sobota 26. února 2011

Bruslení v Háfnu

Pod Vyšehradem se bruslí. Teda v Háfnu.



Facebook - Václav Víšek

Nálepky z krabiček od zápalek

Kolik mi bylo, když jsem je sbíral? Hodně dětí je shánělo. Patřil jsem do party kluků, která sbírala celé krabičky od sirek, sice kvůli nálepkám, ale celé. I s šuplíčkem. Měl jsem je uložené v záhadné poličce pod deskou kuchyňského stolu. Maminka mi tohle místo určila, protože tu, podle ní špínu, nechtěla mít na očích.

A to ještě nevěděla, odkud je hlavně nosím. V Podolí bývala cementárna, která byla za mého dětství už mimo provoz, díval jsem se, jak odstřelovali komín. Vytěžená skála byla skvělým místem, kam město Praha vyváželo odpadky. Popelářské vozy sem vozily všechnu špínu, kterou jsme v bytech nechtěli. Tenkrát se vesměs topilo v kamnech. Vlastně odtud název popelnice. Maminka říkala baksna (baxna?).

"Vynes ten popel do baksny!"

Popel se vynášel horký, z popelnic se kouřilo, pamatuju se na dobu, kdy byly zavedeny popelnice plastové. Takový kbelík žhavého popela udělal svoje. Vyšel zákaz sypání horkého popela do popelnice. Vyčistila se kamna a popel musel v bytě smrdět, než vychladl.

Pomalu odjíždím z tématu. Popeláři zasypávali prostor bývalé cementárny, my na kopec chodili a v odpadcích se brodili. Hledali jsme krabičky od sirek. Snažili jsme se je trochu očistit, raději jsem je ukládal na místo v době, kdy se maminka nekoukala. Jak skončily? Jako všechny dětské sbírky. Tohle ovšem byla obvzlášť špinavá sbírka.

Celou díru po cementárně nezasypali, víc jak 40 let tu je plavecký stadión, na kopci stojí budova televize. Prý na Kavčích horách. V dětství jsem ten název neznal.

Taky obaly od žiletek jsme sbírali. To byla hodně pěkná sbírka, na to jsme si dělali z použitých sešitů alba s prořezávanými otvory. Byly krásné. Chodili jsme v Podolí od bytu k bytu.

"Dobrý den, nemáte, prosím, nějaké obaly od žiletek? My je sbíráme."

Pokud jsme dostali, bylo dobré, když byl jejich počet dělitelný počtem prosebníků. Jinak jsme se pohádali. Poprali? Asi taky.

Procházel jsem svoje upomínky z dálkových pochodů, v obálce jsem našel několik fungl nových nálepek na zápalky. Už nevím, kde jsem je dostal, snad v Sušici...

Pokud by se našel někdo, kdo by o ně stál, kdo si snad svou sbírku zachoval, rád je oželím.

Začínám si připadat jako hodně užvaněný penzista. Najdu pár barevných papírků a napíšu k tomu spoustu nesmyslů.


Facebook - Václav Víšek






pátek 25. února 2011

Konec na Skřítku

Dálkové pochody nebyly celý můj život, tak jednostranný jsem nebyl, ale znamenaly pro mě moc.

Možná někdy příliš nostalgicky vzpomínám na minulé, pak to VONI zkazili, už to není vono. Svět se mění, my stárneme a taky se měníme. Pokud se dálkové pochody dostaly někam jinam, nezkazili to žádní VONI, i já mezi ně patřil.

V letech 1971 - 1975 jsem jinou zábavu o víkendech neznal. Potkali jsme se zde s budoucí manželkou, mám jenom hezké vzpomínky. Špatné vzal čas.

Pomalu, spíš rychle za sebou přicházely na svět naše děti. Bylo konec vandrování se spacákem, od sokolovny k sokolovně. Manželka měla pochopitelné přestávky, snažili jsme se nějak střídat, protože jsme neměli možnost někoho žádat o hlídání dětí. A i kdyby, mám názor, že dětem se mají věnovat rodiče, nějaké ukládání u prarodičů, příbuzných by se mělo dít jen v mimořádných situacích.

Když už jsem se vydal na stovku, koukal jsem ji ujít co nejrychleji, honem na vlak a domů, za rodinou. Společnost, kterou jsem měl tolik rád, jsem opouštěl bleskově. Začal jsem z party vypadávat.

Méně pohybu, nemohl jsem se časem dostat do kalhot, začal jsem běhat. Jelikož mám v mozku zjevnou poruchu, běhání jsem spojil s dálkami, na několik let jsem se stal částečně i dálkovým běžcem. Na to, že jsem sportovní antitalent, nebyly moje výsledky nejhorší. Byl jsem na to pyšný, začal jsem být sám se sebou spokojený.

Dětí dorůstaly. čeho se můžou dočkat v takové rodině. Výlety do lesa, dovolené na horách, sem tam nějaký dětský pochod. Opět něco jiného, bavilo mě společně s dětmi poznávat věci, kolem kterých jsem dříve jenom profuněl.

V pátek jsem se ptal dětí, co budeme dělat v sobotu. No, přece půjdeme na výlet. Může se někdo divit, že za pár let už měly svoje spacáky, a jelikož jsem jako zaměstnanec drážní organizace měl vlak za pakatel, začaly si i ony zvykat na víkendové noclehy v tělocvičnách, školních třídách. Museli jsme je krotit, stále by chtěly chodit trasy, na které fyzicky ještě neměly. Stejně k tomu za čas došlo.

Děti rostou rychleji, než si jsme ochotní přiznat. Našly si kamarády, našly si svoje zájmy, chuť pohybovat se v přírodě po vlastních, v nich zůstal. To, že se nám rozpadlo manželství, je smutné, ale čistě soukromé záležitosti tu nebudu rozebírat. Kde se vzal, tu se vzal čas. Jako soukromník jsem ho sice neměl tolik jako před rokem 1990, ale něco zbylo.

Vrátil jsem se na stovky, které už byly jiné. Jistě, po dvaceti letech se změní všechno.

Byli tu starší, které jsem pamatoval, byli tu noví. Mnoho z těch starších přešlo ke kratším trasám, podepsal se věk, ale hlavně úplně jiné myšlení. Důležitým se stalo, jestli mám pochod někde potvrzený. Pořadatelé často už ani nevymýšleli nové trasy. Jestli nám v letech sedmdesátých byla vyčítána skutečnost, že potlačujeme poznávací činnost, stávalo se to nyní pravdou.

Sledování stovkařů, které jsem ze začátku považoval za hru, se stalo náboženstvím. Do klubu Dálkoplaz, který založil Pepík Bursík hlavně kvůli Honzovi Zajíčkovi, už jsem se nepřihlásil. Dobrý nápad zkrachoval hlavně proto, že členové čekali, že Pepík něco vymyslí, pokud možno zadarmo. Jen málo lidí mu pomáhalo.

Pryč byla doba, kdy jsme přespali po pochodu ze soboty na neděli, a něco podnikali. Výlet, válení v trávě, hospůdka. Nikdy jsem nebyl abstinentem, při stovkách jsem běžně pil pivo. V první polovině devadesátých let jsem se pomalu sesunul mezi ty, kteří se často při pochodech opijí. Vždycky se našel nějaký kumpán. Něco ve mně zazvonilo. "Neblbni:" Nechtěl jsem se stát přiopilou figurkou.

Mnohdy jsem slyšel, abych poseděl, pak se svezem vlakem. Oni nám to stejně potvrdí. V roce 1993 jsem dojel z Řeže vlakem do cíle Sparťanského maratónu. Dostal jsem diplom na stovku. Ohradil jsem se, pořadatel mi vynadal, že si vymejšlím, pak mi to přepsal na 75. Ještě dnes vidím nechápavý výraz jednoho borce, nebudu ho jmenovat. Jeho oči říkaly, že jsem vůl.

Pochody se přesouvaly hodně na silnici, starty byly v pátek navečer, velká část trasy se šla v noci, pokud se neproseděla v knajpě. Na krku padesát let, v hlavě sny, co ještě bych chtěl vidět. Začal jsem chodit sólo, do míst, která jsem málo znal, bez plánovaných kilometrů, bez diplomu.

Občas jsem na pochod zašel, čím dál méně.

Rád jsem jezdíval s dětmi do Jeseníků. Celou hřebenovku jsem měl prochozenou, ale z Ramzové na Skřítek jsem v jednom zátahu nikdy nešel. Kdysi existovala Jesenická stovka, na kterou jsem se nikdy nedostal. V srpnu 1996 uspořádali v Zábřehu stovku Po stopách Jesenické stovky. Včetně oné hřebenovky. Našel jsem svoje poznámky, které ovšem nemůžu zveřejnit. Je v nich dost soukromého, gramaticky odbyté, zbytečně sprosté výrazy.

Start byl v Zábřehu, zavazadla nepřeváželi, všechno jsem měl na zádech. Po silnicích vedla trasa do Hanušovic, dále až do Ramzové.

V Hanušovicích u proslulého pivovaru byla kontrola s nevychlazeným pivem, značná část pochodníků odešla na nádraží, kde odpočinuli, pospali, vyčkali prvního ranního vlaku a odjeli do Ramzové. Pouhých 17 kilometrů. Ta cesta pozvolným stoupáním do Ramzovského sedla je potmě spíš nudná, ale...

Vylezl jsem na Šerák, kde byla mlha. Kdo má rád hory, ví, že jsou krásné i v takové situaci. Cestou z Pradědu se mlha zvedla, začalo pršet. Spíš lejt. Vítr, deštník byl k ničemu. Těšil jsem se na hospodu Na Skřítku. Byla zavřená. Čekající paní mi sdělila, že za chvíli jede autobus do Šumperka. Se mnou jeli ještě dva pochodníci.

"Neboj se, voni nám to uznaj."

Voni mi to uznaj! Panebože, kam jsem se to dostal? Vždyť sem nepatřím. Ze Šumperka jsem odjel vlakem do Prahy. Promočený, bez diplomu. Hřebenovku vcelku jsem ušel, ostatní mě přestalo zajímat.



Už nikdy jsem se na žádnou stovku nepřihlásil. Tohle nemá být zpověď, jak já jsem poctivý a dobrý, jak ONI podvádějí. Je to jen zjištění, že do téhle společnosti už nepatřím. S mnoha lidmi jsem schopný se bavit, raději o něčem jiném, nechci tvrdit, že jsou pitomci. Prostě mají jiný názor, dělají něco, co mě nebaví. Tak jako každému chutná něco jiného, baví nás různé filmy, různá krajina.
Kdoví jak dlouho bych ještě mohl stovky chodit, i ta moje putování, často se spacákem a spaním pod širákem, mě začala unavovat. Klouby oznamovaly, že jsem ve svém, skoro třicet let trvajícím chodeckém a běžeckém životě, něco přehnal. Koupil jsem si kolo, potkal jsem jinou společnost, jezdil jsem i v cizině. Stovku už dnes neujedu ani na kole.

Podle stránek na Facebooku jsem pochopil, že dálkoplazi žijí, a že se pořádají pěkné prasárny. Fakt závidím. A fandím. Jiná doba, jiný lidi. Lepší vybavení. Začal jsem svoje vzpomínky dávat dohromady, napadlo mě, že by na ně mohlo být nahlíženo jako na kecy starého dědka, který tvrdí, že dříve bylo líp.

Nic takového neplánuju. Teď procházím svoje trofeje, už mám v hlavě další psaní. A let, strávených v jakémkoliv počasí, v terénu, na horách, nelituju. Tak jako nelituju ničeho, co se mi životě podařilo i nepodařilo, všechno je můj život. Žádná oprava se konat nebude.

Na závěr připojuju fotku Skřítka. Pořídil jsem ji 9 let předtím, než jsem tu zabalil svůj poslední stovkařský pokus. Jsou na ní i moje děti. Jenom dvě? Kdepak, třetí se mi za sošku schovala, vyčuhuje jí kousek ruky.


Facebook - Víškovy střípky z DP












































středa 23. února 2011

Ve sklepě ležela myš

Malá, polní. Nožky nahoře. Proč zrovna tady? Čas se naplnil? Byla jí na poli zima? Uštval jí hladový kocour? Užívala si příliš života? Měla vysoký tlak?
V obličeji vypadala spokojeně. Líp než já.
Napadlo mě, v rámci dobrých vztahů, ji dát sousedům na rohožku.
Vole, bude ti 68!
Vysoký tlak... V Albertu za kasou koukám do účtenky, přemejšlim, proč jsem co koupil.
Krásné černé oči, řek bych cikánské, jestli se to smí. V ruce destičku a tužtičku jako ti, co se ptají na ulici, jestli se mi líbí ten který šáša ve vládě hodně, skoro hodně, prostředně, skoro málo, vůbec.
"Dobrý den, pane, staráte se o svůj tlak?"
"Vůbec ne, mám úplně jiný starosti."
Pěkná podívaná. Na ni.
"Ne?!? Za tuto vaši odpověď vám naše společnost MMMM (něco od medicíny v názvu bylo) děkuje, bude vám posílat telefonicky rady, a nakonec dostanete malý páreček. Vaše jméno?"
"Nic nechci."
"Ano, na to máte právo. Děkuji, a přeji hezký den."
Voni už nabízej uzeniny. Asi prošlý. Když budu mít chuť na párek, koupím si ho.
Neříkala ale vona dáreček? Blbě slyšim. To dělá kapuca. Už by mrazy mohly jít do hajzlu.
V zimě má být zima. Ale ne, aby v půli ledna roztál sníh, půvabné prodavačky sněženek žehlí blůzičky, aby lahodily oku, až budou ve vinárně říkat:
"Koupí pán dámě kytičku? Pouhých osmdesát korun. Nechcete dvacet korun zpátky? Bůh vám žehnej."
Pár dnů, blůzičky jdou do šuplat, ulice znovu ovládne zimní textil. A tohle během února dvakrát. Čuchněte si, jak voní jaro, pak alou ke kamnům.
Nevěřím na Golfský proud, nevěřím na globální oteplování, kašlu na Al Gora i Václava Klause, posmívám se horoskopům, všem předpovědím z hvězd, z karet, z kávové sedliny.
Věřím na pohádky. Jediná důvěryhodnost v dnešní době.
Na vysoké hoře sedí kolem ohně dvanáct chasníků. Dvanáct měsíčků. Vládnoucí měsíc drží v rukou kyj. Po měsíci se unaví, předá zbraň dalšímu podle toho, kdo je v kalendáři za ním. Jasná záležitost, kterou, kromě dětí, pochopím i já. Jedině, když zlá macecha a ještě horší Holena, pošlou Marušku v lednu na jahody, Leden půjčí kyj Červnovi, Maruška natrhá jahod, a vzápětí se vrátí zažitý pořádek.
Mám podezření, že letos probíhá na hoře mejdan. Slíbili jim třináctý plat? Tam se chlastá, kyj třímá dědula nejmíň namazaný. Pijou a netuší, jaký dělají bordel v teplotních rekordech.
Dávám si helmu na kapucu, nabalený sedám na kolo. Je zima, ale minulý týden jsem veřejně prohlásil, že je jaro. Nesmím vypadat jako žvanil.
Pokud někomu moje psaní připadá zmatené, nechť si pustí večerní zprávy, ještě rád přileze zpátky.

pondělí 21. února 2011

Pražské drobnosti

Odchod zimy a příchod jara vypadá letos jako přetahování. A já se vydávám sem a zase tam, všechny srovnávací fotky jsou z různých míst, ale snad i drobnosti jsou zajímavé.



Stalinův pomník
Srovnání, které je z jiného soudku. Sedm let existence a přesto se stavba zapsala do dějin. V roce, kdy jsme v Praze postavili podobnou stavbu, jakým jsme zvyklí se smát třeba v severní Koreji, v Moskvě už určitě smolili soudruzi projev, kterým další rok ohromil svět Nikita Chruščov, že Stalin byl spíš darebák než hrdina. U nás se postavilo tohle. Chodíval jsem kolem něj na Spartu, dokonce i v době, kdy ho poměrně složitě odstraňovali.
Vypadá to, že fotka je ze slavnostního odhalení. Nemusím si pamatovat všechno, ale ve 12 letech jsem se dívat nebyl. U nás, v Podolí bylo zajímavějších věcí... Táta mě tam určitě nevzal. Sice deset let předtím pomáhal stavět barikády, a vítal Rudou armádu, ale v roce 1955 rudnul vzteky, když slyšel výraz Sovětský svaz.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha dodatky I. (Paseka 2003)



Ulice U milosrdných
Historických fotek ze čtvrti Na Františku, okolo Anežského kláštera mám k dispozici kopec. Tolik se zde léty změnilo, v hodně případech k lepšímu. Projížděl jsem tudy na kole a moc nedoufal, že bych se mohl na nějakém místě chytit. Když není záchytný bod, těžko srovnávat. Ale přece... Předkládám tenhle záběr. Vzadu, kde je nároží s Kozí ulicí už jsem se nechytal.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha dodatky I. (Paseka 2003)



Nábřeží Na Františku
Jen jsem projížděl, díval se do publikace jen pro zajímavost, jak to tu kdysi vypadalo, vykoukla na mě kupole ministerstva obchodu. Podle budov, na nichž autoři považovali za nutné vytvořit nějakou ozdobu, sochu, se člověk dobře zorientuje. A tak porovnání, které jsem vůbec nečekal.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha dodatky I. (Paseka 2003)



Malá klášterní ulička (bývalá)
Před 99 lety tu prodával uhlí jmenovec budoucího československého prezidenta, dnes je tu mateřská škola. Vnucuje se výraz Husákovy děti, ale ne, to je blbej vtip.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha dodatky I. (Paseka 2003)



Ulice U milosrdných
a nároží s ulicí U obecního dvora. Zase kousek, který zůstal.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha dodatky I. (Paseka 2003)



Nároží ulic Havelská a Melantrichova
Dnes jsou v módě farmářské trhy. Je mi líto, že nezbylo než přidat přídavné jméno. Podle mě jsou to trhy, takové, jaké by měly být. Dnešní doba nám z trhů udělala podivné prodejny, plné kravin. Havelský trh přežil dobu vlády komunistů, chodilo se sem pro ovoce a zeleninu od skutečných zahradníků. Dobře vím, že chtěl jsem-li dobrou kedlubnu, okurku, růži, musel jsem si ráno přivstat a jít sem cestou do práce, odpoledne tu bylo už prdlajs. Chodí někdo na Havelák pro ovoce, zeleninu, která není dovážena bůhví z které části světa? Zastřešení tržiště vypadá dobře, ale...
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha dodatky I. (Paseka 2003)



Modřany
Chodím po břehu Vltavy a vidím, že odtud pojedu s nepořízenou. Věže kostela mi vůbec neštymujou s podjezdem pod dráhou. Na fotce současné není podjezd v záběru. Zbytky starého jsou ovšem znatelné pod kopcem, který je dnes beznadějně zarostlý stromy. Když už jsem tu... Ani jsem fotky doma nevyjížděl, jak se vždycky těším, až po dvou dnech a mám radost, ono srovnání je velmi pravděpodobné.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku - 5.díl (Libri 2002)



Roh ulic Malá Štupartská a Masná
V neděli jsem sem zajel na kole a málem jsem bulel. V budově vpravo se vyskytovala zeměměřická průmyslovka. 4 roy jsem do ní docházel. Vlevo je budova průmyslové školy strojnické, tam jsme chodili na obědy, později jsem už na ně nechodil, za peníze, obdržené od rodičů, jsem si kupoval cigarety. Budova s kulatou střechou tu před 50 lety nestála, byly tu veřejné záchodky, kde jsme se s cigárem skrývali před pedagogy, za nimi dětské hřiště, které je zde dodnes. Tam bylo nebezpečné kouřit, profesoři, většinou propadlí nikotinu, cigaretu na dětském hřišti netolerovali.
Přinesli jsme si jednou do školy kuličky a o polední pauze cvrnkali do důlku. Třídní šel kolem, vletěl na nás.
"Co tu děláte, koukejte mazat ven."
"My tu hrajeme kuličky, to se nesmí?"
Neřekl nic, on už nad námi ani nekroutil hlavou, odešel, a my si mohli v klidu zapálit...
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha dodatky I. (Paseka 2003)



Mariánské náměstí,
které vtipálkové začali nazývat mafiánským, protože... protože tu je kromě knihovny i radnice.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha dodatky I. (Paseka 2003)



Můstek
V neděli dopoledne hodně neobvykle prázdný prostor. Na kole se tudy dá projet špatně, mírné sněžení a mráz způsobil, že jsem mohl drandit sem a tam. Lidi zalezlí, měl jsem klid na práci. Před sto lety koně, tramvaj...
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha dodatky I. (Paseka 2003)



Václavské náměstí
Jedna ze staveb, které jsem si všimnul díky svému koníčku. "Normální" člověk jde po Václaváku, dívá se po holkách, po klukách, nebo do výloh. Je moc fajn občas svůj pohled zvednout.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha dodatky I. (Paseka 2003)



Vodičkova ulice
Nebývale krátká doba mezi fotkou historickou a dnešní. Cukrárna Myšák, galerie Myšák. Nejsem si příliš jistý, ale pokud mě paměť aspoň trochu funguje, cukrárna U Myšáka bývala naproti přes ulici. Za komunistů ovšem tenhle název žil jenom v řečinašich rodičů. Když jsem dospěl, na cukrárny jsem moc nebyl.
To byl text na Facebooku. Přispívající mě přesvědčili, že cukrárna Myšák byla v domě dnes červenobílém.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha dodatky I. (Paseka 2003)



Vodičkova ulice
Tady, v koutku tedy kdysi prodávali rádia, já pamatuju dobu, kdy za tu za komunistů sídlila vyhlášená čínská restaurace. Hlavně pro fajšmekry, taky asi pro snoby, nevím. Nikdy jsem hostem nebyl. Restaurace byla pro mě příliš drahá, raději jsem naproti U Nováků hrál s kamarády mariáš u piva.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha dodatky I. (Paseka 2003)



Lazarská ulice
Tady jsem byl už potřetí. Srovnání jsem zveřejňoval už loni v listopadu. ale nebylo to ono. Nevedlo se a nevedlo. Zdánlivě jednoduché, dost identických bodů pro srovnání a jakoby tu sídlil nějaký duch, který mě nemá rád.. Nedělní projíždku jsem začal u masných krámů v Masné ulici, skončil u masných krámů v Lazarské.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 1. (Paseka 2002)





Facebook – Srovnávací fotky










sobota 19. února 2011

Krabice od bot

Tak jsem chtěl pokračovat v psaní a vlezl jsem do krabice od bot, kde mám léta schované upomínky z pochodů, abych si osvěžil paměť.

Osvěžil..., bylo to plné prachu, odznaky otlučené, poškrábané, všelijaké stužky pomuchlané, originální upomínky, u kterých jsem nepochopil, za jaký sportovní výkon jsem je dostal, jestli jsem je někde neukrad. Zaprášil jsem se přitom celej, i ústa, musel jsem je vypláchnout pivem.

Vzpomněl jsem si na Sašu Šolcovou, která tvrdila, že má doma sportovní pokoj, a do vitrín si vkládá všechny upomínky. Nebudu prozrazovat její věk, no když začínala s pochody ještě dřív než já, už má zřejmě taneční za sebou, ale rád bych její sportovní pokoj viděl. Jestli si všech trofejí, které si navozila bůhví odkud, ještě tolik váží, jestli na nich stačí utírat prach. Pokud všechny ty voloviny pečlivě oprašuje, určitě u toho sprostě nadává. Ona totiž jako inženýrka byla velice kultivovaná a sprosté výrazy používala jenom, když byla nasraná. Často byla. Škoda, že tu píšu vzpomínky, a lidi jako ona sem nechodí, a nečtou. Třeba mě někdo práskne.

Napadlo mě, že je to docela hezká dokumentce mé činnosti. Předkládám odznaky, ale mám tu mnoho dalších pokladů.


Na ukázku - jeden z mnohých

Jak je tak probírám, vynořují se vzpomínky na místa, na lidi. Asi dřív tuhle inventuru dokončím, než začnu zase psát. Snad bude o čem.
Moje první medaile

Našel jsem ještě krabici od vánoční kolekce (ještě to existuje?), plnou vlaječek, stužek, troje desky s diplomy. Tedy nejen krabice od bot...

To jsou dvě krabice plné na první pohled naprostých nesmyslů, nad kterými se pohrdavě usmějeme, pak si prohlédneme displej svého nového mobilu. Kdo se chce zasmát, budiž. I já se usmívám. Ale nevysmívám. Často to byly blbůstky, vyráběné na koleně ve volném čase členů pořadatelského týmu.

Bolí mě v současnosti makovice z keců, že na nic nejsou peníze, kdežto za komunistů bylo na všechno. Nebylo. Kdyby bylo, ten systém by se tak rychle nezhroutil. Nežijte v bludu, vy, kteří si myslíte, že komunistický režim se zhroutil strachy před zvoněním klíčů.

Ty upomínky nebyly nijak nákladné, byly to kravinky, ale většinou v nich bylo srdce, chuť dát něco na památku kamarádům, kteří se sjeli z celé republiky.

Možná dnes chybí chuť udělat něco jen tak, bez nároků na odměnu. Peníze prý jsou důležité až v první řadě, poznal jsem tehdy lidi, kteří pořádali pochod pod hlavičkou oddílu turistiky, a přitom diplomy nechali dělat na svoje útraty. Přece nebudou vybírat startovné.

Jiná doba? Ano. Určitě by však nebylo na závadu vzpomenout si, že dálkové pochody začínaly chodit skupiny kamarádů, kteří se chtěli odlišit, kteří chtěli ukázat hlavně sami sobě, že dokážou něco, co většina populace neumí.

Leckteré upominky mi připomenou něco hezkého, někdy špatného, u některých si maně na pochod vzpomínám. Hodně jich určitě vzalo za své, ztratil jsem je, rozbil, děti mi je zničily.

Tady jsou.
PS. Není v tom žádná chronologie, prostě je to tak, jak mi přišly pod ruku.



Ani jsem netušil, že mi inventura dá tak zabrat. Alba na Facebooku jsou limitována čísle 200. A tak jsem musel svoje diplomy rozdělit. Dalo to práci, ale teď mám všechno pěkně pohromadě a nemusím se štrachat ve skříni, chci-li něco zjistit. Někde diplom nedávali, některý jsem možná zabordelil, zapomněl ve vlaku, v hospodě...

Budou ta alba tři. Náhoda tomu chtěla, že posledním diplomem v albu je Ústecká čvachtačka. To byla stovka moje stá v řadě. Je to dost symbolické. Pochody pro radost, bez hlášení někam. Sledování stovkařů bylo vyhlášeno asi měsíc poté. Je to už víc jak třicet let, léta tak hnusně ubíhají.



Další diplomy, tentokrát z let osmdesátých. Prořídly stovky, objevilo se pár běhů a hlavně začaly přibývat trasy krátké, nejkratší. Moje děti přece nemohly být ušetřeny rodinného bláznovství.


Třetí část diplomů. Z nich zmizely pořadatelé z řad SSM, ROH. Pomalu mě opouštěly děti, vrátil jsem se na stovky, o tom už jsem psal. Nelze vstoupit podruhé do stejné řeky, ale to už někdo napsal... Už to nikdy nebylo vono. Od roku 1995 je moje účast nahodilá. Závěrečný diplom z roku 2000 je z Mníšku, kde jsem vylezl na Skalku, tam si dal pivo a malým obloučkem se vrátil do Kovohutí.

Další diplomy, účastnické listy a jiná potvrzení už sem určitě vkládat nebudu.

Je to obrovské množství takzvaných upomínek. Důležitá část mého života, rád na ní vzpomínám, ale není to život sám.
A ještě odkaz na všechny upomínky najednou, pokud Google dovolí.

Ahoj V.V.




V mojí krabici od bot je toho hodně. Medaile, někdy pokusy o medaile. Už jsem skoro zapomněl, že je mám. O České Lípě už jsem psal a najednou objevím, že mi 4 roky po sobě dávali medaili, sice stejnou, ale letopočet na ní je vždycky správný.

středa 16. února 2011

Zapomenutými kouty Vysočiny


Tuhle fotku mi poslali. Ten plešatej, čtvrtej zprava v třetí řadě je Franta Dvořák, vedle něj vykukuje hořejšek z blondýny Věry Vodičkový z Jičína, v poslední řadě zprava a pod ním je Lachtan, ten není v žádné řadě, což bylo pro něj typické, asi pátá zprava, ksichtem otočená, prsa vystrkující je Saša Šolcová, uprostřed první řady v bílém Franta Papež, sebe jsem nenašel, asi jsem dopíjel pivo, což je pro mě typické.
Vyklantice jsou vesnice na Pelhřimovsku, o které jsem poprvé v životě slyšel, když jsem v červnu 1971 přemýšlel, jak je to možné, že existují lidi, kteří ujdou 100 km a nestanou se vzápětí invalidy.

Tolik akcí jsem absolvoval, mnohé mi vypadly z hlavy, a pochody z roku, ve kterém jsem se stával dálkoplazem, se mi vybavují.



Vlakové koleje do Vyklantic nevedou. Později mi bylo vysvětleno, že do Pacova vlak jede, odtud v sobotu v poledne autobus, který staví i ve Vyklanticích.



Jel jsem autobusem z Prahy přes Vlašim, vystoupil v Košeticích, odtud po vedlejší silnici je to pěšky 6 kiláků, co je to proti stovce. Přede mnou šel starej strejc, asi nějaký místní, domníval jsem se. On se párkrát otočil, pak na mě počkal.



"Ty jdeš na stovku?"



"Jo."



"Tak to půjdem spolu. Já jsem Franta Dvořák."



Ročník 1906, o rok starší než můj táta. Celý život byl úředníkem, podle jeho movitosti spíš úředníčkem. Sprosté slovo z něj nevypadlo, ani když byl nasranej. Jel na pochod z Prahy stejným způsobem jako já. Poslední kilometr nás svezli autem pořadatelé, protože Franta byl ve Vyklanticích legendární postava. Později mi došlo, že nejen tam.



Na hlavě jen zbytek vlasů, oblečený spíš občansky než sportovně, na nohou měl polobotky, prý je má dobře rozchozené. Časem jsme se hodně zkamarádili, rád si povídal. V 60 šel do důchodu a v 61 svou první stovku. Prý celý život chodil, po Praze z práce, do práce, bylo mu líto platit za tramvaj.



Oblíbená figura, která se nikdy nesnažila stát se vandrákem, což se stalo léty třeba mně. Byl neuvěřitelně skromný a šetrný, kdosi ho pomlouval, že i lakomý, ale on by se spíš rozdal, kdyby měl co.



Byl ze skutečně proletářské rodiny, absolvoval za první republiky nějakou dvouletou obchodní školu, nebo kurz pro účetní, pracovitý, téměř žádné nároky.



Po válce a po roce 1948, přestože s manželkou věkem už nepatřili do svazácké generace, začal budovat novou republiku. Tohle jsou vzpomínky turistické, nechci psát o tom, jak budování dopadlo.



Dostali krásný byt na Žižkově, blízko Flory. Mezi soudruhy budovateli měli hodně kamarádů, jeden velice blízký, se kterým by se Franta rozdělil o cokoliv, to vzal doslova a začal se s Frantou dělit i o jeho manželku. Té se připadaly kvality kamaráda lepší a od Franty odešla. Synové zůstali s tátou. To tenkrát nebývalo běžné a není ani dnes.



Generace mých rodičů žila v systému, ve kterém chlapi nebyli vůbec připraveni na situaci, kdy by měli kromě vydělávání, dělat v domácnosti ještě něco jiného. Frantovi v nastalé situaci pomohla tchýně. Teď už bývalá manželka se stala poměrně vlivnou funkcionářkou v komunální politice se slušným příjmem, ze kterého zřejmě přispívala na své syny.



Synové dospěli, oženili se, odstěhovali se. Tchýně zestárla a stalo se jí něco, co nepřeju nikomu a bojím se osobně takové situace. Ztratila schopnost chodit. Její dcera usoudila, že by měla jít do nějakého zařízení, protože, kdo s ní může být pořád doma. Franta řekl, že tohle nepřipustí, a protože odcházel do penze, staral se o svou tchýni on.



Mluvil o ní jako o bábrlince, nakupoval, vařil jí, myl jí, převlíkal, pral. Když začal s pochody, musel se často doprošovat své bývalé, že potřebuje jeden dva dny volna. Volno dostal opentlené.



"Já to říkala, že by měla jít ležet někam do ústavu, tam by se o ní kvalitně postarali, já bych to zařídila."



Franta si nestěžoval, ale občas z něj něco vypadlo. Strašně se smál, když mi říkal, že četl v jakémsi časopise rozhovor se soudružkou bejvalkou, důležitou pracovnicí obvodního národního výboru, která při své důležité práci ještě vychovala tři syny. Franta jenom poznamenal, že jeho bývalý kamarád je stejný trouba jako byl on, a ona že mu stejně zanáší.



Nejzdil za pochody daleko, protože neměl čas. Hlavně blízko Prahy, Vyklantice snad byly jedinou výjimkou. Byl neuvěřitelně hubený. Když si sundal košili, vtipkoval o tom, že vypadá jako Gándhí, žebra mu vylézala. Měl tehdy důchod asi jedenáct stovek, dokázal z toho ještě ušetřit. Těžko porovnávat s dnešní dobou. Nájemné bylo téměř zanedbatelné, hlavně u státních bytů, velká část příjmů se projedla. Franta nejed. Na stovku si přivezl celou vánočku. Stála tehdy 4 koruny, byl v ní asi gram tuku. Nehodila se ani na krmení racků u Vltavy.



Do cíle chodíval poslední, snažil se vřadit mezi mladé, ale já jsem měl ze začátku problémy mu tykat. Byla ve mně jakási úcta k šedinám, vlastně kecám, byl plešatej. Byl hlavně chodec, těžký terén nebyl jeho zálibou.



Bývalo běžné, že stovky měly společný start, on si časem začal s pořadateli vyjednávat, aby ho pustili dřív, že je mu smutno, když jde sám, takhle ho lidi cestou budou dohánět, popovídá si. Postupná starty se pomalu vžily. Mně osobně se po společném startu stýskalo, a byl jsem rád, když někde existoval. Pěkná atmosféra před startem, nejen odprezentovat a mizet. Stalo se mi časem, že jsem přijel na start později a s mnohými jsem se vůbec neviděl.



Franta byl účetní, tudíž svědomitý, měl přesnou evidenci o svých pochodech. Určitě by si nikdy nezapočítal pochod, z kterého ušel kousek. Zřejmě, kdyby ho v noci vzbudili, okamžitě by řekl, kolik stovek má nachozeno. Myslím, že i on byl na počátku sledování stovkařů. Byl druhý v pořadí, který sto stovek ušel, když jsem po letech viděl typy, které si klidně nechali orazítkovat cokoliv, ať šli nebo nešli, byl jsem z toho smutný. Upřímě řečeno, moje osobní hodně vysoké umístění ve sledování nepovažuju za nějaký svůj životní úspěch. Jenom shoda okolností. Život nejsou jen dálkové pochody.



Po smrti bábrlinky začal jezdit i dál, nepamatuju se ale, jestli někde spal. Etapáky nechodil, zajímaly ho jen stovky, kratší trasy jen blízko bydliště.



Měl v sobě neustálou ochotu někomu pomoci, jakýsi postarší skaut. Když jsme zařizovali byt na sídlišti, nabídl se, že nám počká na řemeslníky, my v bytě neměli ani židli, vytvořil si sedačku z ničeho, přinesl si svačinu, a měl radost, že je užitečný. V době, kdy banány byly vzácností, neměli jsme chuť ani čas stát fronty, on chodil každý den po Praze sem a tam a vždycky nám pro děti nějaké sehnal. Přišel celý šťastný, víc než my.



Chodil stovky i po sedmdesátce, což jsem už tenkrát obdivoval, dneska ještě víc, protože mi ještě tolik není, stovka je pro mě něco, co bejvávalo... Začaly mu docházet síly, odmítal na pochody chodit, styděl se, že neujde stovku.



"Franto, přijď na něco kratšího, všichni jsou na tebe zvědaví, přijď."



"Kdo by byl zvědavej na starýho dědka, kterej nic neujde."



Začal být mrzutý. Potkal jsem ho jednou na Vinohradech, měl radost, jakoby to už byl jiný člověk, ale vypadal v pořádku, dlouho mi potřásal rukou. Za měsíc jsme se dozvěděli, že umřel. Bylo mu 79.

Tohle mě, myslím zase Lachtan, vyfotil několik let později. Myslím, že to bylo ve Vlašimi, tedy v listopadu. Franta už ne v polobotkách a já jsem dokonce zhubnul.




Začal jsem psát o Vyklanticích, ale Franta do té vzpomínky patří, spojuji si ho s tímhle místem, třebaže dávno ve Vyklanicích nic nepořádají.


Ve vesnici existovala šlechtitelská stanice, která zde měla závodní klub v jedné budově s hospodou. Tam se dalo převléci, umýt. V roce 1967 pochod založil místní obyvatel Franta Papež. Přestože se odstěhoval později do Pacova, na svoje dítko se nevykašlal. Celá vesnice byla auf. Myslím, že nevybírali žádné startovné, dostali jsme popis trasy. V okolí nebylo mnoho značených turistických cest, takže se šlo většinou po neznačených cestách, silnic nebylo příliš. Bloudilo se? Jo, dost.



Vesnice akcí žila, start byl netradičně v sobotu po obědě. Limit 24 hodin, ale pořadatelé počítali s tím, v neděli dojdou všichni tak, aby si mohli v klidu vychutnat nedělní oběd. Obyvatelé Vyklantic byli pyšní, pokud někdo z nich celou stovku ušel. Když to ušel ten starej dědek z Prahy.



Trasa byla pro všechny jednotná, každý mohl dojít, kam chtěl. Výhodou byla hospoda na startu, po pivu následovalo společné fotografování a startovní výstřel, bouchnutí papírového pytlíku, který každý pochodník vyfasoval. Tentokrát jsem se vybavil baterkou. Plochá baterka, ještě ji mám, přestože svítí jenom, když chce, je mi ji líto vyhodit, leží v šuplíku, čeká, jestli mě přežije. Taky jsem si pořídil chlebník. Nakonec přikládám fotku, aby bylo vidět, jak vypadal v roce 1971 stovkař. Pro zasmání. V chlebníku jsem měl vejce na tvrdo, čokoládu, rum ne.



Ten tlustej jsem já. Jdu se Zdeňkem Kopelentem, horolezcem z Plzně. Mluvil strašně rychle, za chvíli z něj bolela makovice, měl nádherný plzeňský dialekt. Ušel pár pochodů spíš pro zajímavost, zmizel hodně rychle. Ještě jednou jsem ho potkal mezi Srbskem a Berounem, tam měl sebou lano, chystal se pokořit skálu.



Fotil Jarda Kopec, tehdy ještě student, později známá figurka zvaná Lachtan. Toho jsem měl rád, bohužel nedožil se ani čtyřicítky, ale zaslouží delší vzpomínku, určitě na něj někdy nezapomenu.



V Obratani jsme všichni tři došli do hospody, dávali si u výčepu pivo, místní štamgasti si nás prohlíželi jako pitomce. Jeden pak prohlásil o mně "Tenhle moc daleko nedojde". To mě naštvalo, protože potom už jsem pochod zabalit nemohl. V duchu uražený.



V noci jsem šel sám, ráno trochu zapršelo, došel jsem relativně v pořádku. Moje druhá stovka, stav poté byl lepší než ponejprv. Franta Dvořák vyjednal odvoz do Košetic, a spolu s Lachtanem jsme nastoupili do autobusu směr Praha. Některé prkotiny se jaksi vybavují samy. Lachtan si koupil lístek jenom do Vlašimi, kde nevystoupil a jel až do Prahy. Myslím, že se na mě nebude zlobit, že jsem ho prásknul.



První do cíle tu došly ženy, tedy holky, další roky i dobré kamarádky. Saša Šolcová a Věra Vodičková. Braly pochod hodně sportovně, s těmi jsem později dost prožil, taky o nich napíšu jindy a víc. Koukám na výsledky, došlo nás tehdy celý okruh 11.



Po roce jsem sem vrátil, to už se mnou byla velká láska, která se za mě dokonce časem provdala. S námi šla Jitka Havlová z Turnova, vítězka prvního ročníku populární lyžařské Jizerské padesátky v ženské kategorii. Horolezkyně, které se někdo blízký na skále zabil, a Jitka od té doby zůstávala raději na zemi. Čišela z ní radost ze života, měla ráda srandu a pivo. Pokud se rozhodla závodit, neměla v mezi ženami konkurenci. Nebyla příliš ambiciózní, raději se s námi potulovala od hospody k hospodě.


Nemám mnoho fotek z pochodů, ale tady se zrovna trochu sešly. Tak si můžu připomenout, že na konci pelotonu jsme došli silná skupina. S Frantou Dvořákem, který byl rád, že poprvé nepřichází poslední sám. Na fotce je i Franta Dušek, dodnes se snad objevuje na krátkých pochodech. Viděl jsem ho naposledy, když jsem se byl podívat na Brdské stezce na kole, a ve Voznici jsme si spolu dali pivo. Říkal jsem mu, že vypadá pořád stejně s holou makovicí. Nevěděl, jestli je to pochvala nebo urážka. Kromě mé maličkosti představuju i 4 dámy.
Vyklantice 1972 po pochodu, zleva Franta Dušek, Vlasta Shánělová (později Víšková), Věra Vodičková, Kousek vykukuje Majka Musilová, pak obličej, který odněkud znám, ale paměť více neříká, Franta Dvořák, Jitka Havlová, napravo jedinej, kterej se nesměje, je Václav Víšek, tedy já. To dítě zřejmě k předávání kytky donutili.



 další fotka ukazuje všechny dámy

 

Vyklantice 1972. Věra, Vlasta, Jitka, Majka. Franta jako správnej gentleman věnoval květinu dámám, ale ty byly čtyři...




Zajel jsem do Vyklantic ještě jednou, v roce 1982. To už pochod sestával z dvou padesátek, jakoby se za deset let vytratila atmosféra, snad to už nepořádal Franta Papež, jelo se jakousi setrvačností. Třeba už na mě padla nostalgie. Ale to mi bylo 39, cítil jsem se na vrcholu a v duchu jsem si myslel, že už jinak nebude. Cha, cha.
V roce 1996, v době, kdy jsem se odsunul z dálkových pochodů, protože mě přestala bavit jejich atmosféra, jsem přes Vyklantice soukromě prošel. Hospoda vypadala zavřená, ta budova vypadala vůbec nějak neudržovaná. Zbyly jen vzpomínky.

A pár zbytečných drobností. Opravdu zbytečných? Inu, kdo se chce, může se zasmát.






z roku 1972:







Prohlížím výsledky a vzpomněl jsem si. Věru Vodičkovou zde pokřtili na Vopičkovou, myslím, že na přihlášce hlásku "d" napsala nedbale. Byly pak pokusy překřtít ji mezi pochodníky na Vopičkovou, ale nějak se to neujalo, přestože ji by to ani neurazilo. měla ráda srandu.


Ještě zbyla jedna fotka z roku 1972, mizerná, ale je na ní vidět plešatý, slušně oblečený Franta Dvořák. Druhý plešatý Franta (Dušek) snad ještě studuje popis trasy. Stejně zabloudí.


z roku 1982:




a nakonec:


A ještě kudy jsme chodili:
26.-27.6.1971
DP ZAPOMENUTÝMI KOUTY VYSOČINY                             Vyklantice - Babice - Lesná - Přáslavice - Zahrádka u Pošné - Pošná - Proseč -Nízká Lhota - Kámen - Obrataň - U sloupu - Lejčkov - Oblajovice - Hartvíkov - Domamyšl - Horní Světlá - Bradáčov - Radostovice - Smilovy Hory - Stojslavice - Řísnice - Sla­větín - Načeradec - Louňovice pod Blaníkem - Kondrac - Vracovice - Malovidy -Mi­řetice - Kuňovice - Čechtice - Chýstovice - Košetice - Buřenice - Vyklantice  100 km 
24.-25.6.1972 DP  ZAPOMENUTÝMI KOUTY VYSOČINY
Vyklantice - Starý Smrdov - Skočidolovice - Štěchovice - Čáslavsko - Jelenov -Ne­kvasovice - Chmelná - Miřetice - Zdislavice - Chlum - Trhový Štěpánov - Javorník - Keblov - Strojetice - Chrástovice -Čechtice - Malá Paseka - Křešín - Blažňov -Kramo­lín - Sv.Anna - Vyklantice - Buřenice - Košetice - Onšov - Nový Dvůr - Šumplice - Hořice - Vojslavice - Koberovice - Lhotice - Vitice -Želiv - Červená Řečice - Raná - Hořepník - Horní Dvůr - Lesná - Babice - Vyklantice   100 km                                        31.7-1.8.1982 DP  ZAPOMENUTÝMI KOUTY VYSOČINY
Vyklantice - Starý Smrdov - Skočidolovice - Šavrdův mlýn - Štědrovice - Práchňany - Sudislavice - Malá Paseka - Růžkovy Lhotice - Krčmy - Chyšná - Červův mlýn - Kra­molín - Petrovsko - Svatá Anna - Vyklantice - Spálený vrch - Strážiště - Hřeben - Ze­lená Ves - Mezilesí - Velká Černá - Hladov - Jakalův mlýn - Hutě - Útěchovice pod Strážištěm - Vyklantice - Babice - Hořepník - Bořetice - Útěchovičky - Čížkov - Nová Cerekev - Moraveč - Žlíbek - Dobrá Voda u Pacova - Kámen - Pacov - Hrádek - Velká Chyška - Útěchovice pod Strážištěm - Vyklantice    100 km  

A Šmitec!


Facebook - Víškovy střípky z DP






Jsem opravdu tak blbej?

Celý život jsem povinně platil na sociální pojištění. Dobu a tím i režim, ve kterém chci žít, jsem si nevybral. Za komunistů mi prostě část z hrubé mzdy odebrali, říkali jsme tomu srážky či daně. Po převratu se v podstatě moc nezměnilo, něco platí zaměstnavatel, něco povinně zaměstnanec. Nedělejme si iluze, že zaměstnavatel dává ze svého, prostě zaměstnancům dává o to nižší mzdu, pochopitelně. Nevidím žádný velký rozdíl mezi systémem tenkrát a dnes. Důchod mi byl vyměřený podle pravidel, nestěžuji si. Ne, že bych měl velké prachy, ale lidi z vrstev, ve kterých se pohybuju, jsou na tom podobně.
Byl jsem nějaký čas živnostníkem, odvody na sociální pojištění jsem platil podle zákona. Bylo zavedeno dobrovolné penzijní připojištění s přídavkem státu. Připadalo mi výhodné, zúčastnil jsem se a dosud zúčastňuji. Výnosy z něj mi připadají lepší než u stokrát omílaného stavebního spoření. Už tehdy jsem vybíral pojišťovnu, ne tu, která slibovala obrovské výnosy, ale tu, která garantovala sice zdánlině nízký výnos, ale stabilní. Můžu říct, že příjmy mi zhruba pokrývají inflaci.
Pokud bych natáhl bačkory, mám tři děti, prostředky, vložené do penzijního připojištění, ony zdědí. Vždycky jsem měl pocit, že každý by se měl starat o to, jestli v životě všechno rozhází, nebo bude pamatovat na zadní kolečka. Jsem pro solidaritu, ale s těmi, kteří nemají možnost pracovat z pochopitelných důvodů, nechci být solidární s lidmi, kteří všechno doslova rozfrcali a pak fňukají, protože mají nárok.
Už se mě to netýká, jsem mimo. Žádné peníze do sociálního systému nevkládám, čekám na změnu důchodového systému spíš ze zvědavosti a pak mám děti, i ty jednou budou... To, co jsem si dneska přečetl, mi doslova vyrazilo dech. Každý bude povinně spořit na důchod do privátního fondu, který budu mít možnost si vybrat. Na konci nebude výplata vložených peněz mé osobě, ty budou převedeny do pojišťovny, která mi určí doživotní důchod. Když za týden zemřu, nedostanou mí dědicové nic.
Kurva, co se vlastně tímhle změní? Za bolševika jsem platil povinně, po roce 1989 taky, důchod mi sociálka vyměřila podle zákona. Doživotně. Kdo umře v devadesáti, má štěstí, kdo se nedožije ani prvního důchodu, má smůlu. V tom vidím solidaritu. To je život. Teď budou všichni povinně spořit (jaký je to rozdíl?), ale proč ty privátní fondy? Co je to za hovadinu? Co je to za idiotský mezičlánek?
To je totéž, jako když jsem odešel kdysi od Všeobecné zdravotní pojišťovny, přešel ke Garant hospital, ta zkrachovala, mě trvalo celý rok, než jsem dostal zpátky 7000, protože jsem rok předtím shodou okolností platil více.
Dlouhá léta se vedou diskuze, kterým rozumím i nerozumím, o tom, že je třeba změnit důchodový systém. Třeba jo, nás důchodců přibývá, dožíváme se vyššího věku a naši potomci místo, aby dělali děti, studují, podnikají, cestují...
Jestli všechny týmy, které se reformou zabývají, vyplodí takový zákon, tak mi opět připadá, že můj selskej rozum na něco nestačí. Jsem opravdu už tak blbej?
http://www.novinky.cz/finance/225318-povinne-uspory-na-penzi-maji-po-smrti-duchodce-propadnout-pojistovne.html

pondělí 14. února 2011

Horolezec

Může si bývalý volič Pavla Béma stěžovat?
"Co sis zvolil, to máš!" Slyším, a je to pravda. Už jsem někde psal o zklamání, které mi připravil člověk, jehož jsem před lety považoval na zástupce nové, lepší generace politiků.
Ještě jsem se ho zastával při jeho výstupu na Everest. Říkal jsem si: "je to chlap v letech a chce si splnit svůj sen, dokud má síly."
Kamarád u piva mi řekl:
"Ty vole, já věřím, že si vzal neplacený volno, ale von tim naznačil, že primátor Prahy neni zas tak důležitej, že se bez něj dva měsíce vobejdeme. Buď ať leze po horách, nebo dělá primátora."
Nevěděl jsem, co na to odpovědět, protože jsem cítil, že kamarád má pravdu.
Chodíval jsem kdysi dálkové pochody na slušné úrovni. Pak jsme se s manželkou rozhodli plodit potomky, pochody se staly jen vedlejší, nahodilou činností. Měl jsem důležitější starosti. Začal jsem pracovat při stavbě pražského metra. Práce mě příliš nebavila, špína, rámus, noční, občas ani víkend nebyl klidný, ale bylo za ni víc peněz, kterých se nedostávalo.
Musel jsem se rozhodnout, jestli budu jeden z mnoha zapomenutelných dálkových běžců či chodců, nebo se starat o děti. Zvolil jsem druhé a nelituju.
Lidově se tomu říká "sedět jednou prdelí na dvou veselkách". Nechci rozebírat, co činil Pavel Bém coby primátor.
Pražský primátor je vysoká funkce, koníčky potřebuje i takový člověk, ale měl by je umět utlumit. Špatné je, když tlumí činnost, do které byl zvolený a za kterou je placený. Nemůžu mít všechno.
V současnosti se uložil do poslanecké sněmovny. Což o to, tam posedává lidí... Teď měla sněmovna snad měsíc volna, v létě jsou prázdniny, myslím, že volna mají víc než je zákonná dovolená zaměstnanců. A to nemluvím o živnostnících, kteří mají dovolenou, kdy chtějí, takže většinou nemají žádnou.
Dříve poslanci chodili do práce, kdy je napadlo, dnes se musí omluvit. Ráno se vzbudím s kocovinou, v posteli vezmu mobil a omluvím se. Pro nemoc. Zřejmě je Pavel Bém omluvený, ale proč nejezdí na své výlety v době, kdy sněmovna nezasedá? Jaká je morálka člověka, který zmizí zrovna ve chvíli, kdy se rozvíří debata o miliardách, které se prošustrovaly, či měly prošustrovat v době jeho primátorství?
V době jeho výletu do Himalájí nebral plat, dnes poslanecký plat bere. Má cenu plácat něco o morálce? Pitomej ten člověk určitě není, pochybuju, že by se bez politiky neuživil. Za nižší výplatu, a mohl by provozovat svého koníčka. Nechápu.
To je nevýhoda demokracie. Někoho pomůžu zvolit, pak zjistím, že jsem hrábnul vedle.
Měl jsem mezi horolezci pár přátel, vždycky jsem je považoval za lidi, na které je spoleh.
Nerad píšu o politice, znám mnoho zajímavějších témat. K osobě Pavla Béma se vracím, možná v hloubi duše cítím spoluzodpovědnost za jeho zvolení primátorem. Je mi líto, že ho to tak semlelo. Nepovažuju však jeho přizpůsobení se prostředí za polehčující okolnost.

sobota 12. února 2011

Biutiful


Léta mi nechtějí ubývat, na filmy, které začínají po desáté večer, se dívat nemůžu, usnul bych. Mám kouzelnou bedničku, která mi zaznamenává všechno, co bych rád viděl, ale zrovna nemůžu být u televize. Není toho mnoho, jeden, dva pořady za týden, právě proto bych o ně nerad přišel.

Potom někdy, když je venku hnusně, nasnídám se, natáhnu nohy a pustím film, po kterém toužím. Ráno. Jsem při smyslech, nikdo mi do sledování nekecá, nejvýš po 10-15 minutách udělám objev, že zrovna tenhle film mě nebaví. Mazání je jednoduché.

V Praze je pár biografů, kde promítají jednou za týden filmy pro seniory. To miluju, nejen proto, že je vstupné nižší. Na ta představení nechodí lidé jenom z nudy, ti ještě chrápou. V deset dopoledne bývám při smyslech, nejsem unavený celodenní lopotou

Bio Oko na Letné. Jeden z mála biografů, které se rozhodly, že se nedají, že konkurovat multiplexům budou. V Praze mají takové podniky dost zájemců. Rád si dám před filmem víno, o občerstvení v sále moc nestojím, tam sleduju plátno, a dokud mám, někdy i v ruce kelímek s pitím, nesoustředím se plně. Připadá mi, že se provozovatelé přizpůsobují televizním divákům, kteří se bez voříšků u filmu neobejdou.
Objednávám u baru dvojku vína, obsluha mi předává džbáneček s čárkou a nápisem 0,25. Čtvrtka vína, říkávali moji rodiče. Záchvěv první republiky.

Alejandro González Inárritu, mexický filmový režisér. Vidím-li jeho film, mám pocit, že ho točil speciálně pro mne. Asi každý má takového spisovatele, muzikanta, divadelníka, herce... Pak vznikají fankluby, ale to už není moje parketa. Založím fanklub někoho, on pak provádí voloviny a já protože jsem fanoušek, tleskám mu. Nekriticky, za kraviny.

Nemám rád dlouhé filmy, 90 minut mi připadá akorát, když chtějí tvůrci něco podstatného předvést. Skončí závěrečné titulky filmu Biutiful, udiveně koukám na hodinky. Dvě a půl hodiny. Ani chvilka mi nepřipadla zbytečná, zdlouhavá. Pocit, že film vznikl pro mě, rozhlídnu se kolem sebe, ti, kteří sedí, a vůbec se jim nechce ze sedadel vstávat, jsou v podobné náladě.

Jdu-li do biografu, vím zhruba, na co jdu, recenze podrobně nečtu. Rád si udělám svůj názor. Po třech dnech od zhlédnutí jsem si přečetl pár recenzí, zrovna u Biutiful se recenzenti příliš neshodují. Viděl jsem skvělý film výborného režiséra s výborným Javierem Bardemem? Nebo snad vypočítavý kýč, tvářící se jako velké umění? Je mi to jedno.

Osobně jsem měl zážitek, co je pro někoho pochoutka, druhému způsobí žaludeční nervózu. Je mi dobře na mrazivém vzduchu, už se dnes nebudu na nic dívat, ani na umění, ani na neumění. Možná si ještě dám někde kousek bílého. V hlavě mám něco, co nelze recenzovat.

čtvrtek 10. února 2011

Staroměstské náměstí

Naštěstí už nemáme Únor z velkým Ú, takže se nemusíme bát jásání Lidových milicí. K mé velké radosti zde není ani turistický blázinec. Staroměstské náměstí v únoru je prosté davů proplétajících se mezi stánky, kde prodejci prodávají spoustu předražených nesmyslů. Ti turisti, kteří tu procházejí, mají zřejmě opravdu zájem o architektonické skvosty. Sluníčko dnes zalezlo, zkusil jsem srovnávat na místech, kde to během roku díky mumraji v hlavní sezóně, nešlo.



Staroměstská radnice
Fotek radnice před zničením v roce 1945 mám hodně. Všechny ale jsou z výšky, zřejmě z oken budov. A tam mě těžko pustěj. A taky bych mohl vypadnout. Před časem jsem konečně záběr zdola našel. Za čas jsem zapomněl, kde je, včera jsem ji konečně objevil. Jak vypadala tahle stavba, včetně tramvajových kolejí, je dobře známo. Mě ovšem uchvátil stav dnešní. Na náměstí jsou jen lidi, kteří můžou chodit sem a tam,jak je napadne, v klidu prohlížet stavby, kterých je kolem nich požehnaně. Trochu mi fotka připomíná staré fotky z jiných měst a náměstí, kde je volno a klid. Dnešní doba žádá, aby na náměstích bylo co nejvíc. Málo je někdy hodně.
Čas od času vypukne diskuze o tom, jak zaplnit prostor, který nám v pětačtyřicátém zanechali na památku nacisté. Když už jsme neměli vůli radnici opravit v původní podobě, hrozím se jakékoliv moderní stavby. Myslím, že dnes prostor s parčíkem, opravenými fasádami, náměstí nehyzdí.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 5 (Paseka 2003)



Staroměstské náměstí
Severozápadní strana. Tady zůstaly od roku 1895 jen věže kostela svatého Mikuláše a vpravo roh budovy. Jinak je všechno jinak. Loni v létě jsem měl vztek na kavárnu, která se rozprostřela pod Týnským chrámem. Vadila mi. Nastrojená servírka mě zvala ke stolku, jsem sice zazobaný důchodce, ale ne tak, abych si moh dát kafe na Staromáku. Kavárna vypadala, že tu už bude pořád. Naštěstí ji na zimu rozebrali.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 1 (Paseka 2002)



Dům U zvonu
Na tomhle baráku se vyřádilo stavitelů... Třeba už je nynější úprava definitivní. Na sousedním domě je vidět historický balkón, ze kterého Klement Gottwald vyhlásil, žepracující vezmou všechno do svých rukou.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha dodatky 1 (Paseka 2003)



Dům Na Kuklíku
Pokud by někdo měl pocit, že tohle není Staroměstské náměstí, tak má pravdu. Stával na rohu Petrského náměstí a Zlatnické ulice, v roce 1929 vzal za své i s hospodou, která v něm sídlila, Zlatnická ulice se rozšířila a to mě tak popletlo, že jsem tu byl dnes potřetí. Podle Haškova Švejka se zde odehrála známá scéna, kdy vojenské patrola odváděla Švejka, opili se zde a Švejk hlídku musel do cíle dotáhnout sám.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha dodatky 1 (Paseka 2003)





Facebook – Srovnávací fotky