úterý 28. února 2012

Stezkou brdských partyzánů

Co říci dnes této medaili? Posmívat se? Jak se na ni po letech dívám, byla tak ošklivá, že se těžko ubránit úsměvu. Někde jsem měl ještě jednu, byla namočená do červené barvy, která rychle odprýskala. Zvláště, když ji dostali do rukou mí potomci.

Byla na stužce, kterou syn a dcera přivázali k plastové Tatře. Všichni chlapečkové na sídlišti měli takový náklaďák, vyráběný ve dvou barvách, oranžové a modré. Nejednalo se o politickou propagaci, musím připomenout, že tenkrát se na politcké strany nehrálo. Strana byla jedna, rudá. Naši výlupci posadili do Tatry svou mladší sestřičku a tahali ji po linoleu.

Říkal jsem to Honzovi Zajíčkovi, otci pochodu, zatvářil se až uraženě, nakonec se zasmál a mávnul rukou. Jestli to bylo nade mnou či nad celou mou rodinou, je vlastně jedno.

Bylo by ode mne moc a moc ošklivé, kdybych zůstal u téhle medaile. Pochod Stezkou brdských partyzánů byl mimořádný. Raději dám slovo Honzovi, který o akci píše ve své knížce Dálkové pochody – naše láska.
Nejedná se samochválu, pochod býval mimořádně oblíbený.

Komunistický režim mě vždy odpuzoval a nic se na mojí nechuti k němu nezměnilo ani zjištění, že darebáci na vysokých postech zdaleka nemusí být vždycky jen komunisti. Podle jejich propagandy partyzán rovnalo se komunista, což je nesmysl, který není třeba vyvracet. Partyzáni za nacistické okupace byli lidé, kteří aktivně bojovali proti režimu, se kterým nesouhlasili. V té době to znamenalo nasazovat život a vůbec je zbytečné rozlišovat, jako bylo jejich politické přesvědčení.

Pokud je mi známo, partyzáni nebyli podporováni jen Sovětským svazem, ale i západními mocnostmi. Parašutisté z Anglie, kteří se nechali vysadit proto, aby zde odpravili Reinharda Heydricha mimo jiné spolupracovali i s partyzány. Že někteří partyzáni po válce získali významné posty, organizovali divoký odsun Němců, rozkrádali majetek po odsunutých, dokonce i po zavražděných Židech, to už je lidská povaha. Spíš nelidská. Vždyť i parašutisté ze západu měli mezi sebou Čurdu, který kamarády ze strachu prásknul. Do té doby prý nacisté neměli téměř žádné stopy.

Jsem přesvědčený, že většina tehdejších partyzánů byla ráda, že je po válce. Začali normálně žít. Pokud mám správné informace, byl mezi nimi i mladý Honza Zajíček, ještě ne dvacetiletý.

Chci něco lidem zprotivit? Hodně o tom mluvím, hodně chválím. Do nekonečna. Do každého filmu nacpu hrdinného partyzána, až hrdinové začnou lézt krkem. Je zajímavé, že lidstvo je naprosto nepoučitelné.

Ale měl bych psát o pochodu, jak na něj vzpomínám já. Probírám se šuplaty se vzpomínkami. Pro mě býval mníšecký pochod zahájením dálkoplazecké sezóny. Ještě v roce 1971 končila stovkařská sezóna Jizerskou stovkou, na jaře se začínalo pod Brdy, spíše pod posledním hřebínkem Brd, který skončí soutokem Vltavy s Berounkou, skok od Prahy.

První víkend v březnu se jezdilo do Mníšku. Tak je to se vzpomínkami. V roce 1972 se pochod konal 4.března, dalších několik let v únoru, čtu i datum 12.únor. Pak ať někdo věří mým cintům, které často předkládám jako skutečnost. Houby si pamatuju, paměť vynechává, skoro bych se hádal, kdybych neměl záznamy a diplomy. Myslím však, že nejsem s výpadky paměti na světě osamocený.

V březnu 1972 jsem nasedl v Braníku do vlaku a odjel do Rymáně. Přes dva kilometry bylo pak do Kovohutí. Pravda, autobus byl výhodnější, stavěl před fabrikou, ale jak jsem se v příštích letech poznal, býval nacpaný do nemožnosti. Zvláště v sobotu ráno, kdy startovaly kratší trasy. Vždycky jsem tíhnul k vlakům, časem jsem si i našel zaměstnání u Železničního stavitelství. Ajzboňák jsem nebyl, ale režijku jsem vlastnil asi 17 let.

V Rymáni byla u zastávky hospoda, i dnes je tam, ale tenkrát zde bývala venkovská knajpa, sympatická, kterou později majitelé přeměnili na restaurant. Ztratila na přítulnosti, kterou milujeme my, hospodští povaleči. Tři z vystupujících se oddělili, volali na mě, abych šel na jedno, že v Kovohutích čepujou jen sedmičku. Neznal jsem je, ale určitě mezi nimi byl i Aleš Fořt, dobrý stovkařský kumpán.

Hlavou mi proběhla právě končící zima. Byla mírná, víkendy jsem prochodil v terénu v pohorkách, ztratil jsem hodně kil, chtěl jsem se představit jako stovkař a ne jako figurka k smíchu. Moc nechybělo, abych se po letech právě takovou figurkou stal. Přece nepůjdu před stovkou do hospody s bůhvíjakými opilci.

Kovohutě v Mníšku byly pečlivě obehnané plotem s ostnatým drátem. Pistolník na vrátnici nebyl obyčejný Hlustvisihák. Dostat se jen tak dovnitř nešlo. Taky proč? Fabrika na první pohled nehostinná. V době Stezky, později i při dalších akcích, se konal den otevřených dveří. Pustili každého. Jak se povedl Honzovi zázrak, udělat z továrny na den turistickou základnu, nevím. Asi měl dobré jméno, byl schopný.

Vlezl jsem do místnosti, plné lidí, batohů, rámusu. Všichni, co se celou zimu neviděli, museli vykřičet své zážitky. Jako děti prvního září, po prázdninách. Mojí maličkosti si nikdo nevšiml. Pozdravil jsem s pár známými tvářemi, spíš jsem zalezl do kouta. V kantýně bylo pivo, sedmička, mizerné. Byl jsem tu mnohokrát, pletou se mi všechny pochody dohromady. Někdy kantýna otevřená, někdy ne, jak to bylo zrovna poprvé?

Nebylo se možné na nákup příliš spoléhat, ale viděl jsem, že je to každému fuk. Následoval proslov na začátek. Odměňování lidi za věrnost mníšeckým akcím. Dostávali předměty, o kterých Honza píše v ukázce, kterou jsem si dovolil přiložit.

Ještě někoho jsem potkal. Dívku, se kterou jsem týden předtím absolvoval padesátku v Šumperku. Chystala se na svou první stovku, přidala se ke mně, asi jsem ji nepřipadal takový chrt a závodník jako většina.

Vyrazili jsme spolu, noční padesátka se šla do Řevnic a zpátky, dvakrát. Byla to pro mne novinka, v dalších letech jsem preferoval pochody jednookruhové nebo odněkud někam. Takové ovšem byly náročnější pro pořadatele.

Byl jsem po zimní aktivitě nadupaný a zdálo se mi, že jdeme pomalu. Po ranním občerstvení jsem využil situace a zmizel na denní padesátku sám. Netušil jsem, že stejně se jednou dohoníme a skončíme spolu na radnici. Prý se chytila Jardy Kopce – Lachtana, kterého znala a který byl, na rozdíl ode mě, slušný, nenechal dámu na holičkách.

Nepamatuju se už na průběh, příliš mnoho jsem nachodil právě v tohle kraji. Stovka se mi zdála kratší podle pocitů, i podle mapy. Vždycky jsem se zařazoval mezi ty, kteří tvrdili, že stovka nemá být kratší než 100, na rozdíl od jiných, kteří tvrdili, že stovka NESMÍ být delší než 100. Co dokázali kvůli 5 kilometrům vyvádět, to se nedá vylíčit. Obyčejně jim ale nevadilo, pokud ušli 80 a měli na papíře 100.

Panebože, to jsme měli ale starosti, co? Tušili jsme vůbec, že skutečný život je něco jiného a hlavně je pestřejší, než neustálé putování za diplomy? Nikomu jsme svou činností neubližovali, prostě jsme se bavili. Možná nás chození v jakémkoliv počasí, v terénu, v horách, v blátě, ve sněhu, trochu zocelilo, že se nám potom daleko důležitější záležitosti zdály schůdnější. Možná. Nevím, jsme každý jiný, zůstaly vzpomínky.

V dalších letech by mě ani ve snu nenapadlo, že bych vynechal první jarní stovku. Vím, že se později objevily zimní stovky, vždyť i Honza jich mnoho uspořádal, ale léta mých začátků, byla taková. Na Mníšku se nesmělo chybět. Dívám se na seznam mnou absolvovaných tras. Všechno splývá dohromady. Kovohutě, místnost plná špinavého oblečení, hlavně pak spousta kamarádů, příjemní pořadatelé.

