Porovnávat dnešek a včerejšek, co bylo a co je. Jde to vůbec? Je normální člověk něčeho takového schopen? Rodiče vzpomínali na první republiku. Oba pocházeli z chudého pytle, museli se ohánět, ale byli mladí. Ještě jsem měl štěstí zažít lidi, kteří zasněně vzpomínali na Rakousko, kolik krejcarů stál rohlík.
"Ano, měli jsme krejcarů málo, ale ten rohlík, to byl rohlík!"
Tenkrát byli mladí. Jejich táta tvrdil, že dříve bylo líp. Slyším všude kolem sebe nářky vrstevníků, jak dobře se žilo za komunistů. Lidi se údajně mají stále hůř, jestli to na světě běželo vždycky, kde se vzalo všechno, co nás dnes obklopuje?
Ano, máme vztek, že jsme zestárli. V den výročí vzniku Československa jsem vypnul rádio, nemohl jsem poslouchat mírně senilní telefonáty posluchačů, jak bylo v Československu dobře, jak je špatné, že jsme se se Slováky rozešli. Takový je běh života, staré zaniká, objevuje se nové.
Současný stav naší společnosti bývá označován jako bezvýchodný. Na politické scéně se neustále bojuje, kdekdo zná recept, jak z toho všeho ven. Když se náhodou dostane tam, kde by měl ukázat, jak dál, objeví skutečnost, že u koryta není špatně.
Vracím se o 42 let zpátky. Doba byla bezvýchodná. Zvláště ti, co se dnes nejvíc rozčilují, by si měli vzpomenout. Vypadne z nás maximálně vzpomínka na frontu na banány nebo hajzlpapír. Všimli jsme si, že býváme mladým pro smích? Pro srandu králíkům. Jsme pro ně generace bezbanánová.
Začal jsem psát o něčem jiném, ale připomněl jsem si tehdejší dobu. Po uvolňování v šedesátých letech přišla facka, kterou nešlo vrátit. Potupa. Těžko porovnávat různé životní situace. Myslím, že bylo hůř než dnes. Raději budu mlčet, aby si na mě pamětníci lepších časů někde nepočíhali a neušlapali mě.
Každý jsme prožil život jinak. Někomu utekla manželka, někdo zase přebral manželku kamarádovi. Na některou se vykašlal milovaný, někdo je pořád nemocný, druhý je furt bez peněz. Napadá mě spousta dalších případů. To všechno v sobě léta tutláme a pak prásk! Tenkrát bylo líp. Jistě, byli jsme mladí.
Dobře, že existují fotografie, však i největší mrzout má někde ve škatuli památku na mládí. Fotky nelžou, fotky si pamatují. Oproti lidem, kteří si všechno pamatují přesně. Nevzpomenou si na včerejší oběd, vymlouvají se na sklerózu. Prý z dětství si pamatují všechno. Přesně. To říkají oni, kdo jim dokáže opak? Sejde se pár dědků a bab, začnou vzpomínat. Všichni si všechno pamatují přesně. Ale každý jinak.
Dlouhá léta jsem toužil fotografovat, peněz na slušný foťák se nedostávalo. Jenom jsem v srpnu 1968 záviděl majitelům fotografických přístrojů. Můžou fotit, můžou zvěčnit tehdejší dobu navždy. Na jaře 1969, kdy už bylo každému myslícímu člověku jasné, že Sovětský svaz je sice přítel a osvoboditel, ale ve druhé světové válce naše území dobyl a nehodlal se ho zříci pro jakýsi socialismus s lidskou tváří, jsem si koupil východoněmeckou Praktiku, což byl foťák přinejmenším slušný. Za dva tisíce korun, základní plat jsem tehdy měl 17 stovek měsíčně.
Mám foťák, bude ze mě umělec. Když nevím, poučím se v příručce. Koupil jsem si příručku začínajícího fotoamatéra. Ještě ji mám schovanou.
Dobrý film se sháněl stejně těžce jako dámské vložky. Někdy jich byl plný krám, někdy o ně nebylo možno zakopnout. Výhody plánovitého hospodářství.
Bylo třeba, aby do mě vstoupil génius. Fotil jsem. Kvetoucí stromy, rodiče, malou neteř, a hlavně Prahu. Ulice Starého Města a Malé Strany byly omšelé, plné lešení, protože o domy, které jsme po roce 1948 sebrali bohatým domácím, se nikdo nestaral. Tam, kde dnes svítí drahé hospůdky, byla špinavá skladiště, někdy ani to ne. Jen stažené rolety. Stát nebyl zdaleka tak bohatý, jak pamětníci někdy vykládají. Nechám toho.
Chtěl jsem si fotky vyrábět úplně sám. Neměl jsem vybavení, které vlastnil můj starší brácha. Občas mě pustil do malé sídlištní koupelny. Jenom příprava potřebného trvala hodinu, koupela téměř nevětraná, bráchova rodina měla svoje potřeby.
Moje výtvory nestály za nic. Dnes vím, že je třeba se s fotkami pomazlit, ne jen fofrovat, aby už bylo hotovo. Uspěchaní snad vymysleli dnešní digitální foťáky, které dostane do rukou úplné střevo, nacvaká kdeco, vysype všechno do počítače, přebere nebo nepřebere. Vždyť to znám z vlastní zkušenosti.
Mnou vyvolané negativy byly šedivé, fotky z nich jsem raději nikomu neukazoval. Dal jsem na radu, pokud prý nemám pořádnou komoru, mám si nechat vyvolat film u odborníků. Jestli potom zmatlám přenesení fotek na papír, zůstane aspoň negativ. Jednou, až budu mít čas...
Byl jsem poměrně mladý, musel jsem mít čas i na jiné důležité záležitosti. V šuplatech se mi hromadily vyvolané negativy, fotky nikoliv. Ovšem, zárodek pořádkumilovného ve mně, snad díky rodičům, byl. Negativy jsem stříhal, ukládal do pořadačů, označil datem a místem vzniku. Tam čekaly na chvíli, kdy se z nich stanou fotografie.
Mimochodem, když jsem poznal svou budoucí manželku, stěžovala si, že pořád fotím, a fotky nikde. Měla pravdu. Teprve narození dětí mě donutilo, ne snad k zakoupení vybavení, na to nezbývalo, začal jsem navštěvovat provozovny tehdejšího družstva Fotografia, odkud jsem přinášel malé fotky, za korunu deset jedna. Malé děti se fotit musí, protože to příbuzní chtějí, protože děti jsou roztomilé.
Neměl jsem čas, fotil jsem, dokonce už jsem negativy jen tak házel do skříně, fotky lepil do skicáků, jeden stál 5,50 a že se do nich vešlo snímečků rukou popsaných. Reprezentativní fotoalba naše děti neměly. Můj táta také kdysi založil svým dětem alba. Starší brácha ho měl ještě jakž takž, já měl polepené první tři listy, další fotky byly v albu naházené, čekaly na definitivní úpravu. Likvidoval jsem v pozdějších letech pozůstalost po tátovi, usmál jsem se nad započatým dílem. Už jsem věděl, že mnoho životních plánů vezme za své. Kdyby šlo jen o fotky.
Začaly nás oblažovat automaty, barvy. Snímky z laciných automatů, na drahé jsem neměl, byly sice barevné, ale jaksi ploché, neosobní, nelíbí se mi, když se na mě odněkud vysypou.
Svět se zdigitalizoval. Praktiku jsem předal dceři, pořídil si digitální foťáček. Letos jsem se, díky spolužákovi, dozvěděl, že existuje možnost, jak převést prastaré negativy do digitálního tvaru. Prý má v důchodu zábavu, diví se, co všechno před léty vyfotil, na co už zapomněl.
Pořídil jsem si stroječek, připnul k počítači, vyndal z almary pořadače s negativy. Většinu fotek z let 1969 - 1975 jsem viděl poprvé v životě. Neodpustil jsem si vtípek a poslal své bývalé manželce pár fotek. Aby viděla.
Album fotek z Prahy 1969 jsem pro zajímavost zveřejnil na Facebooku, překvapilo mě, že o něj byl zájem. Snad jejich atmosféra je jiná, dobu před 40 lety dnešní padesátníci pamatují jen jako děti.
Začal jsem článek o porovnávání dnešku s minulem. Obcházím a objíždím místa, odkud seženu historické pohlednice, fotografie, snažím se najít místo, na kterém stál tehdejší fotograf a zvěčňoval místa pro budoucí pokolení.
Cestuju vlakem, tramvají, pěšky, na kole. V knihovně se mi začaly hromadit publikace se starými pohlednicemi, děti mě jimi obdarovávají, protože co by mohl jinak starej dědek potřebovat...
V létě mě dostali do rukou doktoři, cestování jsem musel přinejmenším odložit. Vzal jsem svoje první výtvory z roku 1969. Chodím Prahou, vracím se na místo činu, sedne-li na mě únava, jedu domů. Cítím, že jsem se snad chtěl kdysi stát umělcem. Musím se smát. Vznikly dokumenty doby, v některých případech i zajímavé. Černobílá fotka zajímavá je. Když se najde machr. Já se umělcem nestal. Jízliví kamarádi by podotkli, že jsem se uměl krásně vožrat.
V životě jsem se hodně toulal, v rámci možností, hlavně v bývalém Československu. Pod svícnem je co? V Praze jsem znal, kde je jaké divadlo, biograf, nádraží. Projít se jen tak v uličkách staré Prahy, mě nenapadlo moc často. Někdy s s dětmi. Snad jsem čekal na dobu, kdy zestárnu, kdy už se nebude dostávat sil na rancování bůhvíkde. Doba se dostavila.
Historická Praha za posledních dvacet let změnila svou tvář. Uličky jsou z velké části opravené, lešení zmizela. Tehdejší skladiště zvedla rolety, na všech možných i nemožných místech se vylouply restaurace, vinárny. O tom jsme dříve často snili, jen jsme si neuvědomovali, že opravy všeho zanedbaného nebudou zadarmo.
A tak všechny ty krásné restauračky nejsou pro nás, myslím svou sociální vrstvu. Stará Praha se naplnila turisty z ciziny, rozčilují mě, že je jich všude tolik, přivážejí však peníze.
Ze starých fotek na mě dýchá skoro zapomenutá atmosféra. Jen občas si vzpomenu, že v té a v té hospodě měli slušné pivo za stejnou cenu jako kdesi v malém městečku. Že U prince, U Vejvodů, U Glaubiců, všude možně, jsem si mohl sednout, neptat se, kolik stojí pivo, protože jsem to věděl. Těch pár cizinců táhlo ke Flekům, kde stálo flekovské pivo 4,10, platilo se pinglovi hned, kdo nedal celýho bůra, dalšího piva se jen těžko dočkal. Vezmu-li tehdejší příjmy, nebylo pět korun tak málo.
V roce 1969 jsem fotil hlavně v červnu, v září, podle dnešních měřítek v plné turistické sezóně. zřejmě v sobutu či v neděli, musel jsem občas i pracovat, přestože jsem se prací nepolámal. Vzpomínám, že v sobotu odpoledne po Malé Straně chodili jen žízniví na pivo, ulice prázdné, obchody zavřené, v sobotu už se moc nesehnalo, kdo si ještě pamatuje, že se v pátek utíkalo v poledne z práce, aby se stihl nákup na víkend?
Davy se dnes valí ze Malostranského náměstí na Hrad nebo přes Karlův most na náměstí Staroměstské. A my, domácí, nad vším humbukem kroutíme hlavou. Někdy zapomínáme, že i my dnes smíme jezdit všude po světě, taky se valíme v davu po Benátkách, po Paříži, po Granadě nebo aspoň po Vídni, jezdíme lanovkami na kopce, které jsou, podle mě, stvořeny, aby na ně člověk lezl. Mačkáme se na plážích místo, abychom si lehli do stínu u Berounky nebo jiné řeky doma.
Že se svět zbláznil? No, zbláznili jsme se. Podívejme se na sebe, než začneme nadávat na Němce, Rusáky, Japonce, že všude překážejí, že kupujou u stánků předražené kraviny. Koukněme se do škatulí se suvenýry, které jsme si přivezli jako upomínku na naši dovolenou. Za pár let se divíme, kdo to do tý krabice nacpal, přece nemůžu bejt takovej vůl, abych kupoval takový hovadiny. Nejlepší je koupit láhev alkoholického nápoje. Ten těžko přežije delší dobu. Co však, chudáci abstinenti?
Blogové články nemají být příliš dlouhé, což zásadně nedodržuju. Chtěl jsem napsat hlavně o setkání s Prahou po 42 letech, nějak jsem se příliš rozkecal. Vzpomněl jsem si na dobu, která se jevila jako naprosto bezvýchodná.
Tak to tady utnu, budu pokračovat příště, už jsem začal. Příště budu jenom fografovat.
