pondělí 9. ledna 2012

Ruda Kotva odešel

Je to už hodně dávno, kdy jsme se s manželkou motali u Dobříše, abychom ještě přidali nějaký kilometr na svém kontě při talzvané turistické čtyřiadvacetihodinovce. Nepřehledná situace, chodilo se sam a tam, kolik kdo má za sebou věděl jen Pán Bůh, z toho tvořil výsledky Tomáš Čech.
Proti nám se zjevila postava. Urostlý ramenatý chlap. Z ramen vyčuhovala relativně malá hlavička, mírně nakloněná doprava, z našeho pohledu doleva. Na hlavě čepičku, divil bych se, kdyby na ní nebyl aspoň kousíček zeleného. Rychlé strojové tempo, pohled upřený někam k zářným zítřkům, mírně pootevřená ústa.




"Co je zas tohle...?"



Aby bylo jasno, nehodlám se posmívat komukoliv. Jestli si někdo myslí, že vypadá skvěle po probdělé noci, poté, co má v nohách dost přes 100 kilometrů, tak si dělá srandu, mýlí se, nebo je úplně vypatlanej. Ale každý, kdo se s Rudou setkal při pochodu, ví, že to byl vskutku svérázný člověk. Kdo ale z účastníků stovek byl úplně normální, ať zvedne ruku. Já se osobně nehlásím.

Pátrám v materiálech, které mám v dispozici, podle nich bych tipoval, že se Ruda Kotva objevil na pochodech někdy v roce 1974. Ve výsledcích pochodu na 100 mil se jeho jmého vyskytuje. Došel tehdy za 28,15 společně s Frantou Raušerem. Dlouhé přátelství, že?



Možná bych pátráním mohl údaje upřesnit, ale vlastně proč? Není to jedno? Schválně jsem do téhle FB stránky dal svoje jméno, aby bylo jasno, že jestli se v textech vyskytuje kravina, může za to Víšek. Na mně už si nikdo nic nevezme. Na mně se dá dříví štípat!



Zcela jistě jsme se potkávali, určitě pozdravili, tím naše komunikace ve většině okamžiků skončila. Společnost, ve které jsem se pohyboval já, byla trošku jiná než Rudova. Mě každá otevřená hospoda vcucla, moc jsem se nebránil, on, když byl blíž od putyky než kilometr, už mu vadil kouř, pivo smrdělo, alkohol měl na seznamu sprostých slov.



V roce 1975 se konal zájezd na stovku do Bielu, byl jsem jako náhradník, nakonec jsem jel, protože z výběru vypadl jakýsi doktor Kotva. Saša Šolcová mi to tenkrát oznamovala, nevěděl jsem, o koho jde, ukázala mi ho, znal jsem ho, pochopitelně podle vidění.



"To je blázen, který nechodí do hospody! Vaděj mu kuřáci."



Pro Sašu, byly partyzánky důležitější než sportovní obuv, rumu se nevyhýbala.



Ruda byl, podle mě, nesmělý, třebaže se mému názoru leckdo podiví, myslím, že se těžko seznamoval, zařazoval. Přátelství, která měl, byla určitě silná. Vedle již zmíněného Franty Raušera třeba Jarda Bláha, nebudu dál jmenovat, mohl bych na někoho zapomenout a dotknout se ho.



Judo je sport, kde se dá těžko něco ošidit, má svoje pravidla, podrazy se vymstí. Ruda, bývalý judista, se tak choval i na dálkových pochodech. Chodil proto, že chtěl chodit. Pamatuju noční pochod (v Turnově?), kdy se větší skupina dohadovala nad mapou, kudy dál. Většina byla pro alternativu kdy se i tak krátká noční padesátka zkrátila asi o 8 km. Ruda přispěl do diskuze:



"To ale nebude sto!"



"To je přece vůl."



Vypadlo z úst jedné účastnice.



Kéž by bylo v naší současné společnosti hodně takových volů, jako byl Ruda. Tím se nenavážím jenom do politiků, ti jsou jen naším obrazem. Společnost je nemocná, protože poctivý rovná se vůl. Jak to přesně dopadlo, už si nepamatuju, pochybuju, že by Ruda šel kratší cestou, já šel dál s Borůvkou, který se v civilu schovával pod pseudonymem Jirka Jandík. Dobrý parťák na noční pochod, nejen, že se snažil skutečně pochod ujít poctivě, navíc ještě nezavřel celou noc hubu. S ním se usnout nedalo, což se mohlo stát při pochodování s Rudou.



Jeho pravidelné strojové tempo bylo ničivé. Neposkočil, nepopoběhl, hlavičku na stranu, nepokroucený, připomínal dobře namazanou mašinu. Slovem namazanou nenarážím na alkohol, protože píšu o sedmdesátých letech, kdy bylo všechno jinak než později.



