pátek 4. února 2011

Piňďoňdíři


Ze skříně na mě vypadly školní fotky. Tahle je z páté třídy. Moje nejhezčí. Proti jiným, trochu strnulým fotkám, je hodně veselá. Určitě to nebylo proto, že nám nařídili říci "sýr". Matně si pamatuju, že se tam vyskytl aspoň jeden vtipálek, komentující situaci takovým způsobem, že ani paní učitelka se neubránila... Pro hodně rodičů to byla blbá doba, my měli srandu. Jak tak počítám, je zrovna jaro 1954. Pionýrů, co se doma ráno oblékli do pionýrského kroje, není zas tolik. Měl bych si je zapsat. Ale nepamatuju si, že bychom na sebe nějak nevražili.
Sedím úplně vpravo vedle do hola ostříhaného syčáka s vyplazeným jazykem. Toho by snad ani do pionýra nevzali. Že sedím vedle něj zrovna já, vůbec není náhoda. Stává se, že k sobě lnou určité typy. Nedávno jsem ho, po letech, potkal. Kde? V nápojové prodejně. Měli jsme ze sebe velkou radost. Málem jsme na sebe vyplázli jazyk. Chechtá se furt stejně, rošťák. Karel. Dědek plesnivej.
Já ovšem pionýr byl. Tady ještě nešátkovaný. Táta jako mladý, za první republiky, vystoupil z církve, komunisti se ho zase rychle zbavili sami. Postavil si hlavu a odmítl můj vstup do pionýra. A místo toho mě přihlásil na náboženství, které začalo být nepovinné. Prý náboženství ještě nikoho nezkazilo.
Můj starší bratr byl velice aktivní v pionýru, pořád nemohl dostat šátek, nevím proč po tom toužil, býval více ambiciózní než já, kterému bylo dobře mezi takovými jako Karel. Proti tomu, aby můj bratr mohl nosit šátek, vystupovala hlavně předsedkyně, dcera polepšeného a mezi komunisty vstoupivšího živnostníka. Důvod? Můj bratr byl z reakcionářské rodiny. Vypadá to asi, že si vymýšlím. Škoda, že tak málo mých vrstevníků, kteří v té době žili, nebyli aktivní ve straně, neměli žádný majetek, nemohli být označení jako šmelináři, nechce vzpomínat. Mávnou rukou. Jsme staří. Přitom jejich osudy byly často zajímavé.
Tátu buzerování jeho staršího syna naštvalo a mladšího syna chtěl před pionýrem chránit. Já vstoupit chtěl, protože tam byla skoro celá třída a slyšel jsem, že na schůzkách bývá docela sranda. Vedoucím byl o málo starší kluk ze sousedství. Nebylo to dávno, co si žádné okno nebylo jisté, že ho právě on nerozbije, obávaný rváč. Pomalu končil školní docházku a potřeboval slušný posudek, aby se dostal na přiměřenou školu. A tak se stal pionýrským vedoucím. Nutno říci, že z pionýrských schůzek udělal skutečně zábavnou činnost a všichni ho měli rádi.
Tátovi domlouvali kamarádi, ty posílal leckams, pak se do něj pustila máma. Že nejsem úplně blbý, že budu třeba jednou chtít studovat, že mě nikam nevezmou, protože ke všemu ve škole zlobím. Tomu se dalo těžko bránit, táta rezignoval.
Předposlední den školní docházky v páté třídě, mi byl uvázán pionýrský šátek. Před nastoupenými spolužáky jsem tam stál s kamarádem, který na tom byl podobně jako já. Kluk, se kterým jsem kamarádil ještě v předškolním věku. Bílou košili, jak tehdy pionýři nosili, jsme na sobě neměli, naši rodiče nepatřili k moc majetným. Mysleli jsme, že nás ošátkuje vedoucí. Ale on vyzval spolužačku Blanku, nejlepší žákyni ve třídě a vzornou pionýrku.
Byla malá, málem nám na krk nedosáhla. Neměli jsme ji rádi, protože ji dávali za vzor. Někdy koncem šedesátých let jsem ji potkal v hospodě, stala se z ní pěkná a příjemná ženská. Kdyby mě chtěla vzít kolem krku, nebránil bych se příliš.
Můj kamarád, mimochodem taky Karel, tohle jméno se tehdy hodně dávalo, vyprskl smíchy, vedoucí se přísně podíval, aby byl klid. Pro Karla to bylo ponížení. My ji neříkali Blanka, prznili jsme jí příjmení.
Přišel jsem domů opentlený a máma, jak bylo jejím celoživotním zvykem, si ze mě začala tropit šoufky.
"To nám přišel pěknej piňďoňdír, dám ti polívku, sundej si to, abys to nepokecal. Teď se budeš muset pořádně mejt, piňďoňdír nemůže bejt špinavej..."
Piňďoňdír bylo snad jí vymyšleným slovem, nevím, kde ho vzala. Já teď chvíli přemýšlel, jak ho vůbec napsat. Fakt je, že mi kus rudé látky dokonale zhnusila. Ani jsem si ho nevzal druhý den, když jsme si šli pro vysvědčení a vymluvil jsem se, že ho neumím uvázat. Ale nevzal jsem si ho už nikdy. Hodil jsem ho za kredenc, kde se našel asi za dva roky, když se kvůli malování hýbalo s nábytkem.
Na pionýrské schůzky jsem chodil, nevyloučili mě, navštívili jsme i pionýrský dům a tam soutěžili, ještě dnes si pamatuju, že jsem maloval krávu. Pořád bez šátku. Neměl jsem ho ani při závěrečných zkouškách, které jsme tehdy, koncem osmé třídy, vykonávali. Jakási malá maturita. Ale to už nás převedli mezi modrokošiláče, tedy přijali do ČSM.
To už je jiná, svazácká, historie.



Facebook - Václav Víšek

Žádné komentáře: