pondělí 26. března 2012

Vltava v Praze

Je to paradox. Jsem rodák od vody, z pražského Podolí, ale voda nepatří mezi mé živly. Vždy mě lákaly spíš kopce, skály, krajina. K námořníkům a vodním sportům mám poměrně daleko. Vodu jsem považoval spíš za estetickou záležitost. Kde by byla krajina bez vodních ploch?
Jak jsem tak díky tělesnému chátrání zpomalil, stále víc se procházím či projíždím na kole kolem řek, rybníků. Po rovině. Voda je krásná. Má štěstí město, které se může pochlubit řekou. Mezi ně patří i Praha. Kde by byla bez Vltavy. I díky ní je Praha tak fotogenická.
A mám to kousek, nasednu na kolo s foťákem v kapse. Název Vltava v Praze sice platí, ale je to jenom malinký kousek říčního toku v Praze.



Hlubočepy, pohled na Braník
Přejíždím Barrandovský most, který tu za mého dětství nebyl. Asi byl potřeba. Snad mohl být hezčí, ani já na tom nejsem líp. Nábřeží v Hlubočepích s plovárnou, branická skála, skála nad podolským bazénem, v dáli někde Vyšehrad. Vodák na řece skoro na stejném místě.
Starou fotku jsem našel na adrese:


Smíchov, dům přístavního dozoru
Stojí při vjezdu na Císařskou louku. K čemu byl, název jistě napovídá. Nezbourali jsme ho, zvenku nepřestavěli, k čemu slouží, nevím. Auta jsou na parkovišti u jakési administrativní budovy. Jaký ta má účel? To je snad fuk. Přístav už jenom býval.
Starou fotku jsem našel na adrese:


Vyšehrad, pohledy z Císařské louky
Kdo chce vidět asi nejhezčí pohledy na vyšehradskou skálu, měl by sem vážit cestu. Jen jedno je mi líto, podle dobových fotografií byl ostrov rekreační loukou s řadou topolů, jak Karel Hašler zpíval. Dámu v róbě jako v roce 1910 potkat nelze. Sem tam rybáře, kteří hledí na dědka na kole s kolem spíš podezřívavě.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jana Jungmanna Smíchov město za újezdskou branou (Muzeum hlavního města Prahy 2007)


Teď budu chvíli otravovat Vyšehradem, ale neměl jsem srdce nějaký záběr vyřadit. Akvapark pod skalou. Takhle se mnou chodili rodiče k vodě, ovšem na podolské straně.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jana Jungmanna Smíchov město za újezdskou branou (Muzeum hlavního města Prahy 2007)


Přívoz. Tenhle údajně fungoval do sedmdesátých let, měl bych ho pamatovat. Nepamatuju.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jana Jungmanna Smíchov město za újezdskou branou (Muzeum hlavního města Prahy 2007)


Vzácný snímek, kdy vyrůstaly věže kostela, které se jinak tváří jako by pamatovaly kněžnu Libuši.
Starou fotku jsem našel na adrese:


Železniční most z Císařské louky
Ještě jeden záběr na idylku. Ty děti byly určitě stejně nadšené jako dnešní, vezmeme-li je do areálů, plných atrakcí. V termosce měly čaj, k tomu mámou upečená buchta, nikdo nepoučoval, co je zdravé. Chtěl bych v takové době žít? Nevím. Minulý rok jsem prodělal operaci, po které funguju, tenkrát by mi děti už chodily dávat na hrob kytičku.
Loučím se s Cindou, jak se správně říká Císařské louce. Svět se neustále mění, trochu mě mrzí, že se už nemůžu svést přívozem od vyšehradské skály, roztáhnout deku na volně přístupné louce a jen tak, pro radost, se cákat v čisté Vltavě. Hospoda, sezónní zde je, ale těch plotů je příliš. Já vím, autokemp, jachting, paintbal, na procházku pod topoly zbývá jen kousek místa.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jana Jungmanna Smíchov město za újezdskou branou (Muzeum hlavního města Prahy 2007)


Vyšehrad přes Vltavu
Ještě nemám dost Vyšehradu. Přece nemůžu takové srovnání vynechat. Už jsem na břehu Vltavy blízko železničního mostu. Přemýšlím, že vlastně Taxisův příkop je úplná sranda. Kam se hrabe Josef Váňa a jeho koníčci na Horymíra se Šemíkem. On je za své výkony ctěn a chudák Horymír musel prchat k Neumětelům, aby zachránil holý život. Ovšem dostal se do pověstí.
Zatím co se mi v hlavě rodí voloviny, provrtali skálu a v dáli postavili mrakodrap.
Starou fotku jsem našel na adrese:


Škoda, že jsem nepočkal, až pojede tramvaj, bylo by to efektnější.
Starou fotku jsem našel na adrese:


Voraři, parník, ale my zase máme dodělaný kostel.
Starou fotku jsem našel na adrese:


Vyšehrad ze Smíchova
Věže kostela na Vyšehradě jsou fungl nové.
Starou fotku jsem našel na adrese:


Podskalí ze Smíchova
Jenom jsem se trochu pootočil, odvrátil se od Vyšehradu a hledím na Podskalí. Rybářů se mi zdá nějak moc. Rybáři snad mívají rádi klid. Aspoň tvrdí, že si chodí k vodě odpočinout. Já vím, od manželek. Když pak náhodou přinesou domů rybu, můžou hlásit, jak se starají o rodinu a její obživu.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jana Jungmanna Smíchov město za újezdskou branou (Muzeum hlavního města Prahy 2007)


Smíchov přes Vltavu
Přejel jsem po železničním mostě na vyšehradskou stranu. Postupně jsem porovnával smíchovské nábřeží až k Palackého mostu.
Starou fotku jsem našel na adrese:


Starou fotku jsem našel na adrese:


Následující 4 srovnání mi daly zabrat. Sluníčko zlobilo, musel jsem jít fotit ráno. Po delším pobíhání a pojíždění jsem objevil, že všechny 4 záběry jsou foceny v roce 1919 z jednoho místa. Postavil si na zánovní nábřeží stativ s foťákem, aby pro nás zanechal na památku svůj pohled. Tak si tam lebedil na jednom fleku a netušil, co nalítám, než si taky v klidu odložím bicykl a začnu fotit.
Všechny staré fotky jsem našel na adrese:








Na závěr jedna o 9 let starší, ta už je od Palackého mostu.
Starou fotku jsem našel na adrese:



Facebook - Srovnávací fotky



Další srovnávací fotky z různých lokalit





























1 komentář:

Kubrt řekl(a)...

Dobrý den
Dovolil bych si připojit několik připodotknutí k Vašim fotkám a komentářům.
Bazilika svatého Petra a Pavla na Vyšehradě tedy rozhodně kněžnu Libuši nepamatuje. Pokud ovšem nějaká taková osoba historicky vůbec existovala a nebyla jen výplodem Kosmova mozku. Leč žádnou novostavbou tato bazilika taky rozhodně není, neboť její kořeny sahají až do 11. století. Během věků však byla několikrát přestavována, přičemž její současná novogotická podoba pochází z přelomu 19.a 20. století a je právě zachycena na té fotografii.
Co se týče smíchovského přístavu, dříve označovaného jako "vorový přístav", tak ten stále existuje i funguje. A to i jako překladiště pro nákladní plavu, tak především jako chráněné kotviště pro rekreační plavidla. A jelikož přístav stále funguje, tak nutně muásí mít i nějakou správu. Ta se však již dnes nenachází ve Vámi zmiňované budově přístavního dozoru, nýbrž asi o 300 metrů dále v nízké budově na levém břehu přístavního bazénu. V bývalé budově přístavního dozoru je v současné době restaurace.
Jinak smíchovský vorový přístav byl vybudován nikoliv jako pohodlné kotviště pro lodě, nýbrž jako útočiště pro vory v případě povodní, aby klády z vorů zase nepobořily Karlův most, jako se jim to povedlo v roce 1890.
Protipovodňovou funkci však smíchovský přístav plní stále, což se velice pozitivně projevilo zejména při povodních v roce 2002. Ono by současné množství lodí, které jsou v Praze na Vltavě, z nichž některé jsou dlouhé přes 60 metrů, by na pražských mostech nepochybně napáchalo větší paseku, než kdysi ty vory. Proto při vyhlášení povodňových stupňů Státní plavební správa vyhlašuje pro majitele lodí povinnost ukotvit svá plavidla v přístavech s protivodní ochranou, kterými jsou v Praze právě ten smíchovský a ještě holešovický.
Abych však nebyl jen za kritika a poučovatele, tak Vám musím moc poděkovat za ty srovnávací fotografie, ve kterých se jako velký nostalgik doslova rochním a tetelím blahem.
Díky, P.V.