O Velikonocích 1997 vystupoval v Lucerna Music baru saxofonista a bluesman Maceo Parker. V neděli beznadějně vyprodáno, koupil jsem si lístek na pondělí. Že bych měl naději si sednout, o tom by se mi mohlo jenom snít. Narváno, byl jsem rád, že jsem našel místo, kde jsem se mohl opřít o sloup. Dal jsem si dvakrát víno, ale při koncertě jsem už na to ani neměl pomyšlení. Přesně v 21 hodin se objevil Maceo Parker s kapelou. Je jen málo účinkujících, kteří na takových koncertech dodržují hodinu začátku.
V obleku s vestou, kravata. Celá Lucerna je známá nesnesitelným vedrem. Diváci v tričkách. Ani ho nenapadlo se převléci po celou produkci.
Věděl jsem z tisku, že Parkerova vystoupení bývají dlouhá. Bez jakékoliv přestávky hrál, zpíval a tančil se svými 6 muzikanty do 23.30. A doslova řádil. Fantasticky. Mezi diváky jsem se trochu cítil jako dědeček, který sem náhodou zabloudil z Vlachovky. Nějak si na to pomalu zvykám. Když se mi muzika líbí, tak se mi líbí a nedělám si vrásky.
Nakonec bylo to vystoupení v rámci jazzového festivalu a já jsem jazz cítil. Mládež tančila v celém baru, nádherná atmosféra. Škoda, že mezi tyto lidi díky svému věku opravdu patřit nemůžu.
Opilce vidět nebylo, jen mě občas praštila přes nos vůně marjánky. Po ukončení produkce (zakončené krásným sólem na bicí) se asi 10 minut vytleskávalo. Zřejmě si muzikanti vykouřili cigaretu. Pak přišli přidat. Říkal jsem si, že zahrají jednu nebo dvě skladby a chytnu ještě poslední metro po půlnoci. Přídavek trval skoro dvě hodiny. Opět bez jakékoliv přestávky. Bylo všechno ještě bezprostřednější než předtím. Teď byli ,,vtahováni” do vystoupení i diváci. Hlavně mladé holky, které se zřejmě Parkerovi líbily nebo snad u kterých se mu líbil jejich taneční projev.
Když koncert skončil, účinkující odešli, pamatuju na bubeníka, který zůstal na pódiu sám. Naprosto vyčerpaný.
Taktak jsem chytil autobus v 1.34, i když mi bleskla hlavou myšlenka, že po takovém zážitku je škoda jít spát. Vyhrál rozum a ospalost. Spát jsem šel v půl třetí a vzkaz mi říkal, že pro mne přijede Pepík v šest. To zas bude den. Ale stálo to za to.
Trochu jsem upravil svůj tehdejší text, který jsem si tehdy psal jen tak pro sebe.
Žádné komentáře:
Okomentovat