úterý 1. února 2011

Kudy chodil Karel Hynek Mácha

Bývalá kasárna v Janovicích nad Úhlavou. V levém rohu budovy vedle vchodu (na fotce) jsem strávil kromě příjimače celé dva roky základní vojenské služby. Žádná bojová cvičení, žádné kanóny, cvičení s bodákem. Válel jsem se v kanceláři jako účtovatel náčelníka dělostřeleckého vyzbrojování.

Poučil jsem se, čemu říkají důstojníci práce. Bylo štěstí, že můj náčelník se z upracovanosti někde vybavoval, v kanceláři se nudil. Já bral telefony, balil si ciagára a to minimum činnosti jsem si šetřil na chvíle, až nebudu v kanceláři sám.

Přikládám kopii z mé vojenské knížky. Byl jsem dva roky po infekční žloutence, dostal jsem v týdnu před odvodem facku od opilého kolegy. Trefil se přes ucho a ušní odborník mi našel perforaci bubínku. Od té doby slyším, jenom, co chci, v životě se mi často hodilo. A měl jsem, vlastně ještě mám neuvěřitelně ploché nohy. Když jsem tam před komisí stál, svolávali se z jiných místností:

"Pojďte se podívat na plochý nohy, to jste ještě neviděli."

Téměř jsem se stal hrdinou dne. Maminka to věděla už v dětství, chodila se mnou po ortopedech, předepsali mi vložky do bot, dokonce na to praskla pěkná suma peněz, měl jsem kvůli vložkám kožené boty na míru. Chodil jsem s vložkami nerad, furt jsem se někde zouval, tlačilo to, pajdal jsem. Jakmile jsem nastoupil do zaměstnání mimo Prahu, koupil jsem si boty obyčejné, levné, maminka mě ztratila z očí a přestala dohlížet, abych vložky nosil, na boty zapomněla.

Ve vojenských papírech jsem měl ještě napsáno "ne pro dlouhé pochody", ale do vojenské knížky se toto sdělení, jak vidno, nevešlo. Nikdo mě nedostal za dva roky ani na zrychlený přesun na 5 kilometrů. Zákaz dlouhých pochodů.

V pozdější době bych na takové vady dostal snad i modrou, ale tenkrát se přemýšlelo i nad brancem s dřevěnou nohou, jestli přece jenom... imperialisti jsou nebezpeční.

Hodně jsem na vojně četl, dobrovolně jsem dělal distributora tisku i druhý rok, třebaže mě spolumazáci přesvědčovali, abych se na to vykašlal, že by to měl dělat bažant, jak to vypadá, když mazák nosí bažantům noviny. Měl jsem důvod. Ti kluci si tisk předplatili a já jim ho dal, až když jsem ho sám prolistoval, případně něco přečetl. Taky mě nikdo nepsal na vývěsku na mytí hajzlů.

Tehdy letěl Mladý svět, týdeník, který snad měl jakousi úroveň, dnešníma očima pochybnou. Předplatné se těžko získávalo, v trafikách byl časopisem podpultovým.

V roce 1964 se zúčastnil druhého ročníku Tlupní stovky redaktor Mladého světa Jan Dobiáš a napsal článek. A já ho tu v Janovicích nad Úhlavou, v závětří, četl.

Byl jsem zanícený cyklista, na favoritu s třemi převody jsem najezdil hodně. V 16 letech jsem ujel naráz téměř 200 kilometrů. Ale ujít sto kiláků! A pěšky! V mozku se usadil nesmysl.

Spíš sen, nevěděl jsem, jak se k dálkařům dostat. V osmašedesátém psal pro Mladý svět článečky Juraj Puci, který byl velkým chodcem. Nikdy jsem ho nepotkal, on si vysloveně budoval svou kariéru, od organizovaných pochodů se postupně úplně trhl. Ve zmiňovaném roce chodil celý rok pro Mladý svět. Prochodil celé Československo, kdejakou vesnici navštívil, byl od Mladého světa placený za reklamu. Na čepici měl "Chodím pro Mladý svět."

Jeho reportáže byly zajímavé, ale později se začal opakovat, málokdo má v mozku kapacitu tak velkou, aby týden co týden napsal něco poutavého.

Puci využil situace, kdy se v letech 1969 - 1970 vyhazovali pracovníci rozhlasu pro svoje postoje v roce 1968. Na jejich místa přišli noví. Mezi nimi i Juraj Puci. Stal se slovenským hlasatelem celostátní rozhlasové stanice Hvězda.

K padesátému výročí založení KSČ sám sobě vymyslel seriál hvězdicových pochodů z Prahy do některého města na hranicích. Nejdelší byl, tuším, z Prahy do Znojma non-stop. Chodil k důležitému výročí, rozhlas jeho pochody propagoval, poskytl mu doprovod. Občas s ním někdo na trasu vyrazil. Doprovod ovšem platil jen pro Puciho. Přesto všechno to byly skvělé sportovní výkony.

Ve svém životopise, který jsem našel na internetu, se s touto angažovanou minulostí zrovna nechlubí. Zato uvádí, že podepsal chartu 77. Trochu jsem zagoogloval. Skutečně ji podepsal. V dubnu 1989. To už žádné velké hrdinství nebylo. Ale, budiž. Každej jsme ňákej. Zajímá mě chození. Brzy po převratu začal Juraj Puci chodit pro nově vzniklý časopis Reflex. Netrvalo dlouho a reportáže zmizely. Nebyly dobré, a on v nich ze sebe dělal člověka, který za komunistů strašně trpěl. Přesto mu přeju v roce, kdy oslaví 82 let, hodně zdraví. On stále chodí, já o 14 let mladší už jenom vzpomínám.

Přišel jsem k pochodům teprve v roce 1971 a to se už mezi účastníky o Pucim nemluvilo vůbec. On se pochodnického hnutí stranil, a jeho tehdejší oslava KSČ dokázala i lézt krkem.

Určitě to byl člověk, kterého zajímalo jen a jen chození, a politiku by neměl do svého konání tahat. Byl jsem zvědavý, v jakých botách chodit. Tehdy doporučoval pionýrky za 75 Kčs. Vyzkoušel jsem je a nějaký čas mi sloužily k mé naprosté spokojenosti. Později byla obuv inovována, dostala tvrdou podrážku, stály 90 Kčs, zprasil jsem si v nich nohu tak, že jsem je ze svého zájmu vyškrtnul. Bral jsem Puciho rady vážně, chtěl jsem začít pozvolna, fyzičku jsem z kola měl. Při chůzi pracují jiné svaly. Celou zimu 1970 - 71 jsem chodil hodně pěšky, do práce, z práce, do biografu.

V Československém sportu vyšel hodně zkrácený kalendář nejdůležitějších dálkových pochodů.

Pamětliv rad pana Puciho jsem si vybral Litoměřickou padesátku, teda ne hned stovku, nevěděl jsem o tom, že je zvykem poskytovat před startem ubytování v tělocvičnách, cestoval jsem flamendrákem do Všetat a odtud jsem jel prvním ranním vlakem do Litoměřic. Udělal hodinu zpoždění a já z oken vlaku viděl pestrobarevného hada pochodníků. Tenkrát bývaly většinou jednotné starty.

V Litoměřicích jsem se rozhodl, že půjdu směrem na Prahu. Došel jsem do Nových Ouholic, utahaný, ospalý. Nějakých 30, 35 kiláků? Tak nějak. Nestal jsem se tehdy oficiálním pochodníkem, můj sen trval dál.

Prčice jsem tehdy nějak prošvihl. Tak holt půjdu hned napoprvé stovku. 28.května 1971 jsem se rozhodl, že vezmu kolo, pojedu z Prahy do České Lípy a po pochodu budu pokračovat na chalupu, na Liberecko. Naštěstí mě napadlo, že bych to nemusel časově stihnout. A tak jsem vzal svoje ploché nohy, naprosto nevhodné na dlouhé chození, nazul je do pionýrek a odjel vlakem do České Lípy.

Na dálkový pochod "Kudy chodil Karel Hynek Mácha"

Moji rodičové byli lidé, pocházející z venkovské chudiny, pro které bylo snem uplatnit se v Praze, založit rodinu a zařadit se mezi slušné Pražáky. Vůbec nevím o žádném pokrevním příbuzném, kterého by lákalo vandráctví. Čundrákem jsem se stát nemohl, to by rodiče nepřežili, jezdit na kole, přespávat v kupkách sena, v nádražních čekárnách, později i v obrovském spacáku pod širákem, to jim nějak nedocházelo, že je to vlastně totéž. Mysleli, že sportuju. I brácha byl spíš sportovec, společenský tanečník a lovec dívčích srdcí.

Mám svou teorii o prababičce, která se spustila s potulným komediantem a odtud ony geny. Před časem jsem o tom napsal blog:
http://babitonto.blog.tyden.cz/clanky/4453/krasna-prababicka.html

Škoda, že mě nikdo nevyfotil, když jsem přišel na start stovky v České Lípě. Zmíněné pionýrky byly snad v souladu s tehdejšími možnostmi. Přijel jsem v tesilových kalhotech. Jinak se nepamatuju. Asi nějaké triko, košili? Fakt nevím. Jak jsem přijel, tak jsem startoval. Zavazadlo žádné, baterku taky ne, jen s propozicemi, které mi dali, byl v nich zároveň i popis trasy. Mapu jsem neměl, však mapy byly, jako mnoho jiného, úzkoprofilové zboží. Kupovaly se ne tehdy, když je člověk potřeboval, ale když vyšly. Byly doma v šuplíku do zásoby.

Když po roce 1990 začaly vycházet mapy ze všech oblastí republiky, honem jsem je kupoval do zásoby, vychován socialistickým obchodem. Mám teď celou Českou republiku v mapách 1:50000, mnohé jsou nepoužité, patnáct nebo dvacet let staré, neaktualizované, mapy na památku. Často se podle nich už nedá chodit. Vyhozené peníze? Nedá se to tak brát. Dnes bych věc řešil jinak.

V kapse nějaké sušenky, asi čokoládu, k pití určitě nic. Večer jsem si v hospodě dal pořádnou večeři, dvě piva a šel se podívat, jak vypadají lidi, se kterými strávím jeden den.

Hodně se navzájem znali, převlékali se, dnešního rozmazlence by asi tehdejší sportovní oblečení neuspokojilo. Smrděly, či voněly tam mastičky, kterými si startující mazali nohy. Celá léta jsem se pak ničím nemazal, myslím zvenku.

Procento žen bylo hodně vysoké, když jsem chodíval stovky ještě v devadesátých letech, byla ženská na stovce výjimkou. Vyprávěli si, kde byli minule, pochopil jsem, že na pochodech se něco děje každý týden.

Viděl jsem staršího pána, nad nímž jsem uznale pokýval hlavou. Vypadal starší než skutečně byl. Jak tak počítám, Zajíčkovi bylo tenkrát 45. Bylo tam i mnoho jiných, kteří se stali později mými dobrými známými. Ta společnost mi byla sympatická, ale cítil jsem se mezi nimi jako cizinec.

Celý pátek bylo velké vedro, večer před startem dusno. Byli jsme seřazení na čáře a čekali na pokyn. Startovali jsme podle rádia o půlnoci. Spadly první kapky. Během pěti minut začal slejvák. Jak známo, jde o to promoknout, když jsem durch, člověk si zvykne. Zvlášť, jde-li o déšť teplý.

Pršelo mi na začátek štěstí? Když vezmu, co jsem za další čtvrtstoletí na pochodech zažil, asi jo. Pršelo tři hodiny v jednom kuse. Ještě byla doba, kdy jsme v březnu neměnili čas středoevropský na letní. Koncem května se začalo rozednívat ve tři ráno. To byl dvacátý kilometr, a taky konec pochodu po silnici. Z Doks se už šlo jenom po turistických značkách.. Kraj, kterým trasa vedla, mi učaroval. každý rok aspoň jednou zajedu do kraje mezi Mělníkem a Českou Lípou.

Kdybych šel svou první stovku někde po silnici, možná bych se už příště neobtěžoval. Tahle fantastická krajina, po dešti krásně voňavá, mi pomohla. Zpod Bezdězu vesničky Kruh, Žďár, hrad Houska, loni jsem tam byl na kole a zase se mi srdíčko málem zastavilo...


Byl řadě první onen pochod. Poprvé v životě jsem si ochutnal situaci, kdy mě bolely nohy a já jsem šel dál. Bez odpočinku. Bál jsem se posadit, že bych už nevstal. Všechny papíry za ta léta jsem si neschovával, ale tohle jsem našel. Zežvaněný zmoklý popis trasy, legitimaci, kde mám zaznamenány časy průchozích kontrol. Teprve teď jsem si všimnul, jak jsem dodržoval tempo 6 km v hodině.
Poprvé a myslím, že naposledy jsem se tu setkal na vyhlídkách s kontrolami mrtvými. Trhací blok s čísly 1 až.... Každý si utrhl z vrchu bločku lísteček, věděl, kolik lidí je před ním, v cíli odevzdal. přišlo se na to, že někdy šla parta lidí pohromadě a na vyhlídku vylezl jen jeden, utrhnul potřebný počet lístků. Dokonce jsem viděl v cíli, že je tam jeden rozdával. Aby teda někdo netvrdil, že tenkrát se na pochodech nešvindlovalo.

Šel jsem po turistických značkách sám. Nikdo mě neznal, nikomu jsem nechyběl, nikdo na mě nečekal. Sem tam jsem někoho potkal. Na šedesátce v Dubé jsem měl chuť nasednout do autobusu, ale napil jsem se na kontrole čaje, snad tam byla i nějaká tatranka, do hospody na pivo jsem si netroufl. Vyrazil jsem na asi nejhezčí úsek trasy.

Vyhlídky Čap, Husa, Martinská stěna mi doslova učarovaly. Někde kolem 80.kilometru jsem dohnal (já dohnal!) člověka, který toho měl taky dost. Asi jsme oba potřebovali společnost. Byli jsme si navzájem oporou, dva poloinvalidi. Lékař z Ústí nad Labem. Prosím, když můžou lékaři... Jméno si nepamatuju, viděl jsem ho pak, myslím, jednou, Franta Málek mi říkal, že už nežije. Zároveň mi ale sdělil, že můj společník z České Lípy si mě pamatoval a vzpomínal na mě. Že jsem jinak vypadal jako slušný člověk (v tesilkách!), ale když jsme procházeli ze Zahrádek do cíle údolím, zvaným Peklo, že jsem celou, jinak hezkou trasu, sprostě nadával, že jsem nechtěl koukat na stromy, zeleň, že jsem chtěl vidět domy, paneláky. Tam bude konec útrap.

V cíli jsem byl na sebe náležitě pyšný, vůbec jsem se neposadil, bál jsem se, že se nezvednu a viděl jsem, že zdaleka jsem nedošel poslední. Možná jsem si v cíli umyl ruce, na kalhotech byla vidět krvavá skvrna, tesilky mě odřely. Jen to, co jsem měl v botách, bylo zdánlivě v pohodě. Ani doma jsem nenašel puchýře, jen snad nějaké otlaky, a tak jsem blahořečil Juraji Pucimu.

Na nádraží jsem došel se svým prvním spolupochodníkem, dali jsme si vstoje pivo, nasedli na vlak do Lovosic. Tam jsme se rozloučili, on jel na Ústí, já na Prahu, vzájemně jsme si pomohli z vlaku. V Praze, na Masaryčce jsem vystupoval oběma nohama naráz, byly to vagóny asi se čtyřmi schůdky, vlastně jsem z vlaku sjel, rukama se držíc zábradlí. Po jedenácté byl v Praze už noční provoz tramvají, mně jezdila noční sedmnáctka z Náměstí Republiky. Doslova jsem se po ulici šoural, potkal jsem dvojici esenbáků, kteří se zastavili, ohlíželi se po mně, nakonec usoudili, že jsem sice vožralej, ale ne do němoty.

Druhý den byla neděle, a moje máma mě pozorovala, oběd mi udělala, ale pronášela při něm poznámky typu, že jsem blboun, že uvidím, až budu starej, a budu mít nohy zničený, a že bych se spíš měl koukat oženit. Ale vždyť mi bylo teprve 28. Chudák netušila, že ve mně už vyklíčilo semínko, že se sice časem ožením, ale že moje manželka bude ze společnosti, do které jsem pak po léta patřil.

No, s těma kloubama měla pravdu. Kolena, kyčle, nakonec jsem pochodům zamával na pozdrav, na vozejku se mi nechtělo skončit, začal jsem blbnout na kole, teď už mi jde mizerně i cyklistika.

Pochod v České Lípě nepatřil mezi nejvyhlášenější, ale pro mě to byla naprostá nostalgie. Vrátil jsem se sem ještě šestkrát. Nevím, jestli ještě existuje, nic jsem o něm nenašel. Trochu mi ty další českolipské stovky splývají, stovku jsem při dalších návštěvách ušel bez větších problémů, zajímala mě hlavně krajina. Vždyť jsem se sem a do navazujícího Kokořínska něco najezdil i mimo pochody.

Vím, že jsem tu šel jednou stovku se svou budoucí manželkou, strašně jsme zmokli, ani ona, ani já jsme sebou nenosili takové zbytečnosti jako je pláštěnka. Vrána k vráně sedá. Jestli ten déšť taky přinesl štěstí? Trochu určitě.

V roce 1978 jsem stovku absolvoval, manželka byla ve třetím měsíci, přijel jsem domů, byla v nemocnici, stalo se pak, že se jí dostalo takové lékařské péče, že se nám v prosinci narodila zdravá dcera. Štěstí.


Album, týkající se pochodů v České Lípě


Facebook - Víškovy střípky z DP




















































































Žádné komentáře: