pondělí 6. června 2011

Pepa Hrbek

Když už jsem se vydal do Nepomuku. Ještě něco.

V osmdesátých letech už jsem téměř opustil super dlouhé trasy, vymetal jsem se svými dětmi turistické akce menšího významu. Psal se rok 1988. V Nepomuku se konal pochod Pod Zelenou horou. Ano, pochází odtud slavný rukopis Zelenohorský. Taky místo, kam umístil Miloslav Švandrlík své Černé barony. Ve skutečnosti zde byla jen malá jednotka PTP a podle jiných to vůbec nebyla taková sranda, jak se v knize a posléze ve filmu dělo.

Pracoval jsem jako zeměměřič u drážní stavební firmy. V pátek jsme se nijak pracovně nepřetrhli, většinou jsem býval z práce dřív než děti ze školy. Tentokrát jsem dostal ráno úkol. Na Hlavní nádraží přijede prej jakejsi Hrbek, on si řekne, co chce, bude to asi na chvíli. Říkám mu, jestli umí nivelovat. Že ano. Já vám to obejdu s latí, sfouknem to rychle. On měl takovou radost, že mu věřím, že chtěl najednou výšku tu i tam. Říkám mu, že pospíchám, ale tejral mě. Snad byl navedenej.

Dostával jsem vztek. Pochopil jsem, že vlastně neví co chce. Později jsem se dozvěděl, že si s ním na jeho pracovišti moc nevěděli rady, tak mu dávali podobné zbytečné úkoly. Už jsem viděl, že mi ujede vlak a do Nepomuku přijedem hodně pozdě.

Skončili jsme, letěl jsem domů, sbalil děti a prchal na vlak. V sokolovně v Nepomuku jsme si roztáhli spacáky, děti tohle úplně milovaly. Trochu se hádaly, kde kdo bude spát, pak jsme rozbalili jídlo.

Vychutnával jsem chleba s paštikou, když přišel šok. Ve dveřích se objevil Hrbek, kterého jsem ten dopoledne viděl poprvé v životě. Vůbec jsem neměl tušení, že zrovna on má takového úchylného koníčka. Měl radost, já dělal, že taky.

Naštěstí mě hodně bavilo, mohl-li jsem s dětmi courat přírodou. Byl říjen, těžko spát pod širákem, ubytování na podlaze ve vlastních spacácích za babku, spíš zadarmo.

Od té doby mě se značnou škodolibostí posílali na práci, pokud byla pro Hrbka. Říkal mi pane inženýre, když jsem se ohradil, že nejsem inženýr, změnil to na Venco. Zřejmě záleželo na náladě. Buď, dobrý den, pane inženýre, anebo, ahoj Venco. V práci bych raději někomu zaplatil, než spolupracovat s Pepou, jak jsem mu začal říkat já. Náhodná setkání na pochodech jsem nějak přežil. Míval jsem u sebe aspoň jednoho z potomků.

Padla vláda komunistů, Pepa Hrbek přežil. Čas od času zlobil. Vyhodili nás z podniku, založili jsme firmu, některé zakázky nám zůstaly. I ty s Pepou. Tvrdil nám, že zásadně nepije alkohol, jednou si s námi dal jedno, než jsme se otočili, měl v sobě tři a hrozně vyváděl. Nebyl zlý člověk, trochu figurka, někdy samotář, jindy by se láskou rozdal.

Děti ode mne poznenáhlu odcházely. Holky se staly skautkami, na Velikonoce v roce 1993 měly svoje výpravy, synovi bylo 17, jel jsem tehdy na nově vzniklý poschod do Šluknova, k Egonu Wiesnerovi. Motoráček do Šluknova nabitý, cestující málem vypadávali na trati. Zahlédl jsem i Pepu. Vystupoval jsem na zastávce Valdek. Ještě jsem se chtěl pár kiláků projít a dojít na místo startu z druhé strany. Vláček odsupěl a na nástupišti stál Pepa.

"Proč vystupuješ, tady to ještě není?"

"Já tě viděl, tak jsem vystoupil."

"Čtyři kilometry to jsou."

"Venco, to nevadí, pudu s tebou. Bude sranda."

Panebože! Už jsem znal jeho smysl pro srandu. Při práci jsem před ním schválně říkal sprostá slova, on pak spustil hurónský smích. Přirovnal bych jeho projev ke zvuku dlažebních kostek, které se sypou na plechový podklad. Stejně reagoval při jakémkoliv mém pokusu o vtip. Snažil jsem se být co nejméně vtipný.

Člověk vydrží hodně.

Hodně jsem předběhl dobu, ale dokončím. Měl jsem v tom třiadevadesátém úplně jinou činnost, vytyčoval jsem vracené pozemky, které byly mnohým zemědělcům před 40 lety dobrovolně sebrány, s Pepou jsem se pracovně nesetkával.

V listopadu 93 se konal v Přerově pochod S Dálkoplazem za posledním puchýřem. Členem klubu jsem nebyl, ale celá moje rodina ano. Manželka nemohla, třináctiletou dceru jsem nechtěl pustit jen tak s nezvedeným bráchou. A tak jsem jel.

Klub Dálkoplaz vymyslel Honza Zajíček, Pepík Bursík, jako spolehlivý organizátor, se staral o všechno. Doslova. Bylo jen málo lidí, kteří mu pomohli.

Členové platili ročně 50 Kč, Pepík posílal asi 4 dopisy ročně, tehdy bylo poštovné 6 nebo 8 korun? Nevstoupil jsem do klubu, ne kvůli příspěvkům, ale protože součástí byla soutěž o počet nachozených kilometrů. Jak se soutěží, leccos se pokazí, za vítězství byl možná diplom, možná potřepání rukou, nevím. Přesto se švindlovalo ostopéro. Dost brzy zmizel dobrý nápad v historii.

Na závěr sezóny se pořádalo setkání, tedy pochod a večer zábava. Moje děti mě už potřebovaly jen jako průvodce a sponzora. Šel jsem večerním Přerovem na zábavu. Proti mně se vyřítil Pepa Hrbek. Zdálky už mě zdravil, hulákal na celou ulici.

"Já se jim na to vyseru! Stovku Bursíkovi nedám."

Členové totiž měli před zábavou schůzi, na které jsem pochopitelně nebyl.

"Proč bys mu dával stovku?"

"Zvednul příspěvky. Vystoupil jsem."

Možná poprvé v životě odněkud vystoupil, za komunistů se odnikud nevystupovalo, to se vyhazovalo. V duchu jsem se usmál, bylo mi jasný, že za 50 ročně taková společnost fungovat nemůže.

Pepa byl nejspíš naštvaný, že mu nikdo nebránil. Řekl jsem mu ahoj, ještě za chvíli na mě něco křičel. Už jsem ho nikdy nepotkal a nikdy nepotkám. Později jsem se dozvěděl, že se utopil při koupání v rybníku někde u Chlumce.

Žil sám, kolik je asi lidí, kteří si na něj vzpomenou? Potkal jsem na pochodech řadu obrovských frajerů, osobností, měl bych psát o nich. Vybral jsem si podivína, snad blázna, který asi nikdy neušel stovku. Mám vůbec nárok někoho označit jako blázna? Samotné chození pochodů, které nás stálo čas i peníze, bylo naší zábavou. V rámci možností tehdejšího režimu jsme hodně zažili. Je nás hodně, kteří jsme si nepřiměřenou námahou zničili klouby i jiné orgány. Pokud jsme hodně praštění nebyli všichni, tak většina určitě. Ať se někdo urazí a přijde mi rozbít čumák. Vždycky jsem měl jistou slabost pro lidi, kteří se vymykali proklamované normálnosti. Není s nimi nuda.

To je tedy vzpomínka na Pepu Hrbka, jehož konec byl tak smutný. Ale on se rád chechtal, možná se mu tohle donese a v noci mě vzbudí rachot dlažebních kostek na plechovou podlahu. Jeho fotku nemám, ale protože jsem se s dětmi zúčastnil pochodu Pod Zelenou horou v roce 1988 a 1991, přikládám pár drobností jako vzpomínku na pěknou akci.

Hlavní pořadatelka bydlí v Zápotockého ulici


Hlavní pořadatelka už bydlí v Nádražní ulici




Ještě pár fotek z roku 1988

Kontrolní stanoviště v Kasejovicích


Dcera Anna v Kasejovicích se svými panáky

Dcera Barbora v Kasejovicích. Bez panáků.


 



 
Facebook - Víškovy střípky z DP





Žádné komentáře: