úterý 29. března 2011

Praha 1969


Koupil jsem si tenkrát foťák a fotil a fotil. Všechno. Jsem z Prahy, tak jsem chodil hlavně po Praze. Ulice, uličky, v té době omšelé, často s lešením, které nebylo známkou toho, že se tu něco opravuje. Báli jsme se, aby nám něco nespadlo na hlavu.

Fotil jsem moc, zpracování jsem odkládal. Celý život jsem dělal pokusy na sobě. Chtěl jsem být pořádný. Proto se negativy, uložené v zásobnících, v tichosti dočkaly moderní techniky. Dočkaly se taky toho, že jejich autor zestárnul, nemůže už tolik rajzovat jako kdysi, a našel si na ně čas.

Nejsou to žádné zázraky, už nevím, kdy a proč jsem co fotil. Vidím na nich, jak jsme chodili oblečení, v čem jsme jezdili.

Dnes jsou uličky z velké části opravené, něco to stálo, a tak místo hospod, kde čepovali pivo za pakatel, jsou zde fešné, ale drahé restaurace.

My se můžeme jenom dohadovat, co je lepší. Tehdejší stav byl neudržitelný, za 50, 100 let by všechna krása spadla. A tak jsem u prohlížení svých fotek omládl. Díru do světa s tím neudělám, ale takové to bylo...
 
A kdeže jsou ty zázraky?


Nefunguje? Tak to zkuste:

sobota 26. března 2011

Česká Třebová

Česká Třebová

je město, kde jsem poprvé v životě byl sám bez jakéhokoliv dozoru přísných rodičů. Na prázdninové praxi. Bylo mi 16 a moc jsem nevěděl, jak se svobodou naložit. Naučil jsem se tu kouřit. Ve škole jsem byl trapný, většina kluků třímala lípu nebo trubičku jiné značky, která křičela do světa: "Pozor chlap!" Pití piva mi nedělalo potíže.

A tak nejsložitější situace se jevila ve vztahu s děvčaty. Cigareta byla jednodušší. Prožil jsem ve městě železničářů téměř celé dva měsíce. Od té doby jsem tu byl mnohokrát, takže jsem dnes nekoukal na Českou Třebovou jako spadlý z nebe.



Nádražní ulice
Chodí se tudy z nádraží na náměstí, které se jmenuje Staré. Vzniká tu zřejmě klidová zóna. Chodníky upravené. Jednosměrná vozovka kličkuje, aby tu žádný idiot nezkoušel jezdit na plný pecky. Vysázené stromy. Ale ty baráky nalevo! Všechno zajímavé z nich zmizelo a ještě ke všemu jsou otřískané. Třeba se na věci pracuje.
Historickou fotku jsem stáhnul ze stránek města Česká Třebová



Blíž k náměstí. Vzadu svítí škola se světlou fasádou. Vpravo vykukuje kulturní středisko s kinem. Biograf tu je stále, jmenuje se Svět, jako před 52 lety. S barákem vpravo se moc nepárali.
Historickou fotku jsem stáhnul ze stránek města Česká Třebová



Staré náměstí
Česká Třebová od roku 1960 patřila pod okresní město Ústí nad Orlicí, a tak se tu nestavěl žádný výkřik socialistického realizmu. Náměstí zůstalo poměrně zachovalé. Sice málem spadlo podloubí, které je na levé straně. Objekt dostali zřejmě po roce 1989 zpět původní majitelé. V každém případě ten, kdo v domě hospodaří, ho opravil. Je v něm příjemná cukrárna, bufet, kde se dostanou smaženky, obložené chlebíčky (dobré), koláče a vůbec moc dobrot. Před pár lety jsme tu s kolegou chodili na fajnové snídaně.
Historickou fotku jsem stáhl na adrese:



Staré náměstí podruhé. Radnice trochu zblízka.



Staré náměstí potřetí. Trochu z jiného úhlu. Záběr z dolního kraje náměstí, které je dost ve svahu. Ano, tady jsem šel v dešti tenkrát se slečnou, držel jí deštník a nevěděl jsem... Automobily patří do našeho života, ale jak se tak dívám, nevadilo by mi, kdyby tu nebyly.
Historickou fotku jsem stáhnul ze stránek města Česká Třebová



Hýblova ulice
hlavní obchodní tepna města, vedoucí z rohu Starého náměstí. Domy opravené, asi až příliš.
Historickou fotku jsem stáhnul ze stránek města Česká Třebová



Hýblova ulice. Jiný záběr. Tady jsem při své jednodenní návštěvě města potkal dobrého kamaráda z dálkových pochodů. Asi dvacet let jsme se neviděli, ani v Třebové nebydlí. Naštěstí nemůže pít, takže fotit budu dál.
Historickou fotku jsem stáhnul ze stránek města Česká Třebová



Hýblova ulice úplně dole. Tohle srovnání se mi moc líbí. Nahoře bylo v roce 1905 už město, dole ještě venkov.
Historickou fotku jsem stáhnul ze stránek města Česká Třebová



Gymnázium
Za Rakouska C.K. vyšší státní reálka. Pěkně to postavili naši předkové. Ještě dnes je ozdobou. Jaké krásné školy se stavěly před sto a více lety. Naši předkové si vzdělání vážili hodně. My dnes často nepotřebujeme ani tak znalosti, spíš nás zajímá papír, titul.
Historickou fotku jsem stáhnul ze stránek města Česká Třebová



Most přes Třebovku
Od dolního kraje Starého náměstí je vzdálený 140 metrů. Ještě dnes je tu zástavba ne zrovna městská. Chodíval jsem přes něj do práce, bylel jsem kousek odtud v podnájmu. Mám pocit, že sochy, zdobící most, tu tenkrát ještě byly.
Historickou fotku jsem stáhnul ze stránek města Česká Třebová



Na Splavě
Tady jsem dlouho váhal. Změna je skoro neuvěřitelná. Že by tudy tekla voda? Ale kostel ukazuje, že je to tentýž pohled. Nakonec dnešní ulice se jmenuje Na splavě, na ni navazuje ulice Na strouze. Asi tu voda bývala.
Historickou fotku jsem stáhnul ze stránek města Česká Třebová





Facebook – Srovnávací ftoky








středa 23. března 2011

Láďa Novák


Hrál v klubu, který byl ve své době v Praze až nenáviděný. ATK, ÚDA, Dukla se postupně jmenoval mančaft sestavený z vojáků, ti kluci se většinou stávali vojáky z povolání. Měli proti dalším klubům nesrovnatelné podmínky. Byli to profesionálové, třebaže v tehdejším Československu profesionalismus neexistoval. Oficiálně. Lze se divit mladým talentovaným klukům?
Pod vedením trenéra Kolského, později Vejvody, bylo vytvořené mužstvo u nás nejlepší. Hráli skvělý fotbal, radost se na ně dívat, přestože jsme fandili soupeři. Pokud nešlo o mezinárodní zápas. Lampasákům se nadávalo, nejvíc těm, kteří sem přišli ze Sparty (Borovička, Šafránek), ale chodilo se na ně, bylo na co koukat.
Mužstvo se stalo základem jedenáctky, která se dostala až do finále mistrovství světa. Josef Masopust za svoje tehdejší výkony vyfasoval Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy. Byl vynikající, ale bez finalové účasti našich, by na něj zřejmě nedošlo. Plný nápadů, radost se na jeho výkony dívat. Takoví geniální fotbalisté ovšem můžou svoje nápady předvádět, pokud mají za zády jistotu. A tu Masopust měl. Za ním hrál, kromě jiných, Ladislav Novák.
Chováním nenápadný, ale spolehlivý. Asketa. Obránce, který nebyl nikdy (!) vyloučený. Už v tom roce 1953, kdy mu bylo 21, musel být osobností, stal se kapitánem nejen ligového klubu, ale i reprezentace. Tam chyběl za 11 let asi desetkrát, hrávalo se zhruba 8 zápasů do roka, ale těžkých. Nehrávali se soutěže proti San Marinu, Andoře a jiným. Kolik by asi měl reprezentačních zápasů v dnešní době? Myslím, že nehrál hlavně, když byl nemocný.
Napsal jsem, že se Duklákům nadávalo, Novákovi ne, toho uznávali všichni. Masopust byl často provokován, impulsívní hráč, bylo ho celé hřiště. Když ztratil balón, za ním hrál Láďa Novák. Zeď. Vžilo se označení "Masopustova Dukla". Neříkalo se jim tenkrát tak. Celá léta přiváděl Duklu na hřiště Novák.
Už je to jedno, Láďa Novák v týdnu odešel navždycky, pro mě byl ikonou Dukly právě on.

sobota 19. března 2011

Co to na mě vypadlo ze skříně?


Začátkem roku 1969 jsem si koupil Praktiku. Prý skvělej foťák, nevyznal jsem se, cenu jsem si zapamatoval. 2000 Kčs jsem nezabral za měsíc ani když byly mimořádně skvělé prémie. Přiznávám, že na pití mi občas peníze zbyly.
V době vpádu sovětské armády v roce 68 jsem záviděl všem, co poletovali po pražských ulicích, zvěčňovali Rudou armádu "što zachvatčikov". Zachytit historii.
Už předem jsem zakoupil příručku začínajícího fotoamatéra. Mohl jsem vyrazit do ulic a fotit kdeco. Podle příručky. Rozkvetlé stromy, příbuzné, hradyzámky, pražské ulice, díky poletavému zaměstnání, i ulice jiných měst. Tábor, Domažlice, Libochovice, Kroměříž a další. Ničil jsem jeden film za druhým.
Brácha neměl sice temnou komoru, ale jakési zařízení tu bylo, nabídl mi, že si můžu fotky dělat u něj. Netušil, že má co dělat s cvokem. Vyvolávat, zvětšovat se dalo jedině v panelákové koupelně, tehdy, byly-li již jeho děti v pelechu.
Vyndat všechno zařízení ze skříně, zavřít se do tmy, vyrábět zázraky. Kdo to dělal, dobře ví, že se film nepřetvoří na fotky za minutku. V létě odjela celá bráchova rodina pryč, půjčili mi klíče, a já se usadil v koupelně na celý den.
Venku třicet stupňů, v blbě větratelné koupelně čtyřicet, všechny potřebné chemikálie mají mít určitou teplotu. Vývojky a ustalovače ve vedru málem bublaly. Já spotřebovával jiné tekutiny, lahváče zjevně vysychaly. Výsledkem byly podivné výtvory, začal jsem tušit, že vydavatele na publikace plné nádhery asi neseženu.
Koupit si svůj zvětšovák a další propriety, by asi šlo, ale u rodičů, kde jsem bydlel, bylo ještě méně místa než u sourozence. Možné řešení byla nevěsta, která by měla, kromě jiného, i volnou místnost pro mou temnou komoru. Lehce se řekne, ale volná ženská s prostorným kvartýrem nebo dokonce barákem potřebuje chlapa hlavně na práci. Vykašle se na blázna, který po večerech přivádí na svět obrázky kytiček, domečků, pejsků.
Fotil jsem dál, filmy si nechával vyvolávat, negativy ukládal, a kochal se představou, jak se jednou... Počáteční euforie mírně poklesla. Příručku mám schovanou.
Moje manželka byla ještě z menšího bytu než já, nevím, kdo tohle organizuje. Chudej s chudou... Přišly na svět děti, ty se fotit musí. Pro babičky, tetičky, lepit do alba roztomilé potomky. Jak hezky to hačá na nočníku, pase koníčky, směje se a pláče. Plně jsem se spoléhal na družstvo Fotografia. Nejmenší a nejlevnější fotky jsem nosil domů.
Nastříhané negativy pokorně čekaly v zásobnících. Přežily i moje poslední stěhování. Bylo mi líto úhledné balíčky vyhodit, přestože jsem měl v hlavě jasno, kam patří. Už jsem zapomněl, co na nich je, proč jsem co fotil, že jsem zrovna tady byl. Život se přehnal, přinesl důležitější zážitky.
Je to měsíc? Dva? Spolužák mi poslal po mailu fotky, já je sice měl, ale podivil jsem se jejich kvalitě. Poučil mě, že má zařízení. A hned jaké. A hned, kde to koupím. A hned jsem pro to běžel.
Zapojím zázrak do počítače a bavím se. Vidím lidi, na něž jsem zapomněl, kytičky dávno odkvetlé, domy někdy už zbořené. Vynořují se mi odněkud (že by z hlavy?) vzpomínky, události. Aby bylo jasno, publikaci uměleckých fotek vydávat nebudu, fotografové z celého světa by mě ve snu strašili, sousedi přestanou odpovídat na pozdrav.
Pro mě mají obrázky, které se hromadí v počítači, nesmírnou cenu. Myslím, že tehdy dávno, kdybych našel partnerku, která by nejen vlastnila místnost, byla by pyšná na to, že má doma fotografa, bych nemohl zažít tolik radosti jako dnes. Srovnané v krabicích nebo albech by otrávily pár návštěv, kterým bych v očekávání nadšení musel podkuřovat slivovicí.
Fotky mají vlastně premiéru, většinu z nich nikdo nikdy neviděl. Po čtyřiceti letech. Ani mi nevadí, že kvalita je různá, v některých případech i horší. Škrábance, umatlaný negativ.
Jen mě, ve chvilkách zamyšlení, pronásleduje možnost, jestli moje radost není závislá na skutečnosti, že už je mi hodně. Senilní stařík?
No, a co!


pátek 18. března 2011

Pravda zvítězí



Srpen 1969 u Třebíče.

Komupak asi stálo za to vylézt nahoru a sdělit okolnímu světu svůj optimismus? Rok už nás chránila sovětská armáda. Asi mladý člověk, snad je ještě mezi námi. Jak se na vítězství pravdy asi dívá dnes?
 
 
Facebook - Václav Víšek

U Milosrdných



Facebook - Václav Víšek

úterý 15. března 2011

Malá Strana

V dětském věku jsem poslouchával, v neděli dopoledne, četbu. Malostranské povídky Jana Nerudy četl krásným, nezaměnitelným, jakoby mírně vypitým hlasem Zdeněk Štěpánek. Mám knížku v knihovně, rád se do ní podívám. Vždycky jsem si rád představoval život obyčejných lidiček.

Za komunistů Malá Strana mírně chátrala, majitelé už nebyli majiteli, stali se z nich uživatelé a takový uživatel moc peněz na opravy neměl. Z krámků, hospůdek se stávala občas skladiště, objekty, které byly a nebyly. Zamčené na rezavý řetěz nebo zatlučené prkny.

Ovšem čtvrť charakter neztratila. Hospod ubylo, ale bylo jich dost, obyčejné knajpy, pivnice, dobře se v nich u piva filozofovalo. Študáci chodili na pivo sem nebo na Staré Město.

I já jsem je pilně navštěvoval. Věděli jsme, že jinde, v západní Evropě jsou taková místa načinčaná, plná života. Snili jsme o tom, že to tu taky někdy bude. I se stalo, že jakýsi úředník si pustil hubu na špacír, že to všechno časem vylepší, a bylo stejně. Ještě se svými dětmi, to znamená v osmdesátých letech, jsme seděli v Nerudovce U dvou slunců, desítka pivo, obyčejná limonáda, párek. Za pakatel.

Po roce 1989 jsem s nadějí pozoroval, jak se město mění. Malá Strana bude nádherná. Skutečně je, domy opravené, jedna hospoda vedle druhé, obyčejné krámky zmizely v historii, a mladí lidé začali chodit do hospod na Žižkově či Vinohradech. Hospody, na které jsme se tolik těšili, jsou pro turisty z ciziny. Vím, že to je všude na světě, těžko se cestovatelskému byznysu vyhnout. Praha je krásná, je tu na co koukat. Jen si dovolím trochu nostalgie. Je to pryč.

Ve Srovnávacích fotkách jsem se lokalitě zatím vyhýbal, dojít na ni muselo. Trochu jsem se i poučil, člověk musí zvednout hlavu a ne jenom hledat vchody do putyk.

Předkládám malou pouť po Malé Straně.



Pohledy na Malou Stranu
z Alšova nábřeží. Měl jsem kliku, lodička mi vplula do záběru.
Historickou fotku jsem stáhl na adrese:



ze Smetanova nábřeží
Odkolkův (dnes Sovův) mlýn na Kampě
Trochu to tu zarostlo, ale něco si představit lze.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 2. (Paseka 2002)



ze Střeleckého ostrova
Tady se změnilo skoro všechno. Ještě, že kostel svatého Jana Na prádle zůstal a taky vršek Hladové zdi. Málem se mi schoval. Mimochodem, Střelecký ostrov, ze kterého jsem fotil, mám z pražských ostrovů nejraději. Je tam klid, snad i proto, že z mostu Legií se musí po schodech, a turisté jsou líní. Cyklisti to mají horší.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 2. (Paseka 2002)



Křižovatka ulic Újezd a Všehrdova
Tady s tím kdysi zahýbali. Musel jsem sem v neděli po ránu, bylo třeba fotit z prostředka hodně frekventované ulice. I takhle jsem překážel. Nalevo jsem měl Tyršův dům.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 2. (Paseka 2002)



Újezd - Karmelitská
Fotil jsem z ulice jménem Újezd, za křižovatkou s Hellichovou je už Karmelitská.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 2. (Paseka 2002)



Maltézské náměstí
Nevím, jak to tu vypadá v plné sezóně, ale zdálo se mi neskutečné uhnout z hlavní ulice. Pár metrů a byl jsem v jiném světě. Tady je tolik význačných staveb, že je dobré si zaguglovat. Sousoší je od Ferdinanda Maxmiliána Brofoffa, znázorňuje Jana Křtitele.
Historickou fotku jsem stáhl na adrese:



Maltézské náměstí
z druhé strany. Sem jsem musel kvůli sluníčku jindy. Byla neděle a zdálo se mi, že ze všech stran vyzvánějí zvony. Jakoby se mnoho nezměnilo, ani aut nepřibylo tolik jako jinde. Na konci se stavělo.
Historickou fotku jsem stáhl na adrese:



Maltézský klášter
Přiznám se, že mě kdysi žádný klášter nezajímal. Na rohu byla útulná vinárna U Malířů. Dalo se tu dostat za dobrý peníz slušné víno. Teď je tu restaurant. Taky U Malířů.
Historickou fotku jsem stáhl na adrese:



Velkopřevorské náměstí
Nádherné místo. Sem turisti chodí. Jak tak stojím, po mé levé ruce je Zeď Johna Lennona. Velký nápis LÁSKA a pod ním se fotili Italové. Od průvodkyně slovo pochopili.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 2. (Paseka 2002)



Radeckého náměstí
Dobře, Malostranské. Radeckýho jsme sundali, ale uložili do Národního muzea. Rakouský maršál dopadl líp než Josef Stalin na Letné. Toho rozstříleli.
Historickou fotku jsem stáhl na adrese:
http://www.fotohistorie.cz/Praha/Praha- mesto/Mala_Strana/Malostranske_namesti/Default.aspx



Malostranské náměstí
Vpravo od pomníku Malostranská beseda. Co jsem se sem nachodil. Zde hráli muzikanti jazzoví, folkoví, bibíťáci, takoví, kteří by Lucernu nenaplnili, možná by o to ani moc nestáli. Byl jsem nervózní z přestavby objektu. Měl jsem strach, že podnik obsadí výdělečnější žánry. Program je příjemný, vstupné tolik nepodražilo. Je to fajn.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 2. (Paseka 2002)



Malostranské náměstí
Točím se s foťákem kolem dokola.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 2. (Paseka 2002)



Malostranské náměstí
a chrám svatého Mikuláše.
Historickou fotku jsem stáhl na adrese:



Malostranské náměstí
v pravém rohu objektu býval obchod, pak Malostranská kavárna, dnes Starbuck Coffee. Káva drahá, prý výborná, ale do papírového kelímku?
Historickou fotku jsem stáhl na adrese:



Malostranské náměstí
horní část. Změnily se jen detaily.
Historickou fotku jsem stáhl na adrese:



Karmelitská ulice ústí do Malostranského náměstí
Tady se začátkem dvacátého století bouralo, stavělo. Dalo mi dost práce se orientovat. Na rohu, v podloubí za reklamním sloupem je pivnice U Glaubiců. Tam jsem hodně chodíval. Smíchovská dvanáctka za 2,80... Nekřičte, já vím, že pak stála už 4,80. Za jedno jídlo se tu zaplatí hodně peněz, ale čepují Prazdroj a ten byl minulý týden za 29. Nahlížel jsem a skutečně v pivnici tam seděli lidi jen u piva.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 2. (Paseka 2002)



Karmelitská
do Malostranského náměstí. Odtud je to úplně jiné, ale podle chrámu svatého Mikuláše jsem to dal dohromady.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 2. (Paseka 2002)



Tržiště,
pohled na křižovatku s Karmelitskou.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 2. (Paseka 2002)





Facebook – Srovnávací fotky






pondělí 14. března 2011

Výčep na Zbraslavi

Jaro jsou sněženky, jaro jsou kočičky, jaro je otevřený výčep na Zbraslavi.

Cyklistika hned jinak baví...



Facebook - Václav Víšek

pátek 11. března 2011

Mladkov


Dálkový pochod, který zprvu upoutal na tehdejší dobu vysokým startovným. 25 Kčs bylo třeba poslat předem s přihláškou. Co za to? Počet kontrol na trase jsem nepočítal, ale bylo jich hodně. S občerstvením. Na každé kontrole něco jiného, často připravené přímo místními občany. Tedy dobré. V televizi ještě nekdákal kdejaký vševěd, po jakém jídle budeme nemocní.

Po příjezdu a prezentaci jsme se svými spacáky čekali. Čas od času přišla teta, která zvolala:

"Beru štyry."

Čtyři vandráci se zvedli a odešli s venkovskou ženou. V jejím domku bylo připravené místo na podlaze. Tam se spalo. Obyvatelé Mladkova byli hrdí na skutečnost, že u nich je dobré pobejt. Dnes se tohle zdá neskutečné, kdybych to na vlastní kůži neprožil, řekl bych si:

"Kecá, je to vůl."

Sobotní dopoledne se vyvalili turisté, dálkoplazi, atleti, rádoby atleti, ven, na náves. Tam se kecalo, odpočívalo, žádný spěch nikoho nepoháněl. Start byl společný. Myslím, že v 11 dopoledne.

Československá státní hymna, výstřel ze startovní pistole. Stupně vítězů, snad i nějaké ceny, určitě ne automobil, spíš nějaká zbytná blbůstka. Limit 24 hodin, na všechny účastníky se v cíli čekalo.

Čas byl na diplomu, přestože začátkem sedmdesátých let probíhala téměř válka. Tradici chránící turisté se bránili zuby nehty závodění. Mladkov byla akce, jakou jsem nikde ve svém pochodnickém životě nezažil, později něco podobného v Belvés ve Francii. Určitě se navzájem neinspirovali, protože zkušenosti se přes dráty blbě předávaly.

Mám ve vzpomínkách mnoho krásných akcí, těžkých, v nádherné přírodě, Mladkov byl jen jeden. Termín, na začátku prázdnin, výhodný, v celé republice se nic jiného nekonalo, místo je v podstatě na hranici mezi Čechami a Moravou. Přijeli ostravští chrti, zrovna jako čundráci ze západních Čech, i Slováci.

Něco takového se dá pořádat jedině v místě, kde se najde člověk, který zblázní všechno obyvatelstvo. Pořádají se posvícení, poutě, tady uspořádali dálkový pochod. Člověk, který pochod založil se jmenoval Jaroslav Bican, neznal jsem ho, časem se přestěhoval na Moravu, do Velkého Újezda, hned byl další pochod na světě. Začali v roce 1965, kdy panovala všeobecně trochu uvolněnější nálada, snad lidé čuchali v povětří něco jarního, aby jim pár let poté zacpal nos velký bratr.

Vedení pochodu převzal Dobroslav Mareček. Jaký měl podíl na tom, proč stovka Orlické kilometry, z kalendáře zmizela, nevím. Pochod existoval dál v kratších trasách, my stovkaři jsme byli malinko opaření. Zmizela nejlepší stovka!

Jenom vsuvka. Četl jsem knihu Ludvíka Vaculíka Cesta na Praděd. Putování, které popisuje, vedlo přes Mladkov. V prvním vydání na straně 249 se píše mimo jiné:

"...Promítání si vzal na starost soudruh Mareček, promítač v místním kině."

To nepíšu proto, abych zdůraznil slovo "soudruh". Jen cituji. Tenkrát jsme byli soudruzi všichni, dokonce i autor knihy. Leckde nás tak titulovali, ať jsme chtěli nebo ne. Možná jde o přízeň, prostě existují lidé, kteří se v malém místě starají o kulturu nebo i o turistiku, mají v sobě pocit, že musí být veřejně činní.

Stihl jsem jen dva poslední ročníky. Třetí můj pochod, fakt jsem neznal možnosti, co se týče ubytování, jel jsem z Prahy rychlíkem, který nabral sekeru, v Ústí nad Orlicí přípoj ujel. V Mladkově jsme vystoupili skoro hodinu po startu. Mladá dvojice z Pardubic, která sebou měla několik dětí, Pepík Danda z Prahy a já.

Pepík byl ročník 1911, optimistický kukuč, říkal, jestli nás už nevezmou, tak že se půjde projít, Orlické podhůří je krásné, prostě se stalo. Dnes to považuju za rozumný názor, ale já si chtěl znovu dokázat, že jsem frajer, ani jsem netušil, kolikrát v životě ještě. Stejně tak kluk z Pardubic, těšil se, jak si zazávodí, jeho děvče šlo s dětmi pětadvacítku. Na většině dálkových pochodů tehdy platilo, že trasa 25 je dětská a dospělé bez dětí často na takovou procházku ani nebrali. Poslední trasa, uznávaná jako dálkový pochod byla padesátka, no byli jsme krapet cáklí.

Vzali nás na milost. S hodinovým zpožděním jsme vyrazili, závodník zmizel v dáli, šel jsem kus s Pepíkem, veselý patron, vždycky úsměv. Slyšel jsem později, že "kde je Pepík Danda, tam je velká sranda..." Nepospíchal, šel jenom padesátku. Nakecal mi toho hodně, najednou povídá:

"Běž, se mnou se nemůžeš zdržovat, já ti nestačím."

Byl jsem začátečník a nevěděl jsem, jak ho opustit. Pookřál jsem a vyrazil do kopců, přece jenom on byl o víc jak 30 let starší.

Vedro k padnutí, na sobě tesilky, jiné vhodné kalhoty mi v šatníku chyběly. Vlastně poprvé v životě jsem lezl do opravdových hor. Sice Orlické kilometry, ale cesta mířila na Kralický Sněžník. Myslím, že tenhle pochod mě definitivně dostal. První opravdová hora, na kterou jsem se vyškrábal bez lanovky a podobných vynálezů. Na vrcholu ještě stála rozhledna, už nepřístupná, čekala na moment, kdy bude za dva roky odstřelená.

První moje hora, předloni jsem se kdesi kasal, že na něj ještě jednou musím vylézt. Poslední hora? Loni jsem to zkoušel, ale bydlel jsem v Jeseníku, vlakem do Starého města, časově jsem to nezvládl. Na Návrší jsem si dal pivo a zpřádal dál plány. Mám vyhlídnutý penzion ve Stříbrnicích, pokud nebudu tísněn odjezdy vlaku, určitě se to povede.

Napil jsem se z pramene Moravy. Vody. Díky hodinovému zpoždění na startu se blížil soumrak. Stovka nepříliš těžká, sice výstup přes 1400 metrů, ale pak už jiné význačné stoupání nebylo. Ještě kontrolou v Kladském sedle jsem procházel poslední. Občerstvení vydatné, dostával jsem ještě sebou na cestu, zbývalo, už nebylo pro koho šetřit. Celou cestu jsem žvejkal sušený švestky, zřejmě připravené přímo pro akci.


Pak už se šlo po silnici, potmě, někde u Starého Města pod Sněžníkem jsem začal dohánět pomalejší přede mnou. Hezká letní noc, příjemná atmosféra. Už jsem trochu věděl, co dlouhá trasa chce, dokonce mě jakýsi kluk obdivoval, jak jdu lehce. A já byl nafoukaný, jak jinak. Těch 17 a půl hodiny nebyl špatný čas, hodinu mi samozřejmě neodečetli, můj problém, myslím, že to bylo o něco kratší.




V roce 1972 jsem teprve naplno užil, to, o čem jsem psal na počátku. Už jsem měl mnoho známých, i má nastávající mezi nimi byla, neoficiální setkání všech dálkoplazů z celé republiky. Však i Ivo Domanský si sem přišel pobesedovat a předvést svoje umění, jak jsem nedávno zveřejnil fotku Harém Iva Domanského. Další ještě přiložím, už bez Iva. Myslím, že je na nich vidět ona pěkná atmosféra.

Trasa vedla na jiný kopec, Velkou Deštnou, skutečně do Orlických hor. Nepamatuju se moc na samotný průběh pochodu, už mi to splývá. Došli jsme ráno, pak se položili do trávy. Hodně vzpomínám na krásné chvíle po pochodech, kdy jsme nedělní čas věnovali odpočinku v přírodě, případně v hospodě.

Skutečně je škoda Orlických kilometrů v Mladkově, ale opravdu bych takhle vzpomínal, kdyby akce trvala celá desetiletí? Někdy se taková akce zmechanizuje, chce to stále přidávat něco nového.


Když jsme si v roce 1972 dávali "za rok ahoj!", netušili jsme, že na stovce už ne.




Ivo s houfem obdivovatelek.

Ivova partnerka Saša se nedá. Tohle je Holanďan, myslím, že Tony se jmenoval.


Fotografie na objednávku. Saša Šolcová mě chytla a odvedla mě na tohle místo, s Tonym se posadila. Poté mi řekla:
"Fotečku, prosím."
Po 39 letech je fotečka na světě. Nevím, jak bych fotku Saše doručil, ona se moc nepovedla (fotka), já jsem byl spíš břídil než fotograf. Zajímalo by mě, jestli si Saša na Holanďana pamatuje.


Koukám, že se Saša ráda fotila. Hlavně s chlapama. Ten s čepicí je Aleš Fořt, ten s kloboukem jeho kamarád, jméno už neznám.

Detail Aleše Fořta. Bydlel, stejně jako já, v pražském Podolí. Byl to příležitostný opilec, srandista, který pochodníky fotil, pak doplnil fotku svým komentářem, přilepil známku a odeslal, tu do zaměstnání, tu do bydliště, aby i manželka či manžel si užili.
Rozvedený, vypadalo to, že navždy. Člověk míní..., oženil se znovu, zplodil dva syny, kteří byli mladší než moje děti. Je zhruba stejně starý jako já, tedy byl už dost starý fotr.
Ač měl nějakou školu, aby mohl rodinu živit, začal jezdit jako řidič tramvaje. Strašně ztloustl, víc než já. Mluvil jsem s ním v Nuslích, kde čekal na tramvaj, aby střídal kolegu. Lákal jsem ho na jedno, nedal se. Asi by o práci přišel.
V Braníku jsem jednou letěl přes frekventovanou ulici na přijíždějící tramvaj, musel jsem přelézt dvoje zábradlí, vlezl do dveří u řidiče.
"Víšku! Udělal jsi asi 3 přestupky, mám chuť tě vystrčit ven výhybkovou tyčí. Takový lidi dělaj bordel, kdo v tomhle má odpovědně pracovat? My abysme se z nich zbláznili."
Naposledy jsem ho zahlédl na Smíchově, řídil odjezdy autobusů na nějakou akci. Už zřejmě z něj byl dispečer. Nebo se nevešel do kabinky pro řidiče.


Velká postava raných dálkových pochodů. Tonda Musil alias Pošťák. Z České Třebové, pak z Ústí nad Orlicí, nakonec skončil v Dolních Libchavách. Ten zasluhuje zvláštní kapitolu.


Tady je Pošťák s Vlastou, mou budoucí manželkou. Situaci ve dveřích komentuje Jindra Štrunc z Plzně. Možná říká, abych si dal bacha.


Opět Pošťák s Vlastou



A zase. A jim to spolu sluší. Divím se, že nakonec skončila se mnou.


Vlasta možná přemýšlí, jestli by Pošťák nebyl vhodnější. Nebo duševní příprava na závod?


Jindra Štrunc začal s kelímkem (co v něm asi bylo?), studovat seriózně trasu. Vystudoval kdysi na inženýra, nastoupil do zaměstnání a zaměstnavatele až do důchodu nikdy nezměnil. Moc sympatická firma: Plzeňský Prazdroj.



Procházíme kolem bunkru z třicátých let. Úplně vlevo je Petr Kiprov. Ze Staré Role. Nebo z Nové Role? Prostě z Karlovarska. S tím byla sranda, ale jenom se na pochodech mihl, jednu sezónu a dost. Úplně vpravo já, už mám i krátký kalhoty. Uprostřed Vlasta Shánělová, za ní člověk, u kterého si nejsem příliš jistý, kdo to je. Mám důvodné podezření, ale všechno si fakt pamatovat nemůžu.


Ještě k Mladkovu. Byla to jakási výspa německého živlu. Okolní obce spíše české. Wichtsadtl ho Němci nazývali. Četl jsem knihu Gudrun Pausewangové Vzpomínám na Rozinkovou louku. Její otec byl aktivní nacista, dobrovolně šel bojovat proti Sovětskému Svazu, padl tam.

Autorka, jeho nejstarší dcera byla obdivovatelkou Adolfa Hitlera, její mamince se nacistiké vládnutí moc nelíbilo, ovšem matka šesti dětí, které manžel zemřel za velkoněmeckou říši, měla jiné starosti. Blížila se Rudá armáda, ona se bála o své děti. Věděla, že si vítězná armáda nebude brát servítky, Němci válku rozpoutali a prohráli. Nečekala na odsun, celou velkou rodinu se úspěšně pokusila dostat na území, které připadlo západním mocnostem. Tolik se bála Rusů.

Tak mě napadlo, že tohle putování, ne pro radost, ale pro zachování existence, je hodně poučné. Autorka dávno pochopila zrůdnost nacistické ideologie, dokonce se po letech spřátelila s lidmi, kterým připadl jejich bývalý dům.

Vracela se na Rozinkovou louku ne proto, aby dům získala zpátky. Hodně zajímavé čtení, hlavně končí smířením rodiny německé a rodiny české. Bez oficialit, bez nabubřelých projevů.

Smutné povídání o lidech, kteří naletěli obludné nacistické ideologii. Kolik lidí u nás naletělo komunistům? Tihle spasitelé lidstva jsou nebezpeční stále. Stačí jen, aby nějaký gauner dostal příležitost. Vůbec nevadí, jaká hesla budou mít na praporu.

Loni jsem byl v Orlických horách na kole, zajel jsem i do Mladkova. Za skoro 40 let prožila obec povodeň, náměstí je ještě bezútěšnější než tenkrát. V hospodě jsem si dal dobrý oběd, moc jsem si nepamatoval místa, na kterých jsme se tehdy povalovali a fotili. Tolik já a Mladkov.