V roce 1976 přišel na svět náš syn, nastal skutečný život, dálkové pochody se staly jen příjemným doplňkem. Zbyl-li čas. Snad to bylo akorát. 4 roky intenzivního chození, kdy pracovní, často i další osobní povinnosti, byly na druhém místě. Zbyly vzpomínky a koníček, pochodů jsem se zúčastňoval málo, o to s větší chutí.

V roce 1980 jsem přijel do Mníšku s balíkem diplomů a potvrzení. Začínalo se sledování stovkařů, přihlašoval jsem sebe i manželku. Bylo to tekrát nechtěné. Měl jsem zrovna na kontě 100 stovek, Vlasta 50. Nechtěl jsem se přihlásit, bylo mi líto zaplatit 30 korun zápisného. Žena mě přesvědčila, že jsem cvok, který má vše nachozené, ani se nechce pochlubit.

Pochlubil jsem se. Standa Cach tam seděl za stolkem a pečlivě odpočítával jeden diplom za druhým. Správný úředník. Byl jsem vlastně první takový zkontrolovaný. Saša Šolcová a Franta Dvořák, kteří toho měli víc, nic nepředkládali, těm se věřilo. Standa byl překvapený, pár dalších taky, nakonec jsem se začal cítit téměř jako šampión. Dokonce se se mnou začali přátelit lidi, kteří mě dřív přehlíželi, brali mě jako bodrého hospodského kámoše.

Všechno bylo jinak, většina těch, se kterými jsem začínal, už chodila hlavně pro zábavu a občas. Nakonec mě přestalo bavit neustále sčítat pochody, kilometry. Neutekl jsem z pochodů úplně, zkoušel jsem běhat, zatáhli jsme mezi dálkoplaze naše děti.

Vedení pochodu převzal Pepík Krejsa, v roce 90 se z něj stala Brdská stezka. Vrátil jsem se v roce 1992. Na pár let. Byli tu většinou jiní lidé, řekl bych, že se jenom jinak jmenovali. Jinak stejně praštění jako ti, které jsem potkal v březnu 1972. Startovní místnost stejná jako tehdy, kantýna lépe zásobená, k dostání i normální pivo.

Vůbec se daleko víc popíjelo, dokonce i lidé, kteří se dřív vyhýbali alkoholu jako největší hrůze. Zapadl jsem mezi ně jako mezi své. Fyzicky už jsem moc nestačil, za to ve spotřebě alkoholických nápojů jsem zdárně stíhal špičku.

V roce 1995 jsem se na denní trase s Frantou Raušerem opil v Halounech, zabloudil a usnul v lese. Do cíle jsem dovrávoral celý od bláta v neděli ráno s rozbitou kytarou v ruce. Našel jsem ji na silnici. Batoh jsem měl na vrátnici, bylo mi trapně. To už nebyla zábava, vůbec už ne sranda. Takhle jsem fakt nechtěl skončit. Jako opilá figurka.

Postupně jsem se ze šlamastyky dostával. V roce 1996 už jsem šel jen pár stovek, kde jsem si chtěl dokázat, že na to mám. Do Mníšku jsem jel jenom proto, abych smazal dojem, který jsem zanechal rok předtím. Ušel jsem stovku, nic jsem nesmazal. Pepík Krejsa mi stejně vždycky připomene, jak jsem tenkrát ráno, s kytarou… Pepíka mám rád a sranda musí bejt. Nakonec, nic si nevymejšlí.

Pár pochodů jsem ještě ušel, právě sem jsem někdy zajel. Snad dvakrát jsem narazil na Jindru Štrunce, se kterým jsem v první polovině sedmdesátých let leccos ušli. Dali jsme si denní trasu, sem tam pivo.

Můj poslední diplom vůbec je z roku 2000. Přihlásil jsem se jen proto, abych aspoň přispěl startovným. Vylezl na Skalku, dal pivo, něco málo jsem obešel.

Poté se ze mě stal cyklista a začal jsem jezdit jenom návštěvu. Pokecet hlavně s Honzou, zavzpomínat. Termín se přesunul na polovinu dubna, hlavním zájmem se stal atletický závod. Někdy jsem zajel do Voznice do hospody, kde byla pravidelně kontrola.

Dubnový termín znamenal i odchod mnohých tradičních účastníků z krátkých tras. Honza pomáhal při prezentaci. Takhle jsem s ním jednou seděl a říkal mu, že se všechno změnilo,a jestli jsou to změny k lepšímu.

„Vašku, všechno se kolem nás mění, já už pochod neřídím a nikdy jsem neměl rád, když mi do práce někdo kecal. Tak tu pomáhám, chci vidět pár lidí. To je život.“

Teď jsem dal do uvozovek slova, která Honza asi přesně tak nevyslovil, ale smysl byl takový.

Honza zemřel a zajel jsem ještě podívat se do Mníšku. Ve Voznici v hospodě jsem potkal Frantu Duška, Jardu Bláhu, dědky, které pamatuju ze svých začátků. Stovka už neexistovala, závod se zahraniční účastí organizačně zajišťovala Ivana Vidimová, mimochodem byla tam tenkrát v roce 72 a vzdala stovku. Jako rozhodčí a hlasatel seděl Ivo Domanský, spoustu nejhorší práce odvádí Honzův velký kamarád a dříč Pepík Krejsa.

V cíli Franta Zdvořák, Mirek Tofl, Standa Mucha. Lidi, se kterými jsem byl spíš v přátelském vztahu. Možná jsem i na někoho zapomněl. Přesto mi jakoby něco chybělo. Na to, že odešel Honza, jsem si zvykl, ale snad jsem hledal dobu, kdy mi ještě nebylo třicet a kdy jsem si myslel, že stihnu prochodit celý svět. Kdy jsem zdrhnul své nastávající, protože šla podle mě pomalu.

Už se mi tam potom nechtělo. Slyšel jsem, že turistický pochod zmizel z programu, ale jak tak koukám do chytrýho kalendáře na internetu, zase v půlce dubna bude. Sice jen padesátka, aspoň něco. A pořád v Kovohutích, které snad už ani kovohutěmi nejsou. Možná se zajedu podívat.

Aspoň jednou do roka vyjedu na Skalku. Jestli ještě vylezu na kolo…Uvidím. Kdoví, co bude v dubnu.




 
 

 
 
 
Fotky
2002 - Pavel Mandík


2002 - Franta Zdvořák a Tereza Štronerová


2002 - Jarda Bouma


2002 - Jarda Bláha


2002 - Standa Mucha


2002 - Franta Zdvořák


2002 - Bouma, Mandík, Zdvořák


2007 - Jarda Bláha v cíli


2007 - Mirek Tofl akční


2007 - Mirek Tofl ve střehu


2007 - Franta Zdvořák s děvčaty



Medaile z roku 1973





Facebook - Víškovy střípky z DP

































































pátek 24. února 2012

Praha - Braník

Kde se vzal, tu se vzal, tenhle odkaz.


Koho zajímají historické fotky, může se z prohlížení i pominout. Spousta starých záběrů z Prahy. Na uvedené adrese je přes 7000 titulů, něco není pro mě novinkou, hodně se použít nedá. Jde hlavně o fotky shora, o fotky objektů, kde nezůstal kámen na kameni. Ale leccos se dá využít.

Mrazy odešly a já vzal kolo, přejel jsem Vltavu po Barrandovském mostě.

Braník patří mezi lokality, odkud bych rád měl hodně starých fotek. Je to téměř domov, bydlím v Podolí, do Braníka hledím.

Pohledy přes Vltavu, z Hlubočep jsou lákavé. Braník ve 20.století hodně změnil svou tvář, málo styčných bodů s minulostí nacházím, ale snad se srovnání aspoň trochu blíží pravdě.



Branická skála
Má tvar stále stejný. Nikomu nepřekážela, v dnešní době se určitě těžko najde budovatel, který by se pokusil skálu nějak proměnit. Opticky je zvětšená, ale to dělá lesní porost. Před 80 lety byla holá. Vlevo dole zmizely budovy bývalé vápenky.
Jakýsi Šimek nabízí svoje sukna. Vlevo nahoře je vidět mohutný stožár vysokého napětí. Ten byl vidět od nás z okna než naproti postavili domy.
Když se blížila bouřka, začalo se mračit právě v těch místech. Máma se dívala z okna a říkala, že je zataženo, to je od Prokopa, to jsou nejhorší bouřky. Dlouho jsem si myslel, že bouřky se tvoří v tom velkém stožáru. Upozorňuju, že mi bylo míň než 14.


  
Braník z Hlubočep
Záběr trochu posunutý. Tady je pod skalou možné zahlédnout kousky evangelického kostelíčka, velký bílý barák se jmenuje Jezerka. Lze zahlédnout kostel svatého Prokopa.





Braník z Hlubočep
Skála s Jezerkou z jiného úhlu. Vlevo od Jezerky je zřejný dům, ve kterém se nachází hospoda Na Jezerce.
Černý pruh na dnešní fotce neznamená závadu. Fotil jsem pod Barrandovským mostem.


  
Braník z Hlubočep
Archiv zde uvádí stejný letopočet jako u předchozích 3 snímků (1934). Neuvádím žádné. Mám fotku z roku 1923, kde prokazatelně stojí dům, který je vlevo pod kopcem (pod bílým domem). Byl to tenkrát první dům tohoto typu v Braníku, jak uvidíme v příštím srovnání. Stojí v téměř nezměněné podobě dodnes, je v něm, jak tradice českých hospod žádá, pizzerie. Taky máme v ulici podobnou, teď zrovna, o víkendu, v ní budou vepřové hody.
Barrandovský most už otravuje v plné kráse. Vím, že most zde, nebo kousek odtud, bylo asi nutné postavit. Jen mě mrzí, že je tak ošklivý. Tak, že mu možná mohli nechat původní jméno Most Antonína Zápotockého.


Braník ze skály
Tady už hledím dolů bez kola. Na starém snímku je vidět dobře dům, o kterém píšu u předešlého srovnání. Je tam tak sám, v očekávání, jak se k němu začnou lepit další. Políčka, zahradnictví, tůňky na Vltavě, nádherná vesnička, což? Čeho jsem se tady chytal? V levém horním rohu je vidět branický pivovar. Zblízka nádherná budova, bohudíky památkově chráněná. Jen pivo se v něm už nevaří.
Horko těžko jsem venku našel kousky střechy kdysi osamělé budovy, pomohly i tvary kopců za Vltavou. Možná málo, ale pan Alexander v roce 1923 těžko mohl fotit odjinud než dnes já. Jsou zde vyhlídky staré, prastaré, starší než já.
Borovice narostla, pohled hodně zastínila, ale je zřejmé, že za ní jsou všude obytné domy. Bydlí v nich lidé, kteří se v současnosti bouří proti chystané výstavbě v oblasti, která utrpěla velkou ránu přemostěním. Kdyby se všechno, co je vidět ze skály, nepostavilo, byl by zde dál krásný venkov. Kdyby, kdyby… Každý chce lépe bydlet, hodně jezdit. Snad bojovat za to, aby nové domy co nejméně prznily současný vzhled Braníka, ale ten prostor po bývalých zahradnictvích je v zoufalém stavu a Braníku vůbec nesluší…


Braník ze skály
Tady už jsem musel věřit, že stojím na stejném místě jako zmíněný pan Alexander. Dopravní stavby zcela změnily krajinu. Barrandovská skála dopadla podstatně hůř než branická.



Braník, kostel
Ještě jedno zastavení. Zde jsem byl rychle hotový. Bylo mi vše jasné a možná jsem pospíchal z tohoto místa. Fotil jsem totiž téměř opřený budovu Čadova pohřebního ústavu. Radši pryč.
Ale vzpomínka se vkradla. V roce 2002 byla část Braníka kvůli povodni evakuována, faktem je, že čtvrť nebyla zdaleka tolik postižena jako jiné v Praze. Tramvaje nejezdily, šel jsem pěšky na Lhotku, kde jsem tehdy bydlel. Ve dveřích pohřebního ústavu stáli… no, dva funebráci. Pozdravili jsme se, znali jsme se z hospody.
„Kluci, vy tu čekáte, jestli vám voda nepřinese práci?“
Neřekli nic, jenom se divně dívali. Raději nechám vzpomínek mírně morbidních.

 
 
Facebook - Srovnávací fotky


Další srovnávací fotky z různých lokalit






neděle 19. února 2012

Leonard Cohen a skleróza

V televizi běží film, který mě zajímá. Jednou za čas. V noci.

Usadím se do křesla a usnu. Modelová situace.

Koupil jsem si před časem DVD rekordér. Nacvakám předem, co chci vidět, pak se v záznamech přebírám. Přehrávám, mažu.

5. prosince, zjevně rozrušený z mikulášské nadílky, jsem si nahrál film. Francouzský, od Francoise Ozona Le Refuge, Útěk.

Filmy, delší než dvě hodiny, mě znervozňují. To už musí být skvost, aby mi zadek nezačal ohlašovat, že by se rád přesunul jinam.

Mašinku na nahrávání lze na chvilku zastavit, jenom puntík zmáčknout. Protáhnou se končetiny, nalejou panáky. Jako v divadle. Chybí jen zvonění – konec přestávky.

Na dvě a půl hodiny musím mít náladu. Proto jsem sledování mikulášské nahrávky odsunoval.

Přišel vzácný den. Jsem odpočinutý, najedený tak akorát, napitý raději míň.

Křeslo, kafe bez rumu. Venku je nečas. S malým „n“.

Film se mi líbil, Ozon netočí tuctovky. Mám rád filmy dlouhé 90 minut. To je akorát. Ani tenhle nebyl delší.

Co jsem to, proboha, nastavoval, snad jsem se spletl o hodinu, možná jsem se otáčel, jestli je čert skutečně pryč.

Překlikám nabídky zboží, které jsem si neobjednal, nechci, někdy mám pocit, že ho nechce nikdo, proto je tolik nabízeno.

Začíná záznam části koncertu Leonarda Cohena z roku 1970.

Nosil vlasy, jaké bych i já si rád pořídil, ale okolí mi nepřálo.

„Budeš vypadat jako chuligán!“

Mám rád tohoto pána, který už dnes vypadá seriózně, že by mohl být na plakátu, propagujícím pojišťovací programy.

Na plakátech je stále, posluchačů neubývá, i vnoučata těch z roku 70 mezi nimi jsou.

Film, koncert, krásný večer by to byl, kdyby nebylo dopoledne.

Stalo se, že jsem zapomněl, co jsem si tehdy nahrál. Vymlouvám se na Mikuláše, ale podezřívám sklerózu. Díky ní jsem prožil příjemné překvapení.

Plochá historka, která historkou podle současných měřítek není. Ani Krampol by si netroufl ji zařadit do svého show. Skoro každému se něco podobného může přihodit. I mladýmu.

Starej má čas si vymejšlet.

Co když jsem si onen záznam nepouštěl poprvé? Co když jsem už měl radost podruhé, popáté, po bůhvíkolikáté?Jenom vždycky zapomenu.

Skleróza, mírná obdoba choroby, pojmenované po pánovi, jehož jméno je tak dlouhé, že se ho netroufám napsat.

Dívám se na police s knihami, kazetami, elpíčky, cédéčky, dývýdýčky. Je jich tolik, že není v silách lidských, natož mých, všechny vyslechnout, prohlédnout, přečíst.

Představuju si, že mám malou poličku, na ní jednu knížku, prostě od každého jeden kus. Protože si nic nepamatuju, čtu pořád stejnou knížku, poslouchám jednu písničku kolem dokola, pořád mám radost.

Zatím to se mnou vypadá jinak. Dostanu chuť na muziku, přesně vím, na jakou. Než se zvednu a dva kroky učiním, zapomenu, pro co jdu.

Skončím u lednice.




úterý 14. února 2012

Mrzne!

Dnešní doba je šílená. Jsme nervózní, nepadne-li nějaký rekord. Všechno musí být nej-. Co není rekord, neexistuje. Lepší být nejlepší v jakékoliv pitomosti, než být druhý v poctivé práci, ve sportu. Je mi smutno, když sleduju, jak někdo skončí na olympiádě čtvrtý, pes po něm neštěkne.. To, že často rozhodují setinky vteřin, milimetrů, nepatrný závan nečekaného větru? Nikoho nezajímá. Chceme šampióna.

Divme se potom lidem, kteří v touze vítězit, vymýšlejí další a další disciplíny. Aspoň na chviličku být první. Prožívat rekordní dobu, být svědkem něčeho mimořádného, něčeho, co nikdo před námi nezažil.

Přišly mrazy, toužíme se dočíst, jak padaly rekordy. Ano, vyskytly se. Hlavně na stanicích mladých, které sledují počasí 20, 30 let. V pražském Klementinu, kde mají hodnověrné záznamy hodně přes 100 let, žádný nepadl. Paměť lidská, zvláště moje, je krátká. Snad v lednu byl nějaký rekord při nejmenším ohrožený. S plusovým znamínkem.

Tahle zima je, zatím, hodně krátká. Však muškáty mi kvetly za oknem ještě v půlce ledna. Kdybych neměl fotky z loňska, už bych si nepamatoval, že 26.února se v podolském Háfnu bruslilo.

Každý, kdo dálkové pochody delší dobu chodí, asi zažil jakékoliv počasí. Zimu, vedro, déšť, sucho. Už slyším překřikování, co kdo zažil. Magoři, mezi něž se jako dlouholetý stovkař, počítám, křičí. Oni zažili to nejhorší počasí! Maně si vzpomenu, jak jsme v šesté třídě závodili na záchodě, kdo dočůrá nejvýš. Jednou jsme se poprali.

Když už jsem se hrdě přihlásil k magorům, také přispěju do bezedné studnice fantastických příhod, které zapadnou, jakmile je nahodilý čtenář, posluchač, vyslechne, přečte. Pokud u čtení neusne.

V polovině osmdesátých let jsem chodil ročně 4 až 5 stovek. Vybíral jsem si akce, které mi připadaly něčím zajímavé. Měl jsem plné zuby typických koleček. Noční padesátka po silnici, denní padesátka, stejná trasa už několik let, hlavně rychle, někde pochod střihnout, když to pořadatel umožní, vždyť jede vlak, hlavně potvrzení, hurá domů, zase máme čárku. Kde jsem byl, co jsem viděl? Není to jedno?Jsou pochody každý rok tak zoufale stejné, že se jeden rozčílí, když hostinská z tradiční hospody má na sobě něco jiného než loni.

V roce 1985 přišly v únoru mrazy. Určitě byly rekordní. Nevedu si žádný deníček, kam bych poctivě zapisoval počasí. Vedl jsem si záznamy o svých pochodech, výletech. Ne vždy úplné, někde je pár měsíců díra, asi mě tehdy zajímalo něco zajímavějšího.

Někdy zůstanou zapadlé v šuplíku i propozice:
Ještě, že se bude započítávat

Stovku jsem už předtím šel za kdejaké sloty (s malým s), ale teď vyhrožovali až pětadvacítkami. Byl jsem zvyklý téměř denně běhat, v jakémkoliv počasí, tedy i v mrazech. Snad jenom čtvrt metru čerstvého sněhu mě odradilo. Na jeden den.

Kdo zkusil běhat poctivě v mrazech nižších než -10°, a já věřím, že takoví jsou, dobře ví, jak se krásně obalí námrazou, na kdejakém chloupku je centimetr sněhu. Takhle jsem jednou přiběhl na sídliště ke dveřím, potkal sousedku, která byla se smetím, divila se, že mám klíče od baráku. Námraza v teple rychle opadávala, takže než přijel výtah, radostně vykřikla:

„To jste vy, pane Víšek!“

To bylo poprvé a naposled, kdy měla velkou radost při pohledu na mou osobu. Kdyby prozkoumala můj intelekt, ta by teprve koukala.

Jednou jsem se na internetu, v době, kdy jsem si ještě myslel, že má cenu diskutovat o něčem, aniž bych ostatním nadával, dostal do takového tlachání o běhání. Kdosi mě tam napadl, že běhat se dá párkrát do roka, v dešti to nejde, v mraze to nejde, ve vedru to nejde. Obhajoval fitcentra. Jako mírumilovný tvor proti fitkům nemám nic, jenom jsem v nich v životě nebyl.

Už jako školák jsem trpěl při cvičení v tělocvičně, kdy jsme poslušně stáli ve frontě na žíněnku, kozu, bradla, kruhy. Pro většinu spolužáků bylo největším zážitkem, když jsem přišel na řadu já. Otrávilo je, když jsem z nářadí nespadl nebo udělal správně kotrmelec. Většinou jsem je ale nezklamal.

Povídání mi zalezlo někam jinam. Je únor 1985, jedu do Pelhřimova. Na startu jsem si vyslechl hodně poznámek. Že jsem pitomec, který se, jak je rok dlouhej, nikde neukáže, pak přijde, když hlásej třicítky (asi na Kvildě).

„Vy ste tu ale taky!“

„No jo, my ale musíme, protože si to počítáme do sledování. Stovka by nám chyběla.“

To už bylo v době, kdy jsem žádná hlášení Zajíčkovi neposílal, jenom jsem mu odhadem řekl číslo. Mých 5 stovek ročně stejně nikoho neuchvátilo. Mám poměrně perfektni evidenci svých pochodů, ale byl jsem línej je počítat. Když jsem je spočítal, po čase jsem na součet zapomněl. Zapsat? No jo, no.

Když musej, tak musej! Okolnosti zavinily, že už mezi ně nepatřím, nechci dělat chytrýho.

Byl jsem strašně zvědavej, co se mnou mrazivá stovka udělá. Vyslechl jsem různé story, že tohle je hovno mráz, že tenkrát v Březnici…

Zde je popis trasy:




Mám k ruce údaje, které měly štěstí, že se zachovaly. Snad díky době, kdy jsem měl první počítač a učil jsem se na něm psát.

Startoval jsem ve 21.15.

Na kontrole v Počátkách bylo -20°. Hned nám bylo jasný, že ráno bude aspoň -25. Nebylo. Zatáhlo se a „oteplilo“ na -15°. K ránu jsem byl nucen vykonat na poli velkou potřebu. Nic příjemného.

Trasa vedla celá po silnici. Sněhu po polích ani moc nebylo. V noci jsem hlavně běžel, jak jsem vypadal? Na 14.km jsem vpadl do hospody v Častrově a Saša Šolcová, která tam s někým seděla, mě poznala až když ze mne opadala námraza. Stejně jako kdysi sousedka na sídlišti. Saša měla prý ale podezření už, když jsem si objednával u výčepu kafe a rum. Další rumy jsem vypil v Počátkách a v Horní Cerekvi.

Další občerstvení: 52.km v Pelhřimově guláš a čaj, 79.km kontrola v Senožatech v Dětském domově, kde byl čaj a výborný perník. Na tuto pochoutku jsme později dostali poštou od pořadatelů recept. Kdoví kde je mu konec. Přes den bylo slunečno a ledový vítr. V cíli diplom a tak nám za těch 20 Kčs přece jenom něco dali. Už v 13.53 jsem odjížděl vlakem přes Tábor domů. Nočních 52 km jsem proklusal za 7:08 (z toho 50 minut jsem seděl u rumu), denních 48 za 7:25 (jen 15 minut přestávky). Pomalu se prostě v těch mrazech jít nedalo.

Doklusal jsem, doma zapsal, zapomněl, a dnes jsem našel. Myslím, že ještě jednou u Honzy Zajíčka jsem šel v pěkným mraze. Ráno bylo tak něco ke 20 stupňům, byl otevřený obchod. Dva lidi si koupili a před krámem požírali zmrzlinu. Franta Zdvořák a můj syn. Ten se vždycky chytal podivných individuí

Škoda toho, že jsem v občasném záchvatu pořádnosti zanechal záznam. Mohl jsem někde v teple u piva si povídat s jinými o třicetistupňových mrazech. Jako rybáři, když ukazují velikost ryby, kterou chytili.

Ale jsme jen lidi, lepší nebudeme, musíme s tím žít.

Honem musím tenhle canc zveřejnit, vypadá to, že přestane mrznout. Za týden se možná lidi budou divit, že mrzlo. Kdy? Nebo napadne sníh a budeme stavět huhulááá…



Facebook - Víškovy střípky z DP




středa 8. února 2012

Pro úsměv jel bych až na Smíchov

V batohu mám nákup. Mlíko, víno, potřebné věci.

Normálně jednu stanici chodím pěšky, pokud nejsem za cyklistu. Na sněhu nejezdím.

Bolí noha. Stáří prý může být hezké. Součást života, tak proč by nebylo, život je dar.

Život je krásný, ale ta noha, potvora by mohla dát pokoj.

Štrachám se do autobusu, chytám se tyče.

Hezká, mladá, jako obrázek.

„Posaďte se.“

Přidává úsměv, čím jsem si zasloužil takovou poctu?

„Děkuju vám moc, ale jedu jen jednu stanici. Než bych se posadil, nestačil bych se zvednout“

Je to tak, sundavat batoh, nandavat, stáří je i hezké, ale šikovnost, pokud kdy nějaká byla, uprchla.

Ještě jednou poděkuju, možná jenom pro úsměv. Dočkal jsem se ho. Mladá dáma si sedá zpět skoro nerada.

Vystupuju, je mi dobře. Přepadají mě myšlenky, dá-li se o mých nápadech tak mluvit.

Co když měla skautskou výchovu, potřebovala udělat dobrý skutek? Měl jsem si sednout a jet až na Smíchov, abych jí udělal radost!

Chtěl jsem ještě jeden úsměv?

Jak člověk věkem pomalu slevuje.

Ještě její obličej vidím. Půjdu spát. Hezké sny.

Houby, určitě se mi do snu nacpe bůhvíjaká příšera.



čtvrtek 2. února 2012

Hromnice

Na Hromnice musí skřivánek vrznout, i kdyby měl zmrznout!
Kdo to vymyslel? Ten ubohý pták těžko. To je moudrost lidská. Lidový mudrlant leží na vyhřáté peci, vedle v komoře je velký hrnec se sádlem a škvarkama, demižon kořalky. Co dělat? Vymýšlí lidová rčení a posílá skřivana do polí. Že se nestydí!

 
 
 
 
Facebook - Václav Víšek