pátek 25. února 2011

Konec na Skřítku

Dálkové pochody nebyly celý můj život, tak jednostranný jsem nebyl, ale znamenaly pro mě moc.

Možná někdy příliš nostalgicky vzpomínám na minulé, pak to VONI zkazili, už to není vono. Svět se mění, my stárneme a taky se měníme. Pokud se dálkové pochody dostaly někam jinam, nezkazili to žádní VONI, i já mezi ně patřil.

V letech 1971 - 1975 jsem jinou zábavu o víkendech neznal. Potkali jsme se zde s budoucí manželkou, mám jenom hezké vzpomínky. Špatné vzal čas.

Pomalu, spíš rychle za sebou přicházely na svět naše děti. Bylo konec vandrování se spacákem, od sokolovny k sokolovně. Manželka měla pochopitelné přestávky, snažili jsme se nějak střídat, protože jsme neměli možnost někoho žádat o hlídání dětí. A i kdyby, mám názor, že dětem se mají věnovat rodiče, nějaké ukládání u prarodičů, příbuzných by se mělo dít jen v mimořádných situacích.

Když už jsem se vydal na stovku, koukal jsem ji ujít co nejrychleji, honem na vlak a domů, za rodinou. Společnost, kterou jsem měl tolik rád, jsem opouštěl bleskově. Začal jsem z party vypadávat.

Méně pohybu, nemohl jsem se časem dostat do kalhot, začal jsem běhat. Jelikož mám v mozku zjevnou poruchu, běhání jsem spojil s dálkami, na několik let jsem se stal částečně i dálkovým běžcem. Na to, že jsem sportovní antitalent, nebyly moje výsledky nejhorší. Byl jsem na to pyšný, začal jsem být sám se sebou spokojený.

Dětí dorůstaly. čeho se můžou dočkat v takové rodině. Výlety do lesa, dovolené na horách, sem tam nějaký dětský pochod. Opět něco jiného, bavilo mě společně s dětmi poznávat věci, kolem kterých jsem dříve jenom profuněl.

V pátek jsem se ptal dětí, co budeme dělat v sobotu. No, přece půjdeme na výlet. Může se někdo divit, že za pár let už měly svoje spacáky, a jelikož jsem jako zaměstnanec drážní organizace měl vlak za pakatel, začaly si i ony zvykat na víkendové noclehy v tělocvičnách, školních třídách. Museli jsme je krotit, stále by chtěly chodit trasy, na které fyzicky ještě neměly. Stejně k tomu za čas došlo.

Děti rostou rychleji, než si jsme ochotní přiznat. Našly si kamarády, našly si svoje zájmy, chuť pohybovat se v přírodě po vlastních, v nich zůstal. To, že se nám rozpadlo manželství, je smutné, ale čistě soukromé záležitosti tu nebudu rozebírat. Kde se vzal, tu se vzal čas. Jako soukromník jsem ho sice neměl tolik jako před rokem 1990, ale něco zbylo.

Vrátil jsem se na stovky, které už byly jiné. Jistě, po dvaceti letech se změní všechno.

Byli tu starší, které jsem pamatoval, byli tu noví. Mnoho z těch starších přešlo ke kratším trasám, podepsal se věk, ale hlavně úplně jiné myšlení. Důležitým se stalo, jestli mám pochod někde potvrzený. Pořadatelé často už ani nevymýšleli nové trasy. Jestli nám v letech sedmdesátých byla vyčítána skutečnost, že potlačujeme poznávací činnost, stávalo se to nyní pravdou.

Sledování stovkařů, které jsem ze začátku považoval za hru, se stalo náboženstvím. Do klubu Dálkoplaz, který založil Pepík Bursík hlavně kvůli Honzovi Zajíčkovi, už jsem se nepřihlásil. Dobrý nápad zkrachoval hlavně proto, že členové čekali, že Pepík něco vymyslí, pokud možno zadarmo. Jen málo lidí mu pomáhalo.

Pryč byla doba, kdy jsme přespali po pochodu ze soboty na neděli, a něco podnikali. Výlet, válení v trávě, hospůdka. Nikdy jsem nebyl abstinentem, při stovkách jsem běžně pil pivo. V první polovině devadesátých let jsem se pomalu sesunul mezi ty, kteří se často při pochodech opijí. Vždycky se našel nějaký kumpán. Něco ve mně zazvonilo. "Neblbni:" Nechtěl jsem se stát přiopilou figurkou.

