úterý 24. ledna 2012

Bio Oko


Kolektiv! Škola mého dětství preferovala kolektiv. Pracovat, poslouchat, vždycky se najde někdo, který určí, co je správné.

Nechtělo se mi jít v řadě, ale nebudu si stěžovat. Žádné trauma se nekonalo, pár dvojek z chování, měl jsem práci, která nutila k individuálnímu přístupu, nikdo mě nikdy nenavrhl do důležité funkce nebo, probůh, organizace.

Nežil jsem nikdy na pustém ostrově, měl jsem spoustu kamarádů, přátel, jen jsem se vyhýbal stádu.

Můj dospělý syn, chce-li mě naštvat, začne mě kritizovat, že ani nemám velkou tašku na kolečkách. Brzo ráno vstát, vyzbrojit se letáky s akcemi, a mazat do příslušného zařízení, že jsem jenom atrapa seniora. No, žvaní.

Posmívat se lidem, kteří se chovají jinak než já, nehodlám. Intelektuálské žvásty na téma komerce přenechám jiným. Mám mezi přáteli takové, kteří studují s tužkou v ruce všechny dostupné letáky, moc je nechápu, ale zůstávají mými přáteli, ani mě nenapadne jim měnit chování. Svoboda jedince je pro mě svatá, pokud jedinec neubližuje jiným.

Pocházím z chudé rodiny, kde platilo rčení „míň a dobrý“, oproti dnes běžnému názoru „víc a levnější“. Jsem vychován k jednoduchosti. Na co nemáš, nekupuj! Co nemáš, nepotřebuješ! Vidím svou mámu, s jakou chutí večeřela samotný chléb a bílý kafe. Obojí muselo být kvalitní! K večeři jen chleba s máslem? Dodnes si pochutnám.

Jak mám ale ušetřit, když nekupuju levné zboží? Taková dilemata ani Hamlet neměl. Chodím do biografu, často. Kdy jsem začal? Dávno. Jenom jsem nějak zmeškal chvíli, kdy slušný člověk přesedne k brambůrkám a nohám na konferenčním stolku

Zatím, co ceny másla a potravin vůbec stouply za dvacet let asi třikrát(?), ceny vstupenek do kulturních zařízení kolikrát?

Rozhodl jsem se, že musím ušetřit. V Praze na Letné je Bio Oko, kde každý čtvrtek dopoledne v 10 hodin promítají filmy pro seniory za pouhých 60 Kč. Může sem kdokoliv, tedy i já, důchodce.

Poslední dobou se z mých návštěv stala zvyklost. Nepromítají voloviny, samozřejmě dle mého názoru, kasovní trháky kino obcházejí. 4 filmy do měsíce je tak akorát, abych vyčerpal repertoár. Víc filmů ke koukání se do kin málokdy dostane. Spíš je počet i nižší.

Ráno, aniž musím mít budíka na čtvrtou jako do Kauflandu, v klidu posnídám, v devět sednu na tramvaj, která mě vyklopí na Štrossmajeráku. Mám čas na zakoupení džbánečku vína (ne kelímku!), za které vysolím 40 korun, ovšem žádná sleva není zadarmo, jak pravil klasik.

Nedávno jsem shlédl americký film Rumový deník. Nechat si ujít film s takovým názvem? Film se mi připadal milý, kde karty jsou od začátku rozdány, člověk ví, komu má fandit, kdo je gauner. Prosté pravdy, které všichni známe, ale kterými se skoro nikdo neřídí. „Peníze nejsou všechno“ vyhrává nad „peníze jsou důležité až první řadě“. Pohádka? Proč ne.

Hlavní padouch je na první pohled sympaťák, správný chlap, ale my, co se vyznáme, už víme, že se vybarví. Film asi nevstoupí do dějin kinematografie, ale proč v zšeřelém sále si nepřipomenout, co je zlo a co dobro. Komu se líbí Johnny Depp, má bonus. Chlapi mě neberou.

Přesto si ještě po 10 dnech pamatuju citát, údajně z Oscara Wilda, možná budu nepřesný.

„Oni znají cenu všeho, hodnotu ničeho.“ Kdo? Dosadit si můžeme leckoho.

O týden později nastal svátek. West Side Story už do dějin vstoupila dávno. Teprve, když se objevila legenda na programech kin, jsem si uvědomil, že jsem ji nikdy nemohl v kině vidět. Děj, vypůjčený ze Shakespeara, známe. Až jsem se usmál, když jsem viděl Tonyho, jak leze na balkón po žebříku. Písně jsou až profláknuté, dokonce i náš Mistr nad mistry si je pozpěvoval.

Film je prý zdigitalizovaný, což pro odborníka mého rázu žádná velká informace není. Loni mu bylo padesát, chtěl bych vidět dnešní díla po 50 letech.

Dvě a půl hodiny v biografu jsem si užil. Teprve tady jsem si uvědomil, že Leonard Bernstein nebyl skladatel obyčejné pop – music. Coby vlažný příznivec baletu jsem, nevěřícně čuměl.

Už předehra je ve filmu neobvyklá, mě doslova přilepila do křesla, kde tradičně sedávám. Uvědomil jsem si, že právě zhlédnu něco neobvyklého, přestože jsem dobře věděl, o co půjde.

Věčné téma lásky a nenávisti, primitivního rasismu jakékoliv barvy, aktuální dnes, stejně jako včera.

Film už je dávno všemi teoretiky rozebrán, zaškatulkován. Být člověkem, který se zabývá muzikálem, jichž se v posledních letech vyrojilo nepřehledné množství, možná bych byl nervózní ze skutečnosti, že jsem zařazován do stejné kategorie jako je West Side Story. Třeba bych se poohlédl po jiné práci.

Za takový zážitek klidně zaplatím i víc než 60 korun.

Vychloubačný pamflet o své kulturnosti končím po představení návštěvou blízkého řeznictví, kde prodávají skvělou šunku od kosti za dvacet korun deset deka, k tomu prima rohlíky.










































Žádné komentáře: