pondělí 31. ledna 2011

Soběslav


Hlavním důvodem mé cesty do jižních Čech byla oslava narozenin mého kamaráda a teď už jen bývalého kolegy. Známe se 36 let, pracovali jsme spolu, flámovali, po roce 1989 jsme spoluzakládali soukromou firmu. Nedávno jsem četl, že kolegové v práci by neměli být kamarády, že to nefunguje. Já zas tvrdím, že může, když se chce. Třeba jsou tady na jihu dobří lidé. Nebyl bych to já, abych se nepustil do porovnávání fotek. Měl jsem kliku. Nádherné počasí, město bylo trochu pocukrované, střechy už většinou bez sněhu. Soběslav. Rožmberkové, kteří pečovali o město více než 300 let, je ozdobili nádhernými stavbami. Ve městě jsem byl asi dvakrát, a to jen na chvíli. Takže vše je pro mne novinka.

Přiznávám se, že chytrosti opisuju z oficiálních stránek města, odkud jsem okopíroval i část historických fotek. http://www.musobeslav.cz/



Raně gotický kostel sv. Petra a Pavla z let 1493 - 1518. U kostela sv. Petra a Pavla se majestátně vypíná štíhlá 68 m vysoká věž. Cibulovitá barokní báň z roku 1750 jí dodává povznešený obdiv. Hlas zvonu „Petra a Pavla“ se rozléhá krajem z místnejvyšších a hlásá, že on a nikdo jiný je apoštolem města.
Historickou fotku jsem stáhnul ze stránek: http://www.fotohistorie.cz/



Náměstí z jiného pohledu. Zde se vešel i kostel sv. Víta. Byl postaven v letech 1374 - 1390 při městském špitále. Během století prošel mnoha změnami. V roce 1719 vyhořel, v roce 1785 byl přestavěn v obytné stavení. V roce 1936 - 37 byl znovu obnoven k církevním účelům. Je to jedna z nejvyspělejších památek české gotiky z doby Václava IV. Nad kostelem se vypíná krásná štíhlá věžička, která je bez základů a je postavena přímo na vítězném oblouku. Střed náměstí zdobí starodávná kamenná kašna se sochou sv. Floriana, patrona města.
Historickou fotku jsem stáhnul ze stránek: http://www.fotohistorie.cz/



Naproti kostelům vypadá náměstí Republiky takhle. Z postavce hledí na náměstí Mistr Jan Hus v kameni. V koutku se krčí Hospůdka V růžku, v sobotním odpoledni jediná otevřená na celém náměstí. Gambáč za 19.
Historickou fotku jsem stáhnul ze stránek: http://www.fotohistorie.cz/



Opět kostel sv. Petra a Pavla.
Historickou fotky jsem stáhnul ze stránek: http://www.fotohistorie.cz/




Kostel sv. Víta zblízka. Se starou radnicí.
Historickou fotku jsem stáhnul ze stránek: http://www.fotohistorie.cz/



Opět kostel sv. Petra a Pavla. Uprostřed stojí Mariánský sloup s korintskou hlavicí a pozlacenou kamennou sochou Panny Marie. Pochází z roku 1713.
 


Bývalá Obecná a měšťanská škola dívčí. Dnes sídlo Městského úřadu.
Historickou fotku jsem stáhnul ze stránek města Soběslavi.



Na náměstí Republiky upoutá každého zvláštní výstavně renesanční dům se dvěma štíty a arkýřem. Je to Smrčkův dům z roku 1564, později hostinec „U Černého orla“. Náležel primátorovi města Řehoři Smrčkovi. Je památný tím, že se zde tajně scházeli čeští bratři. Dnes je v něm umístěno národopisné oddělení husitského muzea.
Historickou fotku jsem stáhnul ze stránek města Soběslavi.



Kostel sv. Víta nejblíž.
Historickou fotku jsem stáhnul ze stránek města Soběslavi.



Kostel sv.Víta. Stará radnice, nová radnice.
Historickou fotku jsem stáhnul ze stránek města Soběslavi.




Kostel sv. Petra a Pavla a pohled na zcela přastavěnou severní stranu náměstí.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Jižní Čechy na starých pohlednicích (Carpio 2003).




Kostel sv.Petra a Pavla. Pohled z Palackého ulice.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Jižní Čechy na starých pohlednicích (Carpio 2003).



Zašlou slávou středověku je Rožmberský hrad, založený v druhé polovině 14. století Jindřichem z Rožmberka. Zde byl přechodně vězněn v roce 1394 český král Václav IV. Hrad se podstatně lišil od obranných hradů na skalních útvarech i od hradů obklopených vodou. Byl sídlem purkrabího. Za husitských válek byl dvakrát vypálen - v letech 1421 a 1435, kdy byla zničena jeho původní podoba. Hrad i celá původní část města byly obehnány hradbami zdobenými čtyřmi baštami a vodním příkopem. S hradním palácem je spojena okrouhlá věž Hláska, která je ve sklepní místnosti zaklenuta hvězdicovitou klenbou. V prvním patře byla s palácem spojena padacím mostem. V 18. století byl hrad přeměněn v pivovar. V jižní části hradní budovy, kde bývala Rožmberská škola založená Petrem Vokem z Rožmberka, je dnes kulturní dům.
Historickou fotkujsem stáhnul ze stránek: http://www.fotohistorie.cz/



Učitelský ústav, nyní základní škola. Tady se s historickou budovou příliš nebabrali... Historickou fotku jsem stáhnul ze stránek města Soběslavi.



Další významnou památkou města je hřbitovní kostel sv. Marka. Byl založen roku 1650 soběslavským primátorem Zachariášem Markem Markovským. Vzácností kostela je na jižní straně barokní osmiboká kaple s kopulí zdobená nádhernou freskou představující svatou trojici. Na severní straně u kostela stojí kamenná kazatelna s pětilistou růží z roku 1660. Dnes slouží kostel účelům kulturním jako soběslavská Galerie sv. Marka.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Jižní Čechy na starých pohlednicích (Carpio 2003).



Facebook – Srovnávací fotky


















neděle 30. ledna 2011

Oslava

Kdysi jsem se posmíval své mámě. Pokud měla v úmyslu někam cestovat, tři dny před tím ani nespala, aby jí něco neujelo.
Vím už týden, že o víkendu jedu do jižních Čech. Kamarád slaví narozeniny, jenom půlkulaté. Svět by byl nezajímavý, kdyby se neslavilo.
Od středy se budím hrůzou, že mi něco ujede, ve snu mi kdosi tvrdí, že moje letadlo už nikdy nikam nepoletí, spíš že spadne..
Ráno mi neujela ani tramavaj. Jízdné ve vlaku je pro nás, důchodce, legrační. Těšte se do penze. Přestaňte rejžovat, staňte se seniory!
Funkce průvodčího údajně zmizela. Dnes chodí ve vlaku stevard osobní přepravy. Po ránu je dobré se zasmát. Paní stevardka je upravená, hezká, ve středních letech. Žádná bublina ukazující tohle, na druhý straně zase tohle. Jedná se mnou s tak příjemnou samozřejmostí, že jsem si netroufl vtipkovat o názvu její funkce. Prostě paní průvodčí.
Z Prahy do Benešova je už hotový železniční koridor, vlaky jedou rychle, podstatně tišeji. Příjemné cestování s knihou, ale... Kolem trati je spousta vesnic, baráky kolem byly většinou stavěné později než železnice. Všude se staví protihlukové stěny. Pohled do krajiny je zničený. Dnes, když jsou vlaky daleko tišší než bývaly. Nevím, možná se mýlím. Dokonce i obyvatelé vesnic se bouří. Nelíbí se jim zdi, třebaže se staví stále hezčí a hezčí. Než se do nich pustí sprejeři.
Oslava se konala v obci Roudná. V hospodě. Ne v přihlouplém restaurantu, ve venkovské hospodě na hřišti, kam se chodí na pivo. Jídlo studené, topinky s tatarákem, vyníkající jednohubky pomazané sýrovou pomazánkou s česnekem, i něco sladkého, to muselo dát práce. Vyrobila manželka oslavence.
Pan majitel, který před dvaceti lety hospodu založil, sedí a kouká na svou dceru, která není z více práce otrávená.
Hygienik by nepovolil provozovnu bez slušně vybavených záchodů. Jsou venku, málokomu se chce kráčet kus cesty za potřebou. Je tma, co tady za barákem? Místní mladík mi radí:
"Neblbněte, všichni chodíme chcát tady za roh. Už léta."
Kolik mu vůbec je? Některý nápady nemají dnešní mladí úplně blbý.
Mám rád blues, mám rád jazz, ale když se chlastá a zazní brutální kántry, co si lze lepšího přát?
"...když si báječnej chlap veme báječnou ženskou..."
Pepa se tu narodil, všichni ho maj rádi, ti co nemaj, tak drží hubu, protože Pepa tenhle flám platí. Už dlouho jsem nešel z hospody ve čtyři ráno. Skvěle jsem se pobavil. S lidmi, kteří se přišli bavit a ne hádat o tom, který ministr je nejhorší. Krása zapomenout na všechny Moravce, Jílkové, pít, zpívat, tedy hulákat,
mít se aspoň na jednu noc rádi.
Krása má mnoho podob. Na nějaký čas jsem si nabil baterky. Vždyť jsem si to zasloužil. S Pepou jsem něco v životě prožil a vypil.

čtvrtek 27. ledna 2011

Padesát let

Padesát let je hodně. Obrovská část života. Před padesáti lety jsem se stal plnoletým.



Získal jsem volební právo. Tvrdili nám tehdy, že je to obrovská čest. A zodpovědnost. Mohl jsem si vybrat. Buď zvolit jednotnou kandidátku Národní fronty, nebo k volbám nejít a tím se dostat na černou listinu. Stejně se zpětně divím, čeho jsme se báli. Znal jsem člověka, který nešel volit jenom proto, že zapomněl. Někam odjel a teprve po příjezdu domů si uvědomil, co provedl. Dostal se na listinu nevoličů, ale protože neměl žádné ambice, vlastně se mu nic nestalo. Fakt je, že s takovou kaňkou v kádrovém profilu se nedala dělat žádná kariéra, děti hříšníka se jen těžko dostávaly na studia.


Dnes dostanu před volbami tlustou obálku plnou papírků, na kterých jsou jména, ze kterých si můžu vybrat..., pročítám všechny údaje, zodpovědně vybírám, hodím do urny přesně toho kandidáta, který převrátí politickou situaci úplně naruby. Pokud se můj oblíbenec dostane do parlamentu či na radnici, za čas se divím. Toho, že jsem volil já? Je mi pak líto, že jsem podle zákona dospělý.


Před padesáti lety jsem maturoval na průmyslovce, která byla hlavně odborná. Jistou dávku politiky jsme spolknout museli. Pořád se něco slavilo. Důležitá výročí. Letopočty, končící na 5 nebo 0, znamenaly výročí osvobození Rudou armádou, byla-li na konci 1 nebo 6, slavilo se výročí založení KSČ, 3 a 8 znamenala výročí Vítězství pracujícího lidu v únoru 1948, ve zbývajích letech nám soudruzi něco našli, abychom nebyli ošizení.


Rok 1961 byl už od ledna rokem 40.výročí založení KSČ. Když nám v květnu rozlepovali témata písemné práce z češtiny (v celé republice jednotně, ve stejnou hodinu), nikoho nepřekvapilo, že jedno z témat neslo název 40 let KSČ v české a slovenské literatuře. Našli se tací, kteří již měli cosi připravené. Několik měsíců nám cpali ze všech stran, jak musíme být šťastní, že soudruhy v roce 1921 napadlo založit takovou partaj. To se pak psalo samo, jen bylo třeba si nesplést Toníka z Anny proletářky s Toníkem z Rudé záře nad Kladnem, protože ve filmu hrál oba Toníky stejný herec.


Chtěli jsme odmaturovat, psali jsme. Co jsem tam naplácal, si nemůžu pamatovat, ale vím, že jsem začal přímo úderně! 44 let uplynulo od historických výstřelů z Aurory, počítat jsem trochu uměl. Pak jsem vložil jednu myšlenku, že zatímco Edvard Beneš se za druhé světové války schovával před Němci v Londýně, Klement Gottwald v Moskvě s nacisty aktivně bojoval.


Muselo tam takových blábolů být nepočítaně, protože soudružka češtinářka, kterou nám přidělili z jiné školy po náhlé smrti přísného a oblíbeného profesora, mi řekla něco ve smyslu: "Soudruhu, tys nás mile překvapil, myšlenkově vynikající práce, jen pár gramatických chyb." Tohle jsem doma tátovi ani nemohl říct.


Letos v dubnu bude padesát let od vystřelení Jurije Gagarina do vesmíru. Okruh mých známých fandil spíš Američanům, ale přesto jsme ve svém věku událost brali jako historický mezník. Už jsme se těšili, jak se bude cestovat na Měsíc, na Mars, jak se toho dočkáme, pomalu si dělali osobní plány. Gagarin byl sympatický na pohled. Jeho věčně rozzářený slovanský obličej dával tušit i příjemného kumpána u skleničky. Až po jeho smrti jsem se dozvěděl, že se alkoholu nevyhýbal. Vymetl kdejakou besedu, které se v Rusku bez vodky neobejdou. Když přiletěl do Prahy, vítali ho lidé, kteří do ulic vyrazili dobrovolně, s jistou zvědavostí.


Jedno z maturitních témat písemné práce z ruštiny bylo tedy jasné. Psal jsem dopis Gagarinovi. Pochválil jsem vědu a techniku mocnosti, která byla záštitou pokroku a míru. To se taky psalo krásně, třebaže rusky. Jeden spolužák, výborný kluk, ale ruštinou procházel s odřenýma ušima snad jenom proto, že byl ruštinářce sympatický, doslova opsal dopis z Komsomolské Pravdy.


Průmyslovku jsem prolézal s průměrným prospěchem, kdybych neměl problémy s kázní, asi by se mě nikdo nevšímal. Ve čtvrťáku jsem sjel mezi lidi, kteří koketovali s propadnutím. Tátova reakce?


"Prosím tě, aspoň tu maturitu udělej."


Měl jsem jiné zájmy než učení, ústních zkoušek jsem se dost bál. Když je štěstí unavený, sedne i na vola. Z češtiny jsem si vytáhl Josefa Kajetána Tyla. Strakonického dudáka bych dokázal rozebrat z voleje ještě dnes. Mladý nezkušený Švanda, odrodilec Vocilka, věrná Dorotka... až jsem se po letech zakuckal.


Ruština podobné štěstí - Gogol. Asi bych měl problém dnes mluvit rusky. Tenkrát to žádná skvělá ruština nebyla, ale u zkoušky, kromě ruštinářky, nikdo rusky neuměl, ta to přetrpěla. Revizora bych dokázal rozebrat okamžitě. Hra, která by měla být profláknutá, ale všechny generace divadelníků se k ní stále vracejí. Mimochodem, jsem zatížený na inscenaci Činoherního klubu, kde hrál hejtmana Pavel Landovský a jeho ženu Helena Růžičková. Jsem rád, že ji mám na DVD.


Už si nepamatuju na otázky z odborných předmětů. Faktem je, že z našeho hlavního předmětu - geodézie, se snad vyletět ani nedalo. Měli jsme snad 6 hodin týdně včetně praktických cvičení, o prázdninách povinná odborná praxe, něco v nás zůstalo, mě osobně předmět bavil.


Stejně jako výběrový předmět - topografie. Tu nás učil člověk, který vypadal jako studený čumák. Bývalý voják z povolání, upravený, perfektně oblečený, spolužačky počítaly kolik má kravat. Komunista, zda přesvědčením, netroufám si hodnotit. V jeho hodinách bylo naprosté ticho. Ten člověk byl tak chladný, že na středoškolské vtípky nebyla chuť. V jeho hodinách jsem se bál při hodině i číst pod lavicí. Hodně nám diktoval do sešitů. Přiznám se opět, že mě předmět bavil. Jen odbočka, vyučující byl zavilý nekuřák, myslím, že by se v dnešní době neztratil, byl by z něj vynikající bojovník proti nikotinu. Vojáka v sobě nezapřel. Koupil jsem si v Kotcích za korunu vyřazenou brigadýrku, procházel jsem v ní ve škole na chodbě, on mi jí zabavil a už nikdy nevrátil. Asi bral záležitost jako urážku vojenské čepice, že se ocitla na mé hlavě.


Při zkouškách ve třídě mučili našeho spolužáka, my se na chodbě halasně bavili, pan profesor vylezl, zle se na nás podíval, že rušíme. Odsunuli jsme se o kus dál, pak jsme si šli na záchod zapálit a on tam musel kvůli potřebě. Normálně za to byla trojka z chování, podíval se přísně a říkal, že tohle už je dneska podruhé. Za půl hodiny jsem seděl před komisí já. Zkoušel mě a vůbec na sobě nenechal znát, že mám u něj dva vroubky. Byl rád, že něco umím, oni se všichni naši vyučující změnili v lidi, kteří očima přímo prosili, abychom jim nedělali před komisí ostudu.


Málem jsem vyletěl z odborné práce. Třída byla rozdělená na 5 skupin, nikdo se s jejich složením moc nepatlal, podle abecedy. Nevím, koho napadlo, že poslední skupina bude mít práci z fotogrammetrie. Snad byla považována za obor budoucnosti. Sám vyučující s předmětem měl zřejmě problém. Zlatý člověk, nejhodnější z hodných, Franta jsme mu mezi sebou říkali. Že jsme jeho dobrou povahu zneužívali, nemusím snad zdůrazňovat.


Zeměměřické průmyslovky byly v Československu tři. V Praze, v Brně a v Košicích. Předsedu maturitní komise dělal v Praze jeden rok někdo z Brna, druhý rok z Košic, stejně to bylo v dalších městech. Tenkrát k nám přijel z Košic. Ještě si pamatuju jméno. Ján Rizman. Přátelský chlapík. Bavil se s námi o fotbale, na Sparťany se díval trochu skrz prsty, protože Košičané nikdy neodpustili Spartě, že jim sebrala jejich velkou hvězdu Andreje Kvašňáka. Byl v tom tenkrát i jakýsi podvod, politika, nevím, ale Andrej byl v Praze na očích a tak se stal i jedním z 22 našich fotbalistů, kteří si v historii zahráli finále mistrovství světa.


Fotbal je fotbal, ale pan Rizman nám sdělil, že se těší na naši práci z fotogrammetrie, protože on je fotogrammetr. Když jsem ho slyšel, býval bych jim okamžitě do Košic vrátil Kvašňáka. Franta dobře věděl, že s námi neudělá díru do světa. Sedl si s námi a přesně naplánoval, jak bude zkoušení probíhat. Komu dá jakou otázku, psal si všechno na papírek, usmíval se, v očích jistotu, že to zvládneme.


Sedli jsme si celá skupina, Franta začal. Otevřely se dveře a inženýr.... (Franta) má telefon. Odešel, předseda pookřál a převzal iniciativu. Jinak působil celý týden jako člověk, kterému celá maturita je ukradená, českou literaturu neznal, rusky neuměl. Fotogrammetrii znal. My ne. Musel to být člověk velice silný, mrtvice ho z nás nezklátila. Obhajovali jsme něco, co jsme někde opsali, když se Franta vrátil, bylo všechna jeho námaha v troskách, už jsme ani nevěděli, jak se jmenujeme.


Na maturitním vysvědčení na mě čumí čtyřka, zaplaťpámbu za ní. Už nevím, co kdo dostal ze spolutrpících, ale určitě to nebyla žádná sláva.


Poslední den, tenkrát byla sobota, jsme si přišli pro vysvědčení, kromě papíru, který nám byl slavnostně předán, nás stručně ohodnotili. O mně řekli, že jsem se nečekaně dobře připravil, ale na výsledku odborné práce je vidět, že jsem systematicky nepracoval celé čtyři roky.


Gratulace celé komise, tlustá soudružka češtinářka mi dlouho tiskla ruku, že jsem překvapil, možná byla na zajíčky, přihlášku do KSČ mi nenabídla.


Ještě ten večer jsme se opili (někteří) na večírku v Kinských sadech, pár se nás další týden vydalo na čundr na Živohošť. Nastoupili jsme, jak bylo tehdy zvykem, na doporučenku, mladší sestru umístěnky. Stali jsme se podruhé dospělými, vstoupili jsme do ROH a začali budovat, Bože, jak my budovali...


Je to všechno neuvěřitelných padesát let. Velká část z nás u řemesla zůstala, případně odešla k příbuzným oborům, nejvíc ke stavařům. Často jsem byl někde v terénu a tak se vyhnul všem schůzím a jiným volovinám. A metr byl stejně dlouhý jako dnes.


V březnu se sejdeme, doufám, že ve velkém počtu. Spolužačka navrhla, abychom se před konzumací v restauraci sešli před naší bývalou školou a společně se vyfotili. Všichni tam už nebudeme, protože někteří z našeho světa odešli za lepším. Naše bouda ještě stojí, na Starém Městě, v Malé Štupartské. Je tam už léta škola elektrotechnická, zeměměřiči se záhy po našem odchodu přestěhovali do Hrdlořez.


Těším se. I když padesátka je pěkně hnusný číslo...








BLOG TÝDEN

neděle 23. ledna 2011

Pohledy z Vyšehradu

Nuselské údolí jsem před týdnem ofotil kolem dokola. Ale našel jsem takové fotky, že jsem neodolal, A když už jsem se vyštrachal na Vyšehrad....




Odložil jsem dříve několik fotek z prostoru pod Karlovem, ale tuhle jsem vyšťáral na adrese: http://www.fotohistorie.cz/
Konec 19.století.



Tahle fotka z doby, kdy vyrůstala nová výstavba v Nuselském údolí. Minule jsem fotil z vyšehradských hradeb celkem 3 srovnání.
Starou fotku jsem našel na adrese: http://www.fotohistorie.cz/




Pohled z vyšehradských hradeb na Podolí už jsem srovnával. Ovšem to byla jen část přístavu, a hlavně nábřeží. Tady je pohled přes budovu Yacht klubu, je vidět Schwarzenberský ostrov (dnes Veslařský), Vltava, Podolí a v dáli Braník.
Stará fotografie byla okopírovaná z publikace Praha 4 (Městská část Praha 4, 2001)



Libušina ulice
Když už jsem byl na Vyšehradě, porovnal jsem stav Libušiny ulice pod hradbami. Pavlačový dům zřejmě vadil rozšíření ulice, místo něho jsme postavili fešáckou plechovou ohradu. Prostor pod Vyšehradem znám léta létoucí, ale teprve při porovnání jsem zjistil, jak mnoho bylo území ublíženo. Vyšehrad je krásný, ale podhradí není ani chudé. Není žádné.
Stará fotka byla okopírovaná z publikace Zmizelá Praha 4 (Paseka, 2002)





Facebook – Srovnávací fotky






pátek 21. ledna 2011

Honza Zajíček

26.2.2007 jsem stál s mnohými, povětšinou staršími ročníky, na hřbitově v Dobříši. Jako sirotci. Myslím si, že všichni cítili, to co já. Že něco skončilo. Loučili jsme se s Honzou Zajíčkem. Věk, řekněme, že úctyhodný, necelé 4 měsíce předtím oslavil 80.

Poslal jsem mu gratulaci, odpověděl v půli prosince dopisem, kde se mi omlouvá za zpoždění, že měl malou mozkovou příhodu, ale jinak je jeho psaní v podstatě optimistické. Dopis končí slovy "Žij blaze". Tak se, Honzo, pokusím.

Přiložil svou fotku ze švýcarského Bielu, kde má startovní číslo 80. Teprve dnes jsem objevil, že to číslo je tam doplněné u příležitosti jeho narozenin. Napsal jsem mu tehdy, že osmdesát je velké číslo, ale on byl odjakživa stovkař. Na fotce je Honza přibližně stejně starý, jako jsem nyní já. Stovku bych už neušel.

Na jeho památku jsme si připili Na Prachandě, pokračovali jsme ve společenské místnosti ve firmě Pepíka Krejsy, Honzova kolegy a kamaráda. Honza miloval dobré jídlo a pití. A že toho uměl kdysi spořádat! Určitě nás ze zaječího nebe kontroloval, abychom se na jeho počest neflákali.

Honza byl skutečně stovkař. Nebyl u toho, když skupinka šílenců z Tlupy šli první stokilometrový pochod. Ale velice rychle se k vznikajícímu hnutí připojil. A co je hlavní, on se svou buldočí náturou protlačil stovky do oficiální turistiky. Přesvědčit všechny páprdy ve vedení turistiky byl téměř nadlidský úkol, Honza se o to pokusil, měl úspěch, třebaže některým funkcionářům šel na nervy neustále. Kvůli tomu i splnil podmínky pro udělení Mistra turistiky. Už jen z titulu jde hrůza. Jak určit, kdo je mistrem turistiky? Ale oni si na něj, olepeného titulem, tolik netroufli, a mohl občas praštit do stolu.

Doba to chtěla, tedy neházejme to na dobu, žádali to všichni ti malí připosraní funkcionáři, kteří někdy ani v KSČ nebyli, ale třásli se strachy o svoje posty, které vlastně žádnými posty nebyly. Jistě si každý pamatuje lidi, kteří, když nadávali na komunisty, muselo to být daleko od davu, sedmkrát se přitom ohlédli, a pěkně šeptem... Ti dnes nejvíc křičí, že všechny komunisty bylo třeba vyházet, zavřít.

Aby se sešla parta kamarádů a šla spolu na výlet, třeba dlouhý, bylo možno i tenkrát. Na to, aby se daly vytisknout propozice akce, dát upozornění do novin, vyvěsit v obcích, bylo třeba akci ohlásit. Tehdejší rozmnožovací stroje vlastnily jen větší podniky. Vedoucí planografie bývala zasloužilá soudružka a ta hlídala. Vše se muselo zaevidovat. Nejschůdnější bylo se stát organizovanými turisty.

Honza byl srdcem levičák, za německé okupace se angažoval v odboji, vždyť později pořádal známý pochod Stezkou brdských partyzánů. Po válce se zapojil do budování, jenže... Přišel rok 1948 a bylo třeba lidí, kteří slepě plní příkazy mocných. Honza se ptal vždycky "proč?". Kromě toho byl zvyklý říkat, co si myslí. Takové lidi komunistická šlechta mezi sebou viděla nerada.

Chlap jako hora, stal se hutníkem v Kovohutich v Mníšku pod Brdy. Myslím, že toho nikdy nelitoval. Byla to profese, která vyžadovala chlapa, oficiálně státem ceněná, na tehdejší dobu slušně vydělal, při vyměřování důchodu měl nárok na první třídu. Jako horníci, ale taky jako lampasáci (!). Do důchodu šel v 55 a on si ta léta důchodu uměl užít.

Jednou dělal brigádu jako figurant u zeměměřičů, říkal mi pak, že to byl docela záhul. Když to říkal zrovna on... Dělalo mi to, jako zeměměřiči dobře.

Měl nesmírně hodnou manželku, aspoň na mě tak působila. Byla však těžce nemocná a odešla Honzovi příliš brzy. Děti nemohli mít, a tak Honza časem odešel do pečovatelského domu v Dobříši. Služeb využíval, ale jinak se neustále potuloval po pochodech. Vyskytoval se i na akcích, na které neměl jako zaměstnaný čas. V Kovohutích se pracovalo nepřetržitě.

Fyzicky zdatný, stovku bez problémů ušel, ale přesto se zapsal do dějin hlavně jako organizátor. Do mníšeckých Kovohutí byl vstup přísně kontrolovaný, podnik považován za strategický, Honza se dokázal vnutit a jednou, později i vícekrát, do roka obsadit v sobotu zaměstnaneckou kulturní místnost a kantýnu. Vstup volný komukoliv. Přísní vrátní na jeden den rezignovali.

Byl první, který začal s pořádáním stovek, rozdělených na dva okruhy, noční a denní trasu. Nápad od něj ostatní okoukali, on začal pořádat něco jiného. Určitě je někde spočítáno, kolik pochodů organizoval, těžko lze spočítat, kde se angažoval jako spolupořadatel. Viděl jsem ho na pochodu v Blatné, kde pomáhal s prezentací, jinde ho bylo vidět na kontrolách.

Svou hlavní akci, Stezku brdských partyzánů, předal po čase Pepíkovi Krejsovi a sám 12 let pořádal zimní stovky. Jednu v prosinci, druhou v lednu. Konalo se bez ohledu na počasí. V poslední nás dovedl 1.-2.12.1995 z Mníšku do restaurace Na Spilce v Plzni. Byl zvyklý držet slovo a tak, když vyhlásil, že tohle je jeho poslední pochod, kde vystupuje jako hlavní pořadatel, prostě tomu tak bylo.

Pak už Pepíkovi jenom pomáhal u prezentace v Kovohutích, po mém zjištění, že mám klouby v hajzlu, jsem tam jezdíval na kole jenom kvůli němu. Poklábosili jsme, zavzpomínali. Na Brdskou stezku, jak se pochod časem přejmenoval, jsem se jel podívat ještě na jaře 2007, kdy už Honza nebyl. Chyběl mi.

Nechci v téhle vzpomínce psát o všem, co s Honzou souvisí. Romány nepíšu. Určitě na něj vzpomenu ještě mnohokrát, u pochodů, které pořádal, i u jiných, byl to náš guru. Patřilo by se zmínit o skutečnosti, že dvakrát obešel za 100, resp. 99 dnů obešel pěšky celé Československo, byl by to hrozitánský seznam, ale pokud chci v tomhle psaní pokračovat, bude se v něm jméno Zajíček vyskytovat často.

Turističtí funkcionáři ve svém nesouhlasu s dlouhými pochody uváděli důvod, že se jenom chodí a chodí a nikdo nemá čas na takzvanou kulturně poznávací činnost. Sám vím, že je to nesmysl, když je člověk zdatný, krajinu sledovat stačí. A pokecání se štamgasty vesnické hospody může být někdy cennější než prohlídka zámku.

Honza republiku doslova prošlapal. A znal, pamatoval si hodně, uměl si vybírat skutečné lahůdky. Jako v jídle.

Nepatřil jsem do okruhu jeho nejbližších kamarádů, ale rádi jsme se viděli. Mnohokrát jsme spolu nesouhlasili, znal jsem ho a věděl jsem, že nevyžaduje, aby s ním kdokoli bezvýhradně souhlasil. Na svém názoru trval, hádal se, nerad ustupoval, ale neznamelo to, že by člověka s jiným názorem začal nenávidět.

Nikdy jsem nepomohl pořadatelům pochodů, mezi nimiž byli i mí dobří přátelé, s organizací. Byl jsem jenom účastník. Ovšem taky jsem nikdy pořadatelům nenadával, když se jim cosi nepovedlo. Tušil jsem, že člověk nic netvořící by kritizoval někoho, kdo se tvořit snaží. Nechtěl jsem patřit do obrovské skupiny lidí, kteří jen a jen kritizují a nedělají nic. To platí v každé době.

Mezi čtyřma očima jsme si leccos řekli, když organizoval sledování stovkařů (evidence, kolik kdo ušel stovek), vyměnili jsme si i nějaké dopisy. Mně se nápad líbil, dával jsem mu tipy na lidi, kteří už před časem všeho nechali, on je snad kontaktoval. To, co udělali z dobrého nápadu někteří sledovaní, byla asi prohra, mně to tak připadlo.

Pak jsem udělal něco, čím jsem Honzu naštval. Chtěl na mně, abych se zařadil do užšího vedení dálkových pochodů jako jakýsi sekretář, že bych měl na starosti administrativu apod. Odmítl jsem, bylo to poměrně dlouhé přemlouvání, z jeho strany. Jezdil jsem tenkrát denně na stavbu do Kralup, fyzičku jsem si udržoval běháním a doma tři malé děti, které jsem záhy zašal tahat po výletech a krátkých dětských pochodech. To, že se budu starat o děti, jsem považoval za naprostou prioritu, kvůli které jsem ochotný hodit za hlavu cokoliv. Možná to tak úplně nemá být, ale stalo se, čas nevrátím.

Když mému synovi bylo 15, naštval i on Honzu. Přihlásil se na pochod v délce 50 km a absolvoval celou stovku. S Olafem Čihákem, tomu bylo ještě o dva roky míň. Honza klukům vynadal, že ho podvedli. Rozumné to od nich nebylo, ale, kdo je v takovém věku rozumný? S Honzou jsme o tom mluvili a já se ho ptal:

"Mám ho snad zabít?"

"Já vim..."

Honzovo příjmení lákalo k různým vtípkům, či rádoby vtípkům, on se neurážel, ohromně se bavil. Pro mnoho lidí byl prostě Zajda, znal jsem mnoho lidí, kteří tuto přezdívku vyslovovali s velkou úctou.

Jenom historka, kterou jsem jen slyšel, nebyl jsem u toho. Šel se jakýsi etapový pochod od města k městu, na jedné z tras se muselo projít kolem pole, plného zelí. V tělocvičně, kde se ve spacácích přespávalo, byla poté hromada asi 40 zelných hlávek. Dárek pochodníků Zajíčkovi. Snad to tenkrát dal či prodal do školní jídelny, nevím. Nad polním pychem bych se měl spíš zamyslet, krást se nemá, ale mohlo by to být promlčené, nebo ne?

Od roku 1994 mi Honza každoročně posílal svoji PF, kterou vlastnoručně vyráběl. Netuším, jestli všechny ty zajíce skutečně kreslil sám, nebo něco odněkud obkreslil, doplnil vlastním textem, každý rok jiným. Všechno nechal okopírovat, kopie většinou vybarvil pastelkami, podepsal. Jednalo se o malé lístečky na obyčejném papíře. Trochu naivní, ale úplná oaza mezi všemi blýskajícími se Happy New Year.

V roce 2003 jsem se vrátil do bytu po rodičích, nad svůj stůl jsem si vždy Honzovo přání připíchl a díval se na něj celý rok. Teď už tam mám 4 roky stejné. Byl jsem tak drzý, že jsem si sněhuláka z onoho lístečku vypůjčil a dal do loga svých Srovnávacích fotek. Prostě, kradu, kudy chodím, ale Honza mi určitě odpustí.



 
Všechny gratulace od Honzy, které vlastním jsou zde
nebo taky zde

čtvrtek 20. ledna 2011

Focení se nekonalo

Krásný slunečný víkend mě donutil v pondělí vzít kolo a ujíždět do servisu, kde pravidelně budím pozornost vytahaným řetězem a stále na pohled chátrajícím bicyklem.
Prodejnu a servis značky Trek vlastní můj jmenovec a pravděpodobně nějaký vzdálený příbuzný. Oba rody nás směrují do Lešan na Sázavě. Nějak jsme víc záležitost neřešili.
V srpnu 2002, těsně před českými povodněmi mi onen majitel prodal kolo značky Trek, které už, skoro ke konci sezóny, bylo zlevněné. Vyhovovalo mi jednání, kterého se mi nedostalo o kus dál, v jiném servisu, kde z nich bylo příliš cítit, že chtějí vydělat. To chtějí všichni, ale...
Dnes jsem si kolo vyzvedl a kdysi prodávající nevěřícně hleděl na můj computer, který za těch osm let a kousek ukazuje přes 54 tisíc kilometrů. Vím, že při prodeji moc nevěřili, že bych jezdil tolik. Mně to tolik moc nepřipadá. Jezdím na nákupy, na výlety, k vodě, do hospody, jezdil jsem na zahraniční cyklistické zájezdy a jsem v důchodu. Pokud bych používal kolo na chatě k nákupu mlíka a rohlíků, asi bych si koupil něco v bazaru.
Mně zas připadá divné, když si někdo koupí kolo za 50 tisíc, jezdí na něm 800 kilometrů ročně a po pěti letech usoudí, že na tak starém křápu jezdit nebude, a kráčí do prodejny pro nové.
Jsme lidé různé, říkal jeden profesor na průmyslovce.
Dokonce uvažovali, že by si moje odřené kolo vyfotili. Škoda, že k tomu nedošlo, samozřejmě bych chtěl na té fotce být i já. Pro firmu Trek by to mohla být pěkná reklama.
"Podívejte se na toho tlusťocha! I takovým lidem máme co nabídnout! I z takových lidí udělá TREK cyklistu!"
Velká fotografie a pleskli vy ji hned vedle Lance Armstronga, který na stejné značce vyhrál několik slavných Tour de France.
Až příště.

středa 19. ledna 2011

Praha - Vinohrady

Malé zastavení na kdysi Královských Vinohradech.



Chrám Svaté Ludmily na Náměstí Míru
na Vinohradech. Pohled z Anglické ulice. Před sto lety stával při, na tehdejší dobu, rušné komunikaci. Jezdila kolem něj tramvaj. Dnešní Anglická ulice a Francouzská ulice byla vlastně jednou třídou. Myslím, že dnešní úprava je příjemnější. Chrám stojí v pěkném parku, který tramvaj objíždí. Můj osobní problém je ve skutečnosti, že v parku jsou kvalitní vzrostlé stromy a ty stíní mému focení. V době vegetace neprůhledné, tak aspoň takhle.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha - dodatky II. (Paseka 2003)



Náměstí Míru,
pohled od chrámu Svaté Ludmily. Jak píšu v popisku předešlého srovnání, připadá mi tato úprava prostoru hezčí. Ale... V prostředním bloku bývala v prvním patře kavárna Valdek, kde se i tančilo, v přízemí bufet, kde se už od sedmi ráno dostalo slušné jídlo a taky denní vinárna. V domě, kteý vykukuje na fotce vpravo byla kavárna Hlavovka, noblesní podnikvídeňského střihu.
Teď ze mě asi mluví nostalgie starého člověka. Taneční kavárny z Prahy zmizely.Bývalo jich hodně, hrávali v nich výteční muzikanti, vlastně jeden z nejznámějších kavárenských zpěváků byl i mladý, začínající Karel Gott. Tančit většinou chodí mládež, ta chce jiný typ muziky a ti, kteří vymetali taneční kavárny před 40 lety, často jsou rádi, že ještě chodí. Kdo by dnes chodil do kavárny typu Hlavovka? A že jich bylo, jenom na Vinohradech.
Je to pryč, vážení, nedá se nic dělat, ale vzpomínat musíme, ne? Stejně bych se nejradějí naučil střílet (na vojně mě to nenaučili), když vidím, že krásná kavárna je přestavěná na banku, kde vám půjčí na všechno možné a na nejvýhodnější úrok.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha - dodatky II. (Paseka 2003)



Sázavská ulice
V roce 1896 zde byla postavená synagoga, poničená při náletu v roce 1945. Byla stržená a na místo ní postavená škola. Domy se musí udržovat, ale to co bylo provedeno v rámci údržby s budovou napravo, mi připadá přímo brutální.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha - dodatky II. (Paseka 2003)





Facebook – Srovnávací fotky










úterý 18. ledna 2011

Sedmá třída

Ve svých srovnávacích fotkách jsem v komentáři pod podolskou školou napsal blábol, který by si někdo mohl vysvětlit jako skutečnost, že jsem byl ve škole práskač. Nezbývá mi, než předložit svou klasifikaci ze 7.třídy (1955-56), kdy jsme měli i čtvrtletní vysvědčení. Vyplývá z toho, že jsem nebyl mezi učiteli příliš oblíbený. Moje dcera, dnes učitelka, když to viděla, zhrozila se.
"Já myslela, žes měl jednou dvojku z chování, to se může stát každýmu, ale tys jí měl furt"
Učitelky a učitelé si na mě zasedli...



Facebook - Václav Víšek

Praha - Nusle

V létě jsem se projel po Nuslích na kole se starými fotkami a poměrně otráveně jsem zase odjel. Je tu všude hodně zeleně. O víkendu jsem svůj dluh splatil.


Nuselská radnice
V roce 1909 si město Nusle postavilo tuhle nádhernou radnici. V roce 1922 se Nusle staly součástí Prahy, teď jsou léta centrem Prahy 4, kde mám trvalý pobyt. Občas musím něco vyřídit na úřadě, což je pro mě osobně vždycky protivné. Ale chodím aspoň do pěkného baráku. Za posledních dvacet let se asi dost do budovy investovalo. Moc nechápu plán zastupitelstva přestěhovat úřad na Budějovickou, kde údajně budou pro úředníky i pro veřejnost lepší podmínky. Tolik fundovaný nejsem, abych tohle posoudil. V téhle budově bude co? Banka? Developerská firma? Luxusní byty? Není to škoda?
Stará fotka byly okopírovaná z publikace Praha 4 (Městská část Praha 4, 2001)



Nuselská sokolovna
Kousek nad radnicí si v roce 1925 postavili sokolové sokolovnu na volném místě, na vršku. Funguje dodnes, třebaže ji po dlouhá léta užívali jiní.
Stará fotka byla okopírovaná z publikace Praha 4 (Městská část Praha 4, 2001)



Mezi radnicí a sokolovnou je Svatoslavova ulice, kde stojí i kostel svatého Václava. Vytvořil jsem si teorii. Na staré fotce je vlevo v parku maminka s kočárkem. A v kočárku je babička ditěte, které je v tom samém místě na dnešní fotce. Blbost? Ať mi někdo dokáže, že kecám...
Stará fotka byly okopírovaná z publikace Karla Kuči Města a městečka... (Libri 2002)



Národní dům
Na Náměstí bratří Synků stojí další nádherná stavba. Bývalý Národní dům. Teď v něm sídlí Česká spořitelna. Na rohu budovy vlevo je lékárna. I před sto lety tu byla lékárna. Nikdy tu nic jiného nebylo. Za komunistů to byla nejdůležitější lékárna v Praze 4, kam lékaři automaticky pacienty posílali, když jim předepsali lék, kterého nebylo na trhu příliš.
Šel jsem k lékaři v Podolí, na receptu jsem měl dvě položky, v podolské lékárně mi vydali jeden lék, udělali výpis a poslali mě jinak, doporučili mi Nusle. Zaplatil jsem zajeden recept jednu korunu, ale času mi shánění sežralo dost. Všechno bylo zadarmo, ale výhodu měl člověk, který měl v lékárně známého, nebo uměl magistru podplatit. Pamětníci, pamatujete si vůbec ještě na shánění léků? Nebo už jste zapomněli? Nebo chcete zapomenout?
Stará fotka byly okopírovaná z publikace Praha 4 (Městská část Praha 4, 2001)



Nuselské schody
se nacházejí na území Prahy 2, nějak k Nuslím patří, ale ať se nám to líbí, nebo ne, leží na katastrálním území Vinohrady. Na fotce z přelomu 19. a 20.století jsou nastrojené dámy, doprovázené nastrojenými pány. Tak, jako na mnohých místech, přišla sem princezna Xénie, otočila prstenem a ejhle - auta.
Stará fotka byly okopírovaná z publikace Praha 4 (Městská část Praha 4, 2001)



Pohledy na Nusle
Na tomhle srovnání mi hodně záleželo. Dalo mi dost práce umístit dnešní stav do polí s neregulovaným Botičem a zárodkem další části Nuslí. První barák na staré fotce vlevo naštěstí stojí, i když dnes není první. Napravo zase dva domy zmizely v souvoslosti s výstavbou Nuselského mostu. Počítal jsem okna na budovách zblízka,z dálky, jsem přesvědčený, že je to dost přesné.
Stará fotka byly okopírovaná z publikace Karla Kuči Města a městečka... (Libri 2002)



Pohled přes Folimanku, kde dnes stojí sportovní hala.
Stará fotka byly okopírovaná z publikace Zmizelá Praha - dodatky II. (Paseka 2003)



Nuselský most proměnil celé údolí.
Stará fotka byly okopírovaná z publikace Zmizelá Praha - dodatky II. (Paseka 2003)



Pohled na údolí z Pankráce. Na obzoru klášter na Karlově.
Stará fotka byly okopírovaná z publikace Praha 4 (Městská část Praha 4, 2001)



Tři pohledy na údolí z Vyšehradu.
Staré fotky byly okopírované z publikace Karla Kuči Města a městečka... (Libri 2002)







Podolí, škola
Cestou ze svého bydliště na Vyšehrad jsem šel kolem školy, v kapse starou fotku, neodolal. Nusle jsou za kopcem. Staré Podolí byla ves, krčící se pod hradbami Vyšehradu. Bydleli tu zelináři, rybáři. Žádné velké bohatství. Přesto si obec vybudovala poměrně velkou školu. Jak to tenkrát dělali bez všemocných developerských firem? Budova slouží dodnes, za mého dětství tu býval dnešní mluvou první stupeň. Dnes fotím z parku a vlevo ode mne stojí škola větší a výstavnější. Druhý stupeň, za mého bráchy měšťanka, za mě osmiletka atd. Tam jsem tři roky chodil. Kdykoliv tudy procházím, mám v duchu strach, že si zdi školy na mě vzpomenou. Učitelé to se mnou neměli nejlehčí.
Stará fotky byla stažena z http://www.fotohistorie.cz/





Facebook – Srovnávací fotky










pátek 14. ledna 2011

Proč?

V roce 1971, tři roky po vpádu sovětské armády do Československa, jsem se zařadil mezi dálkoplazy, jak jsme se rádi nazývali. Už běžela normalizace podle přání okupační mocnosti.

Člověk nemůže žít bez činnosti, někdo začal budovat chatu, někdo se dal k nim, já začal chodit dálkové pochody. Tahle skutečnost ovlivnila celý můj život. Oženil jsem se tu, založil rodinu.

Nechci vytvářet historii pochodů od začátku. V roce 2001 vyšla útlá knížka Honzy Zajíčka a Jiřího Caletky "Dálkové pochody naše láska". Mám ji i s Honzovým věnováním.


Je to poctivá práce. Protože jsem s Honzou často hovořil, vím, že mu leckteří aktéři pochodů lezli na nervy, neměl je rád, dokonce říkal, že by je nejradši nakopal do zadku (říkal to sprostěji). V té knížce ukázněně mluví o faktech, osobní nevraživost žádná. Stačil jsem mu tohle říct, usmál se, měl radost. Honza určitě bude jeden z prvních, o kterém napíšu.

Fakta tedy shromáždili jiní, lépe informovaní. Chci se soustředit na historky, na útržky, na střípky událostí. Je docela možná, jestli ne jisté, že si leccos pamatuju blbě. Může se stát, že to bude jakýsi pokus o pošahanou beletrii. Pochody chodili lidi a ti, jak známo, jsou každý jiný a protože pochody jsou ve své podstatě ptákovina, která zabere dost času, dost energie a stojí dost peněz, je mezi pochodníky hodně lidi, dejme tomu, svérázných.

Chtěl bych o nich psát. Samozřejmě, že budu psát o lidech, kteří už nás navždy opustili, i o lidech žijících. V druhém případě možná budu riskovat, že mě dotyčný vyhledá a rozbije hubu. Ti, které jsem poznal v sedmdesátých letech, už dnešní účastníci dálkových pochodů osobně neznají. O těch, se kterými jsem si nepadl do oka, asi pomlčím. Nebude to systematické, prostě jenom střípky.

Pro mladší, vládl tenkrát komunistický režim a ten nestrpěl, aby se jakákoliv akce konala bez ohlášení a pořadatel nemohl být nějaký Jarda Houžvička, ale vždycky sportovní oddíl, patřící do ČSTV, závodní výbor ROH, mládežnická organizace (SSM), prostě organizace patřící do takzvané Národní fronty a ta byla pod vedením KSČ.

Určitě tu ukážu nějaké diplomy, na kterých bude vidět, kdo pořádal. To byla daň, abychom se mohli s kamarády někde sejít, přespat ve spacáku v tělocvičně, ve škole, kde jsme měli aspoň minimální hygienické podmínky.

Nevím, jaký bude mít moje psaní ohlas, ale nějak cítím, že bych měl něco napsat, dokud si ještě vůbec cokoliv pamatuju. Pokud se stanete fanoušky této stránky, můžete mě doplňovat, nadávat mi. Taky bych přivítal nějaké fotky, které neznám.

Úvodní pindy mám za sebou, upozorňuju, že jsem poměrně dost užvaněný dědek, snad nejsem úplně senilní, kdyby jo, tak mi to sdělte. Nekamenujte mě, když moje příspěvky nebudou pravidelné, já už nemám pravidelnou ani stolici.

Václav Víšek




Facebook – Víškovy střípky z DP





Maceo Parker

O Velikonocích 1997 vystupoval v Lucerna Music baru saxofonista a bluesman Maceo Parker. V neděli beznadějně vyprodáno, koupil jsem si lístek na pondělí. Že bych měl naději si sednout, o tom by se mi mohlo jenom snít. Narváno, byl jsem rád, že jsem našel místo, kde jsem se mohl opřít o sloup. Dal jsem si dvakrát víno, ale při koncertě jsem už na to ani neměl pomyšlení. Přesně v 21 hodin se objevil Maceo Parker s kapelou. Je jen málo účinkujících, kteří na takových koncertech dodržují hodinu začátku.
V obleku s vestou, kravata. Celá Lucerna je známá nesnesitelným vedrem. Diváci v tričkách. Ani ho nenapadlo se převléci po celou produkci.
Věděl jsem z tisku, že Parkerova vystoupení bývají dlouhá. Bez jakékoliv přestávky hrál, zpíval a tančil se svými 6 muzikanty do 23.30. A doslova řádil. Fantasticky. Mezi diváky jsem se trochu cítil jako dědeček, který sem náhodou zabloudil z Vlachovky. Nějak si na to pomalu zvykám. Když se mi muzika líbí, tak se mi líbí a nedělám si vrásky.
Nakonec bylo to vystoupení v rámci jazzového festivalu a já jsem jazz cítil. Mládež tančila v celém baru, nádherná atmosféra. Škoda, že mezi tyto lidi díky svému věku opravdu patřit nemůžu.
Opilce vidět nebylo, jen mě občas praštila přes nos vůně marjánky. Po ukončení produkce (zakončené krásným sólem na bicí) se asi 10 minut vytleskávalo. Zřejmě si muzikanti vykouřili cigaretu. Pak přišli přidat. Říkal jsem si, že zahrají jednu nebo dvě skladby a chytnu ještě poslední metro po půlnoci. Přídavek trval skoro dvě hodiny. Opět bez jakékoliv přestávky. Bylo všechno ještě bezprostřednější než předtím. Teď byli ,,vtahováni” do vystoupení i diváci. Hlavně mladé holky, které se zřejmě Parkerovi líbily nebo snad u kterých se mu líbil jejich taneční projev.
Když koncert skončil, účinkující odešli, pamatuju na bubeníka, který zůstal na pódiu sám. Naprosto vyčerpaný.
Taktak jsem chytil autobus v 1.34, i když mi bleskla hlavou myšlenka, že po takovém zážitku je škoda jít spát. Vyhrál rozum a ospalost. Spát jsem šel v půl třetí a vzkaz mi říkal, že pro mne přijede Pepík v šest. To zas bude den. Ale stálo to za to.
Trochu jsem upravil svůj tehdejší text, který jsem si tehdy psal jen tak pro sebe.

Silvestr 1955

My Bakaláři jdeme k vám,
štěstí, zdraví vinšujem vám,
v novém vám přejem roku,
každému jednu sloku
Koleda, koleda, vy zedníci,
dobře se dnes bavte,
v novém roce pro nás všechny hodně stavte.
Koleda, koleda, plánovači,
bez bázně a hany,
nezapomeňte zas letos naplánovat vany.
Dudlajdá, dudlajdá, to vám dneska vinšujeme,
dudlajdá, dudlajdá, to vám dneska vinšujem.
Koleda, koleda, hoši z Masny,
správně plňte plány,
hlavně plňte tlačenku, buřty, taliány.
Koleda, koleda, lakýrníci,
ať se vám to blejská,
ať nám to za čtrnáct dní zase neoprejská
Dudlajdá, dudlajdá.....
k té poštovní novinové službě máme přání,
noviny nám doručujte i bez urgování.
A vy páni žurnalisté, buďte hodně zdrávi,
do těch novin občas dejte taky zprávy
Dudlajdá, dudlajdá...
Koleda, koleda, hokejistům,
přejem v každém pádě,
aby jim to letos vyšlo na olympiádě
Koleda, koleda, fotbalisté,
střílejte jak tanky,
samozřejmě do gólu a ne vedle branky
Dudlajdá, dudlajdá...
Koleda, koleda, státní filme,
zpovídej se z hříchu,
natáčej nám veselohry, aby byly k smíchu
Koleda, koleda, satirici,
probuďte se v plénu, aby se vám nemuselo houkat na sirénu
Dudlajdá, dudlajdá...
Průvodčím od elektriky přejem na tři krále,
více vozů, míň pasažérů,
obsazeno dále
Těm, co touží po Spartaku,
bude nejmilejší,
by měl ten vůz lidový cenu lidovější
Dudlajdá, dudlajdá...
Restauracím přejem vřele
číšníky jak šídla,
prima menu, nižší ceny, větší porce jídla.
Koleda, koleda, páni vrchní,
jen tak mezi řádky,
ať se tolik nešidíte, když dáváte zpátky
Dudlajdá, dudlajdá...
Koleda, koleda, vy uhlíři,
ať vám dneska chutná,
pamatujte, co je naplněná putna
Koleda, koleda, rozhlase náš,
tobě přejem vlídně,
ať u tebe Silvestra je aspoň dvakrát týdně
Dudlajdá, dudlajdá...
Přejeme vám taxikáři,
hodně kilometrů,
také ať se vyznáme v tom vašem taxametru.
Koleda, koleda, zdravotníci,
žádáme teď rázně,
na rýmu nám předpisujte Františkovy Lázně
Dudlajdá, dudlajdá...
Koleda, koleda, hodně štěstí v novém kalendáři
vám, vážení posluchači, přejí Bakaláři.
Zvláště milým posluchačkám jménem naší štyrky,
aby se jim na najlonkách nedělaly dirky
Dudlajdá, dudlajdá...
(Opsáno slovo po slovu ze zvukového záznamu.)

Takhle pěli Nezbední bakaláři s rozhlasovém Silvestru v roce 1955. Lidi se bavili cílenou satirou, mně bylo 12, asi jsem se taky smál, až se koleje vohejbaly.
Zdá se to snad někomu blbý? Přiznám se, že mně taky, ale v současném všeobecném boomu zábavy, možná by to mohl nějaký bavič trochu oprášit, vložit do textu pro větší účinek nějaké to hovno. To by bylo srandy...

Cikáda

Cikáda. Oldřich Nový ve filmu Kristián básnil o cikádách. Kdo byl ve Středomoří, ví, jak protivný může být neustálý zvuk cikád. Na zájezdu v Provenci jsem ji našel ráno na svém kole. Držel jsem ho asi 10 minut, protože všichni si tu potvoru chtěli vyfotit. Tady je, kráska.



Facebook - Václav Víšek

čtvrtek 13. ledna 2011

Praha, když slezl sníh

V listopadu, jak to bývá, spadlo listí, než jsem se nadál stromy obalil sníh, zas nebylo moc vidět. Karlínský kostel jsem fotil v létě, vše bylo v zeleni, škola za kostelem byla vidět mizerně. Stromy jsou bez listí, ale je jich tolik, že vlastně není vidět moc víc a ke všemu ty letní fotky se mi líbí víc, takže nic měnit nebudu. Vracím se ke středu Prahy.






Městské muteum
Na rozhraní Karlína a Nového Města je Městské muzeum. Na předělu 60. a 70. let jsem měl podnik blízko Bílé Labutě, na obědy jsme chodili do hospody proti Těšnovu, na sudové víno k Poslednímu penízu. Tam bylo levně, útulně. Mezi Karlínem a ulicí Na Poříčí stálo normální město s krásným parkem, chodilo se tudy mezi nádražím Těšnov a Florencí. Zástavba, kde byla naše vinárnička, padla při stavbě metra C. Zbytek byl zlikvidován při stavbě magistrály. Jaký byl urbanistický záměr, nevím. Od té doby byl jen odstřelen zbytek krásné budovy Těšnova, pod ohavným mostem sídlí Mc Donald. Kdybych jedl hamburgery, asi bych se tu neposadil. Krásná budova Městského muzea osiřela, zrovna se opravuje, ale bude jí tu určitě smutno, asi jako Státní opeře nahoře nad Václavákem.
Abych staré časy trochu pokazil. U posledního peníze jsme si jednou dali s mou budoucí manželkou džbáneček červeného. Chutnalo nám, když jsme dolévali zbytek, byl na dně přilepený vajgl. Pingl tvrdil, že to muselo být v sudu. Zhořklo nám, už jsme nedopili. A pak vinárna zmizela navždy.
Stará fotka byla okopírovaná z publikace Zmizelá Praha - dodatky I. (Paseka 2003)


Šítkovské mlýny
Místo Šítkovských mlýnů budova spolku Mánes. Výstavní síň a taky kavárna, kde v padesátých letech "řádili" vyšehradští jezdci. Tancovali rokenrol, snad přitom zařvala i nějaká židle. Byli souzeni a někteří šli sedět natvrdo.
Na staré fotce je vidět stanice tramvaje. V době, kdy jsem tudy jezdil denně do průmyslovky, tu již nebyla, byla o notný kus dál. Jedenadvacítka směrem od Podolí prudce zahýbala do prava. Hodně často tu vypadávala kladka, na což jsme se těšili víc než na konec vyučování. Průvodčí z prvního vozu musel kladku nahodit. Někteří byli šikovní, povedlo se jim napoprvé. Malá kulaťoučká průvodčí se jednou trefovala na drát čtyřikrát. Povzbuzovali jsme "Hej rup", když se jí to povedlo, měla aplaus jako na Spartě.
Stará fotka byla okopírovaná z publikace Zmizelá Praha - dodatky I. (Paseka 2003)



Na rohu Biskupské a Na Poříčí
vyrostl hotel Harmony.
Stará fotka byla okopírovaná z publikace Zmizelá Praha - dodatky I. (Paseka 2003)



Výtoňská celnice
Na Výtoni už jsem porovnával, pohled ze železničního mostu, kde je vidět bývalá celnice, tenhle detail celnice a zároveň hospody U Koppů jsem si nenechal ujít. V dobách mé puberty stával naproti této, téměž zázračně nezbořené stavby, u zábradlí nad Vltavou dědek. Vypadal strašně starej. Jakoby přiletěl ze sovětské Gruzie, kde podle tehdejšího tisku žili lidé staří až 160 let. Pletl sítě. Nevím pro koho, proč, prostě pletl. A vyprávěl. Každému, kdo se zastavil. O starém Podskalí. Vyprávěl hlavně, co chtěl, na dotazy moc nereagoval. Smáli jsme se mu, že to je srandovní dědek. V 16 letech mě zajímalo úplně něco jiného, než historie Podskalí. Škoda, hlavně moje, něco bych se dozvěděl a ty holky... kde je jim konec? Fotka toho starého Podskaláka určitě někde existuje, moc by mě zajímala.
Vpravo, těsně v místech, kde končí střecha a začíná okap, je vidět věž bývalé vyšehradské radnice. Tak tam jdu.
Stará fotka byla okopírovaná z publikace Zmizelá Praha 1. (Paseka 2002)



Vyšehradská radnice
Konečná tramvaje před vyšehradskou radnicí. Fotky i s textem jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha - Tramvaje a tramvajové tratě (Paseka 2010).
Snad bych jenom dodal, že tady díky stavbě železnice před víc jak 100 lety vzal za své kus Královského Vyšehradu. Z Vyšehradské třídy zbyla jen torza a stejně jako na Těšnově, ani tady nikdo nic kloudného nepostavil. Smutný prostor.







Facebook – Srovnávací fotky










úterý 11. ledna 2011

Kino Evald


Komorní kino Evald. Národní třída 28 v Praze 1.
Já tu pamatuju vyhlášený noční podnik Kosí hnízdo. Ve třiašedesátém jsem se zde loučil s civilem před odchodem na dvouleté přetváření mé maličkosti na chlapa. Jak se jim to povedlo, ať soudí jiní. V pajzlu jsem byl se dvěma kamarády, nalepil se na nás podivný človíček, který nás nutil hrát krabičky. Prohrával drobné částky, vypadal namol, nás to otravovalo.
Chtěli jsme se ho zbavit, zvedli jsme sázku o hodně a on vyhrál. Jeden z nás nebyl zas tak opilý, a pochopil, že jsme kápli na profíka, od stolu ho vyhodil, málem násilím.
Myslím, že už po vojně tenhle zapadák zavřeli a otevřeli restarant Vysočina, 1.cenová skupina, pro moje vrstvy nezajímavá hospoda.
V devadesátých letech restaurace zůstala, ale objevilo se nové kino, nazvané na počest legendárního filmového a divadelního režiséra Evalda Schorma.
Malý sál, 72 míst. Vstupenky se kupují kousek před sálem. Dají vybrat volné místo na obrazovce, vstupné 99 Kč. Prodávající je zároveň šatnářem. Poplatek dobrovolný. Atmosféra je příjemná, takže si asi mnoho návštěvníků korunu zpět nevezme a ještě přihodí drobné do mističky za šatnu. Rád sedávám v kinech na kraji řady. Můžu lépe natáhnout nohy, a pokud by na mě, nedej Bože, v mém věku, přišla během promítání potřeba, nemusím zvedat celou řadu.
Navštěvuju hlavně kina typu Světozor, Aero, Oko, na tuhle oázu klidu jsem nějak zapomněl. V sobotu jsem objevil film, který mě zaujal. Kraviny tu nejsou na programu. Nikdo neotravuje s popcornem, ale ani s pivem do sálu. Sedí se pohodlně, zvášť, když člověk nemusí na klíně muchlat kabát. Vchod do sousední restaurace je hned vedle vchodu do sálu.
Vzpomněl jsem si na své mládí, kdy návštěva kina, hlavně večer, byla společenskou záležitostí, šustit pytlíčkem s bonbóny bylo nevhodné a lidé se na dotyčného pohoršeně ohlíželi.
Abych naši vzornou generaci nevychválil příliš. My mladší jsme chodili do biografu hlavně odpoledne, a pokud se promítal sovětský budovatelský film (bylo jich hodně, v listopadu víc než kin), v poloprázdném setmělém sále se dalo docela dobře randit za nizoučké vstupné.
Film Dobré srdce (The Good Heart) islandského režiséra Dagura Káriho doporučuju každému, kdo nemiluje namyšlené velkofilmy, plné technických zázraků, které nakonec na sebe stejně prozradí, že jsou srágory. Vyprávět obsah nebudu. Tři hlavní postavy v hodně bizarním prostředí, nečekané zvraty, černý humor, tragikomedie. Klasická délka filmu kolem 90 minut, kdy i penzista vydrží klidně sedět, a nebolí ho příliš kostrč.
Byl jsem moc rád v kině Evald, a přijdu sem zase co nejdřív.