Mnohdy jsem slyšel, abych poseděl, pak se svezem vlakem. Oni nám to stejně potvrdí. V roce 1993 jsem dojel z Řeže vlakem do cíle Sparťanského maratónu. Dostal jsem diplom na stovku. Ohradil jsem se, pořadatel mi vynadal, že si vymejšlím, pak mi to přepsal na 75. Ještě dnes vidím nechápavý výraz jednoho borce, nebudu ho jmenovat. Jeho oči říkaly, že jsem vůl.

Pochody se přesouvaly hodně na silnici, starty byly v pátek navečer, velká část trasy se šla v noci, pokud se neproseděla v knajpě. Na krku padesát let, v hlavě sny, co ještě bych chtěl vidět. Začal jsem chodit sólo, do míst, která jsem málo znal, bez plánovaných kilometrů, bez diplomu.

Občas jsem na pochod zašel, čím dál méně.

Rád jsem jezdíval s dětmi do Jeseníků. Celou hřebenovku jsem měl prochozenou, ale z Ramzové na Skřítek jsem v jednom zátahu nikdy nešel. Kdysi existovala Jesenická stovka, na kterou jsem se nikdy nedostal. V srpnu 1996 uspořádali v Zábřehu stovku Po stopách Jesenické stovky. Včetně oné hřebenovky. Našel jsem svoje poznámky, které ovšem nemůžu zveřejnit. Je v nich dost soukromého, gramaticky odbyté, zbytečně sprosté výrazy.

Start byl v Zábřehu, zavazadla nepřeváželi, všechno jsem měl na zádech. Po silnicích vedla trasa do Hanušovic, dále až do Ramzové.

V Hanušovicích u proslulého pivovaru byla kontrola s nevychlazeným pivem, značná část pochodníků odešla na nádraží, kde odpočinuli, pospali, vyčkali prvního ranního vlaku a odjeli do Ramzové. Pouhých 17 kilometrů. Ta cesta pozvolným stoupáním do Ramzovského sedla je potmě spíš nudná, ale...

Vylezl jsem na Šerák, kde byla mlha. Kdo má rád hory, ví, že jsou krásné i v takové situaci. Cestou z Pradědu se mlha zvedla, začalo pršet. Spíš lejt. Vítr, deštník byl k ničemu. Těšil jsem se na hospodu Na Skřítku. Byla zavřená. Čekající paní mi sdělila, že za chvíli jede autobus do Šumperka. Se mnou jeli ještě dva pochodníci.

"Neboj se, voni nám to uznaj."

Voni mi to uznaj! Panebože, kam jsem se to dostal? Vždyť sem nepatřím. Ze Šumperka jsem odjel vlakem do Prahy. Promočený, bez diplomu. Hřebenovku vcelku jsem ušel, ostatní mě přestalo zajímat.



Už nikdy jsem se na žádnou stovku nepřihlásil. Tohle nemá být zpověď, jak já jsem poctivý a dobrý, jak ONI podvádějí. Je to jen zjištění, že do téhle společnosti už nepatřím. S mnoha lidmi jsem schopný se bavit, raději o něčem jiném, nechci tvrdit, že jsou pitomci. Prostě mají jiný názor, dělají něco, co mě nebaví. Tak jako každému chutná něco jiného, baví nás různé filmy, různá krajina.
Kdoví jak dlouho bych ještě mohl stovky chodit, i ta moje putování, často se spacákem a spaním pod širákem, mě začala unavovat. Klouby oznamovaly, že jsem ve svém, skoro třicet let trvajícím chodeckém a běžeckém životě, něco přehnal. Koupil jsem si kolo, potkal jsem jinou společnost, jezdil jsem i v cizině. Stovku už dnes neujedu ani na kole.

Podle stránek na Facebooku jsem pochopil, že dálkoplazi žijí, a že se pořádají pěkné prasárny. Fakt závidím. A fandím. Jiná doba, jiný lidi. Lepší vybavení. Začal jsem svoje vzpomínky dávat dohromady, napadlo mě, že by na ně mohlo být nahlíženo jako na kecy starého dědka, který tvrdí, že dříve bylo líp.

Nic takového neplánuju. Teď procházím svoje trofeje, už mám v hlavě další psaní. A let, strávených v jakémkoliv počasí, v terénu, na horách, nelituju. Tak jako nelituju ničeho, co se mi životě podařilo i nepodařilo, všechno je můj život. Žádná oprava se konat nebude.

Na závěr připojuju fotku Skřítka. Pořídil jsem ji 9 let předtím, než jsem tu zabalil svůj poslední stovkařský pokus. Jsou na ní i moje děti. Jenom dvě? Kdepak, třetí se mi za sošku schovala, vyčuhuje jí kousek ruky.


Facebook - Víškovy střípky z DP












































Žádné komentáře: