíchov město za újezdskou branou (Muzeum hlavního města Prahy 2007)




Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jana Jungmanna Smíchov město za újezdskou branou (Muzeum hlavního města Prahy 2007)


Facebook - Srovnávací fotky