Vřesovská stovka, brzy po začátku jsme museli po silnici así 6 nebo 8 kiláků do kopce. Takový ten nekonečný kopec, kdy se zdá, že člověk už půjde do kopce furt. V té době jsem nemíval problémy s kopci, ale pravidelnost nebyla pro mě. Byl jsem spokojený, když jsem asi po hodinové chůzi uviděl světla vesnice nahoře v Krušných horách. Propocený jako dveře do chlíva. Vtom kolem mě profičel Ruda, který se snad ani nevšiml stoupání. Jel jako dráha. V tu chvíli bych mu nejradši podrazil nohy.



Trochu se mi zdálo, jakoby šel v křeči, ale byl schopný v pravidelném tempu jít snad navždycky. Myslím, že i proto měl později problémy s klouby. Já, když mně začaly odcházet kolena a kyčel, pochodů jsem klidně nechal, on v takových případech se snažil potíže překonat. Co je lepší? Zásadně nesoudím, každý jsme se narodili jiný.



Jen výjimečně jsem s ním šel sám. Jednou, na českolipské stovce jsme došli k hospodě, do které já musel a on nesměl. Jeden druhého jsme nepřemlouvali. Dal jsem pivo, spíš dvě, bylo vedro. Stovka končila údolím, zvaným Peklo. Doběhl jsem ho, předběhl, utekl mu. V cíli mi povídá, co mě popadlo, že jsem vypadal na umření a najednou běžím. Těžko vysvětlovat, že pivo je lék.



Ačkoliv se v té době na stovkách moc nechlastalo, přece jenom mě znali jako člověka, který raději pivo pije, než o něm vypráví. Ruda si pamatoval chvíli, kdy jsme šlapali z Prahy do Ústí, v Klecanech před hospodou jsem mu řekl, že tady mám nábližku. Koukal na mě chvilku nechápavě, když jsem vlezl do dveří, došlo mu, že jsem blb. Prý myslel, že ho doženu, ale viděl mě až za bůhvíkolik týdnů, nechodil už jsem tenkrát pravidelně.



Asi 10 let trvala moje pauza. Ne, že bych nechodil vůbec, ale jen nepravidelně, vybíral jsem si pochody, když hodně mrzlo nebo bylo velký vedro, nebo se mi zdálo, že jistý pochod je taková ptákovina, že na něm nemůžu chybět. Začal jsem na krátké trasy tahat děti. Mnoho známých skončilo. Vrhli se něco jiného, na chlast, oženili se, vdaly, přišli o klouby, rozum už neměli dávno. Staří kořeni mizeli.



A tady jsem potkal Rudu Kotvu. Neomládl, ale už to byl někdo jiný. Po dlouhých letech si nadělal spoustů dobrých známých, tak dobrých, že mu nezbylo nic jiného, než s nimi navštěvovat zařízení určené též k pití alkoholických nápojů. V poměrně pozdním věku překonal sám sebe a začal konzumovat. A nejen to, začal vyrábět likéry. Vědecký pracovník, prý hodně vysoké úrovně, byl schopný vyrobit čistý alkohol bez jakýchkoli škodlivých přísad. Aby ho vylepšil, vždycky pití zkazil nějakou příchutí. Kupoval tresti, které se mu zdály vhodné.



Vypilo se při pochodech jeho výrobků nepočítaně, můžu to napsat, protože teď už má všechno definitivně promlčené. Přiznám se, že ačkoliv k alkoholu jsem vždy míval kladný vztah, jeho pití mi nechutnalo.



Při noční kontrole, v hospodě na kopci Tábor nad Lomnicí nad Popelkou, jsem si objednal rum.



"Přece nebudeš pít takový svinstvo, já tady mám pití, který je zaručeně bez škodlivin."



"A máš něco dobrýho, nebo jako normálně?"



Už mi nikdy nenabídl, ale myslím, že se neurazil.



Byl v pití skutečný začátečník. Prostě to do sebe lil, aby se namazal a mohl se lépe bavit. Jeho nesmělost padla, s velkou radostí chodil na zábavy, pokud se po pochodech konaly. Tančil tak, jak se naučil v tanečních, do kterých chodil někdy před nástupem vlády lidu, tedy bolševiků. Partnerka mu ani moc nevadila, byla-li menší postavy, zdálo se, že jí nosí. Dlouhý, měl k postavě i dlouhé ruce, na své kreace potřeboval skoro celý parket, podobal se větrníku, ostatní museli jen přešlapovat v koutku. Prý tančit uměl.



V práci byl uznávaný odborník, vážený vědec. Říkal mi, že si na pochodu odpočine psychicky. Celý týden v bílém plášti, oslovují ho pane doktore, v pátek vezme krosnu, kterou nosil stále, třebaže už letěly lepší batohy. Vyleze někde z vlaku a místo pozdravu na něj řve Franta Zdvořák:



"Ahoj, ty...." Ne, toto se nedá psát, to se nesmí vysílat ani v noci, i ty tečky jsou sprosťárna." Dostal správnou náladu. Byl v jiném světě.



Když vezmu zpětně můj první dojem, když jsem Rudu vůbec zaregistroval, těžko jsem si mohl představit, že o něm jednou budu smolit vzpomínku, že mi bude smutno z jeho odchodu. Chodit můžu blbě, v neděli jsem upadl na Malé Straně na dlažbu při přecházení ulice. Fláknul jsem sebou, čuměli na mě nějací Čiňani, kteří čekali na tramvaj, na nohy mi nepomohli, divím se, že mě nefotili. Na kole se už taky trochu bojím, tak píšu.



Standa Mucha mi poslal fotky, na kterých Ruda je. Nebudu je popisovat, o Rudovi píšu, koho to zajímá, Rudu pozná. A ostatní? Mohl bych se splést, někdo by se mohl urazit, nechci být pro srandu.



Většina fotek je z oslavy Rudových šedesátin, které mu uspořádal v Chodově Standa - Alfi. Blbouni, ukradli někomu z baráku popisné číslo a pověsili mu ho ma krk. Šla se na jeho počest šedesátka.

Vidím na fotkách veselí, spoustu známých tváří, v chodovské restauraci Sparta určitě nebylo příliš ticho. Nezúčastnil jsem se, věděl jsem o oslavě, byl jsem i zván, ale bál jsem se. Měl jsem v té době značné problémy s alkoholem a takovým akcím jsem se vyhýbal záměrně. Sedět celý večer a pravděpodobně celou noc a neopít se, to bych tehdy neuměl.

Však se najdou pamětníci, když jsme na zábavě ve Šluknově vypili všechnu becherovku, co měli v baru. Pak mě prý hledali na náměstí, Ruda dokonce vylezl kvůli mně z pelechu a ve slipech mě pomáhal dotáhnout domů. Upozorňuju, že Šluknov byl zasněžený.

Protože mi taky léta nějaký syčák připisuje, umazávat se nedá, jsou stále častější odchody kamarádů, známých, vrstevníků, dobře si uvědomuju, že už někde čekají i na mě.

Z pochodů jsem zmizel, o Rudovi jsem už spíš jenom slýchával. O tom, že mu dávali umělé koleno, že s tím zase chodil pochody, můžeme se jen dohadovat, jestli to bylo rozumné. Pokud se týká rozumu, raději pomlčím. Taky vím, že trávil hodně času na invalidním vozíku, že mu odešel Vladimír, který měl za ženu sestru Rudovy manželky. Dobrý kumpán, kterému jsem před pár lety v hospodě ve Voznici říkal, že Ruda neuměl pít. Smál se, že to ještě nikdy neslyšel, ale že to je pravda. I když Ruda pivo pil, přestože tvrdil, že je hnusný. Zdůvodňoval si to, že v pivu jsou nějaké důležité soli.

Vždyť to známe, děláme něco nepatřičného a umíme si najít důvod.

Ruda byl chemik, napadlo mě, že znám poměrně dost chemiků, kteří se vyskytovali na dálkových pochodech, na stovkách. Nebudu psát seznam, měl jsem chemii v osmičce, pak rok na průmce. Oba moji chemikáři byli švihlí. První se mi dokonce připletl do rány, když jsem po spolužákovi házel vohryzek. Ten mi pak dával. A druhý byl hodný člověk, ale taky exot. Na co se vymluvíme, my ostatní? Co jsme z chemie propadali?

A tak, my, co si myslíme, že pít umíme, připijme na Rudu. Máme to štěstí, že jsme zatím živí. Otvírám pivo, kořalku se po nemoci bojím pít.

A představuju si chlapa, který má spoustu síly, který by v jídle mohl soutěžit s televizním Bohoušem. Pokud je nad nulou, navlékne krátké kalhoty nebo jenom trenky, téměř jistě zelené. Na pleš si nasadí kšiltovku, to by tak hrálo, aby nebyla trošku zelená. Aspoň kšilt. Do ruky vezme nákupní tašku, ne nějaké žebradlo, které se dalo strčit do kapsy, přehazovat z ruky do ruky, jak jsme to někteří nosili. Normální tašku, s podobnou důchodci dělají nálety na Kaufland. V tašce je aspoň jedna flaška zdravotního likéru. A na rukou, v zimě, v létě, rukavice. Vyráží, nasazuje rychlost sedm a mizí v dáli. Ani se neohlédne, ani nezamává.

Ahoj, Rudo, a drž nám tam fleka!






PS
 
Ještě něco. Pokud někdo očekával shrnutí Rudovy pochodnické kariéry, bude zklamán. Nejsem účetní, má dáti, dal, nic pro mě. Snad jenom, že 12.12.2012 by oslavil osmdesátku. Škoda. Chtěl jsem jenom vyjádřit svoje pocity, oživit vzpomínku na dobrého člověka, kterého jsem kdysi rád potkával.


Album dalších fotek:

zde

nebo
zde




Facebook - Víškovy střípky z DP


















Žádné komentáře: