středa 19. října 2011

Pan soused

Bylo mi asi osm, deset (?), když se k nám přistěhovali. Pán z Klatov, paní z Moravy. Měli o pár let mladšího syna.


V rychlém sledu přivedli na svět další dva kluky. Byt 1+1. Moc příjemní lidé.

Dokonce i táta je vzal na milost. Na barák postavený za první republiky družstvem typografů, byl táta hodně pyšný. Venkovský kluk ze 7 dětí měl radost, že vlastní byt v Praze. Strašně těžce nesl, když byl po roce 1948 dům s byty převedený (ukradený?) do Lidového bytového družstva. Časem se začali do bytů postupně stěhovat i lidé, nemající s tiskárnami nic společného. Táta vrčel cosi o přivandrovalcích.

S novými sousedy, se kterými jsme měli dveře metr od sebe, si porozuměl, měl je rád. Sousedsky, lidsky. Máma měla radost z malých kluků. Já a můj starší brácha jsme byli kapánek odrostlí, vedlejší byt ovládl postupně pláč, vřískot, rámus, kravál.

Stěny, ještě poctivě stavěné, sice nepropouštěly tolik hluku jako později panelákové zdi na sídlištích, ale třem klukům by neodolala ani zeď dobře stavěného bunkru.

"Klucí, to je potěr!"

A smála se, tedy moje máma. Pocházela z generace, která žila v domnění, že děti jsou štěstí, radost. Dokázala i facku vrazit, nepřemýšlela, že by své rošťáky mohla nějak psychicky narušit. Prostě se o své syny starala a vyžadovala od nich i povinnosti.

Sousedovic kluci byli živí, ale slušní. Jako jejich rodiče.

Pan soused mě naučil rychle zdravit staršího. Jakmile mě potkal, nehleděl na 26 let rozdílu, halasně zdravil, ještě přidal přátelské gesto rukou.

Oni měli televizi dříve než my, když byl veledůležitý fotbalový nebo hokejový televizní přenos, zval mého bráchu a mě. Prý aby měl s kým se dívat, jeho synové tomu nerozuměli, manželka teprve ne. Díky jemu jsem viděl v roce 1962 legendární finále Poháru mistrů mezi Realem Madrid a Benfikou Lisabon.

Míval jsem pocit, že mě považuje za kamaráda. Pětičlenná rodina rostla, byt pomalu přetékal. Ve vedlejším vchodu se uvolnil byt dvoupokojový, sousedi se přestěhovali, ale sousedské vztahy nezmizely. Jen jsme již nebydleli na jednom patře.

Později jsem pana souseda potkával cestou do zaměstnání, to když jsem zrovna necestoval pracovně mimo Prahu. Říkám mu, co jsem ráno slyšel v rádiu ve zprávách. Málem mi vynadal, co poslouchám za blbosti, vždyť v tu hodinu jsou zrovna zprávy na Hlasu Ameriky, tam se dozvím, co se děje.

Založil jsem vlastní rodinu, rodiče jsem navštěvoval, občas pana souseda potkal. Měl radost, že mám tři děti, to že je fajn, tak to má být. Aspoň se mám o koho starat a nemám čas na hlouposti.

Hlouposti občas vedle nás tropí i život, tak se stalo, že jsem skončil v bytě, kam si mě kdysi přivezli rodiče z porodnice, kde jsem prožil dětství i mládí. Častěji jsem se se sousedy začal potkávat. Oni už důchodci, stále příjemní, Pán Bůh jim nadělil i slušné zdraví. Jejich ptáčata odletěla za svým.

I ze mě se stal penzista. Se sousedem jsem občas probral leccos, zanadávali jsme si, ale spíš jsme si popovídali. V devadesáti letech chodíval nakupovat, v ruce hůlku.

"Tu hůl já nepotřebuju, to jenom kdyby náhodou."

Jeho paní jsem vídal hlavně po ránu, chodila pro čerstvé pečivo. Taky je ze staré školy, pro rohlíky se prostě musí ráno vstávat. Chodívá denně dodnes, usměvavá paní. Oslovuje mě "Vašku", trochu mi vadí, že mi začala vykat, její manžel mi tykal stále, já jemu pochopitelně ne.

V poslední době jsem pána neviděl. Má svoje léta, může být nemocný. Před pár dny jsem potkal jejich nejmladšího syna, ti bývalí rošťáci jsou stejně příjemní jako jejich rodiče. Ptal se mě, jestli ještě jezdím na kole, jak se mám a tak, běžné povídání. Z hovoru najednou vyplynulo, že už má jenom mámu. Táta odešel v nedožitých 93 letech. Dokonce před rokem a půl.

Bývalo zvykem v tomhle bloku, že se ve všech pěti vchodech vyvěšovala parte, oznamujících odchody obyvatel. Dnes se domy zamykají, kvůli zlodějům, obyvatelé se přestávají znát, běžně se pozdraví. Tak se stane, že se člověk dozví důležitou zprávu se značným zpožděním.

Nezemřel příbuzný, jenom někdo, kdo si mě pamatoval v dětském věku. Odešel mi zase kousek života. Oni se byli rozloučit s oběma mými rodiči na pohřbech, já se loučím jen takhle.

Chybí mi jeho: "Ahoj, Vašku, jak se máš?" A podaná ruka.




BLOG TÝDEN

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Moc hezky napsaný.